KONĚ: Já a koně

Vyrůstala jsem ve velkém městě, vždy se psem. O všech víkendech a prázdninách v lesích, pozorujíc přírodu. Ale koně jsem obdivovala pouze z dálky a jen málokdy. Na veterině jsem se tohle pokusila změnit. V areálu školy byla velká stáj, pokud se student rok o koně staral, mohl se pak začít učit jezdit. Nástup byl v půl šesté, každý den.

 

 

Nejsem žádné ranní ptáče, ale odhodlání bylo velké. Tak jsem nastoupila. Jednalo se o starou vaznou stáj a koně se napájeli třikrát denně z kýblu. To byl můj první úkol. Natočit kýbl, donést ke koni, oslovit zvíře, vtlačit se mezi ně a tomu zprava podržet kbelík. Určité obavy jsem pociťovala, ale šlo to poměrně dobře a rychle. Až k šestému koni.

Ten sedmý se už nemohl dočkat. Pokusil se ke kbelíku dostat, jenže jsem mu překážela. Co s tím? Bez varování mě rafnul do napjatého svalu levé paže. Bolelo to dost. A hlavně jsem se příšerně lekla. Jak se leknu, nadskočím a zařvu. Můj starší bratr měl oblíbenou zábavu, že když jsem si četla vleže na posteli, přiblížil se a bafnul na mě. S patřičným zvukovým doprovodem jsem dokázala vleže nadskočit 40 centimetrů.

Ale zpět ke koním. Zařvala jsem, upustila kovový kbelík a celá, doposud klidná stáj proměnila ve velmi rušné místo, plné řinčení, řehtání, přešlapování. Zjevil se šéf stáje a jen mi mlčky pokynul gestem vyhánějícím Evu s Adamem z ráje. „Když on mě kousl…“ pokoušela jsem se vysvětlovat. Odpovědí mi bylo jen mlčky zopakované gesto. A tak jsem u koní skončila.

 

 

Blíže jsem se během studií už mohla seznámit pouze s koněm Karlem. To byl postarší, jediný skutečně „služební“ kůň na veterině. Patřil na katedru chirurgie a byl to skutečný mazák. Jeho velmi oblíbenou hodinou byla výuka anatomie, fyziologie a úpravy kopyt. Hodina probíhala tak, že jeden ze studentů musel držet nohu, zatímco asistent vysvětloval ostatním vše, co se koňského kopyta týká.

Tenkrát na veterině byla holka poměrně vzácná, ale většinou vyučujících nepříliš milovaná osoba. Obvykle tvrdili, že děvčata se na školu přišly stejně jenom vdát. Takže kdo bude držet nohu? No přece vy, kolegyně. Abych byla spravedlivá, držela jsem aspoň přední, ta je trochu snadnější.

Většina koní po zvednutí některé z končetin se poctivě snaží balancovat na zbývajících třech. Ne tak Karel – ten spokojeně přenesl veškerou svou váhu právě na tu stranu, na které nebohý študák nohu držel. Klidně se opřel i hrudí. Asistent vysvětloval a vysvětloval, mně stékaly kapky potu po zádech a ruce klesaly k podlaze. Asistent mě občas ještě klepl po prstech, což bylo znamení, že mám nohu zvednout výš.

Za své drobné zlomyslnosti se nám ale Karel odvděčoval při praktických zkouškách. Kromě jiného jsme dostali různé fixační a obvazové pomůcky, na kterých jsme měli ukázat, jak se u koně používají. Mnohdy jsme velmi váhali, ale Karel byl neocenitelným pomocníkem. Stačilo ten, pro nás prapodivný, předmět ukázat Karlovi, ten věděl. Tu nastavil a sklonil hlavu, tu se natočil zadkem nebo zvedl pánevní končetinu. Přece se nenechá zdržovat a zamotávat na nepatřičných místech. Jen ať to rychle odsejpá a je nazpátek ve své stáji.

 

 

Ani po škole jsem se ke koním nedostala, přeci jen měli páni profesoři určitý díl pravdy, pro ženu veterinářku tenkrát moc uplatnění nebylo, já nastoupila do laboratoře. A tak koně přišli, až když jsme začali mít děti školou povinné. Bydleli jsme na samotě, do nejbližší vesnice tři kilometry přes les nebo šest kilometrů autem. Děti to měli za kamarády setsakra daleko, tak jsme se s mužem rozhodli, že jim dáme tedy zas něco, co nemají jiní. Volba padla na koně.

Do jezdeckého oddílu nám je vzít nechtěli, že jsou ještě malé, tak se manžel domluvil ještě s jednou rodinou a pořídili jsme koně vlastní. A začal náš život s koňmi. Já odjela s dětmi přes prázdniny na výcvikový kurz jízdy na koni, muž sehnal a opravil stáj se stodolou a velkou zahradou, kde jsme koně mohli mít za poplatek ustájené, starali jsme se o ně sami (na služby s druhou rodinou), někdy to byly krušné časy.

Přes zimu tam nebyla voda (získávali jsme ji z klasické pumpy), takže každé ráno a večer napustit dva padesátikilové barely, vyzvednout je do kufru auta, odvést ke koním, vyndat z auta a dovléct do stáje. Brzkému rannímu vstávání jsem se také nevyhnula. Také peněz nazbyt nebylo, tak jsme sháněli seno a slámu, kde se dalo, vše ručně.

 

 

Však synovec při jedné takové akci, kdy jsme jak o závod sváželi s dalšími koňáky velké balíky slámy z pole (byli zadarmo, ale byl to opravdu závod, kdo co urval, to bylo jeho) řekl: „Teto, víš, čím bych příští život opravdu nechtěl být?“ Zarazila jsem se: „To opravdu nevím?“ „No, vaší škodovkou.“ Balíky jsme totiž sváželi (a dodnes občas svážíme) felícií s přívěsným vozíkem.

Ani tehdy jsem se ale nenaučila na koni jezdit. Když jsem to totiž zkusila, dcera se do mě (byla na počátku puberty) hned obula: „Co to děláš, co ho tak rveš za hubu, vždyť ho týráš:“ V tu ránu jsem zas byla dole na zemi. Bylo mi čtyřicet let, přihlásit se někam na výcvik, to jsem se styděla (nikdy jsem nebyla nějak sportovně nadaná). Manžel, ten se jezdit naučil, ale já jsem do dneška jen podkoní.

Ale oblíbený a jsem jím ráda. Co si pořídím, to už neopustím a tak i dnes jsou naši koně u nás, na zasloužilém důchodu. S původními spolumajiteli jsme se rozešli (podle hesla „spolky jsou sice dobrá věc, ale dva do spolku už je moc“). Je to tak, když se jedná o zvířata, nelze většinou přijmout, pokud jste přesvědčeni o své pravdě, ani kompromisy. Na hypotéku jsme koupili starý statek, který již šest let opravujeme, a naši koně nám stojí na dvoře.

 

 

 

Aktualizováno: 4.2.2013 — 19:48

65 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Jehé! Vítej! Další z klubu magorů!!! Koně ve vlastní péči a jen tak pro radost totiž nemá jen tak někdo 😉 !Moje koňská historie je na Zvířetníku (už na tom starém)popsaná dost podrobně, takže se nebudu opakovat. Jen se přikláním k hlášce, že na ježdění není nikdy pozdě. Moje mamča je toho zářný příklad. A jak je ráda, že se vozí! A začala skutečně pozdě, kolem padesátky, bez odborného výcviku. Dnes jezdí dokonce bez sedla…Ovšem musím říct, že na veškeré dobré rady reagovala taky dost nakvašeně, jen co nabyla dojmu, že už je z ní jezdec. Musela jsem se naučit hodně ovládat a omezit se jen na výtky, pokud Puncovi dělala nedobře. Jenomže to zvíře je pan profesor a vyučil si ji celkem sám. Naštěstí ji asi miluje a vždycky s ní zacházel opatrně (inlove) . Sem tam se sveze na cizím koni a oni asi poznají, že jim bezmezně důvěřuje, protože zatím s ní žádný neplechu nevyvedl.

  2. Fuky tvým článkem jsem prolétala s nadšením. S tebou zdáli okukovala koně na louce, nejraději plácla sedmýho koně za kousanec co tě vyhnal ze stáje, s N.Gordnem a jeho Šamanem(proč mě napadl fakt netuším, ale byl tam naprosto zřetelně) Tě litovala,když si na Tobě ustlal Karel, kůň vyučovací. Velmi s Tebou souzněla při popisku předpubertální jezdkyně a Tvý reakce na ni. Naši si pořídili koníky před pár lety. Jakkoli bych s koňma asi mohla být denně nedělám to. A doufám, že je to jen zatím. Sic je zdravím každý den a nosím vodu, jsem -li v čase obstarávání k dispozici. V průběhu roku senuju a slámuju. Taky obsedávám pro naši jedenáctiletou JEZDKYNI. Ještě jsem se na podkoního nenapasovala :o), je jich u nás dostatek. Chápu, že Ti to stačí. Šak někdy je příznivo a na svět se z koňskýho hřbetu díváš, ne? Krokem koňským,v sedle přilepená, byť to není jízda, je taky dobrý projít louku.

  3. Fuky, krom příjemného vyprávění taky nádherné, povětšinou létem vonící fotky. Díky za obojí! 🙂 Eh, a podkoní? Toť životní sen.

    Mmch. ještě ke stopařskému tématu. Mi dnes souseda důvěrně prozradila, že čemu (komu 😛 ) po celou dobu říkám naše srnka je ve skutečnosti mufloní holčička. Achich ouvej (fubar) . Jenže krom přírodovědné negramotnosti a krátkozrakosti v omylu hraje roli i fakt, že co mozek nepřipustí, to oči nevidí. Prostě mi vůbec nedošlo, že v těch příšernejch a takřka městskejch krpálech dusají mufloni.

    Emtesko, zdárné hojení – těla i psýchy (h) .

    1. Louk, nešlo by si na tu mufloní holčičku někde, někdy počíhat a vyfotit nám ji???

      Emtesko, jestli z auta zbyly jen SPZky, tak si tvůj andílek strážny sakra zapotil, aby tě vytáhl „jen“ potlučenou. Tak ať je brzy zase dobře.

      1. Maričko, to bych si na lov nejspíš musela vzít dovolenou 🙂 . Vídávám jí poměrně často, ale vždy cestou z práce, a to prístroj u sebe nemám, pže je příliš těžký na stálé nošení.
        Ale snadno vygůglíš, však kozosrnku mnohem líp zachytili profíci.
        No, jak jsem si právě načetla, zdejší oblast je pro ně vlastně typická. Kopejtka jim na kamenitých stráních rozhodně nepřerostou.

  4. Tak tenhle sen jsem si ještě nesplnila a silně přávidím všem, kteří jo. Nejblíž jsem se dostala, když jsme s Penynkou chodily okukovat koně na Kravcu. Penny prej děs, hrůza, vééélkej pes a divně smrdí! Poď prýýýč! (rofl)

    Ale tuhle se mi zdál sen, že jsem k Makovýmu Domečku přikoupila vedlejší zříceninu (v současnosti nemyslitelné), udělala z ní stáje (chuckle) a na vlastním kouňovi dojela na Brnění (s Penynkou nahoře na sedle, samozřejmě), kouňa přivázala tam k tomu vozu u vedlejší hospody, kde mají úvazy pro kouňa i s vobrázkem, a pak na něm vozila vás všecky po blízkým parku. (clap)
    Reality check: Prý by to ušel, ale jenom tam. Takže by zřejmě přespával u některé nejmenované dobré duše na balkoně (nepředpokládám, že by směl vedle Penynky na gauč). 😡

    1. Jo, vyrábím smajly a zapomínám dodat, že Karel je frajer – a pan profesor druhej!

      A Emtesko, člověče, srůstej… (y) Už aby byl ten led pryč. Aspoň ze silnic ať se odplazí.

    2. Proč by kůň nesměl vedle Penynky na gauč (think) ???
      Měl by tam rozhodně víc místa než na tom balkóně, navíc by na něm mohl trpět závratí, chudáček. Spíš jak by se na ten gauč pak vecpala Ioaninka (angel) . A jestlipak koně ze spaní kopou a chrápou (wasntme)?
      A to já jen tak, hypoteticky, tady přece žádná dobrá duše není (tmi) … |-) (mp) (music) (coffee) (dog) (horse) (pi) (rofl) (rofl) (rofl) (bow) (dance) (ale tak, to už trochu přeháním) .

      Děvče, ty máš krásné sny …. (sun)

      1. Určitě kopou a chrápou, a pokud normální koně ne, tak Makovej Kouň zcela jistě! (clap)
        Nesměl, páč by mě a Penny ukopal a uchrápal a páč gauč se blbě kydá. (think)

  5. Měla jsem to štěstí, že můj otec byl koňák, měl to jako koníčka a chodila jsem s ním od mala i s bráchou v mém rodném městě do jízdárny. Tenkrát jezdila i celkem známá jezdkyně Olina Bayerová a naši se s nimi přátelili. Jezdila jsem na ponících a taky na moc hodné klisně Heleně. O koních se mi zdávalo, tak jsem po nich toužila. Když jsme s maminkou opustily dosavadní domácnost, bydleli jsme vedle bývalého statku a když hospodář přijel z pole bylo mi dovoleno odsvést koně do stáje a poklidit. Pak ovšem přišlo opět stěhování a byl s koníčky šmytec. Už se mi jen zdávalo v noci, že potkávám koně v zápřahu a ty se snaží mne sešlapat,nebylo to koníky bylo to psyché, tzv.)útlak. Dnes tomu rozumím a stále koníky moc oblibuji ale už jezdím jen hubertskou jízdu – na voze. Ale nikdy, neříkej nikdy. (wave)
    Fuky, moc hezké povídání. (h)

  6. jé Fuky, to je hezký povídání, sedím tu a usmívám se. Nad Karlem, nad funkcí podkoního, nad tím, jak u vás koníci žijí. Moc prima čtení. A přeju hodně hezkých chvil s koníky (mimochodem – jestlipak taky rádi třebas kokosky? nebo mentolky? 🙂

  7. Koně jsem milovala co se pamatuju, a se svojí mánií přiváděla rodinu k šílenství. Než jsem začala ve třinácti jezdit, rok jsem ve stájích jenom pomáhala – zato se vším. Byla to skvělá škola a za odměnu jsem směla některé koně po tréninku vykrokovat. Jezdecké období u mě skončilo s nástupem do práce – tehdy jsem pracovala od devíti do čtvrt na šest a to s jízdárnou prostě nešlo sladit.
    Dodnes mám koně ráda a myslím, že jim pořád ještě rozumím, ale k aktivnímu ježdění jsem se nevrátila. Nějak mi to nevadí, ale je fakt, o tu část života spjatého s koňmi bych přijít nechtěla. 🙂

  8. Ach jo, Fuky, koně, koníčci, vy jste byli,vy jste dosud má jediná láska, říká ústy zestárlého jezdce Vašku pan Eduard Bass ve svém nesmrtelném románu Cirkus Humberto.
    Až se trochu zbrchám fyzicky i psychicky z autohavárky, kterou jsem měla před týdnem, tak zase něco napíšu, třeba o koních v Napajedlích.
    Teď jen na okraj. Měla jsem na starosti plnokrevného hřebce jménem Ceremoniel, pravý brácha slavné Century, která běhala za stáj časopisu Mladý Svět(jezdil ji legendární Pepík Šach). Šla jsem k němu do boxu s opálkou ovsa, zavolala na něj, on se otočil a s vyceněnými zuby se na mě hnal. Uskočila jsem a on se otočil a hodil po mně zadníma nohama. Vyrazil mi tu opálku z ruky a oves se vysypal do podestýlky. Hmátla jsem za sebe a chytila násadu – od vidlí. Popadla jsem ty vidle a přerazila mu o hřbet tu násadu. Od té doby jsem měla pokoj. Sice se vždy zkoušel naparovat a šklebit, ale stačilo mírně zvýšit hlas. Zajímavé je, že pod sedlem byl hodný jak beránek (ovšem vylézt na něj, to byl problém, byl velmi, velmi vysoký). (sun)

    1. Emtesko, jseš frajerka, co se s ničím nepáře, pěkně jsi ho srovnala, však si koledoval. A bylo jednou provždy jasno.

      Prosímtě, jaká havárka? Jsi aspoň trochu celá? (tmi) Brzo se nám vyzdrav . (inlove)

      1. V pondělí 28.1. jsem jela z Hustopečí domů a v dědině Starovičky jsem v uježděných kolejích dostala smyk.Hodilo mě to doleva, já stačila škubnout volantem doprava, ale to už jsem napálila do protijedoucí Octávie.
        Všichni včetně mě vyvázli naštěstí oficiálně bez zranění, jen z auta mi zbyly pouze SPZ.
        No, už je to lepčí, ale týden jsem nemohla dýchat, jak mě bolel hrudník, a mám rozbitá obě kolena. Ale to se spraví, jen ta psychika je na tom jaksi hůř. (envy)

        1. Emtesko,
          děvče šikovné, andělíček strážníček asi nastavil křídla, když jste skončili všichni jenom dotlučení. Ufff. Tak se pěkně uzdravuj, kurýruj a průběžně se odměňuj za všechno, za co uznáš za vhodné (h) .
          Nevím, co pomůže na psychiku, ale na řízení bohužel platí jediná, dosti drsná léčba: jen co budeš fyzicky použitelná, při první příležitosti sbal někoho, kdo pojede s tebou, a zase sedni za volant. Čím víc ten návrat na místo řidiče budeš odkládat, tím je větší pravděpodobnost, že už za volant nesedneš 🙁 .
          Foukám na kolena a hladím po dušičce (hug) .

          1. Přesně, jak budeš moct, honem za volant. (h) Takový blok se potom špatně odbourává. A netrap se – na zledovatělé cestě se tohle může stát komukoliv. Sebeobviňování a výčitky vyhoď, ničemu nepomohou. Led na silnici je zákeřný nepřítel. Naštěstí jsi více méně celá 🙂
            Držím palce, ať je rychle líp – ostatně viděl tě nějaký doktor? (žebra, rtg a tak?)

        2. Panebože Emtesko!! To měl anděl teda šichtu!!! Ještě, že to všechno stíhal. Stejně jako ostaní Ti popřeju, ať se brzo dáš do kupy.

        3. Taky se jako ostatní přimlouvám za překonání děsu a sednutí za volant. Mě se teprve teď asi po dvou letech přestal svírat žaludek. A to jsem neřídila a jen nás to otočilo o 360°a nechalo viset nad strání za vozejk. Nevěřila jsem že se vysoukáme z auta před jeho pádem do potoka tak 50m z kopce. Vysoukali jsme se. A auto nespadlo. Přesto mě řízení nedělalo na sněhu dobře. Dlouho. Nepřekonat to a být neřidič by bylo horší.

          1. Uf, ještě že tak (h) . (angel) strážný měl taky plná křídla práce, jak držel to auto, až z něj peří lítalo (inlove)

        4. Rikej si Emtesko, ze to vlastne byl tvuj stastnej den. Prezila jsi to. Andelicek straznej musel mit moooc napilno. (emo)

        5. Emtesko, šmankote, ještě že to odnesly jen plechy! A Ty jen lehce. Předpokládám, že s autem to bude jako s koněm-co nejrychleji nasednout a znova jet. A moc se přimlouvám za povídání o Napajedlích. Ten hřebčín má úžasnou atmosféru, miluju to tam. V současné době to tam mají těžké, jako všude v chovu koní, ale stejně to tam žije a přitom dýchá historií a plnokrevníci jsou pořád krásní…jsem se zasnila. Vidím muškáty na oknech a malované stáje…

    2. Emtesko! Hřebec dostal, co mu patřilo, ale ty nás nenapínej – jsi v pořádku? Aspoň povětšinou? (h)

    3. Emtesko, cákryš , co se děje ? A jak je? Děvče zlatý, co nám to děláš. Ať už je jenom líp. (h) ;( (h)

    4. Ufff, milá Emtesko (inlove) , Ty musíš mít ne jednoho, ale hned tři (angel) (angel) (angel) strážníčky. (nod)
      Hlavně, že se nikdo nepochroumal nějak výrazně. A až Tě přestanou trochu bolet kolena, vlez do nějakého auta a zajeď koupit chleba, ať si nevytvoříš blok. A pochval se (h) , že jsi tak rychle reagovala a ten smyk přece jen trochu stočila, protože jinak mohlo být mnohem hůř.

  9. BLANKO? jak je s Barnabášem?
    Kde to na Hadopasech najdu?
    Jáse tam neumím pohybovat, nikdy nevím, co mám rozkliknout, abch si přečetla nejnovější zprávy. A taky mám problém s heslem – prostě to nějak neumím.

    1. Barnabášek snad bude ok. Jednou jsem vezla k vetovi kocoura co spadl ze střechy a narazil si záda, reagoval podobně a po injekci na bolest se zmátořil, ulevilo se mu a za pár dní na něm nebylo nic znát. Tak Barnabáškovi moc přeju podobné.
      A Ty nám Zdeno řekni jak je s Bony? Zabírá to? Nebo se tejráte výběrem léků. Tolik mě štve co ji i Vás potkalo.

  10. Koně patřili k mým životním touhám, jenže v Brně to bylo téměř nesplnitelné. Navíc mi „hodná“ spolužačka, která jezdila, neopomněla říct, že jsem moc velká, tudíž mě na ježdění do oddílu chtít nebudou. Rodiče tomu taky nebyli nakloněni. Nakonec jsem si ten sen splnila na vysoké škole, když jsme se jako šermíři seznámili se správcem dětského tábora, který jinak žil s rodiči na statku a měli dva koně. Jezdili jsme k nim o víkendech, v sobotu makali na statku a v neděli nám půjčil osedlané koně a mohli jsme jet na půl dne na vyjížďku do přírody. Předtím nás samozřejmě naučil aspoň trochu jezdit. Moje nejsilnější vzpomínka z té doby je krmení opuštěného jehněte z láhve, natírání stropu ve stáji, u čehož jsem stála ve žlabu kravám a býkovi Sonnymu a projížďka po stráních na pomezí Moravy a Slovenska. Pak to všechno skončilo, prootže náš známý se oženil a odstěhoval, ale byly to hezké časy.

  11. Fuky, přečetla jsem jedním dechem. Také jsem začínalav dětském věku jako podkoní u bývalých sedláků. Byla jsem vděčná, když jsem mohla sedět na voze a stojícímu spřežení držet alespoň opratě. Navečer jsem se mohla projet po dvoře pár koleček na neosedlaném koni, který byl ještě v chomoutu a přes něj přeložené postraňky. To bylo štěstí! Potom jsem začala jezdit tajně
    (maminka nedovolila) a po své dvacítce jsem procházela sportovními stájemi od klasických jezdeckých po dostihové. Teprve po své čtyřicítce jsem si splnila sen a měla v nájemní stáji ustájeného svého koně. Jenomže se ozval věk a najednou jsem měla zdravotní potíže na denodenní ježdění. Tak si koně ode mne koupila kamarádka. Jó koně, moje velká životní láska stejná jako psi.

  12. Jéé, koníci (clap) Taky jsem si kdysi vymyslela, že chci jezdit na koni… A máma pod záminkou „nejdřív to musím taky zkusit, ať vím, jak moc je to nebezpečné a jestli ti to můžu dovolit“, začala jezdit taky 😀 Z těch několikerých letních prázdnin pochází spooousta milých vzpomínek. Díky za jejich oživení 🙂
    No a Karel musel být úžasný kůň 🙂 Jen málo koní, co jsem poznala, zvedalo nohy dobrovolně. Nebo nohu zvedli, počkali, až ji člověk chytí a jediným pohybem ho pak odhodili pryč 😀

  13. OT – bojovnice už vychladly. Aira nechce baštit, Ellie příšerně pajdá na obě přední nohy, kupodivu je při chuti, pospává a ven ji musím lákat na piškot, aby se vyvenčila.

  14. Jo jo, já a koně. Ale já jsem si ten sen v pubertě splnila. Jenomže jen na pět let. Před maturitou mi naši koně zatrhli a po maturitě jsem šla do jiného města, pak spousta zdravotních potíží a už jsem se ke koním nevrátila. Ale objevila jsem stáj v Braníku, hodlám zjistit, jestli by se tam nedalo občas svézt. Na pravidelné ježdění nemám čas a peníze, ale třeba jednou za měsíc …
    Ale Fuky celkem chápu, pro mne byl nejkrásnějš týden u koní, co si pamatuji, taky bez ježdění. Já nikdy nebyla dobrý jezdec a trenéři dost drsní, tak to ježdění bylo spojené se stresem. Ale pak jsem jednou měla jarní prázdniny a já tam strávila každý den hned od rána. Udělala jsem všechnu práci za stájnici a ještě sem stihla vypucovat půlku stáje, než dorazili první jezdci. A já popadla nemocnýho koníka a šla s nim na procházku na ruce a za celý týden jsem nesedla na koně ani jednou. A bylo to úžasný. Mělo to jedinou chybu. Ten kůň mi šlápnul na palec, a když jsem po třech týdnech bolesti dorazila na chirurgii, bylo mi sděleno, že se mi tam hojí zlomenina, tak se nemám divit, že to bolí.

  15. Milá Fuky, ty se máš, že koně máš (inlove) .
    Taky bych chtěla (blush) .

    Tak jednu veselou koňskou: můj oblíbený pan profesor (kdo byl na Dedeině čtení, poznal osobně) se před pár lety jen tak vypravil na Špicberky. Postavil si stan hned za letištěm (prý tam moc nelezou lední medvědi) a plánoval si, co dál. Dala se tam s ním do řeči nějaká taky cizinka, co sháněla společnost na výlet na koních. Pan profesor neumí moc říkat ne. Tak se galantně dostavil a zmohl se pouze na „Když já ale nemám s koněm žádné zkušenosti.“ Majitel zvířat jen tak pokrčil rameny a pravil: „To nevadí, ten kůň zase nemá žádné zkušenosti s tebou“. Navzdory nedostatku zkušeností absolvoval několikakilometrovou vyjíždku a moc si to pochvaloval 😀 .

    Jo a Karel, to byl frajer (chuckle) .

    1. Jsou koně, kteří jsou naučení jít za ocasem toho před sebou. Na takových se konala má svatební vyjížďka. Neměli jich dost, muselo se jet na etapy a v každé skupině musel být někdo, kdo aspoň trochu zkušenosti má, protože jednoho koníka tam měli méně spolehlivého. Ale bylo to nádherné podzimní ráno jako z pohádky. Všude barevné listí, sluníčko svítilo, takže ta zima se dala snést, všichni příjemně naladěni. Byl to dobrý nápad, všichni co to absolvovali na to dodnes vzpomínají. Ale je pravda, že kdyby se stalo něco nečekaného, tak se mi polámala půlka příbuzenstva. Ale nikdy není pozdě, tchán s tchýní začli s ježděním po padesátce. Sice se jen občas svezou, ale jsou z toho nadšení. Už nějak dlouho nebyli.

      1. „kdyby se stalo něco nečekaného, tak se mi polámala půlka příbuzenstva. Ale nikdy není pozdě, tchán s tchýní začli s ježděním po padesátce.“ ;-)))

          1. Jó, Frojd! ]:)

            „Chlape, co blázníte, mlátit starušku po kloubech prstů, když se snaží vylézt zpátky na balkon!?“
            „To není staruška, to je tchýně!!!“
            „Aha, pardon. Ale drží se, mrcha, co?“

            1. Tak tady fakt nechtěného. Nevím, čím jsem si to zasloužila, ale moje tchýně a tchán jsou milionový. Na koních právě jezdili už před tím, tak byli nadšení. To spíš švagři a švagrové a spol. seděli poprvé. Ale ti jsou taky fajn a projížďka se líbila všem.

              1. Když voni, dobráci ze Zvířetníku, to asi četli takhle (blush) :
                “…kdyby se stalo něco nečekaného, tak se mi polámala půlka příbuzenstva, ale nikdy není pozdě. Tchán s tchýní začli s ježděním po padesátce. …” ;-)))

                Ona čeština takovýmhle legráckám dost nahrává. Jeden můj příbuzný se vsadil, že vypije za hodinu dvacet pět piv. Jedno dal naex, druhé nadvakrát, třetí si začal vychutnávat, a když mu řekli, že do sebe má v následujících pětačtyřiceti minutách obrátit dvaadvacet piv, opravil je, že má ještě hodinu a pět minut na dvě piva, což v pohodě zvládne … nezmlátili ho jen proto, že měří dva metry (chuckle) .

                1. Jó, pauzy v promluvě (potažmo v jiných místech čárky), ty bývají popotahovaný za takovejch potahů! (clap)

  16. hezké úterý všem Zvířetníkům a zvířátkům 🙂 těm , co dneska něco slaví, přeji vše nej nej (f) A těm, co potřebují pofoukat bolístka na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp (h)

    Jéééé – koníci (nod) Když naše mlaďaska se přiblížila věku pubertálnímu, propadla koním. A my dva si ve věku taky ne nejmladším zaplatili kurz a začali jsme si všichni tři užívat ježdění. A vydrželo nám to docela dlouho – no, než čekala Vilíka…

  17. Sny se mají plnit (alespoň občas) – a Tobě ti jde dobře, milá Fuky. (inlove) Teď ještě nějaký ten kurz ježdění, nikdy není pozdě. Pokud vím, Hanča taky nějaký dostala jako dárek a já se těším na reportáž. (nod)
    Děkuju Ti za dnešní milé vyprávění (f) , Fuky, hodně mi vylepšilo start po mizerné noci. (whew)
    Přeju všem krásný den. (h)

  18. Emtesko, děkuji za včerejší vysvětlení situace „prasnic“ – píšu to sem u „originálu“ už bys to mohla přehlédnout.

  19. Milá Fuky, také jsem celé mládí snila o ježdění a spolužití s koňmi. Ale oproti tobě se mi tenhle sen nikdy nesplnil. Několikrát jsem na koňském hřebetě seděla, ale to pravé “ježdění na koni” to nebylo nikdy. Ty sis splnila alespoň tu část “soužití s koňmi” a vaše děti tím pádem musely prožít “na samotě u lesa” úžasné dětství. A to, že vás teď každé ráno vítají koně-důchodci na dvoře – tak to musí být zážitek, který snad zmírní všechny ostatní starosti (a náklady) se starostí o tato krásná zvářata.

    A musíš mi prominout, ale mně se při tvé zmínce, jakou hraješ roli u koní vybavilo to “čpí tam podkoní”…:D 😀 😀 Lidi ani nevíte, jak já se tenkrát při čtení diskuze chechtala (a předala dál a chechtalo se řetězovo-mailvou reakcí celé moje příbuzenstvo, anžto jsme to slyšeli poprvé i když píseň sama patřila do našeho táborového repertoaru).

    1. Tak tahle interpretace mě nikdy nenapadla. Já zůstával u stupidních
      „Ta maličká, ta je má!“
      a průšvihová
      „Kobylka malá kovat se nedá,
      kováři nechce stát“
      A někým zde zmíněná záhada.
      „Už měkoně vyvádějí.“

      1. Tak já oblibuji, malení malení listuší rokého.
        Asi jsem byla rokerka. (chuckle) (rofl)

        1. Já zas ráda pasu trivoly.
          Synek to tuhle ještě vylepšil, prý Pásol Jano tri volty.
          Po kom to dítě je (rofl) .

        2. Měkoně znám, to je to samý co láhor a lemrouch („vstávaj mi, láhore“ a „vrhli se na zem a políbili císaři lemroucha“), ale listuší jsem fakt neznala! (rofl)

          1. „Měkoně“ jsem také neznala (a chudáka ho nejen vyvádějí, ale i sedlají) 😀 Tuhle písničku mám moc ráda, s maminkou jsme si jí zpívávaly dvojhlasně a vééélice procítěně. A odteď budu mít co dělat dozpívat bez zakuckání a procítěnost bude fuč. 😀

                    1. Jo, ale Boryš je jeho starší brácha a Yettiho všecko naučil. (clap)

Napsat komentář: JJ Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN