BTW: Milá maminko na nebesích

Milá maminko, tak jsem měla zase narozeniny a mám pocit, že ti o tom musím říct. Však nebýt tebe a taťky, tak tady na tom světě nejsem! Doufám, že mě slyšíš, i když už jsi desátým rokem tam, kam za tebou mohou jen moje myšlenky, vzpomínky a láska.

 

Děkuju ti, že jsi mě milovala, měla se mnou trpělivost a nikdy mi vědomě neublížila. Byly časy, kdy jsem si myslela, že žádná matka nemůže ubližovat svým dětem. Jenže teď, po mnoha letech života a zkušeností vím, že se to děje, a dokonce to ani není výjimečné, bohužel. Jsem tak ještě o kus vděčnější za to, že jsem byla dítě chtěné, chráněné a milované.

Pořád mi moc chybíš. Kdybys jen věděla, kolikrát jsem už musela říct: „No jasně, už chápu!“ Dřív jsem některá tvá přáni jen respektovala, občas nad nimi krčila rameny, protože jsem je prostě nechápala. Věříš mi, že dnes, i když pořád ještě ráda jezdím autem s otevřeným okénkem, už si taky vezmu radši kolem krku šátek, i když je teplo? Nebo nelezu zpocená do průvanu… Dřív mi to nevadilo, dnes už vím, že není radno (nejen) krční páteř zbytečně dráždit.

Jo a nejspíš bys ocenila, že už dokážu jet autem bez hlasité hudby:)) Nikdy jsem netušila, proč ti v některé dny ten hluk, jak jsi tomu říkala, tak vadí a rádio jsem vypínala tak trochu trucovitě. Dnes to chápu a začala jsem si i doma libovat v tichu. Pořád ho ráda přeruším hlasitou či tichou hudbou, ale vždy se k tichu vrátím. A jsou i jiné věci, které konečně chápu. Však víš.

Ale z jiného soudku: budeš se asi smát, ale i já jsem začala zavařovat. Vážně! Doteď si pamatuju, jak jsi ty sama žasla, že tě to najednou začalo bavit. A pustila ses do toho s obvyklou erudicí chemika, biologa a zkušené kuchařky. Stejně, jako o něco dříve i do vánočního cukroví. Babička nás obě pěkně rozmazlila, co? Vlastně bychom měly být vděčné, že jsme to nemusely dělat v době, kdy nám to nic neříkalo. Hm. Myslím, že jsme vděčné byly, co myslíš?

Já tedy letos budu péct jen pracky, vanilkové rohlíčky a linecké. Dohodly jsme se s Nikolou – to je Markova žena, víš? – že ona upeče zase jiné druhy a pak to dáme dohromady. Moc toho dělat nebudu, protože znáš mě – vánočnímu cukroví neodolám a opravdu nepotřebuju se cpát sladkým. Ale to všechno až po premiéře.

No, to nevíš, že jsem si začala hrát s divadlem – píšu hry a pak je s kamarádkami hrajeme. Nejen u nás na vsi, ale zvou nás i po okolí! S minulou hrou jsme měly deset repríz a to jsme se vůbec neinzerovaly. Jen kdyby nám ty texty lezly víc do hlavy! Ostatní děvčata si myslí, že to mám snadné, když jsem to sama vymyslela, ale věř, že nemám. Zapomínám je taky! Ach jo, škoda, že tu nejsi. Tohle by tě moc bavilo!

No, pro dnešek už končím. Stejně víš, že k tobě v duchu mluvím každý den. Už deset let nemůžu zdvihnout telefon a honem ti zavolat, když mě něco napadne. Když něco potřebuju, Když mi je smutno. Ach jo. No, aspoň k tobě mluvím takhle a prostě věřím, že mě slyšíš.

Vždycky tvoje

Dede

Aktualizováno: 4.12.2017 — 16:17

56 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Milá Dede, cítím s Tebou, ta ztráta je tu už bohužel navždy. Také si už skoro 10 let nemůžu popovídat s tátou, za chvíli budeme mít 10té výročí. Kolikrát si říkám, co by řekl tomu a onomu, jak by se čílil nad politickou situací… Rok 2007, ale koneckonců i 2008, kdy jsem řešila spoustu následků toho roku 2007, bych nejraději vyškrtla ze svého života, jenže to holt nejde…

  2. Já si s tátou nepovídám, nejde mi to, a ani s maminkou si takhle povídat nebudu. Ale povídám si se synem, myslím na něj každý den, chodívám mu zapálit svíčku, teď chodíme s vnučkou, ona mi chce vždycky strašně moc pomáhat, tak drží svíčky, než je zapálím a teď naposledy, když jsme tam byly, tak najednou povídá: Babi, to by Honzík koukal, jak jsem vyrostla, viď.

  3. Když člověk ztratí rodiče přestává být dítětem.
    Tatínek v roce 1983, maminka 1996. Stále mi oba chybí. Nezapomenu na ten moment, kdy jsem otevřela dveře od pokoje v nemocnici kde ležel a tam byl už na lůžku někdo jiný. Telegram byl ve schránce. Nezapomenu na moment, kdy jsem maminku v posledních chvílích vezla do nemocnice. Chtěla jsem s ní zůstat, nedovolili mi to. Za 2 hodiny byl konec a já si tolik přála s ní být. A to jsem netušila, že je to opravdu „konečná“, myslela jsem si, že jí opět pomohou, už to nešlo.
    Milí moji, máte na klíně mé milované kočičky, ty si Vás určitě našly. Jednou se tam sejdeme.

  4. Moc hezké vyznání mamince. Tak jako MaRi, mne překvapilo, že je to už deset let!
    Tatínek zempřel před patnácti lety, v květnu, kdy mám narozeniny. A moc a moc mi chybí. Kolikrát si říkám, …kdyby tatínek viděl…..
    Maminka ještě žije, ale už je to jenom stín lidského ducha uzavřeného v naprosto nemohoucím těle. A vyprávět a ptát se … tak to už vůbec nejde.

    1. Alex, nenech se odradit a vyprávěj! Moje maminka zemřela před necelým rokem na tu hnusnou chorobu, která způsobuje absolutní degradaci osobnosti a já jsem pevně přesvědčená, že do posledních chvil dokázala pochopit skoro vše, co jsem jí vyprávěla. Hlavně pokud se to týkalo osob, které znala z hlubší minulosti. Přesto, že už nedokázala mluvit ani reagovat očima, pokud jsem vyprávěla o veselých věcech, tak se témeř neznatelně usmívala nebo v případě smutných zpráv jí tekly slzy. A lékaři můžou tvrdit kolikrát chtějí, že tito lidé už nic nevnímají, já vím, že skutečnost je jiná. Nevzdávej to, vyprávěj, i když už její odpověď nikdy neuslyšíš.

  5. Dede, měly jste s maminkou asi moc hezký vztah. Já marně hledám ve vzpomínkách na mámu něco hezkého…

    1. Tak to jsme dvě (jestli jsi četla to vyznání od Vave onehdy, tak u nás to bylo hodně podobné). Ale jak už je delší dobu po smrti (teď to bylo 5 let), už se sem tam něco vynoří. Všem, kteří mají (nebo měli) s rodiči takový krásný vztah, to moc závidím a zároveň moc přeju, musí to být hezké.

      1. Vzhledem k tomu, že jsme společně s Vave +/- stejně staré, si myslím, že na na našich mámách se neblaze podepsalo to budování světlých zítřků.

        1. Plus počátky sexuální revoluce. :-D
          Já jsem nechtěné dítě, jednou si spolu vrzli a už jsem byla na cestě. Oba hodně mladí, mladší, než naše děti teď (máti 23, otec dokonce 21), brát se nechtěli, ale pro forma museli, vůbec se k sobě nehodili, do dvou let byli rozvedení. Jediné, co kvituju, je, že si mě máti nenechala vzít.

          1. My jsme prý byli chtění, ale chovala se k nám, jako kdyby nás sebrali někde v děcáku… Radši to tu nebudu rozepisovat.

            1. To je mi líto – my vlastně taky byly nechtěňátka. Mánička se narodila jako „silně nedonošená“ sedm měsíců po svatbě (mamce devatenáct a necelé dva měsíce), za čtrnáct měsíců Danuška „babě se tady zalíbilo, šup s ní z porodnice za tři dny domů, aby tu nebyla za rok zas“ aspoň tak nám to mamka podávala a já za pět, respektive čtyři roky na to „Tebe si vzali z děcáku, přece by po tak dlúhej době neměli další děcko!“ mi tvrdívala Mánička (a přesto ju mám ráda). No ale lásky nám taťka aj mamka dali za všechna chtěná a netrpělivě očekávaná děcka na celém světě.

              1. Ygo,narodila jsem se svobodné matce, otec neznámý. V těch padesátých letech to byla ostuda, tak jsem byla „odložena“ k babičce. Ta mi dala lásku místo mámy.

                1. Jani (h) . Máti patřila mezi ty lidi, kteří se na svobodné matky dívaly skrz prsty. A když jsem se „musela“ vdávat, tak mi nebyla ochotná pomoct, ačkoliv jsem měla před sebou poslední semestr na vysoké škole… V podstatě mě vyhodila z domu.

                  1. Ivo,také jsi to neměla lehké. Protože se někdy situace opakují, moje dcera porodila v sedmnácti také jako svobodná matka. Teprve pak se vdala, s manželem mají krásné manželství a už i roční vnučku.

                2. Jo, to znám, ještě dnes někteří faráři na jižní Moravě proklínají z kazatelem svobodné matky. Já zas, pro změnu, proklínám flanďáky a zejména ty od 90 kg výš.

  6. Milá Dede, krásné vyznání mamince.
    Rodiče už bohužel nemám, ale v místnosti, kde jsem většinu dne mám na stěně nad stolem fotky těch mých lidí. :-)
    Babičku v dlouhých šatech, stojící u starého křesla, dědečka ještě za svobodna – štramák :-) druhou babičku a dědečka ve svatebním (ač jsem je už bohužel nezastihla), maminku v kroji – tančívala Besedu a nadšeně na to vzpomínala, tatínka v potoce, jak loví pstruhy atd.
    Vnoučci jsou nadšeni hlavně z rybařího pradědečka, ale vnučka ve svých cca třech letech zasněně hleděla na mojí maminku a babičku a pravila … babi to jsou přece princezny :-)
    A tak je tu mám i pro vnoučata, aby tu s námi ještě byli alespoň ve vzpomínce.

  7. Milá Dede, krásný dopis jsi mamince napsala. U mojí maminky to bude letos už 7 let, do zemřela den před Štědrým večerem. Stále to hodně bolí, ale zase jsem ráda, že s námi byla tak dlouho. Že měla možnost vidět jak se její děti „usadily“, že se mám s bratrem rádi. Od bratrovy dcery se dočkala pravnoučat, dětí od bratrova syna se už bohužel nedožila. Volaly jsme si spolu hodně často a také jsem si ještě nezvykla, na to, že už to nikdy neudělám. Volala jsem mamince každé svoje narozeniny. Pro ní z Prahy to bylo drahé a já věděla, že mi chce – jako pokaždé – znovu popsat, jak jsem se narodila. Jak moc si nás s bratrem rodiče přáli a jak velikou radost měla, když mě porodník vytáhl a prohlásil, „no tak maminko, máte courinu“. Letos to bylo 50 let, co zemřel tatínek, ale i na něho mám v hlavě stále hodně vzpomínek, měla jsem ho také moc ráda.

  8. Milá Dede, napsala´s to tak krásně, že se mi už u nadpisu zamlžily oči. Moje maminka mi odešla před 15 lety a pořád mi moc chybí. V její náruči i jako dávno dospělá jsem si mohla dovolit být na chvilku zase dítětem. Měly jsme po léta svůj jour fixe – telefonní hovory v neděli večer, kolikrát se natáhly na hodinu i déle. I po těch letech vím, co by mi nakonec říkala (nehoň se tak, odpočiň si, pořádně se najez! :) ). Tyhle hovory mi chybí moc, tak si občas aspoň v duchu představuji, co by asi tak na to či ono maminka řekla.

  9. Dede, ono už je to deset let, co na tvou moudrou a laskavou maminku s tebou vzpomínáme? Ten čas tak neochvějně letí!
    Před nedávnem jsem si uvědomila, že odchod mojí maminky dělí můj život na dvě téměř stejné poloviny, přičemž ta druhá, bez ní, už je delší…

    1. Ano MaRi, v listopadu to bylo deset let a já měla prvně odvahu něco málo napsat… (h) Ale jak vidíš, ani v tom listopadu jsem to nezvládla, až ty moje narozeniny mě „nakoply“ správným směrem. Protože narozeniny jsou stejně tak slavnost pro narozeného, jako pro jeho rodiče:)) Já třeba cítím větší radost a hrdost při narozeninách svých synů než při těch svých (blush)

  10. Všechny jsme to zažily nebo zažijeme…
    Maminka odešla, je to jedenáct let, tatínek před devíti. Oba touhle dobou, maminka koncem listopadu, tatínek o vánocích.
    Měla jsem se víc ptát, kdo ještě můžete, ptejte se!

  11. Já mám oba rodiče, ale celý život si říkám, co by říkala moje babička švadlena, kdyby viděla, kdyby věděla… a říkám si to 41 let.

  12. Milá Dede, četla jsem tvůj článek už v noci a poplakala jsem si u něj. Letos v létě už to bylo tři roky, co mi maminka najednou ze dne na den zmizela z života, a chybí mi. Maminku má člověk jen jednu jedinou. Taky teď dělám věci, kterým jsem se u maminky smála, nebo které jsem natruc nechtěla. Často s ní mluvím a někdy si představuju, co by říkala, kdyby se tu po takové době najednou znovu objevila. Měla by radost, že teď bydlím v jejím bytě, pomuchlala by všechny čtyři kočky a dala by si něco dobrého k obědu. No jo.
    Táta už tady není sedmnáct let. Jako by to bylo včera.

  13. Soráč, milé dámy, ale dušičky, byl už před dost dlouhou dobou. Ale jinak souhlas, vzpomínat se dá vždycky, je jen potřeba vědět, kdy přestat, protože život jde dál. A pokud jde o hudbu a radio, obávám se, že to poněkud nejde dohromady; na většině stanic je spíš rámus a všude neustále reklamy. Ještě že mám v autě přehrávač a hromadu CD.

    1. Předpokládám, že Dedina maminka měla výročí, tak jako moje Lenka. Na vzpomínky není jen Svátek zesnulých. A jestli něco veselého, tak nám, Krakonoši, něco hezkého napiš

    2. Mám pocit/blížiaci sa istote/ milý Krakonoš,že ste nepochopili ducha príspevku.A inak priala by som Vám,aby až tu už nebudete,sa našiel niekto, kto by si na vás smutne alebo úsmevne spomenul i inokedy ako na Dušičky. Potom by Váš život mal zmysel.

      1. Krakonoši,vzpomínám s láskou na svou babičku nejen o Dušičkách. Vychovala mne ve skromných podmínkách, přesto jsem u ní měla hezké dětství. Věřím, že mne shora ochraňuje. Pro moji rodinu jsem už dávno napsala o ní hezké povídání, protože babičku znají jen z fotek.

      2. Proboha, jen to ne. Jestli něco opravdu nechci, tak aby kvůli mně někdo brečel. celý život jsem si dělal z života jen srandu a šprťouchlata a rozhodně nedovolím, aby to, až zaklepu bačkorama, bylo najednou jinak jen proto, že zákony přírody fungují tak, jak fungovat mají, aneb mrtvý prd ví. Moje žena, vždycky říkala: Až zaklepu bačkorama, hoďte mne do ohně, popel vysypte na trávník a hlavně nechci žádný pohřeb a žádné brečení! Takže když umřela, nechal jsem ji zpopelnit bez obřadu a rozloučení jsme udělali na hřbitově při ukládání urny do rodinné hrobky. (Trávník zdědil mladší syn). A stejně tak to chci i já! Takže dětem jsme, se sestrou, řekli: Tahle hrobka je vykoupena na věčné časy, právo o tom, kdo do ní bude uložen, máme jen my dva a pokud tu chcete být také, tak jedině za předpokladu, že do puntíku a bez výjimek splníte naši poslední vůli! (Děti chtějí).

        1. Krakonoši, píši prožité příběhy i o dalších členech naší rozvětvené rodiny. Moje děti povídání o mé babičce zaujalo a její jedinou fotku stále opatruji. Babička znala bylinky, mne od malička učila poznávat a respektovat přírodu, mít ji ráda a také mít ráda lidi. Babička, i když není mezi námi, si zaslouží, aby na ni naše další pokolení nezapomnělo.

      1. Krakonoši, nedá mi to. Já si moc dobře vzpomínám, jak jsme vám hromadně – a není to tak dávno – rozmlouvali vaše pevné rozhodnutí vzít si život. Nechtěl jste žít po srmti vaší ženy, prášky jste měl připravené. S odstupem času si nejsem jistá, zda to nebylo jen prázdné gesto. Protože pak, až v překvapivě krátké době, jste nám denně popisoval, jaké vás potkalo štěstí, jak opravdu rychle šel pro vás život dál. Vám se zřejmě na milované osoby zapomíná snáze, než většině z nás, nebo vám stačí jen vzpomínky „jak diktuje kalendář“. To je vaše věc, ale nekažte prosím vzpomínání nám, které odchod milovaných osob také silně zasáhl, jen jsme to neplánovali řešit prášky, my si to „jen“ odplakali, odboleli a nechali tomu čas. Ale nezapomněli jsme,vzpomínáme denně, nebo hodně často a rádi.

        Pište sem o vašem kocourkovi a o kytičkách. Ale politické, popichující, provokující a „nákupní“ komentáře prosím pište jinam (jak zmínila Dede, výběr je velký). Nekažte nám to tu. Pokud ovšem právě to nebyl váš jediný cíl, kvůli kterému jste se mezi nás zase vrátil.

        1. Jsem tvor racionální a životem řádně okopaný, takže jsem začal přemýšlet hlavou a uvědomil si, že sebevražda není řešení. I když těch prvních pár dní bych nepřál ani největšímu nepříteli. Je mi jasné, že proti toku času se plavat nedá a líp už bylo, takže jsem se s tím, co se stalo, smířil, starám se o kocourka, občas si popovídám s dětmi a v klidu očekávám věcí budoucích. A hlavně už nic neočekávám a nedělám si marné naděje. Ke štěstí mi bohatě stačí, že mi chutná jíst, nic nebolí, kocourek se mazlí, foťák fotí, tiskárna tiskne, auto bez problémů jezdí a Jiřinka se občas, když uteče z domova, tulí. Blaze tomu, kdo nic nemá, nemá o co přijít.

          1. potom tak trochu nechápu, co děláte v příspěvcích pod tímto, pro Dede i ostatní čtoucí, nanejvýš citovým a citlivým tématem…a nemusíte odpovídat, bylo to jen povzdechnutí.

  14. Milá Dede, díky, moc krásné. Celý život jsem si tak strašně přála milující rodiče, jenže se to nějak zvrtlo.
    A odpouštět je tak těžké,snad se mi to podařilo. Všem co mají či měli láskyplný vztah s rodiči, to moc přeji. Já ho mám se synem a jeho rodinou, za což denně děkuji osudu a sobě, že se mi to přes mnohé nesnáze dařilo.
    A vy, kdo ještě rodiče máte,ptejte se jich na všechno, až nebudou , tak už Vám to nikdo neřekne.

    1. Jenny, to je svatá pravda, ptát s e a ptát a pamatovat nebo zapisovat. Já jsem nyní nejstarší člen z tatínkovy rodiny a jak těžko dávám dohromady nějaké informace pro mladší generaci. Jěštěže jsme si s tatínkem hodně povídali. Tatínek mi vyprávěl různé příhody a tak. Byl z devíti dětí, babička byla dvakrát vdaná. Už jsem toho pro mladší generaci dala hodně dohromady ale třeba tatínkův nejstarší bratr zemřel v roce 1946, tetu jsem ani neznala a bratranci oba odešli kolem roku 1950 někam za hranice a už jsme o nich nikdy neslyšeli. To jsem byla ještě hodně malá a věděla jsem že se o tom nesmí mluvit. A tak říkám, kdo se neptá, nic se nedozví.

  15. my spolu ještě mluvíme a doufám, že to tak dlouho bude, vždyť až jedna z nás odejde, ta druhá tu zůstane sama…..

  16. DEDE to je moc krásné vyznání. Moc mě to dojalo.
    Já maminku, zaplaťbúh, ještě mám.

    Ale takhle v duchu mluvím s mojí babičkou Marii se kterou jsem vyrůstala. Měla jsem jí moc ráda.

    1. Míšo, mám pravdu, že tvá babička Marie, na kterou jsi už víckrát láskyplně vzpomněla, byla tou Marií ze sobotního příběhu, smutnou, že své holčičce nemůže dopřát pod stromeček panenku? Tvůj příběh mě zasáhl natolik, že nemohu přijmout, že není přímo ze života (h)

  17. Taky mluvím se svou maminkou, vždycky ji prosím, aby se tam nahoře přimlouvala za všechny mé blízké. Letos na Medarda to bylo pětadvacet let a furt to bolí…

  18. Dneska se mi zase o ní zdálo – ne celý sen, jen se v něm nakonec objevila – ani nevím, co nebo proč, jen vím, že tam byla.

    Jsou to druhé Vánoce, co se nesejdeme doma, co neochutnáme tvoje cukroví a slané pečivo – ale mami, pořád se scházíme, pořád držíme pospolu, jak jsi nám celý život kladla na srdce! Ale víš co se stalo – to ti musím požalovat – nemám ten malý obrázek s andělíčkem, co mi visíval nad postýlkou – jo, Danuša byla rychlejší(chuckle) ! Nevadí – já mám ten veliký z ložnice – svatou trojici s prdeláčkama a holubičkou, o které jsem si celý život myslela, že je to letadlo (rofl) – už visí na schodišti. A pokaždé, když k němu zvednu hlavu, zase nás vidím – Maruška a Danuška na manželské posteli a já na gauči, přiraženém k čelu té postele a něčemu se chechtáme a za dveřama se ozve tvůj hlas „Děcka! Tak už rychle spite, za chvilku stáváte!“

    Děkuju Dede za tento článek – rozbečela jsem se až u předposledního odstavce …

    1. YGÓÓÓ,
      “ svatou trojici s prdeláčkama a holubičkou, o které jsem si celý život myslela, že je to letadlo“ .
      Já nemůžu! Slzy dojetí mám ještě v očích a zároveň se chechtám jak blázen.

    2. Ygo, já tě asi miluju :D Lída to napsala přesně, jsi geniální:)) A nejvíc mě dostalo vědomí, že já bych v tom to letadlo klidně viděla taky… jsem ten typ :P

  19. Já si s maminkou ještě popovídat můžu a stále je to, bohudík, většinou docela plodný dialog. S tatínkem mluvím když ho nutně potřebuji už patnáct let. V sobotu to byl rok, kdy jsem takhle denně začla debatovat se svou nejstarší kamarádkou. Znaly jsme se padesát let a nikdy bych bývala nevěřila, jak moc mi bude chybět. Věděly jsme o druhé i to, co nikdo jiný, radily se spolu, radovaly, podpíraly se v době, kdy nám bylo ouvej.

    1. Inko, to chápu, já tak rozmlouvám už dva roky se svou kamarádkou a není dne abych si na ni nevzpomněla.

  20. Skoro som to nebola schopná dočítať Dede. U mňa sú to tri roky aj kúsok a ešte je to stále moc živé…

  21. Ach Dede,takto s tou mojou denne hovorím už dvanásty rok.No.rozplakala si ma a tie mladé operátorky čučia a nechápu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD