Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU: Vítání

Právě jsme se blížili k našim hranicím, když to na paničku přišlo. Začala se neklidně vrtět a už to jelo. „Copak asi dělají kočičky? Jestlipak se na nás těší?“ A hned sama sebe ujišťovala: Určitě ano, muselo se jim stýskat! Já se jich už nemůžu dočkat!“ Pak na chvilku zmlkla, aby to za nějakých pět kilometrů zopakovala.

 

Viděla jsem, jak pánečkovi postupně tuhnou rysy až nakonec zavrčel: „A na mámu se netěšíš?“ „Jistěže ano,“ zatrylkovala panička, „ale s tou jsme naposledy mluvili dnes ráno telefonem, zatímco pro Merlina a Polárku jsme dočista ztracení! Jak já bych si přála, aby se jim to taky dalo vysvětlit!“ Už jsem málem začínala žárlit, když jsem si uvědomila, že mě zase bude vítat babička, takže se to srovná.

Když jsme zastavili před naším domem, panička na nic nečekala a už běžela. Babička snad koukala z okna, protože dveře byly rázem dokořán a už se na nás smála a vítala nás. Polárka jí stála za krkem jako nadšené nadýchané bílé boa. To bylo radosti!

Polárka pánečky intenzivně ovíjela a okamžitě si je zase označkovala – její chlupy byly všude. Jenže kde je Merlin? Jak to, že ten pacholek nevítá? Copak neví, jak to bude paničku mrzet? Vklouzla jsem do domu a šla ho hledat. „Samozřejmě to ví,“ odpověděla jsem si. Dělá to naschvál, aby ji potrestal. Jenže já nechci nešťastnou paničku!

Našla jsem ho v ložnici pod postelí. Ani mě nepozdravil, rovnou zlostně zasyčel. Ten kocour vážně nemá žádné způsoby! Zkusila jsem to nejdřív po dobrém, ale akorát se mi dostalo seknutí přes čumák. Jo, tak ty takhle!

Víte, já jdu obvykle Merlinovi radši z cesty. Jsou chvíle, kdy ho mám doopravdy ráda. Ale pak přijde čas, kdy prostě musím být pes. Byla to úžasná honička! Merlin si myslel, že vyhrál, když skočil paničce do náruče. Jenže vy a já víme, že ve skutečnosti jsem vyhrála já. Nadšenou paničku!

Přeju vám krásnej chlupatej den a ať jsou vaše návraty šťastné!

 

Napsáno pro ČRo Hradec Králové, pořad Svět zvířat, 2017

 

Tak dnes to máme jednoduché – jak se vítá u vás? A nemusí jít jen o zvířata! Nějak vítá maminka, jinak babička, jinak muž či žena, pes či kočka:)) Jaký styl vítání zahřeje zrovna vaše srdce?:))

 

 

 

 

 

Aktualizováno: 6.8.2017 — 21:33

32 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Jinak dnes jsme byli v polské Karpaczi a koukali se na Krkonoše z druhé strany. A byli v báječném akvaparku, jmenuje se to Tropicana nebo tak nějak. Kdybyste měli cestu kolem, opravdu to stojí za to! :)

  2. Ahoj, konečně jsem u počitadla – díky za vaše vítací komentáře!:))
    U nás vítá – psiny jsou v době naší nepřítomnosti skoro vždycky venku, takže se na ně usmívám nejdřív, když v autě otvírám vrata, pak vjedu na dvorek ony přiběhnou k autu (zatímco předtím vzorně čekají na svých bezpečných místech – každá má jiné, které si vybrala) a já první pohlazení dávám ještě ze sedadla řidiče. Pak následuje radostný taneček, Ari honem běží najít něco co by mi mohla přinést, zatímco já obvykle otevřu zadní dveře, abych (obvykle) vybrala z auta nějaký nákup. Nechám holky, aby ho rychle prolustrovaly a pak teprve jdeme domů.
    Jejich jásavá radost budí tu moji:)) Teď už Berry neskáče vůbec a Ari zřídka. Bývalo hůř, jen jsem nedokázala za radost trestat, tak jsme se naučili odklánět pozornost – to přinášení hračky :D

  3. Denis bývá většinou doma s jedním z nás anebo, když už je sám, nikdy to není dlouho, takže jej nic neomezuje ve vítacím ceremoniálu a obě strany si jej mohou užívat ad libitum. Vítá tak, že provádí výskoky na zadních nohách a čumákem se přitom pokouší trefit osobu do obličeje. Načež přináší svůj poklad největší – pískací žížalu, protože když páníček / panička dorazili domů, je přece ta správná chvíle na společné hrátky. :)

    1. Když já v tom furt vidím nezvládnuté odložení a vysoký stres. Aneb: Pokud mi pes po příchodu skáče až na hlavu, jak se cítí když odcházím a když tam nejsem?

      1. Já si myslím, že to nebude ani stresem ani nezvládnutým odložením, holt každý pes je jiný. Mám tři, takže můžu porovnávat.

        1. Nejen každý pes, ale taky každý majitel je jiný – jelikož mne to vítání zas až tak nevadí (no dobrá, bylo by pohodlnější, kdyby neřval jak na lesy, když slyší, že jsem za dveřmi – nemusí celá ulice vědět, kdy se vracím z práce (rofl) ), tak jsem tuto situaci v podstatě neřešila.

          Naše cvičitelka totiž razí heslo „neloučit, nevítat“. Ovšem v tomto punktu má asi smůlu – děláme to všichni (chuckle) – takže je v těch jejich vítacích skopičinách vlastně podporujeme.

          Hmm – taky bych mohla říct, že víc stresovaný je Vašík, který by rád projevil radost, ale ví, že nesmí … ale nejsem až takový znalec psí duše, abych to mohla tvrdit.

          1. „taky bych mohla říct, že víc stresovaný je Vašík, který by rád projevil radost, ale ví, že nesmí“ – Ygo, trefné. U Fleur, co by nezkušení majitelé prvního psa, jsme si vyslechli rady typu – musíte ho posadit; aby neskákal, tak mu přišlápněte zadní packu?!?, když se vám opře o hruď, tak mu zmáčkněte přední packy. Tu poslední radu nám dával švagr a Fleurce ty tlapky zmáčkl. Bylo to ještě štěndo, měla tři měsíce a chudina pak pár dní kulhala. Usoudila jsem, že tudy tedy nee, nakonec se zklidnila sama a vítá decentně hlubokým hučením. Ellie a Aira jsou hlučnější, ale žádné drama.

          2. Zajímavý pohled. Nemyslím ale, že slastné mručení při drbání na vyvaleném pupíku je projev stresu ;). Vašek tohle chování přebral od Bardy, ten se klidu naučil sám tím, že jsem se v Plzni stavovala domů na oběd a se psy jsem při tom nic nedělala (pokud nebyla akutní potřeba). Takže můj příchod znamená „rád tě vidím“ ne „hurá, hurááá, konečněěěě, je tadýýýý“ (nejlépe na celý dům). Ostatně velká část štěňat se při takovém vítání počůrává, v dospělosti to pak udrží, ale…
            S MLP se obejmeme, dáme si pusu, nelezeme si po hlavách, nejásáme na celou ulici. Se psem se pomazlíme, podrbeme (divadlo je když přijdeme spolu – jak nastavit celého psa dvěma lidem současně), není nutné aby to věděl celý dům, není nutné druhý den maskovat škrábance (většinou).
            Není to VŮBEC se nevítat, ale vítat se tak nějak s rozumem, v klidu, pes ví, že přijdu, já vím, že mám psa…

            1. Prostě chceš říct, že vaše přivítání je takové, jak jsi to své psy naučila a jak vám to vyhovuje … No a přivítání většiny tady je takové, jak nám vnutili naši psi a jak nám to vyhovuje.
              Těžko tvrdit, který pes je na tom líp …

              1. Když to vaši psi ustojí… ona ta rada „neloučit, nevítat“ nevznikla jen tak, ale jako součást první pomoci při nesamostatnosti. Bouřlivé vítání utvrzuje psa v tom, že doteď byl problém (tedy nemusí vadit tam, kde si je pes jistý, že problém není). Nevítání nebo klidné pozdravení dává psu jasnou informaci, že se nic neděje – teď ani předtím.
                Blbé je, že to bouřlivé vítání zřejmě vyhovuje i těm, jejichž psi pak celé hodiny doma vyjí nebo musí být zavření v odolné části bytu, protože zdemolují všechno na co dosáhnou. Přesvědčit je, že tohle je jeden ze základů jejich průšvihu, když „u Máni se taky vítají a pes nic neničí“ je pak problém. Vy a Máňa máte odolnější psy a neděláte k tomu ty další chyby. A vždycky je jednodušší problém nevyrobit než jej pak odstraňovat.
                Je to podobné jako buzerování psů s odebíráním jídla – většina psů to nějak ustojí, labilnější přestanou žrát a občas se najde takový, který to neustojí a jednou si to zkusí bránit. Přitom stačí jen nedotlačit jej k tomu.

      2. Vysoký stres – to opravdu ne, Petro. Takhle nadšeně Denis, jak jsem napsala, vítá nás oba, ale i jen jednoho z nás páníčků, když s tím druhým je doma – a to nemá žádný důvod být ve stresu. A mně ta jeho radost nepřekáží, dokonce se na ni těším. :) Přišlo by mi zvláštní, kdyby se neradoval. Myslím, že pes může mít zvládnutou páníčkovu nepřítomnost, v klidu a pohodě ji přečkat (zejména hnípáním na pelechu), a přece se pak upřímně radovat při jeho návratu.

        1. Hančo přesně, když ještě chodil manžel do práce při návratu jsem mu šla ke dveřím naproti a vždy dostal pusu. Proč ne, byla jsem ráda, že ho zase vidím a on mne. Proč by to mělo být u psů jinak, když se také ze shledání těšíme oba? A proč tu jejich radost krotit. Kdysi jsem četla, že když vítací ritual není opětován, zvířata to brzy vycítí a přestanou vítat. A to přeci děsná škoda se o tuhle radost ochudit, ne? Pravda Trixie skáče, ale už méně, než jindy, ale vše dělá v naprosté tichosti, neštěkne, jen vrtí celým tělem, šťouchá do mně a ocasem kroutí jak klikou:)A já jsem stejně ráda, že mě vítá, jako je ona ráda, že mě vidí. Stejně se chová ať pro ni jdu každý den do vedlejší zahrady, nebo když jsme byli pryč celý den. To nadšení je její „pusa na uvítanou“, a svým ocasem se usmívá a říká mi „já se na tebe táák těšila“.

          Hančo, tys mi na Zvířetnickém Vipáku dala s tím „Laudonem“ :) Já si to včera prozpěvovala při procházce s Trixie furt dokola. A vzpomínala jsme na to, jak jsme to hulákali na lesy při cestě z koupání zpět od chaty. To nás vždy bylo několik a tak každý přidával jiné šíleně krkolomné blbiny na to, jakou krasavici „ženskou od patroly“ má nejraději. Jako „šilhavo-koktavo-kulhavou tu já mám nejradši..“:) Ale protože jsem na tuhle písničku úplně zapomněla, tak ti vlastně děkuji za připomenutí a nedivím se, že měla u tvých vnoučat úspěch.

          1. Maričko, já jsem si na generála Laudona vzpomněla taky po desítkách let. Jasně že se musí vyřvávat, jinak to není ono! :D

  4. Moji kocicaci ma vzdy vitali podplietanim sa popod nohy, cudujem sa ze som nikdy nespadla, a hlasnymi otazkami typu: Co si nam priniesla???
    OT: Na „mojom“ smreku sa usadil novy podnajomnik, kt. sa obvykle v meste nevyskytuje – maly, jaraby DATEL s cervenou ciapockou :) .
    Zatial cisti iba konariky, ku kmenu sa este nedopracoval

    1. Tak se přiznám, že jsem si musela najít, co znamená „jarabý“. A to samozřejmě znám „Chodíme, chodíme hore po dědině“, kde v další sloce kohútik jarabý vyletí z hřady. (chuckle) No, co se člověk všechno nedoví! Jsem ráda, že si tu múžeme počíst slovensky.

  5. No tak my to máme zpestřené – máme naučeno, že máti mi chodí naproti k vlaku s Terinkou, když se vracím z práce,a to je radosti – někdy na mě čeká až na nádraží a pak Terka lustruje každého cestujícího, kdy už teda jako vystoupím a pak se může zbláznit, vyšplhá po mě až do náruče nebo máti čeká na rohu a když mě vidí vycházet od vlaku, tak ji pustí a ona mi letí naproti,až jí uši vlajou…V každém případě je to cirkus pro okolí, ale já se na to těším celou tu dlouhou cestu domů…a když náhodou jedu autem, tak mě doma stejně vítá, jako kdyby mě týden neviděla, a máti pro ni přestává existovat, i když s ní trávila doma celý den…taky pak Terina poslouchá – jen počkej, ty bestie proradná, až budeme zase zítra spolu samy, to ti budu dobrá, viď? :-)

  6. Keď otvorím dvere, Jackie musí nutne vyraziť von na chodbu, obehne si tam kolečko po schody a až potom ide so mnou dovnútra. Pri vítaní skáče, chlpí, šlape po mne, vrtí celým psom, motá sa mi pod nohami, no proste celý program. Hádžem pracovnú kabelu na zem, prezúvam sa obratom, beriem len kľúče, papierový šnuptichel a sáčok a bezodkladne vystrelíme von. Po návrate, keď už sa trochu skľudní a chvíľku aj obsedí na mieste, tak si ešte vynahradíme zameškané hladkacie jednotky :)

  7. Zažila jsem si to včera večer, když jsem se po dvou týdnech vrátila domů..vítaly mne 3,Pitina mručela jak panter, zbytek uražen..ale po hodině vše odpuštěno a v noci se mi nakvartýrovali všichni do postele a furt mě olizovali nebo osahávali…moc jsem toho nenaspala…

  8. Uvítací ceremoniál kocoura Darečka, když se zrovna nachází poblíž a nelondá někde daleko. Provádí osmičky okolo nohou, přede, chlupatí a my zakopáváme. Ajvi ta radostí kňučí, točí se dokolečka a vzápětí přinese nějakou hračku. Snažím se ji vyhodit na zahrádku na vyvenčení, ale ona se napřed musí uvítat.

  9. Holky to mají rozdělené.
    Zarachtám brankou. Melly spustí vítací jekot za oknem, Donda za dveřmi. Než dojdu ke dveřím, už je tam i Melinka.
    Potom otevřu. Donda houkne: Čau!, vysápe se ven a začne tahat ven Melinku, která neví, jestli má dřív čůrat, nebo objímat. Jelikož nestojím o prasklou Melinku, řeknu něco jako Ahoj, holky, běžte čůrat na zahradu, načež Donda nebere Melinu na záda (doslova) a odnese ji na trávu. Což se neobejde bez hravého vrčoštěkotu. Za momentík jsou zpátky, Donda se hlásí o pochvalu, jak pěkně vyčurala Melinku, a Melly si mě konečně jde obejmout.
    Řeknu Dondě: A ty? Ty se nepodrbeš? Na to mi nastaví hlavu a záda, rozhlídne se – a donese nejbližší balonek.

  10. Jeden z důvodů, proč mám psy, je to úžasné vítání, kdykoli přijdu domů_ ty ses vrátila! Máme radost! Taky máš radost, že nás vidíš, že jo?
    Jinak neuvěřitelně vítá moje tchýně, která dokáže na Vánoce říct místo pozdravu- to je dost, že jdete! Kde jste zas byli?
    Vítání může být různé :)

    1. No a zrovna tohle já nemusím – jsem radši když pes dvakrát plácne ocasem a maximálně vyvalí pupík k podrbání. A v klidu počká než se převlíknu a jdem venčit. Nemotá se mi pod nohy, pod případné plné ruce, nechlupí mi pracovní oblečení. Zůstane v klidu až do venčení, tedy si zbytečným pobíháním a poskakováním nedráždí plný měchýř. A hlavně pro něj příchody a odchody nejsou stres, vím že je v pohodě a neřeší to. Pokud mi pes po příchodu skáče až na hlavu, jak se cítí když odcházím a když tam nejsem?
      Pokud je pes někde na hlídání, nejlépe se jeho pocity poznají právě při příjezdu – pokud se chlubí jaké tam měl hračky a nechce se mu domů, je to nejlepší vizitka. Pokud vám vlítne do náruče a odmítne ji opustit, moc dobře mu tam nebylo.
      Kočky to mají jinak, ty se dokáží urážet a hrát, psi jsou přímější.

      1. Naši psi nemusí čekat, protože je podrbu, vyzuju se a nejdřív jdu otevřít dveře na zahradu, takže pokud chtějí, mají možnost se vyvenčit hned. Neskáčou mi na hlavu, jen přiletí nechat se podrbat a lehce očuchat nákup.

        1. Dtto i u nás – první věc po pohlazení (a milém oslovení Nechtohotydebile) je otevření dveří na dvorek – ovšem toto se asi těžko dá praktikovat v paneláku (shake)

          1. Jo, je to jedna z výhod domku :) Vykoupeno hypotékou do konce pracovního života a údržbou majetku :)

      2. Kočky se neuráží a nic nehrají, jen mají jiné projevy, než psi, logicky. Faleš a přetvářka jsou ze všech živočichů na Zemi vlastní jen jedinému, a tím je „člověk moudrý“. Kočky jsou ve svých projevech zdrženlivé, ale své lidi milují. Přiběhnou, otírají se o nohy, strkají hlavičku do dlaně, předou, nastrkují se k pohlazení, dokonce i olizují ruce nebo nos. Ve svém jednání jsou přímočaré. Kočka například nikdy neprojevuje náklonnost k někomu, kdo s ní špatně zaobchází. A když kočka nemá někoho zdánlivě bezdůvodně ráda, je třeba mít se na pozoru, zpravidla to není jen tak bezdůvodné. Ale tohle funguje i u psů.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD