POVÍDKA – Regi: Portrét jako živý

„Diego, víš, co bych si přála?“ „Hmm…“ „Pamatuješ, jak jsme jako děti jezdívali k tetě Dulcinei? Dole ve vesnici často pořádali fiesty… Vzpomínáš na hostinského? A jeho ženu? A kytaristu Juana? Chtěla bych si zase zatančit flamenco… Hej, Diego, slyšíš?“

 

„Pracuji, Rio, nevidíš?“

„U práce si ale můžeš povídat, ne? Štětec přece držíš v ruce, ne v ústech.“

„Ale do úst vkládá slova mozek. No a ten teď používám na něco jiného, než na tlachání. Portrét paní Polyxeny z Lobkovic musím odevzdat už za tři dny.“

„Ale říkal jsi, že teď, když máš hotovou její podobu a dokončuješ jen zdobení oděvu, už to není práce pro umělce, ale pro řemeslníka, a že by to mohl klidně udělat pomocník.“

„Kterého ale nemám, protože před pár dny odešel.“

„Odešel? Já si říkala, že jsem už Jakuba dlouho neviděla. Škoda. Byl zábavný. Ráda jsem ho sledovala při práci, dělal u ní vždycky takové legrační obličeje, a když se mu nedařilo, klel… Vymýšlel si tak neobyčejné nadávky, že jsem měla občas co dělat, abych se nesmála nahlas. Proč odešel a kam?“

„Protože už měsíc nedostal zaplaceno… a kam… nejspíš někam, kde těch pár grošů dostane. A neruš. Když obraz neodevzdám včas, nebudou peníze ani na další barvy, plátno a štětce…“

„Diego, a nemohl bys…“

„Harriet Isabel Evanesco! Pokud okamžitě nezmlkneš, přetáhnu tě tímhle hadrem!“

„Vždyť je celý od terpentýnu! To bys přece neudělal…“

„Ach jo. Máš pravdu, neudělal. Rio, sestřičko drahá, nemohla bys jít třeba do zahrady, nebo do toho pěkného březového hájku, říkala jsi, že se ti moc líbí, jak tam zpívají ptáci. Nebo k potoku. Anebo do knihovny. Ta už tě taky přestala bavit? Je úplně nová… dala mi tolik práce… těch knih, co tam je, přece jsi je nemohla za tak krátkou dobu všechny přečíst?“

„To ne, mám je ještě na hodně dlouho. Jsi moc hodný. Staráš se, aby mi nic nescházelo. Vždycky ses staral. Ale… od té doby, co se stalo… no… to s tím povozem… chybí mi… chybí mi právě to tlachání o hloupostech. Nemám si s kým jen tak poklábosit o počasí, o tom, který kupec má nové zboží a kde jsou levnější kuřata a… nikam už teď nemůžu… Bratříčku, prosím, až domaluješ tuhle zakázku, mohl bys o té Andalusii alespoň popřemýšlet? Moc bych se tam chtěla zase podívat.“

„Rio, zlatíčko, už dlouho jsem doma v Čechách. Necítím to stejně jako ty. Nemám touhu se tam vracet. Už na tu dobu vůbec nevzpomínám. Teta, strýc… Téměř si nevybavím jejich podoby. Ani těch dalších lidí, o kterých mluvíš…“

„Ale já ano! A tak ráda bych si s nimi popovídala… Když tě teď nechám v klidu pracovat a půjdu si číst, budeš o tom, až odevzdáš tu Lobkovicovou, alespoň přemýšlet?“

„Budu. Ale teď už běž.“

„Běžím! Už tady vůbec nejsem…“

 

Popadla pomeranč z velké cínové mísy, lehké šaty za ní zavlály a byla pryč. Vysoký, mírně prošedivělý muž se opět otočil k malířskému stojanu a pokračoval ve filigránské práci na krajkovém límci. Ria měla pravdu. U téhle činnosti mozek moc zaměstnávat nemusel.

V myšlenkách zabloudil do jejich rodné Andalusie. Byli ještě děti, když se s rodiči vydali daleko na sever do Prahy, do hlavního města Českého království a sídla císaře Rudolfa II. Nevěděl přesně proč, ale byl si jistý, že v tom hrála roli jejich magie. Rodiče ji používali, ale zároveň ji celý život skrývali. A svým dětem vštěpovali, že pokud mají přežít, musí to dělat stejně.

Na rozdíl od nich se on i jeho mladší sestra naučili docela rychle německy i česky a na nové prostředí si zakrátko zvykli. Dnes už Diego Evanesco považoval Prahu za svůj opravdový domov. Nikdy se ale neoženil. Jeho rodinou byla Harriet, které od malička všichni říkali Ria.

Staral se o ni po smrti rodičů, viděl ji dospívat, pomalu přemýšlel, kde a jak pro ni najít vhodného ženicha. A pak se to stalo… Těžký povoz tažený párem splašených koní se divoce řítil ulicí. Lidé před ním ve zmatku uskakovali… Ria to bohužel nestihla…

Tehdy z úkrytu vytáhl tu knihu. Velký těžký svazek obklopený oblakem magie, kvůli kterému nejspíš rodiče opustili svůj domov v Andalusii a který chtěl zničit poté, co oba podlehli moru. Teď byl rád, že to neudělal. Četl dlouho, až nakonec našel, co hledal. Nebylo jednoduché obstarat všechny neobvyklé složky a přísady do toho lektvaru. Ještě složitější pak bylo přesně dodržet komplikovaný postup a neudělat nikde chybu. Po nějaké době však držel v ruce křišťálovou lahvičku a v ní se stříbrně třpytila poloprůhledná tekutina.

Připravil štětce a barvy, na rám napnul nejkvalitnější plátno ze svých zásob. Odklopil uzávěr lahvičky a z hrdla vystoupala stříbřitá mlha, která na okamžik zahalila všechno kolem. Po chvíli zmizela. Úplně se vsákla do vypnutého plátna. Mohl se pustit do práce. Otevřené okno, mísa s pomeranči, ta velká, cínová z matčiny výbavy… ano, to bude to správné pozadí…

 

„Diego, už jsi to dokončil? Probůh, vypadáš strašně! Ty jsi snad vůbec nespal. A jedl jsi za tu dobu něco?“ Jasný hlas přicházel z velkého obrazu visícího na nejvzdálenější stěně místnosti. Představoval štíhlou černovlasou dívku sedící v pohodlném křesle mezi nekonečnými regály knih, zcela zabranou do čtení. Teď však zvedla hlavu od rozečtené stránky a hleděla na malíře.

Najednou knihu zaklapla, odložila ji na stolek, vyskočila z křesla a v příští chvíli z plátna zmizela. Vzápětí ji bylo možno zahlédnout, jak pospíchá podél potoka obrazem horské krajiny na vedlejší zdi, pak se mihla malbami březového hájku a kvetoucí růžové zahrady, aby se nakonec, maličko zadýchaná, objevila v prostém rámu příjemného zátiší s otevřeným oknem a cínovou mísou plnou zářivě oranžových pomerančů. Zadívala se na stojan s dokončeným portrétem.

„Ten je nádherný. Paní Polyxena je jako živá! Jsi úžasný umělec… Diego, až si pořádně odpočineš a najíš se a vykoupeš… že zase uvaříš ten stříbrný lektvar a namaluješ mi obraz andaluské fiesty s tetou a strýcem a hospodou a s muzikanty… prosím…“

Aktualizováno: 17.11.2017 — 21:33

18 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
    1. Díky, tahle mikropovídka byla mým úplně prvním soutěžním pokusem v Ceně Karla Čapka a ono to klaplo. Byla ve své kategorii druhá. :)

      1. Výhru si zasloužíš, a je to krásný, když má člověk uznání v začátku něčeho nového

  1. Mám tento příběh opravdu hodně ráda. Asi pro tu naději, že nás naši blízcí nemusí opustit tak úplně.

    1. Katty, tohle je jeden z důvodů, proč mám tuhle miniaturku taky ráda. Tím druhým je rudolfínská doba a osoba paní Polyxeny z Lobkovic, kterou jsem si malounko vypůjčila.

  2. Mně se to moc líbilo. Asi bych sestřičce namalovala Andalusii s radostí i smutkem… Když jsme viděla nadpis, bleskl mi hlavou Dorian Grey. Tenhle příběh je hezčí. (y)

    1. Matyldo, děkuju, tohle je teda ale pochvala! Obraz Doriana Greye mám ráda, ale inspirací k povídce nebyl. Píšu o tom v odpovědi Dede kousek dole. :)

  3. Okouzlující příběh, ten se ti Regi opravdu povedl. Dovedu si představit dívku Riu, procházející z obrazu do obrazu. Doufám, že si Diego udělal čas a Andalusii své sestřičce namaloval. Nakonec, Ria měla velké štěstí, že její bratr nejenom podědil kouzelnou knihu, ale navíc byl natolik zručný malíř s fantasií, že dokázal namalovat jak sestřičku, tak místa pro její „život“.

    1. Ygo, Diego sestřičce rozhodně Andalusii namaloval. A ještě mnohem víc. Napsala jsem takové hodně volné pokračování, ale bohužel ho zatím nemůžu nikde zveřejnit, protože by povídka měla vyjít příští rok v jednom sborníku. Tak snad někdy příště.

  4. Ráda jsem si ten příběh zase přečetla. Bylo by to krásné, kdyby to vlastně nebylo tak smutné. Moc povedené.

  5. Regi, to je moc a moc krásná povídka. A zdá se mi, že bratr maluje „nezakázkové“ obrazy právě pro svoji milovanou sestru, aby měla kde běhat – nebo se mýlím ?

    V ložnici na zdi mám pověšený docela velký portrét moji maminky. Už jsem byla několik let vdaná, když maminka chodila „sedět modelem“ svojí kamarádce-malířce. Obrazem mě pak nesmírně překvapila – dala mi ho k Vánocům, když jsme přijeli do Prahy. Maminka na mne z plátna shlíží opravdu jako živáˇa jsem teď za obraz ještě vděčnější, než všechny předešlé roky. Maminka si navíc prý si schválně oblékla kašmírové šaty, které se mi na ní nejvíce líbily. K portrétu mluvím často, bohužel odpověďi se musím domýšlet sama.

    Já si při čtení vzpomněla a starší, ale velmi zajímavý film „The red violin“ (Krvavé housle). Zcela jiný námět, ale také tady housle vznikly z nesmírného bolu, ztrátou milované bytosti. Pokud neznáte a máte možnost shlédnout, doporučuji (v odkazu je „trailer“ filmu).

    https://www.csfd.cz/film/17916-krvave-housle/prehled/

    1. Maričko, přesně tak, všechny Diegovy nezakázkové obrazy jsou pro Riu. Jen si na ně musí vydělat těmi zakázkovými, protože stříbrný lektvar rozhodně není levná záležitost. ;)
      Mám dojem, že si ty odpovědi maminky snad ani tak moc nedomýšlíš. Přece ji znáš a víš, co by odpovídala. :)
      Koukla jsem na odkaz a film vypadá opravdu zajímavě. Myslím, že si ho zkusím sehnat.

  6. Pěkné čtení ke kávičce! Díky, Regi, za úsměvný příběh, i když se stínem smutku. A také smekám před tvou fantazií. Neylo by špatné mít tu možnost, aspoň někdy, na chvíli, promluvit si s těmi, kteří nám odešli. (h)

    1. Díky Dede, obdivuješ fantazii? Víš odkud se vzala ta inspirace? Nevím jestli znáš příběhy o Harrym Potterovi. V Bradavicích jsou podobné živé (žijící) obrazy. Ten nápad který není můj, jsem jen přenesla do rudolfínské Prahy.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD