POHÁDKOVÉ VÁNOCE NA DEDENÍKU: Z deníku plyšového medvěda

logo rádio dedeŘíkejte mi Plyšový Medvěd. Nejkrásnější Plyšový Medvěd v tomhle obchodě. Mám heboučký kožíšek, měkounké tlapky, sladká očička, roztomilou bíločervenou čepičku. Netrpělivě posedávám v regálu a přemýšlím, u koho budu slavit Vánoce.

 

 

Už se ženou!

„Au, kluci, povolte, to tahá! Nechte na pokoji ten čumák! To bolí!“

„Mamí, ten je správnej, kup ho!“

 

Říkejte mi Medvěd na Roztrhání.

Doslova. Ti dva mně casnují od rána do večera.

„Kluci, nechte toho, vždyť mi tu tlapu utrhnete!!!“

„Jé, hele, ten medvěd nic nevydrží, tlapa je vejpůl!“

„Necháte to oko!!!“

„No a oko se někam zakutálelo.“

„Koukejte ho najít, nezvedenci!“

„Co s takovou obludou, do popelnice s ním. A čepice je moje!“

„No to snad ne???“

„Jasně, do popelnice. Ale čepice je moje!“

 

Říkejte mi Medvěd v Odpadcích.

Hrabu se znechuceně ze slupek od banánů, setřásám ze sebe mastné papíry. Kurnik, krysa! No, třeba má falešku, třeba si mne odvleče do nory a bude mne opečovávat místo malých krysátek. Naděje přece umírá poslední.

„Mami???“

„Hahahahaha.“

„Jauvajs, ty potvoro škaredá, nežer mi ucho! Pomoc!!!“

„Jé, medvěd. Necháš ho!?“

„Dík.“

„Není zač, méďo, jak ti říkají?“

„Pokaždý jinak, člověče. Jak říkají tobě?“

„Patrik. No neboj, jméno ti dám. Ale napřed tě drobet vylepším. Budeš cool.“

 

Říkejte mi Drsnej Medvěd. Drsnej jak šmirglpapír.

Patrik dělal, co mohl. Přes díru po oku mám fešáckou koženou pásku, přes ožrané ucho motorkářský šátek, na pahýlu tlapy stříbrný hák z ramínka zasazený do postříbřeného kelímku od svařáku. Říkají mi teď Jan Šiška z Krosnova (asi podle mého nového obydlí, co z něj občas vykukuju), Kapitán Hůk, Frajer Libovej anebo Vrchol Nevkusu (tu ženskou jsem hned zbručel). Jsme s Patrikem prima drsná dvojka. Tedy já jsem drsnej. Jak on má oslovit nějakou holku, koktá a rudne. Nejhorší je to s Trišou. Zrovna jde za námi po schodech. No, co bych pro kamaráda neudělal. Banzaaaiii!!!

 

„Nazdar medvěde, ty ses učil u paragánů? Ty jseš ale drsnej frajer, jak ti říkají?“

„Uhodlas, Drsnej Frajer.“

„Jé, Trišo, ty jsi hodná, žes toho truhlíka chytila. Moc děkuji. Jo, je to Drsnej Medvěd. A já jsem Patrik.“

„Já vím. Chodí drsní medvědi do cukrárny?“

„Jasně!!! Věnečky, dortíčky, banánky, poháry,…“

„Radši chodí na pivo nebo na tvrdý. Ale pro jednou udělá výjimku.“

„Tak ve tři u divadla. A Patrika vezmi s sebou.“

„Jasně, budu se těšit.“

„Jasně, budeme se těšit.“

 

„Ahoj mami, tebe jsem ale nečekal.“

„Co se divíš, někdo na tebe musí dohlídnout. Máš oblek? Jo, ten by šel. Košili? Kostkovanou? To nemyslíš vážně! Kravatu? To je ta z tanečních? Dobrá. A boty taky z tanečních? Fajn. Cože, ty chceš s sebou brát toho příšerného medvěda?“

„Jak příšerného, Triše se líbím!“

„Triše se líbí, mami.“

„Dělej, jak myslíš. Jdeme koupit tu košili. Než se vrátíme, bude aspoň čistý, i když furt stejně příšerný.“

„Ne, tam ne!!! Drsní medvědi se přece nekoupou!“

To jí jen tak nezapomenu. Potápěčský výcvik kombinovaný s kosmonautickým. Kdykoliv jsem se octl nad hladinou, zařval jsem: „Nesnáším ženský!“ Škoda, že to neslyšela. Kupovala totiž s Patrikem bílou košili a jakousi kytku.

 

Říkejte mi Opečovávanej Medvěd. Změnil jsem názor na ženský. Může za to Triša. Vytáhla se, vzala mne na medvědí polikliniku.

Paní doktorka byla formát. Napřed půl hodiny vybírala nové oko, pak jej jemně a citlivě vsadila do hlavy. Lidi, to je slast, zase vidět prostorově. Potom opatrně odoperovala hák a udělala mi plastiku tlapky. Ten jediný mne mrzí. Letěly na něj všechny medvědice z okolí a jejich matinky je chtěly zavírat doma, protože prý jsem špatná partie. Bez toho šátku už asi nebudu drsnej medvěd, ale co, slyšet na obě uši, to se taky cení. Budu muset balit plyšandy na kouzlo osobnosti. To mi půjde, udělaly mi totiž (paní doktorka s Trišou) liposukci. Hihňaly se, že prý mám bříško jako balón. Triša má co říkat. Ať se podívá na sebe.

 

Říkejte mi Protistresový Medvěd. Patrik lítá po bílé chodbě sem a tam, mne tahá za tlapu za sebou.

„Patriku, jauvajs, to bolí.“

„Promiň, medvěde, já nerad. Víš, já…“

„Radši se tě chytnu kolem krku a drbej mi záda, jo?“

„Prima. Medvěde, já se…“

„Pane, vy s tím medvědem! Pojďte dál.“

 

Říkejte mi Medvěd Pohodář. Hovím si na matraci a koukám na to červené, pomačkané nadělení, co leží vedle mne. Triša s Patrikem na tom taky můžou oči nechat, i když to děsně řve.

„Povídám, neřvi tolik.“

„Já se bojím! Já chci mámu!“

„Máma je přece nad tebou, truhlíku. A vedle ní táta.“

„Co je to táta?“

„Úúú, to je na delší vysvětlování. Když zmlkneš, tak se do toho dám.“

„A ty jsi kdo?“

„Jsem Medvěd. Mám dojem, že Tvůj Medvěd.“

„To je prima, že tě mám, Můj Medvěde.“

Laplo mne to za opravenou tlapku, zmlklo a zavřelo oči.

Dnes jsem konečně dostal správné jméno.

 

Dede: JJ, jsi formát – parádní pohádka! :)

Aktualizováno: 25.12.2016 — 13:13

34 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Vážení a milí, děkuji všem za krásné komentáře. Konečně jsem se dostala k odpovídání – přes den o prázdninách chvilku nenajdu, večer se mi vzprčil počítat a jal se aktualizovat, až mne uaktualizoval do bezvědomí. Teď jsem se probudila a je čas jít zase spát. No vedu to za všechny drobné.
    Jak to tak čtu, všichni nejspíš měli své krásné oblíbené plyšáky (na opotřebovanosti nezáleží). Můj krásný růžový medvěd dodnes sedí u našich na skříňce a kluci ho obdivují spíše opatrně. Nápad na pohádku vznikl, když jsme vezli nového medvěda pro neteřinku autobusem a začali nás oslovovat s úsměvem spolucestující. Snad se jí bude líbit, velký je tak akorát a čumák má k zulíbání. Starší synek nedá dopustit na lišky (má dvě), mladší na medvěda. Máváme všem, děkujeme za přízeň a přejeme hodně zdraví, štěstí a pohody koncem tohoto i během příštího roku.

  2. JJ, to je jedna z nejhezčích pohádek, jaké jsem četla – vy tam, s tím medvědem! :D (inlove)

    Jinak se to skoro stydím přiznat, ale neměla jsem milovaného medvěda – já měla bleděmodro-bílého pejska, takového plyšového kavalírka:)) Mám ho doteď! :)

  3. JJ, moc a moc hezká pohádka. Když jsem byla malá, maminka mi ušila medvěda podlě nějakého koupeného střihu. Byl z kusu starého kabátu, s knoflíky místo očí. Jenže já se na něj vůbec nepamatuji a kde skončil také ne. Takže o existence „mého medvěda“ vím jen od maminky, která říkala, že jsem ho měla moc ráda, při spaní musel být vedle mne a „důkaz“ je na jedné fotce, kde, znad jako dvouletá spím a mám ho u hlavy. Jó kdybych věděla, kde mám zašantročenou tu fotku, jinak bych ji sem dala:)

  4. Dobré, celou dobu jsem se bála o medvěda. Ještěže to vzalo dobrý konec (clap) .
    Samosebou, taky jsem měla medvěda, byl béžový a nebyl moc velký. Ještě radši jsem ale měla plyšového pejska. Byl po mamince, tmavohnědý, oči z korálků, měl převislé, zespodu žluté uši, a vyplazený filcový růžový jazýček.
    Ale úplně nejradši vůbec ze všech hraček jsem měla velikou bílou plyšovou kočku. Byla celá sněhobílá, se zelenýma očima a růžovým čumáčkem. Pamatuji se, jak jsem ji jednou viděla za výlohou hračkářství, a od té doby jsem o ničem jiném nemluvila. Jak jsem byla v tu chvíli zklamaná, že mi ji maminka nechtěla koupit. A ta radost a štěstí, když pak tahle krásná plyšanda seděla v blýskavém celofánovém pytli pod stromečkem, tomu se nic nevyrovnalo. Milovala jsem ji a měla jsem ji dlouhá léta, vlastně až do dospělosti.

  5. Je mi 60. K 1. narozeninám jsem dostala Brunďu. Plyšového velkého žlutého medvěda, naplněného slámou, který při otočení bručel. Bručí dodnes. Je krásný, zachovalý, jen má jednu kosmetickou vadu. Když si tatínek dovezl z cesty do Holandska elektrický holicí strojek Phillips, tak na něj byl náležitě pyšný. Já jako dítě jsem usoudila, že medvěd by také potřeboval „pánskou údržbu“ a tak jsem holicí strojek použila. Nad čumáčkem jsem mu vyholila kousíček, víc už strojek nezvládl. Jakž takž jsem vytahala ty žluté chlupy, neuměla jsem ho otevřít, takže zbytky zůstaly uvnitř. Bohužel tím náporem strojku odešel motorek a byl k ničemu. Nebudu komentovat „nadšení“ otce, ovšem své holčičce neublížil a tak jsem přežila. Medvěd také a já teď usilovně přemýšlím, komu ho věnuju do sbírky. Je totiž nádherný!

  6. JJ, medvídka jsem taky měla, taky byl plněný pilinami, taková černobílá panda to byla. Kdoví kde se ztratil, při mých stěhováních… Dodnes si pamatuju, jak seděl na sáňkách pod stromečkem, to byly krásné vánoce.

    A jedno OT: naše hvězdička už je na světě, narodila se dnes odpoledne, 3.30 a 50 cm. Jak malá Adélka, tak i maminka jsou OK. Moc jsem si oddechla.

    1. Jé – ideální míra a váha (nod) – asi budoucí modelka.
      Tak nechť ti sudičky upředou rovnou, pevnou a dlouhou nit života, Adélko (*)

    2. Hvězdičko Adélko, vítám tě na svět (rose1) Přeju tobě i mamince hodně zdraví a ať je k tobě život jen a jen přívětivý. A babičce moc gratuluju k tomu štěstíčku!

    3. Milá Toro, ze srdce blahopřeju k hvězdičce! Ať je malá Adélka i její maminka zdravá, ať se jí daří a ty slav a slav a slav! (inlove)

    4. Toro, gratuluji moc k Adélce, to je dobře, že je ona i maminka v pořádku. Aneb, už je zdárně na světě, teď už ji jen vychovat :) .

  7. Ách, ta byla krásná! (h) JJ, ty umíš!
    Medvěda jsem měla velkého, hnědého, pak ho zdědila sestra. Nejvíc ze všeho jsem ale milovala Kočku – kulatý polštář s ušima a kočičím obličejem. Bez ní bych neusnula. Mockrát jsem jí přišívala oči i červený jazýček, spala jsem s ní ještě jako vdaná. :) Ztratila jsem ji z očí, až když jsem se odstěhovala.

  8. Opravdu povedené.
    Mého medvěda mi sežrala Penuška, když měnila zuby. Před Riki jsem ho ještě uchránila, ale Penny ho dostala. Pak mi sežrala i Delviťáčka a pak už všichni plyšáci byli Penuščini.
    Kromě Toho, který se nesmí kousat – plyšového psa. Toho nedostala ani Donda. :)

  9. Můj medvěd byl hnědý s bílým čumáčkem a tlapičkami – a nohy měl pohybovací (takový se už dnes nedělají), takže uměl sedět nebo ležet, mohla jsem ho oblíkat do štráfkatých gatí a modrého kabátku. Když zub času na něm nechal své otisky (hlavně na těch tlapkách a čumáčku), mamka mu dodala tyto propriety nové – z huňatého plyše – a dokonce mu vyšila čumáček i drápky (sestřina staršího méďu musela obšít celého, neb se z něj stal naháč, a to tenkrát ještě naháčci nebyli v módě).

    Můj medvěd – nejoblíbenější hračka. Zůstal na Vrbici – budu se muset po něm podívat …

    Milá JJ – dnešní pohádka se ti moc povedla.

    1. OTéčko – včera bylo u nás nádherně. A protože jsem si do Valtic musela jet pro Erníkovo žrádlo, jež nám nedodala PéPéeLka (ech, to by byl příspěvek pod článek Ano dodáme. Dodají? (rofl) ), tak jsme se šli kouknout, jak to vypadá na Kolonádě – no bylo tam moc hezky a fantastická dohlednost. Takže tady pár fotek
      http://yga.rajce.net/2016_Valtice_v_prosinci

      1. Ygo, máš nádherné fotky, u nás (v Praze) bylo včera mimořádně hnusně, celej den lilo. Zato dneska od rána sluníčko.

  10. Měla jsme medvěda, ale byl plněnej pilinama. Prostě se rozpadl, protože ho jedna brejlatá holčička všude vláčela s sebou :)
    JJ, moc hezká pohádka.

  11. JJ, po přečtení sedím a dojatě vzpomínám na Svého Medvěda. Byl to blonďák s hnědýma korálkovýma očima a měl ho ještě i můj syn. Ale dneska už bohužel nevím, kde se ve víru několika stěhování ztratil.

  12. Krásné povídání, a napínavé…můj srdeční medvěd byl bílý a měl našité lacláčky – červené s bílými puntíky, bohužel jsem o něj přišla – v pěti letech jsem ho měla sebou v nemocnici na infekčním, když jsem tam ležela se spálou a musela jsem ho tam nechat, stejně jako knížky a ostatní. Doteď si pamatuju, jak jsem to ořvala, i když mi mamina vysvětlovala, jak bude dělat radost dalším holčičkám, co tam budou ležet po mě, no nebyla jsem přístupná rozumným argumentům…a od té doby už jsem žádného medvěda nechtěla…a pamatuju si, jak bratránek dostal asi před třiceti lety, když mu bylo asi pět, šest let, od strejdy, jako jeho táty, toho obrovskýho ledního medvěda, ten měl snad dva metry, bratránek se ho tak strašně bál, že ho museli dát pryč, ještě máme někde fotku, jak u něj sedí uřvanej a hysterickej…nebyl to dobře zvolenej dárek…

  13. Krása… můj lední medvěd Hajánek se mnou obývá postel, dostala jsem ho od syna, je to už asi deset let.
    A měla jsem ještě staršího, taky po synovi, byli se synem stejně staří, ale ten bohužel nepřežil poslední stěhování.

  14. Krásné počteníčko po ránu.
    Asi všichni jsme měli toho svého medvěda.

    Na plyšáky jsem nezanevřela, i když teď máme partu plyšových sobů.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD