KALIFORNIE: Konečně sekvoje!

Tak na tohle jsem se těšila z celé cesty nejvíc. Kdo by neznal obrázky impozantních velestromů? Mám ráda stromy obecně, obzvlášť miluju modříny, smrky, borovice, břízy, buky, jeřáby a javory. Jsem připravená si do této kolonky zařadit i sekvoje.

 

Prvně jsem si musela udělat pořádek v názvosloví – viz minulý článek. Redwood, neboli sekvoj vždyzelená (sequoia sempervirens), jsou ty štíhlé velmi vysoké stromy s odolným dřevem, které kdysi hojně v Kalifornii rostly, než je pro jejich dřevo vykáceli. Ty mohutné stromy s tupou špičkou, co se v životě neobejdou bez ohně a mají kůru jako medvědí srst, jsou sekvojovce obrovské (sequoiadendron giganteum) – a těm se říká v češtině běžně sekvoje, v angličtině pak sequoia.

Cesta od oceánu k horám, tedy přes půl Kalifornie byla zdlouhavá, ale se stále zapnutou zvědavostí se to dalo zvládnout – tolik toho pro mě bylo nového! Měla jsem pocit, že s každým obzorem a pohořím se ráz krajiny úplně změní. A jak jsme se odpoutali od pobřeží a měst, začala jsem koukat na Ameriku, jaká se ve sledovaných seriálech většinou vůbec nevyskytuje.

 

 

Za zmínku stála zastávka u přehrady St. Luis, která je součástí – nebo navazuje – na chráněnou krajinnou oblast (State Park) Pacheco. Víte, tam jsem konečně měla pocit onoho filmového deja vu – tady jsem si uměla zcela bez problémů představit, jak se za kopečkem vynořuje řada indiánů na koních a já jsem ta lovná bílá tvář. Tváří tvář zdejší osamělosti jsem vyfotila aspoň naše auto – slušelo mu to tam, když už nebyli k dispozici koně:))

Jak jsme se blížili k Sierra Nevadě, tak se stoupající nadmořskou výškou a mírným poklesem teplot (pod 30+ stupňů vládnoucích dole v nížinách) stoupalo i nadšení. Jak důležitě jsem fotila tabulky s nadmořskou výškou 4000 a 5000 (cca 1500 m) stop! Kdybych věděla, že později autem vyjedeme až nad 8000 (2400 m), byla bych klidnější:))

 

 

Ubytování jsme měli zajištěné kousek od národního parku, hned u příjezdové silnice č. 180. Bylo to velice zvláštní místo! Bedekr by ho asi popsal jako místo s charakterem, já bych dodala, s draze zaplaceným charakterem daným exkluzivitou jeho polohy. Měli jsme tak trochu potíže s placením (nakonec se vyřešily), nicméně nikdy jsem neměli tak zábavného pana domácího. Eh, motely nemají pana domácího, že – tohle bylo spíš jako B&B.

Mám tam pár obrázků z nezapomenutelného interiéru s přehršlí tištěných látek:)) Popravdě právě tady nám konečně došlo, že mobilní a GPS signál je v Americe pořád ještě výsadou pouze hustěji obydlených míst – a je dobře, že nám to došlo před výletem do pouště. Nicméně Snow Line Lodge bylo místo pitoreskní a svým způsobem velmi půvabné. Večer oživovali komáři a žáby – na komáry upozorňovalo svědění, na žáby kravál. Měly rybníček kousíček od domu a koncertovaly s neuvěřitelným nadšením. Občas se něco stalo, co žáby „vypnulo“, ale pár vteřin poté se zase spolehlivě nastartovaly.

 

 

Pan domácí byl řečný typ a rád předváděl různé triky. Mimo jiné vyprávěl, že ten obraz za barovým pultem je obraz jeho matky/ tchyně (zapomněla jsem které z dam) a prý je tam proto, aby na něj mohla dávat pozor, protože příliš rád mluví a málo pracuje. No tu první část bychom potvrdit mohli:))

A pak nastala velká chvíle CH a my konečně vjeli po oné silnici č. 180 do oblasti národních parků Králův Kaňon a Sekvojového národního parku. A já uviděla svoje doopravdové první sekvoje… a úplně jim propadla. Stromy na mě vždycky působí, potřebuju je, v lese jsem vlastně skoro každý den a tady jsem měla pocit, že jsem potkala dinosaury. Navíc krásné a vlídné dinosaury, kteří se mě nesnažili sežrat ani ušlapat.

 

 

Ty rozměry jsou neuvěřitelné, ale nejsou to jen ty rozměry, které vás uchvátí. Ty stromy rády rostou ve skupinách, s tou svojí srstnatou kůrou působí maličko mimozemsky. Vypadají jako tvorové, žijící sice na tomto místě, ale v jiném čase – v čase, který běží jinak než ten lidský. Když se zamyslíte nad jejich stářím, tak odpočítáváte milníky lidské civilizace a nad uchovanými zbytky padlého stromu si říkáte, tenhle tu rostl, když se stavěly pyramidy. A u živých – tyhle jsou starší než křesťanství. Ach.

Kolem nejvzácnějších stromů jsou všude chodníčky a cedule nabádají návštěvníky, aby nechodili mimo vyhrazené cesty. A hned vysvětlují proč – sekvoje mají kořeny relativně mělce uložené, jsou zvyklé se ve skupinkách navzájem kořenovými systém podpírat, aby lépe vzdorovaly vyvrácení. Když kolem nich projde sem tam někdo, nic se neděje, ale desetitisíce lidí, které navštíví každoročně národní parky už jsou pro stromy zničující.

 

 

Samozřejmě se sem tam našli lidé, kteří kašlali na pravidla a ke stromům chodili i v těchto oblastech. Přiznám se, že mě štvali – jakým právem krátí těm úžasným bytostem život na zemi? Naštěstí se zdálo, že většina lidí se mezi stromy nachází ve stavu stejného nadšeného a pokorného úžasu jako my. První den jsme projeli horní část parku a navštívili Generála Granta (jedna veliká pojmenovaná sekvoj), abychom druhý den jeli parkem na jih po silnici č. 198 za Generálem Shermanem – prý největší živý organismus na světě. Ne nejvyšší, nejširší… prostě nejhmotnější:))

Tam, kde se ke stromům mohlo, jsem si je pohladila. Přitiskla jsem tvář ke sluncem prohřáté kůře a měla dojem, že tam uvnitř někdo dýchá – a třeba se i usmívá. Dívala jsem se vysoko do jejich vršků, byla jsem okouzlená, nadšená, šťastná. Umím taková být i se svými oblíbenými modříny, ale tyhle stromy jsou prostě jiné – nejen velké, skutečně jiné. Úžasné. A vidět je v lese, tam, kde jich přece jen rostou celé skupiny, to vás prostě vezme za srdce. Nebo aspoň udiví:))

 

 

Jinak cesta na jih po sto devadesát osmičce znamenala sešup z nějakých 2000 metrů nad mořem až úplně dolů, do údolí s pomerančovníky. Nekonečné serpentiny, nekonečné výhledy, nekonečné hory. Ostatně… podívejte se na fotky. Ty vám řeknou víc…

Poznámka: Uprostřed pobytu mezi sekvojemi jsme si zaskočili do Kings Canyon Park – o pocitu klaustrofobie v této efektně uspořádané přehlídce geologických zajímavostí jsem vám už psala – hory, skály, prudká, víc než napůl rozvodněná řeka, hukot, ticho, pustina a medvědi:)) Opět – viz fotky…:))

 

 

 

Fotky najdete tady: http://sandvika.rajce.idnes.cz/Dede_-_Kalifornie_2017_-_Sekvoje%2C_Kings_Canyon_a_zajimavosti_vselike/

 

Aktualizováno: 13.6.2017 — 23:27

18 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. OT – a predsa nieco s lesom. Predvcerom v noci uprostred tatranskych hotelov kontajnerovy maco stretol 10-toraka a spomenul si, ze on je dravec. Rano bola z jelena len hlava :( .
    Prekvapeny bol turista,kt. rano zistil, ze mu zapassiace zvery zdemolovali auto.

  2. Dede, moc zajímavý článek, nádherné fotky,těším se na další cestovatelské zajímavosti.Povídání od Maričky je jako bonus.

  3. Dede, úžasné album! Majestátnost sekvojů – tak tu bych také chtěla vidět tak zblízka, jako vy. Vystát si frontu „u Shermana“ bylo přímo povinností, jinak byste později litovali(ten půdorys stromu – neuvěřitelné o stáří nemluvě). Jak píšeš, mají tam i „Granta“, ale Jižani by se mohli cítit diskriminovaní, že tam není ani jedna sekvoje pojmenovaná po generálu Konfederace (nebo ano?). Jsem moc ráda, žes dala detail jehličí. Hned u prvních dvou fotek jsem si říkala, že se na to musím zeptat – no a tys mi odpověděla další fotkou. Kmen mi také hned připomněl tlapu – nějakého óbr velblouda spíše, než medvěda. A což teprve ta šiška, to jsem také koukala? Dřevo redwood se nejvíce používá na zahradní nábytek a populárním nátěrem stejného, tmavě červeného odstínu „redwood paint“ se šidí i jiná dřeva.

    Už jsem myslím kdysi psala, přesně to, cos postřehla též. Že Amerika je pro turisty hlavně „koukání z auta“, nejen pro ty obrovské vzdálenosti, ale právě pro soukromé vlastnictví pozemků. Tedy pokud nenavštívíte nějaký park. Nebo nejedete navštívit majitele obrovského ranče či farmy (mít takové známosti se nám nikdy bohužel nepoštěstilo). Jinak jen takové zajet si ke krajnici a jít se projít po louce, do lesa – tak to moc nejde. Ty plochy pozemků jsou sice tak ohromné, že by o tom majitel ani nevěděl, ale ohradníky bývají elektrické, protože někde v nedohlednu se může pást stádo skotu, bisonů či koní. Alespoň my jsme se nikdy nepokusili vlézt na ohrazené pozemky, ač široko daleko nebylo živáčka (ani čtyřnohého).

    No a jak už jsem také psala, americká západní krajina sice bere dech, ale až skoro nahání strach. Úplně jsem se „dosadila“ do teoho mini-autíčka na fotce, které jede zatáčku v kaňonu. Člověk má pocit úžasu a stísněnosti zároveň – co kdyby začaly padat kameny – není kam uniknout, na obou stranách je to prašť jako uhoď.

    Na fotce, kde Martin vchází to Lodge, to vypadá, že stěnu hotýlku jsou celé popsané. Jsou to nápisy typu „byl jsem tady“ nebo jsou to nějaké zajímavé vzkazy třeba ubytovaných cizinců?

    Huňaté zvířátko je opravdu svišť, angl. Marmot (bobr má ocas jako „pádlo“) . To je západní příbuzný východního, známého huňáče – Groundhog (nebo také Woodchuck) co předpovídá kdy přijde jaro. A každý Am. asi zná tuhle větu – „How much wood would a woodchuck chuck, if a woodchuck could chuck wood?“ Za života v New Hampshire jsem tohle zvířátko (no je dost velký) jednou zahlédla, stejně jako jsme v tomhle státě pozorovali bobra při práci – to bylo fascinující.

    A obrázek nízkého keře . Tak nejprve mě napadlo, že je to jojoba keř. Ale ten roste hlavně v pouštním podněbí , ne na horách. Tak jsem zalistovala ve své knížce am. stromů a keřů a pak si to ověřila na netu. Vůbec to neznám, ale myslím, že je to tohle (klikni na ten druhý obrázek co jsou vidět listy).

    http://www.laspilitas.com/nature-of-california/plants/57–arctostaphylos-mariposa

    1. Díky Maričko, že ses rozepsala! Jednak píšeš zajímavé věci a jednak mám aspoň pocit, že to někdo čte :D
      Ten keř – ano, asi to bude ono. Já si to pro sebe nazvala penízkovník :)

      1. Dede – já taky četla se zatajeným dechem, ale myslím, že jsem se vypsala u fotek (rofl) … navíc těžko můžu dát k dobru nějaké poznatky, protože nic takového jsem nikdy neviděla – já jsem u vytržení u místních dubů nebo lip a ti jsou proti sekvojovcům táááákhle malincí.

  4. Opravdu nádhera DEDE.
    Ty sekvoje jsou dechberoucí.
    To musel být opravdu velký zážitek.

    Ty textilie v hotýlku se mi moc líbily. Jak na pokoji, tak ty ubrousky s krajkou u snídaně.
    Působí to na mě tak krásně starosvětsky.

  5. Nádhera Dede! Tiež sa chodím fascinovane dotýkať veľkých stromov, potľapkávam a zdravím ich :) Moje obľúbené sú duby. S tvojimi sekvojovcami sa rovnať nemôžu ale tiež sú to dlhoveké stromy s charakterom. Vďaka prechádzkam s Jackie som objavila hotových velikánov v zanedbanom kaštieľskom parku vo vedľajšej dedine k tej, kde predtým bývali (vstup do parku zakázaný, na vlastné nebezpečenstvo a bla, bla, kašlali sme na to a neboli sme sami). Park poskytoval v horúcich letných dňoch v inak úmornej prašnej rovine aspoň trochu tieňa a potok na zvlaženie. A tam je skupinka 5 – 6 dubov, zasadených asi ešte v čase, keď park okolo kaštieľa zakladali (cca 1870). Majú viac ako meter a pol v priemere a sú úžasné. Tak tie som vždy chodila potľapkať a popriať im, nech sa im darí aj ďalej. Kaštieľ minulý rok kúpila od samosprávneho kraja súkromná firma, a aj som rada, že sa tam už nevyskytujem a už asi nezistím, čo s parkom vyvedú. A teraz nedávno som tiež vďaka venčeniu objavila u nás v staničnom parku dva obrovské staré platany, tiež vyše metra v priemere. Kým som chodila normálne po chodníku, ako ostatní nevenčiči, tak som si ich nikdy nevšimla. Až s Jackie na chodníčku vyšlapanom ľuďmi so psíkmi som do nich takmer vrazila nosom. Tak teraz chodím zdraviť tie :)

    1. Velké stromy líp vyzařují svoji osobnost a musím říct, že to platí – ty strašlivě staré borovice z White Mountains, co jsou některé z nich starší než sekvoje (jsou to prý nejstarší stromy na světě), jsou nízké sukovité, odolné, ale jaksi nemají ten šarm velkých stromů. Nejspíš je to nespravedlivé, ale tak svět funguje:))
      Naprosto chápu tvoji náklonnost k dubům – já jsem z nich byla v Anglii taky nadšená. Akorát že my tady u nás jsou spíš bukoví – duby tu jsou, ale žádný majestátní. Je zajímavé, že stačí jet od nás kus na jih a hned je dubů víc – a větších:))
      Jo a u naší chalupy je ohromný smrk – vždycky jsem mu říkala Smrk – Král :) Vím, že dole u potoka byly starší a ještě o kousek větší stromy (už je pokáceli :( ), ale Krále jsem měla na dosah hladící ruky :D

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD