BTW: O dřevu a ohni

0109dar1_1Je to zábava ji získávat. Někdy se loupe lépe, jindy hůř, ale ta radost, když se mi povede uloupnout pěkný velký kus! Je jemná, i proto se ráda kroutí a divím se, že se jejích něžných barev už dávno nechytli módní návrháři. Ale nejlepší je, že tak snadno a rychle hoří. Nemohu si koupit nic, co by ji nahradilo!

 

A o čem to vlastně mluvím? Inu o březové kůře. Topíme březovými poleny, která ukládáme do velkého kovového zásobníku na chodbě. Prohlížet polena a „lovit“ kousky kůry na zatápění je jedna z mých čistých, byť možná kapku dětinských, radostí:))

Někdy se z polena odlomí celá kůra, často ale loupu jen tu jemnou vrchní vrstvu. Nebylo by to ono, kdybych chtěla z kůry něco vyrábět, ale na zátop není nic lepšího. Kůru – jemnou svrchní, celou pevnou i naštípané třísky skladuju v košíku na bylinky. Pro moji hlavu zasněnou tak vzniká další kvalita – kůra a dřevo uložené v tradičním proutěném košíku. Žádné umělotiny!

Přitom patřím k lidem, kteří výhody moderního světa oceňují, mám ráda pohodlí a bezpečnost, kterou většina dnešních výrobků zaručuje. Jenže oheň, z něho pocházející světlo a teplo… víte, v tom je něco tak prapodstatného, důležitého a v dnešní době i jakýmsi způsobem osvěžujícího, že si tento rituál chráním a pěstuju v jeho původní podobě a jednoduchosti.

Dám do vyčištěných kamen chumáč jemně naloupané březové kůry, obstavím ho hraničkou voňavých březových třísek a zapálím. Potom kamna zavřu, za chvilku přiložím první polena a těším se hravým praskáním, slibujícím našemu Domu teplo a pohodlí.

Jsem ráda, že tyhle prazážitky ještě z moderního světa nevymizely. Ani by neměly, protože člověk by nikdy neměl zapomenout, jak obtížné je přežít, pokud je odkázán jen na to, co sám umí. A jak moc závisíme jeden na druhém. Když nic jiného, tak to pomáhá vidět většinu našich problémů ve střízlivější perspektivě:))

 

0109dar1

 

A tak se dnes ptám: máte také své oblíbené prazážitky? Tím myslím činnosti, jejichž charakter a význam se po staletí nezměnil a tvoří tak jakousi nepřetržitou nit vinoucí se dějinami lidstva:)) Sama bych sem zařadila práci s dřevem, vodou, ohněm, ale třeba i šití v ruce, mytí se v přírodních tocích a podobně:)) Věřím, že vás napadnou i další činnosti, které by sem patřily. Zkuste popřemýšlet a uvidíme, co nám z toho vyleze:))

Aktualizováno: 8.2.2015 — 19:12

27 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Děkuju všem za krásné komentáře o pračinnostech – moc jste mě potěšili rozšířeným sortimentem (inlove)
    Alasdaire, taky miluju pití u pramene – na horách nás naši honili ke studánce, ale stejně jsem pila i vodu z potoka, naštěstí bez následků:)) Tady v Miletínských lázních je studánka s úžasnou vodou, v lese… tam se taky ráda napiju.
    Štípání dřeva už dnes opatrně odsouvám do povinností, nelíbí se to mým zádům. Ale třísky si naštípu ráda:))
    Hrabání se v hlíně, těstě… ano. Ruční šítí ve mně budí jen vděčnost za to, že to nemusím doopravdy dělat:))
    A kojení, milá Toro… máš úžasnou pravdu, děkuju za ten postřeh (inlove)

    Jinak stále vdatně babičkuju, s Patrikem je už sranda, umí spoustu slov + miminkovštinu, která však různě zní (to ty jeho používané jazyky…) Jinak kdo se ptal… mluvíme na něj česky, však táta na něm mluví česky pořád a chlapíček rozumí (když chce :P ) Jinak nejčasněji tu zní buď nadšené „jo!“ nebo umíněné „ne“ :D Umí volat i na holky a ty ho berou shovívavě. Tedy – Ari je z něj nadšená, nejradši by si ho přivlastnila, což z pochopitelných důvodů mírním. Je tu prostě legrace (inlove)

  2. Pro mne definitivne stipani drivi, od vetsich spalku az po stipani trisek. I kdyz toho si v Jizni Karoline neuziju. A pak i to kynute testo. Je zive a pod rukou se meni.

  3. Možná jsem úplně vedle a toto téma jsem pochopila jinak, ale od doby, kdy mám vnoučata, je pro mně „prazážitek“ obyčejné kojení. Ten grif, kterým si máma přiloží miminko k tělu, ruka, která jej přivine. A dětské ručky, které se opřou o mámino tělo a oči, které vyhledají kontakt. Vidím řadu madon, které stejným způsobem chovají dítě ať je pravěk, středověk či novověk. Vidím stejné pohyby, které jsem dělala já, vidím stejný pohled u vnoučete, přesně stejný jako měl jeho otec, před „pradávnými“ 35 lety… Jen osoby se mění.

    1. Ne, Toro, máš naprostou pravdu. To opečovávání miminka bylo, je a doufám, že i bude, pořád stejné (h) .

  4. Jak už napsali jinni, také moje „pračinnost“ je ruční hnětení těsta na chleba. No sice i proto, že nemám el. pekárnu, protože ji nechci. Já prostě hnětu ráda, stejně jako se ráda hrabu v hlíně na zánohě bez rukavic. Cítím jakési spojení s přírodou v případě těsta s materiálem. Proto se „hnětací“ recepty velmi šptaně popisují, musí se cítit, kdy právě při ručním hnětení přesně vím, kdy u těsta docílím správné kvality.

    Jinak tady „po staru“ řežu klacíky. Takové, které jsou přiliš tlusté na zlomení „přes koleno“, ale příliš tenké na el. pilu. To pak vezmu obloukovou pilu, vzepřu si jí do břicha a zajistím v nohách. A pak o ní klacíky rozřežu. Dělám to ráda, protože přesně takhle to na chatě dělal a naučil nás to můj tatínek.

    A pokud jde o březovou kůru. Když jsme bydleli v New Hampshire, tak tam rostly krásné břízy „Paper bark birch“. Její kůra se jednak sama odlupovala, kolikrát ve velkých cárech, nebo se dala stáhnout ručně. A pak ještě vice rozdělit (jak píše Dede) na úplně tenoučký plátek kůry. Loupání březové kůry mě vždy svádělo při procházkách lesem a někdy jsem si opatrně sloupla div ne arch „papíru“. Měl krásný březový vzorek. Dalo se na něj doslova psát. V té době můj manžel ještě učil a jednou dostal poděkování od jedné studentky napsané právě na březové kůře, kterou nalepila na tvrdý podklad. Já si ty „archy“ kůry zakládala na vyrovnání do různých těžkých knih a možná by se ještě v některých našly ty kousky založené. Nikdy jsme s nich ale nic nevyrobila, přestože am.indiáni je uměly využít na krásné výrobky. Tady je jeden odkaz, kde je na několika obrázcích vidět, jak se kůra loupe sama o sobě.

    https://gobotany.newenglandwild.org/species/betula/papyrifera/

  5. Já nevím, já jsem zejména v kuchyni staromilec se starožitnými mlýnky a různým náčiním a hlavně recepty. Mám několik rodinných a když dělám mřížkový koláč, vzpomenu si na dědečkovu sestru a asi i dál, protože ona se učila od své maminky a ta možná také recept dostala od své maminky. Když vařím jídly, která se po minimálně čtyři generace dělají v naší rodině a jindy jsem je nikde nejedla ani ve starých kuchařkách nenašla.

    1. Jéje, to mě moc zajímá, nějaký recept by nebyl? A nebo už byl a já na to zapomněla? Moc a moc prosím – a moc děkuju předem.

  6. Ano, rozdělat oheň. Chodit bosa. Spát venku, tam, kam jsme prostě ten den bez velkých předchozích plánů došli. (Pravda, prapředci asi nevedli spacák a karimatku.)

    Na druhou stranu přesně opačný pocit, když se po chladném dni na vodě večer obujete do suchých teplých bot. Nebo si po delším cestování s omezenou možností hygieny vlezete doma pod sprchu. To, že ve svém obydlí mám bez velké námahy sucho, čisto a teplo. Ten pocit taky dovedu docenit :) S prapředky bych asi neměnila :)

  7. Hubárčenie. Prazážitok kultúry typu „lovci-zberači“. Nachádzanie tých krásnych, úhľadných plodníc je naozaj taká čistá praradosť a pravášeň. Človek zbadá jeden, čupne si a pred očami sa mu vynorí ďalších 10 naokolo. Niekedy tú radosť kazia davy ľudí, čo sa natrepú až do terénu autom a sú aj týpkovia, čo vám doslova križujú dráhu a vyberajú huby spred nosa. Ale česť výnimkám. Pri jednej dobrej tohtoročnej hubačke sme natrafili na starší manželský pár. Pán išiel ďalej odo mňa,pani bližšie. Medzi ňou a mnou bola stará machová cesta a nejakou tichou dohodou, bez slova či pohľadu, sme dospeli k tomu, že ja som zbierala po jej pravej strane a ona po ľavej. Mali sme obe dosť, nijako sme sa nerušili. Na križovatke na konci terénu sme si pochválili úlovky a dobrú sezónu a spokojné sa rozišli :) .

  8. Tak pokud jde o prazážitek,ten můj není spojen s prací.Já jsem v sedmém nebi když můžu jít bosá v trávě.Takové té hebké,příjemně prohřáté sluncem.A potom si do trávy lehnout a dívat se na nebe,pozorovat obláčky a ptáky,poslouchat šum stromů.To je přímo balzám pro duši.

  9. Takhle, jako o prazážitku jsem o tom nikdy nepřemýšlela. Nevnímám spojení s minulostí, možná proto, že jsem větrné znamení :D
    Častěji, když dělám něco obzvlášť hnusného, špinavého nebo těžkého mě napadne, jak snadno toho můžu nechat a nikdy se k tomu nevrátit. A přepadá mě obdiv k těm dávným lidem, kteří na výběr neměli … pak následuje dopal nad dnešní konzumní dobou … a ten dopal některé druhy práce nesmírně urychluje a zefektivňuje :D
    Prazážitek? Nejspíš převod drůbeže z okrasné do kuchyňské formy :D

    1. Hihi, s tou konzumní společností to neberte vážně :D
      Ostatně, je únor. Nejvyšší čas zajet do hobbymarketu, koupit bytový skleníček (s deklem proti kočkám) a semínka a vyset papriky a feferonky (sun)

  10. Ahoj Dede. Štípání dřeva. Vždycky pak skučím jak mně berou ramena protože je to na celou zimu a pořídit si štípačku jsem nějak zatím nezvládl, jakkoliv níže Matyldě radím těžkou práci přenechat strojům. Pak mně napadá třeba pití z potoka v létě. Pokud někoho přistihnu, že se v něm chce mýt, ženu ho z něj ven, protože je to chráněný vodní zdroj (někdo prostě ty cedule číst nebude a nebude) a jeden z mála u nás, ze kterého se dá napít s přijatelnou mírou rizika. A to se neobtěžuju s plněním do lahve, ale lehám si na zem, aby to byl ten správný prazážitek. :D

  11. Šití v ruce a vyšívání, pletení, štípání dřeva, zakládání ohně v kamnech. Pletí záhonu. Pokud jde o vybouchávání kynutého těsta, tam, zatím robotu nemaje, využívám sílu mláďat. Mě z toho za chvilku bolí ruce a oni chtějí buchty :)
    Zajímavé je, že někdy mám skoro fyzickou potřebu šít něco v ruce. Pak si vyberu patchworkový vzor, který to vyžaduje, a věnuju se tomu. Jindy na to nemám ani pomyšlení. Zatím jsem nepřišla na spouštěč toho procesu :)

    1. V kuchyni platí, že těžkou práci přenecháme strojům. Ale pak by to zase nebyl prazážitek.

      1. U kynutého těsta si ten prazážitek klidně odpustím, zejména pokud jde o množství, které potřebuju na koláčky na hody. :)

        1. Prazážitky v kuchyni si taky klidně odpustím a co se týče toho šití, jsem opravdu šťastná, že už to dnes není nutnost jako byla snad pro každou ženskou vlastně ještě jen o jednu generaci přede mnou. Já bych si leda tak sešila obě ruce k sobě a uvztekala se u toho. O to víc obdivuju ty, kteří to umí :)

  12. Milá DEDE oheň mám také ráda a můj sen, kdybych bydlela v domě, by byl krb. Plápolající oheň v krbu, já v ušáku a na klíně kočičáka. Jo to by bylo.

    Ale k Tvé otázce o prazážitcích.
    Mě napadá hnětění těsta na kynuté pečivo. Víš, jak člověk sedí s mísou na klíně a měchačka se boří do těsta. Člověk hněte těsto, až je nadýchané a nechytá se stěn mísy. Kolik žen přede mnou těsto hnětlo ? Stejnými pohyby napříč stoletími a zeměmi.
    Aby pro svou rodinu mohlo upéct chléb.
    Vím, že jsou dnes už hnětače na těsto, ale stejně ruka a měchačka je to nejlepší.

    Míša

    1. Míšo, to si jen myslíš. Pekárna nebo robot to těsto uhněte mnohem lépe a za podstatně kratší dobu….

      1. s tím souhlasím. I když moje pekárna se na mne vykašlala co se pečení týče, tak ji nevyhazuji a používám pro zadělávání a kynutí. Nemusím hlídat, zapíská až je hotovo. Ona byla na opravě už v záruční době a jako většina věcí s koncem záruční doby ukončila svoji činnost.

      2. To je sice pravda Ivo, ale nemůžeš při tom snít.

        Že sedíš ve venkovské světnici před 150 lety. Oheň praská v kachlových kamnech. Manžel je na poli. V kolébce spí nejmladší potomek.
        No asi jsem snílek a blázen.
        M.

        1. Já jsem pragmatik – šetřím ruce a čas. Času ostatně není dost, mám tři psy, dva kocoury, zahradu 2500 m2, barák na tři štoky, líného syna a manžela, který jezdí domů jen na víkendy, takže pro jednu ženskou práce až nad hlavu.

        2. TAK, DĚVČATA, JÁ POUŽÍVÁM ROBOT NA ZAČÁTEK HNĚTENÍ TĚSTA.PROTOŽE PEKÁRNU NEMÁM A NIKDY ANI MÍT NETOUŽÍM, POČÁTEČNÍ ZADĚLÁNÍ DĚLÁ ZA MNE STROJ.

          ALE PROVZDUŠNĚNÍ A VYPRACOVÁNÍ TĚSTA, AŽ JSOU NA NĚM BUBLINY, TO DĚLÁM POKAŽDÉ RUČNĚ. ALE JÁ UŽ VZHLEDEM K CUKROVCE TOLIK NEPEČU. DNESKA JSEM VŠAK UPEKLA DIETNÍ ŠTRÚDLÍK BEZ VAJEC A BEZ CUKRU. MLSNÁ MNE PROHÁNĚLA TAK DLOUHO, AŽ MNE DOHNALA. UŽ JSME HO S JIŘÍM VEČEŘELI. ČERSTVÝ JE NEJLEPŠÍ. JAKMILE TĚSTO ČASEM ZVHLNE, UŽ TO NENÍ TO PRAVÉ OŘECHOVÉ. JE MI UŽ PŘES 60, ALE STÁLE NEMOHU ZAPOMENOUT NA TO, JAK SE U TETY V PEKLE NAD ZDOBNICÍ JEDEN DEN ODPOLEDNE MÍSILA KOPISTEM A V OBROVSKÉ DÍŽI OPRAVDU HROMADA CHLEBOVÉHO TĚSTA VEČER SE ZADĚLALO, PŘES NOC KYNULO V DÍŽI.. PEKL SE TAM CHLEBA DOMÁCÍ, V PECI A JEN Z PRAVÉHO CHLEBOVÉHO KVASU. RÁNO DRUHÝ DEN SE TĚSTO JEŠTĚ DOMÍSILO, UDĚLALY SE Z NĚJ HLADKÉ BOCHNÍKY ,ŠUPLY SE NA SLAMĚNÉ OŠATKY, POSYPALY SE TROŠKOU MOUKY A AŽ DO ODPOLEDNE SE BOCHNÍKY NECHALY POD PLACHETKOU STÁT. MEZITÍM SE NA MAXIMUM A DOŽHAVA ROZTOPILA PEC. NO, A KDYŽ SE VYMETLY HODNĚ HORKÝ A NEJŽHAVĚJŠÍ UHLÍKY A UŽ SE PAK JEN MÍRNĚ PŘIKLÁDALO, BYLA PEC PŘICHYSTANÁ K SÁZENÍ CHLEBA. TA VŮNE PEČENÍ A UPEČENÉHO BOCHNÍKU SE ZAPOMENOUT NEDÁ. PEKLO SE BOCHNÍKŮ NA 14 DNÍ A CHLEBY BYLY YVYNIKAJÍCÍ CHUTI STÁLE I TEN 13. DEN, KDY SE ZAS ZADĚLÁVALO. A PRO MNE BYLY PRÁVĚ NEJLEPŠÍ POCHOUTKOU PODPLAMENICE, NA KTERÉ TETA NIKDY KVŮLI MÉ DĚTSKÉ MLSNOSTI NEZAPOMÍNALA. CHLEBA Z PECE NA DŘEVO MÁ ÚPLNĚ JINOU CHUŤ, VŮNI I KONZESTENCI. PAMATUJU SI ALE DOBŘE, KDYŽ MLADŠÍ DCERA BYLA NA NĚJAKÉM KURZU S KAMARÁDY. TAM BYLA JEN MENŠÍ PEC A DCERA SI VŮBEC NEVĚDĚLA RADY, JAK V NÍ UPÉCT PRO LIDIČKY Z KURZU NĚJAKOU KYNUTOU MLSNOTU. JELUIKOŽ MNE BABIČKA ZUŽ JAKO DĚCKO NAUČILA DOST TRIKŮ, JAK POZNAT TEPLOTU V TROUBE ČI V PECI, PORADILA JSEM.OSÁDKA KURZU ZHLTALA PEČENOU DOBRŮTK U DO POSLEDNÍHO DROBKU A DCERA MUSELA OPAKOVAT.ROZDÍL MEZI TROUBOU NA PLYN ČI ELEKŘINU JE MARKANTNÍ A VÝSLEDEK SE CHUTÍ NEDÁ SROVNAT. PLYN I ELEKTŘINA PEČIVO DOST VYSUŠÍ.

      3. Ba ne. S hnětačem v ruce jsem rychlejší než pekárna.
        Na druhou stranu. Pekárně předám inkredence ;) a na jeden a půl hodiny můžu jít pracovat jinam, takže v ruce dělám těsto jen výjimečně.
        Měchačkou ho nevymíchám. Dostanu křeč do ruky příliš brzy :D

    2. Já si s tebou zasouhlasím.
      Jakákoli příprava jídla, kde se v tom hňácám rukama, ale syrový maso a chleba vede.
      A nechci hnětač, páč to chlebový těsto dělám rukama právě proto! :D

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN