POHÁDKOVÉ VÁNOCE NA DEDENÍKU: Štědrý den

logo_tora_2„Mamí, mamí, kdy už přijde ten Ježíšek?“ skáčou okolo mne mé netrpělivé ratolesti. Tváře zčervenalé mrazem, čepice plné sněhových vloček, oči rozjásané radostným očekáváním. „Večer přece,“ říkám. „Ale večer už je, mamí, už je tma, podívej,“ ukazují kluci kolem sebe.

 

Zdrželi jsme se na sáňkovačce, opravdu už je nejvyšší čas vrátit se domů a začít chystat štědrovečerní večeři. Nebude to trvat dlouho – rybí polévka i salát jsou hotovy už od včerejška, aby se pěkně rozležely, takže stačí jen obalit kapra (který opustil vanu právě v době, kdy jsme mohutně sáňkovali) a usmažit řízky.

Stromeček se tajně nastrojil také během našeho odpoledního sportování a za zamčenými dveřmi pokoje čeká i s dárky na své večerní představení.
Kluci utíkají přede mnou, kloužou se na sněhu a mezitím se ještě stihnou koulovat. Pak se najednou zarazí.
„Mamí, tady někdo brečí!“
„Kde,“ ptám se. Nic neslyším.
„No tady přece, poslouchej,“ přikládá si starší chlapec ukazováček na pusu. „Psst, slyšíš?“

Opravdu cosi uslyším. Jemné kňourání, spíš jen občasné kníknutí. Je div, že to ti mí dva křiklouni vůbec zaslechli.

Opatrně se rozhlížím. Jsme kousek za městečkem, cesta je lemovaná velkými stromy, na jedné straně zasněžená stráň, na druhé straně se svah sklání k zamrzlému rybníku.

Zpoza hustého křoví se opět ozve jemné kníknutí. Sehnu se, posvítím si tam mobilem. Ve tmě se zablesknou dvě kulaté oči. Skloním se ke keři, opatrně sáhnu pod něj a – vytáhnu drobnou kočičku. Malou, černou, se studeným vlhkým kožíškem. Oba kluci stojí vedle mě, ani nedutají. Potom se odváží ten o pět minut mladší, pomalu natáhne ruku, dotkne se mokrého kožíšku a zeptá se:
„Mami, co s ní bude? Nenecháme ji tady, že ne? Že tu nebydlí, viď že ne? Nemá tu žádný domeček, ani pelíšek, mami…“ otázka se vytratí do prostoru.

Držím v ruce to odrostlé kotě, které se okamžitě ovinulo kolem mé ruky a zavrtalo do ohbí lokte, do tepla péřové bundy. Přejedu mu po hřbetě, mohla bych mu spočítat obratle i žebra.

„Jdeme, kluci. To víte, že ho tady nenecháme. Vezmeme ho domů, přes vánoce ho necháme u nás a pak se uvidí. Buď si ho někdo vezme, nebo půjde do útulku. Víte dobře, že tatínek doma žádné zvíře nechce. Zajdu k paní Šulcové o patro níž, má kočky, určitě mi poradí, co a jak.

Tak ale šupem domů, nebo tu zmrzneme všichni i s kotětem!“ Kluci zavýskají a rozběhnou se k domovu. Nesu opatrně ten malý černý uzlíček, když vtom uslyším podivné zvuky. Kotě mám stále zabořené v ohbí levé ruky, pravou ho přidržuji seshora. A právě v té pravé ruce začnu cítit zvláštní vibrování.

Zastavím se, přes zvuk kroků nemůžu poznat, co se to s kotětem vlastně děje. V klidu a míru, který je kolem nás, slyším, jak kotě mohutně přede. Už není tak zmrzlé, ani mokré, drží se mé bundy a já jen vidím, jak se mu lesknou oči.

 

Dnes je zase Štědrý den. V pokoji zas stojí ustrojený stromeček, dárky, zabalené do barevných obalů se blýskají zlatými stužkami. V kuchyni u stolu sedí dva kluci jako buci, teenageři v prvním rozmachu puberty. A na okně se rozvaluje mohutný černý kocour s modrým obojkem. Historku o tom, jak jsme kocourka našli, jsem vyprávěla těm mým puberťákům dnes už nejméně třikrát. Ostatně, jako každý rok touto dobou.

A tatínek, ten už také nejméně třikrát musel vyprávět, jak se tehdy nad nalezeným hubeným kotětem prvně hrozně rozčílil. A jak kotě, které se mezitím u mě už docela zabydlelo, mu najednou hupslo na klín, čumáčkem se přilísalo k bradě a s důvěrou se mu stočilo na klíně. Jak na to stvoření nevěřícně zíral a pak se mu – fakt, věřte mi, sama od sebe, já vůbec nechtěl – zvedla pravá ruka a zabořila prsty do jemných černých chlupů.

Kotě zvedlo hlavu, vědoucně vzdychlo, vstalo, párkrát přešláplo a uložilo se spokojeně na druhý bok. Mělo jasno – je doma.

A my, ač jsme to ještě nevěděli, jsme tehdy dostali ten nejkrásnější vánoční dárek, jaký v žádném obchodě ke koupi nebyl. Našeho přítulného, milého, jak uhel černého kocourka. Tak jak jinak by se mohl jmenovat, než Ježíšek?

 

Dede: Nejkrásnější vánoční dárek, který vlastně přišel náhodou… Tak co, dostali jste taky někdy nějaký nečekaný ale úžasný dárek? 

Aktualizováno: 27.12.2016 — 14:19

33 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Štědrovečerní příběh nemohl dopadnout jinak než dobře, díky za něj, Toro! Mohutný černý kocour rozvalující se na okně mě vysloveně potěšil! :)

    1. To jsem ráda. A jeden černý kocour, rozvalující se na mém klíně zdraví. Ale tedy není to ten z příběhu, to ne.

  2. Toro, díky za vánoční připomenutí velké pravdy. Veškeré přátelství a láska k nám přicházejí náhodou, dostaneme je jako nečekaný dárek, aniž bychom o ně usilovali. To až potom, abychom ty krásné dárky udrželi při životě, o ně musíme pečovat. A je fakt, že vynaložená energie se několikanásobně vrací.

    1. A jeste jsem zapomnela rict, jak moc se mi libila pohadka z Betlema. Krasne napsana a ta vize, jak si Jezisek hreje nozicky o kocoura, ktery se nemohl donutit odejit.

  3. Moc hezké pohádkové povídání, jako ze života (nod) . Ano, i k nám přišel rezavý kožíšek „jen na chvilku, co se trošku zbráborá, na den, týden, měsíc“ … no už ta chvilka trvá nějaký ten rok – zaplaťpambu za ně.

  4. Toro, to se krásně četlo a mě se to čtení „proměnilo ve film“, napsalas to tak plasticky, že jsem to prostě nejen četla, ale i viděla :)

    Mám také uši nastavené na kočičí (hlavně to žalostné)mňoukání, myslím, že bych ho zaslechla i přes burácení vichřice :) Dneska ráno jsem se ale v tom „mńoukání“ mýlila :) Po snídani jsme zajeli s finančním vánočním dárkem do našeho zdejšího útulku a pak do záchranné stanice, kam jsme v srpnu odvezli veverčata. A právě tam, sotva jsme vysoupili z auta, zaslechla jsem „mňoukání“. A hned jsem se rozhlížela, kde že je to nešťastné kotě, vlastně koťata, protože mňoukání bylo mnohohlasné. Od auta jsem vyrazila po zvuku a hle – mňoukali tam koloušci (při delším poslechu to bylo něco mezi bečením a mňoukáním)! Stanice má velký oplocený proctor (přesněji les) pro záchranu koloušků (a že prý jich každý rok mají víc, než dost) a srnek. Všechny uzdravené později vypustí zpět do přírody. Oplocení směrem k parkovišti bylo chráněné plachtami přes pletivo, takže koloušci nejprve nebyli vidět, jen slyšet. Teprve v jednom rohu, který plachta nezakrývala jsem je uviděla. Tlačily se tam tři malé hlavičky (a nad nimi jedna větší, asi od srnky)a v pozadí, mezi stromy, bylo vidět ještě několik dalších koloušků. Tak jsem byla vlastně moc ráda, že „mňoukali“ oni a ne nějaká nešťastná koťata :)

  5. Krásné, až se mi rozmazala obrazovka. Připomnělo mi to mou maminku, která vždycky razila heslo „kočka mi do bytu nesmí“. Moje dětská touha po kočičce tak pochopitelně nemohla být vyslyšena. Když jsem před skoro třinácti lety dostala od příbuzných tříměsíčního Matýska, koukala na to podezřívavě, ale, konec konců, šlo o mou domácnost, tak to nakonec moc neřešila. Ale už záhy začaly její návštěvy u mě podezřele houstnout a pokaždé hned lovila z tašky nějaké pamlsky nebo kapsičky nebo masíčko pro Matýska. Když mi telefonovala, hned se na něj vyptávala, a těšila se, až někam zase pojedu, protože to se Matýsek vždycky přestěhoval k ní „do bytu“ na hlídání. Vždycky jsem jí v legraci připomínala její dávné heslo a vždycky jsme se tomu zasmály.
    A velkou měrou se pak podílela na péči o nemocného nalezence Pepíčka (který už bohužel není mezi námi) a měla ještě rozhodující podíl na tom, že se mi tu teď na topení rozvaluje původně plachý zahradní trojnožka Toníček.
    Přesně jak se říká, „odříkaného chleba …“.

  6. Ať to bylo, jak to bylo, takhle to zní úžasně :) Nám se doma válí útulkový obřík, který se honí se psy, mlátí je (občas najdi na Karamelce šrám, když ho moc zlobí), ale takhle hezkou pohádku bych k němu nevymyslela :)

    1. Příběh je pohádka, ale kořeny má velmi podobné. Ať tak nebo tak, kočka byla zachráněna s stala se miláčkem rodiny, i přes prvotní nesouhlas.

  7. Ano, Toro, zní to jako pohádka! Ať už jste kocourka zachránili kdykoliv, je to fajn! Proto si beru vždy kočku buď z útulku nebo z „ulice“. A potom se starám a starám …… a říkám si, že splácím dluh, který nahromadili zlí lidé na jiných zvířatech.
    Moc pěkné povídání!!!

    1. Alex, i naše jsou všechny někde jinde nechtěné. Ale když pak vidíš kocoura, který se od lidí moc pěkného nikdy nedočkal, jak přijde na chuť mazlení a stane se z něj domácí tulínek, jen zíráš…

  8. Léčím navráceného chcípa! Čtu si k tomu tyhle překrásné pohádky. Hladím černočerného Melíška II odkudsi z ulice. Vedle vrní Damiánek, prý z nějaké podivné stodoly. Na okně sedí Cecilka ze zahradního domku někde v Jižních Čechách (původně mi byla svěřena na měsíc „na hlídání“, kdoví, jak by dopadla, kdyby si ji původní majitelka vzala zpět). A ve svém oblíbeném pelíšku se rozvaluje Lady, která jediná měla svůj domov, ale když už ji majitel po 4 letech nechtěl, tak jí hodlal nechat utratit. Vzpomínám na ty předchozí nalezenečky a je mi s těmi stávajícími dobře. Nejraději bych pomohla všem strádajícím zvířátkům. Prý se po 7 letech život mění. Tak třeba už mám „vybráno“ a zase nastanou lepší časy a budu pomáhat tak, jako předtím. Teď nemám, bohužel, z čeho!

    1. Jojo, když mi všichni u do postele a já nevím, kterého dřív hladit, tak často přemýšlím, co jim táhne těmi jejich malými hlavičkami. Neměli to lehké, ale doufám, že na všechen strach, který kdy prožili, už zapomněli, a jsou prostě a jednoduše spokojení. Trojbarevná princezna Rozárka je z útulku, kam ji odložila její původní majitelka, protože tahle obyčejná kočička se doma nesnesla s později zakoupenou „papírovou“ kočičkou. A do té doby, než ji tam majitelka odložila, se k ní nechovala zrovna pěkně. Černý angorák, medvěd Filípek, je taky z útulku. Původně pouliční kocour se tam dostal moc těžce poraněný „člověkem“ a přežil jen díky hodnému panu útulkáři. Zrzavého pumprlíčka Toníčka jsem si všimla jednu zimu, jak malý, hubený a špinavý poskakoval po zahradě ve sněhu po těch svých třech nožkách. Schovával se za kompostérem, čekával, až vynesu ven misku s jídlem a zase zmizím vevnitř, aby se mohl najíst. Byl tak plachý a opatrný, že mi i s vydatnou dopomocí šunky, kuřecího masíčka a vývaru z koster trvalo víc než půl roku, než se odhodlal vyzkoušet, jaké to je, otřít se o lidskou nohu. A samozřejmě doyen sboru Matýsek, můj zlatej chlapec. Ten jediný nezažil nic špatného. Když mu byly tři měsíce, přišel rovnou od své kočičí maminky ke mně, dřív, než ho mohl potkat sice bohatýrský, ale drsný a krátký život venkovského nekastrovaného kocoura. A vzpomenu na Pepíčka, kterého jsem taky našla na zahradě. Byl starý, nemocný a trošku pochroumaný, nebyl vykastrovaný, ale na krku měl notně umolousaný antiparazitní obojek. Byl u nás skoro tři roky, moc si to užil a když odcházel, držela jsem ho za pacičku do posledního dechu. Ráda bych věřila, že se tenkrát jen zatoulal. Ale může se zkušený dospělý kocour zatoulat ve čtvrti rodinných domků a zahrad tak, aby netrefil domů? A aby ho nikdo nehledal?

        1. Ano můj Melíšek I s láskou vypiplaný JanouBu neměl nikdy nouzi ani nepoznal nic zlého. To Zrzínek si užil své. Ríša kdoví a Bělinku jsem našla jako koťátko, kterému také ještě nikdo nestihl ublížit. No, byli se mnou krátce, ale věřím, že byli šťastní. Já s nimi rozhodně ano.

  9. Trochu mi to připomíná příchod mého prvního psa.
    To jsem takhle jako každé děcko kňourala, že chci štěně. S obvyklým výsledkem: „Ale budeš se o to starat sama!“ — „Budu!“ — „Nevěřím!“ (máti) a „Pes do domu nepatří!“ (babička s dědečkem).
    A pak jednoho sychravého podzmního dne čekáme s babičkou před liduškou na hodinu flétny a najednou přes ulici přechází máti. A nese divnou velkou tašku. V tašce mrňavý černý uzlík.
    Inu postěžovala si ve škole a studenti, duše přející, zapracovali. Kdesi ve spleti příbuzných jakýchsi kamarádů se vyskytla pudlice, která se neplánovaně spustila. Jedna rodina si vzala hnědé štěně, jedna černého pejska – a černá fenečka si udělala výlet do školy. Byla slavnostně předána, pak zdrhla, sežrala pár svačin, prolezla sborovnu a ožužlala jakási lejstra, počurala se na rohožce před ředitelnou, vloupala se do jedné šatny a usnula. Byla nalezena, odlovena a vrácena do tašky. Tím padla první bašta odporu, totiž máti.
    Tak jo. Otvírám tašku. Tam štěně. Babička praví: „Chuďátko malinké, ono je tomu zima!“ A šup se štěnětem pod kabát. Druhá bašta odporu padá zcela bez boje.
    A pak jsme se asi tak dva týdny usilovně plížily se štěnětem kolem dědečkova pokoje, aby nevěděl. Že štěně je, to věděl, jen se durdil, že do našeho bytu plného psů nám tedy mluvit nebude, ale k nim s babičkou ta potvora nesmí.
    Dědeček měl Posvátný Ušák. V něm měl ve zvyku takhle odpoledne, skryt za novinami, hluboce hloubat. A jednou zase tak hloubá, já se opatrně plížím kolem, abych mu nenarušila hloubací kruhy, když co to? Dědeček nespí, kdepak. Má na klíně štěně – a spiklenecky na mě mrká a dělá Pššt.

      1. Nakonec měla z celé smečky nejradši babičku (jako ostatně my všichni). Dědečka si už moc neužila.
        No a pak jsem ji cca 5 let vodila na zvuk, když, věrná svým pudlím předkům, dostala šedý zákal a oslepla. Máti se s ní už nechtěla hrabat, ale já nepovolila, a tak se mnou Riki dál chodila po lese, plavala, aportovala… Naučila se hromadu nových povelů, třeba schody, nahoru, dolů. Když zakufrovala, dala mi to najevo domluveným způsobem a já pro ni došla (někdy jen pár metrů, mátla ji třeba ozvěna). A stejně jako když byla štěně, když už nemohla, dala jsem ji do batohu a pár kilometrů poponesla.
        Jednou se už slepá památně ztratila na chatě: vlezla do hromady větví z prořezaných stromů. Doštěkala se mě o pomoc, chytrá holka.
        A hrozně ráda vyháněla ze zahrady letadla. :D Vždycky přišla natěšená, že tu potvoru zase zahnala.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)

Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN

Featuring Recent Posts WordPress Widget development by YD