ČLOVĚČINY: Já, auta a ostatní dopravní prostředky

Tatínek mě měl sice velmi rád, ale vychovával mě přísně a podle starých pravidel. Jakoukoli nešikovnost komentoval slovy jako: „Ty jsi teda trdlo, z tebe nic kloudného nebude“. Pochvaly jsem se dočkala obvykle jen za výkony patřící do „mužského“ světa – přeplavání údolní nádrže, namíchání kolečka malty a podobně.

 

 

Bydleli jsme ve velkém městě velmi kopcovitého terénu, víkendy a část prázdnin jsme trávili na chatě taktéž v kopcovité přírodě, takže moc možností zvládnout kolo nebylo. Přesto na mé jedenácté narozeniny otevřel tatínek kufr našeho auta a vytáhl jízdní kolo – skládačku.

Smontoval ji, poučil mě, ať na přední brzdu nešahám, že bych přelétla přes řidítka a zadní brzda – to je šlápnutí dozadu. Ozkoušej si ho tady na zahradě, pohladil mě. Naše zahrada začínala u vrat poměrně prudkým sjezdem, který se zatáčkou stočil na uměle vybudovanou rovinku, na které jsme odehráli řadu badmingtonových zápasů. Vytlačila jsem tedy kolo vždy do čtvrtky kopce, nasedla na něj a sjela ke dveřím chaty. Docela mi to šlo.

Jenže to by nesměl přijít můj o čtyři roky starší bratr. „Nebuď srab, vem to od vrat.“ „Když ale já…“ „Povídám, nebuď srab.“ Tak jsem kolo vytlačila k vratům a pustila se na něm dolů. Již v polovině kopce mi bylo jasné, že to nevytočím! Místo, abych šlápla dozadu, volala jsem jenom pomóóóc a už jsem přelítla přes zítku tvořící opěru rovné plochy hřiště. Přistála jsem u smrčku, s konví na hlavě, kolo nabodnuté na tyč u stromku.

Po rodičovské kontrole mého zdravotního stavu se se mnou tatínek, stále kroutící hlavou, že zrovna on má doma takového nemotoru, vydal cvičit na lesní cestu. Vytlačili jsme kolo na kopec a začali trénovat na rovné „hřebenovce“. Lesní cesta byla sice rovná, ale plná kaluží a výmolů a úzká na jedno auto. Jezdila jsem sem a tam s očima zabodnutýma do cesty, abych se nevymlela v nějaké kaluži, když tatínek zavolal: „Pozor, auto!“ Zvedla jsem hlavu a uviděla v protisměru přijíždějící vůz.

Bylo dost času zastavit, slézt z kola a odtlačit ho kousek do lesa, ale já opět, ztuhlá úlekem, jsem strhla řidítka do lesa a šlapala, dokud jsem nenarazila na smrk. Tatínek ztratil řeč. Do jedné ruky vzal kolo, za druhou vzal mě, mlčky jsme došli na zahradu, kde tatínek složil kolo do kufru auta a opět ho prodal. Na bicyklu jsem se naučila trochu jezdit až na prázdninách u kamarádčiny babičky v Polabské nížině a pak s vlastními dětmi.

 

 

 

Pod dojmem těchto zážitků jsem na střední škole v době, kdy jsme měli nabídku udělat si cenově výhodně autoškolu, tuto možnost odmítla. Na tatínkovu námitku, že mít řidičský průkaz dnes patří k všeobecnému vzdělání, jsem odpověděla přesně v duchu jeho výchovy (být odpovědná, pravdomluvná a upřímná): „Co mi bude platné všeobecné vzdělání, když budu ve vězení za to, že jsem někoho zabila autem?“

Bez řidičáku jsem vydržela do třiceti let, přestože jsme hned po svatbě bydleli nejdřív na vesnici a potom na úplné samotě. K rozhodnutí, že se prostě naučit řídit musím, mě přivedl až úraz mého ročního synka, který si rozrazil hlavu o topení. Manžel byl opět služebně mimo a já s krvácejícím chlapcem v náručí a s dvaapůletou dcerkou za ruku běhala po výzkumném ústavu a sháněla někoho, kdo mě odveze k lékaři.

Před podáním přihlášky jsem s naší škodovkou vždy po večerech trénovala na alsfaltkách výzkumáku a teprve, když už jsem měla auto technicky jakžtakž zvládnuté, začala jsem chodit do autoškoly. Po ukončení autoškoly mi manžel s důvěrou půjčoval auto na cesty po okolí bydliště po úzkých okolních vesnických uličkách, brzy jsem byla donucena používat i služební auta a dnes mě řidičák částečně živí.

 

 

O snižování a zvyšování sebedůvěry

Obvykle moc sebedůvěrou netrpím, obvykle jsem ochotna přiznat své opomenutí, zapomenutí, chybu a mýlku, a protože se to dnes v naší společnosti moc nenosí (bohužel), podle názoru některých kolegů až moc často. Na druhou stranu, abych se odvážila některých každodenních úkolů (třeba se ve sněhové kalamitě dostala do práce a na kontrolu), musím si své sebevědomí zvyšovat a dělám to takovým legračním způsobem.

Nahlas se přesvědčuju: například – jsi dobrá řidička, najezdíš za rok přes 20 000 kilometrů, jezdíš v létě, v zimě, za každého počasí, střídáš auta, dobře se orientuješ v neznámých krajích a městech, to prostě zvládneš. Ale ouha. Nesmím to brát tak doslova.

V předvánočním uříceném čase zavolala investorka, že 28.12. budou kolaudovat stáje u nich na statku, jestli se tam z KVS dostaneme. Omluvila jsem se, že už čerpáme dovolenou, protože možnost převodu do příštího roku je značně omezená a možnost proplacení není žádná, ale že bych přijela tedy dnes po pracovní době (kterou mám už zaplněnou úkoly), na stáje se podívám a stavebnímu úřadu napíši své vyjádření.

Kde že se statek nachází? Na samotě? Vede tam jenom polní cesta? Jakže se to tam jmenuje? No nic, to najdu. Koukla jsem na internet a usoudila, to je jasné – těsně před touto vesnicí odbočit vpravo, za 2 kilometry jsem v údolí u potoka. Protože je zima, vytanul mi na mysli ještě plán – místo svého třídveřového tříválce si na polňačku radši půjčím manželovo SUVéčko.

 

 

Samozřejmě, že jsem se v práci zdržela (mobil na investorku zůstal v kanceláři), doma na dvoře jsem jen přeskočila z auta do auta a co nejkratší cestou k cíli. Co na tom, že přijedu z opačné strany, orientovat se přece umím. Tady je ta vesnice, těsně za ní – hele modrá značka, po asfaltce, název samoty na ní. Uzoučká asfaltka se brzy změnila v lesní??? cestu a vedla do kopce, místo z kopce, ale na modré značce jsem. Tady je závora?! Ale otevřená, a taky to už začíná klesat. Jenomže se to pořád zužuje. Ale klid, tady stojí nějaké auto.

Modrá značka mě stále doprovází. No, tohle klesání je ale sakra ostré a ještě ty větve od těžby dřeva. To bych svým autíčkem neprojela. Ale tady se stejně neotočím a vycouvávat tohle? Už tam budeš, už je to dlouho, co se tady motáš. A máš čtvrt hodiny zpoždění. A hele. Jsi u potoka. To bahno tady. Ty brďo.

Doufám, že se automaticky zapne pohon všech čtyř kol. Jo, ještě jedeš. Jenže tohle? To tedy ne. Přede mnou vyjeté koleje, do půlky naplněné vodou, nejméně půl metru hluboké, dva metry dlouhé, nalevo prudký svah k potoku, napravo zalesněný svah, auto je široké, tady prostě končím. Šup z auta, už jsou slyšet štěkat psi, už jsem u cíle.

 

 

Ano. Od cíle mě dělilo 200 metrů, ale nepřekonatelných. Jsem očekávaná, investorka – paní inženýrka, architektka, také ing., a její dcera, taktéž vysokoškolačka, se na mě dívají s neskrývaným překvapením: „Vy jdete pěšky, paní doktorko?“ „Ne tak docela, přijela jsem po modré značce.“ „Cože, to ani nevím, že tady je?“ „Také už tuším, že to nebyla ta správná cesta, nemáte tu někde šikovného chlapa?“ „Bohužel, manžel i syn jsou dnes pryč.“

„Ale já se odtamtud nějak musím dostat, přímo zpátky to také nepůjde, mohly bychom, prosím, tu kolaudaci odložit a zkusit vyřešit, dokud je světlo, to moje, tedy manželovo auto?“ „ A kde to máte?“ „Pojďte se, prosím, podívat, ale vemte si holiny. Kousek od toho brodu, ten, kdybych přejela, nedostanu se někam k civilizaci?“ „No, to byste se dostala, ale za tím brodem je hrozné bahno, tam nejezdím ani s koňmi“. „Ach jo, horší než tady?“ „To nevím, jdem se na to podívat.“

Tak čtyři vysokoškolsky vzdělané ženské běhaly tři čtvrtě hodiny okolo potoka a vymýšlely, jak projet. Kde bylo mé sebevědomí?!. V duchu a občas i nahlas jsem si dávala názvy hospodářské zvířeny, která bývá obvykle cílem mé kontroly. Nakonec, se slzami na krajíčku, jsem volala domů: „Prosím tě, vem si to mé malé auto a přijeď si vysvobodit to své velké. Dcera paní architektky pro tebe dojede k hlavní silnici, abys také nezabloudil. Vem si sebou velkou baterku, holiny a prosím, prosím, nezlob se.“

 

 

Než manžel za půl hodiny dojel, proběhla jsem překrásné stáje (záviděla jsem) a stále se jen omlouvala. Pak jsme s mužem, už po tmě, vyrazili do lesa. Pokud se to nepovede, máme přijít, manžel paní domu přijede v deset večer a vytáhne nás traktorem. Pokud tam nebudou velké balvany, ani by to neměl podvozek moc odnést. Ach jo, já jsem taková káča pitomá.

Další půl hodina prohmatávání cesty, měření hloubky vody a kolejí pomocí větve a pak konečné rozhodnutí. „Musíme tudy. Měl bych se držet tohohle břehu. Pokud bych se na to nestrefil, blikni baterkou.“ Strefil se moc hezky, ale pak to s autem utrhlo. A už bylo, až po levé světlo, v koleji. Ach jo, to je konec.

Muž zachoval kamennou tvář, zařadil zpátečku a auto se opravdu vyhouplo zas zpět!! Na druhý pokus nejkrizovější úsek projel. „Pojď si sednout. A už nebreč. Musíš s tím jezdit častěji.“ Ani nápad, už si to nepůjčím. Se svým peguetkem bych to vzdala hned na začátku.

Když jsem historku druhý den povídala svým kolegům v práci, dostalo se mi konstatování: „Ten tvůj mužskej tě musí mít asi hodně rád, co?“ Má, naštěstí!

 

 

Aktualizováno: 13.2.2013 — 19:01

149 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Byla jsem celý den pryč, tak to vezmu hopem :)
    Držím palce Puncovi – moc! Ať noha honem funguje aspoň na lehké našlapování (h)
    Blanko, je mi líto Barnabáška, četla jsem to i na hadech (u) Aspoň ho už nic nebolí – to je malá útěcha, já vím, ale aspoň nějaká.
    Io, mám ohromnou radost z Melly! Foť a piš! (inlove)
    Jsem ráda, že to s Maceškou není horší a doufám, že se brzy zase rozběhá (cat) (sun)

    Fuky jsi skvělá a tvůj muž taky. Víš, co mi řekl kolega a stopařskej šéf, již po celá desetiletí jezdící v různých subaru, když jsem taky sedla do čtyřkolky téže značky? Zeptal se: víš, jakej je rozdíl, mezi normálním autem a teréňákem? Uvázneš mnohem dál než ostatní a hůř tě potom vytahují! (wasntme)
    Jinak i já patřím k těm, kdo si nedělali řidičák v osmnácti – netoužila jsem po tom. Začala jsem až s tím, jak se narodil Marek a my jsme dostali od Martinových rodičů starou škodovku stovku. Od té doby jsem se volantu prakticky nepustila, řídila poměrně hodně typů aut ve všech možných podmínkách a pořád mě to baví :) Je to podmínka nezávislosti a jak tu už napsalo dost lidí, pro život na vsi prakticky podmínka přežití :P

  2. Tak tohle je zase jednou báječné počtení, navíc je to drama, které má šťastný konec. A tvého manžela ti přávidím, vybrala sis dobře. Mě stačí si představit, co by řekl můj bratr…. už takhle jsem se dozvěděla, že jsem zničila auto, když se spálila spojka. No, mám trochu těžší nohu, ale to auto nikdy nejezdilo tak, jako teď. On s tím jezdil ještě táta s jeho diabetickou nohou, ale uznávám, že jsem to dorazila. A ta oprava stála docela za to – před vánoci.

  3. Ó jak Ti rozumím. V posledních 10-ti letech se ze mě stal pomalu řidič z povolání, a protože i drůbeží farmy jsou leckdy na místech ztracených a opuštěných , stal se ze mě odborník na jízdu po různých panelkách, šotolinových a lesních cestách.
    Projezdila jsem republiku od Břeclavi, přes Opavu, Hradec Králové, Liberec po Vodňany bez nehody, aby mě osud našel 5 km od bydliště v sousední dědině. (envy)

  4. Fuky, omlouvám se za OTíka. Prosím Puncův fanklub o palcodržnu. Bolí ho nožička, pravá zadní a to velmi. Včera zas jednou zapoměl,kolik mu je a poskotačil v ohradě. Asi ho motivoval sníh…Nevím, jestli to souvisí, ale ráno se skoro na nohu nepostavil. Je to starý problém uvnitř kopyta, který už dal hodně dlouho pokoj. Vet mu napíchal ATB a nezbývá, než počkat, jestli zaberou. A doufat, že to ustojí na zbylých nohách. Bojim, bojim velice. Díky za něho za palečky.

    1. Milý Puncíku, musíš konečně akceptovat svůj věk a skotačit s mírou. Já vím, já to taky shledávám jako velice těžké.
      Ale stalo se stalo a tak ti držím palce ze všech sil aby se bolavá noha brzy umoudřila ty náš koníku s mladým duchem a jiskrným okem. (y) (y) (inlove)

  5. Koukám, že dnešní Zvířetník se mi tématicky krásně trefil. Táta jel ráno s chladicím peugeotem na jatka vyzvednout maso. Když se vracel, zrovna jsem šla od sousedů s mlíkem. Co nevidím: modrá dodávka se vynořila na křižovatce dvou cest a chystá se zdolat posledních třicet metrů. Neúspěšně. Couvá, znovu se rozjíždí, opět marně. Zkouší to potřetí, tentokrát nezahybá k lesu, ale dolů k silnici. Je to sice do kopce, ale aspoň přímo, nebude muset ubírat plyn v zatáčce. Byl rád, že dojel na tu křitovatku. Zanadával, posadil do peugeota mě a sám šel pro traktor. Tak jsme ujeli nějakých patnáct metrů. Pak přišel krizový úsek – souvislá vrstva ledu před vjezdem do dvora. I samotný traktor měl co dělat. Tak jsme podsypali kola čím se dalo, přidal se ještě jeden řetěz, aby traktor mohl tahat z míst, kde už tolik ledu není. No, nakonec jsme dojeli, ale chvílemi jsem zaháněla představu, jak těch několik metráků masa budeme nosit do domu bůhvíodkud.

    1. Uff, představuju si tě s půlkou býka na zádech…
      Teda, když to měl potíže vyjet i traktor…!

      1. Na půlku býka bychom asi vzali sáně :-) Tohle jsou bohudík už jen zhruba kilové vakuově zabalené balíčky naskládané v přenoskách. Ale pořád je toho dohromady několik metráků.

        1. Nějak se snažím se rozhodnout, co je na přenášení horší. Jestli půlka býka vcelku, nebo půlka býka v klouzavých plastových futrálcích a rozsypatelných přenoskách… :-D

        2. Docela živě si to představuji. Momentálně likviduji materiály po starém šéfovi. Odešel do důchodu tak, že za sebou zamkl kancl. Tudíž vyklízím papíry za jeho nejméně 45 let práce, které si přenášel z jednoho zaměstnání do druhého. A před 45 lety ještě nebyly počítače, takže každou separátku (vědecký článek) měl na papíru. Měla jsem trochu kliku, že syn kolegyně měl v lednu akci sběr papíru a tak mu pomohla asi 460 kily. Já už jsem vytahala dalších několikset kilo a ještě mě nějaký ten metrák čeká. Tahám to v přepravkách tak po 20 – 25 kilech. Kdo říkal, že žena má tahat do 15 kil?

          Mimochodem je mi líto těch separátek, takhle staré nejsou běžně dostupné v placených konsorciích a tudíž si to do počítače jen tak nestáhnu, ale já vím, že prostě nemám sílu to číst, zvláště, když se jeho problematice věnuji jen částečně.

          A bývalého šéfa mám chuť přetrhnout. Nechal tam i svou kandidátskou práci, habilitační práci… různá ocenění, prostě zavřel za sebou dveře a tím to pro něho zhaslo.

          1. Tyjo… naštval ho někdo, nebo proč to tak zabalil?
            (Klasickej filolog brečí při představě separátů ve sběru…)

            1. Io, já také skoro brečím při představě starých separátů ve sběru, ale co mám dělat? Ten chlap to četl 45 let, vždycky byl cholerik a nevychoval si jediného nástupce. Já sama jsem šla svou cestou, protože tohle nešlo. A teď jsem z naší instituce vlastně sama, kdo se k téhle problematice alespoň částečně staví čelem. Já jinak dělám trochu jiné věci, načetla jsem jiné (a mám svůj vlastní působivý sběr) a vím, že tohle nikdy nepřečtu. Probírám to a občas si něco nechám. Ty články ztracené nejsou, jsou v archivech těch časopisů a za poplatek případně dostupné. Stejně v každém časopisu je tlak na citování většího počtu nových publikací a ty staré je možné citovat jen velmi opatrně – tak občas jednu, 2 ze 40. Jinak tě napadnou, že cituješ staré práce. Dnes už i 90. léta jsou problém.
              Víc mě štve, že udělal (a vlastně za státní peníze, jen to nikdo dříce neřešil)docela užitečný software, který nechce nikomu předat, a to ani za úplatu. Přitom jsem teď vyhodila tisíce čísel, ze kterých ho stvořil, jenže opět – nikdo to nikdy nebude schopen dát dohromady, protože dnes nikdo nemůže dát léta života věci, kterou ten člověk postupně zpracovával možná 20 let. Navíc není za co. Systém v.v.i. nedovolí dělat věci, které nejsou aktuálně podloženy financemi – neboli projekty. No, schovávám alespoň tištěné výstupy z toho softwaru, kde jsou jak původní čísla, i výsledek, ale jestli to někdy k něčemu bude, je otázka. Jde o nelineární korelace více faktorů dohromady. Otázka pro zdatného matematika a programátora. Navíc za života dotyčného problematické kvůli autorským právům. Ovšem chlap se chová stylem po mě potopa.

              1. Taxem napsala dlouhou odpověď a sežral mi ji Kvikly. (headbang)

                Takže jenom krátce, třeba si tentokrát nesmlsne. :)
                Je to smutný, když něčí ego způsobí, že po člověku nemá kdo nastoupit a celoživotní práce tak jde do kytek. :( A taky je mně líto těch let práce, co tomu musel věnovat, a teď jsou fuč. Kdyby to byla dřina, kterou může dělat každej, bylo by to snadno nahraditelný, ale na tuhletu práci je potřeba výcvik, vzdělání, vědomosti, nadání a nápad – a ta kombinace se nemusí zopakovat.
                Ale pokud chce ukázat, že je Pan Nenahraditelný, dobře mu tak. Bude zapomenut, jako tolik jiných Nenahraditelných. :)
                Aspoň mí antici a scholastici mě naučili, že jsme jen to, co dokážeme předat dál. (f)

                1. Přesně, Pan Nenahraditelný jednoho dne definitivně zmizí ze světa a zůstane nevýznamnou figurkou ocitovanou možná ještě v několika málo pracích a tím to také skončí. Mohl být mnohem užitečnější. Což mi ale připomnělo, že mám pár věcí, které jsem ještě neměla čas sepsat a musím to udělat dříve než se bude vyhazovat můj vlastní sběr.

  6. „Pojď si sednout. A už nebreč.”….Tuto reakci přávidím, nedělám si nejmenší iluze, že bych podobně chlácholívá slovy pronesl můj choť. I když by samozřejmě dělal co by mohl, aby mě (a především auto) z toho bahna vysvobodil. Ale skvěle st to četlo.

    Jsem řidič z nutnosti, naučila jsem se to až v manželství, kdy mě řídit naučil manžel. V Americe není autoškola povinná, klidně vás to může naučit někdo jiný, hlavně, když pak zvládnete zkoušky (a řidíčák se musí každé 4 roky obnovovat – tedy jen si nechat za poplatek vystavit novou kartičku, připadně vám zkontrolují oči). Zkoušky se naštěstí dělají vždy na automatickém řízení, jelikož já řazení neumím. Parkování zvládám hlavně proto, že tady parkovací prostory před obchody většinou zabírají více místa, než obchody samotné. Zacouvat při chodníku do mezery mezi dvěma auty bych absolutně nezvládla. Jezdit „rovně za nosem“ mi jde dobře, ale jízdě na delší vzdálenost nebo v rušných místech se pokud možno vyhýbám.

  7. Fuky, jsi dobrá, pro mě skoro hrdina :-)
    Mám řidičák a řídím, ale dokopalo mě k tomu taky až nemocné dítko. Dnes bych se bez auta neobešla,
    vlak k nám nevede a autobus jezdí dvakrát denně. Nemůžu říct, že bych řídila s nadšením, ale dojedu kam potřebuju. Ale s vozíkem a přívěsem necouvám. Nikdy!
    8) nakonec Země je kulatá, že jo, vždycky se dá jet druhou stranou :D

  8. Milá Fuky, jsi hvězda, tomuhle se říká : překonat sama sebe a vytrvat (nod) . Tvůj muž je hvězda podobná…

    Já se řadím k těm, co mají řidičák, leč nejezdí. Ono taky není v čem, žeáno… A v Praze to auto fakt není třeba a na výlety je to pěkná blbost – akorát bysme k němu byli přivázaní.
    Eh, tyhle cesty ovšem znám z pěších pochodů, taky dobrý…

    1. Aneb: když ujdu ještě kilometr, možná to bahno skončí.
      Když ujdu ještě jeden kilometr, možná to bahno skončí.
      Jít rozbahněným potokem vymletým v rozbahněné cestě už není takový rozdíl. Třeba to za kilometr skončí.
      No přes TAMTO se vracet fakt nebudu…
      Myslíš, že nás pustí do vlaku?
      Ale jo, čouhají nám z bahna oči. (toivo)

  9. Maceščí hlásání- zlomené ani vykloubené to podle veta není, průstřel ani kousanec taky nenašel. Vychází z toho silný náraz. Navečer Maceš slezla na třech nohách dolů a ulehla na pohovku, do transportky nechtěla a bojovala (styl hvězdice- roztáhne packy doširoka a zkuste narvat dovnitř kočku s možná zlomenou nohou). U veta byla až moc hodná. Dostala injekci a léky na tři dny proti bolesti a zánětu, kdyby něco, máme volat, ale vet to nepředpokládá. V pondělí jdeme stejně na kontrolu s těma průduškama, tak to zkontroluje všechno.

    1. achjo – auto, hůl, okovaná bota… nic z toho nezní dobře ;(

      tak hlavně ať se z toho brzy vykřeše a stejně tak i z té choroby!!!!! (h) (h) (h)

      1. Bedo, to vůbec nemusí být od člověka, prostě mohla špatně skočit, já si takhle na rovném úseku podvrtla nohu v září a bolí mě pořád. Nechápu řeči, že jakmile se kočka bojí lidí, tak jí chudince kdysi někdo musel ublížit a my se budeme dojímat…..prostě jsou kočky, které to mají v krvi od x generací koček, že jsou plaché a nikdo jim neublížil. Mám doma dva takové případy od kotěte a spoustu jsem jich zažila v útulku.

    2. Matyldo, držím Macešce palce, aby se rychle vyléčila a to kulhání bylo opravdu „jen“ od silného nárazu. I když, jak píše Beda, nerada si představuji, co ho mohlo způsobit.

      1. Nevěřím, že to je od člověka. Cizím lidem se venku cíleně vyhýbá. Brala jsem si ji loni v útulku jako zhruba dvouletou, možná trochu víc, a netuším, co má za sebou- žila u bezdomovců.

    3. Macéš, jen plň historickou úlohu kočky v dějinách…válej se na sofa a uděluj audience (inlove)
      snad tam nebude něco dalšího a je to „jen“noha…a dávej na sebe víc pozor,holka jedna …. (sun)
      Matyldo,podávej info…. (h) (hug)

  10. Milá Fuky, náramný čtení. Jsi statečná holka a určitě ti sebevědomí vzroste. Jen musíš tak 20 – 30 roků počkat ;)
    Já měla od patnácti oprávnění na „fichtla“ a od plnoletosti na motorku. Postupem roků jsem stejně jezdila jen na kole. Až přišla práce, ve které bylo auto nutností. Tak jsem se vypravila do autoškoly. V Praze a nazvala bych to dálkové studium :) Vyplnila jsem přihlášku a ten řidičák na motorku jsem ani neuvedla. Ona tehdy ta evidence nebyla tak dokonalá. Když si chlapci vypočítali, kolik mi je, začali o mne losovat. No, výherce rozhodně nevypadal nadšeně, že má na krku padesátiletou babu. Byla to opravdu zajímavá škola. Bez trenažéru, bez teorie, bez techniky. Moje první hodina byla v pátek v 15 h.Ford Siera byl zaparkovaný zadkem do silnice, tak moje první řazení byla zpátečka do silnice s provozem. Asi mě chtěli pořádně vyděsit. Ale všechno dobře dopadlo. Jen jsem měla prostorový problém. To víte, když se celý život pohybujete po silnici s vědomím, že se vejdete tam, kde si neobrousíte ramena, tak se v autě musíte opravdu krotit. :D

  11. Pokud jde o řízení, přiznám se bez mučení – řidičák nemám. Špatně vidím, špatně slyším, pustit mě na silnici by byla katastrofa (o řidičák jsem se snažila dvakrát – bez zkoušek, jen jízdy – a pak jsem pochopila, že je to nemožné). O to raději využívám služeb mého osobního řidiče, čili MLP, ten řídí opravdu dobře a spolehlivě (řidičák měl od osmnácti, ale opravdu jezdit začal až po třicítce, když dostal služební auto).
    Obdivuju všechny ženy – řidičky, jste šikovné.

  12. óóó tééé jak hrom – a jedna dobrá zvířecí zpráva k tomu.

    JSME TŘI.

    Třetím členem smečky se stal foton jménem Melaina, zkráceně Melly.
    Byla vytažena z Vyškovského útulku. Je bezvadná. Je to taková trochu větší Penny s trochu delší srstí. Špic x asi kokr.
    Od začátku byla neskutečně snaživá, poslušná, nekonfliktní. Takže i když není štěně (má necelé dva), prostě s náma šla a hotovo. (inlove) Po těch pár hodinách se naučila:
    – chodit na vodítku
    – chodit u nohy přes silnici a vůbec povel k noze (se dvěma psy velmi zajímavé, protože se musí seskládat – Penny chodí „venek“, Melly „vnitřek“)
    – sednout
    – svoje jméno
    – přijít na zavolání
    – vrátit se, když hvízdnu, respektive už to upgradovala na ohlídnout se po mně, když hvízdnu, jestli chci ji, nebo Penny.
    To je teda výkon! (*)
    Momentálně jsou obě holky umyté (čímž se zjistilo, že Melly opravdu má hnědou, nikoli černou podsadu) a Melly mi leží na noze a Penny v pelechu pod topením (poučená, že).

    1. Milá Io, gratuluji Tobě a Penušce k Melánii a Melánii, že se dostala k vám. Přeji vám všem spoustu společně prožitých roků plných pohody a lásky

      1. Melly je opravdu pěkná, má krásnou hlavu. A špice v tý chlupatý hrudi vidíš? Mě přijde jak maličkej hubenej kokřík už se těším na další fotky. Urvala ses ujmout zvěře ještě před stěhováním, co? A co, asi je to dobře. Čekání je to dlouhý a aspoň už na sebe budete všechny tři zvyklé.Co Penuška? Nežárlí? Melluše je určo šťastná jak blecha. Ať se ve třech dobře daří.

        1. Když oni mně vyfoukli ze Sezemic Jennynku, pak mi zmizelo štěně Ginger a já tak trochu zpanikařila, že když si nějakýho čoklida vyberu, hnedle mi zmizí.
          Penny je žárlivec užárlená křížená s Hleďte, jak jsem svatá – takže projevuje svou žárlivost jenom tím, že svatě pozoruje zpovzdálí. Ale doopravdy nežárlí. Na Lunu žárlila daleko víc.
          Melly mi leze na klín a přesouvá se mi v patách a oddaně zírá. :-D Trochu mi připomíná Werichovu fenku Cvoka zvanou Melánie Hamiltonová. :-D
          Špic… kokr… taky možná kus fleta… vyčesaly jsme další vrstvu kožichu, časem se dopracujem k té kůži… :-D

        1. Za útulkáče? Já chtěla útulkáče. Všichni moji psi krom prvního jsou útulkoví voříšci. Akorát ta první, Rikina, byla voříšek neútulkovej. (inlove)
          Kdybys viděla to kádrování a lustrování, co jsme chudince Melly připravily! Myslím, že z toho ta paní z útulku musí být perplex ještě teď. (chuckle)

      2. jéééšiš to je krásnej vořííích
        No tady bych do toho žádnou rasu netahala. Tohle je vetaj český, hladkosrstý vysoce inteligentní (VČVHI), nejlepší z nejlepších, plemeno pracovně společenské, zatím, kdovíproč, mezinárodně neuznané.
        :D :D :D
        Bezva

        1. Chichi, ri! (inlove) (y) Tu rasu jsi dala naprosto přesně. :)
          Milá Io, gratuluju, a ať se vám ve třech pěkně bydlí. (h)

    2. Júúúú Io, přece jen přináší tento rok s třináctkou na konci radost a štěstí. Tak vám oběma blahopřeji k té třetí. Melly užívej si hodné paničky na kterou je spolehnutí. A přeji vám třem ať všechno klape. (y) (y) (inlove)

      1. Veliká gratulace trojlístku Io + P + +M (sun) (inlove) Tak děvčata dvounohá i čtyřnohá, ať je vám krásně.

    3. Jste šikulky šikovné.

      Ještě dodám, že Io narvala psa, který asi v životě ničím nejel, do autobusu, do tramvaje a možná poprvé v životě i do vany (makeup) . To poslední bych chtěla vidět :D . Byl to boj?. Ta fotka strašně klame, Meli je huňatá a velkotlapková :) .
      Jo a v tom výčtu nových dovedností zapomněla Io na povel „odmotej se“ (zkrátka, když někoho zamotám do vodítka, musím ho zase rozvázat, ne? (angel) ).
      Bude to poklad, možná asistenční poklad, protože je hodně jemná a socializovatelná a empatická a…. a myslím, že si byly všechny tři souzeny (sun) (sun) (sun) .

      1. Vanu popsala Maková panenka. Kdo máte klíče k Makové panence, můžete se jít pokochat popisem tam.
        Aaaano, JJ naučila Melly povel Odmotej se. (bow)
        Vana proběhla v pohodě, protože šly dovnitř obě, myla se první Penny a ta už dávno zjistila, že když trpně drží a necuká, nemá vodu v uších. Melly koukla na starší a zkušenější, zjistila, že voda nekouše, a pak si už jenom užívala pozornosti. Poprvé v životě umytá. Poprvé v životě vyčesaná. Z té drátovité srsti, co je na fotce, se stala srst huňatá a načepýřená a pes je vizuálně dvojnásobný.
        JJ, nepoznáš ji. :-D

    4. IO, TO JE PRIMA ZPRÁVA! PŘEJU VÁM VŠEM, ABYSTE SE MĚLI STÁLE JEN FANFÁROVĚ A POSÍLÁM PODRBÁNÍ TVÝM CHLUPATÝM SPOLEČNICÍM.

    5. Io, Melly je krásná (a přešťastná) pejska. Moc jí tobě i Penny přeji. Penny bude mit v Makovém domečku kamarádku na honění po zahrádce a ty si jen venku sedneš s hrnkem kávy a budeš je pozorovat s úsměven od ucha k uchu. :) (inlove)

      1. Děkujeme všem! (h)
        Ri, ta rasa je přesná. :-D Možná opravdu vetaj, z města je úplně vyplesklá. Ale bohorovnej mazák Penny ji jistí. ;)

        1. Jůůů – Io – Melly je překrásná a k Penny určitě moc pasuje. Jsem ráda, že jste už tři (protože všecky pravé princezny byly tři) a pevně věřím, že v Makovečku se vám bude žít jako – jo, jako v pohádce.
          Těším se na další hlásání o vašem trojlístku (clap) (clap)

          1. Ano, ano, taky pro nás plánuju princeznovskej pele… postel.
            Pro mě.
            No… bude to dvojlůžko, takže se vejdem…
            Ale hrách tam dávat nebudu! (chuckle)

  13. Fuky, ty mi připomínáš moje anabáze s kolem. Ovšem je fakt, že kolo bahnem protáhneš líp než auto. :-D

    Díky za dobrej tip, jakýho trak… bojovýho transpor… ééé, AUTO si máme pořídit do Makovýho Domečku, až na něj bude!

    (Už se fakt děsně těším na to řízení do/z toho zledovatělýho kopce. Bahno jsem tam ještě neviděla, neb nebyl dosud jeho čas. :-P )

  14. pravdu díte všechny, které jste vyjádřily uspokojení z nezávislosti, kterou vám poskytuje řízení auta (clap) (y) – a já vám to přávidím (blush)

  15. Kocourek Barnabášek odchází za duhu. Má v bříšku rozsáhlý zánět, postižené má všechny orgány. S tím by už nemohl žít. Už ho nebudou po operaci budit z narkózy.

    1. ;( ;( miláčku krásnej, když nemůže být dobře tady, bude dobře za Duhou… (cat) Blani,je mi to líto, ale máš sílu to royhodnout a netrápit ho…(rose2) (u)

    2. Ach Blanko – je mi moc líto Barnabáška, četla jsem na Hadech, ale nestíhla reagovat – jen tiše doufala, že se kocourek zlepší. (u) (u) (u)

  16. Milá Fuky, historka přímo valentýnská (h)

    Dneska si mi stěžovala učitelka ve školce, že je ten Valentýn, a kuchařky jim ho oslavily česnekačkou (rofl) Za to my s mňauželem jsme slavili inseminací 8) a doufám, že zdárnou :D u krav samozřejmě :D :D :D

    Krásný den Vám Všem!!!

    1. Mi připomíná jak, když jsem soužil vlasti, byla každou sobotu ráno k snídani tlačenka s octem a cibulí.
      Když smrdět, tak mimo kasárna!

  17. Fuky, drsný zážitek!
    Já si takhle užíval kdysi párkrát ještě se starou škodovkou. Na sněhu byla nepřekonatelná, vyjela skoro kamkoli (motor nad hnanou nápravou je věc!) Nezapomenu, jak jsme se plíži do kopce, plyn akorát, jinak by to buď chcíplo nebo proklouzlo a už bych se nerozjel, a najednou proti mě auto a on ještě pitomec šlápl na brzdu a začínal se točit. Já jen dumal, jestli bude lepší do něj bouchnout nebo přece jen zastavit a pak tlačit, ale nakonec se kousek přede mnou srovnal a já ten kopec vyjel. Za mnou tam pak zůstal viset i traktor! (Ale je fakt, že sněžilo)
    MLP si pořídila řidičák až na dědině (ale autoškolu dělala ve městě), dnes jezdí líp jak já, zajede kamkoliv.

  18. OT- mám kapku trápení s Maceškou. Onehdy jsem se zmínila, že nežere a zvrací. V pondělí jsme byli u veta, protože zvracela několikrát zas. Zánět horních cest dýchacích a chycené i průdušky. Dostala atb, začala zase žrát. Včera večer se vrátila z krátké procházky pozdě, už jsme byla v posteli a pouštěl ji Kuba. Ráno se nepostavila na nohy. Když jsme ji zvedla, kulhavě se došla nažrat a ven vyčurat, pracně vyšplhala do patra a zalezla do koše s prádlem na žehlení (chjo), ale teď po příjezdu z vyučka už vím, oč jde- nenechá si sáhnout na levou zadní pod kolenem. Ječí a ječí. Průstřel jsem nenašla (jednu diabolku už pod kůží má). Lidem venku se vyhýbá, tak buď pád, nebo rvačka nebo autonehoda. Odpoledne tudíž jedeme pro změnu k větovi.
    Tak kdyby zbyl paleček….

      1. ale ne!!! určitě palečky pro Macešku (h) (y) (h) (y) (h)

        raději nebudu přemýšlet, co že se jí asi mohlo stát, že se vyhýbá lidem… :(

        dej pak vědět!!

    1. Matyldo, držím palečky, ať je Maceška zase brzy fit. Teda není nějaký prokletý rok? Ale on by asi v poslední době nebyl první. :(

    2. Proboha, Matyldo, kde to žiješ?To jsou kolem tebe takoví nelidi, co ubližujou a stčřílej po číčách? To je tedy děs . A co takhle zapátrat pom tom střelci? Ty sama aasi ne, ale tvoji „zadci“ by mohli. Možná, že se někdo z okolních tynejdžrů pochlubí svou novou puštičkou-vzduchovkou. nebo by moh zajít do hospody mezi chlapy tvůj nm mužský. Tam se jeden u piva ledacos dozví. Osobně sic žiju v děsný díře po granátu, ale zatím se u nás podobný střelec nevyskytl.naštěstí! Ale toulavých koček a psů je tu spousta.Po nich však nikdo nestřílí. Ale je docela nožné, že komusi v okolí může Prachovka soustavně likvidovat jezírkové rybičky,takže se mstí. Prachovce držím pěsti pro štěstí.

      1. .OMLOVÁM SE A DRŽÍM PRO TVOU ČÍČU PĚSTI PRO ŠTĚSTÍ , AČKOLI JSEM, POPLETA ,TO JMÉNO SPLETLA. ANO, PĚSTI RPO MACEŠKU JSOU ZATNUTÉ PRO ŠTĚSTÍ, ALE NEJRADĚJI BYCH STEJNĚ TOMU HNUSNÝMU STŘELCI SVOU ZAŤATOU PĚST VRAZILA DO ČUMÁKU.

    3. ale ne!!! určitě palečky pro Macešku (h) (y) (h) (y) (h)

      raději nebudu přemýšlet, co že se jí asi mohlo stát, že se vyhýbá lidem… :(

      dej pak vědět!!!

    4. Jasně! (y)
      Mohli byste rovnou vyndat i tu starou diabolku, ne?
      A toho debila, co to tam vyvádí, mi půjčte na trénink. Vrátím z něj buď dobře seštelovaný boxovací pytel, nebo pytel třísek. (punch) (flex)

    5. Milá Matyldo, držíme Macešce palce, packy, drápky. (y) (y) (dog) (cat) (cat)

      A je to za 13. Doufám že je to, přese všechno co se odehrává v roce 2013, šťastné číslo.

  19. Milá Fuky, moc hezké psaní a kruťácké řízení. Chm,chmm, po modré, to musela být modrá lyžařská, pro rodiny s dětmi, to by tak odpovídalo popisu. Promiň. (chuckle) A tvůj manžel to je anděl. (angel)
    Můj mužík neřídí, jen radí, což je ta nejhorší varianta.Jen jednou jel ostříhat Daníka do Bystřice p/H a stálo nás to těžký prachy, obtočil to kolem sloupku VO a ohrčel celou jednu stranu auta, komplet. Již mu zase otrnulo. (flex) (headbang)
    To, já si dělala řidičák až v 53 letech,na dědině to bez auta jinak nejde. Jezdím stále a bez nehod, jen nemám orientační schopnosti a to absolutně vůbec žádné, takže to vždy jistí první vpravo a tam se doptám. Taky najezdím více kilometrů ale nakonec mně vždy najdou. (chuckle) (wave)

  20. Úžasný příběh s happyendem :)
    Já jsem se k autoškole dokopala před dvěma lety, byl to boj. Po získání řidičáku jsem občas řídila na kratší vzdálenosti, vždy ale z donucení a velmi nerada. Pak nastala dlouhá pauza. Na jaře jsem byla já a můj táta pozvaní ke známému. Přijeli jsme (řídil táta, samozřejmě, já už si ani nebyla jistá, jestli bych to ještě uměla (chuckle) ), dali jsme si v hospodě nějaké nealko pití… A tátovi se udělalo hrozně zle. Jede se domů, rozhodl. Načež se udělalo zle mně, ale ne z nějakého zkaženého džusu jako jemu, ale z toho, že budu muset řídit (whew) . No, rozklepaná jsem byla pěkně, ale dojeli jsme v pořádku. A od té doby jsem zas neřídila (blush) Ale v létě se polepším, slibuju :D

    1. Ježdění nevzdávej, ženská je pak nezávislá na tom kdo ji kam odveze. Mě je pomalu sedmdesát a jezdím pořád, jen se už bojím velkých měst. A jsem ráda, že můžu.

        1. Jennynko, jestli to bylo na mne, tak dík. 30, to bych brala ale s těmi zkušenostmi co mám za sebou. Znovu bych to absolvovat nechtěla.

  21. Fuky, mohu jen tiše přávidět Tvoji šikovnost a zručnost.Kdysi, od svých 18, kdy jsem si udělala ještě na gymplu řidičák , jsem řídila dobře a to nejen dle svého vědomí, ale hlavně dle mínění docela cizích a ničímm neovlivněných řidičů a posuzovatelů.Ale zásluhu na tom měla hlavně délka a stále obnovované zkušenosti praxí. Dnes, po spoustě let, už neřídím, bo nejsem schopna kvůli svému pouhému zbytku zraku. Ale u mne tu největší zásluhu na mém umu měl právě můj táta, ktrréme tehdy jiná volba nezbyla, takže mi řízení auta musel předat zcela. On to však byl, kdo mne mještě před začátkem autoškoly učil na tehdejších zcela opuštěných asfaltkách, které nevedly už vůbec nikam, jelikož vesnice, do nichž cesty vedly, přestaly kvůli těžbě existovat nebo jen končily doslova v povrchové uhelné jámě. Táta byl však děsný vztekloun a řešil moc věcí silou svých řeznických rukou, takže i facek jsem si užila při učení dostatek.nezapomenu nikdy na jeho školu couvání. díky ní jsem se později byla schopna vmášknout i do sebemenšího prostůrku na parkovišti, aniž bych jakkoli poškodila ,natož se jen dotkla karosérií sousedních aut.podotýkám, pro ty, kdo trošku znají, že mí rodičové měli pouze jediné auto , starého wartburka1000. Posilovače žízení nebo nějaká vůle volantu neexistovaly,náhon byl pouze na přední kola a podvozek byl velice nizounko. ale taky jsem si dokázala pokaždé nějak , ale sama poradit. dnes už má naše stařičké autíno jediného řidiče, tedy mého jiřího. Ten však se stal řidičem pouze z donucení a ještě k tomu řídí strašlivě b nerad.Ale školu mého tatínka bohužel neabsolvoval nikdy,takže zacouvání mezi stojící auta před domem je obrovský problém,takže já ihned po zastavení raději auto oúpouštím a nechávám vše jen na Jiřím, aby to neskončilo v mé přítomnosti nepříjemností nebo malérem s nabouráním sousedních aut.

  22. Fuky jsi frajerka.A píšeš plasticky, dobře se čteš. Modrá je dobrá, ale tahle byla asi jen pro tůristy. Taky jsem se kolikrát dostala do divný situace snahou věc vyřešit teď hned. Naučila jsme se couvat podle zrcátek a beru,že kam to jde popředu musí jít i dozadu, zvlášť s náhonem na přední nápravě,4×4 jsem nikdyneřídila. Úplně vidím spolek študovaných hlav co nechtějí risknout auto v haldě bláta. Taky bych se bála to zhoršit. Se svým autem možná. Ba ne tam je chlap k nezaplacení. Si říkaj, no tak zapadnu no, šak mě někdo vytáhne.A je zlatej, Tvůj muž, že to neodržkoval a ještě Tě povzbudil.
    Řidičkou jsem ráda, najezdila jsem toho hafo, žádnej řidič borec, reakce mám pomalejší než bych chtěla a chytne-li mě nerv jsem šnekovitej řidič co by ho ostatní nejradši přetáhli potěhem.Ovšem ta svoboda stojí za trochu strachu.
    Přeju Ti Fuky spoustu spokojených kilometrů. V autě i na kole :o).

  23. Jsi dobrá řidička. Koneckonců, dojela jsi dost daleko, ne? ;) A tvůj muž je pašák. Taky si nemůžu stěžovat, z podobných průšvihů mě ten můj tahá bez keců.
    Každá řidička má podobných záseků povícero. A je skvělé, když máme rytíře, kterému se dá zavolat a on vsedne na svého oře přijede nás zachránit. :)

    1. On by rytíř byl, to zase ano, ale to by nesměl mobil ležet hezky vedle pevného telefonu.
      Na cestě domů od kamarádů jsem omylem začala myslet přímo hlavou a vymyslela, že si zkrátím cestu lesem. Nejezdi tam, cesta je nová, není ještě pevná, se mi dostalo varování. Jak jsem byla za chytrou, nedbala jsem a najednou jsem v půli cesty zůstala viset, zabořená do bahna. Tak. A co ted! Chvíli jsem bezradně očekávala dobrou vílu nebo ještě lépe hejkala, ale lítali jaksi někde jinde.
      Tak mi došlo, že je to jenom na mně. Povedlo se mi vzpomenout, že bych měla kola něčím podložit a tak začala hodinová práce s taháním větví a vyplnováním bahenních děr. Povedlo se a když jsem dojela k první hospodě, povedlo se mi také to, že hospoda ztichla. Stamgasti pleskli kartami na stůl a nevěřícně zírali kde se… co se… jim to tam objevilo. Rozpačitá zabahněná ženská postavička s proužkami po vzteklých slzách v zabahněném obličeji, barva vlasů bahno, třesoucí se zimou. Mladá pani, podte se napít, ozvalo se po chvíli. Hospoda opět ožila. Fando tady pro pani panáka a co jste to proboha dělala. Tak jsem je za kafe potěšila historkou o blbé blondýně a za to jsem se mohla umýt a zavolat manželovi že již spěchám do jeho náruče.
      Moc mě k sobě nepřivinul, byla jsem jak prase, ale jinak si odpustil veškeré poznámky. Ale v očích jsem viděla jiskřičku zadostiučinění – jako bych to věděl! Ale já jsem byla přesevšechno taková jásavá. Dokázala jsem si poradit sama! To za tu tunu bahna stojí, ne.

  24. Fuky, neměly jsme stejného otce? Tohle důvěrně znám. Řidičák jsem si udělala hned na střední škole a pak jezdila docela hodně, ale jistá jsem si nikdy nebyla a taky na silnicích bylo mnohem míň aut a víc ohleduplnějších řidičů. Pak jsme si přivezli dcerku a já uklidila řidičák s tím, že si nezabiju jediné dítě. No a po 25letech jsem řidičák oprášila, když bylo potřeba jednoho maroda odvážet z nemocnice a podobně. Nejdřív si mě vzala do péče ségra, která je skvělá a rozvážná řidička, potom švagr a pak jsem najednou musela do Brna sama, protože nikdo nebyl po ruce, tak jsem si dodávala odvahy, že to prostě zvládnu a nesmím, NESMÍM zmatkovat. No a zvládla jsem to, ale stejně mám pořád hodně velký respekt, ale jezdit bych už přestat nechtěla. Nechci být závislá na pomoci ostatních.

  25. Jéé, Fuky – to je krásnej dárek od života, dostat takovýho muže, viď??? Je skvělej. A ty jsi ale taky skvělá a odvážná. Naučila ses řídit, i když sis nevěřila. (y)

    Hmm, když si představím, jak by v takových situacích reagoval můj otec . . . :@ , ne, ne, kdepak. Jsem ráda, že má druhá polovina má stejný reakce, jako tvá drahá polovina.

  26. Milá Fuky (inlove) , jsi šikovná a navíc máš senzačního manžela. (y) A ke všemu skvěle píšeš. (clap) :)

    Xerxová (inlove) , jak je vám s Betkou dneska?

    Přeju všem krásný den (h) a u příležitost Valenýna vám všem děkuju za celoroční přátelství a pohodu, kterou tu nacházím. (h)

    1. dobře nám je – trochu topím, hodně kašlu, ale docela to jde. V šest jsme byly samy dvě na venčící obchůzce, v půl sedmé odvolání schůzky od sedmi (univerzitní matrikářka chodí na šestou), v sedm „dálkové“ vyplnění dovolenky a pak jsme s Betuší padly do pelechu. No a vstala jsem teď a užívám si kafíčko a zvířetník. Připravím si oběd, zapnu to napomalo a zase zalezu… pustím si k tomu lyžování. Jen jsem okousaná a omlácená jako dobrá hovězí kost – neb Betka má z mé přítomnosti velikánskou radost… a jsem prý lepší hračka, než milovaný hroch (chuckle)

      1. Jindro, jak tohle znám. Mám to za sebou nedávno a pořád se mi táhnou následky a kašlu. Ale Sisska si moje marodění užívala stejně jako Betka. Byla jsem zvalchovaná a modřinatá, neb ta potvůrka si na mě stlala pro odpolední odpočinek. Tak přeju brzké uzdravení.

        1. Jakkoli jsou Xerxové i Myší choroby potěšením pro psovstvo přeju brzké uzdravení té co leží i té co to dopřechází a na modřiny je dobrá heparinová masta, na škrábance kalciová :o))

      2. – Jak jste se z té chřipky tak rychle vyléčila, paní?
        – Ale, nechala jsem se zalehnout a ožužlávat hyperaktivní dogou…

        Přeju ti, ať se z toho brzo vyležíš a ať přežiješ Betčinu radostnou péči. :)

  27. Milá Fuky, já vás obdivuju. Já bych to nedala.

    Já mám řidičák od svých 18 let, kdy jsem si ho dělala na škole. To je už 29 let. Řídila jsem jen několikrát a to odlehlých vesnických silnicích.
    Teď už do toho jako řidič nesednu.
    Prostě mi není dáno.

    Míša

  28. Co mi to připomíná? Dlouhá léta mi táta říkal, že ať si řidičák klidně udělám, ale on mi auto nepůjčí, páč jsme nemožná. Ve třiceti mě k tomu donutil můj muž. Pak řidičák ležel deset let v šuplíku a v okamžiku přestěhování na vesnici jsme musela začít jezdit. Dneska bych svou práci bez řidičáku dělat nemohla (no, mohla, ale odučila bych tak půlku a z jazykovky bych jezdila domů dvě hodiny).

    1. jo, můj ŘP taky smutně odpočívá v šuplíku. A děsně mě to na mě štve (think) . Takže jsem si dala závazek socijálistický práce, že letos začnu. Polehoučku po kousíčkách, v klídku. Abych- pokud se jednou opravdu na tu vesnici přesuneme, byla připravená. :)

      1. Petro, nebylo by lepší si vzít pár kondičních jízd? Když to bude jenom na tobě, budeš mít možnost jízdu odkládat, kdežto nasmlouvanou holt musíš dodržet. A neboj se, vytřeštěné očí a zataté zuby brzy povolí a pak budeš kroutit hlavou, čeho jsi se sakra tak bála!

        1. No, já jsme si vzala pár kondičních jízd po Brně, než jsem začala jezdit na vsi. Připomněla jsme si hlavně křižovatky a podobně a na vsi jsem se pak moha víc soustředit na ovládání auta jako takového- prostě když mi to někde chcíplo, tak ten za mnou počkal a netroubil na mě. Pak už jsme vyrazila do města- musela jsem. Je pravda, že parkování v řadě vozidel nemiluju doteď, ale už řídím dva a půl roku a ten pocit nezávislosti je k nezaplacení. Navíc si Mušketýr rychle zvykl, že sama pořeším mnohem víc věcí a nemusím ho mít s sebou :)

          1. Má báječná kamarádka nikdy nechtěla být řidič. V autě se bála i jako spolujezdec. Podědila domek na samotě,narodily se jí děcka, nepovedlo se manželství a bez auta a řízení by byla vyřízená. Začala si dělat autoškolu. Byl to očistec pro ni i učitele. Sháněla někoho kdo by jí učil. Já, že jo. No nešlo to. Ten zažitej nohoklad-spojka brzda plyn propojenej s řazením a točením volantem byl pro mě nesdělitelnej a pro ni neuchopitelnej. Trpěla jsem za auto jak můj táta,když se pokoušel učit mě. Připomenulo mi to snahu spolužaček naučit mě polku a valčík. Nešlo to. Pak v tanečních mi mistři rozložili kroky a šlo to.
            Kamarádka dneska řídí v pohodě, nakonec našla toho kdo jí ty kroky přeložil do řeči pochopitelné.

    2. Což o to, on by táta auto půjčil; na odřízení části cesty na rodinné latifundie; za pečlivého dozoru a neustálého kybicování. A vzhledem k tomu, že to mám do kanclu deset minut pěšky a po Praze obecně auto moc potřeba není … tak jsem si ani později řidičák neudělal. A asi ani dělat nebudu. Sice mě kdosi ukecává, ale … tangové maratony a festivaly se dělí na dvě skupiny: na ty, které jsem si užil, a ty, na kterých dotyčná osoba byla, takže „udělej si řidičák ať taky můžeš občas řídit až zas někam pojedem“ nějak nemá patřičnou přesvědčovací sílu.

  29. Ty umíš tak krásně vyprávět i o prů… MMCH, řidička jsi opravdu dobrá a tvé sebevědomí je v nížinách zbytečně (jiní jedinci by s polovinou tvých schopností měli sebevědomí na export, ale to je vliv kritického tatínka, já mám podobné problémy). Ovšem obdivuji reakci tvého muže. Na svého si nestěžuju, také by mě za těchto okolností zachraňoval, je spolehlivý, ale slov „tak nebreč“ bych se asi nedočkala.
    Nemám zdaleka naježděno tolik, ale také jsem už musela jezdit v nejrůznějších podmínkách. Jeden čas se nás známí ptali, když měli v plánu delší cestu, jestli někam nejedeme. Protože bylo pár let, kdy při každé naší delší cestě byla nějaká kalamita (dokonce i když jsme byli jen na týden v Sheffieldu, tak tam napadly asi 3 cm sněhu, což tam už byla spolehlivě kalamita). Ovšem po modré jsem to, myslím, nezkoušela. Náš Citroen je (podle tvrzení Báry) offroad samouk. Psí zkoušky probíhají obvykle mimo asfaltové cesty… Tvé výkony ovšem obdivuji.

    1. Citroen – offroad samouk! Vrahúúú! (rofl) (rofl) (rofl)

      Jsem si tak nějak vzpomněla na tu dácii s odřeným bříškem, co se snažila plazit za naším trabantem blahé paměti… po posečeném poli. (chuckle)

  30. hezký čtvrtek všem Zvířetníkům a zvířátkům :) těm , co dneska něco slaví, přeji vše nej nej (f) A těm, co potřebují pofoukat bolístka na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp (h)

    Tak v autě nemám sebevědomí žádné. Řidičák mám, auto je mi pravidelně nabízeno až vnucováno…ale nee. Nevěřím si, vždycky jsem jezdila špatně a chyběla ta nutnost se „zlomit“. Do školy je to půlhoďka, všude po městě se dá dostat pěšky i MHD a tak stačí jeden řidič v rodině.

  31. Milá Fuky, protože čas pokročil a článek je delší, přečtu si ho až zítra a beze spěchu.

    Ke včerejšímu článku jsem přidala něco o šantě kočičí a Jucce (Yucce).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN