PSI: Ešusí dofča

Balí se, balí se, balí se. To miluju, jak se balí, značí to samý příjemný věci. Balí se i do mýho batohu a balí se toho hodně, takže… to nebude jen tak ňáká bezvýznamná akcička, alébrž veleakce. Vodítko, koš, misky… KRYSU!! TENISÁK! Se nesmí na ně zapomenout. To sou dvě důležitý věci. Hotovo. No kam to bude tentokrát?? To kdybych věděl. Ale! Hlavně, kdyby to tak věděla pánčička, heh. Ta zas, jako každej rok, ví prdlajs.

 

A páník se jí směje, páč prej jedem na dovolenou a to on jí nikdá neřekne, kam se to jede. Pánčička to má jako překvápko a vždycky se snaží lstí to z něj nějak vymámit. A marně, ešče ani jednou se jí to nepovedlo. Pánik je v tomdle pevnej jako skála. I když, letos se málem uřeknul. Povídá mi… „Štóófi! Víš ty že jedeš…!“ a pak se honem rychle majznul přes čumák, aby to nedořekl. Měli ste vidět v tu chvíli pánčičky uši – měla je dlouhý jako vosel a našpicovaný jak čert. A nic jí to platný nebylo.

Tak šla radši se mnou ven. Že si ešče půjdem zaplavat do hasičáku. Teda já. Ale měli jsme jít radši jinam. Nebyl to šťastnej nápad. Páč tam byl magor pes a magor jeho majitel. A to není bohužel příznivá kombinace. Takže magor pes šel do mě a já jsem skončil s roztrženým jazykem vejpůl. Lila mi z něj krev. Pánčička rvačku naštěstí hnedle rozehnala. Magor majitel si ze svého psa utřel mojí krev a tím to pro něj zhaslo. To mojí pánčičku rozčílilo a skončilo to slušným konfliktem, kdy magor majitel lhal, že vůbec nic neviděl.

Pánčička se ho ptala, jestli mu není hnusný takhle lhát před vlastním dítětem, který tam měl s sebou, ale evidentně nebylo, protože se toho kluka zeptal, jestli on něco viděl a ten po chvilce kroucení se, pravil, že teda taky nic neviděl. Jojo, příklady fakt táhnou. Tak mě pánčička vzala stranou a šel jsem aspoň ten štréz hnusnej vyplavat. To mi pomohlo.

A pak taky to, že když se znova ten magor pes rozeběhnul k nám (byl bez vodítka, bez obojku, jeho majitel se nějak ničím nezabýval :-( ), vylítla po něm pánčička a řvala na něj, ať vypadne, nebo mu ukopne makovici. Magora psa zahnala. Magor majitel začal vykřikovat, že von ukopne makovici pánčičce, ta si stoupla proti němu a pravila, že to se ještě uvidí, kdo komu co ukopne…. No … pěkně nám ta dovolená začínala, což?

 

 

 

Měla strach pánčička, jak to bude s tím mým jazykem, když ho mám vejpůl. Ešivá mi třeba nezačne nějak hnisat, nebo takovýho něco, ale sem dobrej. Ráno už sem byl cajk a počítal, esli nakládaj všecky věci, co se naložit mají. Jako ne, že bych měl jazyk srostlej, tak dobrej zase nejsem, nemám ho v podstatě srostlej ešče tetkon, ale vypadalo to, že se žádný drámo konat nebude. Naložili jsme a kopli do vrtule. Cesta byla mooc příjemná. Jednak jsme nejeli po dálnici skorem vůbec a druhak jsme valnou část cesty jeli moc pěknou krajinou. Bylo na co koukat, tak jsem nespal a číhal z vokýnka.

Dali jsme si obědovou zastávku a pokračovali dál. Když jsme zastavili, začla pánčička juchat moc, protože to už bylo jasný, že za á) jsme v jejích milůvanejch Lužkách a za bé) bydlíme v tom prima pánzijounu, co jsme bydleli, když jsme tu byli prvně před pěti lety. A měli jsme veliký štěstí, protože jsme v něm tentokrát zrovna byli jen my. Takže jsme si i vybrali pokoj a šli bydlet do toho, kde jsme byli tenkrát. Sice to bylo až pod střechou a vyžadovalo to, vysápat se do několika mnoho schodů, ale je to moc útulnej pokoj, nám se tam všem líbí. Všechno, všechno jsme to měli enem pro sebe.

Šel jsem prošmejdit celou tu velikou zahradu. Kontrola provedena, takže se mohlo jít pro informace a na véču. Měli jsme to do nejbližší restaurace, coby kamenem dohodil. Ze Salmova jen dva kiláčky do Mikulášovic. Nejdřív jsme si zašli pro ty informace. Teda voni si zašli, já sem musel čekat venku a hrozně sem se tam nudil, páč jim to trvalo hrozně moc dlouho. Načerpali prej inspiraci, courli jsme se po Mikuláškách a šli se nadlábnout. Voni teda, já měl enem rohlika s tím, že na mě mistička čeká doma. Nespravedlivý, což?

 

 

Ráno jsme s pánikem vyrazili očíhnout místní louku, pak byla řádná pořádná snídaňka, kávička a posléze započal konečně už ten výlet. Pěšky prej že pudeme, pelíšek ať nechám na pokoji. V plánu bylo jít do Mikulášovic, z Mikulášovic pak u kapličky polní cestou do Dolní Poustevny a zpátky. Prej takovej lehčí výlet. Na rozeběhnutí oběhového systému. Do Mikulášovic dobrý, pak už šlo všechno jinak. Místo u kapličky zahli u kříže. Tak mě to teda vůbec nevadilo, páč jsme se dostali nejdřív na takovou krásnou louku. Miluju louky, stejně jako moje pánčička. A tahle byla ešče navíc vůbec nepokosená, takže co? Takže v tý vysoký trávě se dá luxusně lítat a řádit. A válet se. Jako prase divoké, jak říká pánčička.

Došli jsme k lesnímu rybníku. Pěknej byl, vodička čistá, pánčička mi záviděla, jak se koupu a házím šíbry do vody pro jabka, který mi tam pánik házel. Od rybníčku už žádná cesta nikam nevedla. Pánčička teda navrhovala, že když stejnak nevíme kam jít a mapu nemáme, že to můžem risknout a jít do lesa nějak přibližným směrem (jak typický, pro ní :-D), ale pánik důrazně nesouhlasil. Vrátili jsme se na louku a tam pánik vyrazil na průzkum. Pochopitelně jsem ho doprovázel, páč co kdyby něco, že jo. Vrátili jsme se s tím, že teda tudy asi ne. Otočili jsme to nazpátek ku kříži. A tam jsme zjistili, kde udělali soudruzi z endéer tu chybu. Neměli jsme zahnout u kříže, alébrž u kapličky, no.

Pak už to šlo dobře. Šlapali jsme si tak prostorem a loukama, až jsme uviděli nádraží. Pánčička tvrdila, že to už dozajista sme v tý Dolní Poustevně, když je tu nádraží. Došli jsme k němu akurát, když do něj dojížděl vlak. Pánčička mrkla na nápis a málem jí to povalilo. Místo očekávaného nápisu Dolní Poustevna tam stálo: MIKULÁŠOVICE -DOLNÍ NÁDRAŽÍ!! „My sme ešče furt v Mikulášovicích?!“ pípla. A pak nastala tornádo akce. Pánčičce se pospojovaly informace v mozku a! Rozhodla, že hópneme do toho vlaku. Ešivá jede do tý Poustevny teda. Vlak už se chystal, že nám odjede, když křikla dotaz na paní výpravčí, jestli nás to doveze do Poustevny a jestli můžeme jet. Co bychom asi nemohli, ne? A kam jinam by to asi tak mohlo jet, když už jsme na konci světa, ne?

Páník něco pípnul na protest, ale nebylo mu to nic platný, pánčička vyrazila vpřed. V letu mě upnula na vodítko, modlila se, aby si někdo netrval na košíku, a když se odrážela od perónu, aby hópla do vlaku, optala se pani průvodčí, jestli nás sveze. Svezla. Byla moc hodná a navíc mě i podrbala. Slušně uřícený jsme se zhroutili a nechali se dovézt do tý Poustevny. Tam si pánčička porád meldovala nějaký zaklínadlo Nomenomen, nomenomen…. až sem se bál, esli ze mě nevyrobí třeba žábu.

Ale prej ne, prej jde jen o to, že je to tam všechno tak opuštěný, že to je opravdu poustevna. Městečko veliký, ale nikde skorem nic. Veliký nádraží – opuštěný, zavřený, nikde nikdo. Krámek skorem žádný, jen vietnamský stánky s košíkama a trphajzlíkama, zato dvě lékárny. Informační centrum zrušený… nic. Až na tu skvělou – nečekanou mexickou restauraci.

Páníci byli z jejího nálezu zcela paf, páč ta tam jakoby dost teda nepatřila. Bylo to skorem to jediný, co tam bylo živý. A moc dobře tam vařili. A moc příjemnou obsluhu tam měli. Mám rád personál, který oblibuje psy. Tak jsme si všichni dali do šňupáku, pookřáli a vyrazili zpět. Tentokrát už jaksi po svých tedy. A že to byla slušná štreka to vám řeknu. Navíc – musel sem projít podél krav. Tři celý krávy tam byly a věřte, že krávy já teda nemám vůbec, ale vůbec rád. Protože sou nebezpečný, pokud to nevíte.

Došli jsme ke krásnýmu rybníku. Nádhernej, opravdu čisťounkej – jak jsme se taky pak dozvěděli, před dvěma lety, komplet zrenovovanej. Dokonce aji potápníky tam měli, tak jsme je chvíli pozorovali. Já sem se nalemtal, osvěžil a šlapali jsme dál. Pánčička, která je tetkon taky v rekonstrukci, jako byl ten rybnik, byla časem taková jako zmožená už a pravila, že ten hošík v Mikulášovickým infocentru je mystifikátor, páč říkal, že to jen tak procházka. Nakonec z toho celýho bylo sumasumárum – včetně naší zacházky – skorem dvacet kiláčků, jako nic.

 

 

A to na nás ráno čekala další skorodvacka. To ovšem pánčička vůbec netušila, když si tak rozverně snídala v houpačce a lákala mě k sobě. Dejte pokoj s houpačkou! To trampolína – to je jiná, ale co na houpačce? Leda to, že když jeden nedává chvíli pozor, vypadne. Ale hlavně, že jsme vypadli konečně my na ten výlet. A že ten teda byl!!! Hnedle skorem nejkrásnější. Jeli jsme do Pavlínina údolí. Pavlínka moje tam teda nebyla, což mě kapek zklamalo, ale zase tam měli krásnou říčku Křinici, chřibskou nějakou, do který se dalo báječně skákat za polenama. A celou tu cestu šla ta říčka s náma.

Což bylo naprosto dokonalý, protože sem se moch furt brodit, cákat a potápět. Celej prostor jsme měli jen pro sebe, nikde žádný lidijové. (Ale ani ti lososi, co tam vo nich psali, že jim tam pomáhaj. Jen pstruzi.) Páníci byli taky naprosto unešený, jak je tam krásně, a to ani do vody neskákali, jako já. Enem si chvíli sedli na placáky u vody, vytáhli sváču a ráchali si nohy. Když jsme opustili tu pěknou říčku, došli jsme do vesničky s názvem Studený a odtud se jali dosti nekonečně a místy strmě stoupati až na vrchol Studenec, kde na nás čekala rozhledna. Pánčička tajně doufala – a já s ní – že když tam je rozhledna, mohlo by tam být i obžerstvení, kde se ona usalaší (a já si koupim tatranku), až páník bude stoupat vzhůru na rozhlednu.

Krom toho, že doufala marně, doufala taky zatraceně dlouho, protože furt ne a ne a ne dojít na ten vršek. Až už pánik navrhoval se vrátit, abychom to stihli, páč nás čekala zase pěkná štreka zpátky. Jenže… jako by neznal pánčičku, že když někam jde, musí tam prostě dojít, kdyby měla zdechnout. A že to tak i jednu chvilku vypadalo teda, když se sápala k vrcholku. A… tam samozřejmě prt a ne obžerstvení. Enem ta rozhledna železná. Zkusila i vystoupat nahoru, leč stejně jako vždy, ve dvou třetinách její osoba naznala, že dál už to prostě nejde a sesvištěla dolů.

To já jsem vylezl skorem, skorem až nahoru, ale pak se mi vám dál už taky nechtělo. Ani nevim proč. Tak jen pánik to dotáhnul do konce a kochal se pohledy do kraje. Pánčička zatím regenerovala na šutru a hrabošila se v batůžku. Odkud ovšem vytáhla co? Tatrankyyyyy! Takže na tatranku taky nakonec došlo. Nacpali jsme si zlehýnka břuch a svižně začli sestup do údolí. Zabrzdili jsme až ve Studeném, kde jsme přepadli restauraci Kamzík a tam si nacpali ten břuch už pořádně. A pánčička do sebe zvrhla celou velkou ledofou Kofolu, až to zasyčelo jak v mandlu.

Já jsem si vyvaloval kejty a mrkal na pana číšníka, ešivá z něj nevypadne další tatranka nebo rohlik. Vypadla, za což jsem mu byl povděčen, páč to víte, unavenej, hladovej poutnik…, ne? :-D. Tudíž jsem se dokonale zregeneroval a mohl tak zpáteční cestu podél říčky absolvovat v tom samém tempu a duchu, jako cestu tam. Neboli lítáním za polenem do vody a zpátky. K autu jsem dobaletil, řachnul s sebou do pelechu a probral se až v penzionu. Vyžádal jsem si večeři a zlehka si chrupnul. Až do rána.

 

 

Pánčička byla nějaká rozbitá, tak jsme si v úterý udělali odpočinkovej den. Já jsem teda ani nebyl proti, protože jsem měl v nohách slušnejch pár kilometrůch nalítáno. Odpolko jsme si vyrazili k lesu a! Tam překvápko. Srnka a dva kolouši. Pánčička zavelela halt a budeme se plížit. Vítr šel směrem k nám a mohli jsme se tak, jako dva Inčučůnové plížit od balíku slámy k balíku slámy, pořád blíž a blíž. Byl sem kapek frustrovanej z toho, že musim pližmonit a nemůžu vyběhnout!

Pánčička vždycky vyrazila pár kroků dopředu, počkala až se srna uklidní a dala pokyn k pližmonění. Byli jsme fakt hodně blizoučko a tak musela pánčička říkat hodně často, že: „Po-ma-lu, pomalu, slyšíš ty magore?“ Nedalo se to vydržet, fakt nedalo, no. A tak když jsem se zase o jeden úsek připližmonil blíž a pánčička zavelala :“Lehni!“ nevydržel sem to a samou frustrací… si lehnul na záda a začal se válet.

Pánčička na mě nevěřícně koukala , jak tam máchám tlapama ve vzduchu, srnka taky nevěřícně koukala, jak tam máchám tlapama ve vzduchu a pak popadla oba kolouchy a hópli do lesa. No a bylo po akci, pánčička pravila, že sem vůl dutohlavej, ale nechala mě pročuchat místo, kde srnka byla. Mám to rád, když nemůžu za zvěří utíkat, rád si aspoň čuchám tam, kde byla. Pak jsme šli pomalu do lesa, pánčička kouknout, ešivá nerostou a já studoval, kudy ta srnka v tom lese šla.

 

 

Středeční výlet byl taky moc fajn, vyrazili jsme k Brtnickýmu hrádku. Zase jsme šli pěkný kus cesty podél říčky. A tentokrát do míst, kde už jsem jednou byl. V zimě. S Aischou. Tenkrát to bylo moc fajn a teď taky. Závěje teda nebyly, ale zase se dalo pádit vodou, skákat ze skal do vody, brodit vodou, dělat bubliny do vody, topit polena ve vodě… jo takhle přesně si představuju smysluplně naplněnou dovolenou.

Jednu chvíli se pánčička zapíchla ve vodě taky, páč našla nějaký speciální místo a lovila tam kamení. Vona je totiž jako já, taky je kamenožrout. Teda tka, kamenožroutka. Porád sbírá kamínky. Ve vodě, na cestě, na poli, v lese. A mě to děsně zajímá, každej kamínek musim vidět, očuchat ho a oblizovat ho. Jíst je nesmim teda, do tlamy brát taky ne, to mám zakázaný. Ale jak jí vidím, že sedí na bobku, je jasný, že probírá kamení a jdu pomáhat.

Ve vodě je to vo to lepčí, že vona mi hází ty nepotřebný kamínky do vody a já se potápim a hledám, kde asi tak jsou. Taky střep jakejsi prastarej, vodou pěkně ohlazenej tam našla a jásala. Já taky, rád se vždycky k jásání přidám. Brtnickej hrádek stál pořád na svým místě a hlavně ta restauračka, kde mají vynikající kolena a přívětivou obsluhu, tak ta stála taky na svým místě. Tak, tak, některé věci je dobré neměnit.

 

 

Čtvrtek – to na nás čekala okružní trasa Čechy-Německo-Čechy. Vydali jsme se pěšmo z penzionu přes Mikulášovice do Germáska k rozhledně jakési. A zpátky přes Wachberg, do Čech na rozhlednu Tanečnice. Cestou jsme krapítek sešli z cesty a celé si to prodloužili, páč ani pánik, ani pánčička si nevšimli, že nám jaksi chybí značky. Tudíž jsme zemi germánskou prozkoumali o trochu podrobněji, než jsme předpokládali. Já jsem při té příležitosti ukázal pánčičce překvapení.

A totiž že… kráva germánská není tak nebezpečná, jako kráva naše, česká. V po-ho-dě, naprosto v pohodě jsem s hlavou hrdě vztyčenou propochodoval kolem celýho stáda germánských stračen a ani jsem nehnul brvou. Pánčička je z toho paf ešče dneska, můžete se jí klíďo zeptat. Nicméně k Tanečnici jsme dorazili a po krátké obžerstvovací zastávce si tam páníci půjčili terénní koloběžky a řítili se po lesní cestě z krpálu vesele dolů. Zpočátku jsem byl z neznámé zábavy nadšen a řítil jsem se s nima.

Jenže pánčička byla úplně nejvíc nadšená a pustila to dolů naprosto šíleně. Byla jak neřízená střela, povykovala si u toho nadšením, ale já sem jí prostě nestíhal a totálně se při tý stíhačce zničil. Pánik naštěstí asi rozum má, takže jel jako normální jezdec a tak sem aspoň nezvostal v hlubokejch lesích sám a opuštěn. V cílové stanici sem se vyčerpaně svalil do písku a jako poslední nebožák zcepeněl spánkem spravedlivých. Pánčička se smála, že takhle vytuhlýho mě ešče neviděla. Abych se jáááá, dámička, zcela bez komentářů, sám od sebe svalil na obyčejnou zem, to že už musí teda bejt.

A asi na oslavu tohoto momentu se následně s pánikem oddali konzumaci jakéhosi Bernardýna. Jak tomu řikali. Bernardýn tam žádnej nebyl, tak asi mysleli to pivo. Že prej to je výborný pivo, žádná umělotina. Když jsem se probral z mrákot, sbírali se akorát páníci, že teda zvesela vyrazí domů. A to doslova, páč ten Bernardýn, nebo Bernard, či jak se to menuje, jim asi chutnal moc. Cestou jsme se ještě stavili v Mikulášovicích v hospůdce a nacpali si břuch. Teda voni, já si ho nacpal (tatranka a rohlik se nepočítaj) až pak na pokoji, kde jsem poté znovu upadnul do bezvědomí.

 

 

Ráno jsme opět vyrazili autem. A prej zase do Germánska. Na hrad od Káji prej, řikala pánčička. Už tam kdysi byli a je to tam moc dobrý. Zaparkovali jsme auto u nás v Čechách a do Germánska vyrazili po svých. A bez mapy. Prej, že cestu znají, když tu kdysi dávno byli. Ha, ale asi to bylo už hodně dávno. Ponivadž kousek po přechodu hranic už jaksi byli zmatený jak lesní včely. Leč pánčička má pamatováka, takže i když pánik tvrdil, že se má jít tadyma, tvrdila ona zase – a to správně – že se musí jít támdletudyma, páč tam za tou loukou tehdá viděli tu sojku.

No její orientační body jsou někdy zvláštní, ale tak hlavně, že jsme díky nim trefili ten správnej směr. Znovu ještě museli zabojovat, když se došlo na rozcestí. Kde sice byl rozcestník, ale!! Jednak to tam prej vypadalo dost jinak než tehdá, a druhak to byl rozcestník pro běžkaře. Tak si nebyli jistí. A tu se pánčička srdnatě odhodlala jít germánsky konverzovat s tůristama, který tam svačili na kládě.

Konverzace to byla veselá, nejen pro tu gestikulaci co tam předváděla a vypadala u toho jak rozdováděnej větrnej mlejn, ale taky prej proto, že si spletla běžkování s bruslením a pán germán chvíli nechápal, proč tady jako hovoří o stezce pro bruslaře. Posléze to docvaklo jak pánčičce, tak panu germánovi a pobavilo je to. Hlavní ale bylo, že nám odsouhlasil, že jdeme dobře. To si i posléze, když se zašlo do lesa, pánik s pánčičkou uvědomili, že fakt jdeme dobře, už to tam poznali a svižně jsme si to svištěli – s malou zastávkou na focení – k cíli.

Dorazili jsme do městečka pod hradem a – jo, lidi bylo to tam moc hezký, takový celý uklizený, nikde žádnej nepořádek. K hradu se jeden musí vysápat po hrozně moc schodech. Na hradě šel zase srdnatě germánsky konverzovat pánik. A zjistil, že i já můžu do hradu, takže jsem měl taky kuldůrní zážitek. Hezký to tam bylo, pánčička byla celá hrdopych, že takovou krásu má na svědomí její oblíbenec Kája Čtvrtej nějakej. Prolezli jsme to tam od sklepa až po půdu. A pak jsme si zašli do hospůdky se obžerstvit.

Páníci z výletu nadšení a já ostatně taky, ono trochu kuldůry nezaškodí a navíc je tam opravdu krásně a z toho místa, jak říká pánčička, dýchá tolika věcí, že prej je člověk najednou táákhle malinkej a pokornej. Že je pánčička táááhkle malinká to sem zvyknutej, vona totiž moc nenarostla, ale pokornou jí moc neznám, spíš si furt vyrábí průšvihy nějaký.

 

 

No a druhej den, to bylo žůžo překvápko, to vám řeknu. Šli jsme si jen tak na malej výlet po okolí, že se prej jen tak courneme. Nic moc velikýho. Pěknou krajinou jsme šli, lítal jsem si, válel se v trávě, mlátil voba klackama do nohouch. Pak že se podíváme na vršek kopce nějakýho, že tam maj bejt výhledy. Výhledy jsme nenašli a páník navrhnul, že se prostě tady někde spustíme z kopce dolů, že nás to někudy dovede do městečka nějakýho, kde si dáme dlábes. A proč ne? Nemusí se pořád chodit po značkách a nějak cíleně. Stejně nám to letos s těma vyznačenejma cestama nevycházelo, jak jsme si představovali.

Pánčička byla nadšená, že se jde cestou necestou, hupli jsme dolů, pánik pak naznačil kudy jako a kam bychom asi měli jít, a tak jsme šli. A šli. A šli. A šli a pánik nějak znervózněl :-D. Pak už bylo evidentně vidět, že neví lautr nic. Pánčička se usmívala a říkala, že to je přece fučik, že někam dojdeme a pak se uvidí. Že je tady přece hásky. A tak jsme zase šli a šli a šli a až byl zase pánik hodně už ale nervózní. Došli jsme na louku pěknou takovou a pánčička říkala, že ať projdem tu louku krz, že tam dál je silnice a tý se můžem chytnout.

To se pánikovi moc nechtělo, že budem děsně mokrý, páč louka byla zmoknutá a že půjdem tady tou cestou, ta nás musí navést do těch míst taky. No vedla nás, vedla. Ale neptejte se kam – mohli byste se dočkat nečekaných odpovědí :-D. Pak pánik vyhrabal z batohu takou malililinkatou mapu a snažili se v ní zorientovat. Pánčička říkala, že tenhle potůček by mohl bejt tadyten potůček v mapce, a tuhleta cesta by mohla třeba eventuááálně bejt tady ta čárka v tý mapce a šla si sbírat kamení.

Pánik byl za skeptika, pak ale vyrazili naznačeným směrem. Časem už pánik začal zase klesat na mysli, že se jde moc dlouho a ta silnice, na kterou by se mělo narazit, furt nikde. Pánčička říkala, že ať vydrží. A… měla pravdu, najednou silnice, tak měli vyhráno a věděli už, kde jsou.

Sedli si kousek stranou u takovýho toho stolovacího domečku, dali si sůši a já dostal tratranku. Když jsme se vydali dál na cestu, tak pánčička najednou kouká na tu ceduli, co říká, do jakýho města se došlo a..a ..říká „Tady přece někde mají chalupu Ajšovi!“ Pánik jí to všelijak vymlouval, že to není úplně přesně to vono, že voni jsou ešče kousek dál, že se to jmenuje stejně, ale drobátko jinak. Jenže jak jsme vlezli do vesnice a došli do půlky, říká pánčička, že ale tady jsme přece byli v zimě, že támhle za tím plotem je ten velkej vofčák.

Pánik furt meldoval svou, jenže, měl smůlu, ten vofčák tam byl. A byla tam i ta kaplička, co jsme kolem ní v zimě šli!! A naproti kapličce byla zase ta úžasná fenka, co jsem s ní běhal podél plotu. A když jsme šli ještě kus cesty, tak pánčička říká: „No ale dyk jsme fakt u Ajšovejch!“ a pánik se potutelně usmíval a řikal: „A kdyby tam ešče tak stálo auto, viď?“ Heh! A vono tam stááálooo! A za plotem byla Aaaaaajšáááá! Byli tam! Byli na nás fšicí s pánikem domluvený! Už moc dlouho dopředu!

I proběhly vítací tance a mohli jsme se s Ajšouou zmlátit. Vona dycky ječí jako Xena a já řvu jako medvěd a vypadáme nebezpečně. Někdy i jsme, hlavně pro malý lidi jako je malá pánčička od Ajši. Tak jsme se tak všichni přivítali, poseděli nad kafem a dohodli se, že páníkové půjdou s náma čoklidama napřed do hospůdky a dámská půle za námi pak dorazí tím autem.

Dali jsme si příjemnou proběžku lesama do hospůdky a čekali na dámy v příjemné společnosti pana hospodského a jeho přejícího pana zásobovače. Jako pokaždé zde, to byl velmi příjemně strávený čas a nejen čas, trávil se i přehršel potravy a když se pak jelo domů, vymyslelo se, že se stavíme v pánzijounu, kde mi vezmou dlábes a sobě nepodstatné věci, jako mycí potřeby a tak a pojedem zase zpátky k Ajšovejm.

Výýbornej nápad, aspoň jsme se mohli ještě s Ajšadlem poprat. Stejně tak ráno. Pak jsme vyrazili zpátky přes kopce a Ajšovi nás šli doprovodit. Hledal jsem myši, užívali jsme si sluníčka, dokonalá pohodička. Pánčička se cestou nabouchala ostružinama, až měla kušnu celou modročernou. Když jsme v pánzijounu posnídali, vyrazili jsme na poslední výlet.

 

 

Z Chřibské na Tokáň. Pohodovej vejletík. Cestou jsme si s pánčičkou vyšplhali na takovou skálu u cesty, seděli tam a čekali na páníka, až se k nám docourá. Šla kolem nějaká paní a děsně sem jí zaujal, jak jsem tam tak důležitě seděl a vyhlížel v širou dáli. Ptala se, zdaliž tam ten pes vylezl sám. Pánčička potvrdila, že zcela a úplně sám, ale že to není pes, nýbrž kamzik kterej se za psa jen převlíká. :-D.

Došli jsme na Tokáň, já si koupil tatranku a rohlik, voni si dali taky něco malýho a pak jsme se pomalu vraceli dolů. Naštěstí si rozmysleli ten švihlej nápad, jet zase na kolobrndách, páč myslim, že to už bych si ty nohy ušoupal úplně. Pánčička říkala, že prej po asfaltu kůlivá mejm tlapkám ne. Ale koukala po kolobrndě smutným vokem, páč prej, že rychlá jízda je rychlá jízda. No, tu ať si po tý stofce kilometrůch co mám v tlapkách, strčí do trenek laskavě.

Jako normální, civilizovaný jedinci jsme tedy došli k autu, já se cestou trochu necivilizovaně ještě zaprasil v potůčku. Dali jsme si večeři, ráno si zabalili svejch pět švestech, já popadnul svůj pelíšek, mrsknul jsem ho do kufru od auta a odfordili jsme domů. Tam sem se přívítal s Babinou, zašli jsme do hospůdky posedět a odpoledne pokračovali na chalupu, kde vždycky zakončujeme dovolenou lehkým povalováním a kutěním.

Páník kutil v chalupě, kde dodělával jeden pokoj, já sem kutil na louce, kde jsem počital Máni a pánčička kutila na zahradě. Za kutění jsme se odměnili výletíkem do Rabštejna nad Střelou, kde je taky moc krásně a kde jsme si udělali takovou pěknou okružní pěšotůru a mohli zase pěkně aktivně odpočívat. Zaslouženě odpočívat, páč já určitě dal letních sto kilometrůch a ani sem u toho nemrknul.

 

 

 

Aktualizováno: 9.4.2013 — 20:45

99 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. (f) já Vám všem moc děkuju za krásná přání k těm 45 narozeninám, Zvířetníkům i zvířátkům (sun)

  2. Díky, Petro, s radostí jsem si početla i prohlídla fotky, i když (anebo právě proto), že to tam všude znám, včetně mexické restaurace v Dolní Poustevně :D .
    A napříště zkuste rozhlednu na Vlčí Hoře, je z ní krásný výhled a až nahoru vedou solidní schody, neprůhledné, takže výstup může absolvovati celá smečka pohromadě včetně psiska! :)

    1. Na Vlčí hoře jsme byli, hned tenkrát při naší první návštěvě. Ešus si ta „nakoupil“ od pana prodavače vstupenek párek. Přišel totiž k okýnku a páč pro něj okýnko znamená nákup tatranky, jak se jí i dožadovat :D, pána to tak pobavilo, že řekl,že ho rozhodně nemůže zklamat a …… dal mu celou jednu nožičku svého právě ohřátého párku! Bylo mi stydno :D. Jo a nahoru jsem se vysápala, tam jo.

  3. OT: :(
    Menší Cipísek Koček dnes odešel za duhu.
    FIP :(
    Co bude s ostatníma kočkama?
    Beru každou zkušenost i radu

    1. pláču ;( , pro nádhernýho bráchu Cipíska Kočka (rose2) …ta hnusná,blbá a zákeřná FIPka (punch) …. ri, nemělo by se dít nic, ona není přenosná… zabránit jí nemůžeš,sice všechno vypereš,umeješ,vydesinfikuješ. Uděláš to pro svůj klid,ale víc nic… (hug)

    2. ri, je mi to strašně líto – tohle je má černá noční můra… Nám na tuhle nemoc mrchu hnusnou nelítostnou odešel za duhu Bertík, v cca devíti měsících… Bojovali jsme jako lvi, nechtěli uznat porážku, jezdili na injekce, cpali kortikoidy, ale po 14 zoufalých dnech jsme ho stejně museli vyprovodit… Pokud jde o nákazu, názory se různí, ale převládá ten, že je to běžně nepřenosné, každopádně náš Tygřík Bertíka pečlivě oblizoval a ošetřoval i během nemoci, naposledy jsem ho viděla olíznout Bertíkovi bradu den před jeho uspáním, a nic se nestalo, takže snad aspoň tohle nebezpečí nehrozí.

  4. Milá Petro a kluku Ešusí, jsem nadřená jako blázen a z té vaší prochajdy a dofči mně bolej nohy už teď. Jináč zapisuju do míst, který chci ještě před natáhnutím brk , navštívit.
    Jó a ty Poustevny, co se pletou s Pustevnama moravskýma, je zajímavé, že je tam taky Tanečnica. A taky k tomu hradu, nevím proč mám pocit, že jsem tam už byla, tak nějak se mi to zdá známé a to dost. Hmhm.
    Fotky fááákt epesní. Posílám Ešusovi blemcák,je z něho elegán. (inlove) (wave)

  5. na zahradě dneska bylo jaro. Aprílové jaro – s prudkým lijavcem a sluníčkem a duhou… Pod vlivem řvoucích ptáků a podvečerního sluníčka jsem vytáhla páníka do lesa (psici taky). No – moc to nevyšlo. Na cestě rozbředlého těžkého sněhu nad kotníky, chůze obtížná, místy led pod sněhem… Brzy jsme to otočili a plácali se zpátky k Yarýsovi. Tady to ještě chvilku potrvá…
    Ale zahrada už je skoro bezsněžná (nod)
    Betka došla domů a padla na pelech. Prý už na zahradu nejde ani čurat… až prý ráno (chuckle)

  6. Milé čtení, milá Petro. Jako vždy jsi nezklamala. Tvýma očima poznávám krajinu, mě neznámou. Jen mě zarazil ten prošedivělý čumáček. Už i on?

  7. Ech, darmo mluvit. I ten pes má nárok na dovolenou. Důchodce už ne!
    To krásné sladké slovo „dovolená“ už ztratilo svůj půvab.
    Potkávám se ráno s důchodcem K. Leze mi na nervy. Ten blbec mi pokaždé říká, že v sobotu a v neděli budeme mít volno. A já, místo abych ho za to blbé vtipkování někam poslal, tak mu říkám: „a nejkrásnější na tom je, že už se na to od čtvrtka těším!
    Asi už mi taky hrabe!

  8. Petro, skvělý, jako vždycky. Zavzpomínala jsem, jak jsme se v Mikulášovicích potkali :D .
    A vlastně nemáš moc velký zpoždění – řekla bych, že jsi to stihla ještě v zimě (chuckle) .

  9. Tak jsem v klidu dočetla celé povídání. Koukám, že jsem měla stejný nápad jako Alex, otevřené Mapy.cz a hledala jsem, kudy jste šlapali. I z rozhledny na Studenci jsem se pokoukala – http://www.virtualniceskokamenicko.cz/23/
    Teda Ešusku, po dočtení mě až rozbolely nohy, to byl pořádný výšlap. A fotky jsou senzační, hned bych tam jela taky.

  10. :) R O Z V E R N Í Č E K . :)

    Vrána si sedí na stromě a celé dny nic nedělá. Králíček uvidí vránu a ptá se jí: „Můžu taky sedět jako ty a celé dny nic nedělat?“ Vrána odpověděla: „Samozřejmě, proč ne.“ A tak se králíček posadil na zem pod vránu a odpočíval. Zničehonic se objevila liška, skočila na králíčka a sežrala ho.
    Manažerská lekce: Abys mohl jenom sedět a nic nedělat, musíš sedět hodně, hodně vysoko!

    (coffee) Vinšuju všem přítomným klidný večer, hezké sny a dávejte pozor kam si sedáte. (coffee)

      1. Jééé Jovo, voni ptáci co seděj vysoko jsou prevíti.
        To chlapík v lese vidí kuklačku a volá na ni.“Kukačko, zakukej, ať vím, jak dlouho budu živ?
        A kukačka na to…..“KU“
        A chlapík, jéééé proč ta „Má……“

        1. Jó, Anežko voni jsou někdy ty ptáci divný. Viz níže uvedený příběh.
          V hlubokém lese začne malá želvička šplhat na strom. Po několikahodinové námaze vyleze až na vršek, skočí dolů, zamává nožičkami a rozplácne se na zemi. Po nějaké době se probere, znovu vyleze na strom, skočí a řachne na zem. A tak se to opakuje. Dvojice ptáčků sedící na větvi se na to smutně dívá, až nakonec samička řekne svému partnerovi: „Miláčku, už bychom jí asi měli prozradit, že je adoptovaná.“

    1. Na nejmenovaném sídlišti se zřítil panelák. z dvaceti čtyř partají zahynulo dvacettři romských a to kompletně. Pozůstalí z okolních domů si stěžovali na městském úřadě a začalo vyšetřování. Skončilo to tak, že záchranáři vypověděli: My za to nemůžeme. Ta zachráněná partaj byli bílí a dospělí byli v práci a děti ve škole. :)

  11. Ač pár dnů máme frmol, Ešuska milýho jsem si prostě musela (na etapy) přečíst a kouknout na nááádherný fotky. Už od děctví miluji vršky kopečků a vyhlídky (jako asi každý,že?). Kolikrát jsem se drápala do vršku stromu, jen abych koukla do kraje z výšky. Tady nic takového nemáme, tady je to placaté. :(

    Jestli Ešusek opravdu odběhal sto kilásků a navíc s roztrženým jazykem – tak je je nejen kamzík, ale „železný pes“. Podle popisu to ale vypadalo, že mu zranění nebránilo v konzumaci jeho milovaných tatranek. Tak přeji, ať mu jazyk brzy sroste úplně a bez následků.

    Nejvíce mě dostala věta „Tam si pánčička porád meldovala nějaký zaklínadlo Nomenomen, nomenomen…. až sem se bál, esli ze mě nevyrobí třeba žábu.“

    U nás je vedro, včera tu bylo +32 a dneska též kolem +30. Když už za šera, ale přesně na velikonocní neděli nad domem ozvalo známé a vítané štěbetání rorýsů, myslela jsem si, že přiletěli moc brzy, že ještě není dost teplo na komáry. No teď jak kvapem stoupá nejen teplota, ale i vlhkost, rojí se kvapem i komáři a rorýsi štěbetají a krouží o sto šest.

  12. Petróóó, ty jsi nám málem nedala nakouknout do alba fotek na Rajčeti! Už jsem óchala u fotek. Té krásy na jedné kupě, to se jen tak nevidí. Moc mne mrzí, že jsem z Lužek viděla jen pár míst, ale co chceš za tři dny stihnout? Tak ráda, bych se tam vrátila a navíc mi připomínají spokojené dny s Klérkou, která tam byla s námi ;( .

    1. Alex, já věřím, že zase s nějakým chlupáčem budeš výletit a procházkovat. CD to tak nenechá.

  13. Tak jsem dočetla. Na etapy, protože jsem měla vedle otevřené Mapy.cz, turistické a sledovala všechny vaše výlety. Chřibskou znám, tam jsem byla. Lužické hory jsou fakticky přenádherné!!! Jsou od nás moc daleko a navíc nevím, jestli bych se ještě do nějakého toho kuželovitého kopečku vyšplhala. Když jsem viděla nahuštěné vrstevnice na Studenec, tak jsem omdlévala. Moc krásnou dovolenou jste měli a těch kilometrů nachozených v takových krpálech. Ale ty nádherné výhledy a fotkýýýý! Moc vás všechny tři obdivuji a Ešuskovi přeji ještě mnoho zážitků na vašich společných turistických cestách.

    1. žjo Alex, Tys to s námi poctivě prošla!! (y) No Studenec byl malá vražda, ale nerada se vzdávám, takže jsem se tam dopinožila a druhý den scípla :D . Ale stálo to zato, bylo to fakt moc krásný. Všechno v Lužkách je krásný. Škoda, škoda, že člověk nemá jistotu práce, okamžitě bych tu bouchla dveřma a tradá už se stěhuje.

  14. Petro, to musela být dovolená jak řemen – a Ešík ten nejspokojenější pes. Ad koloběžky – vyzkoušela jsem tuhle kratochvíli v Beskydech a přiznám se, že teď bych si už netroufla. Jste fakt dobří. :)

    Ten pozapomenutý kraj znám, spíš díky profesi a taky shodě okolností. Mám kolegyni z fakulty původem z Rumburka. Hodně jsme se spřátelily (i rodiče) a prázdniny jsme trávily střídavě v mojí a její režii… Její tatínek byl dobrý sportovec a turista – takže nedal jinak, než že mne seznámí se vším, co tak dobře znal sám. Tokání, Švédský tábor, místa zaniklých vesnic ( ony tady kupodivu zanikaly tak nějak průběžně fakt už od té války řečené třicetileté) I když… taky se přesvědčil, jak zrádná je orientace v terénu právě tam. Rozhodl se, že mě zavede na vyhlídku zvanou Rudolfův kámen. Nějak se nedařilo – vždycky jsme se vynořili s podrostu s vynikající vyhlídkou NA Rudolfův kámen, nikdy Z něho. A tehdy vyslovil ten dobrý muž větu, která posléze vešla do dějin a někteří lidé, kteří ji dneska používají, už ani nevědí, jak vznikla. Pravil totiž: až se na ten Rudolfův kámen trefím, vlastnoručně si na něj plivnu! Jak řekl, tak i učinil, připadal si ovšem v tu chvíli značně okolnostmi potupen :)
    Jujda – to jsem se nějak rozpovídala. Asi proto, že jsou to dodnes moc hezké vzpomínky (f)

  15. To jste toho u nás procourali!!
    A jestlipak jste se zastavili nad Českou Kamenicí, u vesnice Líska, kde je nááádhernej zbytek lomů – Zlatý vrch? není to nic náročného, pro vás by to byla jen trapná epizodka, ale já tam vozím a vodím návštěvy a stojí to za to!
    A znáte tu rozhledu u Valkeřic?! Na tý dlouhý, nádherný louce, co je odtamtud vidět VŠUDE?

    1. Ne-e, rozhlednu u Valkeřic neznáme! Musím zaznamenat někam a jakmile se tam vrátíme, bude průzkum. Díky za tipa.

      Zlatý vrch – taky neznáme! doplníme vzdělání. (y)

    1. Krásný fotky, Petro! Je dovoleno odrodilci, desítky let nepřítomnému v zemi rodné, přeptat se, kde jsou tyhlety Lužky a okolí uplacírované. Trochu mne matou Pustevny s u a současně Germánsko.

      1. úplný sever severních Čech. Pomezí hor Lužických a Labských pískovců. Kraj kolem Rumburka, Krásné Lípy. Kraj ledových víl kolem říčky Křinice. Bohem zapomenutý kus světa, odkud lidi po válce zmizeli a ne všude se podařilo oživit zemi znovu… Krásná příroda a často zpustlá městečka jen těžko se probouzející…

        Kraj kolem Vavísina Zakletého města…

        1. Děkuji za upřesnění Xerxová. Je to opravdu nádherný místo. A je moc velká škoda, že je tak šíleně vylidněný.

        2. Děkuji převelice, ted už vím. Kraj je to krásný a možná ani není na škodu, že je vylidněný. Déle mu ta krása vydrží – my lidi jsme dost devastační. Kam šlápneme…

        1. aha,takže mi to počítadlo opravilo v téxtu a já si toho nevšimla?? a nebo zapracovalo podvědomí a já tam mrskla ty Pustevny a zas jsem to neviděla :-D. bóže, já jsem pako, takže se omlouvám, za mystifikaci.

    2. Nádherné fotky, Petro – Brtníky a Paulino údolí mi tu málem vyvolaly něco nostalgie (a to nejsem zrovna ten správný typ…). Jo – a to záhladné „ometátko“ přírodního původu na jedné fotce je zbytek letní lodyhy přesličky poříční, alespoň pokud to jde takhle z fotky určit…

  16. Ešátore to byla krásná dovolená.
    Vy si to ale umíte užít.
    Krásné povídání a moc pěkné fotky.
    Na té fotce u pomníčku to vyješ nebo zpíváš ?

    Míša

  17. Milá Petro K. – povídání moc dobrý (ovšem to u tebe je běžný standart (nod) ), ale tentokrát mne uchvátily fotky. Krása krása krása – a ty kamenné oblouky v jedné řadě jsou uchvancancující. Předpokládám, že fotí pánčíček, poněvadž ty musíš kultivovat Ašíčka-hošíčka (chichichi) – že hučku svou na pozdrav smekám (bow) .

    1. jááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá jááá sem převážně fotograf, prosím. A slibuju, že to hodím na rajče a dám sem odkaz, protože myslím, že fotky se mi opravdu povedly. Zapomněla jsem to udělat

      1. V tom případku se klaním dvakrát (bow) (bow) – chmm, na co toho pánčíka teda máte – nefotí, neorientuje se, … (chuckle) (chuckle) (chuckle)

        Do hlavy neeeeee (fubar)

        A ty fotky rajče dej, jsou doopravdy epesní.

        1. (rofl) páníček je plánovač a organizovač. A i je přes tu orientaci, to jen tady byl mimo.Tak ale ono to bylo dvanáct let od té doby, co jsme tam byli. A mně tehdy to setkání se sojkou utkvělo dost v paměti. Ona byla roztomilá, jak byla zaskočená, tím že jsme se tam zjevili a následně zmatená a pobíhala tam v tom podrostu, jak tetka po rynku a nenapadlo jí odletět (rofl)
          jen to místo se pochopitelně kapek za tu dobu taky změnilo, ony ty stromy a keře halt rostou :D

  18. … ta si toupla proti němu a pravila, že to se ještě uvidí, kdo komu co ukopne.
    Petro, couval, co? (wave)
    A zdravím podivuhodné zvíře pes – kamzík a jsem z něj perplesk jak ta tůristka.

    1. Já myslím, že při Petřiné výšce, by se kopem soustředila na nižší partie, než je hlava. A není tak malá, aby to bylo koleno!!!

      1. Heh, to si piště milé dámy, že jeho makovici jsem na mysli rozhodně neměla (rofl) (rofl) měla jsem fakt zatmíno, takže kdyby na něco došlo, tak by to sice pro mě nedopadlo dobře, ale von by taky nevodešel s prázdnou (rofl) . šmejd ulhanej. To mi na tom celým vadilo nejvíc.

    1. jojo, je to náš šedej mor, jak mu říká pánik :D. V říjnu mu bude devět let, profesórovi.
      V neděli si našel přítele. Ani ne ročního bígla, který ho děsivě obdivoval, děsně se mu kořil a vůbec mu podkuřoval. Ešátor byl navýsost Blažej a důležit a shovývavý :D, bylo to vtipný pozorovat. :D

  19. HLÁSÁNÍ:
    Sharka má dnes narozeniny. (h)
    Takže milá ségro, přeji Ti stále dobrou náladu, zdraví, hodně radosti s kočičkami, pevné nervy na zvládnutí všeho a hlavně pohodu.
    A díky za vše, Ty víš…..! (d) (rose1)

    1. Sharka má narozeniny,
      my máme přání jediný,
      štěstí, zraaví, štěstí, zdraaví,
      hlavně to zdraví.
      (rose1) (rose1) (rose1) (rose1) (rose1)

      1. Jsem tu dne pozdě ale přec, takže se s dovolením připojím pod Ygu,
        Sharko !!!! užij si to a hodně zdraví Tobě i zvížatům. (inlove) (d) (f) (rose1) (wave)

    2. Milá Šárko, když jsem ti posílala přání na Skype tak jsem zapomněla poslat kytici. Tady je (rose1) (rose1) (rose1) (rose1) (rose1) (rose1) (rose1) (rose1) (rose1) (rose1) (rose1) (rose1) (rose1) (rose1) (rose1) (rose1) (rose1) (rose1) (rose1) (rose1) (rose1) (rose1) (rose1) (rose1) (rose1) (rose1) (rose1) (rose1) (rose1) (rose1) (rose1) (rose1) (rose1) (rose1) (rose1) (rose1) (rose1) (rose1) (rose1) (rose1) (rose1) (rose1) (rose1) (rose1) (rose1) (rose1) (rose1) (rose1) (rose1) (rose1) (rose1)

    3. Sharko, tak všechno nejlepší, celá smečka přichází s gratulací… A hezky si dnešek užij. Na zdraví (d)

    4. a my takýýýý všechno nejlepší, hlavně zdraví, pohodu, kočičí předeníčko… kytky vynecháváme, místo toho (hug) (sun) (^) (d) (party)

    5. Tak to Mikulenky přejí oblíbené tetě všechno nej nej nej, ať ti chlupatá smečka vzkvétá a ty jim můžeš být stoprocentně k dispozici – tedy hodně zdraví, štěstí, pohody, a tak dále… Jo, a posluha se k přání přidává! (d) (^) (f) (h) (h) (h)

    6. Už zapadlo sluníčko a já spěchám s kytičko(u).
      Nefachčí mi mejlíky, přec mám přání veliký.
      Milá Sharko,hodně štěstí, pevné zdraví celý rok si užívej. .

  20. Ešus Ešus, ty seš užasnej výletopes, skoro jako ta Xerxovic holka (flex) A že si občas prasopes? No ááááá, aspoň vědí, že tě maj (nod)

  21. Milý Ešíku, s tebou se cestuje jedna radost! (rofl) Moc se mi líbí, jak popisuješ orientační smysl své paničky – prý je to ta louka, co za ní viděla sojku a tady byl ten ovčák… jako bych se viděla (chuckle)
    No a panička konverzující s rukama jako rozdováděný větrný mlýn… :D
    Prostě až na ten začátek skvělé povídání o perfektní dovolené. (inlove)

    A k tomu začátku… chlap patrně jednou sklidí co zasel. Což ovšem nepomůže těm, které jeho magor pes napadne (devil)

    1. Dede- mně bylo hodně líto toho, že donutil toho klučinu, aby lhal taky, na tom bylo vidět, jak se kroutí, jak to nechce říct bylo mi ho líto.

      Já jsem si tam pak dala hodně hlasitej tlf. hovor s kamarádkou a ty slova, který běžely na adresu toho šmejda hodně hlasitě, tak ty se mu ani trochu nelíbily – už i proto, že to slyšel jeho syn. A já si servítky fakt nebrala. Jednu chvíli se zvednul směrem ke mně, tak jsem proti němu hodila hlavou s výrazem :“A co?“ byla jsem tak naštvaná, že bychom se asi poprali

  22. Jéžiš, Ešus – už mně z tebe zas bolej nohy, kluku ušatá! Ale vejletování to muselo bejt křásný! To tedy jo ! ;)

    1. No to se neboj Rputi, že jeho ty haxny na konci dovči taky nebolely :D , hlavně po tý projížďce s kolobkou (rofl)

  23. Petro, odjíždím za moment pryč, páneček už stepuje, kdeže jsem, článek jsem jenom proletěla, ale těším se na něj k poobědovému kafi. Je z krajiny, kterou vůbec neznám, tak si zase počtu, potom se ozvu (wave) .

    1. Alex, já odtud pocházím. Ale když jsem v osmnácti odešla do Prahy na vejšku, tak jsem si řekla, že tam se už nevrátím. Slovy pražských lufťáků: „Je tu krásně, ale bydlet bych tu nechtěl“. Měla jsem tam neodbytný pocit, že každé léto proprší, zima je dlouhá, pořád tam prší a prší, mraky se courají po zemi, říkali jsme, že bydlíme v Opičích horách.

  24. Mnó, hezky si Ešus povýletil :) Lítání po loukách mají v oblibě i strakatice, kapku potíže jim dělá jen ta vysoká tráva- holt jsou prťafky. A tak potom hledám psiska podle toho, kde se vlní vršky trávy nebo pesina nadskočí jako delfín, aby se trochu rozhlídla. Taky letos plánujeme aspoň pár dní na horách- prý jsme loni nenašli všechny ty betonový bunkry či co :)

    1. dofča na horách je ta nejlepší dofča. A to jsem kdysi říkala, co že jako v létě na horách :D, dneska vlastně jinam nejedeme :-)

  25. Hihi, Ešusková (inlove) , Sudeťáci z kraje moc dobře vědí, proč se říká „je to dlouhý jako Mikulášovice“. (chuckle)
    Vyprávění jsem pečlivě pročetla asi ze čtvrtiny, zbytek jen prolítla, musím se k němu vrátit později, protože se mi ta dovolená líbí. :)
    Přeju všem krásný den. (h)

      1. Chichi – u nás zase „Dlúhý jak Svatobořice-Mistřín“. A taky „Škaredá jak Svatoborská opica“.

    1. Vave – stejně jako Akden znám jen Lovosice, nicméně tetkon už asi budu používat jen ty Mikulášovice, páč to byl fakt nářez. člověk šlape, šlape a furt je tam! :D

  26. hezkou středu všem Zvířetníkům a zvířátkům :) těm , co dneska něco slaví, přeji vše nej nej (f) A těm, co potřebují pofoukat bolístka na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp (h)

    Ano, ano – na zahradě zbytky sněhu a Ešuska KONEČNĚ vywebí loňské letní výletění (chuckle) .
    Hezky si hošíček pochodil a poběhal a pocachtal… je tam všude mocmoc hezky. Ojbín taky máme moc rádi (naposled jsem si doma zapomněla všechny doklady… hlavně že pes měl pas).
    Mimochodem – nosí Ešík při příhraničních procházkách za kravkama něměckýma pas?? Němečtí celníci jsou někdy na překvapivých místech :O a i na kontrolu čipu u psiska našich znýmích došlo…

    1. Ano!! já jsem vysoce aktuální :D:D:D nojo, tak víš jak, grafoman, když se rozepíše, tak to hned tak nezastaví a pak to dlouho trvá :D

      Jojo, Oibyna miluju! Ovšem teda, mám s sebou jen očkováka :-( to mě nějako nenapadlo teda, díky za tip.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN