BTW: Jak jsme se zkoušely (mantrailing)

0527dar14_1Je nedělní ráno, ještě nebylo sedm a já jsem už na nohách. Díky včerejším přípravám stačí málo a expediční vozidlo je připraveno vyrazit. Znovu všechno kontroluju. Psí potřeby, stopovací baťoh, odměny, jídlo a dvě termosky – jedna s čajem, druhá s kávou, moje voda. Nepromokavá bunda, mikina a náhradní boty. V kufru jsou Ari i Berry. Nervozitu si s sebou zabalit nechci, ale ta se veze sama, ať chci nebo ne:))

 

Dnes máme totiž ten D – konají se jarní zkoušky praktického stopování (mantrailingu) podle standardů sdružení Rescue – Stopaři a já jsem tentokrát přihlásila sebe a Ari. Vím, že Ari má naději zkoušky udělat, byť ta druhá, těžší část, je na hraně jejích současných možností. A tak se ve mě sváří naděje s obavami. Kdybychom tak měly jen trochu štěstí!

V určený čas vyrážím a u domluvené benzínky vyzvedávám poslední účastníky zkoušek. Nakonec jdou na zkoušku jen tři psi – Ari se mnou, Gerda s Vítkem a Cecilka s Danou. Všichni ostatní příchozí, a že jich je dost, jsou potřeba k tomu, aby zkoušky vůbec mohly proběhnout.

Princip zkoušek je jednoduchý – pes musí ukázat, že dokáže sledovat stopu určeného člověka mezi stopami jiných lidí. Dělá se to tak, že pravý kladeč (ten, kdo šlape tu stopu:)) jde ve skupině se dvěma dalšími lidmi, kteří se od něj po chvilce odpojí. No a někde dál potom tu pravou stopu zhruba napříč přejde ještě jiný člověk.

 

Zkušební komisaři

Zkušební komisaři

 

Pro psa to znamená nutnost pořádně se soustředit a nenechat se zlákat na falešnou stopu. Není to tak jednoduché, jak se zdá, protože i psi mají své preference a instinkt je žene ke stopě, která je nejvíc osloví. V přírodě, když vlk loví, jde většinou po nejčerstvější stopě, a pokud jich má k dispozici víc, vybere si tu, která slibuje snazší kořist – třeba zvíře, které je zraněné. Psí stopaři pak pojem „snazší kořist“ snadno vymění za „příjemnější, snáze sledovatelný pach“, který může patřit někomu, koho má pes rád, nebo je pro něj z nějakého jiného důvodu zajímavý.

Pachové rozlišení, jak se tomuto výběru a udržení správné stopy říká, je tedy alfou a omegou tréninků a zkoušek. Teprve potom následuje snaha připravit psa na sledování stopy na všech myslitelných površích, a teprve potom se psu významněji prodlužuje stáří sledované stopy. Je to vlastně nekončící učení, budované na zkušenostech a stále posilované motivaci.

 

Instruktáž pro kladeče stop

Instruktáž pro kladeče stop

 

To je, mimochodem, na tom to nejtěžší. Protože přimět psa, aby udělal něco, co chci já, aby mě prostě poslechl, je snadné proti potřebě namotivovat psa tak, aby samostatně pracoval na tom, co mu uložím. K samostatné práci, při které pes navíc musí přemýšlet a psovod na něm plně závisí, totiž nelze dojít drilem:))

Ale vraťme se do nedělního rána. Zkoušky se konaly v lese nad královédvorským hřbitovem, a když jsem dovedla na místo poslední dávku příchozích, zůstala jsem stát s Vítkem a Danou před vstupem do lesa. Když se stopy kladou, nemají tam zkoušení co dělat, že? Tak jsme postupně vyvenčili a proběhli psy a čekali a čekali, než zapraskalo ve vysílačce a já se dozvěděla, že za patnáct minut začínám.

Snažila jsem se krotit nervozitu. Poslední, co jsem chtěla, bylo znervóznit si i Ari. Tkaničky jsem měla zavázané na dvakrát, stopovačku převinutou, postroj vyndaný ze stopovacího baťohu a marně jsem přemýšlela, co bych ještě mohla honem udělat. Dva kroky sem, dva kroky tam… probůh, nervy pracují, kde najdu nejbližší útulné křoví, pokud možno bez kopřiv?

 

Tudy půjdeš! :))

Tudy půjdeš! :))

 

Pak jsem sedla do auta a jela lesem až na rozcestí, kde už stála řada ostatních aut. Přivítali mě oba zkušební komisaři – Vláďa (Policie ČR) a Pavel (Kynologická záchranná jednotka ČR). Oba museli zatraceně brzy vstávat, aby se na tuto akci dostavili a já měla najednou pocit strašné zodpovědnosti – udělaly jsme s Ari všechno, co jsme mohly, abychom je sem netahaly zbytečně?

Pozdravili jsme se, oba byli kapku oficiální, jak se patří na tuto příležitost. Všimla jsem si, že kousek od mého auta je uvázaný Amigo – Vláďův nádherný veliký mladý bloodhound. Pokleslo ve mě srdce. Amigo miluje Ari, zatímco ona před jeho pozornostmi prchá třetí kosmickou. To bude něco, až ho uvidí!

Otevřela jsem zadní dveře auta a nachystala si výstroj. Zašeptala jsem Berry, ať hezky čeká a dala jí mlsku, pak jsem nahlas oznámila, že pracovat jde Ari. Však ona to věděla! Podupávala sice jako nervózní plnokrevník, ale do stopovacího postroje se hrnula s důvěřivou ochotou.

 

Ari už ví... a je ze všeho poněkud nervózní (no, já jsem taky:))

Ari už ví… a je ze všeho poněkud nervózní (no, já jsem taky:))

 

Krátce jsem ji pomazlila a šly jsme. Ari vyskočila, prohlédla si shromážděný dav spolu s Amigem a najednou byla poloviční, jak se přikrčila. Povzdychla jsem si. Když ji kdosi chtěl laskavým hlasem uklidnit, zavrčela na něj. „Nikdo ke mě nechoďte, než zjistím, co jste zač!“ Naše Ari není zrovna lvice společenských salónů:))

Oba komisaři ukázali směr a šli jsme k začátku zkušební stopy. Naštěstí Ari stačila tak minuta, než si to v hlavě poskládala, zvedla se do své obvyklé výšky, vyladila si náladu na „Fair“ a než jsme došli na místo, už si četla čenichem novinky, které jí lesní cesta nabízela. Pak už šlo do tuhého. Vláďa mi ukázal, kde je značkami vymezený čtverec (cca 20x20m) pro vyhledání stopy.

Ono je totiž stopu třeba nejdřív najít, a potom se po ní teprve pustit. Na obě činnosti je stanovený určitý časový limit, takže je třeba komisařům jasně dát najevo, kdy přecházím z jedné činnosti do druhé. To se obvykle činí zvednutím ruky a hlášením. Pachovku jsme měly ve vyvařené zavařovací sklenici, tedy tak, jak by to ideálně mělo být.

 

Jdeme!

Jdeme!

 

Ari si krásně nasumovala – rozuměj, očichala cizí tričko nacpané ve sklenici, trochu se rozhlédla kolem a vyrazila. Soustředila jsem se hlavně na to, aby se mi nezamotala stopovačka, a najednou jsem si vzpomněla na povinné hlášení. I zvedla jsem předpisově ruku, leč mozek už běžel za psem, takže jsem zřetelně oznámila: „Někam jdeme!“ A pádila za Ari, která vypadala velmi sebejistě.

Nebylo to snadné, terén sice nebyl nijak komplikovaný, ale hustý podrost protkaný ostružiním a stovkami popadaných větví rozhodně nebyl vycházkovou trasou. Ari se radostně hnala vpřed, občas nepředpisově zdvihla hlavu a bystře se rozhlédla, ale pak dala zase čumák k zemi a táhla mě dál. K mé nesmírné radosti až pod strom, kde obětavě ležel Zbyněk, takto majitel onoho trička ve sklenici:))

Jásala jsem a Ari taky jásala, ale ne natolik, aby si od Zbyňka vzala piškot – ona je skutečně k cizím velmi nedůvěřivá, i když je nakrásně najde:)) Těžko popsat ten pocit radosti, které člověk tak trochu nemůže uvěřit, ale je to skutečně tak, ne? Ono v tréninku takovou úlohu řešíme často, ale zkoušky, to je něco úplně jiného. Ty nervy všechno dělají o pořádný kus těžší.

 

Našla, holčička, našla! Chválí Monika:))

Našla, holčička, našla! Chválí Monika:))

 

Když jsem dala Ari odměnu a smotala stopovačku, předstoupili oba komisaři, aby mi formálně sdělili, že jsem první části zkoušek vyhověla. Dostaly jsme nejdřív s Ari pochvalu, ale hned na to mi Vláďa vyčinil. „Prý, někam jdeme!!! Oceňuju tvoji upřímnost, ale tohle prostě nesmíš. Psovod vyhledává se psem stopu a rozejde si teprve, když si je jistý, že pes stopu má. Oznámíš: Mám stopu. Jdu po stopě. Nebo třeba jen „Stopa“. Ale nikdy, nikdy neříkáš: někam jdeme!!“

„Ano, prosím,“ špitla jsem, protože jsem věděla, že má pravdu a že mu záleží na tom, abychom dělaly svoji práci pořádně. On věděl, že jsem byla nervózní, já to věděla taky, ale zrovna jsem plynula na růžovém obláčku štěstí a úspěchu, tak jsem se pro to nehodlala kabonit. Naštěstí ani on, i když pořád vrtěl hlavou, když si na moje nestandardní hlášení vzpomněl.

 

Já už se příště ohlásím pořádně:))

Já už se příště ohlásím pořádně:))

 

Odpluly jsme s Ari k autu a to už volali Vítka s Gerdou. Gerda je bloodhound, stejně stará jako Ari, ohromně nadaná fenka. Ač jsem byla zvědavá, nešla jsem se na stopu podívat. To proto, že Gerda mě velmi často v tréninku hledá a na zkouškách někdy rozhodují o úspěchu a neúspěchu maličkosti. Nechtěla jsem ji ani náhodou zmást. A moc mě potěšilo, když jsem po nějaké době viděla všechny přicházet a tak nějak jásavě. Palec nahoru – hurá! Gerda s Vítkem taky našla!

Potom uplynulo dost času, než přišla na řadu Dana s Cecilkou – ta je taky bloodhound, ale starší než Ari s Gerdou. Na její stopu jsem se nešla podívat ze stejného důvodu, jako u Gerdy – a Cecilka mě hledává ještě podstatně déle. Tentokrát se vítězný návrat nekonal, Cilka si z kladečů vybrala Daninu dceru, která však byla „falešným“ kladečem. Nechtělo se mi tomu věřit, Cecilka poslední týdny chodila moc hezky, má opravdu velké zkušenosti, tohle se jí nepodobalo.

 

V lese bylo živo (ale měli jsme všechna povolní, od lesáků i od police...)

V lese bylo živo (ale měli jsme všechna povolení, od lesáků i od police…)

 

Jenže, jak už dnes víme, Cecilka měla zdravotní potíže – den před zkouškou jí Dana našla něco podivného na ušním boltci, a že bloudi mají nějaké uši! Včera (v úterý) měla už ucho horké, takže nezbylo než běžet na veterinu. Zatím ale není jasné, o co jde, pořád není nic vidět. Ale stačilo to na to, aby byla Cilda nesoustředěná.

Potom už se kladly stopy na druhou část zkoušek. Jestli v té první části byly všechny stopy jen půl hodiny staré, pak v té druhé byly staré hodinu s tím, že ta napříč křížící, byla čerstvější, tedy jen půl hodiny stará. To je pro psy obtížné, protože instinkt jim říká: „jdi po té čerstvější“, zatímco my jim říkáme: „jdi po té, co jsme ti přikázali“. Navíc je stopa dlouhá 500 metrů, oproti 200 metrům stopy první.

Obdivovala jsem nasazení komisařů, kteří se skutečně nezastavili ani na chvíli, stejně jako dobrovolných kladečů, kteří chodili a postávali tam, kam je komisaři posílali, ba pak hodinu trčeli někde v houští, zatímco je žrali hmyzové, nadšení snadnou kořistí. Vlastně každý na to obětoval kusanec neděle – v případě komisařů, kteří přijeli z daleka, to byla dokonce celá neděle.

 

Vítek s Gerdou

Vítek s Gerdou

 

Snažila jsem se holkám střídat odpočinek v autě s pobytem venku a hrou, byť jsem nesměla nikde moc chodit, abych nezašlapala nějaké cenné území. Čekaly jsme a čekaly. Až to přišlo. Zase zachrčela vysílačka a Vítek na mě volá, za dvacet minut jdeš! A taky ano. Jdeme na stopu ještě dál, než poprvé a já sleduju, jak je Ari oproti ránu taková klidnější. Chybí jí vzrušení? Je unavená? Docházíme na místo.

Jsem formálně seznámena s úkolem, kývnu, že chápu, co mám dělat a jdeme na to. Ari zase krásně sumuje, tedy čichá k oné zavařovačce s tričkem. Ono přinutit psa soustředěně čichat k něčemu, co se mu třeba očichávat nechce, není jednoduché, a přitom je to základ úspěchu. Potom ohledáváme prostor, kde má být stopa. Pavel mi cestou vesele napovídal: máš výhodu, já ti to řeknu: ta stopa tam je!

 

Sumování

Sumování

 

Zní to jako nesmysl, ale není. Na vyšších úrovních zkoušek stopa v označeném místě skutečně být nemusí. Zkouší se tak tzv. označení negativní stopy, neboli pes musí umět jednoznačně oznámit, že na daném místě stopa hledaného člověka není. Z našich psů to doopravdy umí jen Vítkův bloodhound Gump, ale toho dostihl věk a už je v psím důchodu. Nevím, jak se s tím umí popasovat Cilka, ale ani Berry, ani mladé fenky to ještě neumějí. Tedy ten pes samozřejmě ví, že ta stopa tam není, ale naučit psa, aby to uměl jednoznačně sdělit psovodovi, není jednoduché.

Ari si obešla zadaný prostor a vyrazila po stopě. (Ohlásila jsem to správně:)) Terén nebyl moc příjemný, hustý podrost s ostružiním, pak jsme prošly kolem krmelce, vešly do mladého smrkového lesa a já se jen bála, aby se mi nezamotala stopovačka, musela jsem držet Ari nakrátko.

 

Ari také sumuje - aneb čichá ke sklenici s pachovkou

Ari také sumuje – aneb čichá ke sklenici s pachovkou

 

Pak jsme vylezly z lesíka a Ari začala dělat kolečka – nejdřív běžela kousek vlevo, pak vpravo… A pak si vybrala vlevo, kde zrovna přicházela rodina s malými dětmi. A najednou slyším Pavlův hlas: „Vrať se, vybrala si špatného kladeče…“

Ari se prostě po tom výlezu z lesíka „přepnula“ na stopu Honzy, který šel vedle Zbyňka, a byly jsme v háji. Přesto, z cvičných důvodů, jsme ještě zkusila Ari vrátit na ten kraj lesa a nechat ji znovu se rozhodnout, ale ona nechtěla. Navíc vypadala nesoustředěná, pravděpodobně byla už dost unavená – přece jen jsou jí jen dva roky a kousek.

 

Po práci

Po práci

 

No, co už. Poděkovala jsem za stopu, Vláďa zavolal Zbyňkovi, že může jít k autům a my jsme k nim šli taky. Byla jsem zklamaná, ale ne moc. Věděla jsem, že na současném stupni výcviku bylo tohle na hranici Ariiných možností, že staré pachové vějíře a křížení jsme vlastně ještě netrénovali – jen stopy ve městě, ale to je něco jiného. Prostě se nám tu hranici nepodařilo přejít.

Bylo zajímavé sledovat, jak to Ari chápe. Ne hned, hned jí to nedošlo, to byla ráda, že má volno. Ale když skočila do auta a já ji odstrojila, tak bylo vidět, jak jí chybějí jiskřičky v očích, jak se nemá čím pochlubit. Komisaři a další skupina kladečů odešli připravit stopu pro Gerdu a já zase vypustila holky z auta, aby si Berry protáhla nohy a obě se zabavily.

 

Dana s Cecilkou (Cecilka je bloodhound:))

Dana s Cecilkou (Cecilka je bloodhound:))

 

Když jsem viděla, jak Ari není ve své kůži, začala jsem přemýšlet o motivační stopě. Ano, nebo ne? Fenka byla zjevně unavená, ale taky tak trochu nešťastná. Psi velmi dobře vědí, kdy mají úspěch a kdy ne! A pak jsem se rozhodla a poprosila Moniku, jestli by se mi pro Ari nešla schovat, Nic těžkého – motivační stopa je dělaná na zaručený úspěch:)) Prostě odejít kus po cestě (pošlapané lidmi a psy), zahnout do lesa a někde se schovat. Hezká, snadná čerstvá stopa.

Ari nejdřív nechtěla věřit, že jí zase dávám postroj, ale co paní činí, asi dobře činí, tak se podrobila. Bylo vidět, jak si na začátku moc nevěří. On to taky nebyl snadný začátek, vedle auta na místě, kde prošel snad každý, ale jak se jednou rozešla, tak zjistila, jak snadné to najednou je! A tak zrychlovala, až jsem za ní musela běžet a po zabočení do lesa jsem už pustila stopovačku a nechala Ari, ať si pro Moniku doběhne tryskem. To bylo slávy v našem lese!:))

 

Na stopě

Na stopě

 

A pak jsem ještě poprosila Dandu, jestli by mi nešlápla stopu pro Berry, aby se tam chudák taky jen nenudila. Taky čerstvou, ale v pěkně pošlapaném lese, kde se šly už i jiné stopy, tedy chodili tam lidé i psi. Berry do postroje doslova skočila a radostně si doběhla pro Dandu i pro odměnu.

A pak jsme zase čekali, abychom se dozvěděli, že i Gerda se nechala svést na scestí falešným kladečem. Mám dojem, že na mladé psí holky byla dvoustupňová zkouška prostě moc. Ale nevadí, obě mají kariéru teprve před sebou. Jen mi bylo líto kladečů i komisařů – všichni se tak snažili. No, my jsme se snažili taky, ale prostě jsme na to ještě nestačili.

 

Ari stopovací

Ari stopovací

 

A pak už byl piknik, což je moc hezká součást našich „velkých“ tréninků a zkoušek. Dana, Monika i já jsme napekly, Dana navíc udělala svoji proslulou pizzu, přinesly jsme termosky se třemi druhy čaje a dvěma druhy kávy. Bylo to strašně fajn, stát v lese s lidmi, se kterými sdílíme společný zájem, či snad posedlost:)) Pospolitost, vzájemná podpora, řekla bych i přátelství, to je dar, který mi přinesl výcvik psů v praktickém stopování. A moc si ho vážím.

Pak už bylo třeba jen vyřídit papírování (taková zkouška ho generuje plno), ti, kdo byli zdaleka, odjížděli, a já ještě podle Vláďových instrukcí položila stopu pro Amiga. Dělal s ním zase nové věci a já si říkala, to je to pravé, co zrovna teď potřebuje Berry. Kdepak, člověk se nikdy nepřestane učit!

 

Amigo

Amigo

 

 

Byl to nakonec krásný den a já jsem ráda, že jsem vám o něm mohla říct. Je to dlouhé, já vím, ale nějak jsem nevěděla, co bych mohla vynechat. Ptejte se, pokud vás cokoliv zaujalo.

Já nakonec ještě poděkuju všem, kdo nám ve výcviku pomáhají – jak komisaři, tak kladeči, bez kterých se prostě psi na cizí stopu cvičit nedají:)) Takže: DĚKUJU!  (inlove)

 

Foto: Monika Šáferová

Aktualizováno: 27.5.2015 — 00:34

40 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Píšeš o lidohledání tak pěkně, že mě chytá chuť to zkusit.
    (Ale nezkusím, radši budu mít Dondu jako profesionálního mazla u staříčků nebo u dětí – a z Meliny se budu neúnavně pokoušet vymýtit její běsy. Na lidohledání bych musela mít jiný psy, ne borderu a lejdynku.)
    A stejně – píšeš tak poutavě, že mě chytá chuť… :-)

  2. Přávidím, Dede – s dobrou partou, přátelskými psy a v přírodě zakončené zkoušky, to je určitě skvělý aktivní “ odpočinek „!

  3. Milá Dede, moc ráda čtu o šikovných psech a jejich lidech a o tom, co spolu dokážou. A tohle jsem četla s dvojnásobným zájmem, když znám hlavní aktérky! (inlove) Jste dobré, všechny, bez ohledu na výsledek! A moc se mi líbil závěr, kdy Ari dostala možnost absolvovat motivační stopu pro radost! To je skvěle promyšlené! (y)
    A Tebe obdivuji za vytrvalost.

  4. Ahoj dievčence a chlapci. Dnes som dorazila po mesačnom pracovnom turnuse v BRD domov. Moja bábi trpí Alzheimerom (demenciou) a je to dosť zlé, ale chcem Vám napísať niečo iné.
    Moji ľudia majú veľký dom, primeranú väčšiu záhradu a tri vtáčie búdky.
    V búdke č.2 – oproti starkého dielni žila rodinka sýkoriek belasých – pokiaľ chodil dnu a von dedko, vtáčence neprotestovali. Ak sme išli okolo babka a ja, rodičia s vreskotom uleteli. Napriek tomu potomstvo vyrástlo :)
    V búdke č. 1 žil párik drozdov, kt.úspešne vychovali svoje deti,ako vyleteli, sme bohužiaľ nevideli, pretože niekoľko dní bolo škaredé počasie, a keď sa dalo ísť von, naši drozdíci už boli preč. :)

    Qsobitnou kapitolou bola búdka č.3., fyzicky umiestnená na železnej tyči nad búdkou č.2.
    V tejto búdke, žil notorický „starý mládenec“ (tiež kos), kt. si na žiaden pád nevedel nájsť manželku.
    Dlhé hodiny sedel na búdke a vyspevoval.Ono by sa aj našla záujemkyňa, ale namiesto tučného červíka jej ten blbec priniesol vždy čersté lístky z čerešne(nevhodné na nič). Tak každa drozdia (kosí) slečna našuchorila pierka a odletela preč. :(
    Raz bol ten kosí donchuan tak zblbnutý láskou, že mi vlete vrazil do okna. Našťastie to prežil.
    Teraz už majú kľud a my nepočúvame kosí vreštenie :)

    1. No vitaj doma! Pekný popis zo života drozdov – aspoň sa v tej neľahkej robote trošku potešíš prírodou. A tiež ma baví takto si sledovať „starých známych“ po mojich trasách, zvieratá aj rastliny.

  5. Moc zajímavé. Jste všechny moc šikovné, je to úžasné, co všechno stíháš. Je to opravdu náročný koníček, myslím. A to pro vás všechny. Držím palce, ať se daří.

  6. Milá Dede, našla jsi pro sebe i svoje dvě vlčky skvělou „pracovní“ zábavu. Krádně se článek četl, vůbec mi nepřipadal dlouhý, všechno bylo vééélice zajímavé.

    Dana s Cecilkou – to je přeci také „ta Dana“, která uvádí tvoje „Obyčejné Vánoce“ a spolu kujete přípravy na další představení ? Vida jak jste se spolu sešly hned na dvou zálibách (clap)

    1. Ano, Maričko, je to TA Dana :) Navíc hraje hlavní roli v připravované hře a ještě je místní fyzioterapeutkou… bez ní bych mnohem hůř vycházela se šlachami na své pravé ruce :P

  7. Ty i tvoje psí holky jsou úžasné. Nedovedu si takovou práci představit s našimi blázny. On se jeden bez druhého nehne. Možná tak ještě doma, že je jeden na dvorku a druhý v baráku ale někam jít – to ne. Ony ty černobílé holky jsou nejen hezké ale i hodně chytré

    1. Maruško, ono by to šlo, pokud kluci chtěli čuchat… pak by se těšili a rychle by pochopili, že se v práci střídají, že není jeden odstrčený na úkor druhého (inlove)

  8. Dede, díky za parádní článek, o mantrailingu čtu vždy ráda. Tenhle způsob využití psího nosu se mi hodně líbí.

    Gratuluju k šikovným holkám psím a hlavně k té partě nadšenců: ono vlastně u většiny sportů a vůbec činností je snad nejdůležitější natrefit na to správné vedení a mít s kým cvičit. Že se zkouška tentokrát složit nepovedla není v tomhle světle to podstatné :)

    1. Máš pravdu, Pavčo, ta parta bezvadných lidí je moc důležitá. On člověk často propadá beznaději, když se výcvik někde zasekne a člověk zase spadne (zdánlivě) na dno. Hledání příčin, proč se věci naráz nedaří, není snadné, ale víc hlav víc vidí a navíc toho v depresi umějí ti ostatní zase povzbudit. Myslím, že kdybychom při sobě takhle nestáli, tak by to prostě nefungovalo. Tohle nemůže člověk dělat sám (už je pro to kladení stop, že:))

  9. Dede, výborná práce se psy! Je to namáhavá činnost ale radostná. Jiskřičky a radostný pes je odměnou. Bylo to napínavé čtení, dopadlo to dobře neb Ari nakonec našla a Beruška také, takže byly jste určo spokojeny.Ještě máte na olympijské výkony času habakuk,nejdůležitější je radost a vzájemné porozumění se zvížaty. (inlove)

    1. Ano Jenny, člověk se nalítá, ale zase si správně unaví psy (chuckle) Po zkouškách byla Ari placatá hodně dlouho… :)

  10. Ja som moc rada, že si nič nevynechala, čítalo sa to samo. Je to krásna aktivita a vlčky sú šikovné, Ari určite ešte dozreje. Musela som sa usmiať na mieste, kde píšeš, ako sa Ari celá tešivá tlačí do postroja. Pripomenulo mi to našu krpatú, ktorá vo vidine dlhej prechádzky sama strká pacičky do otvorov v postroji a keď sa jej nepodarí trafiť tak po ňom (a po mne) nedočkavo dupe :D

    1. Vašu krpatú… moc ráda čtu tvoji slovenštinu, milá Km! (inlove) Jo, umějí se holky těšit, ale taky si umějí ze mě dělat akorát srandu. To tedy platí zatím jen o Berry…

      1. Vlčiaci sú beštie inteligentné, bleskovo si vyhodnotia, kedy si môžu urobiť po svojom. Nie žeby Jackie bola úplne blbá, to božechráň, ale úplný lumen zas tiež nie je (nemyslím, že by vedela takto samostatne pracovať a rozhodovať sa v teréne, atď.). Ale máme ju radi, hysterku našu malú (chuckle) (Včera som aj chcela k tvojmu článku o psej reči popísať niekoľko jej druhov jačavého štekotu, ale jednak som nestíhala a jednak mi z toho nakoniec vyšlo, že v podstate furt piskľavo a hystericky jačí, jak taká kofa na rínku :) )

  11. U zkoušek/závodů na více kol je naprosto nutné psa přinutit v mezičase co nejvíc odpočívat. Krátké vyvenčení před a po a jinak klid! Vytáhni tu druhou, dělej něco s ní a tu pracující nech nabrat síly na další kolo. A dělej občas víc kol i v tréninku.

    1. Petro já jsem se snažila, ale spaní se prostě nekonalo. Ony si v kufru nelehly, ať tam byla jen jedna nebo obě. prostě to bylo moc velký vzrůšo a pak byla Ari unavená (wasntme)

  12. Gratuluju. Gratuluju i když všechno nevyjde, protože jde i o snahu se vůbec zúčastnit. Představ si, že bys seděla doma u počítače, adrenalin nikde, kafe bys srkala z hrnečku a strom bys viděla z okna.
    Dotaz. Měla jsem dojem, že Gerda a Cecilka jsou už „vyučené“ stopařky. Musí se dostavit na každou takovou zkoušku nebo třeba jednou za rok předvést, že trénují a jsou pořád stejně dobré.
    Vlastně ona každá zkouška je ověření vlastních znalostí, takže dotaz je krapítek mimo mísu.

    1. Cilka je vyučená (však má za sebou i praktické zásahy), ale ty zkoušky jí nejdou – Dana bývá nervózní a pak se chybička vloudí.

      Gerda je stejně stará jako Ari, takže mlaďucha (wave)

  13. Dede, četla jsem jedním dechem a napnutá až do konce. No tak to pro tentokrát nedopadlo…nevadí, příště. Jste holky šikovné!!! Krásně napsané, pro mě velmi poučné.

  14. Zrovna včera jsme se s Terkou o mantrailingu bavily – totiž začíná s Brooke zkoušet stopování (a musím pyšně říct, že Brooke to jde – ty čtverce vyžírá opravdu skvěle (chuckle) ). Zrovna narazila na nějaké fórum, kde se mluvilo o tom, že v Čechách nejsou kvalitní instruktoři, kteří dokáží jasně vysvětlit, co a jak po psech při této aktivitě chtít … jak to vidíš ty?

    1. Ygo, já nevím nic o sportovním stopování (IPO), jen to, že se z řad českých psů a psovodů rekrutuje spousta šampionů. Tam se to určitě umí a instruktoři jsou.
      Praktické stopování je trochu jiná disciplína (u nás nová, nejblíž je k tomu asi stopování podle TARTu) a tam skutečně instruktoři nejsou. Podle mého názoru ten nejlepší u nás je Vláďa, náš policejní instruktor. On je ale třída prakticky ve všem co se týká výcviku psů :) Jenže není naklonovanej!

      1. Aha – my se opravdu bavily o instruktorech mantrailingu.

        A zapomněla jsem napsat, že jsi napsala skvělý článek o krásné aktivitě lidsko-psí. Je vidět, že člověk hodně dokáže, pokud má ten správný zápal a podporu okolí. Nepochybuju, že příští zkouška bude hodnocena kladně.

        A tvoje psí holky jsou krasavice inteligentní a kdybych se někdy ztratila, tak jedině tam, kde by mne mohly najít (nod)

    2. Ygo, já se pídila po nějaké skupině lidí okolo MT na brněnsku hned po té, co o něm začala Dede psát. To Ajvi ještě neexistovala ani v plánu pí chovatelky :). Do současnosti se nic pro širší veřejnost nevyskytuje, jenom pár lidí přes záchranařinu a ti už tvoří svoji společnost.

    1. Tolikrát, kolik se dokáže vypsat a uskutečnit, což je tak třikrát za rok. Zápisné pro členy Rescue Stopaři je 200 Kč na tým (pes a psovod), pro nečleny je to tuším 400…

  15. Když tou zkouškou projdeš, tak se stane co? Policajti vás začnou zvát na pátrací akce? Nebo budete jen taková aktivní záloha?

    1. Než nás začnou policisté oficiálně zvát, tak je těch zkoušek ještě hodně… tahle a ještě jedna v kategirii výcvikových a pak tři stupně v kategorii praktických. Je to dlouhá cesta… (angel)

      1. A kolik těch skutečně schválených a oficiálně fungujících profesionálních psovodů vlastně je? Nestává se, že zrovna nikdo není k mání a je třeba zavolat někoho, kdo sice zkoušky nesložil, ale vede si na stopě docela slušně (jako v článku)?

        1. Ono je to složité. Dobrovolných psovodů s atesty je něco kolem třiceti, ale jsou to vlastně všichni specialisté na vyhledávání na plochách a v sutinách.
          Stopaři našeho typu oficiálně používaní nejsou, ty standardy jsou relativně nové. Přesto Má Vítkův Gump i Danina Cecilka za sebou aktivní i úspěšnou pomoc při zásazích, jen to bylo v době, kdy se to bralo volněji. Dnes policisté obvykle dobrovolníky nechtějí. Ovšem příbuzní pohřešované osoby mají právo si člověka se psem zavolat, atest neatest a policie by mu měla práci umožnit.
          Potíž ve všech případech bývá hlavně v tom, že u nás není zvykem volat psovoda se psem brzy po tom, co se člověk ztratí, obvykle i policejní pes přichází po mnoha a mnoha hodinách, kdy se stopa (pokud to není v přírodě) už těžko vyhledává.
          Příklad ze Slovenska, kde místní policisté vyhlašující pátrání po zdrogovaném člověku náhodou natrefili na výcvikový tábor, kde zrovna Dana s Vítkem ukazovali slovenským záchranářům, jak se u nás pracuje – a Gump jim chlapa našel za deset minut a ušetřil hodiny nočního hledání v nepřístupném terénu, se prostě neopakuje.
          Aby policisté uvěřili, že jim dobrovolník se psem může být co platný, musí mít takový tým výsledky lepší, než všestranný policejní pes. A to není úplně jednoduché:)) Od toho máme ten systém zkoušek.

  16. Dede, díky za moc krásné počteníčko. I když jsem už znala i konec, stejně jsem si celý průběh zkoušky znovu ráda a v klidu od Tebe přečetla. A takhle písemně podané (i s bezva fotodokumentací) jsem si to bezva užila. A máš pravdu. Jste partička stejně postižených nadšenců a to musí být moc krásné patřit do takové smečky! Přávidím ti! Kdysi jsem také patřívala. Podrbej za mne obě senzační pejsky!

    1. Díky Alex (inlove) Ovšem, když mi jeden z Brňáků oznámil, že mám přítelkyni v Lelekovicích – tedy tebe, musela jsem se smát – ten svět je děsně malej (chuckle)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN