POVÍDKA – KattyV: Když čas příliš chvátá

„Takové vedro by porazilo i svatého Václava.“ Mladý muž na pomezí chlapectví a dospělosti si otřel čelo a rozepnul další knoflík na vlněném kabátci. Kučeravé vlasy, které mu padaly na ramena, měl provlhlé potem.

 

 

„Nerouhejte se, pane Ješku. Buďme rádi, že nám počasí na cestu přeje. Je příjemnější přecházet potoky suchou nohou, než si škorně ve vodě máčet. A o tomto čase, v předvečer Václavova svátku, bych čekal spíše podzimní plískanice a vodu za krkem než slunce nad hlavou,“ odpověděl mu druhý muž, jehož oděv byl tenčí, ne příliš nápadný, ale kvalitně ušitý.

Ješek si ho závistivě prohlížel.

„Tobě je hej, Martine, taky bych snesl na sobě něco lehčího. A kdyby se otec nezpěčoval a dovolil nám vzít koně, byli bychom již dávno na Krakovci se zprávou pro mistra Jana.“

„Dobře víte, pane, proč to váš otec udělal. Takto můžeme skrytě k mistrovi proniknout, aniž bychom komu byli nápadní. Cestou s koňmi by nám hrozila mnohá nebezpečí, kterým se těmito opuštěnými stezkami vyhneme. A v šlechtickém oblečení by nás přes hranice jednotlivých panství jen tak nepustili. Museli bychom mít glejt a ten ani váš otec nebyl schopen… nebo ochoten obstarat.“

Ješek mrzutě přikývl, rozepnul si další knoflík a pokusil se vyhrnout těžké rukávy. Marně. Nakonec s povzdechem shodil z ramene plátěnou kabelu a ztěžka dosedl na vyprahlou, suchou trávou porostlou stráň, která vroubila úzkou stezku.

„Odpočineme si. Je čas na oběd. Co nám zbylo, Martine?“

„Pár placek, trocha sušeného masa, nějaká jablka.“

„Žádná sláva. Vodu ještě máš? Já dopil.“

„Jen pár doušků. Ovšem pokud se nepletu, dole pod strání je zeleno. Musí tam téci potok. Dejte mi svou čutoru, pane, já vodu donesu.“

Ješek podal lahev Martinovi, ten si stáhl vyhrnuté rukávy přes svalnatá předloktí a začal se prodírat uschlou, pichlavou buřinou k naději na vodu. Horké léto se protáhlo do teplého podzimu a potoky se ještě příliš nenaplnily. Už delší dobu na žádný nenarazili.

Ješek se unaveně protáhl a lehl si, oči upřené do modravé oblohy. Víčka se mu zavírala. Noc strávená na Heřmanově dvorci byla daleko. Bohatá večeře hojně zapíjená sladkou medovinou, Markétka, buclatá dcera pana Heřmana, která na něho celý večer upírala laní oči, zatímco on vydrnkával na kvinternu líbivou píseň, měkká postel, bohužel zcela prázdná, sny, ve kterých opuštěný nezůstal… Jenže pak následovalo probuzení ještě za tmy, skrovná snídaně a Martinovo: „Pospěšte si, pane, už jsme dávno měli být na cestě.“ Panoše s takovou zodpovědností mu byl čert dlužen. Poklidně mohli ještě den dva u pana Heřmana odpočívat. Však je zval, aby zůstali. Byl totiž jeden z mála, kterému se během cesty prohlásili svým pravým jménem. A snad by je i bez toho poznal. Dříve, když byl Ješek ještě docela malý, býval pan Heřman na otcově tvrzi častým hostem. Pak zdědil tohle panství a zmizel na druhý konec Čech. Teď měl skutečnou radost, že zase vidí nejmladšího syna svého dávného přítele. Opravdu mohli zůstat. On by mistr Jan bez té zprávy ještě pár dní vydržel.

Po krátkém odpočinku se vydali zase na cestu a ušli vyprahlou krajinou ještě spoustu mil. Zářivý den se naklonil k večeru a nezdálo se, že se jim dnes podaří dojít k lidskému obydlí. Když narazili na loučku při okraji hustého jedlového lesa, Martin navrhl zůstat. „V lese najdeme dost dřeva na oheň a v závějích jehličí pod stromy se nám bude spát měkce.“

Ješek neprotestoval. Nohy ho už notně bolely a měl hlad. Za chvilku vesele šlehaly plamínky malého ohýnku a Martin vařil ječnou kaši. Chlapec se zašklebil. To nebyla zrovna večeře, kterou si představoval. Když však Martin jídlo ochutil několika hrstmi ostružin, které nasbíral cestou, spolkl své námitky a pustil se do jídla. Kaše do něj padala jako do bezedné studny. Martin se usmíval a v dobrém rozmaru vzal po večeři do ruky kvinternu. Měkkým, hlubokým hlasem zpíval baladu o králi Václavovi.

Ješka to zlobilo. Když během jejich cesty na různých usedlostech muzicírovali společně, hrával sice Martin většinou na šalmaj, ústa pro zpěv neměl volná, jenže stejně se oči většiny panen upíraly na něj, staršího, vyššího, pohlednějšího… A co bylo platno, že Ješek mohl své prsty probírající se strunami zpěvem doprovázet, když si příliš často netroufal. Nevěděl totiž, jak moc se může na svůj hlas spolehnout. Většinou už byl hluboký, mužský, ale občas ještě směšně přeskočil do vyšších tónů, a on se pak mohl hanbou propadnout a kolik dnů pak nezpíval. Včera se odhodlal, protože se mu Markétka tolik líbila. Hlas ho nezradil, a tomu byl rád; dívka mu očima visela na rtech, o Martina pohledem nezavadila. Povzdechl si. To bylo včera.

Tak jako tak to nebyl špatný nápad vydávat se za bardy putující krajem. Bylo to snadné. Hudbu měl rád odjakživa; otec nad jeho zálibou vraštil obočí, máti se však vždycky usmívala, když zkoušel vyluzovat tóny ze strun kvintery nebo foukat na šalmaj. Martin muzicíroval se stejnou radostí, a o to lépe, že byl o hezkých pár let starší. Jako hudci tak mohli lehce proklouznout z místa na místo, v každé usedlosti je uvítali, nakrmili a nechali přespat. Tu v teplé posteli, tam jenom na slámě, ale nocleh se našel téměř vždy. Pod širým nebem strávili noc jen párkrát, i tak si však zvykl spát méně pohodlně než v otcovském domě. A byl pyšný na svůj úkol. Konečně měl pocit, že není jen nejmladší z pěti synů, chlapeček, dítě. Konečně byl muž. Dospělý muž, ujišťoval sám sebe v okamžiku, kdy se neklidně rozhlédl. Lesem se protáhl mrazivý závan.

„Jen pár dní, pane Ješku,“ odpověděl Martin na nevyřčenou otázku. „Krakovec už není daleko. A buďme tomu rádi. Tohle krásné počasí nevydrží věčně. Mám pocit, že už dnes by mohla přijít změna. Vítr se otočil. Nu což, stromy jsou husté, ochrání nás i před deštěm.“

Ješek se neklidně zavrtěl. Nebylo to sice prvně, co se jim nepovedlo na noc včas dojít k lidskému obydlí, jenže zatímco jim dosud štěstí přálo a přes chladné zářijové noci zůstali ušetřeni deště, dneska se na obloze začaly sbírat mraky. Spal neklidně.

Nad ránem se zvedl prudký vítr, koruny stromů začaly divoce skučet a ohýbat se. Ješek se tichounce choulil do své houně a doufal, že na ně nějaká ulomená větev nepadne a nezabije je. Rachot hromů zněl nejprve zdálky, avšak blížil se. Mezi hustými větvemi ostře zasvítily první klikatice blesků. Najednou to ve stromech zahučelo a z nebe se vylily proudy vody. Ješek si přikryl hlavu houní, ale těžké kapky, které se prodraly houštinou jehličí, začaly smáčet i silnou vlněnou deku. Za svítání už byl celý provlhlý a zmrzlý.

V takovém mokru i Martin rozdělal malý ohníček jen s obtížemi, ohřál však alespoň včerejší kaši a uvařil trochu čaje z jahodového listí. Teplo v žaludku Ješka povzbudilo, takže se na cestu vydával s lehčím srdcem.

Dobrá nálada mu nevydržela dlouho. Noční liják se proměnil ve vytrvalý déšť, dříve vyschlá zem se pokryla loužemi a drobnými potůčky. Ješkovi drkotaly zuby, byť se snažil kráčet co nejsvižněji. Kvintera ho tloukla do zad, a ač byla zabalena velmi pečlivě, přece jen se bál, že navlhne a ztratí svůj medový hlas. Ve škorních mu čvachtalo, voda mu stékala z kapuce do obočí a pak i do očí. Každou chvíli ji netrpělivě stíral, aby alespoň trochu viděl.

Scházeli prudkou strání dolů k potoku. Tam, kde na podobných místech v posledních dnech vídali jen líně se plazící vodu, teď hučel dravý proud. Martin usekl tesákem silnou větev a opatrně ohmatával dno.

„Tady je to trochu mělčí. Voda je sice divoká, ale s trochou opatrnosti bychom měli přejít. Stejně nám nic jiného nezbývá. Dneska musíme najít na přenocování nějakou chalupu. Potřebujeme se usušit.“

To ano, pomyslel si chmurně Ješek, když s nechutí vstupoval do prudce se ženoucího potoka. Kalná voda se mu otírala o kotníky, lýtka, pak o kolena… V polovině potoka mu šplouchala na stehna. Pak už naštěstí začalo dno stoupat. Ještě pár kroků a bude na druhém břehu.

Radoval se předčasně. Korytem se přihnala tlustá větev a praštila ho do kolene. Ve stejném okamžiku mu noha podklouzla na hladkém kameni. Zakolísal a ztratil rovnováhu.

Martin už byl téměř na druhém břehu, když za sebou zaslechl výkřik a šplouchnutí. Ohlédl se a viděl, jak Ješka strhl proud a vleče ho směrem k velkému balvanu. Vrhl se za chlapcem do proudu, nárazu těla do překážky však už nestačil zabránit.

 

Probral se až za tmy. Místnost osvětlovaly jen uhlíky doutnající v ohništi. Do střechy bušil prudký déšť. Ulevilo se mu, že je v suchu. Bylo mu teplo, ale hlava ho krutě bolela.

„Nehýbejte se, pane,“ překvapil ho něžný dívčí hlásek a o čelo se mu otřela chladná ruka. Tepání na čele se zmírnilo. Spokojeně přivřel oči, ale pak sebou škubnul. Kde to…?

„Kde je Martin?“ podařilo se mu vtělit leknutí do slov.

„Usnul. Vlekl vás kolik mil lesem až do naší vsi. Maminka je kořenářka, tak ho poslali k nám. Jenže není doma, musela na statek, jejich Anička se čeká. Já už se však leccos od maminky naučila, tak jsem vám hlavu i nohu napravila. Pan Martin vás dlouho hlídal, jenže už je nad ránem, tak ho únava dostihla.“

Noha? Ješek se zkusil pod houní pohnout. Zabolelo to.

„Nehýbejte s ní, pane. Máte vymknutý kotník, potřebuje klid. Máte žízeň?“

Přikývl a nechal si pomoct do sedu. Dívka se mu v tom polosvětle zdála drobounká, ale byla silnější, než vypadala. Hezká? Nedokázal to rozeznat. Ale určitě. Jak jinak by mohla vypadat víla, která ho zachránila? Zasnil se a opatrně usrkl vlažný nápoj. Chutnal lipovým květem a medem.

„Ještě spěte, pane. Ráno bude líp.“

„Jak se jmenuješ?“ pokusil se ještě zašeptat. Odpověď už neslyšel.

 

Nad ránem se déšť uklidnil a nový den se proloupl do zářiva. Jen už zčistajasna nebylo léto a obloha, která se vtírala otevřenými dveřmi, byla sytě podzimní.

„Jak vám je, pane?“ zeptal se Martin, když se chlapec znovu probral z mrákot.

„Dobře,“ chtěl Ješek odpovědět, místo toho jen zasípal. Na prsou ho bolelo a tělem mu otřásl prudký kašel.

„Prochladl jste, pane, a usadilo se vám to na prsa,“ ozvala se obtloustlá, nevysoká žena s vlasy pečlivě sčesanými pod čepec. Ješek jen zamrkal. Asi je mu hůř, než myslel. „Zdálo se mi, že tu v noci byla víla,“ ztěžka ze sebe vypravil.

Martin se zasmál. „To myslíte Dorotku? To je dcera tady matky Alžběty. Teď má jinou práci.“

Ješek si oddechl. Tak přeci jen neblázní. Hrnek čaje mu tentokrát podal Martin, nebylo to zdaleka tak příjemné, jako když mu pomáhala Dorotka, ale na suchý kašel přeci jen pomáhal. Právě tak jako zábal na prsou a chladný obklad na bolavé hlavě.

 

Minul osmý den. Ješkovi už dávno bylo skoro dobře, ale před Martinem zdatně pokulhával. Ještě se mu nechtělo odjet. Nemohl oči spustit z Dorotky, kdykoli se mihla sednicí. Její matka to dobře viděla a zaháněla ji co nejrychleji ven.

Martin byl plný rozporů.

„Měl bych se vydat na cestu sám, když vás noha ještě bolí. Vašemu otci velmi záleželo na tom, aby mistr Jan dostal dopis včas.“

„Tak proč nejedeš?“

„Slíbil jsem vaší paní matce, že na vás dám pozor.“

„Otci ne?

„Tomu ovšem také, ovšem paní Zdislava mi obzvlášť kladla na srdce, že vás nesmím opustit. Nakonec, váš otec má čtyři starší syny, jenže vaše máti má jen vás. Není divu, že vás tolik miluje.“

Ješek pokrčil rameny. V patnácti je mateřská láska spíš na obtíž.

„Tak nejezdi. S tímhle zdržením jsme na cestě už skoro měsíc, pokud mistr Jan bez otcova psaní vydržel doteď, tak ještě pár dní posečká.“ Opravdu se mu z útulné chaloupky nechtělo… do okamžiku, kdy dokulhal k okénku a uviděl Martina, jak líbá Dorotku na hebké rty.

Kde je ta její matka, když tady má být, pomyslel si zlostně.

„Martine,“ zahulákal oknem, „měli bychom se vydat na cestu. Už jsme otáleli dost!“

„Jistě, pane,“ odpověděl Martin, kterému bylo všechno jasné. „Zítra vyrazíme.“

Dorotka plakala, její matka však byla víc než spokojená. Nestála o to, aby se jí dcera zahleděla do temných očí potulného hudce, i když tušila, že ve skutečnosti hudcem není. O tom ji víc než přesvědčila hrstka mincí, kterou jí Martin nasypal do dlaně z dobře utajeného váčku. Za pohostinství a vyléčení mladého pána.

„Nemračte se, pane Ješku,“ domlouval mu, když se vydali na cestu. „Tohle stejně nebyla správná dívka pro vás. Raději vzpomeňte na pannu Markétu. Když o ní řeknete otci, třeba si dá říct. Pan Heřman je jeho dávný přítel.“

„Dorotka je hezčí,“ rozmrzele mumlal Ješek. „A pro tebe to je správná dívka?“ zeptal se pak s jistou zvědavostí.

„Ani ne, ale když vy jste stonal příliš dlouho…“

 

Ješkova noha přece jen nebyla ještě v pořádku. Trvalo jim tři dny, než v podvečer dorazili na hrad Krakovec. Bylo 11. října, léta páně 1414.

„Vezeme významnou zprávu pro mistra Jana,“ oznámil Ješek důležitě purkrabímu.

„Mistr Jan odjel dneska po ránu.“

„Kam?“ vydechl chlapec.

„Do Kostnice, musí dokázat, že pravda je na jeho straně.“

„Ale král Zikmund…“

„Král Zikmund dal mistru Janovi záruky.“

Ješek se vyděsil. Psaní, ukryté v nejhlubší kapse jeho šatu, neslo v sobě sdělení, zač záruky krále Zikmunda stojí.

„Pane,“ oslovil purkrabího, „prosím, půjčte nám koně a patřičný oděv. My musíme mistra Jana dostihnout! On do Kostnice nesmí! Může ho to stát život!“

„Mladý muži, jednak vůbec nevím, kdo jste a proč bych měl dělat takové věci, a pak – varování se dostalo mistru Janovi dost a dost a nehrálo to žádnou roli.“

„Ale tohle je jiné,“ naléhal Ješek. „Martine?!“ obrátil se na svého staršího společníka.

Martin zavrtěl hlavou. „V šlechtickém se nedostaneme přes nejbližší hranice, to přece víte. A pěšky je nedostihneme.“

Ješek se rezignovaně opřel o zeď. A v tom okamžiku věděl. Věděl, že zklamal. Věděl, že je pozdě. Mistr Jan se vydal na cestu, ze které se už nevrátí.

Aktualizováno: 4.1.2018 — 23:01

42 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Katty V
    moc pěkná povídka.
    Je vidět, že dobře znáš historické reálie.
    Krásně jsem si po ránu početla.

    1. Díky za rozšíření obzorů. Přiznávám, že jsem sice pilně studovala, viz výše, ale spíše takové věci, jaká byla v patnáctém století obvyklá jména, jaké se používaly hudební nástroje nebo oblečení.

  2. Katty, taky jsem to zjistila až dnes, nějak pořád nestíhám, já ti vůbec nevím, co vlastně dělám .). Hezká povídka. Líbila se mi tehdy, líbí se mi pořád. Umíš.

    1. Díky, Toro. Četla jsem ji zase po delším čase a uvědomila si, že ji mám ráda, ačkoli je taková malá nenápadná.

  3. Katty, děkuju za tu povídku :) netušila jsem samozřejmě, kam a proč jedou, ale tak trochu rozmazlený puberťák, který na své první důležité cestě pomalu dospívá – tos vystihla perfektně. A jak se tu už psalo, atmosféra povídky je velmi sugestivní a příjemná :)

    Jinak k povídkám – řekla jsem si, že je sice po svátcích, ale pořád tma a pořád to lidi ještě víc táhne ke čtení než ven. Tak dokud budu mít co publikovat, tak publikovat budu – řekněme do konce března? Než nás sluníčko zase začne tahat od počítačů? :)
    Jinými slovy, pokud máte kdo něco v literárním šuplíčku (nebo zatím v hlavě:)), posílejte… a my ostatní budeme číst! (inlove)

  4. Glejt krále Zikmunda zaručoval Husovi pouze bezpečnou cestu na koncil, nic jiného. Nemohl předjímat výrok koncilu nebo se dokonce stavět nad něj! To by si nemohl dovolit ani žádný z tehdejších tří papežů. Jejichž problém měl právě koncil rozseknout, což se mu podařilo.
    Jestli to bylo obsahem dopisu, je to jen holý fakt. Ale Husa by to od cesty stejně neodradilo, to by ztratil tvář.
    Ostatně těch několik sporných bodů mohl odvolat a v klidu dožít. Někde v cizině. Do Čech by se už vrátit nemohl, tam by ho roznesli na kopytech. Ale naše země by si možná mohly ušetřit devastující války.
    To už jsou ovšem ta nikam nevedoucí historická „kdyby“.

    1. Hus se údajně vydal na cestu do Kostnice ještě dříve, než obdržel Zikmundův glejt, který mu prý zaručoval i bezpečnou cestu zpět z Kostnice do Čech. Zikmund tedy patrně předem nepočítal s Husovou fyzickou likvidací na koncilu. Když byl Hus v Kostnici uvězněn, žádal prý dokonce o jeho propuštění, ovšem neúspěšně. Na jeho žádost byly tehdy Husovi alespoň zlepšeny podmínky věznění. Dál už pak ale Husovi nepomáhal, protože se v koncilu angažoval s cílem vyřešit papežské schizma, což se podařilo. Proces s Husem byl jakýmsi „vedlejším produktem“ jednání koncilu.
      Po Husově popravě byl u Husových stoupenců v Čechách samozřejmě neoblíbený, ale i tak se stal dědicem českého království a posléze i českým králem.
      Ten veskrze negativní postoj k Zikmundovi jako jakémusi zrádci a nepříteli a na druhé straně naprostou adoraci Husa má na svědomí národní obrození a později Jirásek se svým mohutným historickým dílem.
      Povídka je moc pěkná, hezky se čte a má příjemnou atmosféru.

    2. Jak už jsem napsala níže, nejsem historik a na hluboké historické dílo bych si netroufala. Takže povídka není zase až tak moc o Husovi, ale spíše o tom, že naše drobné nezodpovědnosti mohou mít daleko větší důsledky, než si myslíme. V mých představách dopis obsahoval nějakou informaci ve smyslu – Hele, mistře Jene, dávej si na papeže bacha. Plánuje, že živ se nevrátíš.
      Ale právě z důvodu, abych se z neznalosti nedopustila nějakých nepřesností, jsem ho blíž nespecifikovala.

      1. Tapuz, to měla být odpověď pro Krmiče, nějak se to řadí jinak, než jsem čekala. Ale v podstatě bych podobně odpověděla i tobě, takže je to nejspíš v pořádku.
        Jenom ještě k Zikmundovi. Opravdu jsme se o něm učili poměrně zkresleně. Až tak, že mě někdy dost let po škole překvapilo, že to byl syn Karla IV. Díky vlivu školy a nejspíš i toho Jiráska jsem ho měla za zlotřilého cizince.

  5. Jejda! Vůbec jsem netušila, že sobotní povídky pokračují :) Katty, mně se na téhle tvé povídce nejvíc líbí, jak jsi vystihla tu dobovou atmosféru. I když vzhledem k tomu, že jsem v té době nežila, tak spíš – jak si tu atmosféru představuju.

    1. Regi, já to taky netušila, takže to bylo milé překvapení. A ano, můžeme se jen snažit zachytit dobovou atmosféru tak, jak si ji představujeme. Naštěstí ve skutečnosti nikdo neví, jak to opravdu bylo, takže si klidně můžeme říkat, že takto nějak to mohlo vypadat.

  6. Milá Katty, díky, moc hezké a kdopak ví…..
    Taky to nutí k zamyšlení,kolikrát v našem životě ta jedna chvíle, třeba zmeškaná a všechno mohlo být jinak. (h)

    1. Jenny, máš pravdu, někdy i malá chvíle může posunout náš život jinam. I když tady jsem přesvědčená, že by Mistra Jana stejně nepřesvědčil. Ale kdoví.

  7. Katty, náramně poutavě napsaná povídka, gratuluji. No už u jména Ješek jsem si uvědomila, že asi čtu „něco z české historie“ a měla bych děj umět zařadit. Jenže jak pan Ješek, tak Martin mi vůbec nic neříkali a tak jsem jen četla a čekala :) Rozsvítilo sem mi až u posledního odstavce! Chudák kluk! Třeba se mi při příští návštěvě u „Heřmanů“, panna Markéta znovu zalíbila, vzal si jí, žili spolu šťastně a v jejím hřejivém náručí se Ješkovi lépe zapomínalo na to, co svým „simulanstvím“ možná způsobil. I když my víme, že Mistrův osud byl i bez Ješka zpečetěn.

    1. Maričko, jména Ješek ani Martin ti samozřejmě nic nemohla říct, protože jsem si je vymyslela. :) Neměla bych nejspíš odvahu použít opravdu známé historické osobnosti, protože co my víme o tom, jaké byly.
      A jsem ráda, že jsi to, o co jde, odhalila až na konci. Tak to mělo být. Díky.

  8. Milá Katty – ten příběh je výborně vymyšlený. No jo, kdo ví, jak by to s mistrem Janem dopadlo, kdyby se mládeneček nezakoukal do krásné bylinkářky. Na druhou stranu – možná, že toto byla karma mistra Jana, odjet do Kostnice a nebyla žádná síla, jak tomu zabránit. Ale chudák Ješek, celý život si říkal, jestli jeho liknavost nezavinila mistrův neblahý konec … snad se z toho poučil.

    1. YGO, ve své podstatě si myslím, že nebylo síly, která by mistru Janovi zabránila odjet, že by odjel i s plným vědomím, k jakým koncům to povede (a co my víme, třeba to tak i bylo), ale v člověku vždycky hlodá červíček pochybností. Co by se stalo, kdyby neodjel? jak by to změnilo české dějiny? Objevili by se Husité? Byli bychom jinou zemí? A bylo by to dobře?… Ono je docela zajímavé se nad těmi klíčovými místy v dějinách zamyslet a někdy si člověk říká, že věci jsou prostě tak, jak jsou a tak to má být.

      1. Kdyby jsou chyby. Je otázka, zda by se někdo tak, (v dobrém slova smyslu), ,,umanutý“ našel i dnes. Ono mít ideály je sice hezké a chvályhodné, (občas), ale jít kvůli ideálům na smrt? Nevím, jak kdo, ale já bych nešel.

        1. Pravda, jsme dnes spíše cynici a umírat za ideály se nám moc nechce. Ale zas to není tak dávno, kdy i u nás lidé za své přesvědčení umírali, že? Teď je otázka, zda je dobře nebo špatně, že je to dneska jinak. Vlastně si myslím, že kdyby (ach to kdyby) došlo na věc, situace se tak vyhrotila, že by to bylo nutné, zase by se takoví lidé našli. takže jsem vlastně ráda, že to nutné není.

          1. Je otázka, zda je nutné za ideály umírat, když se dá, a dokonce mnohem pohodlněji, žít bez nich. A také je otázka, jestli úmrtí několika jedinců ve jménu JAKÉHOKOLI ideálu dokáže něco změnit. Realita života říká jasně a jednoznačně že ne.

            1. Já myslím, že není třeba rovnou umírat, ale silní jedinci, kteří si stojí za svými názory, jsou potřeba vždycky. Máme nějaké dneska? Tak nějak nevím. Ale jo, jsem optimista, určitě někde jsou ;)

              1. Jo, zavření v Blaníku a čekají, čekají a čekají…A docela by mne zajímalo, jakými ideály se řídili všichni ti, co republiku po 89. rozkradli.

                1. Krakonoši, na to je snadná odpověd: řídí se heslem: Dělám (jedině) to, co je dobré pro mne.

                  1. nojo, jsou ti, kteří si to mohou dovolit, (těch je jen pár) a pak ti ostatní, kterým nezbývá, než mít nějaké jiné ideály, protože kdyby se touto zásadou, t.j. dělám jen to, co je dobré pro mne, bez ohledu na oprávněné potřeby ostatních, začli tvrdě a nekompromisně řídit úplně všichni, byla by to horší katastrofa, než rozbití planety megaasteroidem. Jenom nevím, kdo určuje, jak moc se tímto sobeckým pravidlem může jedenkaždý jedinec řídit; bůh to určitě není, ten by užívání tohoto pravidla zakázal bez výjimky všem a pokud ne, tak zaslouží ne uctívat, ale nakopat do zadku!

  9. Páni, tohle se ti, Katty, opravdu povedlo! Pořád jsem čekala, kam ti dva putují a s jakým poselstvím, až do posledního odstavce – a ten tedy stál za to! No jo, cherchez la femme! :)
    Díky, mistrovský :) kousek!

    1. Díky, Hančo, takové milé ocenění pohladí na duši. Možná ještě pro vysvětlení, jak tahle povídka vlastně vznikla – to nás pár šílenců putovalo krajinou v historických oděvech směrem ke Krakovci. Bylo vedro a měli jsme žízeň. A přecházeli jsme ty skoro vyschlé potoky. :)
      Pravdou je, že jsme to zvládli v jednom dni (zase tak daleko jsme nešli, jenom nějakých dvacet kilometrů). Noc jsme pak strávili v houních přímo pod Krakovcem. Na Krakovci nám průvodce vyprávěl, jak tam Mistr Jan pobýval před svým odjezdem do Kostnice. A v noci přišla bouřka. Takže ta povídka je drobným odrazem toho, co jsme zažili.

      1. Milá Katty, moc hezky se to četlo, každý si představujeme odkud ti dva putovali. Jejich pouť máš nádherně popsanou. Díky

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD