Z ROZÁRČINA ZÁPISNÍKU: Jak jsem se našla

Dvě myši! To je celý výsledek mého loveckého snažení. Kdyby ta veverka neutekla na strom, mohla to být i veverka. Ale nebyla a já mám hlad. Hroznej. Protože jsem pořád ztracená a ze svého lesa vycházím jen velmi opatrně.

 

Ono se mi totiž stalo něco strašně divnýho. V hlavě mi vyrostla Divoká Rozárka, která mi pořád našeptává samá varování. Já bych tak ráda běžela k lidem a věřila, že mi najdou moji paničku, ale ona to nechce dovolit. Jak vyběhnu z lesa ven, už na mě syčí: Ne tam! Nebezpečí! Nikomu nevěřit! Schovat se!

Já asi vím, co to je – panička mi jednou předčítala z nějakého časopisu, že prý my psi nemyslíme, že nás vedou instinkty. A pak jsme se spolu smály a hledaly třeba instinkt, který mě nutí výt, když ona zpívá. Jenže ta Divoká Rozárka v mé hlavě je asi děsně silnej instinkt a já se najednou lidí bojím.

Ale lidi po mě koukají, já to vím! Minule na mě jedna paní volala a když jsem nešla blíž, tak aspoň nechala na pařezu granulky. Nevěřili byste, jak rychle jsem je slupla! Šla jsem pak za ní až skoro nad vesnici, ale pak začala být Divoká Rozárka v mé hlavě nesnesitelná a já zase utekla zpátky do lesa. Vaúúú! Já chci svoji paničku!

Teď ležím stočená pod smrčkem a bedlivě naslouchám, protože poblíž v lese někdo je. Nebo něco! Ještě neutíkám, snažím se číst vítr, abych zjistila, jestli opravdu musím, protože se mi už neutíká tak snadno, jako když jsem před třemi dny vyběhla od paničky za tím nešťastným zajícem.

Srnčí to není, zajíc by tak nedupal, člověk by dupal víc. Proč musí vítr foukat ode mě? Potichoučku se přetáčím na tlapky, abych mohla rychle vyrazit. A pak najednou: Haf!

A já koukám do vlídných očí nad prošedivělým čenichem. Rex! Rex mě našel! A tak skáču, a kňučím a pláču a směju se, a on mě starostlivě očichává a pak povídá: Jdeme domů. A šli jsme.

Přeju vám krásný chlupatý den a neztrácejte se!

 

Napsáno pro ČRo Hradec Králové, pořad Svět zvířat, 2017

 

Jev, který jsem tady nazvala Divokou Rozárkou, jsem si nevymyslela – četla jsem o něm a pak nám ho předvedla ztracená Ari. Prý se to nestane všem ztraceným psům, ale stává se natolik často, aby bylo dobré o něm vědět. U Ari (byla v té době z domu cca 48 hodin, dvě noci) mě to moc nepřekvapilo – ona nemá cizí lidi ráda, resp. v nejlepším případě jsou jí lhostejní, takže plachost u ní, myslím, přišla velmi přirozeně a rychle.

Přemýšlela jsem, jak by to bylo u Berry, která je zase mimořádně společenská, má ráda lidi a umí je velmi dobře číst. U té bych spíš čekala zdvořilé zaklepání na nejbližší dveře a stejně zdvořilou žádost o odvoz domů – s neodmítnutím jakéhokoliv chutného sousta mezitím:))

A tak se ptám: Máte s tímto jevem nějaké zkušenosti? 

Aktualizováno: 22.5.2017 — 08:35

43 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Nám se naštěstí nikdy neztratil pes na moc dlouho – pravidelně odcházel můj první pes za naším tátou, když jsme jezdili na podnikovou chatu na Slapy na Ždáň, tam se pohybovali volně snad všichni psi a nikomu to nevadilo – pravda, v osmdesátých a devadesátych letech – kolem chat byly jenom živé ploty, různě rostlé a děravé, kterými se psi protáhli úplně v pohodě. Táta ráno vypadl s vercajkem na ryby, my se probudili, nasnídali a koukáme, pes nikde – volným krokem si šel po stopě až k vodě a našli jsme ho spokojeně ležícího tátovi u nohou…poprvé nás to vyděsilo, pak už jsme rezignovali…naštěstí Ždáň je poloostrov s omezením vjezdu, tedy tenkrát byl, takže moc aut nejezdilo…A naše poslední zlatíčko je závislák a ocásek, takže se moc ode mne nevzdaluje. Vždycky jsem se prsila, že v lese chodíme na volno bez problémů a nějaké stopy zvěře jsou jí šumák, až letos na jaře – šla jsem podvečer do Kerska procházkou, normálně chodíme brzo ráno o víkendu, ale tohle byl krásný podvečer pracovního dne, tak jsem po práci ještě zajela do lesa na rychlé kolečko. A ty potvory srnčí – tři kusy – se zvedly Terině před čumákem. Nezaváhala ani vteřinu a už si to metla za nimi…Řvala jsem jenom asi půl minuty, pak jsem to vzdala. Šly jsme po cestě ke křižovatce lesních cest jako téčko po té delší nožičce a srnci to vzali zprava obloukem přes cestu doleva a zmizeli v houští s Terdou v patách…naštěstí je zaprvé potichu, že nezburcuje celý les a za druhé je to malá chlupatá koule, která zdravého srnce nedohoní ani náhodou, takže jsem neměla obavy, že by jim ublížila. Šla jsem tedy zvolna ke křižovatce, že si stoupnu doprostřed a budu vyhlížet na všechny strany, kde se potvora objeví. Zahlédla jsem všechny srnce, jak se pěkně obloukem vrací na místo kde nocovali ale nikde žádný stopař, blížila se sedmá večer, už se začalo docela stmívat a pes nikde. Už jsem měla nejčernější scénáře, že se jí něco stalo, a najednou za zády funění a dusot a naše koza chlupatá se vrátila po vlastní stopě na místo kde vyrazila za zvěří a pak stopovala mě až mě našla, radost veliká. U mě smíšené pocity, radost že ji mám zpátky a vztek, co provedla a jak jsem se o ni bála, bafla jsem ji na vodítko a mazala k autu, ještě že jsem to udělala, srnci nám plavně zkřížili cestu ještě jednou a Terka se mohla uškrtit, když je zahlédla. Od té doby trénujeme v lese odvolání co nejvíc a stejně už bych za ni ruku do ohně nedala…

  2. Milá Dede, ztracený pes je pro mne černá můra, která mne občas pronásleduje v mých fantasmagorických snech. Trpím pak ještě přes den dalším strachem. Zažila jsem to jednou s Ájou I., jako štěnětem, byla pryč skoro týden, než mi zavolali. Ája II. a její zajíci trvali vždy min.půl hodiny a někdy více, to jsme pak hledali dva až tři, jasně, že nakonec došla ,vysmátá, jednou s rozbitými tlapkami.
    Teď, malá Jenka se vrací po cca 50m útěku za zvěří a Conny raději stále na vodítku a pouštím jen v oplocnce, i když se to lepší. Odložení umí ale nikde ji nenechávám, psy se kradou, raději neriskuji. Daníček v blahé paměti, se nenechal od cizích odlovit a boxerky budily respekt.

  3. Dede, to bylo moc krásné, dojemné psaní se šťastným koncem – chudáček ztracená, nešťastná Rozárka !

    Naštěstí Trixie se zatím nikdy neztratila (nezaběhla), ale je to trvalý strašák. Takže, když jde Trixie na vodítku, můžeme si s manželem dost bezstarostně povídat (ale i tak dáváme pozor, „kam T. čmuchá“). Zato, když běhá na volno, mám oči kolem hlavy, uši reagují na každý šustot (v trávě, lese)a povídání je omezeno na pár vět, protože Trixie vyžaduje naši stoprocentní pozornost.

    O.T. Měli jsem tu delší dobu teploty až +34 a sucho. V sobotu konečně pořádně zapršelo a okurky rostou jako divé(sklízím je už přes dva týdny). Máme je rádi tak jsem jich letos zasadila 2x víc, než loni. Až dosud se žebravá Trixie musela v kuchyni spokojit pouze se slupkami okurek, když jsem je loupala na salát (plnou misku vypucovala do poslední slupky). Venku ale už dostává papriky (rajčata jsou stále zelená). Trixie moc dobře ví, že „za pletivem záhonu rostou dobroty“ a tak, když jsem byla včera odp. kontrolovala záhon, natěšeně u pletiva stepovala v naději, že něco dostane. No a protože okurek teď už mám na rozdávání, došlo i na Trixie. Dala jsem ji celou okurku, tak 20 cm dlouhou. Protože byla delší a tvrdá, Trixie ji popadla jako kost, hezky v polovině. Hrdě s ní odklusala do stínu a ulehla k hostině. Já jí s úsměvem pozorovala, jak se do okurky zakousla. A chutnala ji tak, že pak přišla dělat smutné oči ke mně. Já totiž také chroupala velkou utrženou okurku, jen mi to šlo pomaleji, než jí. No neodolala jsem a ten zbytek své jsem jí také dala:). A to už prosím asi hodinu před tím snědla dvě bachraté zelené papriky a navíc odpoledne stále jezdíme na ostružiny. Sice už končí i ty pozdější druhy, ale Trixie jich denně shltne (doslova)tak půl litru. Mám dojem, že neznalec Tixiných chutí by si myslel, že se snažíme psa převychovat na vegana.

    Dede, já mám keříková rajčata a nezašťipuji je. Teď už mám keříky pomalu k ramenou a je to pomalu keříkový háj, jak jseou husté. Jenže u nás je jiné podnebí a hustota přeci jen trochu rajčata chrání svrchu, keříky při suchu přeci jen nepovadnou tak rychle a v zemi se déle drží vlhkost.

    1. Díky Maričko, já vlastně nevím, jaká ta nová rajčata budou, ale hodlám být připravena na všechno:))

      Jinak „zeleninoví“ psi jsou pro mě vždycky tak trochu neuvěřitelní :D všichni moji psi se vydatně pásli, ale nikdy nejedli zeleninu – že by si to vždycky stačili říct? Návaznost by tam byla! Ovoce holky jedí (Nazgúlové a Max nejedli ani to), ale zeleninu ne.
      Takže pro mě je představa Trixie, jak si drží packama okurku a nadšeně ji chroupá jako kost, milá a zábavná (inlove)

      1. Taky mám zeleninového (okurkového, paprikového, mrkvového…) a ovocného (zejména jablkového banánového a mandarinkového) psa. :)
        A taky masového, sýrového, jogurtového, tvarohového, podmáslového a kupodivu i granulkového. ;)

  4. Hezké a šťastné zakončení Rozárčina dobrodružství. :)
    Teď jednou rukou píšu a druhou zaklepávám na dřevo, že jsem nic takového s Indy nikdy nemusela zažít.

    1. Regi, moc ti přeju, abyste to nezažily – ale ony kolie nejsou obecně takoví tuláci, jako vlčouni, si myslím. Tedy až na zdejšího Ferdu – to je moc krásnej border koliák, ale toulá se odmala…

      1. Toulavý borderák je vážně docela zvláštní. První pes, kterého jsme doma měli, když jsem byla malá, byl voříšek Rony. Byl krásný – asi jako dobrman zmenšený na velikost bígla. A ten se teda toulal ukrutně. Uměl přeskočit (přešplhat) plot zahrady. V noci se ale vždycky vracel. Našli jsme ho pokaždé spát pod stříškou na rohožce u domovních dveří. Byl ale hrozně hodný, se sestrou jsme si s ním hrály, oblékaly ho do šatiček a vozily v kočárku pro panenky. Jednou nám takhle utekl v růžových volánkových silonových šatičkách. To nám pak sousedi v celé čtvrti hlásili, kde se pohyboval. :D
        Vůbec je zvláštní, že tehdy bylo tak nějak normální, že se vilovou čtvrtí pohybovali tihleti voříšci, nebyli to toulaví psi, všichni někomu patřili. Jen se občas takhle seběhli do party. Nepamatuju si, že by kdy někomu ublížili.

  5. Scott je bohužel útěkář. Zdrhnul už při prvním vyčůráním, když jsme si štěně přivezli domů. On vlastně neutíká, on sublimuje. Je, je a najednou není. Jako tenkrát. Štěně čůralo, čmuchalo, poskakovalo a najednou nebylo. Celé sousedstvo hledalo, volalo, nikde ani štěněčí chlup a najednou se vykutálel ze zagaráže. Kde byl, ví jen Bůh a Mariann. Drží ho to doteď, ale ťuky ťuk, vždycky se sám našel, nebo ho Mariann dopráskala k nám zoufalejm. (Mimochodem, Dede si myslí, že Ari tenkrát našel Martin. Haha! Bylo to jinak. Mariann letěl nahoru vzkaz ‚štěně v nouzi‘ a za půl hodiny Dede volá, že už je ztracenec doma. Takhle to bylo, ne že ne :-) )!

    1. Scoot je radostnej… útěkář jen tehdy, když má v hubě něco, co bys třeba taky chtěla. Jinak je prostě jen… rychlejší? :D Co vím, tak on o vás ví pořád a když chce, tak počká. No a jsou dny, kdy prostě počká o kousek dál (wasntme)

      Mariann asi otočila oči té paní správným směrem a připomněla jí, že určitě viděla letáček o ztraceném psovi. A pak jí třeba ještě dýchla do srdce ochotu jít si to číslo zjistit a pak na něm zavolat… (inlove)

      1. No právě! Mariann zavelela tam se dívej, telefon máš v kapse a teď ještě toho Martina! A bylo to.

  6. Však mě taky málem kleplo. Navíc v tak blbé lokalitě… Ale to vytí zafungovalo.
    Takhle si užívala Riki, jenže to bylo na chatě a v osmdesátkách, tehdy bylo v zásadě normální, že tam psi prostě volně chodili kolem (konec civilizace, i silnice tam končila smyčkou a šmytec). Dokud je znal tamní hajnej jako bezproblémový, tak bylo v pořádku.
    No a přestala s vycházkama po své třetí, kdy ji odlovila maminka hajného a zavřela bez žrádla přes noc na seník. :D To Riki naznala, že si teda s takovou fakt nepolepší, a pak už dobrý.
    Jenže Riki v podstatě vychovávala máti, ne já. Tak to podle toho vypadalo. Ze skutečně mých a mnou vedených zvířat zmizela jen ta Melly. (A Donda před tím koněm, zdrhla tehdy přímou čarou přes pole k brance, takže šlo jen o to, abych k té brance dorazila i já. :) ) Penuška ani Nesinka nezdrhaly, Penny vůbec a Nessy mi někdy hrávala na nervy na vycházce: Pojď sem! Nepůjdu! (Čtvrt roku po vyndání z útulku. Pak se to spravilo.)
    Penuška taky čekávala před obchodem na volno, jak píšeš výš. Ze stejného důvodu. Ukrást se ji snažili prokazatelně dvakrát a ani jednou se nenechala. Začala jsem s tím poté, co mi z uvázaného psa ukradli vodítko. Ono totiž bylo uvázané na liščí smyčku, takže museli odepnout psa, aby mohli odvázat vodítko, a pak už psa prostě nechytili. Takže jsem vylezla z papírnictví a u stromu mě předpisově čekala Penny – a vodítko nikde. :) Dobrý překvápko.

    1. Nechávala jsem Bardu s choďákem odložené navolno v Plzni – na vodítku bych se o ně bála. Ale chce to mít špičkově nacvičené, protože nikdy nevíš, co kolemjdoucí napadne. A nenechávat tak psa dlouho, stejně to dělám jen v nejnutnějších případech, nestojí mi to za to.
      Hraní na nervy zkoušel Barouš v pubertě, to bylo opravdu o nervy. Nejúspěšnější bylo povelovat jej na dálku a postupně se přiblížit, pak dát k noze, pak pochválit podrbáním a pak už se vlastně zapomnělo že se nechtělo přijít. Ale ani tak to nebyla sranda.

  7. OT – zasázela jsem rajčata do veletruhlíků a mám letos „inovativní“ koncepci – jen dvě rostliny tyčkových, jinak mám keříková (jakási tmavá) a divoká (francouzská a klokaní:)). A tak bych se ráda zeptala – prostříháváte ty keříky nějak?
    Já jsem měla zatím keříková jen výjimečně a vždycky jsem měla ty rostliny tak husté, že byl problém ta rajčata vůbec otrhat (jo, plodila dobře). Navíc, jak byly ty rostliny husté, tak měly tendenci chytit plíseň.
    Nic jsem s nimi nedělala, rostly jak uměly.
    A tak se dnes ptám – má to tak být nebo by se měly i tyhle rostliny nějak zaštipovat nebo zbavovat listů?

    1. Dede, taky sázím do kbelíků, mám je na jižní straně pod převisem střechy, nemělo by na ně pršet, pak chytají plíseň.
      Keříčkové a balkonové, to jsou ty hodně tmavé, se neoštipují, jen ty tyčkové to potřebují, aby se zbytečně nevětvily a neztrácely sílu. Po třetím patře květů ta tyčková zaštípnu, aby měly čas a sílu na dozrávání.
      Ta keříčková a balkonová muluju, jsou sice drobná, ale mají strašně dobrou chuť.
      Hlavně chránit před deštěm, a dopřát jim volné proudění vzduchu.

    2. Zkoušela jsem polokeříčkové Romy, ale měly příšerně dlouhou vegetační dobu. Než na nich něco dozrálo, byl konec léta, ochladilo se a všechno pobrala plíseň.
      Tak sázím třešňové Cherolly, koktejlové Bejbino a nějaké střední. Nějakou ranou polní odrůdu, protože Bonsety už se nedají koupit :/ Stejně z nich mám vždycky stromy strašlivé :D

      Pokud je máš venku, asi bych se pokusila některá větvení probrat, aby výsledek byl trochu vzdušnější.

        1. Mám black cherry, neměla by být tyčková (pravila paní, co přes gengel prodávala semínka:))
          No, nechám se překvapit!

        2. údajně se má zaštipovat u klasických velkých keřových, prý je mnoho výhonků oslabuje. malé balkonové zaštipovat netřeba. kdyby to bylo na mě, nezaštipovala bych nic, ty husté keře se mi líbí :-) a když se urodí, tak je jich stejně taková spousta, že zbyde i na ptákovce a sem tam slimáčka :-) sadbu jsem měla podvakrát od kamarádky, ona si pěkně pěstuje od semínek – a pak mi samozřejmě dodává spolehlivý trh v HK před pojišťovnou :-) ze všech nej jsou keříčková cherry a žluté koktejlové hruštičky – ty mi vloni sypaly rajčata až skoro do listopadu, pak už to bylo skoro trapné, mít na záhoně zralá rajčata a zbytek zahrady zazimovaný :-)v sobotu jsme prohrabali hromadu v rohu zahrady, co se tvářila jako kompost… tak kompost to opravdu nebyl, spíš konzervované různo. rajčata a papriky dostanou substrát ze zahradnictví. ale našli jsme v „tom“ nerezovou lžičku, takže námaha nebyla marná :-D

  8. Já to naštěstí neznám, ale myslím si, že strakatice by si někoho našly a nechaly by se obdivovat. Důsledně dozírám na to, aby měly s lidmi dobré zkušenosti, a tady by se to asi nevyplatilo.

    1. U tvých strakatic bych se v případě jejich zatoulání asi nejvíc bála, že si je někdo nechá… jsou krásné, milé a nejde z nich hrůza… (inlove)

      1. Já si taky ani náhodou netroufám nechat psy uvázané někde před obchodem právě kvůli tomu, aby je někdo nečmajznul. Buďto pro radost, nebo – vlastně taky pro radost, ale z jídla, houmlesáci jsou i u nás, táboří v lese za nádražím. Ti kavalíří „mamlasové“ by radostně odešli s kýmkoliv, dokonce se zdá, že právě houmlesáky mimořádně milují. To předchozí kříženec „trhač“ Vik budil respekt a ponechav ho uvázaného před obchodem strachoval se člověk spíše o všechny kolemjdoucí …

        1. Nikoloki, to naprosto chápu. My jsme měli Maxe od roku devadesát v Praze – a tehdy se kradli čistokrevní psi (nebo aspoň takoví, kteří tak vypadali) celkem často – jen u nás na sídlišti bylo několik případů. Tak jsem naučila Maxe čekat nepřivázaného – nenechal na sebe od cizích dospělých sáhnout (děti ho před školkou hladily všechny a říkaly – Marek je už je tady:)) a už tehdy jsem začala s „politikou volného obojku“.
          AriBerry uvazovat nemůžu, protože jak v autě čekají naprosto vzorně (jsou zvyklé z tréninků), tak jak bych je někde uvázala, tak Ari překouše vodítka. Svoje první, Berryino následuje… (naposledy překousala obě flexiny – když je hlídal Marek:)) Navíc bych se bála o kolemjdoucí, co kdyby někoho napadlo Ari pohladit? Tak holt holky před obchody nikdy nečekají – a pokud pracujeme v lese a já musím jednu uvázat, než odhledá ta druhá, používám ocelové lanko. Naštěstí je to jen výjimečně, tady u nás máme povolení k vjezdu do lesa, takže všichni nepracující psi čekají v autech…

  9. Barouš to měl přesně naopak – když usoudil, že jest unaven a hladov, našel si vhodnou křižovatku, autobusovou zastávku nebo podobné místo. To, že na něj čekám uprostřed lesa, odkud zdrhnul, jej asi nenapadlo. Přece chce teď domů a ne do lesa!
    U Vaška radši vůbec nedomýšlím jak by to dopadlo, už je s lidma mazel – pokud jej třeba nevezmou za obojek… Ale zas on je opravdu neztrácecí – včera šlápnul na zajíce, ani jej nenapadlo vyrazit. Daňků se na chatě bál a radši „hlídal“ (chuckle) , divočáci jej zajímají, ale je ovladatelný. A poté, co se jej jeden snažil přejet bude možná ještě opatrnější.

    Ale o tomto jsem několikrát četla zkušenosti majitelů a těch, co pomáhali hledat. Takový pes se pak může vyhýbat i vlastnímu pánovi. U psa – samce se dá zkusit nalákání na háravou fenu, jinak žrádlo na pravidelném místě a zkusit psa postupně ukecat.

    1. Ari našel Martin (po telefonátu jedné paní – já hledala v té době jinde) a měl dost práce ji ukecat, že je naše :) A to je Ari pánečkův milovaný ocásek – jak přijede Martin domů, hned vrhá bílý stín :D
      Moc doufám, že si už nic podobného zkoušet nebudu.

      Jo a poklona za výchovu Vaška – šlápnout na zajíce a nevyrazit… (i Berry by si udělala aspoň krátké kolečko:)) Jste dobří (inlove)

      1. K nevyrážení nakonec dospěl i Barouš, ale dalo to zatraceně hodně práce. U Vaška (a dalších) to bylo mnohem jednodušší. I když u Vaška jsem se hodně jistila, jeho útěk by byl opravdu velký průšvih.

        Ari – o pár dní víc a mohl být právě problém veliký. Možná by šla „ulovit“ na Berry?

        1. Možná jo, ale Berry byla tehdy se mnou a jak říkám, Martin ji ještě ukecal. (Proto našel Rozárku Rex:))

  10. Dede, musím přiznat, že na VELKÉ štěstí neee! Nemám tyhle zkušenosti. Myslím si, že „divoká rozárka“ se bude spíše projevovat u rustikálních plemen nebo u jedinců se špatnými zkušenostmi. Nebo prostě – v povaze nedůvěra.
    Je fajn, že se Rozárka našla a navíc kamarádem, čuchacím Rexem. :)

  11. To jsem tak ráda, že se Rozárka našla – teda že ji našel Rex! Chudinka malá, jak je mi jí líto …

    Zaplať pambu, s Divokým psem nemám zkušenosti, ale jak je tak vidím, oba dva (Brooke a Ernest) by se chovali stejně jako Rozárka. Jo a na Brooke by žádný bezďák ani ruku nevztáhl (jak se to stalo minule Rózi), protože když vycení zuby, tak přejdou choutky všechny milovníky i „milovníky“ psů (rofl) . Ernest je sice milý pejsek, ale sáhnout cizáka na sebe taky nenechá (mimo mimořádně sympatických lidí jako je cvičitelka Verča, Alex a Jura (nod) ). Vždy se drží na dištanc.

      1. Ygo, ani u nás nepršelo, jen se – díkybohu – ochladilo. Mě teplo prostě nějak vadí, musím si pomalu zvykat:))

    1. No, víš, že mě u Brooke ani nepřekvapuješ? :)
      Ernie je nejspíš jako byl náš Max – popis chování sedí:))

  12. já musím ráda říct, že naše dvě zkušenosti se ztraceným psem – u nás obojí asi půl hodiny – za více než 30 let mi úplně stačí. První Gaston se nám ztratil hned první den jako šestitýdenní štěňátko a pochopitelně ve tmě. Toho jsme našli opravdu do té půlhodiny. No a potom Mimi za láskou a to taky nebylo tak dlouho. Takže Divoké Mimi se nestačilo rozvinout a nějak si to u fudláka nedovedu představit.

    1. Inko, za 30 let jen dvakrát půl hodiny – klobouk dolů! Jste dobří (inlove)

      Já se opravdu snažila, ale Daník s Ari byli oba toulací od štěněte a tam by to bylo buď nikdy nepustit mimo zahradu z vodítka, nebo to zkoušet a riskovat. Riskovala jsem, i když mnohem méně, než u těch „hodných“… Jinak by nikdy nebyli schopní chodit na volno. Naštěstí se to nakonec povedlo…

      1. No, první Gaston měl na chalupě svůj rituál – ráno sebral sousedovic jezevčíka, prošli celou dlouhou dědinou až na náměstí, tam si vyžebrali v krámě rohlík a zase šli domů. Jinak když se někde něco hárala, pokud se mu podařilo odejít ( tomu se nedá říkat zdrhnout), buď jsme ho našli u jeho favoritky, nebo se po konci akce vrátil sám. Gaston druhý se též neztrácel, takže vždycky jsme věděli, kde momentálně pes je a vždycky přišli domů. Fudláci jsou jasní, nikdy nepochopím, jak se mohl Bohoušek ztratit.
        Myslím, že byli z Poříčan – dva fudláci, holka a kluk, nasedli na vlak, vystoupili v Pečkách, nasedli na čugálu a dojeli až do Kouřimi. A to ne jednou. Už nevím, jestli tam dříve bydleli, nebo s pánem za někým jezdili, každopádně patřili ke koloritu

  13. Jo. Nepřekvapivě u Meliny.
    Hledala jsem ji v oblasti, kde se ztratila (byla tam hromada opuštěných a zarostlých dvorů, ideální schovávačky) asi tři dny. Pak mě napadlo chodit v noci výt. No a jednou nad ránem přišla, protáhla se pod bránou jako úplně divoký zvíře, vůbec jsem ji nepoznala, jak jiná byla – měla docela odlišnej pohyb, a to ji mám nakoukanou dost dobře.
    Riki si vždycky zaklepala na ty dveře a Donda ve své štěněčí potrhlosti mířila spolehlivě domů (a cestou okouzlila pár lidí). I když – jak tak nad tím přemýšlím, tak když Donda zdrhla (ve třech měsících) před tím koněm, co byl najednou zblízka o hodně větší než na obzoru, tak to taky mohl být instinkt.
    Teď už se jich nebojí. Ale musím je jít pohladit první. :)
    Takže potvrzuju tvoje pozorování. Pes, který jde za lidmi na první dobrou, si půjde pro pomoc. Melly, která se cizích lidí bojí, zaleze a řeší sama.

    1. Tři dny! Pamatuju se na to. To by mě fakt už kleplo – já byla totálně na nervy už po dvou. Ještěže se našla…
      Jinak relativně často ztracenej pes u nás byl zamlada Daník a ten se (poté, co si vycházku hezky užil:)) prostě nechal najít – byl natolik okouzlující, že nikomu ani nevadilo, že je dost velkej a černej:)) Vždycky zavolali – a já pak kupovala čokoládu a byla děsně vděčná. Černej chlupatej prevít se jen spokojeně zubil. Díkybohu z toho vyrostl dřív, než se mu stihlo něco stát.

Napsat komentář: ioannina Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD