BTW: Nemá to cenu

Je leden a jako obvykle se všude objevily návody na hubnutí. Nejenže se dočteme vše o zdravém životním stylu, ale dozvíme se i to, že tloustnutí, a tedy i hubnutí je hlavně v hlavě.

 

 

Že je to nastavení naší mysli, které nás žene k ledničce, když jsme drceni stresem, úzkostí či obecně negativními emocemi. Zajímavé je, že jsem ve výčtu zatím nenašla jiný pocit, který významně ovlivňuje, jestli se do něčeho pustíme. Jde o pocit beznaděje, který vyjadřuje lakonická věta: nemá to cenu.

Představte si ženu středního věku, s aktivní rodinou, psem a náročným zaměstnáním, jak večer nahlíží do časopisu, kde jí radí, jak zhubnout. Podívá se na krásnou štíhlou modelku, která vypadá, že nemá jinou starost, než za jaké ucho si hodí loknu.

Pak se rozhlédne po napůl uklizené kuchyni, představí si neustále narůstající hromadu prádla na žehlení, zadívá se na seznam úkolů na domácí nástěnce a nohou postrčí chuchvalec psích chlupů. Uvědomí si, jak je strašně unavená. Podívá se na svůj odraz v kuchyňském okně. Povzdechne si. Stejně to nemá cenu! A jde si do ledničky pro kousek sýra na uklidnění.

Nemá to cenu. Lenost, výmluva nebo skutečné, do hloubi duše sahající přesvědčení? Těžko říct, v každé situaci to klidně mohou být postupně všechny tři důvody. Takhle třeba trpce zůstávají ve stále stejném zaměstnání lidé, kteří vidí, jak noví pracovníci mají mnohem víc peněz než oni, ale na návrh – však běž za šéfem nebo změň zaměstnání – si jen povzdechnou. Stejně to nemá cenu. A jsou dál nespokojení.

Podobné je to s volbami. Jsou lidé, kteří k nim nechodí prostě proto, že tvrdí, že není koho volit a stejně to nemá cenu. Inu, když se nic neudělá, tak se nic nezmění. Ale pak nemají právo stěžovat si na výsledky. A tak dále. Sami byste určitě podobných příkladů našli víc.

Je třeba si uvědomit, že přesvědčení „nemá to cenu“ je nebezpečná past. Dejte si na ně pozor i proto, že se přitom často poměřuje vaše cena. I kdyby jen ve vašich vlastních očích. A o tu už stojí za to zabojovat, ne?:))

 

Nemá cenu zapírat, že tohle rádiové povídání jsem psala z vlastní zkušenosti. :P Asi to jde s věkem, nikdy dřív jsem s rezignací potíže neměla, ale teď se v některých věcech přesvědčuju jen velmi obtížně – naštěstí to pořád ještě jde, nechci vidět časy, kdy už na sebe nenajdu pořádný bič:)) A tak se dnes ptám – jak bojujete s „nemá to cenu“ vy? Nebo s tím zatím nemáte zkušenosti? Ve kterých oblastech se k vám beznaděj umí proplížit?:))

Aktualizováno: 22.1.2018 — 20:57

70 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Děkuju všem za komentáře :)
    Měla jsem komplikovaný den, jako obvykle, když máme představení, tak se vyskytnou maléry a ten dnešní stál za to – maminka Gábinina partnera si zlomila nohy ve stehenní kosti, prostě průser. Nakonec jsme začaly jen s patnáctiminutovým zdržením. No a pak jsem se dozvěděla, že taťka má trable s páteří, takže možná vyrazím do Prahy. Prostě ten den stál za to:))
    Jo představení bylo moc fajn :)

    1. Gratuluji! K zvládnutí části komplikací a k úspěšnému představení a držím palce se zvládáním všeho ostatního. :-)

      1. Dede jako důkaz, že vždycky to má cenu, přes veškeré komplikace představení odehráno a ještě s úspěchem :-)
        Držím palce ať je tatínek brzy v pořádku (y)

  2. Také u mne to „nemá to cenu“ nejvíce platí o mé osobě. Tedy pokusy zbavit se pár kil navíc. Jenže nejsem typ na diety (nikdy jsem žádnou nedržela), takže tak nějak čekám, že se kila vypaří „bez námahy“. Hůl jsem zlomila nad pokusy vylepšít kvalitu vlasů (a také touhy je nechat narůst), stejně jako kvality a délky nehtů (také můj sen, mít je hezké, delší). Vyzkoušela jsem kde jaký „chyták šampón“, různé vitaminy na nehty – nic. Vlasy mám dál jemňoučké, nijak husté. Nehty na pohled malé(žádný „mandlový tvar“, co se mi líbí) snadno se lámou ba třepí (hlavně v zimě), takže sotva trochu narostou, natrhnou se. Navíc mám ruce každou chvíli buď ve vodě, nebo hlíně, takže u obojího už jsem to vydala, to fakt nemá cenu se pokoušet změnit a zůstanou to moje dva nesplněné sny. Ale dá se s tím žit :)

    1. Maričko, s nehty mám to samé – hezké a pevné mám jen výjimečně. Ale jak říkáš, dá se s tím žít:))

  3. Mockrát v životě jsem si říkala, že to nemá cenu ale vždycky jsem nakonec šla dál. Když vám přistřihnou nebo spálí křídla, bývá to zlé ale peříčka se zase načechrají a jde to.Nějaká ta skulinka,kde ucítíš svěží vzduch je všude. :-)

  4. Dede, má to cenu!
    Ano, máš pravdu, jak mi dorůstají roky ;) , tak si tuhle mantru „nemá to cenu“ opakuji také. Většinou ve spojitosti s cíleným pohybem. S volbami nikdy a to nemám ani děti ani vnuky. Divím se rodičům a prarodičům, kteří volit nechodí. Ale minulý rok mne skřípla záda. Naprosto trvale a nedá se s tím vůbec nic dělat, léčba neexituje. Jenom pravidelné cvičení. Od konce října prodělávám rehabilitace a nyní pokračuji v jejich rehabilitačním cvičení. Šmárjá, jak to bolí!!! Šest dní se nemohu ani pohnout, sedmý den cítím úlevu, ale to jdu večer zase cvičit…. Tomu se říká čirý masochismus. MÁ TO CENU – už si zavážu – ohnutá k zemi – boty, obleču si normálně ponožky a bez držení se nasoukám do nohavic kalhot. Takže posuny tu jsou. MÁ TO CENU – sice jsou to pomalé, malé posuny, ale já je vnímám a mám z nich radost. Věřím, že se budou přidávat další a další. No, nebudu za dva roky cvičit gymnastiku na olympiádě, ale třeba budu moci jezdit na kole a dál chodit s Ajvi na dlouhé prochajdy po okolí. A to je moje meta.

    1. Alex, ty si musíš tvrdě odpracovat stav, který by jiný třeba ani nepovažoval za tu metu. (h) Moc ti držím palce, ať vydržíš a je ti pořád líp, masochismus sem, masochismus tam :)

  5. No zrovna to hubnutí… tam mi v lepším věku nedokázali poradit ani odborníci :) Teď by to chtělo víc pohybu, nejen procházky venku se psima, to uznávám. Pracně jsem se naučila jíst (a nevěřili byste, jak to bylo těžký!), abych pořád jen nezaháněla vlčí hlad. Hlídám si, abych pila (půllitry čaje to jistí). Už jsem se skoro rozhodla jít cvičit- ale začali se kolem mne množit chřipkoví bacilové a v těch já cvičím nerada. Tak ještě chvilku počkám :) Takže to sice nemá cenu, aler znovu to zkusím.
    Spousta dalších věcí má cenu. vyměnila jsme práci a postupně vytahuju staré koníčky. Nakrkly mě jen ty vyschlý barvičky :)

    1. Bohajeho, lámat si hlavu s pár kily navíc?!? Dokud nejde o život, jde o ho..o. Dokud mi chutná, není co řešit. Dámy, vaše starosti a Rotschildovy peníze bych chtěl mít.

      1. Krakonoši, nejsi ženská. Tohle nepochopíš. Prostě 10 kilo navíc a nekoupíš si na sebe tričko, stačí?

            1. Nejsou ošklivá kila, jsou jen kila, která jejich majitel neumí prezentovat. A když si mohu vybrat, tak raději hladím hebké špíčky, než brnkám o vystupující žebra. A hubne se tak, že špíčky si necháme hladit a hladit, až se úplně vyhladí.

        1. Ja to Matylde kľudne podpíšem aj s tým tričkom, aj to je problém, ak práve nejde o obyčajné bavlnené téčko, v ktorom človek vyzerá jak almara a po 3 praniach je rozgajdané a na odpis…

        2. A od čeho jsou nadměrné velikosti? Aspoň nemusím ztrácet čas prohrabáváním haldy hadrů v prodejnách pro tzv. ,,normální“ velikosti. Když vím, že tam na mne nic nemají, tak tam prostě nejdu. Máte pravdu, tohle nepochopím. Proč bych se škrábal na vrchol hory horolezeckým stylem, když tam z druhé strany vede lanovka?

          1. Obezita škodí mnohem méně, než mindráky z toho, že jsem kus ženské. Že chlap neumí kila navíc ocenit, je jeho problém.

              1. Jo, zejména na tom závodním. Ale je to hezký pohled, viz Slavnosti sněženek. A brzy už bude Hájenka otevřená celý týden, mimo pondělí. Takže už přemýšlím, až tam pojedu fotit mečíky bahenní, (jediná lokalita v Čechách), jestli si dám kančí se zelím, nebo šípkovou omáčkou.

                  1. A minerálku jste ochutnali? Ta scéna byla nádherná. Pan Hrušínský stojí u plotu a všeříkajícím pohledem sleduje dvojici cyklistek v takových těch, tehdy hodně nošených šortkách. A najednou příšernej ječák: Dědku, kde se zase flákáš…Chudák se tak lekl, že si o to pletivo málem vypíchl oko.

                    1. Svatojosefovský pramen, ochutnaly jsme. Letos v létě si chceme výlet zopakovat. Ještě upřesním,výskyt mečíků bahenních je na třech lokalitách, jedna je ale na Moravě v oblasti Bílých Karpat.

                    2. Pozor, neplést si s mečíkem střecholistým, ten je velmi podobný, v podstatě jediným rozlišovacím znakem jsou plody. A Pod Juračkou to znám, tam roste další velká vzácnost – Prstnatec plamatý sedmihradský. (kvete čistě bíle). Také tam jsou kruštíky bahenní a prstnatce Fuchsovy.

                    3. Vodonosná vrstva, ze které poděbradka a další prameny vyvěrají, (pokud jsou navrtány), začíná u Klánoci, táhne se až k Hradci Králové a postupně se zanořuje do hloubky, takže z vrtů kolem Chlumce nad Cidlinou už teče vlažná voda. Chemické složení a množství plynů se s hloubkou poněkud mění, ale to zvodnění je souvislé a je voda je doplňována průsaky z podhůří Krkonoš.

  6. „Žaludeční vřed není o tom co žereš, ale co tě žere.“ – sic přísloví trochu mimo, s hubnutím to bude podobné.

  7. Já jsem vždycky zastávala názor, že pokud je aspoň nějaká cesta, nebo skulinka, musí se to zkusit. Mockrát v životě se mi to vyplatilo. Jenom s přibývajícími roky a z toho plynoucími zdravotními potížemi se ten elán trochu vytrácí a tolik síly už není. Ale zatím jsem si nepřipustila že „to nemá cenu“. Fakt je, že zrovna to hubnutí jsem příliš řešit nemusela, a teď, když mám trochu přes váhu, už to neřeším. Ale právě to hubnutí je názorný příklad.

  8. Jo hubnutí, tak o tom bych mohla napsat romány.
    Po 40-cítce se plíživě začala zvyšovala moje váha.
    Zašla k dietoložce a podařilo se mi shodit 15kg.
    2 roky jsem to udržela, ale pak je zase pomalu nabrala. Teď se snažím je zase pomalu shodit. Jenže po té magické 50-sátce to jde ztěžka.
    Ale musím, klouby a záda se ozývají čím dál tím více. Musí to jít.

    Z jiného soudku.
    Každý měsíc jezdíme s manželem do Prahy na výlet. Navštěvujeme různé výstavy nebo památky. Já to prostě potřebuju ke svému životu, abych měla pocit, že žiju. Nechci jen chodit do práce a domů a říkat si, že už nic nejde.

    1. Míšo, nekonečné hubnutí je prostě nekonečný příběh a ta padesátka tomu fakt nepomůže:)) Já jsem prostě došla k názoru, že nepomůže hubnutí, pomůže přeorání životního stylu – a pokud možno překonání zlozvyků a o to se snažím. Nevěřila bys, jak těžké mi připadá dodržet doporučení sníst snídani do půl hodiny po probuzení, když já jsem celá desetiletí zvyklá udělat všechny ranní a půl dopoledních prací než se nasnídám:))
      A ty výlety do Prahy jsou báječný zvyk! Když si přidáte s mužem i pobyt na chatě, nehrozí, že byste zrezivěli:))

      1. Dede, to doporučení posnídat do půl hodiny po probuzení mě zaujalo. Čistě teoreticky, protože jsem si uvědomila, že bych toho nebyla schopna! :) Ale jakou to má souvislost s hubnutím?

        1. Prý že když tělo nedostane najíst do hodiny, zapne úsporný režim a poctivě uloží každou jednu kalorii (i tu na kterou se jen podíváme)! |-(

      2. Posnídat do půl hodiny po probuzení by se mi nepodařilo, ani kdybych se na hlavu postavila. Jednak nevstávám ihned potom, co se probudím. Kočičáci číhají kolem postele nebo přímo v posteli, až otevřu oči, a hned chtějí pomazlit. Když můžu konečně vstát, tak musím nejdřív sebrat špinavé kočičí misky po noci, vyčistit tři kočičí záchody, nandat a roznést kočičí snídani a pak také provést nějakou hygienu sama na sobě. To jsou základní úkony. Občas se taky stane, že musím ještě likvidovat nějakou kočičí katastrofu, ke které došlo v noci a kterou nechci nechávat až po snídani. A pak si teprve můžu začít dělat snídani já a to už bývá třeba i hodina poté, co jsem vstala, ne co jsem se probudila :D .
        MMCH, k čemu je dobré sníst snídani do půl hodiny po probuzení? To tedy musí člověk pořádně fofrovat i s tím samotným jídlem, aby se do té půlhodinky vešel :O .

        1. Ať dělám co dělám, probouzím se v 11. :-)),vzhůru jsem avšak nevidím co činím. Mátoha domácí.
          Ovšem kočky musí dlabat hned jak se rozední, dělám to ještě v snovém opojení. Teď , co je MLP už doma, mně někdy zastoupí a napíše mi vzkaz, že
          „kočky už žraly“ :-)), ony ale loudí znovu.

        2. No nevím – mám tři kočky a tři psy, ale do té půlhodiny se nasnídám. Zvěř počká, já bych nepřežila, odjakživa se mi dělá poránu bez jídla špatně. Odběry krve nalačno jsou pro mě horor.

          1. Ivo, mne se dělá špatně kdykoliv mám hlad a nemám možnost se najíst. Takže do vlaku nebo při cestování i na kratší vzdálenosti musím mít sebou svačinu. Vstávám ve čtyři ráno a hned jak opatřím kočičáky snídám ovocný jogurt a pečivo. Hubená nejsem, mám ráda sladkosti, ale neřeším to.

            1. Janino, mám to podobně. Hlad mívám hned po probuzení (těsně před pátou), ale nemám chuť vůbec na nic. Už léta ten rozpor řeším půllitřákem slabé kávy se spoustou sojového mléka. S tím se posadím, a nějakých dvacet minut si dopřávám luxus pomalého vstávání. Je to jedna z mnoha výhod mé práce.

                1. Já jsem si zvolila být na pracovišti ve čtvrt na sedm. Mohla bych být později, jenže bych přišla domů potmě a celou zimu bych tahala psy na vodítkách po dědině. Takhle můžou ven na pole a na volno.

                  1. Matyldo, já bych šla do práce taky později, ale nemůžu. Pracovní doba mi prostě začíná v pět a v sobotu ve čtyři. Už se mi dokonce podařilo dorazit před poštu v neděli a stála jsem tam půl hodiny. Když kolegyně nepřicházely, teprve mne napadlo podívat se na mobil, co je za den.

                    1. Však já říkám, že jsem si mohla zvolit. Na druhou stranu pokud je to nutné, straším v práci 11 hodin, ani nemrknu. Přesčasy se neplatí, občas jdu domů dřív.

                    2. Tak takovouhle práci bych nevzal ani za milion čistého měsíčně. To není práce, to jsou galeje! (od r. 1974, kdy jsem skončil, jako kantor na průmce, protože jsem odmítl vstoupit do SSM, jsem měl pracovní dobu od 9:00 do 14:00, pátky soboty a neděle volné, dovolenou kdy a kolik jsem chtěl, týden navíc za flašku Tuzemáku a plat kolem 4 000 Kčs čistá ruka, ač jsem byl v nejvyšší daňové sazbě). Navíc volnou jízdenku na první třídu všech vlaků na celé síti ČSD. A to jsem dělal rukama.

              1. Já jsem mívala problém se snídaní, dokud jsem chodila do práce. Vstávala jsem pochopitelně brzy, z toho jsem byla ve stresu a nsvíc nervózní z toho, abych nepřišla pozdě, takže jsem do sebe nebyla schopná skoro nic dostat a bylo mi zpravidla špatně. Od té doby, co jsem jako OSVČ doma, nemám problém. V pohodě můžu obstarat nejdřív zvěř, pak sebe a pak se v klidu nasnídat. Doufám, že z toho nebudu mít újmu.

              2. Tak to mám také, jen slabou kávu ale s pohankovým mlékem. Přitom udělám snídani manželovi, máme to tak zařízené. On jde otevírat firmu a pustí psy vyvenčit, stará se o topení a já zase udělám snídani. Potom nakrmíme psy a začnu fungovat normálně.

                1. Pohankové mléko? To bych mohla pro změnu vyzkoušet taky. Sušené sojové nepiju proto, že by mi kravské nějak vadilo, ale prostě proto, že mi chutná a dobře se rozpouští.

          1. Já mezi 12 a 13. Takže vstanu kolem půl dvanácté, obsloužím kocourka, dám si, jako předkrm, prášky, zcivilizuji se a hodím hotovku do mikrovlnky. Nadlábnu se, umeju talíř a příbor a začnu řešit, co a jestli vůbec něco budu po obědě dělat. Jo, když mne na jaře, či v létě vzbudí v šest ráno sluníčko, venku je příjemně a obloha vymetená, tak už kolem sedmé odjíždím někam na výlet.

            1. Dnes jsem po obědě pracoval. Nabil baterky ve foťáku, (2) a v navigaci, prohrabal archlív, (1 TB fotek) a pár jich dotiskl. A ouha, už je sedm večer. Zítra jdu volit, to si ujít nenechám a jsem zvědav, jestli se můj tip potvrdí.

  9. Ano, s hubnutím jsem to před dlouhými lety vzdala. I když jsem párkrát předtím chodila do hubnoucích klubů a ztratila jsem i docela dost kilo, za několik let byly zpátky, protože držet dietu do konce svého života jsem prostě nedokázala. Tak jsem asi před patnácti lety došla k názoru, že zůstat tlustá je sice blbý asi lepší než nekonečné cykly hubnutí a tloustnutí. A teď si zase říkám jestli má cenu hubnoucí klub zkusit znovu, jestli tentokrát bych to vydržela navždycky.

    Jinak z práce teď odcházím po šesti letech, kdy jsem si říkala, že to nemá cenu, protože jiná nemocnice by mohla být ještě horší, jak praví přísloví ‚lepší je ďábel kterého znáš‘. Konečně mám dost toho jak mě to fyzicky a psychicky ničí, jak se k nám manažeři neustále chovají jako kdybysme byli úplné nuly a vím, že s mými zkušenostmi a vzděláním mám na víc.

    1. Wendulko, konečně? Vážně? No, bylo na čase!!! Moc držím palce na získání lepší práce – a nedělej si moc velké starosti, minimálně NHS potřebuje lidi skoro všude (jak píší v anglickém tisku) a kdo ví, příští ďábel třeba bude o hodně slušnější než současný:))

      1. Ano Dede, konečně. Totiž když jsem před rokem konečně dokončila universitu, tak jsem věděla, že dřív nebo později si budu hledat novou práci a dala jsem si nějaký čas na odpočinek. Poslední dva roky byly drastický, tchýně dlouho umírala na rakovinu, tchán je po její smrti hodně potřebný, taky se strašně zanedbává s hygienou a vším ale přitom odmítá cokoli poslouchat nebo pomoc. Manželství mělo/ má nejistou budoucnost, protože nemůžu mít děti, prostě byly okolnosti, že jsem se nemohla soustředit ještě na hledání nové práce a víc chaosu.
        Ale v mojí současné práci už je to tak neúnosné, s tím jak se s námi nakládá a s tím, jaké pacienty teď pořád přijímají, najednou mi bylo jasné takhle už to dál nejde.

        1. Moc bych Ti Vendulko přála nějakou dobrou a zajímavou práci.Bohužel manažeři jsou asi všude stejní a někdy chtějí výkony ,na které sami nemají. Lidé by si měli vážit každé práce i práce těch druhých, to se však vytratilo.

          1. Hurá, já už do práce nemusím… A když slyším, jak to dnes v různých zaměstnáních vypadá, tak se raději půjdu pást, než bych šel něco dělat!

              1. Bydlení mne přijde, kompletně se vším všudy, na šest tisíc, důchod mám přes devatenáct. Na to, že jsem se celý život jen bavil a hrál si, protože tomu co a jak jsem dělal se práce říkat rozhodně nedalo, to není zas tak špatné, i když je to polovina toho, co jsem bral v posledním zaměstnání čistého.

            1. To já posledních deset let své kariéry také. (Prosímtě, až budeš mít chvilku, mohl by ses na to, či ono podívat?) A nikoho nezajímalo, jestli jsem v kanclu nebo na výletě, podstatné bylo, abych byl k dovolání na mobilu. Služební GH 388 jsem měl už v době, kdy před telefonními budkami stály fronty a Eurotel měl pokryto zhruba 80% území. Jednou mi mobil zazvonil právě v době, kdy jsem na Václaváku právě poblíž takové fronty stál a přál bych vám vidět ksichty těch čekajících; oni čučí před budkou, ze které si nějaká drbna udělala kancelář a řeší nesmrtelnost chrousta a já telefonuji, přestože zdaleka nejsem na řadě!

  10. Dede, tímhle článkem ses mi tedy zrovna trefila do noty. Existuje totiž jedna volnočasová aktivita, se kterou koketuju celý život, nikdy jsem si nebyla úplně jistá, jak dobrá v ní vlastně jsem, protože pochvalám jsem moc nedůvěřovala a hlavně jsem si říkala, že už jsem ten pravý čas stejně promeškala, že už to nemá cenu. (Ročník 60 je ročník 60 :) ) Jenže teď se naskytla příležitost. A já si říkala, že to nemá cenu, kde že bych na to vzala čas. Docela náročná práce, rodina, canisterapeutický pes, nějaké to psaní… Moc jsem přemýšlela, a pak se rozhodla přestat přemýšlet a takové to – stejně to nemá cenu – prostě obejít. Přestat se osmělovat a rovnou do vody skočit. A je to. Ten čas se prostě nějak najde. Třeba bude méně uklizená ta kuchyň a hromada vypraného prádla zase trošku poporoste. No a co.

          1. Dede a Matyldo, v tom odkazu ale ještě nejsem, je staršího data, a já do té vody skočila teprve tento měsíc.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD