BTW: Praha

Když mě minulý týden zdržely povinnosti v Praze až do večera, neodolala jsem malé toulce tím nejstrašlivěji turistickým koutem matičky naší stověžaté – Starým Městem. Ačkoliv jsem to nijak neplánovala, skončila jsem nakonec u svého oblíbeného kostela Sv. Jakuba.

 

Nic zvláštního, řeknete si, vůbec, když se protáhnete kolem Týna a užijete si Ungelt, ale mě v tu chvíli došlo, že se mi v mysli podařilo abstrahovat od všeho turistického a pro změnu jsem šla Prahou svých vzpomínek.

To by neměl být problém, vždyť jsem v Praze pořád ještě strávila většinu svého života! Jenže mě se podařilo za posledních sedmnáct let tak šťastně zarůst do naší vísky a okolních lesů, že jsem život v Praze ze své mysli skoro vytěsnila. A neměla jsem proč.

 

 

Vyrůstala jsem na pražských Vinohradech, s rodiči jsme pravidelně objevovali starou Prahu, mé školy i zájmy mě vodily do dalších krásných částí města. Z plesů na Žofíně nebo v Lucerně jsem chodívala s chlapeckým doprovodem pěšky, na Petřín jsem si kdysi hrála a později randila. Podobně jsem si později užila město se svým mužem a dětmi.

Proč jsem vlastně pořád toužila Prahu opustit? Můj otec z legrace říkal, že nejspíš někde v jeho krkonošském rodě byla rusalka a já jakousi náhodou obdržela její geny:)) Nevím, ale každou neděli, kterou jsme trávili venku v přírodě, jsem trpěla jak pes, že se musím do Prahy vrátit.

 

 

Popravdě to doteď úplně nechápu. Měla jsem v Praze dobrý a šťastný život, ale byl pro mě z nějakého důvodu zásadně nesprávný. Už mě napadlo, že nejspíš podobný pocit zásadní nesprávnosti může trápit lidi, kterým se duše narodila v těle nesprávného pohlaví – jenže ti mají smůlu, stěhování jim to nespraví.

A tak se mi ten večer povedlo po dlouhých letech Prahu zase s láskou přijmout. S největší pravděpodobností proto, že v ní nemusím žít:))

 

A tak se dnes ptám: jestlipak žijete tam, kde je domov vašeho srdce? Pokud ne… víte, kde by ten domov měl být?   (h)

 

 

Pozn: fotky jsou focené večer, mobilem, prakticky za chůze… berte je prosím jen jako přesnou ilustraci okamžiku, o kterém hovořím:))

Aktualizováno: 25.9.2017 — 17:03

43 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. V Praze jsem se narodil a chvíli i bydlel, kousek od Jiráskova mostu. v r. 2002 jsem se do Prahy vrátil, sice o kousek severněji, nad botanickou a zoologickou zahradu, ale zase tu mám nádherný výhled, protože bydlím na kopečku a z ploché střechy sedmipatrového paneláku, vysokého skoro, jako Petřínská rozhledna, vidím na jih Brdy s Cukrákem, na sever celé České středohoří a když je hezky, tak i Ještěd a, pochopitelně, všechno kolem a mezi. Takže je mi tu dobře a spokojeně tady dožiju, v paneláku se bydlí mnohem pohodlněji, než na venkově, kde pořád není něco hotového, nebo se to chystá se podělat a to na stará kolena nemusím; jsem absolutním pánem svého času, jen musím jeden den v měsíci na velký nákup, jednou za čtvrt roku k doktorce pro prášky a jednou za půl roku k zubařovi na preventivní prohlídku. Jo a dvakrát ročně přezout auto a jednou za rok vyměnit olej, ale až ty zimní/letní gumy sjedu pod povolenou mez, tak nasadím univerzálky. A kde jsem doma? Všude, kde si můžu pohodlně posedět, kde mi není horko, ani zima, pokecat s rozumnými lidmi, nebo kde kvetou nějaké hezké kytičky, či krajina lahodí oku.

  2. Děkuju vám všem za nádherné komentáře – moc jste mě potěšili… vlastně potěšily:)) Je vidět, že člověk nemusí být koněm, pokud se narodí ve stáji, ale tu stáj může a nemusí za svoji považovat :)
    Dnes jsem byla rozběhaná a za chvilku máme zkoušku divadla, takže moc nestíhám psát, ale průběžně vás čtu (inlove)

  3. Městem mého srdce je Olomouc, město doširoka rozložené kolem řeky Moravy, s historickým centrem, s unikátními kašnami, s rozlehlými parky. Babička bydlela na Horním náměstí a z okna jejího bytu jsme měly výhled na orloj, za zády pak kostel sv. Mořice s největšími varhanami ve střední Evropě. Na ty když zahrál varhaník pan Schindler, to byla nádhera! A další kostely – od monumentálního Dómu až po ty malé, ale tím víc za srdce beroucí, jako kostel dominikánů – tradičně jsme je obcházeli ve vánočním čase a pak se přely se sestrou, který měl nejkrásnější výzdobu. :) No a pomalu na každém nároží se objeví nějaká vzpomínka na prvních dvacet let života, tak proto mám to město tak nesmazatelně uložené v srdci! (h)
    Po letech jsem si zvykla i na kopečky, jak píše dole Iva – sopky a pískovcové skály, a přiznávám, že moje současné bydlení maximálně souzní s mým životním stylem. Jsme na samém okraji města, les máme před okny, a přestože máme poměrně velkou zahradu, každý den, za každého počasí vyrážím se psem ven provětrat si hlavu. :) Jinam bych už dnes nechtěla.
    Ještě poznámku k Praze – loni na podzim jsme se vnučkami a jejich mamkou vypravily na vlastivědný výlet do Prahy. Ta starší přišla od kamarádky s pověsti o Bruncvíkovi, což nás inspirovalo. Vzaly jsme to tou nejtradičnější možnou trasou – od Staroměstského náměstí přes Karlův most a Malou Stranu na Hrad a skončily jsme na Petříně. A byla to nádhera, přestože jsou ta místa notoricky známá, dokážou stejně třeba i posté znovu člověka okouzlit!

  4. Narodila jsem se v Kladně. Bydlela v Lužné,potom ve Třtici, jsou to malé vesnice na Rakovnicku.Skoro padesát let bydlím v menším městě na Ostravsku, přesto nemám města ráda. Mé kořeny jsou prostě stále ve vesnici.Lidé mají k sobě blíž tedy někdy si vidí skoro do talíře.Na vesnici nejsem anonymní sousedka ze sedmého patra,ale Jana z horního konce. Posedět na zahrádce nebo vyběhnout za ves do lesa,na louku nebo k rybníku,to je nádhera. Vím ještě z dětství, že život na vesnici je méně pohodlný, než ve městě.Chodila jsem do školy tři km pěšky, pojízdná prodejna přijížděla dvakrát za týden. Dodnes umím nasekat dříví a topit v kamnech, kamarádky jsem při víkendovém pobytu na statku zachránila před zmrznutím,topilo se v krásných kachlových kamnech.Prostě vesnice je moje srdeční záležitost.

    1. A kdykliv jdu venčit, ví to celá ves, protože u každého baráku je nějaký psí uřvanec. V tom lepším případě, kdy volně nepobíhají venku. Nasekat dříví a topit v kamnech umím i když jsem na vesnici nikdy nežila.

        1. Když mě to vadí. Navíc jsem zvyklá venčit i před spaním a ráno vcelku brzy a to rozštěkání celé vesnice je mi velmi nepříjemné.
          A druhá věc, která mi na vesnicích obecně vadí je přístup ke psům a kočkám. Někde už se to pomalu mění, ale…

          1. My alespoň víme, kdo jde kolem. Naši psi si vybírají jak na koho štěkat. Na pošťačky neštěkají. Ale když někdo přijede na parkoviště kdo tam nepatří tak by z něho svlíkli kalhoty /obrazně/. Také si rozdělují práci, jeden štěká u brány a druhý kouká oknem z obýváku zda to stojí za to vyběhnout.
            A k tomu domovu : moji domovinu vymezuje Ještěd, jakmile se odněkud vracím a zahlédnu siluetu děda Ještěda jsem doma.

      1. Petro, ty máš nějaký problém se štěkajícími psy? No tak štěkají, jsou to psi… Je to sranda v noci, slyšíš jak blafne pes na druhém konci vesnice a postupně jak mexická vlna štěkot projde vesnicí na druhý konec.

        1. Též je to spolehlivé určení přesného času. Když slyším ňafíka Rexe, je zaručeně půl osmý a paní S si jde pro housky. :D

          1. Sedím tady a zaposlouchala jsme se- ano, štěká na ulici pes. V podstatě vždycky někde štěká nějaký pes. Už to nevnímám, protože zvuky se tu nesou daleko. V Brně jsem se takhle naučila nevnímat kostelní zvony, které byly velmi hlasité a zvonily nejen v celou.

      2. Petrs 01: Psího uřvance máme i v našem paneláku. Dokáže štěkat a výt celé dopoledne kdy je páníček v práci.Potěšeni pro souseda, který má stálé noční.

      3. Jedna z ubytovaných kamarádek prožila dětství na vesnici.S kamny, natož se sekyrkou se nekamarádila. Zas byla šikovná na ruční práce a na ty já jsem nemehlo.Jak se zpívá v písničce „ten umí to a ten zas tohle“.

  5. Tuhle jsem se po letech zavítala na Staré město na jakousi schůzku v Řětězové ulici. Já jsem ji nemohla najít. A to tam znám každé nároží, každý průchod, každou hospodu neb za mého mládí se v této čtvrti dalo normálně chodit a žít a žilo se především tam.
    Jsem se musela vrátit na výchozí Betlémské náměstí a vzít to z druhé strany. Protože já VÍM, kde je Řetězová. Z této strany však netarasily celý prostor stánky a krámky s pitomostma a příšerný uřvaný davy pohybující se kroksunkrok a ucpávající jakoukoliv odbočku.
    Nojono, ale přesto je Praha moje město. :)

  6. Příklad člověka, který si nikdy nezvykl tam, kde prožil skoro celý život, je naše máti. Pochází z Vysočiny, z kraje mezi Poličkou a Novým Městem na Moravě. A v osmnácti ji přesadili do Polabí, do roviny. Nejdřív ji šoupali v práci, ajzlboňáci chodili tenkrát podle umístněnek, pak se tady vdala a zůstala. Táta byl kovaný rodák, ten by se odtud nehnul a tak se máti musela přizpůsobit. Ale celý život vzpomínala na mírné kopečky, vysoké smrkové lesy a zimy plné sněhu. A když pak táta umřel a máti bylo padesát, navrhovala jsem jí že to tady prodáme, ať si koupí domeček nebo chalupu kam ji srdce táhne a na stará kolena si udělá radost, tak už nechtěla. Říkala mi, že má to mládí idealizované, že je tam sice krásně, ale za těch třicet let už si zvykla na jaro v březnu a ne zimu až do května, na doktory a poštu a nákupy po ruce, vlak i bus v místě a odjezd každou hodinu, že už je zhýčkaná civilizací a už by nedala hrát si na zapadlého vlastence v kopcích… Já sice už čtvrt století pracuju v Praze, ale bydlet bych tady nechtěla. Jsem sice hrdá, jaké je to krásné město, a když jsem dělala v Kaprovce a chodila před sedmou ráno z Masaryčky Celetnou a přes Staromák, užívala jsem si ten pocit, že můžu chodit místy, kudy kráčely dějiny, ale jenom ráno. Odpoledne už jsem kličkovala davy turistů a nadávala jako špaček :-)Václavák a okolí je děs běs, teď dělám v businesscentru na Brumlovce.Prosklené baráky obklopené Jižní spojkou, koukat není na co, takže jenom metrem do práce a z práce a doma hurá ven nebo na zahradu. Vystudovaná jsem zootechnička, dělat se zvířaty byla moje volba už od prvního stupně základky a nakonec člověk skončí ve skleněné krabici a jediné zvíře co vidí za boží den je ta moucha přilepená venku na skle ve 12. patře :-( Mě osobně Polabí taky nějak k srdci nepřirostlo, a čím dál tím víc mi vadí davy lidí, v práci ( výtah pro 21 osob a openspace), v MHD, při koncertech…já miluju jižní Čechy, Třeboňsko,Novohradsko,Jindřichohradecko, tam se ještě dají najít místa, kde bych chtěla bydlet – malá chaloupka, kolem lesy a rybníky, velká zahrada se starými stromy, králíci, slepice, psi a kočky, srnky za barákem a buzení zpěvem ptactva:-) no idylka na důchod…jsem prostě Rak a miluju vodu, hlavně tekoucí, lesní bystřiny, které tady opravdu nemáme…

      1. Ahoj Raci, hlásím se k vám! Taky mám ráda vodu, chtěla bych bydlet těsně u ní – i když po povodních jsem tohle přání trochu přehodnotila. Tak mám aspoň na zahradě malinké jezírko, spíš jen louži. Ale s leknínem a žábami!

          1. Jo, to je trochu větší louže :D
            Obec Slapy je asi 1,5 km od jezera, abych mohla bydlet až u vody, musela bych mít hausbot. A tam zas není zahrádka. Holt jeden nemůže mít všechno (rofl)

            1. Já mám na naší minizahrádce hned dvě jezírka a vodopád s pítkem pro ptáky, heč :-) leknín a žáby mám taky a jednou jsem měla v jezírku plavacího potkana, to byla událost pro veškeré lidské i zvířecí osazenstvo! Naštěstí za pomoci obou kocourů, psa a podběráku se mi tu potvoru povedlo odlovit a vyhodit na louku (zabít jsem to neuměla…)

              1. Minko,ty toho máš,psa, kocoury,jezírka, žáby a lekníny.Jenom toho potkana, toho bych nemusela.Nebyl to nějaký vodní hryzec?

                1. A ještě rybičky v jezírku a momentálně 40 pakobylek . Ne byl to potkan jako tele, i s ocasem měl přes 30 čísel, dostal se k nám asi kanálem z ulice…

    1. Na Jindřichohradecku jsme byli letos v létě na dovolené.
      Úplně jsem si to tam zamilovala, je tam krásně.

  7. Jejda, ženské, vy jste to tu všechny tak krásně napsaly…
    Abych doplnila mozaiku, já jsem zas moc ráda, že jsem z Brna, líbí se mi tu. V přírodě nebo někde na vsi je mi dobře, ale jsem založením městský člověk a moje rodné město by mi moc chybělo.
    Budu se těšit na další zajímavé píspěvky, zatím jsou všechny opravdu moc hezké.

  8. Žiju v Praze a to je přesně tam, kde je moje srdce doma. Tady jsem se narodila a tady … no, na to mám snad ještě dost času :D . Nenávidím centrum narvané turisty, nenávidím centrum zprzněné hnusnými boudami „vánočních trhů“, mám možná tisíc dalších připomínek, ale to nic nemění na tom, že v hloubi duše jsem hrdá, a taky šťastná, že žiju na takovém úžasném místě. Její historická krása je mi běžná, ale přesto si někdy vyjdu po Národní třídě od paláce Metro směrem k nábřeží, na rohu u Slávie se na chvíli zastavím a pak vykouknu za roh. A zase, pokolikáté už, zírám. Zírám na řeku, most a kopec za řekou a na kopci velikánský hrad. Profláknutý pohled, ale tak krásný, v létě i v zimě, ve slunci i v dešti, pohled, který bych dobrovolně nikdy neopustila. Párkrát jsem si v některých jiných metropolích říkala, že by to tam třeba nemuselo být špatné. No, nemuselo, ale Praha je jen jedna jediná na celém světě (h) .
    Mám tu samozřejmě ráda spoustu míst, známých i neznámých, starých i nových, bylo by to na dlouhé povídání. Jen jedna drobná momentka za všechny. Jako studentka jsem trávila dlouhé hodiny v univerzitní knihovně v Klementinu (dnes Národní knihovna), v bývalém refektáři, kde je studovna. Nikdy nezapomenu na zimní podvečery a večery, kdy se na liduprázdné a spoře osvětlené dvorky snášel sníh, taková krása, že srdce zabolí, jako kdybych se na chvilku přenesla do časů F.L.Věka :D .
    Ke sv. Jakubu jsem řádku let chodívala na druhý svátek vánoční na Českou mši vánoční, krásné chvíle. A uličky za Týnem jsou magické.

    1. Tapuz děkuju (h) za krásné vyznání krásnému městu. Nedokážu to tak hezky napsat, ale přesně tak to cítím. Prošla jsem se s Tebou známými místy i známými pocity.
      Já sama jsem asi měla to štěstí, že jsem vždy žila ve správný čas na správném místě. V mládí v Praze, v blízkosti její krásy, její kultury a společenského života. V dospělosti na Kladně, které sice tenkrát bylo dost ošklivé, ale my jsme bydleli na krásném sídlišti nedaleko od lesa. A nyní, když už mi vadí davy lidí a mám ráda klid a tichou přírodu, žiju na samotě. A všude, kde jsem žila, jsem byla ráda. Takže já mám ty kořeny tři :D

  9. Mám svoje mesto naozaj rada. Rada sa prehrabávam jeho historickými fotografiami od nadšencov na webe a obnovujem si tak čiastočne aj svoje spomienky. Vyrástla som síce už na sídlisku, ale detstvo mám spojené aj s pobytom u oboch babičiek, v starých uličkách, na povalách a mestských vnútorných dvoroch, ktoré boli našimi preliezkami a ihriskami. Historické centrum obkolesené hradbami je stále dominantné a aj pomerne dobre zachované, ani budovateľom sa nepodarilo zničiť úplne všetko. Dnes sú niektoré miesta aj pekne obnovené. V hlavnom meste som vyštudovala a celý život tu pracujem a predsa mi k srdcu nikdy neprirástlo, som rada, keď sem nemusím. Kedysi bola príležitosť tu aj získať byt a nemusieť dochádzať, ale rozhodla som sa zo svojho mesta neodísť (aj keď si viacerí okolo mňa ťukali na čelo, že aká dobrá investícia to mohla byť, no čo už, volajte ma majster premárnených šancí). Takže dá sa povedať, že korene mám zapustené pevne. A predsa, keď prídem do Grécka na dovolenku, mám pocit, že som doma. Hlavne na Kréte, kde sme boli viackrát a dosť tam toho poznáme. Je mi blízky aj ten grécky nadhľad a užívanie si jednoduchých, ale dobrých vecí. Proste taký druhý domov.

  10. Ještě musím napsat jeden zážitek, který týká toho, kde se cítilo moje srdce doma.
    Vloni jsme byli v Římě a navštívili jsme kousek od Říma Ostii Anticu.
    Teď cituji z Wikipedie :
    Ostia Antica je rozsáhlé archeologické naleziště, nacházející se asi 30 km jihozápadně od Říma.
    V době antického Říma sloužila Ostia jako přístav města Řím. Ležela tehdy v místě, kde řeka Tibera ústila do Středozemního moře. V době antiky byla Ostia přímo u břehu moře, dnes ale leží asi 3 kilometry ve vnitrozemí, protože moře od té doby ustoupilo.

    Je to tam opravdu moc pěkné a turistů poměrně prosto. Procházeli jsme si to tam a já se tam najednou cítila moc dobře. Jako bych se tam vrátila. Moje duše se tam cítila šťastná.
    Předtím se mi to nikdy nikde nestalo.

  11. narodila jsem se v Děčíně a moje kořeny tam pořád prostě jsou, Chrudim i Pardubice, kde jsem prožila dětství,pubertu,mládía dospělost, nejsou špatné,ale není to ono…a kam mne srdce táhne? No přece na Beaver..do údolí u malé obce Strážek (okr.Žďár n/S)

  12. Já zase patřím k Plzni. Moje rodné město mám ráda.
    A po revoluci se v Plzni hodně opravilo a je krásná. Máme tady secesní domy s obrázky Mikuláše Alše. Středověkou katedrálu sv. Bartoloměje na náměstí. Jednu z největších synagog ve střední Evropě. Bydlím sice na sídlišti, ale máme kousek do lesa nebo k rybníkům.

  13. Do svých osmnácti jsem bydlela v malém městečku v Lužických horách, sice v paneláku, ale byla to spíš veliká vesnice, kde se skoro všichni znali. Do lesa kousek, v okolí několik rybníků…Pak jsem studovala v Praze, koleje na Jižáku, kousek do Kunratického lesa, no přežila jsem to. Pak jsem se vdala, žila 14 let v paneláku v Přerově, teď sedmnáct let na vesnici u Přerova. A i když jsem na Moravě tak dlouho, tak mám pocit, že sem nepatřím, moje srdce je na severu mezi „sopkami“

  14. Letos v únoru to bylo deset let, co bydlím na vesnici. Tehdy se mi z města moc stěhovat nechtělo. Ale dnes vím, že bydlím přesně tak, jak bydlet mám. Tu zeleň a kopce okolo bych za rovinu a městské zdi už měnit nechtěla.
    Ale tvou nostalgii vyjádřenou poetickými fotkami úplně chápu. Občas se těmi svými městskými místy taky ráda projdu.

    1. Regi, kopce a lesy kolem tvé vesnice jsou nádherné,občas se v těch lesích toulám nebo sbírám borůvky a maliny.Mám to od nás necelou hodinu vlakem.

  15. Já jsme si léta myslela, že správně žiju v Brně… a pak jsem zjistila, že patřím mezi vinohrady, i když žádný nevlastním. Když jsme poprvé přijela do Žabčic, najednou jsme měla pocit, že tady je to ONO. A taky jo :)

  16. Trpím jako zvíře! No, trochu kecám, ale jen trochu. Kdybych si mohla vybírat… jenže uprostřed (jakýchkoliv) lesů se práce shání blbě a někdo na ty granule vydělat musí. Tak jsme aspoň našli ten nejsnesitelnější kousek.
    DOMA jsem na chatě u našich, v hloubi Hostýnských vrchů (h)

  17. Já jsem ten, který se narodil špatně. Já se měla narodit na gruntě, trpět v JZD a po revoluci vzít půdu svých předků a vytvořit moderní farmu…. Prostě jsem se nenarodila do města a už vůbec ne do moderního města. A moje milovaná Praha, ta zůstala před třiceti lety někde vzadu v mé hlavě, uličky Starého Města pod dřevěným lešením, tajemné plynové lampy, tïcho a klid. Když mne přepadl ten správný pubertální splín vydala jsem se z toho blbého sídliště do Prahy a courala se až do nožek ušoupání. To už je dneska úplná utopie, takže mne ani srdce tolik nebolí.
    Když jsme se konečně přestěhovali na vesnici, poznala jsem, že patřím tam. Asi bych mohla bydlet i na jiné vesnici, ale prostě svým určením jsem člověk vesnický. Byť teda nejsem ten zemedělec, ale i tak mi to plně vyhovuje. Mohu mít ráda stará města, ale žít, žít mám na vsi.

  18. Mám obrovské štěstí, že celý život jsem prožila tam, kde moje srdce bylo hned doma. Prvních pět a dvacet roků v milované vesničce, kde jsem žila prakticky venku. Dalších dvacet sice v paneláku ve městě, ale stačilo sjet tři patra dolů, a už jsem byla na poli a za polem byl les a řeka. No a teď už šest roků (je to možné?!) o kousek dál v domku – a teď, když skončila sezóna, je tu moc hezky a budu si tu krásu užívat zase do začátku léta (nod) . Ale stále se pohybuju ve stejném kraji a tomu původnímu domovu nadohled. A nakonec se domů zase vrátím – v úhledné urničce ;)

    Těžko by se mi žilo někde jinde … a nechápu, že třebas Terce náš kraj k srdci nepřirostl, jí se líbí na Benešovsku. Ale co nesnáší, to je právě Praha „Mami, to je tak hnusné město, Václavák smrdí jak veřejný záchodek, všichni tam chodí v pyžamu nebo vytahaných teplákách a mluví do mobilu rusky – to Brno je proti tomu nádhera a světová metropole!“ Tož asi něco v ní z těch moravských genů zůstalo (chuckle)

  19. Mobil nemobil, ty fotky se žlutým světlem jsou krásné.
    Jo, mám štěstí, Kajuta je na místě, kam patřím. Na první pohled je to od Grilu naprosto odlišné – z balkonu Grilu jsem viděla půlku města, tu hezčí, odtud vidím jeden kopec. Jenže vtip je v tom, že ten kopec, který vidím, je tentýž, jaký byl na jedné straně obzoru při pohledu z Grilu. A taky jakýsi ten genius místa nebo tak něco.

  20. Dede, uhodila jsi hrebicek na hlavicku :) Byly doby, kdy jsem si vubec nedokazala predstavit, ze bych zila jinde nez v Praze. Mam ji rada, je krasna, mam tam hluboko zapustene koreny, ale zit bych tam natrvalo asi uz nechtela. Po bydleni na sidlisti a utikani z Prahy na vikendy do prirody se mi nestyska.

  21. Musela jsem se hodně zamyslet. Proč ráda žiju v Praze? Protože mám ráda města. Stará města, která mají historické, obvykle původně středověké centrum, které se postupně rozšiřovalo a slepovalo s okolními sídly, až vznikly současné metropole.
    Snadno se v takových městech orientuji, jejich křivolaké uličky mají jasný řád. Kostel, radnice, trh, škola, špitál, řeka.
    A stavby – v centru opulentní, k periferii méně nápadné.
    Mám štěstí, že od malička žiju v krásné pražské čtvrti jen kousek od centra.
    Praha je kousek mého srdce.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD