KALIFORNIE: Za oceán! (01)

„Poslouchej, máš kytku do vlasů?“ zeptal se mě můj nejdražší. Po mnoha hodinách strávených na nepohodlné sedačce mezikontinentálního letadla jsem nejspíš měla vedení trochu přisednuté, protože mi chvilku trvalo, než jsem otázku dešifrovala. Ach bože, ano! Já fakt letím do San Francisca!:))

 

Opravdu jsem se snažila moc se netěšit. O cestě po Kalifornii jsem dopředu takřka s nikým nemluvila. Amerika mě totiž nejspíš nechce. Zatím mám na kontě víc zrušených cest do Ameriky než těch realizovaných, tak jsem nechtěla riskovat. Ale jak jsme jednou byli v letadle, začalo to vypadat reálně. My fakt letíme! I bez kytky.

Let je nekonečný. Ne, neměla bych si stěžovat, vždyť letím na druhý konec zeměkoule, ne? První tři, čtyři hodiny utečou jako nic, ale pak se to začne táhnout. Jsme nad Severním mořem, Grónsko je bílé, moře pod mraky, Kanada je bílá, bílá, bílá. Pustá, bělobu sněhu narušují jen stříbřité šperky zamrzlých jezer. Vždyť je teprve konec dubna, ne?

 

 

Snažím si pomalu a velmi podrobně představit, jak bych asi cestovala do Kalifornie před několika málo sto lety – domnívám se, že to může být cesta, jak se do letadla se spartánskými sedačkami znovu zamilovat. Hm, nefunguje to zdaleka tak dobře, jak bych doufala. Když nudu dlouhého letu naruší otázka letušky, zda je mezi cestujícími lékař, jsem spíš zvědavá než vystrašená. I když – ve filmu je to lepší:))

Když je konečně oznámeno přiblížení na přistání, dostaví se konečně to správné vzrušení. Já, prosím opravdu já, uvidím San Francisco jinak, než ve filmu! Snažím se koukat ven, i když nesedím u okénka a snažím se viděné srovnat s mentálním obrázkem pocházejícím z mapy. Fakt má San Francisco vodu na obou stranách?

 

 

A pak konečně přistání. Ukázněně se chystáme a moji netrpělivost s čekáním na výstup z letadla trochu mírní rozhovor se stevardem, který seděl proti nám. Odkud jsme a kam jedeme? Na jak dlouho? Co všechno chceme vidět? Otázky, na které si rychle zvyknu. Místní lidi zajímáme podobně, jako oni zajímají nás.

Odbočka jazyková: Ke své úlevě zjišťuju, že naprosté většině Američanů dobře rozumím, pokud aspoň trochu artikulují. Proti Anglii s jejím tisícem nářečí, kde jsem nejlépe rozuměla BBC angličtině, kterou ovšem mluvil jen málokdo, je to velmi příjemné zjištění. Za dva týdny mi už ani nepřišlo, když mě servírka nebo prodavačka oslovila honey – tedy něco jako zlatíčko :P

Podaří se nám prosvištět letištěm k imigrační kontrole v rekordním čase a máme kliku – ta fronta je tak nejvýš na půl hodiny. Brzy poté samozřejmě naroste a já si vzpomenu na šílené čekání v New Yorku. Vypadá to líp! Martin mě posílá první – aby byl po ruce, kdyby se něco zvrtlo (věřte, že může). A já se ptám – kdo bude po ruce, když se to zvrtne u tebe? Hm. Nezvrtlo:))

 

 

Přichází výzva č. 2 – cestovaly s námi naše kufry nebo ne? Skvěle, našel se kufr i taška. Takže směr k další metě – najít půjčovnu aut, kde máme objednané auto. Naštěstí většina světových letišť má podobný systém, takže nacházíme půjčovny včetně té naší a po kratší frontě jsme rychle a účelně vyřízeni. Měli jsme objednaný Jeep, leč v papírech je Toyota s naprosto neznámým označením. Jsme trochu nedůvěřiví, ale jdeme se podívat. Když uvidím naše vozidlo, na chvilku ztratím řeč. „Probůh, proč máme autobus?“ napadne mě, protože Toyota 4Runner je opravdu veliká, a na malém stání v podzemní garáži vypadá ještě větší! Opravdu tohle potřebujeme?

Martin je statečný muž, nasedá do autobusku, nachází hlavní pedály a páčky a je připraven vyrazit do pátečního provozu. Já zjišťuju, že na sedadlo je třeba se vyšplhat a dolů musím seskočit – nohy mi nedosáhnou na zem. Inu Amerika je velká zem a má i velká auta. Tehdy si ještě v duchu dělám legraci, ale brzy přijdu na to, že je to vlastně pravda:))

 

 

Vyrážíme – je to vzrušující, protože moje navigace nefunguje. Naštěstí jsme si na letišti koupili datovou kartu, takže nám aspoň na tabletu fungují google mapy. Zpočátku to jde skvěle – náš hotel je za Golden Gate, tak to vypadá jednoduše. Leč… stačí jedno špatně pochopené značení a po nějakých 16 hodinách cesty si dáváme ještě nedobrovolné kolečko po květinovém městě:))

A já zjišťuju, že všechny ty filmy to měly správně – ono to tu tak fakt vypadá přesně jako to natočili! Z kopce na kopec, přes skokánky příčných cest, domy s „bay windows“ – to jsou ta okna vystrčená z profilu domu, slunce, stromy, květiny, asi tak milion aut a nakonec – věřte nebo ne – Golden Gate!

Dívám se na slavným most a napadají mě dvě věci: vypadá přesně tak, jak má… ale je děsně, děsně velikej! Mnohem větší, vyšší, lodě dole pod ním jsou menší… prostě stojím a koukám a vlastně na chvilku skoro nevěřím, že tu jsem. Myslím, že podobné pocity má aspoň polovina z turistů, zírajících stejným směrem a fotících a fotících… jako my:))

 

 

Když se nabažíme (celkem rychle, náš aktuální den má mnohem víc než 24 hodin), vyrážíme přes most. Díkybohu za data, protože placení je třeba přes internet zařídit dřív, než na most vjedeme. Hotel je kousek od dálnice 101, hlavně za svítání je na ni pěknej pohled:)) Hotel stojí hned u nějaké vody, hned nevíme, co to je? Řeka? Moře? Něco zjistíme už ráno – někdo z toho vypouští vodu! Ach ano, coby člověka z vnitrozemské krajiny mě nikdy nepřestane fascinovat příliv a odliv…:))

 

(Pokračování zítra)

 

Fotky najdete zde: http://sandvika.rajce.idnes.cz/Dede_-_Kalifornie_2017_-_Prilet_do_San_Francisca

 

 

Aktualizováno: 22.5.2017 — 22:48

42 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Pěkný 1. díl!
    Dokážu si, myslím, docela přesně, Dede, představit ten pocit, když stojíš na nějakém tom místě, které jsi do té doby znala jen „platonicky“ – z obrázků nebo z knih a ono na tebe působí tak mocně, že nechceš věřit vlastním smyslům a říkáš si, že to přece nemůže být pravda, že zrovna ty jsi právě tady…. (h) A skoro čekáš, kdy se probudíš!
    Jo, toho auta je teda kus! :) Mně připadalo, že ty teréňáky jsou nějak špatně posazené na podvozek, že jim nad koly zbývá nějak moc prázdného místa! (chuckle)

    1. Přesně Hančo! (inlove) S tím probuzením. Však tys taky teď jezdila po jihu USA, taky bys mohla vyprávět :)
      (Jo, mohla!:))

  2. Hurá Dede se dala do sepsání amerického cestopisu! Doufám, že každý den vaší cesty = článek pro nás. Vždycky moc ráda čtu (poslouchám) postřehy o US od jiných „Evropanů“ a případná kritika mi rozhodně nevadí. Tak prosím popisuj jak plusy, tak mínusy, protože to vše patří „do postřehů“ :)

    Fotky jsou parádní a fakt převelice obdivuji Martina, že jízdu po těch nacpaných dálnicích zvládl. Jistě už má s am. dálnicemi letité zkušenosti, možná ale ne s takovým obrem a určitě od jeho poslední jízdy se provoz na dálnicích poblíž velkoměst dost zahustil, natož v SF. Podle úhlu fotek z dálnic jsem Dede odhadla, žes byla „jen“ spolujezdec. Já jsem tu vlastně nikdy na vic jak dvouproudové dálnici nejela (nebo jen velice krátce, než jsem odbočila). Nemám na to nervy a možná ani dostatečné jezdecké umění a dodnes mám vzpomínkový strašák a obdiv manželova řízení na jízdu přes Huston (tam je snad 6-proudovka). Autíčko jsem měli vskutku krásné a velké (a předpokládám, že dost draze „hladové“), ale zase jste seděli hezky vyzdvižení a měli tím pádem hezčí rozhled za jízdy, než máme my z těch vice přízemních aut (to „nadzvednutí“ jsem milovala v době, když jsme měli pick-up). Velmi často se mi stane, že svého Nissana Sentru po východu z obchodu na parkovišti musím hledat, protože tam zcela „zapadne“ mezi ty všechny SUV obry a pick-upy :) Při půjčení aut se tu dost často stane, že zamluvený typ auta často zrovna nemají (zjistí na poslední chvíli) a tak za stejnou cenu vždy nabídnou „jako omluvu“ jiné, vždy větší. Myslím, že jste si T-4R oproti Jeepu polepšili.

    Soucítila jsem s „utrpením“ při dlouhém letu. Při těchto zámořských letech většinou během půl hodiny po nastoupení začnou podávat jídlo, pak pití atd a opravdu těch prvních pár hod. dost rychle uběhne (já se pak místo filmu pokouším spát – málokdy úspěšně). Nejhorší jsou ty poslední dvě, tři hodiny. To pozoruji „letadýlko“ na monitoru jak se děsně pomalu posunuje po své určené dráze a časové údaje jakoby skoro zamrzly. Ale s KLM se myslím cestuje dobře, je to spolehlivá let. společnost s milou obsluhou.

    Jsem moc ráda, že sis splnila sen !

    1. Maričko, s tou spotřebou to nebylo tak zlé – navíc jsme ji oproti prvnímu uživateli auta (fakt jsme byli teprve druzí, bylo to úplně nové auto) snížili. Martin to propočítával (to víš – u vás se měří dojezd na galon) a vycházelo to asi na 10-11 litrů a to jsme jezdili po horách. Na třílitrový motor to šlo.
      Domů bych si takovou obludku nepořídila, ale jako expediční vozidlo to nemělo chybu :)

    1. Máme desítky fotek z auta :) – něco ani nešlo vyfotit jinak, jen ta kvalita není valná a pak to trpí tím, jak jsme mívali špinavé sklo (hmyz)

  3. Dede, díííky, jsi dobrá, že už jsi začala s psaním!!! Prohlédla jsem si fotky – GG mne dostal. Už jsem o něm přečetla kde co, myslím že v loňské Epoše mu věnovali dost prostoru, ale když se po něm můžu projet a vidět ho Tvýma očima, tak je to úplně něco jiného! To lanko mne dostalo :D . Když jsme s YGOU obdivovaly mohutná ukotvovací lana na vysílači Kojál …. ;) , tak mi nyní, proti těmto lanům připadají jako zubní nitě!

  4. Dede díky! Ráda si s vámi pocestuji, protože pro mně je už na tyto cesty pozdě. I když stále ještě očekávám kam všude mne vítr zavane. Touha nemizí, jen organismus chátrá. :-)
    Jen si myslím, že při mém bloudícím talentu bych ještě dnes byla na letišti nebo se pokoušela vyjet z města ven, aniž by se mi to podařilo, což mi připomíná J.K. “ Na cestě“ :-) Moc se těším na další vaši trasu.!

    1. Jenny, já bych byla taky radši cestovala v době, kdy jsem byla zdravější! :) Ale jsem šťastná, že můžu aspoň teď (wave)
      A máš pravdu, touha nemizí – ta zůstává. Lenost ovšem narůstá taky :P

  5. Dede, moc přeji krásné zážitky z cest. Se zájmem jsem si přečetla dnešní článek, prohlédla fotky a těším se na další. Za „hranice všedních dnů“ se nedostanu, nesnáším letadlo, dělá mi zle i kabinková lanovka. Při vyhlídkové plavbě po Vltavě jsem byla málem přilepená k lodi.Já musím mít pod nohama pevnou zem.

    1. Janino, já tě chápu – mě je zase špatně v dopravních prostředcích, které se houpou a já je neřídím… no co už :D

  6. Jé, první díl- vzhledem k té nule před jedničkou doufám, že jich bude dvouciferně:)
    San Francisco se mi líbí na fotkách- jinak bych toužila poznávat úplně jiná místa. Ale vidět město se vždycky hodí, protože pochybuju, že galerie a zajímavé obchody najde člověk na poušti :)

    1. Jurova fňučka byla v SF minulý rok právě kvůli muzeím, galeriím a samotnému městu. Mně by stačilo projet, kouknout a frrr do přírody.

    2. Matyldo, hledala jsem vám nějaký patchworkový obchod, ale nenašla… jen jeden s přízemi. Určitě někde jsou, ale já prostě nebyla poblíž… :)

  7. Dede, krásné, děkuju – a moc vám přeju, že jste tam byli. A jak píšu pokaždé – už se těším na další pokračování.

  8. Dede, ty ses vrátila z krásného putování po světě a nám putování s tebou začíná. A dneska to bylo mocmoc hezký. Já jsem toho moc nenacestovala ( když jsem chtěla, tak to nešlo) a tak si to teď užívám aspoň takhle. Už se těším na pokračování, určitě bude stejně pěkné.

  9. Krásné, těším se na pokračování…máte můj hluboký obdiv jako řidičů takového mostra – já mám před velkými auty respekt, necítím se v nich a ještě řídit něco úplně neznámého, v kritické situaci hledat nějakou páčku nebo čudlík, to by bylo něco na mě…a navíc motat se po cizí krajině, velkoměstem, pouští i lesy, pro mě by bylo asi nejhorší to velkoměsto :-) já se bojím jezdit i po Praze, pro mě Praha končí a začíná Ikeou (Černý Most – Zličín, co je mezi tím, je pro mě centrum a tam nejedu…)Takže hlubokosklon cestovatelům po vlastní ose :-) Jsem moc ráda, že se s tebou můžu podívat tam, kam se nepodívám ( bojím se lítat), mě musí stačit naše krásná Evropa…

    1. Minko, jsem moc ráda, že jsou takoví jako ty – kdo jsou ochotni se mnou cestovat :) Já s obvyklými cestami moc neotravuju, ale tohle nebylo obvyklé, tohle byla pro mě Cesta :D
      Jinak řídit to auto bylo lepší, než jsem čekala. Jsem zvyklá ze svého sedět výš (i když můj Sam byl v Americe svojí velikostí za autíčko pro manželku na nákup:)) a Subaru je taky japonské, takže ty páčky dost odpovídaly. Výzvou bylo najít tempomat (to zvládl Martin ještě sám:)) a pak ruční brzdu – na to jsme si museli vzít manuál, protože ruční brzda je u téhle Toyoty nožní:))
      Jinak to byl Martin, kdo odřídil všechny hrozné kousky – hlavně San Francisco, já jsem začala řídit až v poušti (s opiátamam to nešlo:)) a potom v horách a nakonec z Yosemite do Santa Cruz.

      1. Nojo, to by moje Fábinka Vám mohla dělat motorek u stěračů…To, že to odřídil většinou Martin, nesnižuje moji úctu k Vám oběma jako cestovatelům :-)A klidně otravuj i s cestami s malým c, i jen za hranice všedních dnů,s tebou se hezky cestuje a člověk nikdy neví, kdy se mu nějaká informace bude hodit anebo kdy ho nějaká zajímavost naláká k výletu…

  10. Říkám si, veliký most, veliký most, hledej měřítko. No a našla jsem na tvé fotce lampy.
    Pokud předpokládám, že jsou stejně velké jako naše lampy u dálnice… Tybláho!

  11. Dede, americké povídání začíná móóc pěkně! Těším se na další.

    Vzpomínám, jak jsem stála na takovém návrší na druhé straně mostu, dívala se na město a najednou mnou projel údiv – já jsem v Americe, já stojím na šutru v SF! Bylo to hrozně divný. Najednou se všechny knihy a filmy jaksi zhmotnily – ona ta Amerika skutečně existuje! Silně jsem vnímala, jak daleko jsem od svého vlastního světa. Brzy to přešlo a vrátila jsem se do normálu, když mě oslovil americky komunikativní pán a posléze byl zvědav na sociální systém v Norsku. V tomto odvětví jsem se svou angličtinou tak nějak nestačila a s omluvou se vytratila.
    Teď nevím, proč to píšu, o tomhle kontinentu má psát Dede, ale už se stalo. Tak sorry!

    1. Jano, to je ono – zhmotnily se mi knihy. To bylo jako v Anglii, kde jsem doslova v krajině našla zeměplochu, Pana Darcyho i Harryho Pottera :D A já toho o Americe přečetla moc moc… :)

  12. Dede, parádní povídání z parádní dovolené. Za oceán mě to nikdy netáhlo, ale prostřednictvím tvé reportáže a fotek si to užívám.
    (A fakt mi to přivolává vzpomínky na naši dovolenou ve Skotsku: sardinkový prostor v letadle, půjčené auto a viróza, vinou které se to auto na čas stalo postelí, ze které jsem se na svět koukala okénkem jako na dokumentární film. :) )

    1. Eh, soucit s virózou na cestách (já jsem s jednou jela do Košic – a to jsem už byla v té lepší půlce, brr). :)

  13. Milá Dede, tento deník bude tvým návratem do krásných dnů … a my si to budeme užívat s tebou.

    Ani já nejsem žádný velký cestovatel, ale to San Francisko bych ráda viděla. Jenom kdyby to nebylo za sedmero horami a sedmero moři (chuckle) . Tak jsem ráda, že se tam dostanu aspoň prostřednictvím tvých zápisků a fotek (předpokládám, že Martinových (rofl) )

    1. Hodně fotek je Martinových, i když většina těch z auta je zase mých:))
      Já jsem měla se San Franciscem smůlu, že mi buď bylo zle, nebo jsem plula na opiátovém obláčku. Navíc já a město, že… :P Můj největší zážitek ze SF jsou tak lachtani, pláž a park :D

      1. AD … plula na opiátovém obláčku … jak pro SF typické, protože kde jinde, než ve Frisku (rofl) (hmm, možná ještě v Šanghaji).

        Jinak já taky nejsem městský člověk (někdy mne zdrchá i zaprclá Břeclava), ale jsou města, které jednoho uchvátí, které mají v sobě kouzlo …

  14. To není auto, to je loď ! A to z fotek koukám i na ta auta okolo. Pěkné zápisky, to musela být nádhera.

    1. Ve městě jsou k vidění i běžná a malá auta, ale jak člověk vyjede na venkov a do pustin, je tahle velikost auta vlastně standardní. A řídilo se nakonec moc pěkně :)

  15. DEDE krásně jsem si po ránu početla.
    Fotky jsem si také prohlédla a jsou krásné.

    Víš DEDE Amerika není můj sen ani šálek kávy, ale ráda si o ní čtu, zvláště od tebe.

  16. Milá Dede, výlet to byl asi pěkný pro ty, kteří touží po poznávání světa. Já toužím po poznání naší malé zemičky. Ani jedné z nás se to plně nemůže splnit, neb svět je velký a ta naše malá zemička plná nádherných věcí a času má člověk tak málo. Navíc když si řekne, že tohle chce vidět znovu, což u mne je dost časté

    1. Inko, tohle byl sen od devadesátých let, kdy tam Martin jezdil služebně a zapřísahal se, že to taky musím vidět. Dlouho to bylo v kategorii „možná někdy“, ale když pak děti vylétly z domu… :)
      Víš, čím větší kus světa poznávám, tím radši se vracím se domů – ještě jsem neviděla ve světě místo, kde bych opravdu chtěla žít. U nás jsem si tím úplně jistá (inlove)

      1. Mám to stejně jako Inka (u mne je to z části dáno i naprostým jazykovým antitalentem). Ale velmi ráda si o takovýchto cestách čtu, ostatně hltala jsem i každý tvůj příspěvek psaný přímo z Ameriky.

      2. Já mám dlouhý lety zakázaný, takže Amerika nehrozí, tudíž si moc ráda počtu. Doufám, že podrobně :-)
        Zatím to vypadá dobře!

    2. Inko, také se snažím poznat krásy a zajímavosti naší země. Máme tu toho tolik, že nestíhám.

  17. Pry pod mostem Golden Gate protece za den vic vody nez deltou Mississippi za mesic – ta vode tece dvakrat denne dovnitr, dvakrat ven. Kolem ostrova Alcatraz se za prilivu a odlivu delaji pereje.

    1. Jiří, nevěděla jsem to, ale nepřekvapuje mě to. Pacifik je oceán – a jako takový má obrovskou sílu. Kdysi jsem viděla co umí z druhé strany světa – z Taiwanu – teď odtud. A respekt mám pořád velikej :)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD