BTW: Co po jméně… aneb pozor na SHH!

Vlastně to způsobila ona nadějnou formulace. Když začínal kurz divadelní improvizace, byli jsme lektory vyzváni, ať dáme ostatním vědět, jak chceme, aby nás oslovovali. Tedy ne, jak se jmenujeme. Což pro mě znamenalo docela důležitý rozdíl.

 

Když se někde představím jako Dagmar a je navrženo všeobecné tykání, lidé obvykle automaticky sklouznou k oslovení „Dášo“. Celkem je chápu, nesklonná Dagmar nejde ve sklonné češtině nikomu moc z pusy a Dáša je oficiální domácká podoba jména. Jenže… já na Dášu nerada slyším.

Samozřejmě je kolem mě plno lidí, kteří mi tak říkají. Už roky. Často dlouhé roky. Nejsem z toho nadšená, ale podrobila jsem se obecnému zvyku. Teprve se Zvířetníkem jsem vlastně začala mezi cizími lidmi používat svoji nejoblíbenější variantu důstojné Dagmar – hravou a originální Dede, tedy pojmenování, kterým mě oslovovala moje mamka.

Na netu je to ok – dobře se to píše, je to krátké, dá se to pamatovat a odlišit. Jenže v reálu jsem ne vždy sebrala odvahu na této variantě svého jména trvat – lidé nemají rádi, když jim narušujete vžité kruhy. Proč si zvykat na divnou Dede, když mohu použít běžnou Dášu? A co je horší, já jsem většinou jejich hypotetické nepohodlí respektovala, byť za cenu „ztráty svého jména“.

Takže chápete, že jsem při svobodomyslné výzvě „Řekněte, jak vás máme oslovovat,“ okamžitě zastříhala ušima. „Jo!“ zajásala jsem v duchu. „Tady to projde!“ a stala se pro ostatní Dede:)) Jestli jsem měla nějaké pochyby, tak ze mne spadly poté, co jsem uslyšela upřímné vyznání jedné z mladých žen, která nejspíš řešila totéž, co já: „Víte, já se ve skutečnosti jmenuju Alexandra, chtěla jsem vám tedy nabídnout Sandru… A jak jí tedy na její přání říkáme? Inu, Santa!:))

Pravda, sem tam padne nějaký sobí vtip, ale rozhodně s tím jménem nemáme problém – a dobře si ho pamatujeme:)) A já jsem přemýšlela, kde se asi v mé výchově či duševní výbavě stala chyba, když nedokážu trvat na oslovení, které mi je blízké jen proto, že by to ostatní mohlo… obtěžovat?

A došla jsem k názoru, že je to jedna z mnohých variant „syndromu hodné holčičky“ (SHH)). Ten ve slovníku nehledejte, vymyslela jsem si ho sama. Existence tohoto syndromu se obvykle demonstruje tím, že jeho nositelka je tak hodná, až je blbá. Je to opravdu hodně zjednodušené vyjádření složitého problému, ale věřím, že nositelky tohoto syndromu chápou:))

 

A tak se vás, dnes převážně dam, ptám: máte zkušenosti se zjevnými či skrytými útoky SHH? Jste si vědomy, že bojujete s následky výchovy k HH, nebo vám to zatím nedošlo? Podařilo se vám z SHH vyrůst?:))

 

Ono často stačí si uvědomit, proč se chovám tak, jak ve mi skutečnosti chovat nechce – a že to nemusí být jen ohleduplnost a slušné vychování, které mě k tomu nutí. Druhým důležitým poznatkem (vedoucím k osvobození:)) je poznání, že takové chování po nás naše okolí často ani nevyžaduje, i když ho vcelku pochopitelně přímo neodmítá. Že si ho ordinujeme samy, protože onu reakci okolí automaticky očekáváme.

 

A pak je tu otázka pro hypoteticky zde se vyskytující muže: Znáte ženy, které se takto chovají? Nemusí se tak chovat pořád (to se stává jen u těžkých případů SHH:)), stačí v některých definovaných situacích. Dokázali jste si takové chování správně vysvětlit?:))

Aktualizováno: 17.10.2017 — 22:08

104 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Dášo ti říkat nemohu i kdybych se s tebou osobně znala. Nesedí mi to. Mám spolužačku Dagmar – Dášu. Ale ona je taková popletená a hodně si vymýšlí / a není to jen věkem, je to odjakživa/ a tak ji říkáme Šáda.
    Ty jsi prostě Dagmar /královna/ (h)

  2. A když jsme u těch jmen – dneska má svátek Michaela. Takže MÍŠO z Plzně a ostatní tohoto jména: Všechno nejlepší !! (d) (f)

    1. Taky na to od rána myslím, že bych popřála, nějak jsem to nestihla. Takže opožděně přeju vše nejlepší.

  3. Tak já jsem typická představitelka SHH – od malinka, jenom po té čtyřicítce má na mě pozitivní vliv Praha – prostě těch 25 let strávených mezi Pražáky mě poznamenalo…Byla jsem první dítě a od druhého rozdíl 8 let, takže pořád bylo – jsi starší a rozumnější, tak se podle toho chovej, ona malá z toho nemá rozum, a ta malá bestie to zneužívala až do puberty…druhá oblíbená rodinná hláška byla – dokud tě živíme, tak budeš poslouchat, až budeš vydělávat, tak si dělej co chceš – po první výplatě se změnilo na – dokud budeš s náma bydlet, tak budeš poslouchat :-)
    A asi mám i takový dobrosrdečný ksicht, že mám statisticky vypozorováno, že když bude stát 30 lidí na zastávce, tak ten turista nebo ta venkovská babička se přijde na cestu zeptat ausgerecht zrovna mě – a můj syndrom SHH mi velí pomoci jim co to dá, i když vůbec nevím, kam se chtějí dostat, no jako člověk, který sice v Praze pracuje, ale nebydlí a není rodilý Pražák… Jo a mám to oficiálně v papírech, že jsem sociofil – to jsme měli v práci nějaké školení o prodejních dovednostech a dělali jsme si test, jak reagujeme v různých situacích, a mě vyšlo tohle – protože chci být se všemi zadobře, chci aby mě měli všichni rádi, nerada se hádám, radši ustoupím, neumím říkat ne, až toho všichni zneužívají – nakonec když jsem to viděla černé na bílem, tak jsem změnila pozici – z práce která se dělala kolektivně a holt pár jedinců se vezlo, jsem přešla tam, kde si dělám na sebe – nikdo mi sice nepomůže, ale zase nemusím táhnout pět dalších…A už jsem taky přitvrdila, šéfům i kolegům se klidně postavím a oponuju a nesklopím uši, jenom směrem ke klientům mi to zatím nejde…Definice sociofila je docela pěkná – člověk laskavý a účastný, s kladnými emočními postoji a vztahy k lidem, družný, společensky, nesobecký – což není nic špatného, jenom se moc nehodí do dnešní doby a do bankovního byznysu už vůbec:-) Jinak jmenuji se Monika, takže Monyka motyka jsem si v dětství taky užila, táta mi říkal Monyno a babička Moňičko, s tím měkkým Ň, to byla taky síla…

    1. Co motyka ;) Máma se jmenovala Ema, teta je Marcela, jména jim dala jejich babička, vášnivá to čtenářka červené knihovny. Každá druhá hrdinka se jmenovala Ema nebo Marcela… Máti vyprávěla, že to jméno nesnášela, děti na ní pokřikovaly: Emilie blechy bije, strká si je do košile. Když jich má málo, dělá z nich sádlo, když jich má moc, dělá z nich sos. Netrpěla syndromem SHH, končilo to rvačkou… Ona byla v rodině za kluka, ten vytoužený syn se narodil až čtrnáct let po ní, chodila prý věčně špinavá, jednou se přiškrtila na plotě, protože zůstala viset za pevný okraj šatů, děda ji drhnul v neckách rejžákem, aby z ní dostal silniční lišej…

  4. Včera jsem nebyla na netu, tak reaguji až dnes.
    Já jsem Michaela a jsem ročník 1966 a tehdy to bylo neobvyklé jméno. Navíc dlouhé.
    Celý život mi říkají Míšo a já na to slyším.
    Kamarádka Darka mi říká Mišulko.
    A moje prateta mi říkala Míšenko.

    A SHH s tím bojuju léta.
    Hodná hočička dojídá všechno .
    Hodná holčička má vždy naklizený byt, upečeno, uvařeno.
    Hodná holčička má vzorné děti.
    Hodná holčička vždy vypadá výborně.
    Uf………

  5. Nestíhám, dočítám až teď.
    Já jsem Karolina s krátkým I. Po babičce. Všude mi píší Karolína! Když jsem začala chodit do poměrně dost velké školy, byla jsem tam jediná Karolina. Byly tam desítky Alen, Jan, Marií…. a já s tímto jménem sama. Těch posměšků, co jsem si užila: Karolína-hubalíná atd. Jak já své jméno tehdy jako dítě nenáviděla! Pak jsem na něj začala být pyšná, protože jsem pochopila, že mám něco, co má málokdo. Krásné a neobvyklé jméno. Dnes okolo sebe slyším volat na malé holčičky „Karolínko…..“ a hned se otočím. Jméno se stalo moderním a nikdo se nad ním už nepozastavuje, jako před těmi X-lety. Tatínek mi doma říkal Kačíčku. Co jsem opravdu z duše nenáviděla a zůstalo mi to dodnes je, když mi lidé říkali Karolko. Nevím proč, ale nesnáším to.

  6. SHH byl u mě dlouho samozřejmostí, po padesátce se ho snažím více méně potlačovat (a občas se mi to i daří).
    Co se týká jména – myslím si, že je důležité vědět co vedlo naše rodiče k volbě právě našeho jména – nějak to přispívá ke smíření s vlastním jménem (se kterým samozřejmě nikdo není stoprocentně spokojen; připadá mi to jako s vlasy – každý by chtěl mít jiné, než má).
    U nejmladši dcery si manžel prosadil Marii (bylo jich tehdy opravdu moc), tak jsem si já prosadila úpravu na Mášu. Jen kolem puberty měla období, kdy se chtěla přejmenovat, pak to přešlo a dodnes je Máša (i se tak představuje).
    A Dede – máme v rodině Dagmar, která je poupravena na Dagmaru (představuje se tak, dobře se skloňuje) a rodiče jí říkají Dagmarko… :o)

  7. Dede ja se omlouvam, ze jsem te do mailu oslovovala Daso, polepsim se. Ctu tvuj nick, narozdil od Maricky, cesky ;) Mne manzel casto oslovuje zdrobnelinou a ceske kamaradky to tu prevzaly, zvykla jsem si. Kanadani si mysli, ze jsem Eva, soudi podle vyslovnosti. Vyslovuji me s dlouhym „I“, neopravuji je. Jen v pripade, kdyz vidi jmeno napsane, neznaji me a volaji na me Ajva :D

  8. Huh, celej život nenávidím, když mi říkají Zuzka. Žádná jiná varianta mi nevadí…
    V předchozí práci jsem to vybojovala, ale naposledy ne, tam to jakž tak dokázala kolegyně, co jsme spolu seděly a pak – kupodivu – můj šéf.
    Nějak jsem už neměla sílu každému jednotlivě vysvětlovat, že mi to fakt vadí, a pak je opravovat tak dlouho, až by se to – snad – naučili.

  9. Tak jak dalece jsem (a byla jsem) SHH nevím, ale určitě byly a jsou takové situace. Já jsem se musela přizpůsobit životu v cizině (a s cizincem), do země, jejíž jazyk jsem vůbec neuměla. A to asi někdy (možná často) chování SHH vyžadovalo protože pomohlo a to jak ve společnosti, tak v soukromém životě (tady tomu říkám manžeská diplomacie :), kterou se dá lecos docility :)).

    A moje jméno. Jméno Marie je po tatínkově mamince a za kmontru mi byla maminčina nejmladší sestra. Té se říkalo jeidně teta Máňa, ale mě tak nikdy nikdo neřekl, byla jsem odmala pro všechny Marička. Jméno, které mi dala maminka, protože se jí líbilo. Jenže já jsem byla spíše klukovský typ a tohle jméno moc klukovsky neznělo, ale zas tak moc mi to nevadilo. Nikdy jsem žádnou jinou Maričku nepoznala, ani to jméno neslyšela (navíc jsem „negramaticky s měkkým i). Manžel a jeho rodina se jméno naučili vyslovovat dobře (tedy „č“, místo „š“), několik ostatních jsem to naučila, nebo prostě slyším na to, jak se jim výslovnost povede. Ale u lékařů jsem Marie, protože tak se podepisuji (křestní jméno se tu u dr. běžně používá). Jenže tady se Marie vyslovuje tak, že „a“ je dost zamlčené, „M“ je takové tvrdé a protáhne se „i“ – zní to „Mrííí“. Běžná výslovnost „Maria“ (zdůrazněné „a“), zde většinou patří Mecičance či Italce.

    Jo a souhlasím s tím, že jen proto, že je někdo bělovlasí neznamená, že si ho musím vážit.

    1. Maričko, Marička je nejhezčí varianta jména Marie jakou znám a tobě moc sluší :)
      A musela to být odvaha se tehdy takhle provdat do zahraničí. A vy jste to zvládli (inlove)

      1. Dede, děkujůů, maminka by měla radost (inlove)

        A zapomněla jsem. Ohledně „Dede“, ta zkratka se mi velmi líbí a díky jí máš i skvělý název stránky (blogu), „Dagmarník“ by jaksi nebylo ono :D . Ale prosím, jak ho přesně vyslovuješ? „Po česku“ jak se to píše, tedy s „e“ ? Jestli ano, tak já ti říkám špatně, „po anglicku“ Dídí :) A určitě jsem tě tak i oslovila, když jsme se před lety potkaly. No pokud to mám špatně, tak se sice omlouvám, ale asi ti „v duchu“ budu stále říkat „Dídí“, mám to v mozku pevně „usazené“ :) Ale kdybychom se někdy znovu setkaly, budu se snažit o nápravu :)

          1. Tak to jsem ráda! Ovšem tvoje stránky samozřejmě čtu a hlavně „vidím“ po česku, tedy ne „dídíník“. Já zjišťuji, že mám často ve vizuálním náhledu na slova zmatek. Jsou totiž momenty, kdy v prvním pohledu nevím, jestli mám slovi „vidět a chápat“ anglicky, nebo česky :). Jako kdysi tvůj „Chatník“, já si okamžitě představila chatařské/zahradnické povídání. A Češku, žijící ve Francii by zase mohlo napadnout, že to bude o módě (šatník). No a ono to bylo „č“ (dnes už globální slovo), a nakonec řeč v něm mohla být na obě témata :)

  10. YGÓÓÓ! Vím, že jsem úň, ale já na Hadech tu změnu nemůžu najít! Ono se Brnění nekoná v Jedna báseň na Sukové, 27.10. od 16-té hodiny?

    1. Ale jo – odvolávám, co jsem odvolal a slibuji, co jsem slíbil (rofl) . Já jenom pro ty, kteří ještě na Hadech nebyli, aby automaticky nezamířili do Thalie

      1. Dejte vědět, jak se brnění vydařilo:)) Ono snad mělo být i pražení, ale já už nějak nestíhám ani tu Prahu…

  11. So snahou všetkým vyhovieť bojujem celý život a konečne sa mi v poslednej tretine začína dariť :D . Myslím že syndróm SHH od určitého veku proste kontumačne prebije syndróm „majte ma radi“ (MMR) (chuckle) Moje meno je z tých prefláknutých, o ktorých každý vie, kedy je v kalendári a či bola na ľade alebo na blate a bla,bla,bla … (tento konverzačný námet neznášam). Oslovenia sa rôznia, od celkom milých až po také, z ktorých sa osypávam. Mamina aj babičky mi hovorili Katuška a od nich to bolo ako pohladenie. Keď ma šéf osloví celým krstným, tak je jasné že mám prúser. A na intráku sme boli na bunke dve Zuzy a dve Katy, tak sme sa oslovovali priezviskami a zostalo nám to medzi sebou dodnes :)

    1. Někdy se člověk se svým jménem báječně shodne, někdy ho má rád jen v jeho některých variantách. Je skvělé, že ještě pořád nám zbývají nicky a přezdívky :D

      Ostatně… myslíte, že je to vlastně jedno a totéž nebo není?

      PS: Máš krásné jméno, kdyby byl Marek holčička, taky by ho měl:))

        1. A náš Honza by se jmenoval Aneta. ;-) Holt jsme si na ni ještě dva a třičtvrtě roku počkali.
          P.S. Už máte po promoci?

          1. Nee, promoce bude 11.11. Dokonce se Honzovi ozvala paní ze studijního, jestli tam chce jít a že má zaplatit nějaké poplatky. Na bakalářskou promoci ho nikdo neupozornil a tak se jednoho dne zeptal: „Víš, kdy mám promoci??? Předevčírem…“ Podobně prošvihla svou magisterskou promoci Honzova bývalá slečna.

            1. Chlapečkovi to naštěstí poslali mailem, zrovna když byl zasekaný někde v horách na Severním ostrově. Legrace je, že to má dřív (2.11.) než ten váš, i když státnicoval později.

  12. K syndromu SHH se vyjadřovat nebudu, neb nevím, jestli ho mám nebo jestli jsem jenom tak hodná „On je tak hodný člověk, že je ve vsi známý pod přezdívkou Ten starý vůl“!

    Takže radši k jménům. No Yveta taky není žádná výhra (aspoň že je tam to tvrdé Y). Doma na mne volali (a volají) Yvi nebo Yvuš (to zavedl Jeník a po něm to převzaly sestry a kamarádky a to se mi celkem líbí), na střední jsem byla Michňa a kmotřenka mne zásadně oslovovala Yvo a tady jsem YGA – takže když se zavolá Yveto kolikrát netuším, že je to na mne (rofl) .

    Moje nejstarší sestřička dostala jméno po mamce Marie – na Vrbici se Mariím říká Máňa, takže ona byla Mánička. Proti tomuto jménu se vzbouřila v patnácti a od té doby je to Maruška – zajímavé, že i mamce okamžitě taťka začal říkat Maru. Takže když mluvím o své sestře a řeknu Mánička, tak to znamená, že mluvím o době, kdy byla základní školou povinná :O !

    Jinak naši (a po nich jsme to převzaly i my, tři sestry) nás holky zásadně oslovovali zkrácenou zdrobnělinou, takže když se sejde celá rodina, tak vzduchem létají oslovení Maru, Dany, Yvi, Marti, Jity, Jani, Evi, Teri, Any a Dity … a někdy uletí i zdrobnělina u kluků Jeni, Libi, Peti, Domi a Sami (mnohá klučičí jména jsou u nás zdvojená – a nejedná se o otce a syna). Jsme na to zvyklí a neuráží nás to …

    1. A ještě k té Dagmar – náhodou vím, že Alex má sestřenku Dagmaru a té říká Dagi – Dagina. A taky se mi to líbí …

        1. tuhle písničku zbožňoval můj syn, mně přišla jako strašná odrhovačka, ale teď, když ji slyším, mám knedlík v krku a kvůli němu bych ji poslouchala pořád dokola…

    2. Ygo, pokud členové rodiny mají zdrobnělé zkratky rádi, je to v pohodě – možná to nakonec navozuje ten správný pocit sounáležitosti:))
      Já zdrobněliny v podstatě nepoužívám, obvykle místo toho radši použiju úplně jiné jméno s žádaným vyzněním :D (to mám taky od maminky:))

  13. vy všichni zde i jinde jste pro mě srostlí se svými přezdívkami a vaše skutečná jména (pokud je vlastně vůbec znám) mi k vám ale vůůůůůbec nesedí (rofl)

    svoje vlastní jméno ráda teda moc nemám, je to hlavně asi kvůli tomu tvrdému G (brrr fuj fuj), pak taky možná i u mne ta ruština – no a zkuste si to skloňovat nebo přivlastnit!!! z těch Z případně Ž se už přímo osypávám… takže Beda je prostě super, slyším na to, říká mi to naprostá většina lidí a taky se tak vlastně už rovnou představuju (inlove)

    Dede, poznámka pro tebe, mám jednu kamarádku tvou jmenovkyni, a ta si zase dala přezdívku Dáda – taky se mi to líbí a když jí někdo řekne Dášo, úplně povyskočím :O

    1. Já jsem na ruštině čučela jak vejr, že z tvého jména existuje zdrobnělina Ljůsa- tak zas kdyby z toho vyšla Luisa, tak to blbý není :)

    2. Dáda mi říká jedna větev příbuzenstva a vyhovuje mi to. Ovšem pro dědu jsem byla Dada :P Eh, že by do mě tak viděl? :D

      1. Dada (s oběma „a“ krátkými a s patřičným brněnským přízvukem) říkáme jedné kamarádce z naší vodácké party, sedne to k ní, je taková rázná.

      1. no páni, Oluška, takhle mi říkala maminka, tedy ona to neříkala mně, ale když o mně s někým a přede mnou mluvila, nikdy tak vlastně neříkala přímo mně. A já to tak strašně nesnášela, vůbec nevím, proč to dělala. A na rozdíl od Bedy mám Olgu raději než Olinu. A nejraději Olču. Nebo Oli. To je úplně nejčastější oslovení od mých přátel.
        Když moje dcera čekala miminko a já se jí ptala, jak se bude jmenovat, tak jsem myslela, že si dělá legraci, když řekla Matylda. Přišlo mi to úplně neskutečný. Už jsem si zvykla a myslím, že je to nejlepší jméno, které mohla vnučka dostat. Moc se k ní hodí.

          1. Já taky ne, já jen že do té doby jsem se s žádnou živou Matyldou neznala. A i dneska znám jen dvě, vnučku a tebe :)

  14. ……..Když se někde představím jako Dagmar a je navrženo všeobecné tykání, lidé obvykle automaticky sklouznou k oslovení „Dášo“. ……..

    Mám to stejně. Představím se jako Eva a za chvilku jsem Evička…. A já si hned připadám jako malá holčička s copánky v sukýnce a podkolenkách.
    Co se týče SHH, pečlivě ho skrývám,ale ne vždy dostatečně :-)

    1. No jó, ale když ty vypadáš furt na ty copánky a podkolenky!

      Poznámka OTéčková, ale důležitá (i pro JJ a další okolobrněnské) – mrkněte na Hady, je tam vypsáno Brnění na příští týden – a je ZMĚNA!

      1. Jé, Ygo, díky, že upozorňuješ, jsi zlatá. Musím ale vymyslet, jestli bude komu dát chlapečky (ten týden bude pro mne hodně hektický a jsou školní prázdniny, k tomu ještě). Ale kdyby se to povedlo, třeba by se mi povedlo i donést listí na poznávačku – tady se dá nalovit takové lupení, jaké jinde v Brně není, tak by se ukázalo, jak jsme na tom kdo s botanikou.

        1. Jak jsou kluci staří? Že by třeba mohli zůstat chvíli sami doma, my jako děcka jsme to milovali, když jsme mohli být sami. Samozřejmě za světla, v noci nee, ale i tak se občas stalo, že nás neměl kdo hlídat…

    2. Evička? To bude nejspíš tvojí sladkou a okouzlující osobností :D
      Jinak nemáte pocit, že se Evy mezi dívčími jmény ztrácejí? Dnes je to samá Eliška a Bára a Sára a Eva nikde (aspoň v mém okolí:))

  15. Milá Dede, toto téma jsme před drahnou dobou široce diskutovali s Louk. Došly jsme k jistým závěrům zejména ve věci ohleduplnosti, kdy přílišné ohledy mohou být i zdrojem nedorozumění. SHH ,to je kapitola sama pro sebe. Řešit celý život, zda jsem někomu nevyhověla,nepomohla málo, atd.jak si on/ona/oni, představovali je silně frustrující a pak jednou ten bublající hrnec přeteče a je to.

    1. Jo, máš pravdu – s tím hrncem. Někdy má smůlu úplně nevinnej člověk, protože ta poslední kapka padne zrovna u něj:))
      Jinak když vezmu, že mě tak naši opravdu nevychovávali (já měla velmi osvícené rodiče), tak jsem si SHH stejně do jisté míry vyvinula sama (ta prokletá slušnost za každou cenu:))).

      1. Som asi špecialista na to, že dlho potlačovanou zlosťou vybublem na toho najmenej vinného človeka a potom by som sa najradšej nevidela…

  16. Jako jediné dítě starších rodičů jsem trpěla velmi silným SHH. Byla jsem vychována k úctě k autoritám, autorita pro mně byl každý dospělý. Teprve na gymplu jsem začala kamarádit s Evou. Ta mně zbavila SHH, podle mých rodičů mně kazila. Už jsem se dokázala ozvat, když se mi dělo bezpráví, dokázala jsem se postavit i za někoho jiného. Dodnes jsem jí za to vděčná. Díky ní jsem určitě měla snazší život. A jméno? Slyším na každou variantu jména Ludmila. Jen neslyším na jméno Lidka. To je čokoláda, ne já! :D

    1. Lído! :) Takhle jsem já kazila na základní škole svoji nejlepší kamarádku:)) taky byla naprosto vzorná dcera starších rodičů… a já jí pootevřela dveře do poněkud jinak fungujícího světa (tedy ji kazila:))

    2. A to jsem ráda, že jsi to napsala – čokoládku Lidku teda neznám, ale v našich krajích je Ludmila vždycky Lidka nebo Lida (pátým pádem oslovujeme voláme Lidy!) – tož abych u tebe nenarazila ;)

      1. Nenarazíš, jen na to neslyším :D Lidka bývala značka velmi kvalitní čokolády. Dokonce jsem ji dostávala od strýčka k narozeninám. Asi tehdy se vyvinula moje chuť na čokoládu a nechuť k téhle variaci mého jména.

        1. Lidka Mléčná Speciál! 1url.cz/Ty5z
          Čokoláda môjho detstva, naša babička ju mávala vo svojej bezodnej kabelke. Nikto už dnes nechápe, o čom hovorím …

    3. Ludmila byla moje maminka a máme jich v rodině víc, je to hezké jméno. Tatínek mamince říkal Liduš, Ludmilo jí také nikdo neříkal.

      Na čokoládu Lidku se moc dobře pamatuji. Žlutá, dvou patrová bomboniéra Lidka patřila k oblíbeným dárkům pro maminku. Ani ne tak pro jméno, ale protože to byla dobrá, hořká čokoláda v hezké patrové krabičce (do jedné po vyndání „pater“ jsem si ukládala oblečky na malou panenku, maminka v jedné měla na chatě šití). Maminka nám ji jako extra dobrotu strouhala na chleba s máslem.

      Typická barchratá láhev „mělnická Ludmila“ byla dobrá, červená i bílá (bílá myslím lepší) :)

  17. Já sama své jméno nikdy v oblibě neměla. Teď už to neřeším, ale když jsem byla na škole jediná, tak to mělo svá úskalí. Výhod pramálo. Jestli mám nebo nemám SHH jsem nikdy moc nepřemýšlela, popravdě. Nicméně pracovně jsem měla v životě velké štěstí, že jsem natrefila na šéfa, který mě nechal vedle sebe vyrůst, nechal mi i nabít si čumák, ale věděla jsem že když půjde do tuhého, nenechá mě v tom samotnou a postaví se za mne. Toho jsem si vážila a o to víc jsem pak pociťovala bezmoc, když jsem se potkala se šéfy slabochy, ba v jednom případě až psychopatem. Přesto jsem se snažila neuhnout, i když to nebylo jednoduché.

    1. Dobrý šéf je výhra – stejně jako dobrý učitel. Já neměla na šéf štěstí, ale aspoň ten úplně první byl skvělej – a to mi pomohlo v budoucnu:))

  18. Dede, jak já velmi chápu Alexandru z vašeho kurzu!!!
    Příšerné, dlouhé jméno na psaní. Jak malé jsou chlívečky, okýnka na podpis v bance!
    V soukromí jsem to také řešila zkrácením, na gymplu mi říkali Sandro, Alex, Lexo. Maminka mi prostě zavařila. Její obdivovaná anglická královna Alžběta II, je druhým jménem Alexandra. Tož tak.
    Tak jak ty nesnášíš oslovení Dášo, já od mala Sašo. Hlavně proto, že to používají naprosto nelogicky Rusové. A ty já nemusím.

    1. Jo, ten ruskej vliv v tom cítím taky a zrovna tak se mi nelíbí :P
      Jo a s tou Santou jsem si na tebe hned vzpomněla! :D

    2. No mě ještě víc než Saša děsí ruský tvar Šůra- netušila jsme až do minulého týdne, že je od Alexandry! No ale na hodině ruštiny jsem se dozvěděla :)

  19. Hodné holky se dostanou do nebe, potvory se dostanou všude. (devil)
    Občas není na škodu si tento citát připomenout a držet se jej.

  20. Já nemám syndrom hodné holčičky, u mne je to trochu jinak. Hodně dáno výchovou a nastavenými mantinely, například prakticky neschopnost lhát ( to jsem zvládala jen kvůlivá krádežím jídla), výchovným působením našeho prófy a rodinným klimatem. K tomu přidejte dvacet let skautského vůdce a v neposlední řadě nevděčné povolání kvalitáře….Autority uznávám jen ty, které jsou přirozené, mám problém podřídit se blbům, což se bohužel u nás stává dost často. Kdysi jsem měla šéfa, který oboru nerozuměl ani za mák, byl padlý vojenský pilot a kvalita potravin stála na zcela opačné straně spektra jeho znalostí. Nicméně měl vysokého přímluvce. Tehdy jsem měla štěstí, že jsem dostala lano a mohla se odpoutat a navíc jsem tím i získala. Od té doby mám hrozný problém se podřídit někomu, kdo na svém postu není na svém místě. Výchova mi jasně říká, že nadřízené je nutno poslouchat a chovat k nim úctu, moje já se proti tomu bouří.
    Co se týče jména – prakticky celý život mi jen pár lidí říkalo jinak než Inka. Ono to ani moc ohýbat a kazit nejde, navíc spousta lidí si myslí, že je to moje přezdívka.

    1. Já jsem přirozeně spolupracující osoba, nemám problém se podřídit, stejně jako mi nevadí pro chvíli převzít vedení. Také jsem mívala šéfy, o kterých jsem si myslela své, ale většinou jsem s nimi dokázala nějak vyjít. Můj problém je spíš v tom, že jsem tak důsledně naučená slušnosti a snaze s lidmi vyjít, že mi trvá déle než je rozumné, abych se vzepřela tam, kde bych měla. I když – proti tomu, jaká jsem byla dřív, jsem už prakticky ranař :P

  21. Jinak jsem nepřemýšlela, jestli SHH trpím, ale mám dojem, že tak působím na ostatní. Bohužel na ty, kterým bych se raději vyhnula. Dost se na mne lepí takové ty existence, co se povalují a tváří, že jsou jakékoliv práce neschopné, a přitom by jistě zvládly udržet aspoň koště a zametat ulice anebo házet lopatou. (Vždycky si vzpomenu na různé pověsti, ve kterých se píše, že obec budovala, třeba most, všichni chlapi přitesávali trámy, a ten, který byl jednoruký, neseděl a nelitoval se, ale nosil tesařům vodu na pití a v soudečku kořaličku.) Zpátky k existencím – vyberou si mne neomylně v davu a požadují bakšiš. Dávám jim jenom pozdravení, nic víc. (Jednou jsem jednomu, co tvrdil, že má hlad, nabídla rohlík, protože jich mám šest a stačí mi pět – kam mne poslal, nepřejte si vědět). Někteří odejdou slušně, jiní mne otitulují tak, že to sem nemůžu napsat. A teď se asi projeví SHH – místo, abych jim řekla, že kdo to říká, ten to je, řeknu jim pěkně nahlas: „I já Vám přeji dobrý den, pane!“ No asi je to vrchol mé osobní odvahy hodné holčičky :) .

    1. JJ, to je zajímavý postřeh – je vidět, že ani existence, které z odhadování lidí vlastně žijí, se neubrání jistým stereotypům :P To musí být šok, když čekají měkký perník a narazí na kámen :D

      1. Víš, jak jsem se to dlouho učila? A ještě teď mi není dobře, když mám někomu říct ne. SHH přece předpokládá, že kdo si o pomoc říká, ten ji potřebuje a má mu být poskytnuta.

    2. S těmi existencemi to mám podobně. Svým vzhledem zřejmě působím jako taková hodná tetina, takže tato pouliční verbež mne také víceméně neomylně kontaktuje. V rozporu se svým zjevem je ovšem rovnou preventivně posílám do patřičných míst. Jejich překvapení bývá někdy dost velké :D .
      Bývala jsem kdysi hodná holčička, řekněme, že i v tom smyslu, že hodná=blbá. Jak tak život šel, tak jsem se poměrně dost změnila a dělala a dělám všechno pro to, abych se z SHH vymanila. Ke slušným lidem se ovšem vždycky chovám slušně a vždycky se snažím jednat tak, abych se za to nemusela nikdy stydět. Snad se mi to většinou daří. S autoritami mám svůj vnitřní problém, nemám ráda, když mi někdo něco diktuje, ať je to kdokoli. Když je to ale slušný člověk na svém místě, tak ho uznávám (i když jsem kolikrát vnitřně pořád v opozici :D ).

      1. Je zajímavé, že po mně jdou jen málokdy… Není se mnou vlastně něco v nepořádku? (wasntme)
        Jinak být vnitřní opozičník musí kapku unavovat, ne? Nejspíš jsi stvořená pro místo „specialisty“, tedy mít vlastní agendu a nebýt v kontaktu se šéfstvem denně… :)

  22. Existuje taky SHCh, syndrom hodného chlapečka? Tím trpí jeden pan profesor, co ho znám. Lepšího člověka nenajdete, poradí, udělá, pomůže a ještě se u toho usmívá. Má to samozřejmě dva zádrhele – jednak si na to lidi zvykli a nakládají mu tolik práce, že to nemůže stihnout, a jemu je blbé říct, že už to nezvládá, a tak dře a dře, a jednak nemá v povaze říci blbci, že je blbec a ať ho neotravuje. Protože takový zlatý člověk by asi nedokázal přežít, objevují se v jeho blízkosti anděly strážné (to není překlep, jsou to ženské), které mu začnou tak nějak samy od sebe dělat manažerky – přefiltrují k němu jen to, čím by se měl zabývat. Zajímavé na tom je, že jsou to osoby, které jsou povahově hodně podobné, slámu by jinému přes cestu nepřeložily, ale pana profesora bránit dokážou.

    1. Práce vždy padá cestou nejmenšího odporu. Víš, jak se musím držet, abych vše nechtěla a nenakládala všechny úkoly mou nejschopnější podřízenou? Je tam totiž záruka toho, že to udělá v kvalitě, kterou požaduji, u ostatních musím víc kontrolovat…

    2. Jasně, že existuje! :) A věřím ti, že ho „jeho“ ženské brání. I proto, že pro ženy je obvykle mnohem snazší bránit jiné, než samy sebe.

      1. Tak to máš pravdu, Dede, s těmi ženskými obranářkami. Jestli je to nějaký mateřský pud nebo co… u chlapa jsem tohle viděla jen vyjímečně, oni asi předpokládají, že chlap se má bránit každý sám.

  23. Řekla bych, že SHH mě provází celý život. Například se nevzbouřím proti své protivné tchýni, protože jako hodná holka při našich návštěvách dělám oporu Mušketýrovi, neb protivnost je zacílena i na něj. Jako dítě jsem byla „starší, proto jsem měla být chytřejší“ a bylo po mně vyžadováno mnoho zodpovědnosti za mladšího sourozence, který mi vše vesele sabotoval. Odpor proti tomuto uspořádání rodiče tvrdě potlačovali. Je fakt, že dneska diskutuju i s lidmi, kteří jsou z toho ošklivě překvapení (lékaři například) a neuznávám něčí autoritu jen proto, že ji má napsanou na papíře (no, s policisty diskutuju tak, že hraju blbou).
    A nemám ráda své velmi tvrdé jméno Leona a vyhovuje mi, že v práci mi říkají Lea. Ovšem zvířetníci mě stejně znají jen jako Matyldu a ta mi nevadí vůbec :)

    1. Matyldo, mně k tobě Matylda líp sedí, to je dobrá volba. Jinak – vyrostli z toho někdy rodiče? Třeba ve věku, kdy mladší sourozenec už dost rozumu nabral? Uznali potom, že by mohl mít zodpovědnost za sebe? Zajímalo by mne to, protože já kluky beru jedním vrzem (oba byste už měli mít rozum, aspoň teda v něčem).

      1. Jako starší sourozenec mohu s klidem napsat, že moji rodiče brali ségru jako nerozumné dítě ještě dlouho potom, co docílila dospělosti

              1. No, mezi mými kluky je rozdíl 4,5 roku, tak jsem to občas řekla. Ale Andy nebyl nikdy zodpovědný za Markovy hříchy:))
                Jinak platilo Matyldino pravidlo :D

              2. Tak to já jsem, jako starší, taky měla mít rozum i za bráchu – ale asi jen v rozumné míře, takže to na mě zlé stopy nezanechalo. A kromě toho se dost často objevovalo – A proč já nemůžu a ona jo? – Protože ona je starší, počkej si, až taky vyrosteš! Takže mi přišlo spravedlivé, že starší má oproti mladšímu privilegia i povinnosti.

      2. Jako nejstarší ze tří sourozenců mohu potvrdit, že z toho rodiče nevyrostli dodnes (dnes už žije jenom maminka).Ještě to bylo možná horší o to, že ti dva mladší byli bráchové. A já jako nejstarší a holka k tomu jsem měla mít rozum za všechny. A když jsem jako dávno dospělá mámě trochu vyčetla, že bratři (dávno otcové rodin), jsou v jejích očích pořád malí chlapci, tak mi na to řekla, že já se holt o sebe umím postarat. To sice bráchové taky, ale ne v očích mámy.

    2. Matyldo, na mě tak nepůsobíš – rozhodně si myslím, že jsi boj s SHH vybojovala vítězně. Konec konců tu tchyni strpíš hlavně kvůli svému muži, nebýt jeho, nejspíš by sis to už taky vyřešila.
      Ovšem s Leonou jsem se u tebe nějak nedokázala popasovat, ani v duchu. Ty jsi prostě Matylda – ať už v bundě, gotickém hábitu nebo s mečem :D

    3. Já nechápu, že nemáš Matylda zapsané v občanském průkazu (rofl) ! Prostě mi přijde, že toto jméno je ti vrozené – a určitě jsi se tak jmenovala v minulých životech.

      A taky by ti mohli říkat princezna Leja ;) Nechť tě provází Síla!

  24. Patálie se jménem dobře znám :) Vůbec to neřeším, dávno jsem si zvykla. Jasně, lidi můžou přeslechnout. Ale moc to nechápu v písemném styku, když se podepisuji Renáta a v odpovědi ta čárka nad „a“ chybí :)
    Myslím, že s věkem a kvalifikací jsem SHH hodně potlačila (nikdy se netýkal mého jména). Netrpím už úctou ke starším jen proto, že jsou starší. Pokud vykládají odborné nesmysly (a nejlépe k tomu dodají, že jako ženská tomu nemůžu rozumět), tak jim to slušně zatrhnu.

    1. Renáto – asi taky patřím k těm, kteří na dlouhé a stále zapomínají (blush) Znala jsem pár Renat s krátkým „a“ (nebo si to dlouhé nepropagovaly) a tak prostě řeknu Renata, aniž bych nad tím přemýšlela. No, teď už budu :D

      Jinak z duše souhlasím – trpět úctou k někomu jen z titulu funkce nebo věku se mi taky nikdy nepovedlo (ani jsem k tomu doma nebyla vedená) Slušné chování je něco jiného – to zvládnu skoro u každého :P

    2. aj vaj, tak to jsem přesně já – podepíšeš se Renáta – a já ti odpovím Renato… trochu k tomu ale nabádáš svým nickem – slibuju že se zkusím polepšit !!!!!!!!!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD