HOST DEDENÍKU – José: Kalendáře

0102dar2_1Nejedná se o kalendáře stolní či nástěnné, ale o kalendáře v knižní podobě na celý rok. Kdy vlastně takový kalendář vznikl, nechme historikům. Pravdou však je, že dříve byl součástí snad každé domácnosti. Nejen pro orientaci, kolikátého je, nebo kdo má právě svátek, ale také ke zjištění, kde se v tom onom roce budou konat různé trhy.

 

Součástí kalendáře bylo místo na zápisky, kam se převážně inkoustovou tužkou (navlhčila se před použitím v ústech) zapisovalo počasí, hlavní rodinné události a vše podstatné kolem domácího zvířectva. Např.: “Koza se prskala a byla odvedena ke kozlovi.“ Někdy se zde najdou historicky velmi cenné zápisky.

Za hlavní, k čemu kalendáře sloužily, považuji čtení všeho druhu. Jak poučné, tak vážné a samozřejmě kratochvilné. Červená knihovna nejvyššího kalibru. V kalendáři byly i návody na různé činnosti, např. co dělat při nemocích lidí i zvířat a nechyběly ani reklamy: „Jako zaručeně nejlepší balsám na vaše umdlá prsa, zpevní a narovná.

 

Reklama na Pečírkův kalendář

Reklama na Pečírkův kalendář

 

Nebo reklama na hospodářské stroje poháněné párou či později benzinem. „Vaše vlasy zbavíme lupů, váš knír bude držet jako žádný jiný atd.“ Jsou tam prvopočátky reklamy, kterou jste dnes denně krmeni snad všude. V kalendáři jste je měli stejné po celý rok a tak nebylo divu, že jste alespoň jednou neodolali a zkusili nějakou využít.

V kalendářích s barvotisky, jste se mohli seznámit s průběhem bitev krvavých Černohorců či Rakušáků proti Prušákům. Přečetli jste si o hrdinství na bojišti, a nesmírném utrpení našich vojáků na poli cti a slávy pro našeho velkého císaře. Podívali jste se do jiných zemí včetně těch, kde žijí psi nekřesťanští.

Samozřejmě hlavní součástí, těchto často opravdu literárních děl, byla církev. Modlitby , svaté obrázky, procesí, církevní svátky. Obsah kalendářů byl poplatný vydavateli a skupině, která si ho platila. Později byl přizpůsoben i politickým stranám.

 

Venkovan

Venkovan

 

Asi nejznámější všem lidových vrstvám byly Pečírkovy kalendáře, z nichž několik exemplářů ještě mám. Především z předminulého století, a počátkem minulého byly velmi zajímavé. V té době často byly, mimo novin, jediným pojítkem se světem, i když už nebyly aktuální. Ještě vycházely v padesátých a šedesátých letech minulého století, ale pak přestaly. Nikdo díky novinám, knihám, rozhlasu, filmu a televizi, už o tento druh informací zájem neměl. Svět nabral vysoké obrátky.

Rád vzpomínám, jak moje babička Františka často u petrolejky četla z kalendáře, dokud jí hlava únavou nespadla na stůl. Ale moc dlouho si nepohověla, protože jsem ji s dědou vybízel, aby pokračovala. Přece musíme vědět, zda si ho vzala nebo, probůh, zamordovala.

 

0102dar3

Pečírkův kalendář

 

I teta z další chaloupky u lesa chodila pravidelně poslouchat toto čtení. Dlouho se to však nedalo vydržet, jednak čtenářka byla u petrolejky i po celodenní práci brzo unavena, a pak, povídky byly převážně na jedno brdo.

Kalendářům však jen chvála. Informovaly, udržovaly čtecí návyky a daly lidem, často žijícím v bídě a celodenní dřině odpočinek a i naději, že se jednou může i jim stát to, co se stávalo běžně hrdinům povídek a románků. Určitě tato dílka někdo zhodnotí.

V epoše, jaké žijeme, kdy jsme neustále a často brutálně vystaveni mimořádnému tlaku informací médií a internetu, by nám asi taky někdy neškodilo sednout si k petrolejce a všem přečíst malý románek o chudé dívce jak ke štěstí přišla.

 

Pozn. red. aneb Dede se ptá: Svým způsobem tyto kalendáře nahrazovaly v rodinách deníky. Můj děda si však deník vedl, maminka taky. Já jsem o tom mockrát uvažovala, ale skutek jaksi utek:)) A tak se dnes – navíc k tématu od Josého – ptám: psali jste si někdy nebo píšete si deník? :) 

 

Aktualizováno: 14.12.2019 — 23:33

21 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Tak deník jsem si psala , zejména v době mé puberty.Konec deníku se váže k neméně závažné události.
    Deníček jsem měla obře schovaný ale má dráhámatička ho objevila a to dělati neměla. Jako každý puberťák jsem měla svérázné názory na rodiče a tak jsem si bezelstně poznačila , po nějaké OBROVSKÉ křivdě, cituji „Než mít takovou matku , raději skočím z okna“ konec citátu. Přišla jsem domů ze školy a matička ležela s mokrým hadrem na čele,můj nevlastní otec mi přikázal ať se jdu omluvit a já ne a ne ne, jak zaťatá koza.No, pak jsem jakousi omluvu zabrumlala ale nemyslela jsem ji bohužel vážně. Vztahy byly napjaté zbytek života a to nejen k vůli deníku. Až maminka trpěla demencí,konečně jsme se našly. Ach,jo život není lehký, je to cesta strmá a všichni klopýtáme jak umíme.
    Nečtěte cizí deníky, není to slušné a výsledek může být tristní.
    Tož tak.

  2. Ano, „četl(a) si v kalendáři“ – poměrně častá věta v různých knížkách. A tyhle roční kalendáře se stále dělají. Tedy možná že už jen tenhle jeden. Mám tu tři, které jsem dostala od maminky. Vydává je Katolický týdeník (jako Cyrilometodějský kalendář). Vazbou, tiskem a ilustracemi je to zcela moderní kalendář, ale formou se drží tradice těch starých – povídky, básně, ilustrace, zdraví, zajímavé informace. A opravdu mi vždy trvalo hodně dlouho, než jsem si celý calendář přečetla (schválně po částech – ten poslední je z r.2007)

    Deniček jsem si nikdy nepsala. Ale v manželství jsem si dělala u každého dne různě krátké či delší poznámky. Krátce, kde jsme ten den byli, co se událo, kdo u nás byl na návštěvě atd.(pro vlasní info a také proto, abych to pak mohla shrnout v dopisech mamince) Čím byl náš život hektičtější (třeba stěhování, dlouhé dovolené), tím byly poznámky delší (a začala jsem kupovat větší kapesní kalendář či diář), ale nikdy to nebylo formou osobního deníčku. Když jsme se konečně usadili tady, náš život se zaběhl do skoro stereotypu a já si přestala přesné poznámky dělat. Jen, když si vzpomenu, tak zapíšu, kdo u nás byl na návštěvě, pochopitelně, kdy umřely kočky, či podobné důležité informace. Ale i na to často zapomenu a pak se mi zpětně špatně určuje datum (někdy naštěstí pomohou data na fotkách). Mám všechny kalendáře schované a už mockrát se stalo, že jsme si s chotěm na něco nemohli vzpomenout, kdy (kde) to bylo a já se šla podívat do diáře toho roku. Někdy to tam bylo přesně, někdy vůbec, někdy nějaká jiná poznámka, která „nahodila“ vzpomínky na něco jiného, které pak třeba pomohly určit to hledané.

  3. O tomto typu kalendářů jsem se dozvěděla z životopisné knihy Josefa Lady Kronika mého života. Tam o nich píše, přesně o těchto kalendářích, ze kterých čítával jeden čtenář – čtenářka – celé rodině. Zápisy o narození či úmrtí se psávaly také do biblí, na prázdné poslední strany. Jak píše pan Lada, papír byl vzácný a on na kreslení jako dítě používal každý papírek, který našel, včetně sáčků od mouky apod. Budu se muset do té knihy zas podívat a připomenout si ji.
    Já si deník nepsala nikdy, respektive párkrát jsem začala, ale zajedno mi to bylo takové divné, psát tam co se dělo, nepřišlo mi, že by moje zážitky byly natolik zajímavé, abych si je zapisovala, a zadruhé jsem měla problém v tom, že jsem zásadně nechtěla, aby si v mém deníku někdo jiný kdokoliv kdykoliv četl a tak jsem nakonec usoudila, že nejlepší bude nepsat žádný, protože mi každá schovka přišla málo. Ale je fakt, že paměť je selektivní a teď vím houbeles. Vzpomínám jen podle fotek.

  4. Krásné kousky, takovéhle kalendáře! Tak ty doma nemáme, ale připomněly mi několik svázaných ročníků Malého čtenáře, který máme po mém tatínkovi někdy z přelomu 20. – 30. let. Byl to časopis pro kluky, ale já jsem si v něm s oblibou četla dobrodružné příběhy (vycházely na pokračování), nebo články o hrdinech – legionářích. V Malém čtenáři si četli i oba synové a právě jsme se s tím starším teď shodli, že jsme měli nejradši stejnou povídku (o lovci slonů). :)
    Deník jsem si začala psát asi před třemi lety, inspirována snachou, která začala po narození dětí. Zdálo se mi to býti dobrým nápadem, zvlášť proto, že paměť se mi nejspíš zlepšovat nebude, tak abych si jednou mohla přečíst, co všechno jsem zažila s vnoučaty. Nakonec ale píšu nejen o vnoučatech – píšu prostě o tom, co považuji za zaznamenáníhodné. Jen v mém pojetí se nejedná o deník, ale občasník, bývám občas ve značném skluzu, třeba až měsíčním (tmi) , ale nevzdávám to!

  5. Na takovéhle kalendáře (a jejich starší předchůdce) právě narážím při svém pátrání po různých lékařských a bylinkářských knihách. Je to fantastické čtení. Ale červená knihovna se v těch mých nevyskytuje, jsou tam spíš záznamy o lunárních fázích a kdy co sbírat a sušit a různé pověry a pranostiky. Holt jsem o pár století jinde.

    Papírový diář používám od puberty a velmi ráda. Nepíšu do něj deník, ale zpětně se ze zápisků dá odvodit, co jsem kdy dělala. Občas se to hodí, třeba když si člověk potřebuje po půl roce vzpomenout, jak konkrétně šly které akce po sobě. Deník jsem si ani nikdy nepsala. Ale dědeček psal celé roky týden po týdnu, co konkrétně dělal se včelami, jaké bylo počasí, v jakém stavu které včelstvo a tak. Proto to s nimi taky tak dobře uměl – často si v těch záznamech četl a dělal závěry. Proto taky měl ze všech strýců včely nejsilnější a míval největší snůšku – což mu ostatní včelaři strašně záviděli a odbývali to slovy – No jo, když ty je máš tak hezky na slunku, to my je kvůli ženám, dcerám atd. museli strčit tamhle za keře… To se ti to pracuje, když jsi o mez výš. Hm. Nebylo to tou mezí. Bylo to prostě správně pochopeným a aplikovaným přístupem, průběžně zlepšovaným na základě zkušenosti. A tu měl dědeček zapsanou, protože věděl, že lidská paměť je zrádně selektivní. :)
    Sláva mu a jeho vědeckému přístupu!
    Doufám, že jsem od něj aspoň trošku za těch několik málo let odkoukala. Byl vážně machr. Skvělá ukázka, jak hlava a metoda předčí svaly.

    1. Deník píši toliko pracovní a diář používám taky papírový, celý život, racionální důvod pro to asi nemám, jen mi to prostě tak vyhovuje. Mám jich doma bednu a jednou bude možná zajímavé do nich nahlédnout. A dědeček skvělý, dlouhodobý záznam pozorování a posléze pak vyvozování závěrů ze zaznamenaného je nejen nejlepší metoda, ale asi jediná možná, pokud se chce jeden dopracovat k smysluplnému fungování.

  6. Deník jsem několikrát začala a po dvou dnech přestala- nějak mi chybí vytrvalost. Ty staré klaendáře neznám. Dojemné příběhy znám z hvězdy- listu paní a dívek, kde tchýně vlastní několik svázaných ročníků z doby před válkou a za války. Onehdy jsme je měli doma- Kačka s foťákem na stativu fotila stránky s tehdejší módou. Prý je to velmi inspirativní.
    A staré kalendáře popisuje v příbězích o Zeměploše Terry Pratchett- prý měly tenké listy a mnoho stránek, proto se v kadibudce ty staré nepoužívaly jen na čtení… :)

    1. Jo a mám starou modlitební knížku mé prababičky- tam jsou zápisy kdy kdo umřel a v kolik hodin a kdy se kdo narodil. Taky zajímavé využití běžně užívaného tisku.
      Článek je moc zajímavý- a s tím tlakem informací souhlasím. Taky bych uvítala, kdyby zprávy byly méně katastrofické a drastické. Nepochybuji, že se dějí i zajímavé věci, protože smrtelné nehody, vraždy a zprávy o týrání lidí a zvířat pokládám za žumpu novinařiny. A nevím, jestli se z ní dnešní novináři vůbec dokážou vyhrabat.

  7. Já mám dojem, že tyhle kalendáře byly (jsou) u nás na chalupě. Rozhodně si taťka jasně vzpomíná, že z nich taky četli – sladké příběhy stylu ONA a ON si prý taky zřetelně vybavuje (chuckle)
    Já jsem se s červenou knihovnou setkala ne v kalendářích, ale u prababičky Lipnické, která jich měla plno. Chodívala jsem k ní a četla jsem si – nijak jí nevadilo, když ona seděla u stolu a háčkovala nebo pletla, já ležele na zemi, a četla jsem jí nahlas všechny pasáže, které mě zvlášť zaujaly:))
    Pokud jde o deníky, tak jsem si je nikdy nepsala, byť úmysl jsem pojala víckrát – prostě mi chybí ta disciplinovanost.
    Dokonce tak nepoužívám ani facebook – ten je v mém případě spíš kompilací postřehů můch přátel, já nepíšu ani na timeline :P Zřejmě na neschopnosti psát si deník nic nemění ani ty technologie. (chuckle)
    Děda i mamina používali takové ty velké diáře a psali tam jen v poznámkách – počasí, kdo kam přijel, schůzky, plány, údaje o zahradě a agrotechnických lhůtách a podobně:)) Líbilo by se mi něco takového mít, ale obávám se, že by to musel psát někdo jiný (wasntme)

    1. Milá Dede. Moje pracovní deníky jsou elektronické a je to tak dobře, protože být papírové, v těch stozích se hrabat, komu by se chtělo. Ale diáře vedu papírové odjakživa, dostanu ho vždy, jakož i letos, od Ježíška, krásný, s koženou vazbou.

  8. Kalendáře my rádi, ale obrázkové. Takový ten opravdovský, starý jsem asi nikdy neviděla.

    Hihi,
    ale doba deníků a deníčků se vrátila.
    Fejsbůčku, milý fejsbůčku, dnes jsem ho zase potkala ….
    Timeline se to jmenuje ne?
    :D

    1. Jo, to je přesné (rofl) Však jsou ti soudnější z generace mých dětí opravdu rádi, že něco takového nebylo, když oni byli v pubertě – mít deníček takhle veřejný je prostě dupání na křehkém ledu lidské důstojnosti :P

  9. José, díky za poutavý a čtivý článek. A doprovodné fotografie jsou krásné o samotných exemplářích kalendářů ani nemluvě. Mne se kdysi dávno dostal do rukou také jeden takový, nebyl TAK starý až z předminulého století, ale bylo to kouzelné počteníčko.
    Kdysi jsem si deník psala, nějak tak kolem svého šestnáctého roku, je tam zachycena i naše okupace v roce 1968, to mi bylo 17 let. Po tomto období jsem psát přestala. Mám ho schovaný, chvílemi je to sice dojemné, ale až legrační čtení. Myslela jsem si platonicky na jednoho mladíka a zapisovala si jestli jsem měla to štěstí a ten den ho potkala nebo ne atp. ;) .
    Po včerejších radovánkách na lesních cestách a skalách, jsem si naordinovala klidový režim a je to bezváááá.

    1. Páni, Alex, a neudělala bys třeba nějaký článek na základě svých sedmnáctiletých postřehů reflektujících události roku 68? To by mohlo být opravdu zajímavé! (inlove)
      Já se taky dnes spíš placatím doma – přišel déšť a je strašně nevlídno. Tak jdu honit resty – psací a uklízecí. Máme tady pořád Marka a Nikolu, tak to dost flákám (blush)

      1. Dede, me bylo 13 ale neda se to porovnat s dnesnima trinactkama. Ja byla tak naivni a blboucka… :) Byla jsem na prazdninach v rodne visce meho tatinka u Uherskeho Hradiste. Domluvily jsme se s kamaradkama den predtim, ze pujdeme kourit za kostel. Jedna doma ukradla par partyzanek a to nadseni zkusit neco tak lakaveho!! No, koureni se nedelo, doma se poslouchalo cely den radio (televize se u nas na venkove nekonala) a ja mela zakazano jit ven. Tak jsem si musela na prvni cigaretu pockat az do 16ti a po par potahnutich se mi obratil zaludek. Nevim uz ani kdo mi tu prvni cigaretu nabidl v rychliku Stare Mesto – Ostrava a udelal me tak celozivotnim nekurakem. :) Bliti do po***neho zachodku ve vlaku patri do sbirky mych „nezapomenutelnych“ zazitku. :)

  10. Zajímavé čtení o knižních kalendářích pane José.
    Vždyť zmínka o nich je i v seriálu F.L.Věk.
    Lidé se dříve rádi scházeli a četli. Viz na Chodsku hejty, kde ženy předly a muži četli a poslouchali čtení právě z takového kalendáře.

    A odpověď na tvojí otázku DEDE.
    Deník jsem si nepsala, i když jsem o tom uvažovala. Nebo o blogu. Ale nedošlo k tomu.
    A tak jsem moc ráda, že můžu chodit sem na DEDENÍK . Díky za to.

    Míša

    1. Míšo, bez tebe by to tu taky nebylo ono! (inlove)

      Uvažovala jsem, že bych si k práci pouštěla audioknihy. Jenže mám problém s tím, že se mi málokdy líbí způsob, jak jsou načtené. Jsem prostě hlavně četenář, až potom posluchač…

      1. to máš asi jako já. Nemůžu třeba koukat na film, když jsem předtím četla knížku, čtené povídky v rozhlase se mi spojují s určitou osobou která je četla. A to za našeho mládí, čili za mládí tvých rodičů se hodně poslouchaly rozhlasové hry a čtení.
        Mám, ne tak dávnou vzpomínku na moji milovanou tetu, které bylo 96 let, když zemřela. Jednou jsem ji byla navštívit a když jsem odcházela tak mi připomínala: až přijedeš domů, tak si nezapomeň pustit rádio, dávají Čochtana. Ona na televizi nekoukala protože skoro už neviděla ale poslouchala hodně rozhlas. Já poslouchám rozhlas málo, mám ráda klid, protože v práci to drčí pořád a ne ledajak.

      2. Dede uplne rozumim. Ja jsem v aute 80 minut denne na ceste do prace a zpet a posloucham audioknihy. Vetsinou mi vadi intonace. Ale taky obcas najdu neco co je opravdu poteseni poslouchat. :)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN