BLUES UKŘIŽOVANÉHO MĚSTA: Hvězdná brána nad městem na kříži (3)

0704vav1_1Je sobota 15. června 2013 a já konám pouť po městě na kříži. Vstupní branou do města se stal kamenný Strom života na kopci Dymník nad městem, odtud jsem zavítala na Aljašku poblíž rybníka Racek. A teď nastal čas postavit se na kříž a porozhlédnout se po městě, které se na kříži rozevíralo do všech světových stran.

 

 

Park bez růží a Černá Paní na kříži

Když jsem se vydávala na pouť, měla jsem jasno, že chci projít tu novou a tajemnou kamennou hvězdu nad městem a že chci vidět dům z červených cihel na Aljašce. Stejně tak mi bylo jasno, že nemohu projít všechny ty cesty vedoucí z kříže; dotkla jsem se letmo cesty první i druhé. Ráda bych se prošla i ostatními svými zahradami, ale věděla jsem, že jsou pro mě nedostupné.

Ale hvězda nad městem mi připomněla Hvězdu zvanou pelyněk a Park růžové pomsty, vlastně Park rumburské vzpoury, který je vedle kláštera na kříži. Zaparkovali jsme v proluce naproti kostelu sv. Vavřince. Kostel je ještě oprýskanější než kdysi a v sousedním klášteře teď sídlí Městská knihovna. Když se otevřel výhled do parku, zatrnulo mi. Kam zmizely všechny růže? Přece nikdo na světě nemohl na svou pomstu použít tolik růží…

Zmizely růže, zmizela kamenná ryba, která chrlila vodu do fontány uprostřed parku, a zmizela i zeď, dělící park na slunečnou a stinnou část. Nepokořenému u nohou leželo pár věnců z nedávné oslavy 95. výročí patnáctihodinové vzpoury mužů, kteří nedostali svůj chléb a důstojnost, a hlavně se už chtěli vrátit domů ke svým matkám, milenkám či ženám. Zajímalo by mě, co si asi Nepokořený myslí o tom, že sice zmizela dodatečně postavená zeď, ale také růže; něco si jistě myslet musí, když celé roky všechno pozoruje pod nahoru posunutou páskou přes oči. Nebo možná je ze všeho v rozpacích, stejně jako já.

Vyfotila jsem kachny v rybníčku po bývalé protipožární nádrži a šla fotit sochy na balustrádě před Loretou přímo na křižovatce. A všimla si, že Loreta je otevřená. Musela jsem jít dovnitř, nejen proto, že jsem tam vlastně nikdy nebyla. Prostě mě to tam táhlo, snad pro to mysterium Panny, která nahoře na kopci střeží vchod do hvězdné brány, snad proto, že Loreta je orientována podle světových stran, stejně jako Strom života. Prostě nějaká vnitřní vazba mezi oběma objekty doopravdy existuje a já jsem se jenom nechala vést tím, co mi říkalo srdce.

Všechny podrobnosti o Loretě najdete v odkazech na konci, nějaké poznámky jsou také v albu na rajčeti. Proto se omezím jen na několik dojmů:

Hodná paní, která měla v Loretě službu, nám dovolila vzít Anku dovnitř, aby nemusela být v autě. Protože „pan farář tady dneska není a já mám ráda zvířata.“ Hodně jsem fotila, nejvíc jsem myslela na Baty a také na Alex, která je pečlivou dokumentaristkou zajímavých míst. Konečně mi došlo, proč je Loreta zapuštěná pod ulicí – vždyť stojí ve svahu, musela tam být vybudovaná poměrně velká rovná plocha.

Nejdřív byla postavena Loreta, pak křížová chodba. Objevem pro mě byly úžasné Svaté schody, škoda jen, že jsou nepřístupné, člověk se nedostane ke kapli nad nimi, nevidí pořádně stropní výzdobu. Černá Paní je opravdu černá a její „domek“ v Rumburku není jako originál ze studeného carrarského mramoru, ale z hřejivého domáckého pískovce.

Po prohlídce Lorety jsem chtěla už jen vidět dům, kde jsem vyrůstala, a pak se najíst na náměstí. Dům je krásně natřený a tím cizí, obchody dole jsou jiné, protější fronta domů většinou zchátralá. A na místě hracího plácku za domem stojí dům spořitelny. Není tam nic, co by vonělo dětstvím.

Na náměstí se nedá najíst, přestože je na jižní straně komplex Lužan, ve kterém je i hotel. Bylo mi to divné, vždyť když se kdysi dávno Lužan stavěl, určitě v něm byla projektována nejen pivnice, ale i restaurace. A další hospoda bývala ve starém rohovém domě na západní straně náměstí.

To náměstí bylo podivně prázdné, nejen proto, že na něm nebyli žádní lidé. Zvláštní, bylo to třetí místo s přísnou orientací podle světových stran, ale tentokrát ve mně nic nerezonovalo.

Ale v uličce vedoucí k náměstí jsem potkala svou první dětskou lásku; poznali jsme se, usmáli a pozdravili se. Bylo to krátké tiché setkání, ale myslím, že to důležité zaznělo, nějak se to řeklo beze slov. I tohle byl magický okamžik, město bylo vlastně liduprázdné a z jedenácti tisíc lidí potkat jediného důležitého známého, který navíc nemá potřebu se vyptávat, je malý zázrak. I místo setkání má v sobě další příběh, prostě všechno se dotýká všeho a navazuje se do nekonečna.

Stejně tak to bylo s návratem na Dymník, kam jsme se jeli najíst, když to ve městě nešlo. Kruh se uzavřel. Smíření i odpuštění bylo naplněno.

 

0704vav1

 

 

Ave Maria

Ve čtvrtek, dva dny před cestou, jsem byla na koncertu 4TET verze III. David Uličník tam zpíval Schubertovu Ave Maria. Ta melodie mi zněla v hlavě i cestou na sever, i na místech, která jsem navštívila. Pouštěla jsem si různé verze známé modlitby, když jsem zpracovávala fotky. Zjistila jsem, jak úžasně zní interpretace Bobbyho McFerrina při prohlížení fotek z kamenného Stromu života i z Lorety.

Černá Paní z rumburské Lorety má předobraz v pohanských černých bohyních a Panna otvírá Hvězdnou bránu.

Nedávno Dede psala o otcích a jejich významu pro syny. A já jsem připomněla význam otců pro dcery. Dodnes mi chybí vnitřní jistota a chybí mi štít, za který bych se mohla schovat. Jsem zvyklá být štítem sama sobě a v mnoha ohledech neumím být ženská, nemohu taková být.

Klíč ke všemu i k sobě samé je v tom městě na kříži. Město na kříži je ve mně. Klíč ke mně je ve mně.

V duchu lehám na kříž cest, nohama k jihu, a cítím, jak mnou prochází nekonečný zástup žen, panny, matky i báby, jen jednu tam stále nevidím, to je ten druhý navždy chybějící štít. Možná proto jsem na své došla až sem. Abych si to uvědomila a smířila s tím.

Kamenná Panna ve hvězdné bráně na kopci i Černá Paní na kříži jsou symbolem země, která dává život, odpuštění i spásu. Mají stovky tváří a stovky jmen, obracíme se k nim každý po svém od pradávna ve své bolesti s prosbou o pomoc. I tyto prosby mají tisíc podob.

Pro mě zůstane tento den ve městě na kříži navždy spojen s nádhernou Bachovou hudbou. Je v ní prosba, slitování, odpuštění i poděkování. A smír, který si spolu s kamínky odnáším s sebou.

 

Album na rajčeti:

http://vave-ri1.rajce.idnes.cz/Park_bez_ruzi_a_Cerna_Pani_na_krizi

 

Rumburská vzpoura – informace:

http://www.luzicke-hory.cz/historie/index.php?pg=clanek02c

 

Loreta – informace:

http://rumburk.farnost.cz/loreta/kaple.php

http://rumburk.farnost.cz/loreta/krizova-chodba.php

http://rumburk.farnost.cz/loreta/svate-schody.php

http://www.kudyznudy.cz/Aktivity-a-akce/Aktivity/Svate-schody-v-Rumburku.aspx#5

http://www.krasnecesko.cz/lokality/24723-morovy-sloup-rumburk-drobna-pamatka.html

 

Černá madona – informace:

http://www.demiurg.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=68&Itemid=37 (velice zajímavá bakalářská práce o černých madonách, s katalogem černých madon v Česku)

 

Aktualizováno: 3.7.2013 — 19:24

36 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. :) R O Z V E R N Í Č E K . :)

    Šest Židů změnilo náhled na svět:
    Mojžíš řekl: „Vše je Zákon.“
    Ježíš řekl: „Vše je láska.“
    Marx řekl: „Vše je boj.“
    Rothschild řekl: „Vše je na prodej.“
    Freud řekl: „Vše je v sexu.“
    Einstein řekl: „Vše je relativní!“

    (coffee) Přeji všem přítomným klidný večer, hezké sny a užijte si prodloužený víkend. (coffee)

    1. A Roubíček kontruje: „Vše je na perd!“
      Přesto taky přeju hezký prodloužený a sváteční víkend

  2. Milá Vave – děkuju ti za tvá nádherná blues. Slova chybí – snad proto, že mé dětství bylo úplně jiné – v jiném kraji, jiném prostředí – vlastně oproti tvému velmi jednoduché. Nemám město na kříži, protože jsem měla obrovské štěstí – vracím se ve svých stopách do minulosti beze strachu z těžkých vzpomínek …

    Nejspíš nikdy Město na kříži nenavštívím, ale tvé fotky, tvé vzpomínky mi ho přiblížily velice velmi.

  3. S omluvou, i když zdánlivě mimo mísu. Pokud žijete v tomto kraji více než 60 let jako já, napadne Vás jediné. Začnete z jednoho konce a na druhém zjistíte , že jste vlastně absolvovali celou Kalvárii, dokonce více, jak 12 zastavení. Od r. 45.- kdy vysídlené pohraničí bylo osazováno buď lidmi 2. kategorie z vnitrozemí ( odpusťe eufemistickou zkratku), zároveň lidmi z jiného kulturního prostředí (rumunský Banát,Volyně ad.); přes budování těžkého průmyslu a s tím spojenou emigraci potřebné pracovní síly bez vzdělání, likvidaci lehkého průmyslu a s tím i střední třídy, nížší průměr vzdělanosti, v současné době na př. přesun „méně přizpůsobivého obyvatelstva do ubytoven, levně zakoupených „překupníky“, poněkud „velmi“zajímavý vývoj v obsazování míst v komunální politice a vlivy lobistů atd, atd. Při podrobném rozboru lze nalézat mnoho dalších souvislostí, ale neustále probíhající Kalvárie- nekončící a bohužel dle mého osobního mínění zatěžující lidi, kteří v oblasti Kalvarie žijí a mají to tady rádi (i když se zde nenarodili jako já, ale už můj táta zasadil tady pře 50ti léty třešeň na naší zahradě. Vavískovi se v jedné části (možná podvědomně) podařilo poukazen na neúctu k atributům minulosti více, než vlastně chtěla.Tak, s omluvou a těžkým srdcem.

    1. Mne se, mily Kadlusi, zda, ze ta kalvarie je delsi nez tech 60 let, co zminujes. Ono se do toho koktejlu jeste musi primichat Mnichov. Rodina meho otce musela odejit ze Sumavy (okoli Prachatic) v r. 1938 v podstate bez niceho. Rodice a tri deti. A muj otec na tu Sumavu cely zivot moc vzpominal a mel zajimave postrehy, jak se lidi menili v chovani k nim. Ne vsichni, ale hodne z nich. O vetsinu tech materialnich veci nadobro prisli, zustaly vzpominky. Na jare potom, co nas tata umrel, jsem jela s mamou a Chetem na tu Sumavu, o ktere nam tata povidal. Musela jsem najit mista, kde si tata a Honza a Helena hrali a prozivali sva detska dobrodruzstvi. Ehmmm, asi to nema hlavu a patu, jen mne napadlo, ze ty hromadne presuny obyvatelstva se fakt nejak na tech Sudetech podepsaly. Moje milovane Sudety jsou Jeseniky – ne mesta, ale ty krasne hory – zadumane, tajemne.

      1. Díky , souhlas, u mne ještě komplikovanější o fakt, že žiju už více jak 50 let s báječnou ženskou z tzv.“smíšeného manželství“ a „domů“ přijíždějí na návštěvu její příbuzní, kteří odcházeli na základě Benešových dekretů. Vás, jako právníka by možná zajímalo, kolik z nich fandí Posseltovským snahám o vyrovnání. Absolutní minimum!

    2. Pane Kadlusi, určitě jste to tk nemyslel, ale radši připomenu, že zdaleka ne všichni, kdo do pohraničí přišli po válce, byli lidmi 2. kategorie. I když právě takoví to tam často vzali do rukou.
      Kraj je to krásný a nejspíš se někam tam ještě vrátím, budu se vracet.
      Děkuju vám za ohlasy, je mi ctí, jestli se mým vzpomínkám povedlo dotknout se vzpomínek vašich. Některé věci zřejmě sdílíme víc, než by mě napadlo. Tohle poznání je taaké léčivé. Děkuju vám.

        1. Myslel, ale bez hanlivého příznaku. Samozřejmně, ne všichni ale ten, kdo byl ve vnitrozemí tak říkajíc „na svém“, tak se ho držel. Přicházeli lidé, řemeslně třeba velmi zruční, aby zjistili, že mít vlastní firmičku znamená také nekonečný boj s „ouřadama“finančákem atd. Nechtěný výsledek : Stačilo před volbami v r. 48 nastolit program- Toho vás zbavíme, budete mít 8hod. pracovní dobu, peníze jisté atd.- a dnes si ve statistice najít tehdejší volební výsledek. Pak spoustu dalšího, včetně toho, kolik z těch lepších (můj otec k nim patřil, ten sem byl ale vyslán) v pohraničí vydrželo, stejně, jako zjistit kolik dnes VŠ absolventů se po vystudování vrací zpět. Zejména dnes, kdy přestala podpora z centra, na př. umístěnky. Podívejte se na oblastní divadla, nebo do zdravotnictví. To není chvála minula, ( u mne už vůbec ne), jen konstatování. Těch „zastavení u kříže“ je pro ty, kdož tu vytrvali a uvažují v souvislostech tolik, že by to bylo na řadu zamyšlení. Pak je to politika – ve smyslu „správa věcí veřejných“. Zvířetník bohudík není primárně takhle zaměřen /viz pokusy Rýbrcoula/ a dlouho jsem se rozmýšlel, zda reagovat. Nedalo mi, přesto jsem začal a končím omluvou. Mea culpa, mea maxima culpa!
          PS. Některé idee jsou obecnější, neměly by vyvolávat zbytečnou reakci, neboť právě výjimky potvrzují pravidlo.

          1. Psala jsem z mobilu dlouze,ztratilo se to
            vratim se k tomu v sobotu. Tu druhou kategorii si me babicky nezaslouzi.

  4. Tak to zkusím ještě jednou, ráno už jsem to nezvládla, pádila jsem do práce. Psala jsem asi toto:

    „… význam otců pro dcery. Dodnes mi chybí vnitřní jistota a chybí mi štít, za který bych se mohla schovat. Jsem zvyklá být štítem sama sobě a v mnoha ohledech neumím být ženská, nemohu taková být.“

    Přesně tohle jakoby Vave psala pro mě, tenhle pocit jsem měla celý můj dospělý život. A proč to tak bylo… dneska už můžu akorát horko těžko sama pátrat, už se nemám koho zeptat, leda bych na někoho při svém pátrání narazila.

    Vave, děkuju za tvoje Blues, děkuju i za to letmé setkání…

  5. Ach Vave, na tvé „Blues“ nedokážu něco napsat, protože jsem dětství prožila jinde a jinak. (hug) (h) Ale při čtení, jak těch dávných dílů, tak této cesty smíření, se mi tajil dech. (sun)

  6. Tvůj závěr putování po městě na kříži byl zvláštně dojímavý, šla jsi hluboko do města i do své duše. Těžko se to vyjadřuje.

    1. Sem se lípnu. :-) Neumím ti napsat jako odpověď slova, Vave, protože tvoje vyprávění probouzí sny a obrazy beze slov. Ale jsem moc ráda, že ses dokázala vrátit. (hug)

  7. Milá Vave, v životě jsem vystřídala hodně míst, kde jsem žila a při přečtení tvého nezapomenutelného blues jsem moc ráda, že žádné z mých míst není pro mě takhle zakleté :)

    Jsem ráda, žes tu cestu podnikla a svými upřímnými zápisky jsi otevřela všelijaká, do té doby pevně zaklapnutá, vrátka v srdcích těch, kdo tvoje blues četli a poznali se v něm (inlove)

  8. Vavís, asi Ti trochu rozumím. Taky mi ten štít chyběl a též jsem většinu života byla štítem sama sobě a víc chlap než ženská, v některých věcech. Blbě se to vysvětluje….
    Děkuju (h) (h) (h)

  9. tak jsem po několika letech napsala komentář, ale prý posílám moc rychle, tak popřeji hezký den a asi počkám dalších pár let

    1. Olčavičko! Konečně ses objevila, už jsi tu opravdu chyběla (inlove) Jen nakukuješ nebo se přidáš častěji? Doufám v to druhé (wave)

      1. Dede, děkuju za milé přivítání, nakukuju a asi se sem tam přidám, moc se mi stejskalo, ale nějak nebyl čas, začaly se na mě valit události a pořád tomu není konec…
        teď teprve vím, co to znamená, když život není peříčko.

        1. Právě proto bys tu měla být častěji. Protože se zdejším osazenstvem se ten náklad táhne líp (h)

    1. Milá Hanko, vystihla jsi přesně i mé pocity. Vavísku, do Rumburku jsem jezdila už i jako malá, měla jsem tam ve Starých Křečanech strejdu, teď v posledních letech jsem tam byla také často ale takhle ho neznám a nevidím, ani nemohu. Všechna tři pokračování BLUES ve mně zanechala hluboký dojem (h)

  10. hezký čtvrtek všem Zvířetníkům a zvířátkům :) těm , co dneska něco slaví, přeji vše nej nej (f) A těm, co potřebují pofoukat bolístka na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp (h)

    Vzpomínám na tvá první povídání o městě na kříži. Pamatuju se na radostný pocit objevitele, když jsem poznala tvé (tehdy) nepojmenované město. A zároveň trochu studu – jestli jsem ho vůbec směla poznat (wave)

    Těžký je osud měst a vesnic v Sudetech. Často jsou těžké i osudy lidí z nich. Historie se přepsat nedá, je třeba najít jejich současnost a doufat, že budoucnost k nim bude laskavější (nod)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN