HOST DEDENÍKU – Alex: Kotel

Sedím v šeru sálu, na každoročním setkání sousedů z naší slepé ulice. Před čtyřiceti lety jsme začali svépomocí stavět domky. Tři roky intenzívní dřiny nás zocelilo do pospolité party, která, když jsme dostavěli, za sebou zavřela dveře svých domácností a nekoukala se „okny dovnitř“.

 

Ale ta pospolitost, ta zůstala. Už jenom v tom, že se scházíme, slavíme narozeniny, nebo jen tak. Někteří se odstěhovali, někteří odešli na věčnost. Noví vlastníci nemovitostí mezi nás také zapadli. A tak sedím a pozoruji známé tváře a při tom jsem si vzpomněla, jak mě i mému muži tato pospolitost před mnoha a mnoha lety pomohla.

Bydleli jsme teprve asi dva roky. Jednou v zimě (když na jižní Moravě také ještě bývaly zimy), bylo mnoho sněhu a mrzlo, až praštělo a byla neděle. Měla k nám odpoledne přijet skupina přátel na běžky. Manžel ráno roztopil kotel. Ano topili jsme všichni v kotlech na tuhá paliva, což obnášelo uskladnit na topnou sezonu asi 100 metráků uhlí a zlikvidovat příslušný počet popela.

Neptejte se, jak jsme to fyzicky zvládali. No byli jsme o 40 let mladší :) ! Kotel se nacházel v suterénu, vzadu vedle uhelny. Takže manžel naládoval kotel a aby bylo brzy teplo uzavřel šoupata od kotle a… zapomněl na něj. Od snídaně nás vyburcovaly hrozivé rány v radiátorech a stoupačkách, manžel beze slova vyrazil do kotelny, ale už se stalo a kotel někde uvnitř praskl.

Jak jsem byla mladá, tak jsem zbrkle začala balit kufry, že se stěhujeme k rodičům, než se všechno vyřeší. Posléze jsem utekla k sousedům pobrečet si nad osudem :)  Mobily nebyly, na našem kopci dokonce nebyl ani telefon, jak odvolat účastníky běžkování jsem netušila. Návrat po sportovním zážitku do vymrzlého domu u mne způsoboval mrazení v zádech. Manžel sousedky do mne vpravil prcka slivovice na zažehnání chmur a odešel zjistit, co se vlastně stalo.

Když se dlouho nevracel, vydaly jsme se s jeho ženou za ním. Dům vypadal smutně a vymrzle, ale z garáže se ozýval hlahol mužských hlasů. Po vstupu do garáže jsme se ocitly přímo uprostřed pánského mejdanu. Sousedé se sešli, demotovali těžký kotel, ten byl vytažen a uložen na provizorních kozách uprostřed garáže. Nad ním se skláněl jeden ze sousedů, jako nějaký pohanský bůh ohně a plynem svařoval něco v útrobách kotle. V prostoru se vznášel odér slivovice, ostatní pánové zatím kibicovali a čekali na svou pracovní příležitost umístit kotel na svoje místo. Za hodinu bylo hotovo.

Bylo zatopeno, kotel prošel zatěžkávací zkouškou, ve které obstál. Sousedé se rozešli do svých domovů k nedělním obědům, já jsem vybalila kufry a začala vítat první náruživé běžkaře. Než jsme se vrátili vymrzlí z bílých stop, byl dům příjemně vyhřátý.

Tato výpomocná pracovní soudržnost nebyla ani první, ani poslední za celé ty dlouhé roky. Naposledy, když si soused pořídil bazén. Obrovská, těžká skořepina se musela umístit pomocí lidské síly, protože žádná zvedací technika se nedala použít. Takže se pánové opět svolali, jako mravenci obstoupili bazén a jako mravenci za sebou pochodovali a nesli těžké břemeno za povzbuzování jednoho z nich, jako kapitána na veslici. Bazén byl uložen do připravené jámy a samozřejmě řádně zapit.

Mimochodem ten kotel sloužil bez problémů až do své kotelní smrti, když k nám byl přiveden plyn.

Je dobré žít mezi lidmi, na které je spolehnutí a kteří se neostýchají říct si o pomoc zase nám.

 

Děkuju, milá Alex, za nádherné povídání! Nádherné proto, že ukazuje lidi takové, jací velmi často jsou, jen se o tom málo mluví a píše. I když – samozřejmost to není, i taková pospolitost se musí živit a musí se o ni pečovat, nebo s léty zanedbání zanikne.

A dnešní otázka? Inu bude o vzájemné pomoci – kdy se vám jí třeba i nečekaně dostalo, kdy jste měli šanci ji někomu poskytnout?

 

Aktualizováno: 20.11.2017 — 13:59

47 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Hezký, hřejivý článek Alex. Ano, také jsme v mém dětství v Žitné znali všechny lidi z domu, později v paneláku osobně už jen několik, od vidění většinu „kdo tam bydlí“.

    Tady, v naší domkové čtvrti je to trochu jiné žití. Asi i proto, že se tu určitě procento majitelů (nájemníci) domů často mění. Poblíž je vojenská základna a vojáci s rodinami se často přesouvají jinam (zrovna včera dal náš přímý soused ceduli, že dům prodává). Má to své výhody i nevýhody. My, kteří jsme tu „usazení“ a bydlíme tu už dlouho se známe (s ostatními alespoň od vidění), ale nemohu říci, že se nějak extra kamarádíme. Zůstává u pozdravu, zastavení na pár slov, když se vidíme při práci venku před domem. Ale „co se děje v soukromém životě“ toho jeden o druhém moc nevíme. A myslím, že nám to všem tak vyhovuje. Je to asi dáno i tím, že život tu tak trochu určuje auto. Co chybí v domcnosti je možné rychle dokoupit jen kousek autem (některé obchody mají otevřeno 24 hod.). Manuální služby všeho druhu se dají snadno zavolat a přijedou okamžitě, je-li je to akutní. ALE – přesto nemáme nejmenší pochyby, že kdybychom opravdu potřebovali jakoukoliv sousedskou pomoc, stačí zaklepat na kterékoliv dveře. To je tu na Jihu jakési nepsané pravidlo pomoci. Kdysi se nám zlomila na borovici jedna spodní ohromná větev. Zlomená, ale nespadla, jen nebezpečně plandala na zbytku dřeva. S manželem jsme jí cloumali, ale nedokázali strhnout. Soused (jeden z těch „jen od vidění“)jel kolem z práce. Zastavil, řekl, ať počkáme, že se hned vrátí, má silnou pilu s dlouhým nástavcem. Že se jen převlékne. Byl zpět za pět minut, větev nejenže uřízl, ale ještě rozřezal na polena. Poděkování mu stačilo. U nás zase už několikrát brzy ráno zvonil jiný soused, zda by mu manžel nepomohl kabelem nastartovat auto. Prostě si tu každý žijeme svůj soukromý sousedský život, ale na vědomí pomoci v nozi je prostě spolehnutí.

    1. No, my si také „nekoukáme do kuchyní“ leckdy se až někdy později dovím, že se nějaké dítě vdávalo nebo ženilo, když zrovna nejelo z domu, z ulice. Ale vzpomínám si, že jsem byla asi dvakrát pomáhat péct koláčky na svatbu. Bylo to jako za starých časů, sešlo se nás asi sedm žen, těsto zakvedlal robot, ale vyhazovat se už muselo ručně. Tady se pečou takové malinké. Mě málem omývali, když jsem viděla tu díži plnou těsta a vyhazovalo se z mísy kávovou lžičkou….. a tak to bylo 4x. Tvarohové, makové, povidlové a ořechové náplně. A na každou jiný tvar. Brrr ;) . Ale dobré jsou moc a moc.

  2. Myslím, že takové vztahy, o jakých Alex píše, mohou vzniknout tehdy, když je důvod a příležitost. Jasně – celá ulice staví svépomocí: to je důvod jak hrom. Na vesnici, kde lidi žijí po několik generací. Snad i lidi, co se nastěhují všichni najednou do nového baráku.
    Bydlím v sedmipatrovém paneláku (24 partají). Kdysi jsem znala dvě rodiny, kde byli kluci stejně staří jako synek, s jedněmi jsme se dost pokamarádili. K sousedce jsem (bylo to ještě za totáče) chodila pro ty vajíčka a cibuli…
    Různě se to odstěhovalo a život jde dál. Dneska poznám z baráku tak 10% lidí, a to včetně té milé maminky od dvou dětí, co bydlí nad námi a hned po nastěhování se ke mně hrnula, že chodila s mým synkem do oddílu (nedokázal si ji vybavit). Sousedku od naproti na ulici nepoznám. Není jak a o čem se bavit…

  3. Já dnes přidám optimistickou – když jsem to tu tak očima prolétla o té dnešní mladé generaci: bydlíme v novostavbě, pět pater, tři byty na každém. Pět těch největších bytů pod sebou je plných dětí.
    Tři ženské jsme tu stále na mateřské. V pěkných dnech se rády potkáme na dvoře, v těch škaredých se domluvíme a sejdeme u některé doma, děti si povyměňují hračky, příště to zas jdeme vrátit, je to příjemné rozšíření možností, co s těmi pidižvíky dělat.
    Všechny školkové děti chodí do stejné školky, tak zrovna dnes šla moje dcera ráno se sousedkou, abych nemusela tahat mladšího z postele a oblékat ho na 10 minut do té zimy. Já jí syna zas někdy vyzvednu a přivedu, nevidím v tom problém.
    I na nějaké to půjčení vajíček/mléka apod. párkrát došlo. Ono od spících dětí do večerky nepoletím, že. Dvě minuty do jiného patra si troufnu.
    Soused vedle je starší pán, žije sám jen s pejskem. Ve výtahu prohodí pár slov s dětmi, já podrbu psisko, omluvím se, že ti naši řvouni hulákali na chodbě, on řekne „jsou to děti“, a já s bahnem z našeho kočáru na chodbě smetu i bahno z jeho bot a ze psa, mám snad na něj zaťukat, ať si to smete sám?
    Doporučené dopisy si přebereme, kytky o dovolených zalijeme a teď končím, protože dětem skončil polední klid a vyrážíme se sousedkou na společný nákup: oni ti trpaslíci v tlupě líp šlapou kýženým směrem :)
    Ps: můj muž taky často kouká do mobilu, ale opravit a udělat doma umí skoro všechno. Tak nás všechny neházejte do jednoho pytle ;)

  4. Jak byste si představovali takové sousedské družení ve velkém paneláku? Pozdrav na schodech či ve výtahu pokládám za slušnost. Potkáme-li se jinde a poznáme-li se, tak taky. Máme-li čas či společnou cestu, můžeme popovídat. Co víc? Organizovat kávové sedánky na trávníku před domem? A kdo nepije s námi, pije proti nám? Tři dny v týdnu jsem na plavání, o víkendech věčně buď na závodech nebo v lese, lítám kolem psů… nemám potřebu se s někým družit, nemám chuť utrácet další čas s lidmi, s kterými si vlastně nemám co říct (pro Krakonoše – nemám TV ani fejsbůůůk (a tohle datluji v práci, kde čas mám)).
    Opravit cokoliv je dnes problém, věci se dělají nerozebíratelné a neopravitelné. Půjčit si trochu soli, když je za rohem večerka? To mělo smysl v dobách kdy bývalo třeba i tři dny v kuse zavřeno VŠECHNO. Má to smysl na vesnicích, kde pro tu špetku soli musíš do vedlejšího města. Teď a tady mi to přijde jako pitomost. Děti si nehlídáme, psy si nevenčíme (zajímavá představa… z hororu). Možná by bylo praktické dovolenkové zalévání kytek, ale přece jen dát někomu klíče už je dost vysokej level. Sousedi v důchodu nám občas vezmou doporučený dopis, to je tak asi nejvíc.
    Petr několikrát tahal lidi z výtahu – když to umí a má na to doma klíč (od doby kdy jsem já v tom výtahu trčela hodinu), ale to je něco jiného. V jednom případě možná i záchrana života nebo zdravého rozumu – paní s klaustrofobií by asi hodinu nedala, i po těch pěti minutách vypadala, že má dost. Naopak sousedé či kolemjdoucí pomohli mé mamince, když tady před domem upadla a zlomila si ruku – ale v takových chvílích je přece jedno zda je soused, návštěva nebo kolemjdoucí. Prostě někdo měl problém a někdo jiný kdo tam zrovna byl pomohl, tohle snad nemá se sousedstvím nic společného.

    1. Třeba máš Petro kolem sebe partu lidí jiných a to společenství funguje jinde. Představ si, že i v tom paneláku o 44 partajích jsme se znali a všichni měli některého souseda, kterému svěřili klíče, kdyby něco.

      1. „společenství funguje“ – CO funguje? Co, kromě toho zalití kytek (mám se kvůli tomu k nějakým sousedům vtírat?), od sousedů očekáváš? Řeknem si ve výtahu „dobrý den“ a „to je dneska hezky/škaredě“, případně „nelez paní do tašky/vy máte ty psy tak hodný“. Co jiného? Opravdu mě zajímá jak jinak, líp, by sis to představovala.

        1. Tak já Ti popíšu, jak to funguje u nás:
          * nemohu nastartovat auto, soused přiběhne v pyžamu, podívá se na to, vezme mi klíče, vyšle svoji drahou polovici, aby mne dovezla do práce
          * Majda se hárá a musí být zavřena doma. To má dvě tety chůvy, které ji chodí pouštět vyčůrat a pomazlit. Je-li letní hárání, sednou si s ní na hoďku do pergoly
          * sousedka je sama s dcerou, tak tam Bimbo funguje jako okamžitý hodinový manžel
          * sousedě nejede auto a potřebuje dojet pro dceru k vlaku – celý týden fungoval Bimbo na zavolání
          * Felínek má zavřené okno a nutně musí domů
          * ráno při venčení zjistím, že mi došly piškoty – souseda po zprávě na FB zakoupí a rovnou hodí k nám
          * vezou mi maso a nejsem doma. Najdu ho srovnané v mrazáku
          a podobně na druhou stranu. Jasně že postupem času se některé sousedky stanou kamarádkami, i když je mezi námi generační rozdíl. Také Kačenka se už ptala, jestli se o nás – tedy její staroušky – postarají…

      2. Inko, důvěru v ostatní sousedy máme všichni navzájem, až na některé výjímky, abych nebyla taková optimistka. My osobně máme klíče od domu jedněch sousedů už těch 38 let a oni zase naše. Když dojde z nějakých technických důvodů k výměně zámků, tak se počítá i s klíčemi od těchto sousedů a obráceně. Už několikrát se nejenom mě tohle opatření vyplatilo, když jsem zapoměla klíče od našeho domu a neměla se jak dostat domů. Náhradní visely u sousedů :) . Jejich děti než opustily rodný dům, co se k nám nachodily pro klíče :) . Tito sousedé také chodi do našeho domu opečovávat kocoura, když jsme pryč déle jak dva dny. A my zase toho jejich. Když odjedou na dlouho, chodím jej k nim domů utěšovat. To potom oba sedíme v obýváku a povídáme si. Než zase vypadne na toulky ven a já domů. Jejich kocourek už není, ale mají fungl nové kotě, kočičku-bílomourku (cat) přesně jako je smajlík.

    2. rozebrat se dá všechno. Horší už to někdy je se znovu složením. Takže musí nastoupit kutilský instinkt, chytrá hlava a šikovné tlapky. TV mám, koukám na pořady o přírodě, (kocourek také a občas se pokouší ta zvířata lovit, což je poněkud žertovné; nedávno se pokusil obejmout zadek slonovi), jakmile se objeví reklama, hledám jiný kanál, nebo aspoň vypínám zvuk.

  5. Nemala som šťastie na takúto oporu a pomocnú ruku z okolia a dá sa povedať, že som to v dospelosti nikdy nezažila. Keď som sa prisťahovala do bytu po babičke, pre jej ešte preživších vrstovníkov som bola „tá mladá“. Prešlo pár rokov a pre mladú generáciu, čo sa tu medzičasom vymenila, som už asi „tá stará“ (s dovetkom bosorka). Nikto zo susedov mi nesadol natoľko, aby som sa s nimi spriatelila. So susedkou naproti sme sa konečne trochu začali baviť o kvetoch, o ktoré sa pod barákom starám, aby sa vzápätí nato odsťahovala a 2 susedné byty prenajala nejakým mladým z východu, ktorí majú problém sa aj pozdraviť. Horní by boli aj celkom sympatickí, ale strašne hluční, dieťa im dupalo jak stádo bizónov (ich reakcia na moju sťažnosť, že od nich iné nepočúvam, len dunenie, bola „a čo ju máme priviazať?“ No neviem, a napomenúť ste ju niekedy skúsili?) a minulú zimu si sused sám skonštruoval trenažér! nad mojou spálňou, so závodným bicyklom na dvoch oceľových valcoch … vibrovali mi dvere, triasli sa steny, nadskakovali poháre na linke a keď som si dovolila namietať, tak odpoveď bola „a to ani hodinku denne nemôžem?“ To ako fakt? Teraz sa odsťahovali, ale istotne predtým robili konkurz, aby tí noví po nich mali určite dieťa, ktoré bude dupať ešte viac, ako to ich – a zadarilo sa! (ako bonus pritom navyše z plna hrdla jačí). Ničí ma tiež všeobecne rozšírená móda fajčenia priamo vo vchodových dverách a hádzania si špakov pod seba. Oni si doma pravda nezasmradia, zato napáchneme všetci, čo sme nútení prejsť okolo nich a namiesto čerstvého vzduchu mi pri vetraní ide dnu čerstvý modrý dym (som na prízemí). Nehovoriac už o autách s motormi naštartovanými dlhé minúty priamo pod oknami, víkendových príchodoch z ťahu o 3-4 ráno s opileckými debatnými klubmi, kde inde ako pri vchode alebo na chodbe pri výťahu… Je mi ľúto že to tak musím povedať, ale nemám rada ten dom a ten dom zjavne nemá rád mňa…

      1. Jak já jsem rád, že už nebydlím v rodinném domku! Žádné starosti, problémy s různými poruchami, dřevomorkou ve střeše a podobnými líbeznostmi. Zaplatím měsíčně pět tisíc plus poplatek za radio a televizi a mám svatý pokoj, v těch pěti litrech je všechno: zálohy za vodu, teplo, elektřinu, odpadky. Takže mi z důchodu zbyde dvanáct tisíc a s těmi si můžu naložit dle svého. Sestra si pořídila domek, když si nechala spočítat důchod, zjistila, (jede na živnosťák a platila jen povinné minimum), že bude muset makat až do smrti a loni, když jí vítr pocuchal střechu, našli jí v trámech dřevomorku, takže celá střecha bude muset jít dolů a do ohně a nikdo jí nezaručí, že do té nové se tohle svinstvo nedostane taky. Tak tohle by mne silně nebavilo. Chtěla zahrádku, teď se jí začla sypat páteř, takže těžce nestíhá a neví, kudy kam. Ale má, co chtěla. Já jsem v klídku a pohodě, jezdím si na výlety, les mám za rohem, dokonce i houby tu rostou, na nákup a konečnou busu pět minut pěšky a za 20 minut jsem na Václaváku. O barák se stará družstvo; máme novou střechu, zateplení, výtah, stoupačky a budeme stavět vlastní plynovou kotelnu, protože dálkové topení je nechutně drahé. Bydlet ve vlastním, tak se o tohle všechno musím starat sám a je rozdíl, když se na stejnou plochu střechy složí 24 partají, nebo si ji musím platit sám, ostatně ve fondu oprav máme přes 2 mega, takže kdyby se v baráku cokoli stalo, tak no problem.

  6. Alex-kuzelné spomínanie.JJ časy sa menia.Takto to bývalo u nás v starom prvorepublikovom činžiaku.Všetci sme sa poznali,pomáhali si,ženské si požičiavali bez problémov,čo im v kuchyni chýbalo./ z tej doby si pamätám,že všetko si môžeš požičať-len soľ nie-tú máš mať/Hrávali sme sa na dvore,matky nás z okien pozorovali,ke´d sme robili neplechu,nakričali na nás,poprípade zbehli dole a padlo pár výchovných/i cudzím deťom/-nikto z toho nerobil afery.
    do dokonalosti priviedla toto spoločenstvo moja sestra.Dopoludnia si u 20 partají zistila,čo varia a tam,.kde sa jej to najviac páčilo,šla na obed.Žijem tam stále,ale už nepoznám skoro žiadnu partaj.Som stará,ale ke´d nepozdravím prvá-tak ani bú,ani mú od tých mladých./ale ke´d majú zdrav.ťažkosti,tak ma poznajú-a ja blbec idem.

    1. Nejhorší je, milá verenko, že současný nějaký mladý tvůj kolega, by práci odmítl. Třeba by šlo jen o radu. Má volno, tak co. Ty patříš ještě ke generaci lékařů, kteří dokážou Hippokratovu přísahu ze sebe vysypat a také se podle ní řídit. I když tě to leckdy unavuje. Jsi přepracovaná, unavená, bolí tě zub ….. Mám takovou kamarádku, lékařku v našem věku, takže vím o čem mluvím. Neříkám, že všichni mladí lékaři jsou hochštapleři, ale bohužel je jich dost a dost. A pacient? Tam záleží jenom na štěstí, na jakého natrefí.

  7. Když jsme se v roce 69 nastěhovali na sídliště, znali jsme se v domě všichni. Dům byl nově postavený, všech 33 partají se nastěhovalo prakticky ve stejnou dobu a v naprosté většině to byly rodiny se školkovými a školními dětmi (mně bylo tenkrát 6 let). Pokec na chodbě nebo před domem, společné řešení mnoha věcí a vzájemná pomoc s čímkoli byla samozřejmostí, něco takového jako nezdravení vůbec neexistovalo. Fungovalo to dlouho. Pak jsem se odstěhovala jinam a když jsem se po téměř 30 letech vrátila zpátky, všechno je bohužel jinak. Většina lidí se povyměňovala, někteří se odstěhovali, někteří zemřeli, přišli jiní, ze „starých“ tu zbylo už jen pár. To je všechno normální. Ale jak tady píší i jiní, kromě těch pár původních už se vůbec neznáme, řada obyvatel má velké problémy i s pozdravením. Škoda, no.
    V domku v jiné části města se to vlastně vyvíjelo stejně. Kdysi pospolitost sousedů, kteří se všichni znali a spoustu věcí dělali společně. Postupně se z toho stala čtvrť izolovaných domků (kromě pár starousedlíků), kde ani pomalu nikdo nevěděl, jak se jmenuje soused. Příznačné bylo, a myslím, že to tak je dnes mnohde, že nově přistěhovalí obyvatelé často zároveň s rekonstrukcí starých domků budovali i vysoké solidní a neprůhledné ploty (mnohdy betonové zdi) kolem celých svých pozemků a ze zvonků u vysokých neprůhledných vrat zmizela jména.
    Měla jsem štěstí na báječného souseda, kterého jsem znala od dětství, kdy jsem tam bývala u babičky a on byl kluk od sousedů. On i jeho manželka byli naprosto nezištně ochotní, častokrát mi pomohli, čas od času jsme se navštěvovali na pokec. Nejúžasnější bylo, když mi sousedka z druhé strany (řadové domky) vytopila sklep – bezmála půl metru vody – a on jel koupit čerpadlo, instaloval mi ho do sklepa a celou tu hrůzu se mnou absolvoval. Ještě jednou díky.

  8. Jo, Alex, a je ještě jedna pozoruhodnost v tom tvém povídání – že jste ten kotel dokázali spravit! Protože dnes byste ho určitě museli vyhodit a koupit nový :P

    1. He, he, Dede, my ještě patříme mezi generaci Čechů, kteří byli nuceni si sami udělat všechno! Muži ledasjaké řemeslné práce (stavba svépomocí, tím myslím opravdu svépomocí) a ženy pokud chtěly chodit oblečené trošku jinak, tak musely umět šít, plést, háčkovat. Však také kurzy šití byly „na každém rohu“.
      Na ulici bylo několik sousedů, kteří uměli svařovat na různé způsoby a příslušné náčiní i vlastnili (elktriku na svařování máme do dnešního dne v garáži, vč. dalších a dalších strojů a přístrojů). Proto mohly být prasklé vnitřnosti kotle spravené plynovým svařováním.

      1. Bývaly časy, kdy toto bylo naprosto běžné a stále platí, že pokud chceš mít něco levného a kvalitního, musíš si to udělat sám. Jen těch lidí, co umí něco víc, než jalově kecat, rychle ubývá. A není se co divit; učňovské školství Klaus st. zdevastoval a základní škola toho naučí o mnoho méně, než dřív, protože učitel, který by po děckách chtěl, aby něco dělaly rukama by musel okamžitě čelit tvrdým atakům rodičů.

        1. No, krakonoši, když ono je to složitější. Dnešní mladí muži ani netouží pracovat rukama. Každý postpubertální, třebas i poloanalfabetický mladík se vzhlíží v práci s počítači. Živit se rukama, ale fuj!

          1. Nebo ještě tak profesionálně nějaký sport. Ale zase to má výhodu v tom, že když se doma takovému lemplovi něco rozbije, musí si zavolat, a také dobře zaplatit, odbornou pomoc.

    2. Já jsem asi nějaký vadný, ale opravuji stále, i když to někdy zabere mnohem víc práce a času, než koupě něčeho nového. Naštěstí mám času kolik potřebuji. A to nové je většinou mnohem větší šunt, než to staré.

    3. No ono jde nejen o to, že lidé si kdysi uměli spoustu věcí udělat nebo opravit sami. Problém je taky v tom, že dříve se různá zařízení dělala tak, aby se dala opravovat, to bylo běžné. Často šlo třeba jen o výměnu nějaké drobnosti a přístroj pracoval dál. Dnes se většina zařízení vyrábí záměrně na jedno použití, opravit nejde a jediné řešení je vyhodit a koupit nové.

      1. Také se s tím setkávám, takže když něco takového rozeberu, upravím to, i uvnitř, když je to nutné, tak, aby se to opravovatelné a rozebíratelné stalo, i když výsledek někdy vypadá jak bolavá noha.

  9. Pospolitost v našem činžáku na Vinohradech kdysi byla, řekněme, průměrná. Znali jsme se na patře +- další patro, měli přátele sem v jiných patrech, prostě… tehdy normální stav.
    Když my jsme se kdysi jako mladá rodina nastěhovali do paneláku na nově postavených Lužinách (11 pater, my až nahoře:)), znali jsme se už mnohem méně – tedy jak už tu jiní psali, setkávaly se maminky malých dětí, znali jsme se a pomáhali si my na patře, dobře jsem (bohužel:)) znala lidi, které jsme pravidelně vytápěli (vodou:)) – ten dům byl strašlivě postavený a dokud jsme neudělali rekonstrukci jádra (a nenašli díru v podlaze:)), bylo to děsné. Ale nezabili nás :P
    Dnes tam vlastně nikoho neznáme, jen tuhle jsme našli kontakt na naše kdysi sousedy na patře a bylo to moc fajn.
    U nás na vsi je to prostě jako na dobré vsi:)) Lidé jsou různé, ale míra pomoci je celkem stabilní. Já tu musím vyzdvihnout našeho kamaráda a „přes-sad-souseda“ Zdeňka – kolikrát ten mě přiběhl zachránit v těch prvních letech, kdy nic nefungovalo pořádně a Martin byl (klasicky) vždycky v době průšvihu pryč. Za všechny dva případy – jeden zoufalý, druhý spíš pro zasmání. V prvním případě mi vypadla roura od kamen, když naráz spadly v komíně saze. To byla prostě katastrofa, saze a kouř v celé obytné kuchyni. Zdeněk má u mě celé souhvězdí zlatých hvězdiček, ale za pomoc při tomhle je tam zlatá hvězda :D A to veselejší? Zdeněk nebyl jen zachránce paní ocitnuvších se v nouzi, ale zvládal i fenky – když jsem omylem hodila Berry míček s provázkem a on uvázl na hrušce (a psice kvílela žalem), Zdeněk nám pro něj vylezl:))
    Jinak pomoc s jídlem (v případě nemoci), s odvozem do a z města, s nákupy, při honění ovcí, které utekly z ohrady… to vše je u nás na vsi stále normou, díkybohu za to (inlove)

    1. My máme družstvo, takže ta pospolitost je, naštěstí, občas bohužel, jedinou možnou formou existence. A teď se budeme dohadovat, zda budeme nadále družstvo nájemníků, nebo se transformujeme na družstvo vlastníků; já osobně hodlám zůstat nájemníkem, má to své výhody.

  10. Naše vilková čtvrť, kde bydlime v Oslo, funguje jako taková venkovská komunita. Většina nás se zná, také diky psům, jak známo, psí lidé k sobě maji blízko. Jak jsem už zmiňovala, v létě jim hlídám zahrady, oni zase přiskočí, zatlačí, podají, prostě fungujeme jak by se mělo.
    V březnu, když jsem si vlastní blbostí zlomila záda, se ukázalo, že ne jenom já tobě a ty mně, ale jenom pro povzbuzení v mé situaci, jsem měla pokoj plný květin. Tulipány z práce, tulipány od těhle, tulipány od tamtěch, tulipány, tulipány. No byl březen. Ale nejen tulipány. Tu polévka, salát, guláš, koláče, knihy, dokonce nějaký zvláštní polštář na bolavá záda, ta pozornost byla vskutku hřejivá. Přitom diskrétní, žádné vnucování. A takhle fungujeme dál. Je to příjemné a i pozitivně zavazující. Těžko je být škarohlíd, když se na tebe někdo usmívá.
    To jsem se naučila a jsem za to ráda. Pak se mi v Praze několikrát stane, že mi řeknou ‘Pani, vy nejste vodcaď žejo. No, jsem i nejsem. Pani, to se pozná, vy se netváříte.’ Asi to znamená, že se semtam usměji.
    Co vy na to, Pražáci.

    1. Jano, ten Tvůj závěr, vím o čem mluvíš. Závistivé rýpnutí na chodbě v zaměstnání „no jo, ty máš šťastnej život, ty se furt usmíváš“. Ne nemám jenom stále“šťastněj život“ ale co nadělám s kyselým ksichtem?
      No a lidi od psů, si jmenuji podle jména psa, protože leckdy je ani podle lidského názvu neznám ;) . A jsem nejvíc spokojená, když se nás na loukách před lesem sejde hodně, jak lidí tak psů, my vedeme řeči a pejskové se honí, hrají, nebo jen tak koukají. To přece nejde mít koutky úst svěšené dolů!?

      1. Ono se říká, že spokojenost a dobrá nálada, pokud je na člověku vidět, je tím nejlepším způsobem, jak naštvat co nejvíc lidí v okolí. Já jsem dřív manželce, když bylo hezky, říkal: Pojď sedneme si venku před barákem na lavičku, ať všichni vidí, že na to máme. A pak už jsme se jen bavili nad kyselými ksichty okolí, které se vláčelo z otravné práce s plnými taškami nákupů.

        1. Já si myslím, že mnohem lepší přístup je předat tu dobrou náladu dál a potěšit jiného úsměvem. Je známá věc, že úsměv obvykle vyvolá taky úsměv. Naopak je smutné, když má někdo potěšení z toho, že někoho naštve.

          1. Jenže na to musí být dva: Ten, co rozdává a ten, co chce přijímat. A když ten druhý, místo aby se také usmál, začne koukat ještě kyseleji… Nevím, slušnost by asi žádala, abych se začal solidárně šklebit kysele také, ale proč, když nemám důvod?

    2. Hihihi, když jsme byli na podzim s Jiřinkou v termálkách, všichni říkali: Vy jste určitě novomanželé, že se k sobě tak máte! To divení, když zjistili, že já jsem třetí rok vdovec a Jiřinka je ,,šťastně rozvedená“. Ostatně její prostřední dcera, když k ní zajdeme na návštěvu, vždycky říká: Jste jak dva měsíčkové na hnoji, všechno je mi jasný a nechci nic slyšet! A potutelně se uculuje.

  11. Pámbuzaplať, na vesnici to snad ještě funguje, ta soudržnost a sousedská výpomoc. Jak moc nám pomohli sousedé, když už mamka nebyla doma – pokrmili králíky, vybrali poštu, pohlídali, když se měnil plynoměr, na hřbitově zapálili svíčku, poorali zahrádku – vše za dobré slovo. Moc dobří lidé žijí tam na tom vichrném kopečku, na té ulici bezejména, kde stojí jen jedna řada domů a končí cestou do polí. Děkuju vám …

  12. v domě, kde jsem vyrostla, spolu sousedky chodily pytlačit na pole brambory, my zas do aleje třešně…když bylo potřeba,zazvonilo se na sousedy vedle,dole nebo nahoře..všichni jsme byli sousedi… sousedky pro nás děti byly tety a sousedi strejdové…jeto pryč..v domě se vyměnila spousta partají-původní odcházejí na věčnost, jejich děti-moji kamarádi z dětství, byty prodávají nebo nechávají svým dětem…tam už ta soudržnost není… už nezazvoním na strejdu Jožku, jestli by mi nepůjčil vrtačku nebo pilku, na strejdu Mirka, aby byl tak hodnej a spravil mi vypínač od světla v koupleně…odešli na věčnost…s nimi teta Lída, co dělala skvělé fleky se zelím, teta Lenka, která hačkovala ty nejlepší bačkorky z nastříhaných proužků silonek…ještě si po těch 50 letech vybavím jména i tváře..u těch nově bydlících,si nepamatuji ani to..nezdraví, na pozdrav neodpoví…sousedů zůstalo pár, až těch nebude, z domu bude sirotek….

  13. Když praskl okap vedený ve zdi a voda z rýny ve výšce tří pater mi chrstla do obýváku, sešla se většina obyvatel domu a šla mi pomoct uklidit následky a soused shora šel v lijáku tahat ze zdi cihly (stál na čtyřmetrovém žebříku), aby to chrstalo na chodník a ne k nám. Mušketýr pochopitelně byl na týden pryč :)
    Když si kamarádka přirazila do dveří auta mobil uložený v kapse mikiny uvázané kolem pasu a byla špatná, že neví, co tak narychlo s tím- byla sobota odpoledne- tak jsme jí půjčili záložní rodinný mobil na dobu podle potřeby. Když jsme malovali kuchyň, tak nás zase ona pozvala na oběd, abychom nejedli chleba. Ono to tak nějak funguje :)

    1. Máš pravdu Matyldo, funguje to, když člověk chce a také se ostatním otevře.
      Kdysi dávno, když jsme se nastěhovali do syrového ještě nedodělaného domu, tak jsem upadla na schodišti, sedla si nešťastně na kotník a udělalo to – ryc. Strašně to bolelo a nemohla jsem se o nohu ani opřít. Pomocí smetáku, který jsem držela naštěstí v ruce jsem se vybelhala pomalu ven na ulici, která ještě ulicí nebyla a křičela o pomoc, doufaje, že mne někdo z těch pěti sousedů co jedinní byli nastěhovaní, uslyší. Telefon (tehdy jenom pevná linka) byl u nás na kopci v nedohlednu. Byl studený a blátivý podzim, silnice ještě neexistovala. Manžel (a to je to nač jsem si vzpoměla při tvém příspěvku) byl asi na tři dny s autem pryč ;) . Uslyšel mne jeden soused odnaproti, pomohl mi k nim domů, nastartoval starého Wartburga a odvezl na pohotovost do nemocnice do Brna, vozil mne na vozíku po RTG, do sádrovny a odvezl zpět domů, kde mne s jeho manželkou uložili do postele, postarali se o jídlo a o čaj. Ráno jeho žena byla ještě před odjezdem do zaměstnání u mne, dala mi jídlo k ruce, přinesla knížky a zavolala během dopoledne k nám do práce, že mám sádru na noze. Odpoledne přijel můj rytíř domů.
      Po pár letech jsme sousedce všechno vraceli, když její manžel náhle odešel z nově postaveného domu za jinou (fubar) , ona se chudák sesypala, tak jsme jí poskytovali ramena a útulek u nás doma, když se potřebovala vybrečet.

  14. Jako malá na Vinohradech jsem zažívala domovní pospolitost plnými doušky. Po přestěhování na sídliště i přes 44 partají se všichni znali a i si byli schopni pomoci. To většinou začínalo hnedle při stěhování, protože v té době byl nábytek nábytkem a ne kupkou prkýnek a papírovou stěnou. A výtah byl sice ve dvojím provedení, ale odvezl tak pár krabic se skleničkama. No a do osmého patra dostat všechno včetně piana, na to bylo potřeba více rukou, než ti tři stěhováci. Jak čas šel, lidé se vyměnili, poumírali a dneska se ani nezdraví, natož aby se znali. Proto miluji bydlení na vesnici, pravda, všichni všechno vědí, ale také si sousedi pomáhají. Na sousedskou pomoc mám fakt krásnou vzpomínku – jeden kluk od nás musel na Štědrý den pryč a čekal na svoji přítelkyni. Aby nebyla sama požádal nás, zda bychom ji nevzali k sobě. Ona je navíc věřící, takže to bylo dvakrát krásné.
    Na lidi okolo sebe jsem pyšná a mohu se o spoustu z nich opřít. A vím, že by se u nás nestalo, aby někdo ležel doma déle než den a nikdo by se po něm nesháněl

  15. Alex krásné příběh o sousedské pospolitosti.
    Přiměl mě k zamyšlení.

    Když jsem byla malá holka, tak v našem panelovém domě jsme se všichni znali. Samozřejmostí bylo zdravit se. Když někdo potřeboval pomoc nebo něco došlo v kuchyni, tak nebyl problém zaklepat na sousedy.

    Posléze jsem se přestěhovala s manželem a dětmi do mého nynějšího domova ve stejném městě jen v jiném sídlišti. Ze začátku jsme se také všichni dobře znali. My mladé maminky jsme se potkávaly cestou na nákup a na pískovišti.
    Jenže děti nám vyrostly a pár partají se vyměnilo a ta pospolitost nějak vymizela. Někteří mají i problém pozdravit.

    Proto si vážím, že v Plasích, kde jsme letos koupili chatu, tak tam ta pospolitost mezi okolními chataři je. Zdravíme se, popovídáme. Není problém o něco požádat. Zřejmě v malých městech a vesnicích ta sousedská pospolitost zůstala.

    1. Inko a Míšo, je s podivem, že se poslední desetiletí lidé víc uzavřeli do sebe, začali se pachtit za něčím, mladá generace už ve většině případů neví, co je to společenství lidí se vším všudy -s dobrým i tím zlým.
      V zaměstnání vždy každý útvar tvořil jakousi družnou jednotku, provozovali jsme i s rodinami výlety o víkendech, nebo spoertovní utkání. Tohle jsem zažila ještě před rokem 2000 a potom najednou šlus. Jako když spadne opona. Ti mladí, kteří nastupovali k nám, ti byli tak zarytí, že ani nepožádali o pomoc i když jim byla nabízena. Já šám, já šám. Klidně i za cenu průšvihu, který se potom pokoušeli hodit na někoho jiného. Ano, i tohle jsem zažila. Ale to už je o něčem úplně jiném :) .

      1. Alex, to je dobou. Dokud nebyly mobily, facebook a podobné nesmysly, tak spolu lidé mluvili. Dnes sdílejí, protože je to pohodlnější, nemusí se nikam chodit a poslat po mailu pár fotek netrvá tak dlouho, jako posedět a pokecat u těch papírových. Žijeme v době náhražek a nikomu nedochází, že ty náhražky nás pomalu, ale spolehlivě, ničí.

        1. Po dlouhé době s vámi musím souhlasit – mám 26 letého syna, je to typický představitel dnešních mladých, s mobilem jde i na záchod, aby náhodou něco/někoho nezmeškal. Při jídle šmrdlá telefon, pokud se jede na nějakou rodinnou sešlost (třeba kulatiny dědečků), tak on a synovci vytáhnou ty své zatracené mobily a místo toho, aby se bavili s ostatními, tak si něco šmrdlají na telefonu. Za „chození“ považují to, že si s dotyčnou/ým píšou na hangouts a jednou za čas se vidí někde v hospodě, kde si všichni zase šmrdlají, aniž by se mezi sebou bavili. Je to divná generace.

          1. Že se nebaví mezi sebou – dobře jim tak. Ale když vidím jak „venčí“ psa – za stálého dloubání a zírání do mobilu, to bych řvala. Komunikace se psem omezená maximálně na „dělej“ (oči stále přilepené k mobilu). K čemu toho psa mají?

            1. Přece k tomu, aby si s ním udělali selfíčko a poslali to na fejsbůk. a pak sbírali lajky, (like, nikoli lajka).

          2. Mobil vlastním rovněž, ale ,,blbý“, čili bez O. S. Umí jen telefonovat a posílat SMS.A když jsem byl nedávno na posezení s bývalými kolegy, byl jsem za naprostého exota; všichni do jednoho měli šmatlafouny a ukazovali a přeposílali si fotky z dovolených a jiných akcí a: A čím a co fotíš ty? I vytáhl jsem igelitku s A trojkami našich orchidejí a nastalo udivené ticho a pak dotazy: Kdo to fotil? a kolik taková fotka stojí? a čím je to focené? Když jsem jim řekl, že samodomo, jedna fotka vyjde na 4 Kč a fotil jsem to já sám s bezzrcadlovkou, nastalo zděšení, divení a nedůvěra.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD