POZVÁNKA NA VÝLET: Zimní přechod Krkonoš

OLYMPUS DIGITAL CAMERANeustále tu popisuji výlety vhodné spíš na teplé počasí, tak udělám výjimku a přidám jeden zajímavý, co jsme absolvovali loni na přelomu února a března. Výjimečně nejde o místa příliš neznámá, přesto to může někoho inspirovat. Trasu popíši stylem vyprávění, aby se to trochu odlišilo od turistických průvodců, které o těchto místech jistě bohatě informují.

 

Tento výlet je dlouhý dvě noci. Záměrně nepíšu dva nebo tři dny, protože začátek je první den večer a konec třetí den dopoledne, takže na „velkou „túru“ je tu tedy jeden den.

V pátek odpoledne, když všichni skončili v práci, jsme vzali pár nejnutnějších věcí a vyjeli auty do Špindlerova Mlýna. Loňská zima byla mírná, takže i cesta byla naprosto bez problémů. Na parkovišti poblíž lanovky na Medvědín jsme zaparkovali a vyrazili po modré značce po druhém břehu Labe směrem do hor.

 

0121pet1

 

Až k Dívčí Lávce je to asfaltová cyklostezka, která je bez problémů schůdná v absolutní tmě. Na rozcestí modrých značek jsme přešli Labe a napojili se zpět na silnici, co se vine na Špindlerovku. Po ní se jde asi kilometr až k místu, které se jmenuje Medvědí koleno (je tu i autobusová zastávka). Je to ta nejzakroucenější ze zákrut, takže ani ve tmě ji minout nejde. Tady nyní zelená značka odbočuje na betonovou zásobovací cestu a začíná finální stoupání k místu prvního noclehu: Bradlerovým boudám.

Tmou a velmi prudkým kopcem jsme se pomalu posunovali k vytouženému cíli. Na cestě byl sem tam led, ale jinak díky panelce nebyl žádný problém. Prudká cesta lesem se zdá být nekonečnou, ale za hranicí lesa to vypadá lépe. Ve dne by se určitě otevřel nádherný výhled, ale i v noci díky sněhové pokrývce, která dole tak bohatá nebyla, boudám rozesetých po horách a obloze bez světelného smogu jsme ucítili krásu vysokohorské přírody.

 

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

 

První stavení, které jsme potkali, jsou Medvědí boudy, kde nás velká cedule upoutává na Bradlerovy boudy s občerstvením, vzdálené pouhého půl kilometru. Odbočili jsme po žluté značce a za každým rohem už vyhlíželi Brádlerky. Jenže cedule je klamná a k Bradlerovým boudám to je minimálně kilometr, cesta pak je ještě nekonečnější, ale pořád je to kousek. Ze Špindlu necelých 5 kilometrů.

Bradlerovy boudy jsou na nocleh perfektní místo. Velká dřevěná chata má tu pravou horskou atmosféru, uvnitř je výborná a nikterak předražená restaurace, kde jsme měli dostatek zábavy dlouho přes půlnoc a ubytování pro 10 a více osob se spacákem (který ani není potřeba) tu stojí jen 200 kč za osobu a když si za 90 kč koupíte snídani, tak si ráno užijete švédský stůl plný párků, vajec, chlebíčků, slaniny, sýrů, čajů, kávy, marmelády a různých druhé pečiva.

 

0121pet3

 

Ráno při snídani nás hory uvítaly dokonalou scenérií. Mraky zakryly okna jen z poloviny, viděli jsme kombinaci hodně silné mlhy a zároveň naprosto modrou oblohu, kdesi nad námi. Během následující půl hodiny mlha postupně ustupovala do údolí a obloha byla stále modřejší. Zároveň však husté mraky byl téměř na dosah ruky, takže to bylo jako v letadle.

Díky sněhu bylo pak ráno až blyštivě jasné a vyjít na ten čerstvý vzduch neskutečně posilňující. Je zajímavé jaký vliv má na člověka taková normální věc jako čistý vzduch, která tu před pár stoletími byla naprostou samozřejmostí. Asi se lidský tvor svým způsobem života příliš odklání od podmínek, pro které jej příroda navrhla.

Z Bradlerových bud jsme vyrazili na nejdelší část výletu. Po modré značce jsme mírně stoupali k hřebeni a pak se cesta stočila směrem ke Špindlerovce. Cesta je celkem dlouhá, ale jak stoupáte ke styčnému bodu Ptačímu kameni, otevírají se další a další výhledy přes Labský důl.

 

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

 

Ptačí kámen, vyhlídková skála v 1310 metrech nad mořem je vyvrcholením celé esence výhledů. V zimě to sice trochu klouzalo, ale vylézt na kámen nám to nezabránilo. Od kamene už je to jen pár minut po rovince k dnes vyhořelé boudě Petrovka. Petrovka lehla popelem 31. července 2011, shodou okolností jsme ten den zrovna jeli autobusem na Špindlerovku a potkávali hasičské vozy.

U Petrovky jsme se napojili na známou cestu česko-polského přátelství, která vede střídavě po české a po polské straně přes celé Krkonoše z Tvarožníku (případně polské hory Szrenica) až do Malé Úpy k Pomezním boudám. Ještě jako děti jsme vnímali jistou magičnost této cesty, co vede přes hranice bez nějakých kontrol, dnes už se nad tím nikdo nepozastaví.

V okolí Petrovky je širá pláň, výhledy kam až oko dohlédne, včetně cíle dne, Sněžky. Sněhu bylo tak akorát, šlo se nám příjemně, na běžkách by to šlo taky, ale asi by to bylo náročnější kvůli kamenitému terénu. Sejít dolů na Špindlerovku je opravdu hračka. Pak začíná 9 kilometrů vzdálený výstup na Sněžku.

 

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

 

Chtěli jsme se před výstupem posilnit, ale ne na drahé Špindlerovce, ale o kousek výš v protější Polské boudě, kde je skvělá dřevěná terasa s výhledem do kraje. Tady když je dobré počasí má člověk chuť zůstat až do západu slunce, to by zas byla škoda. Od boudy pokračujeme notoricky známou cestou Česko-Polského přátelství podél Stříbrného hřbetu po polském území.

Nejhezčí pohled na Sněžku se otevře od rozcestí a skalisek Slonecznik, česky Polední kameny. Začíná tu i cesta nad polskými plesy Maly a Wielky Staw, které máme ze shora jako na dlani. K tomu se objevuje dole obludný hotel v Karpaczi, který do krajiny absolutně nezapadá.

Za Stawy se napojíme na polskou dlážděnou cestu z Karpacze a pohodlně dojdeme až k Dom Slaski, polské chatě sousedící s již neexistující Obří boudou. Tady je mimochodem příjemné a levné ubytování, doporučuji využití, ráno pod Sněžkou stojí za to.

 

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

 

Odtud náš čekal finální výstup na Sněžku. Ti obezřetnější šli okolo po polské „silnici“, my ostatní rovně nahoru po červené značce. Sněžka byla příšerně zmrzlá, cesta neskutečně klouzala, každý krok byl problém. Receptem na úspěch bylo nejít po cestě a skákat po kamenech a i tak to šlo pomalu, navíc lidí bylo ten den docela dost. Ten kilometr nám trval možná přes půl hodiny.

Odměna ve zdolání naší nejvyšší hory však stála za to, na počest jsme si koupili a vypili vítězné pivo v poštovně (nikde jinde bych 50 kč za plechovku Gambrinusu nedal). Výhled byl samozřejmě fantastický, i když na české straně bylo více mraků než na straně polské. Sedět tam na lavičce a kochat se lze opravdu dlouho.

Protože se blížilo stmívání a začínalo silně foukat, tak jsme začali sestupovat zpět k bývalé boudě. Dolů to sice šlo rychleji, ale kluzkost cesty vyžadovala ještě větší opatrnost než při cestě nahoru. Sešli jsme však včas (a to jsme potkali lidi, co šli teprve nahoru), protože najednou Sněžku prostě pohltil mrak.

 

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

 

Za postupného smrákání a zhoršujícího se počasí jsme došli k dalšímu nocležišti, Luční Boudě, patrně nejvýše položenému místu, kde lze legálně v ČR přespat. Je tu i minipivovar Paroháč, který je nejvýše položený ve střední Evropě. Luční bouda má bohatou historii, tak bohatou, že se vlastně ani neví, kdy byla postavena, její počátky sahají až do poloviny 15. století, kdy tudy vedly obchodní stezky.

Současnost je impozantní, protože to je masivní horská bouda, která má všechno, co k ní patří a ještě něco navíc. Je tam pivovar i pekárna, obrovské prostory pro restauraci i různé wellness služby. Vstupní kamenná hala je pravděpodobně neměnná po celá staletí a také v ní je ještě slušná zima z venku. V ten den však v této kamenné studené hale nocovali nějací nadšenci, co byli oblečeni a kompletně vybaveni ve stylu 1. světové války (včetně dobových spacáků, stanů a nádobí).

 

0121pet9

 

Nebudu však nikomu nic nalhávat, Luční Bouda je celkem drahá, ale samotný pobyt je zážitkem. Cena za vyhrazené místo na koberci na půdě, kde prostě spí všichni, kdo přijdou, tak nějak na hromádce vyjde za jednu noc a osobu na 400 Kč včetně ranní snídaně. Hromadná turistická nocležna s lůžkovinami na 550 Kč a nejvyšší třída na 800 Kč. Není to na užívání si pravidelně, ale jednou za čas to za to stojí.

Restaurace tam také patří mezi dražší, ale porce jsou královské, borůvkové knedlíky se vám nevejdou na talíř, kachna s kolika knedlíky si řeknete, pivo skvělé díky horské vodě z které jej tu vaří a zázvorový čaj s ovocem je něco, co bezpečně zažehná zimnici. Navíc noc v takové výšce a ještě v zimě je tak nádherně divoká, že to nelze ničím nahradit. Doporučuju vzít někoho blízkého jako dárek na pobyt na Luční Boudě třeba přes víkend, je to vynikající místo k aktivní relaxaci a ani nemusíte ty dny chodit daleko po horách, stačí tu být.

Ráno přišla bohatá snídaně, s čerstvým pečivem přímo z vlastní pekárny a švédskými stoly ještě bohatšími než na Bradlerkách. Přiznám se, že při takovém obžerství mám problém si to trochu „zorganizovat“, abych ochutnal všechno, co chci a zároveň se strašně nepřejedl dřív, než k tomu dojde. Ale člověk, co jde do hor, přece potřebuje spoustu energie.

Z Luční Boudy jsme šli do Špindlerova Mlýna. Z rána byla hrozná mlha, takže jsme ani pořádně nevěděli, jestli jdeme správně, ale je prostě nutné jít na západ, na opačnou stranu než je Sněžka. Po půl kilometru se odpojí cesta do údolí Bílého Labe, my však pokračovali po červené, směrem k hoře Krakonoš na úbočí Kozích hřbetů.

 

0121pet10

 

Po tomto extra strmém úbočí jsme pak velmi opatrně sestupovali do Svatého Petru. Kozí hřbety opravdu mají tvar kozího hřbetu, který je absolutně nevhodný na sezení nebo jen pohlazení kozy. To tenhle hřbet splňuje dokonale. Sněhu s klesáním ubývá, ale občas cestu překryje sněhová plotna. Za hustší sněhové pokrývky by tu asi hrozily i laviny. Na druhou stranu cesta je celá vidět od shora dolů, takže se dá předvídat. Na běžkách by bylo bezpečnější dojet na Pláň a svést se lanovkou.

Od rozcestí se žluvou značkou už je cesta schůdná bez problémů, sestupujeme hlouběji do údolí, sníh už je také pryč a naproti sledujeme provoz na jedné z nejprudších sjezdovek u nás, Stohu. Projdeme Svatým Petrem, sejdeme do Špindlu a jedeme domů.

I díky mírné zimě bylo možné prožít pěkný víkend na horách a vyzkoušet horské boudy, které tomu dodávají mnohem více zážitků, protože jsme mohli vidět hory i v denní době, kdy to jinak není moc vhodné.

 

0121pet8

 

 

 

 

 

Aktualizováno: 20.1.2015 — 18:52

41 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Díky za komentáře všem. Jen dodám, že jsme šli pěšky, bez běžek, protože bylo sněhu celkem málo. Na běžkách bych to asi dal, ale nikdy mě extra nebavily, přišly mi hrozně pomalé, já raději ukojoval sebevražedné choutky na sjezdovkách :D

  2. Jeden z mých snů, které si už brzo splním, když mám oba psy schopné delších túr: lapnout batoh a spacák a prostě jít.
    Třeba takhle jako ty, Čísýlka.

  3. V Krkonoších jsme byla jen jednou a to v zimě a poničila jsem si na lyžích koleno, jako správné moravské kopyto, co žije na placce a umí spíš jezdit na kole… takže mě to tam nijak netáhne. Ale na fotkách ty hory vypadají báječně. Teď si uvědomuju, že jezdím na hory radši jen v létě z hrůzy, aby mě někdo nenutil lyžovat….

    1. Víš Matyldo, já toho nalyžovala (na běžkách) hodně, ale ten pocit, co máš ty, jsem při tom mívala taky (chuckle) Asi proto, že na horách jsem nikdy nemohla jít na lyže samotná.
      Tak jsem tomu běžkování nakonec přišla na chuť až v Norsku, kde jsem jezdila do Nordmarky jen s Nazgúlama, kteří nikdy neměli nejapné poznámky, když jsem si před prudším sjezdem ty lyže radši sundala:)) Naštěstí tam na kraji, kam jsem jezdívala, nebylo těch prudkých kopců moc – další plus z mé strany :P

      1. No, u mě to pramení z toho, že jsme fakt knedla a učili mě lyžovat na školním kurzu na zledovatělé sjezdovce s muldama. Takže jsme padala, padala, padala, od pasu dolů jsem byla fialová a nenáviděla to jako smrt. Jenže pan profesor, co dostal knedly, by si jinak nezalyžoval, že? Takže naposled jsem lyžovala před pár lety, když mě k tomu přinutil brácha. Já vyjedu nahoru, vyděsím se, a děsně opatrně ten kopec sjedu. Dole si oddechnu, že jsem spadla jen čtyřikrát. Tak asi tak. Běžky mi nevadí.

  4. Několik let jsme s bratrem jezdili na Benecko, kde měla tatínkova firma chatu (chata Alfonska). Jezdili jsme tam na letní i zimní(lyžařské) tábory. A do program patřily i různé výšlapy a výlety. Jedním z nich byla Snězka, pamatuji si, jak jsme tam nahoře „špalali jednou nohou do Polska“ (jestli tam někde byla přesná hranice nebo jsme si to mysleli už si nepamatuji). A Luční bouda mi zní (i vypadá) velmi známě, ale jestli jsem tam opravdu byla si jistá nejsem. Ale ve Špindlu jsem se o mnoho let později prošli s manželem, když v Krkonoších byli (při naší cestě „podél hranic celé republiky“ – i když už tenkrát rozdělené).

    Další moc hezký článek

    1. Alena
      Milá Maričko, i naše rodina měla něco společného s Alfonskou. Ozvi se mi, jestli chceš.

  5. Došlo mi, že to není Dede kdo o výletě píše až při čtení. Číslicemi se těžko oslovuje milý 814151, ale moc jsem si ten výlet užívala. Takže díky! :)

  6. Nádherné povídání o krásném zážitku, na který se nikdy nezapomene. Už jsem četla ráno v teplé postýlce, tak to se četlo ještě lépe ;) , ale moc špatně se vleže píše na tabletu. Jo, a fotky, tak ty jsou přímo kalendářovky, nádherné (jako vždy).
    Rdím se, ale jako děvčica z Moravy jsem byla v Kerkonoších jenom jednou a to s rodiči v polovině padesátých let, těsně před nástupem do základní školy. Ale pamatuji si, že se mi tam moc líbilo. Mám fotky, jak jsem dělala s rodiči túry (hřebenovky, to se tam ještě i pásly krávy), ony děti vydrží dost, jak tehdy podotýkal tatínek ;) když mu známi vytýkali, jak takového prcka vláčel po horách (chuckle) .

  7. Krkonoše (a nejen je) mám raději v létě, i když musím uznat, že modrobílé zimní fotky jsou nádherné! Letos to vypadalo, že do Krkonoš pojedeme začátkem května na prodoužený víkend se strakáči, ale organizátoři píší, že trasy výletů povedou povětšinou národním parkem a tam musí být psi na vodítku. Tak to pro nás není to pravé ořechové, my dáváme přednost volnosti. Škoda!

      1. Jistě, navíjecí vodítko máme a je-li třeba, i použijeme. :) Ale jakmile to jde, psa odpoutám, myslím, že celodenní výlet na vodítku by si dokonale neužil ani jeden z nás.

    1. V 3. Zóně zákaz není. A Krkonoše nejsou jen hřebeny, i na okrajích jsou krásná místa :) Třeba Žálý, Studenov, Lysečiny…

  8. Díky za skvělej článek o místech, která byla celé roky mým zimním rejdištěm – myslím tím oblast mezi Medvědí boudou a Petrovkou v širokém rozsahu:)) Jo, to jsem tam chodívala i na lyžích – dnes bych to už nedala.
    A fotky máš úžasný… (inlove)

  9. Jee. V Krkonoších jsem trávila každý rok aspoň jeden lyžák. Táta tam jezdil jako zdravotnický dozor, a nás „teta učitelka“ od první třídy řadila do nějaké skupiny mezi sedmáky. Bylo to bezva, akorát nevím kde :D
    To prosím proto, že té chatě říkali Labská a Labská bouda to nabeton nebyla. Vylezlo se z autobusu nad přehradou (myslím, že úplně dávno tam nebyla) a šplhalo se nahoru na kopec nad chatu UVA (co to jen může být?) a pak ještě nahoru. Byla tam dvojkotva :) A dalo se dojít procházkou do Špindlu :)

  10. Tak já vám vůbec nevím, jestli jsem v Krkonoších někdy byla. Myslím že tam MDP byla na nějakém školení a mezi jsme si dělali výlety. Mám dojem že jsem Sněžku jednou vyšlapala. Ale jistě to nemohu říci. Jak naše rodina byla stále pronásledovaná a tatínek posílán k PTP nebo do vězení, tak mám některá údobí v životě jako rozmazaná. Nejsem si jistá jestli jsem je prožila a nebo jsou to jen divné fantasie.
    Takovéhle vejšlapy na mne čekají až v budoucím životě, v tomhle už nic nestihnu. Nejvíc co zmůžu bude ten kopeček za námi ve Fräntorpu, pokud se podaří akce Pufosu, to jest chlupáč z Rumunska. Sama se tam asi šplhat nebudu. :O

  11. Nádherné fotky, nádherný popis. Člověka to hodí o hodně moc let zpátky, když jsem byla za mlada na zimní rekreaci v Jánských lázní. Tenkrát ještě byly jedny lyže na všechno (nod) (whew)

  12. Tak něco podobného se všeobecně chystám podniknout už pár let, od té doby, co jsme dělali letní přechod Krkonoš (tehdy tedy společně s Jizerkami, byla to náhrada nějaké jiné plánované akce, do které něco vlezlo – ale tím, jak jsme šli velké kusy v mimoturistické oblasti, po polské straně a tak, jsme si to moc užili, byla to úplně nečekaná divočina.) Děkuju tedy za doporučení, píšu si a zkusím napodobit :)

    1. Na polskou divočinu v létě v Krkonoších doporučuji zelenou značku dnem Sněžných jam, je to ale opravdu náročná tůra

      1. Tam jsme tenkrát nebyli, to už jsme šli po hřebeni – šli jsme z Hejnic přes Smědavu na Smrk, na Gorzistow, Jakuszyce a po zelené na Szrenici, tam jsme se chytli hřebenovky, po ní až na Sněžku a dolů do Pece. Celá ta polská část byla moc fajn, kromě snad úseku mezi Orle a Jakuszyce, tam je to hodne turistifikované a civilizované, nejvíc ale vzpomínám na ten úsek pod Szrenicí – bažina a prales, stoupali jsme korytem potoka… Řešili jsme, jestli tam nebude výběrčí budka (Poláci prý vstup do NP zpoplatňují), ale když jsme viděli, jak to tam vypadá, tak jsme se přestali bát :D

        1. Celá zelená značka v Polsku je divočina, extrémní stezka, která prakticky po žádné cestě nevede. Od Jakuszyc až po Karpacz, časy na ukazatelích je nutné brát s naprostou rezervou :D

  13. Podniku, kde tatínek pracoval, za totáče patřila Medvědí bouda, takže tyhle končily mám docela prochozené :-) Cesta z Medvědího kolena nahoru – jako bych to viděla, hnusnej krpál, člověk má pocit, že nemá konec..
    Krkonoše jsou nádherné a přitom, jak píšeš, takové příjemně kapesní. Asi nejvíc ze všeho miluju cestu údolím Bílého Labe, i když takové Zlaté návrší, když je trochu opuštěné…
    Zjistila jsem, že se dá bydlet v Labské boudě, tak jestli se nic nepřihodí, pojedeme tam na prodloužený víkend na začátku prázdnin :-). jsem na příšerou zvědavá. Tu Luční boudu budu muset taky zkusit, je to báječné místo!

    1. Ano ano, Krkonoše jsou moc příjemně velké, přesto bydlení na horské chatě má nesporné výhody (a zážitky). Vzpomínám jak v Alpách jsme si řekli, že půjdeme do hor…No ani jsme nedošli na hřeben a už jsme museli zpátky, kvůli setmění, ty vzdálenosti jsou tam úplně jiné.

    2. Kdysi jsem v tomto podniku také pracovala a jezdili jsme také na Medvědí boudu. V zimě tam šly vypůjčit sáňky a sjet po panelce do Medvědího kolena. Cesta nahoru byla sice strašná, ale za to svezení to stálo (tehdy zamlada jsme to zvládli i několikrát za odpoledne).

  14. jak tak koukám na fotky, vzpoměla jsem si, že i peci byla jedna hotelová příšernost typu velice podobná panelovému domu, jmenovalo se to hotel horizont a strašně moc vůbec to neladilo s krajinou, i když jsem byla dítě, nešlo mi to do hlavy kdo to mohl spáchat a proč.

    1. Horizont je sice panelák, ale aspoň je úzký a vysoký, takže při komplexnějším pohledu to tam sice nesedí, ale oko ho lépe ignoruje a z větší dálky není vidět vůbec. Proti tomu tahle obluda v Karpaczi je tak velká, že ruší výhledy prakticky z celého hřebene (envy)

    2. a já pracovala coby studentka na Labské boudě jako brigádník a byly to moje nejhezčí prázdniny bez našich…taková vyšší psychologická a životní škola…. chodívali jsme z Labský na Martinovku a na Pančavu, když jsm eměli velký volno,tak do Špindlu do kina nebo na Medvědín na pokec..joj,to byly časy…a když jsme byli ve Špindlu,tak na jídlo zásadně do Huberta… kde jsou ty časy..je to už 30 let…

    3. Ten hotel v Karpaczi mi připomíná hotel Sen v Senohrabech. Kdo nezná, doporučuji vygooglit, je to docela nevídaný :D

  15. dede, jak jsem říkala na facebooku, já jsem jako dítě byla dva měsíce v ozdravovně ve špindlerově mlýně, to mi bylo osm, a potom ve dvanácti v peci pod sněžkou. obzvlášť z pece mám nejkrásnější vzpomínky. tolik sněhu a procházek po okolí a her co jsme hráli. do školy jsme chodili do chaty belveder, a ozdravovna byla v chatě karkulka, na jídlo jsme taky chodili do jídelny, tak jsme trávili spoustu času venku. měli jsme i různé zajímavé přednášky, třeba několik od horských záchranářů. a za tmy když jsme chodili domů do karkulky, světýlka z chat roztroušených po horách a všude zářily ty závěje sněhu, moc se mi tam líbilo.

  16. Ach Labská bouda! To už bude dobrých čtyři a třicet roků, co jsme tam měli středoškolský lyžařský výcvik. Chichi, děcka z naprosté roviny – lyžovat uměly jen dvě holky, my ostatní stáli na lyžích po druhé v životě (v sedmé třídě jsme absolvovali první lyžák (rofl) ). Na druhý den pověstný pokoj číslo pět neopustila ni noha (bylo nás tam dvanáct) – všecky jsme se stačily pochrámat už při rozřazovacím sjezdu – já zlomila nastávajícímu švagrovi památeční ski – obě dvě!

    Vloni jsem tam byla na sklonku léta po druhé – a víte, že ta kamenná hala a schodiště do jídelny mi hnedle připomněly dobu, kdy mi bylo sladkých šestnáct.

    Ruku na srdce, takovýto výšlap, jak nám tady popisuje 814151 bych asi nepřežila (chuckle) – ani v létě, natož v zimě. Ale fotky jsou překrásný

  17. Pěkné povídání o části naší země, kterou neznám. Přiznám se, že jsem nikdy v Krkonoších nebyla.

    Od nás je blíže na Šumavu. Takže tu mám trochu prochozenou. Šumava je také krásná, ale podle fotografii bych řekla, že Krkonoše jsou takové více majestátní.

    Míša

    1. Šumava je výborná na kolo, Krkonoše na horskou turistiku. Na Šumavě jsem vždycky měl problém s tím, že kamkoli dojít pěšky trvalo neskutečně dlouho, za tu dobu je člověk v Krkonoších na hřebenech. Jsou to takové malé Alpy. Krkonoše na rozlohu jsou opravdu malé, proti Beskydům nebo Šumavě to je prcek, takže přejít je z jednoho konce na druhý dokáže zdatný chodec i od východu do západu slunce v létě.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN