Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU: Jak jsem se domluvila

Bylo takové horko, že jsem vláčela jazyk za sebou. A mohl za to páneček! Řekněte mi, proč jezdí k moři, když se neobejde bez dlouhých výletů? To jsme mohli jet klidně na hory!

 

Panička kráčela poněkud odevzdaně. Musí to být láska, když pro pánečka vylezla z moře. Ale šli jsme, aspoň do té doby, než panička vykřikla a skončila na zemi. Jo, kdyby měla tlapky, tak se jí sandál neroztrhne!

Takhle seděla celá zelená na zemi a držela se za kotník. Viděla jsem, jak se páneček snaží neříkat, co si doopravdy myslí, když slyšel její plačtivou úvahu: „Mám ty boty už tolik let a nikdy se to nestalo!“ Ovšem malér to byl. Vedro, nikde nikdo a paničce nešlo chodit ani po čtyřech. Telefon byl k ničemu, když místní odmítají mluvit anglicky a pánečci francouzsky neumějí.

Naději mi ukázal můj nos. „Rózo, zpátky!“ zavřískla panička, ale nezastavila mě. Toho chlapíka byl kus, dokázal v horku běžet a vypadal, že ví, kde je. A byl chytrej! Když viděl, jak před ním usilovně panáčkuju, zastavil, pomazlil mi uši a brzy pochopil, co po něm chci. Nechci se chlubit, ale přivedla jsem pomoc, a ještě mluvil anglicky!

Popadl paničku, která byla naráz celá červená, a odnesl ji na kraj silnice, o které jsme nevěděli. „Good girl, Rosie,“ řekl mi mazlivě a odběhl k městečku vyrůstajícímu z blízkého kopce. Za chvíli přijelo auto, naložilo nás a složilo na dvorku u jednoho z kamenných stavení.

Paní domu nás posadila do stínu, zaplavila péčí a vodou pro hrdinnou pejsku. „Cher Rosalie…“ zašveholila a dala mi kousek šunky. Pak přivezli takovou pokřivenou stařenku s jestřábíma očima a ta hned šla koukat paničce na kotník.

Chtěla jsem ji kousnout, když panička vykřikla, ale páneček mě zadržel a pak ještě lidojedce děkoval, zatímco panička dostala mraženou zeleninu na kotník a skleničku něčeho voňavého na nervy. Nevěřili byste, jak rychle se tady může změnit malér na mejdan!

Přeju vám krásnej chlupatej den a berte si do ciziny pejsky, my se domluvíme vždycky:))

 

Napsáno pro ČRo Hradec Králové, pořad Svět zvířat, 2017

 

Tak vymýšlení tohoto příběhu jsem si užila a obsahuje řadu osobních zkušeností – jen mě nikdo cizí s bolavou nohou nenosil. Pes v cizině je úžasný sbližovač národů, dokonce i v té Francii pro člověka, který umí francouzsky tak všehovšudy deset slov:)) Ze všech našich psů jednoznačně coby komunikátor vedl Kazan – ten pes měl takové charisma, že ještě teď žasnu.

A tak se dnes ptám – jaké máte zkušenosti se zvířetem, coby sbližovačem s cizími lidmi?:))

Aktualizováno: 30.7.2017 — 21:06

33 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Rozárka je šikulka, která si uměla rychle poradit :)

    Se zvířata jsou pro lidi skvělé sbližovací mosty. Dokáží vykouzlit úsměv na zakaboněné tváři, načít a příjemně rozvinout konverzaci, která by jinak bez nich nebyla. Nejvíce jsme cestovali s kočkou Kotětem. A protože s námi létala v kabině letadla, čekala s námi ve své přepravce v hale před nástupem. No a zvíře „uvězeněné za mřížkou“ prostě láká každého (dospělé i děti), jít se podívat kdo se tam skrývá. Všichni s chudinkou kočkou soucítili, vyprávěli jaké oni mají zvířata, případně jejich zkušenosti na cestách. A velmi často se pak během letu někteří u nás zastavili, poptat se, jak si kočka vede.

    Při jízdě s Trixie jsme si už zvykli na udivené a úsměvné pohledy z vedlejších aut. Hlavně na křižovatkách. Překvapené pohledy tehdy, když vidí manžela řídit, sedadlo spolujezdce je prázdné a já sedím vzadu (proč?). No a pak se ležící Trixie zvedne na sedadle, způsobně se posadí a ty udivené výrazy se změní v široký úsměv. Někteří rychle otevřou okýnko, aby nějak vesele okomentovali co vidí, jiný si nás třeba honem někdo vyblejskne, než naskočí zelená :) Pes v autě tu není nic nezvyklého, Psi tu nemusí být v autě nijak omezení, takže jezdí volně buď v korbě pick-upu nebo v autě. Ti malí často na klíně řidiče (a třeba koukají z okna), jini na vedlejším sedadle, nabo tom zadním. Úsměv u lití v našem případě vyvolává to, že manžel „odsunul“ ženušku dozadu, aby si mohl psa posadit vedle sebe :)

    Protože nikam necestujeme, kočky bývají samy doma jen na větší či menší počet hodin. Ty současné nás po návratu přímo nevítají. Protože je náš příchod asi vyruší ze spánku, obě přijdou lehnout mírně rozespale někam poblíž, snad abychom věděli, že vědí, že jsme se vrátili. Samozřejmě, že je i za to oslovíme a pohladíme. Předešlé kočky Dixie a Smoky byly vítací. Ony bývaly samy doma někdy i tři dny. To nás pak po návratu obě vždy vitally v chodbě a hlasově oznamovaly, že jsou rády, že jsme zase doma (nebo si stěžovaly že byly samy – nevím). Každopádně se nám otíraly o nohy , byly mohutně hlazeny a většinou ta hlasitější na moment skončila v mé náruči. Moc rádi jsme to viděli.

  2. Nejenom lidi. I široké okolí. Pejskaři a děti zkrátka znají svět kolem svého domu kámen po kameni a šišku od šišky.
    Na psa se skvěle seznamují i slepci, které by jinak málokdo oslovil. Když mají s sebou psa, tak se lidi tolik nestydí.

  3. Haló, kočkaři – abyste se necítili odvrženi, tak se vás ptám (pro v hlavě se mi rýsující další díl Rozárky)
    Jak vás vaše kočky vítají po delší nepřítomnosti – třeba právě při návratu z dovolené? :)

    1. Nevěřícně – Zikmund je v úžasu, že jsme se vrátili a jeho nenechali sobě na pospas (upozorňuji, že vždy mám někoho, kdo mu denně vymění vodu a dá kapsičku, granulí má stabilně vrchovatou misku a všechny důležité dveře zapřené židlí, aby se náhodou nezavřely). No a pak se z něj stane svízel přítula (nebo-li po našem lepiďupa). Kolik dní jsme byli pryč, tolik dní ho mám za krkem (a to doslova).

    2. DEDE to je různé.
      Hepinka s námi většinou nemluvila, byla uražená.
      Honás také chvíli dělal drahoty.
      A Fousín ten na nás už čekal za dveřmi a vítal nás.

    3. Po pracovním dnu sedí všichni na parapetu a vyhlížejí. Poznají auto, poznají bouchnutí dveří. Posléze 3 zmizí, zůstává jeden na hlídce, obvykle Cecilka. Ta hlásí, že „ještě nejde, šla jinam“ a ostatní 3 se vrátí. Já přijdu s malým nákupem k večeři z Večerky a to už jasný signál, že jdu domů natrvalo a všichni už vartují za dveřmi. Cecilka na skřínce v koupelně, Melíšek válí sudy v předsíni, protože potřebuje okamžitě a nutně drbat bříško. Damián se mi vlní mezi kotníky a Lady unuděně čeká až se zuju, použiju WC (to už mám Cecilku na rameni), odložím klíče a jdu jí pohladit. Nejdříve mě důkladně očmuchá, pak olízne a položí se na zádíčka, protože ona také miluje drbání bříška. U nás teda všichni, ale jen Melda a Lady hned, okamžitě! Pak mě následují, prolustrují tašku, jestli tam náhodou něco pro ně není (musím dávat pozor, protože jsou schopní vytáhnout rohlík a ožužlat ho než si sundám oblečení. Pokud je tam něco jiného, poradí si také. Pak se čistí záchůdky, dává do mističek a až teprve pak si smím dát večeři já. A jakmile vlezu do postele, mám je tam okamžitě všechny.

      1. Wecko s Cecilkou na pleci ma tu dostalo pod stôl :) . A tiež podstrojujem najprv zvieratku, až potom sebe. A začala ma volať spať (jeden pelech má v spálni pri mne), chodí za mnou a do spálne a naspäť a keby mohla, klope si packou na zápästie „pane profesore, za minutu bude zvonit, už je čas…“

        1. To znám. U nás si klepou packami na čelo všichni když sedím déle u počítače a nejdu spát jak oni by vyžadovali. Mám to 4x.
          Ještě štěstí, že Cecil má jen 2,20 kg. Lady 7,5 bych asi nerozdýchala.

  4. Já jako kočičí člověk nemám moc zkušeností s družením pejskařů, ale Rozárčin počin mi připoměl příhodu z dětství.
    Šla jsem tehdy od kamarádky, byla zima, dost sněhu, a v sedm večer už jsem celou cestu (2 km) nepotkala živáčka. Když už jsem byla docela blízko domova, na jednom křížení ulic proti mně vyběhl pes. Německý ovčák. Lekla jsem se, to se přiznám. Zastavil se asi tři metry přede mnou, krátce štěkl a popoběhl do jedné z uliček. Zůstala jsem stát, tak se vrátil a znova štěkl, a znova popoběhl. To mi začalo docházet, že mě láká za sebou, jenže ta ulička byla tmavá a končila v polích. Pak jsem si ale uvědomila, že v té uličce bydlí moje spolužačka, takže v nejhorším bych měla kde zazvonit. No, pes mě dovedl právě k jejich vrátkům a zase štěkl. Všechno mi najednou došlo. Byla to jejich fenka a nemohla se dostat domů. Okny bylo vidět, že tam jde televize a ona se nemohla doštěkat. A navíc jsem zjistila, že jejich branka se otvírá proti všem zvyklostem ven, takže Manča (tak se jmenovala) se opřela o vrátka, ta povolila, ale zpátky už se nemohla dostat. Otevřela jsem jí, proběhla dvorkem, pak se vrátila a krátce štěkla, jakoby děkovala. Druhý den jsem to Marii ve škole vyprávěla, tak slíbila, že to doma řekne, aby se to už nemohlo opakovat.

    1. Jo jo, někteří psíci jsou pěkně chytří prevíti :D
      Ale byla jsi vnímavá a pomohla – vlastně jsi byla za hrdinku ty! (inlove)

    2. No, nebudete tomu věřit, ale před dovolenou jsme prostě nějak jaksi zapomněli Majdu na ulici. Oba jsme byli přesvědčení, že zalezla do koupelny se chladit. A víte, že ani nezaštěkla? Byla tam určitě čtvrt hodiny, ne – li déle.
      My nikam moc nejezdíme, pakliže jedeme, někdo musí u nás hlídat zejména Majdu, takže kočičáci se s sebou svezou. Většinou je to Kačka, kdo tráví dovolenou s Majdou doma. No a protože je u nás, musí s sebou vláčet kočky svoje. Letos se z přepravky vykulila – to teda doslova – malá panter zvaná Maličká, na chvilku zmizela pod postelí a již odpoledne organizovala kočky donesené i domácí. Felínek jedl u souseda na plotě, Mončiči odešlo opět ven a nejnovější Adalbert pro jistotu zmizel zcela. Kaččin Kulíšek to odnesl šrámem přes čumáček. Jakmile v pátek večer odjeli, vrátil se Mončiči i Felínek domů a Adalbert zasedl v sobotu ráno ke své venkovní misce a v neděli už se povaloval na jídelní skříni.

  5. Jelikož nemám psy, ale kočky, znám trochu jiné sbližování a komunikaci, takové spíš nepřímé. Třeba v obchodě u regálu se zvířecí stravou, kde si nejednou dobře popovídám s nějakým jiným kočkařem o tom, co ti naši miláčci milují a co nejedí a kolik jich vůbec máme, atakdál atakdál, však to znáte. Nebo když pokladní markuje kočičí dobroty a poznamená „jó, to se někdo bude mít“, a už to jede. A v mnoha jiných situacích, kdy jen tak bezvýrazně poznamenám „no já mám totiž kočky“ a čekám, co to udělá. A v mnoha případech ten druhý á taky kočku (nebo víc) nebo psa a už to jede. Kočky jsou takové skryté, zvlášť ve městě, žijí jen doma a nikdo o nich neví, a je pak velké překvapení, kolik existuje kočkařů a kolik koček vůbec v domácnostech žije :D .

    1. To máš pravdu, kočkaři jsou spíš lid „introvertní“ (inlove) Kočky jsou doma a spojují tak své lidi jen na dálku:))

        1. Míšo, napsala jsem to „chytře“ špatně – je to lid, který má svá milovaná zvířata doma uzavřená, tedy nesetkávají se na rozdíl od pejskařů spolu i s kočkami, tak si o nich musejí navzájem povídat :)

  6. No my sa prosím nedružíme, lebo jak bývala Jackie kedysi vítacia a nadšená z každého človeka, tak zrazu začala ostro rozlišovať medzi svojimi a cudzími a na cudzích šteká a vrčí, keď si idú niečo moc dovoliť. Je to zvláštne, lebo spočiatku k tomu človeku alebo aj dietku ide, vrtí chvostíkom a budí dojem milého sladkého psíčka a ľudia sa rozplývajú, jéj ten je zlatý, môžem pohladkať? Už hovorím, že radšej nie, lebo jak by malo prísť na bližší kontakt, začne vrčať. Dosť ma sklamalo, že už vrčí aj na malé deti, to voľakedy nerobila. Stretli sme raz dve tak asi 8 a 10 ročné dievčatká, a tie že aj my máme takého a môžeme pohladkať? Posadila som ju, držala a hladkala po hlave, chválila a nechala ich každú raz pohladkať po chrbte, ale tá trubka malá aj tak vrčala a snažila sa po nich ohnať, tak už som to radšej nezopakovala … No a druhí psi, tak to je kapitola sama o sebe. Buď sú jej ukradnutí (to je maximum, čo sme dosiahli), alebo okamžite spustí jačavý štekot a rozbeh: pusťte ma na neho, nech ho rozsekám na granule…

    1. Km, a nemá Jackie nějakou špatnou zkušenost? Přátelští psi se obvykle mávnutím proutku ve vrčící neobracejí…
      A je dobře, že hlídáš – já taky dávám pozor a znovu a znovu vrtím hlavou nad tím, kolik dětí si chce pohladit právě a jedině Ari, hlavně poté, co jim to nedoporučím :P I když Ari nehlídací není z lidí nadšená, ale dokáže je (už) snést :P

      1. Naše Terry stoprocentně špatnou zkušenost s dětmi nemá, ale od jistého stáří ( cca rok a půl) prostě děti nemusí. Pravda je, že v blízkém ani vzdáleném okolí prostě děti nemáme a ona na ně není zvyklá. Když byla malá, dětičky se k ní hrnuly a mazlení nebyl problém, pak jsem začala pozorovat, že najednou začíná couvat za mě, a manévruje na vodítku, aby se k těm hmatavejm ručičkám ani nepřiblížila…zkusila jsem to s jednou nadšenou maminkou taky pejskařkou, že za odměnu zkusíme pohladit, a nešlo to, očička vyvalený, packy zarytý do země, žádné nadšení se nekonalo, tak jsme to prostě vzdali. Vím že by neublížila – prostě by zdrhla, kdyby bylo dítko otravné. Tak to raději nepřipustím a každému říkám, radši na ni nesahej, bojí se tě a mám klid. Vadí jí jenom malé děti – v kočárku jsou v pohodě, jak začnou běhat, lítat, vřískat, tak je problém. Začne je brát až tak v deseti…A to je jinak velmi sebevědomá, vyrovnaná, žádná uštěkaná hysterka ( na malýho knírače štěká minimálně), se psy je v pohodě, s lidmi taky, ale děti prostě ne…tak to nechávám být,zatím nemáme žádné malé děti ani v příbuzenstvu, takže nic nehrozí…

        1. Náš první pes byl taky malý knírač a musím říct, že děti nemusel. Radši jsem dopředu hlásila, ať ho nechají. Pak následoval irský teriér, ten měl lidi i děti rád. A teď je to chodský pes – ten děti i dospělé miluje, jen musím na ulici dávat pozor, aby ze samé lásky nějaké malé dítě neporazil. Nedávno jsme se přestěhovali a díky psovi si tu už připadám jako doma.

      2. Nemá Dede, nie som si toho vedomá. Proste to nejak prišlo, asi vekom. Voľakedy bola nadšená, vítacia, deti jej mohli všetko. Teraz má schízu, najprv sa teší, po chvíli chytí averziu…

      3. Dede, to se nediv. Bílá zvířata mají mimořádné kouzlo, tak trochu jako z pohádky. Takže pro děti musí být bílá Ari prostě neodolatelná.
        Já se přiznám, že jsem jednu dobu chodila nakupovat do pet-shopu, kde prodavačka s sebou mívala starou fenku bílého švýcarského ovčáka. Měla ji z útulku, původně byla nějaká týraná, ale byla hodňoučká a přátelská. Chodila jsem tam hlavně kvůli té fence, byla pro mě opravdu něco jak zjevení z pohádky, jak Sněhurka. A to nejsem dítě :D .

  7. Pejska nemám, ale vím, že pejskaři se sdružují při venčení nebo se lidé rozněžní nad rozkošným štěňátkem či rozčilují nad uvázaným chudáčkem u supermarketu. Kočkaři to mají trochu jinak. Já např. když v taxíku zavedu řeč na kočky, tak se setkám s reakcí buď „kočky ani omylem“ nebo „jéééé a já mám taky kočičku“. A pak už to pokračuje dle situace – buď klábosíme o těch našich zlatíčcích a vyměňujeme si různé zkušenosti nebo dělám osvětu a snažím se lidem vysvětlit, že kočka fakt není zlá, zákeřná, falešná a nevyzpytatelná. S pejskaři zase probereme rasy a jejich specifika…….. jojo, mám moc ráda klábosení s lidmi, kteří jsou ve vlastnictví nějakého čtyřnožce. Ovšem překvapilo mě, kolik zákazníků má doma akvárium, terárium nebo různé tydýty. Když si někdo chce v autě povídat, tak se obvykle na toto téma dostáváme velmi rychle.
    A Rozárko jsi moc šikovná pejska.

  8. Já sice nejsem pejskař, ale myslím si, že zvířátka všeobecně sbližují lidi.
    Však si my kočkaři i s pejskaři na veterině v čekárně si dobře popovídáme.

  9. Jo jo, pejsci sbližují lidi :) teda nevím, jestli by strakatice dokázaly někoho vyčuchat a přivést, ale zatím rozhodně umí přimět většinu lidí, aby nad nimi šveholili a to včetně dětí- maminky je nadšeně ukazují dětem v kočárku a děcka radostně pokřikují baf, baf :)

    1. Malé děti a kavalíři jsou nepřekonatelní :) . Snad ještě nikdy jsem neviděl takové nadšení a záři v dětských očích, jako když jsem se svými třemi kavalíry potkal sousedku s vnučkou a dvěma kavalíry, a maličký sotva chodící človíček se celý rozsvítil nadšením nad tou smečkou pěti kavalírů rejdících okolo něj (inlove) a nevěděl, po kterém se má natahovat dříve :)

    2. Matyldo a Nikoloki – ničemu se nedivím. Kavalíři mají děsnou kombinaci krásy a málem nekončící roztomilosti:)) Tedy pokud se zrovna nenavoní nějakou mršinou, že :P
      Jinak smečka pěti kavalírů musela být neodolatelná. :)

      1. Karamel právě našla vnitřnosti z myši, co tam ležely aspoň od rána… no, už je vysprchovaná :)

  10. Tak za prvé – kdyby panička s pánečkem jela do Chorvatska, tam by jazyková bariéra nenastala (rofl) (to jenom tak, abych si ohřála svou dalmatskou polívčičku)

    Za druhé – no jéje, pejsek je nejlepší sbližovatel lidí. Vždyť bez psů bych neznala skoro nikoho – ale jak jde jeden se psem, který vypadá jako knírač, ale ne tak úplně (chuckle) , to se dá každý druhý do řeči, aby zjistil, že se pyšním sice všudepřítomným, přitom málo známým koračem …

    Za třetí – moc dobře jsi to, Rozalíííí, provedla. Ještě že tě s sebou měli, jinak tam panička úpí ještě teď.

    1. Eh Ygo, vůbec se nedivím, že tvůj korač přitahuje pozornost lidí – on má taky charisma, že by si o něj mohl zapřít dveře… :D

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD