ROZCESTNÍK: Cres – vysušené kosti Země

Cres – den první: kam jsme se to vypravili? Po loňském propršeném pobytu na Usedomu jsem souhlasila, že letos pojedeme někam do tepla. Na jih. Chorvatsko se nám zdálo tak akorát daleko. Prostudovala jsem mapy a diskuse na karavanových fórech a mohli jsme vyrazit. Jen tak. V kempu se nějaké místo vždycky najde.

 

 

S přívěsem se cestuje hlavně pomalu. S bídou jsme přejeli Rakousko a pak i Slovinsko. Po dálnici. Měli jsme namířeno k Rijece. Jenže nám nakonec nezbylo než přespat těsně před hranicemi. Takže do Chorvatska jsme vjeli hned po ránu. Kdysi už jsem tady byla. Rijeku si pamatuju jako město na skále, tehdy jsme jezdili sem a tam a hledali známé. Teď jsme projeli v podstatě po obchvatu.

Pohled na směrovku „Otok Krk“ mě poněkud zaskočil, ale když mi došlo, že se nejedná o reklamu na lékárnu, ale náš směr, nechali jsme se vyvést na vysokánskou dálniční estakádu, která byla sice ze všech stran rozestavěná, ale dovedla nás až k mostu na ostrov Krk. Tady pociťuju zklamání. Je tu málo vody. Pamatuju si to nějak jinak, ale hlavně: moře má končit za obzorem.

Znovu čtu průvodce a mapu. Silnice nás směřuje k trajektu na ostrov Cres. Za ním bude opravdovské moře. Průvodce píše o málo obydleném ostrově, protkaném sítí cyklostezek a tras vhodných pro aktivní dovolenou. Letáky u trajektu upozorňují na čtyři úžasné kempy. Platíme za trajekt cenu, která trochu vyráží dech. Karavany to tu mají těžké. Najíždíme na loď a po chvíli zděšeně zíráme na stromy porostlou stěnu, která se k nám blíží po moři.

Od přístavu vede jediná úzká silnice. Zvedá se desetiprocentním stoupáním nahoru na skalnatý hřbet. Jedním okem sleduji mapu na klíně, druhou stromy. Stoupáme všichni, tak jak jsme vyjeli z lodi v jednom souvislém konvoji. Vždycky, když si myslím, že už jsme skoro v nebi, otočí se serpentina nazpátek a stoupáme dál. Hele, olivovníky, hele, fíkovníky. Zírám z auta na mohutné kmeny, rostoucí přímo z červené hlíny a kamení. Brzy se objevují první zídky.

Ostrov je rozdělen na malé čtverečky oplocené suchými kamennými zídkami. Než si to stihnu promyslet, svět se otočí vzhůru nohama. Jsme nahoře a začínáme sestupovat směrem k městu Cres. Serpentinami a klesáním mezi deseti a dvaceti procenty. Karavana, ve které jedeme, to neřeší a postupuje vpřed. Na úzké silnici jsou rozšířená místa pro vyhýbání protijedoucích. Je jich hodně.

Otevírá se přede mnou nádherný výhled na záliv. Bohužel také na zcela nedostatečný okraj silnice. Zpevňují ho tenké dřevěné tyčky spojené drátem. Trčí šikmo nad propast, která na mě čumí přímo pod okýnkem. Jako svodidla je to více než formální. Ale asi zamezí kozám, aby se proháněly po silnici. Pořád klesáme a nájezdová brzda karavanu začíná mít dost. Chvilkami se lehce blokuje a píská.

Naštěstí z údolí se cesta zase začíná zvedat. Strmě, jak jinak. Kam jsme se to jen vypravili? Jsem nížinný člověk, mám ráda rovinatý rozhled a studený vítr od moře. Tady je krajina vyschlá a všude jsou kameny. Trčí ze země jako kosti. Kamenité kosti Země. Možná je to trochu strašidelné.

Rychle přehodnocuju plány a zkracuju cestu. Navádím karavan k nejbližšímu kempu. Nesmím udělat chybu. Cesty jsou tak úzké, že bychom se neotočili. Chybu neudělám, není kde. Silnice je tu jen jedna a ta vede až k bráně. Mé motlitby jsou vyslyšeny, máme si najít místo. Kemp je v podstatě svislý. Brzda karavanu nám to dává sežrat, plížíme se kempem skoro nulovou rychlostí a všichni se jdou podívat, kdo to tak kvílí. Nakonec vypřaháme a místo si najdeme pěšky. Jsme zpocení, teplota daleko překračuje 35stupňů. Ale bydlíme.

 

Cres

 

Cres – den druhý: je mi horko

Je mi horko. Svislý kemp se skládá z teras, živé plotky jsou z rozmarýnu a levandule. My parkujeme sedm pater pod umývárnami. Ty jsou fantasticky komfortní a taky jsou šíleně daleko. Tedy normálně ne, ale to horko… Rozpálený asfalt sice neteče, ale schody by to převýšení zvládly lépe. Nebo žebřík. Než tam člověk v rozžhaveném vzduchu dojde, slunce ho usuší na placičku a vlastně tam nemá proč jít.

Ležím před karavanem a je mi horko. Pojedeme do Martinščice. To je nejbližší městečko. Pokouším se převléct do civilu. V karavanu je přes padesát stupňů. Cokoli obleču, přestává být čisté a voňavé. Je mi horko. Lednička v karavanu to v pohodě zvládá. Chladí dobrých dvacet pět stupňů pod okolní teplotu. Takže uvnitř ledničky je necelých dvacet. Máslo a mléko to naopak nezvládají ani v ledničce. Máslo se dělí na olej a vodu, mléko na tvaroh a syrovátku. Že bych se pustila do výroby sýra? Ne, taky to nezvládám. Je mi horko.

Zkoumáme pláže, ta vzdálenější, až za hospodou je mnohem lepší. Mácháme se v moři. Společnost je nadšená, všichni plavou sem tam a plánují nákup ploutví, brýlí a matračky. Je to nezbytné, v absolutně průzračné vodě je nějaký život a ten se musí prozkoumat. Mně je horko i ve vodě. Ležím na hladině, voda nechladí a neosvěžuje.

Kam jsme se to dostali?

Je mi horko.

 

 

Cres – den třetí: voda na Cresu

Chystá se tu výlet. Při příjezdu jsme míjeli Vranské jezero. Na mapě je poměrně veliké, ze silnice bylo s bídou k zahlédnutí. Jenže podle mapy k němu nevedou cesty. To je divné. Zkoušíme to od jihu. Asfaltka vede mezi kamennými zídkami. Kamenné ohrady chrání kamenná pole, pravděpodobně před vpádem divokých kamenů z neohrazených divokých kamenišť.

Kopec, zdálky šedozelený, se zblízka mění v řídce porostlý svah, kde mezi kameny v červené hlíně koření olivovníky. Jinak nic. Žádný podrost. Pár fousů pýru a malinký bodlák s hvězdičkou květu svršku. Dál jsou jen kameny a mezi nimi pichlavé keře velikosti brusinky s červenými kuličkami. Pod nohama nám vyskakují koníci a při skoku suše šustí.

Potkáváme vosu a motýla. Každý hmyz je větší, než jak ho známe z domova. Copak asi jedí v té kamenité pustině? Na kamení se mění i silnice. Auto už nechce dál. Zkoumáme kvalitu sypané cesty a ještě kousek ho převážíme. Dojem opuštěnosti je tak silný, že páník nechá auto s otevřenými okny a klíčky v zapalování. V kamenném moři hledá kešku. Nápověda zní: pod kamenem. Hm.

My holky přeskakujeme po jiných kamenech, abychom se dostaly blíž k jezeru a měly lepší výhled. Jezero je modré. Ne jako moře. Tahle modrá je temná a hluboká. Horní hladina je nad úrovní moře dno pod ní. Vypadá nepřístupně a také nepřístupné je. Je to jediná velká zásobárna vody pro Cres. Plní se zjara při deštích a musí vydržet celý suchý rok.

Necháváme páníka laborovat s foťákem v kamení a jdeme dál po cestě. Vida, asfalt se vrátil. Míjíme strž s pozůstatky nějakého auta a vcházíme mezi kamenné zídky. Jsou vysoké skoro metr. Zdají se volně seskládané, ale pevné. I když místy prosvítají skrz. Kolem rostou ostružiny a jiné popínavé a pichlavé věci. Asfaltka nás dovedla do Grmova. Sídlo se zdá opuštěné, i když ne zpustlé. Místní jsou asi v práci. Takhle to vypadá jako scéna z horroru. Vesnice, v ní nikdo…

Teď přijde na scénu domorodec s motorovou pilou… Za posledním domem je zákaz vjezdu, tak se obracíme. Fotíme se před kostelíkem. Zkoumám zařízení, které považuji za studnu. Má plechový poklop, připevněný řetězem a zámkem. Později se dovídám, že se jedná o tanky na vodu. Vracíme se k autu a pokoušíme se o dobytí jezera z opačné strany, ze severu.

 

Vranské jezero

 

Vesnice jménem Vrana žádný příjezd nemá. Tak dál, dál, jinudy. Odbočka na Lubenici. Cesta je úzká a kroutí se mezi zídkami. Když chybí zídky, mění se v zásek do srázu. Provoz není veliký, ale každé setkání s protijedoucím vozidlem vyžaduje šikovné manévrování v rozšířených místech. Cesta pořád stoupá. Tak tudy to k jezeru taky nevede. Ale je tu silnice. Na jejím konci musí něco být.

Pokračujeme na Lubenici. Podle mapy je to skoro na pobřeží. Cesta se zužuje a stoupá. Pořád se zužuje a pořád stoupá, auto krčí zrcátka. Na konci je placené parkoviště. Trochu urovnaná plocha z bílého kamení. Za ní kostelík a bílé městečko. Trčí jako klášter na skále. Z vyhlídky je vidět vyhlášená lubenická pláž. Je pod námi, svisle asi dvěstěpadesát metrů! Parta Poláků vyráží podle šipky po stráni dolů. No nevím, nevypadají jako kamzíci. Ale možná to jsou horolezci. Fakt by mě zajímalo, jak se dostanou zpátky k autu.

Procházíme městečko, je jako skanzen. Nahlížíme do kostela, protahujeme se uličkami. Jsou úzké a o poznání chladnější. Za domky je vyhlídka s dalekohledy. Koukáme dolů na vodu, na obzor, na vinice a hřbitůvek pod městečkem. Našli jsme hospodu. (Časem se ukáže, že v každém městečku je právě jedna hospoda.) Jíme jehněčí guláš, nezvyklý ale strašně dobrý. A já přemýšlím, co vedlo dávné obyvatele k tomu, aby se usadili takhle vysoko nad mořem. Vysoko nad vším. Co je tu drželo? A co je živilo? Byl to snad klášter? Nějaké bohatství, které bylo jen tady? Všude prodávají olivový olej a med. Ten olej chápu.

Cestou zpět zase vidíme auto u silnice. Stojí a do bílých nádrží na korbě nabírá vodu. Možná takhle se plní ty tanky? Ten svět je tak suchý. V kempu pak přemýšlím o marnotratných sprchách. Odkud se bere tahle voda?

 

Lubenica

 

Cres – den čtvrtý: západ slunce

Dnes se budeme koupat. Ale zjistili jsme, kde se prodávají ryby. Páník nese tři zubaté potvory. Bezva, večer grilujeme. Zatím se mácháme v moři. Plavat se nedá, voda je příliš teplá. Visím přes lehátko, hlavu pod vodou, na očích brýle. V podmořské televizi pozoruju mořské hvězdice. Je jich tu nečekaně hodně. Potom dávají hejno modrých ryb, a potom modrých ryb s černou tečkou na ocase. Pak ryby se žlutými pruhy.

Blíž k útesu jde pořad o krabech a poustevníčcích. Jednoho jsem chytila, ale něco mne žahlo pod ruku, tak jsem poustevníčka vrátila pod vodu a od útesu se zase vzdálila. Zase plavou modré ryby s tečkami. Mohla bych tam viset a koukat celý den, ale občas se musím nadechnout a pak mě pálí oči. Předávám brýle a houpu se na bojkách.

Po večeři nasedáme do auta a jedeme hledat západní břeh. Potřebujeme fotit západ slunce. Silnice vede po východní straně ostrova a rychle se šeří. Směrem na západ je letiště. Najdeme odbočku a už zase projíždíme pustinou. Ranč El Paso dělá čest svému jménu. Rozhlížím se po desperátech a žádám páníka, aby nezastavoval. Letiště je velikosti mikro.

Za plotem stojí čtyři nejvýše čtyřmístná letadélka, každé otlučené jako dětská hračka, věž má velikost a tvar tenisového „empajru“. Pobřeží ani slunce nevidět. Rychle se vracíme na jedinou velkou cestu a uháníme na Losinj. Tenhle ostrov je od Cresu oddělený malým zdvihacím mostem. Za mostem to vypadá jako v Las Vegas. Všude hudba, světla kasino, kolem cesty to žije. Na samém konci ostrova je obrovský kemp.

Mísíme se do davu a pronikáme do kempu. Hlava na hlavě, stan na stanu, všude děti, hudba, stánky a hlavně stromy. Vzduch je vlhký a dýchá se mnohem lépe. Hledáme koupací zónu. Už je tma. Ve vodě jsou umístěny čtyři velké reflektory. Prosvětlují vodu zespoda a ta je ještě modřejší a lákavější než ve dne. Nad vodou je terasa hospody. Nejspíš tam sedí rodiče a sledují siluety dětí v zářící vodě. V té tmě z fotek nic nebude, ale snažíme se.

Uháníme zpátky. Nemáme západ slunce, ale zato máme radost z klidu, který je v našem kempu. Klid netrvá dlouho. V noci se zvedá vítr a lomcuje předstanem a pak celým přívěsem. Po vzoru ostatních upevňujeme vypínací lanka ke stromkům a kolem kamenů. Těch je tu dost. I tak špatně spím. Poslouchám noční vítr.

 

 

Cres – den pátý: Plitvičky

Musíme splnit svou povinnost a navštívit Plitvická jezera. Je to asi dvě stě kilometrů, neděláme si starosti s délkou cesty, prostě to bude celodenní výlet. Starosti jsme si dělat měli. Cestujeme průměrem 39 km/hod. Vždycky před námi jede nějaký šnek, obvykle kamper, a cesty jsou tak úzké! A tak zakroucené.

Přejedeme horské pásmo do vnitrozemí. Všechno je tu vlhčí, rostlinstvo šťavnatější. Je to svým způsobem úleva. Projíždíme vesnice, kde fasády domů stále nesou stopy po střelbě. Koukám na to zaraženě. Myslela jsem, že to už bylo dávno. Blížíme se k jezerům krasovou krajinou, vidím závrty a připomínám si školní lekce z geologie. Na Plitvičkách jsme ve čtyři odpoledne. Vstupné je astronomické.

Dřevěné chodníčky, voda a mech, mech a voda. Divně modrá voda. Taková, jakou si pamatuju z dávné návštěvy. Proplétáme se davy turistů, posloucháme tekoucí vodu a koukáme na ryby pod hladinou. Popisovat to by bylo zdlouhavé a stejně… to chce vidět. Tak koukáme. Páník fotí a fotí. Ukazuje se, že vstupenka zahrnuje i jízdu loďkou a vláčkem. Trochu upravujeme názor na její cenu. Trochu.

Ještě je dost dlouho před zavírací dobou, ale obsluha ve stáncích s občerstvením balí. Už nemají ani limonádu. Buď byl dnes nečekaný nápor turistů, nebo neumějí počítat. A já mám takový hlad. Teď, když už není horko, něco bych snědla. Aspoň sušenku, nemáte? Ne? Tak ne.

I když je zpáteční cesta o poznání rychlejší, stíháme poslední trajekt jen tak–tak. Ale do kempu jsme to před půlnocí stihli taky. Celou cestu před námi jel ještě jeden takový opozdilec.

 

 

Cres – den šestý: Led na Cresu

Dnešek je plánovaný jako den odpočinku na pláži. Vítr se utišil, a zase je jen horko. Jsem rozhodnutá se nepohnout celý den a dočítám knížku. Páník s mládětem nesou od kuchyně velký lavor plný ledu. Čeho? LEDU? Ah–hááá, tak to je ten automat na kafe za umývárnami. Ledomat. Páník rozhodnutý přečíst všechna písmenka po celém kempu odhalil divy.

Nejen ledomat, ale zařízení které vrčí jako trafostanice a vypadá jako úschovna zavazadel na hlavním nádraží. To nejsou trezory, jak jsem se domnívala. Za deset zdejších penízků si můžete pronajmout chladničku! No vida, a tohle všechno v Usedomských kempech nenajdete.

Nasedám na kolo a horko–nehorko uháním do sámošky na konci kempu (je to daleko, ale v podstatě po vrstevnici) pro kolu. Nacpu si sklenici ledem, doliju kolou a… ožívám. Dokonce natolik, že se konečně balíme na pláž. Beru si ručník a podvodní brýle. Moře pořád nechladí, ale až si užiju rybí televize pod hladinou, půjdu si užít ledu, který jsem si schovala do chladící tašky za karavan.

Led mi roztál. V chladící tašce je jen voda. Ale studená. Lahve s limonádou jsou taky studené. Beru si pět penízků a jdu pro nový led. Automat si vzal penízek a vyplivnul dvě kostičky ledu. Chvíli čekám, zkouším další penízek. Zase dvě kostičky. Třetí pokus nedělám. Chvíli přemýšlím, co dál. Pak se seberu a klušu přes celý kemp k recepci, kde hlásím poruchu. Anglicky sděluji, že ice–maker is broken. Upřesňuji umístění. Slečna sděluje kolegyni, že ladomat je rozbity.

Ten na sedmičce. Zní mi to skoro česky. Tak to česky opakuju ještě jednou, culíme se na sebe a slečna někam telefonuje. Vracím se zpátky. Cestou mě zastavuje pán v bílé košili. Vypadá jako námořní kapitán. Sděluje mi, že už volal do Matinščice majiteli ledomatu a zítra to bude v pořádku. Chtít zpět ukradené penízky se nepokouším. Nejspíš to nemá cenu. Vracím se ke karavanu bez ledu.

Páník dojel pro led k druhým umývárnám. Dáváme chladit pití a jdeme fotit velmi kýčovitý západ slunce. To by mě zajímalo, proč tyhle automaty mají spadeno jen na mě.

 

Rozvaliny

 

Cres – den sedmý: Kamenné labyrinty na Cresu

Hurá, jedeme na výlet. Hned ráno u snídaně se ukazuje, že páník na nějakém letáčku našel na severu ostrova národní park s kamennými labyrinty. A ten se musí vidět. S radostí naskáčeme do auta. Je v něm klimatizace.

Míříme k městečku Beli. Je to dost daleko, ale silnice je docela dobrá, tak to půjde. Míjíme město Cres. Objíždíme ho spíš svisle než vodorovně. Po chvíli se ocitáme v místě, kde jsme sice na silnici a vysoko nad mořem, ale vodu vidíme napravo i nalevo od nás. Přímo před námi se tyčí vysokánský kopec. Silnice se dělí a pokračuje dvěma sotva zřetelnými záseky na úbočích té hory. Kopce jsou mnohem příkřejší, než v jižní části ostrova. V duchu si umiňuji, že z auta nevylezu.

Za parkovištěm je Beli. Mikroměstečko z bílého kamení. Vysoko na skále nad mořem a bez vody. Jako všechna ostatní. Jdeme na prohlídku. Ale náhodně narážíme na ceduli v ponurém místě mezi plotky a garážemi. Slabikuju a dovídám se, že tudy se smí. To je divné. Kdyby se nesmělo, to známe, ale ono se smí. A kam se teda smí?

Opouštíme asfaltovaný chodník a noříme se mezi olivovníky a kamení. Za chvíli narážíme na první turistickou značku. Je šílené horko. Olivovníky nestíní, ale vzduch se mezi nimi nehýbe. Beťka, která si celou dobu tady stěžovala na bolavé koleno, frčí skalami vzhůru, jako veverka. Nadávám a stoupám za ní.

Páník vleče fotobaťoh velký, jako je sám. Sotva leze. Snažíme se uhodnout, jestli nás značka vyžene až na vrchol kopce, který se odsud zdá v nedohlednu. Značka se nad námi slitovala. Zahnula zase dolů a rovnou k záchranné stanici supů. Areál stanice má holandské rozměry. Miniaturní botanickou zahradu překrývá obrovský cedr. Smějeme se jménům rostlin, známe je skoro všechny. Prohlížíme si koření a levandulový labyrintek. Cha chá, to bylo jednoduché, tyhle labyrinty.

 

Labyrint

 

A pak narážíme na mapu. Zabírá celou stěnu budovy záchranné stanice a zobrazuje umístění všech labyrintů. Je to obrovský prostor. Neprošli jsme ani padesátinu. Jo, tak málo a k žádnému labyrintu jsme se ani nepřiblížili. Páník pečlivě studuje mapu, já expozici starých zemědělských nástrojů. Pak jdeme na supy.

Bydlí ve voliéře a je to endemitní druh, který je velmi důkladně chráněný. Dřív žili po celém pobřeží, dnes je jejich ochraně věnována velká pozornost. V téhle stanici jsou ti, kteří se nemohou, nebo zatím nemohou vrátit do přírody. Poranění, z moře vylovení, žijí ve voliéře a nechávají se fotit turisty. Venku je pak ohrada s endemitními oslíky a endemitními ovcemi. Endemitní, znamená, vyskytující se jen tady a jinde ne.

Stanici jsme si prohlídli, suvenýry nakoupili a jdeme znovu do Bali. Odbočku tentokrát rychle přecházíme, aby nás nevtáhla do dalšího dobrodružství. Bali vypadá romanticky. Úzká bílá zákoutí. Na náměstí květy v truhlících a železným poklopem uzavřený tank na vodu. A jedna jediná hospoda. Jíme pozdní oběd, ale ti kolem nás taky. A rozhodně tu vaří dobře.

Nasedáme do auta, ale páník se nevzdává. Někde tímhle směrem je keška a taky labyrint. Míříme autem svisle vzhůru po cestě ze šotoliny. V exponovaných místech je trochu podpořená asfaltem. Doufám, že nikoho nepotkáme. Jednak bychom se nevyhnuli a za druhé mám pocit, že tu nemáme co dělat. Auto hrdinně stoupá. Když se zdá, že už to nepůjde, páník prozkoumá okolí navigací a jedeme dál. Nahoře parkuje žlutý fiatek s italskou espézetkou.

Pozorují nás ovčí endemiti, my najdeme šipku s nápisem LABYRINT. Tím směrem jsou rozvaliny. Zbytky oblouků a zdí. Dráždí fantazii. Sice jsem si slíbila, že z auta nevylezu, ale teď slídím sem tam. Ráda bych věděla, proč to tu je. A proč takhle. Evidentně ruiny, jsou tu dlouho, ale proč působí tak napucovaně? Někdo tu utírá prach?

Je tu velikánský mrtvý strom. Fotíme ho všichni. Páník s Beťkou loví kešky a já konečně nacházím labyrint. Jsou hned dva. Mám čas si je projít, tak medituji. Ťapu mezi kameny, pozoruji ještěrky, mouchy a hromádky bobků od zdejších endemitů. Jestlipak ty ovce, když spásají labyrint, dodržují zákruty a pěšinky? Myslím, že ne.

Hotovo. Labyrint jsem prošla, páník vyfotil, co se dalo a kešku taky našel. Můžeme jet do kempu. Je nejvyšší čas, namočit se v moři. Je nejvyšší čas, vyfotit konečně ten západ slunce. Fotí všichni. Přidáváme se a konečně se daří.

 

 

Cres – den osmý: domů, domů

Od rána balíme. Náš pobyt tady končí. Ignoruju horko a kmitám jak moucha pod lustrem. Kemp opouštíme kolem poledne. Než se dostaneme z trajektu, uplynou další hodiny. Průjezd Slovinskem je zdlouhavý a nudný. Konečně jsme v Rakousku.

Kus před Vídní parkujeme u dálničního hotelu. Je velmi stylový, dost narvaný, ale vejdeme se. I když byl kemp úžasně vybavený, teprve v hotelovém pokoji se sprchou mám pocit skutečné civilizace. Večeříme specialitu: Grill Teller. Večeře vskutku opulentní. Snídaně taky. Ale nevadí. Vždyť z Vídně je domů už jen skok.

Vlastně se cítím skoro doma a něco mi chybí. To ty labyrinty. Jasně, našli a vyfotili jsme dva, ale ještě jich tam ještě dost zůstalo. Aspoň šest, možná víc. Já vím, že mi bylo celou dobu horko. Vím, že tenhle cykloturistický ráj vyžaduje zejména dobrý úchyt pro kola na zádech a cepín do každé ruky, ale ty labyrinty…

Zůstalo jich tam aspoň šest, které jsme neviděli…

 

Fotky (Jakkel) najdete zde: http://jakkel.rajce.idnes.cz/Cres_2012/#s50_7421.jpg

 

Aktualizováno: 11.1.2013 — 17:44

159 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Něco takového mě potkalo taky, ani ne moc jinde. Vylezl jsem z klimatizovaného autobusu a prohlásil Tady nemůžu přežít. Kde je nejbližší cesta domů?
    Do rána jsem se zamiloval (sun)

  2. Ri a Jakkeli, jste skvělá dvojka, vyladěná k absolutní dokonalosti. Ri nádherně píše, Jakkel fotí tak úžasně, že když se člověk oprostí od závisti, musí jen žasnout. Těším se na další články (h) (h) (h) .

  3. Ahoj, dala jsem pár fotek našeho syna na rajče. Přihlašovací údaje jsou marrina/Rafael :)

    jinak všem průběžně držím palce, ať jsou všichni lidé i zvířátka zdraví a spokojení!! Občas čtu, ale palce fakt držím stále!

    1. Heduš, já drze nakoukla ještě před zaheslováním (inlove) To víš, my zvědavý baby :) Jese totiž hlídala, abych nepropásla mimísko.
      No, mám dojem, že se bude podobat hlavně tátovi a je nádherný. A ty tam záříš. (h) (rose1) (sun)

      1. Zdeno po tatovi ma uplne všechno!!! Oci, vlasy:)) rty,oboci,usi,dlouhe nohy, všechno… Jsem zvedava,jestli se tam proklube něco ze mne :) Pudlikova dokonce rekla, ze kdyby nevedela, ze jsem ho porodila,tak by neverila, ze je muj :D
        Jinak se celkem szivame. I kdyz to ma se mnou tezke, jsem trochu natvrdla a nevim hned jestli place kvuli plne pline,chladu, zime, hladu,krkum nebo prdikum! Snad se budu zlepsovat…:)

        1. To chce používat metodu vylučovací (chuckle) – začít přičichnutím a vyzkoušet postupně všechno. On ten pláč se začne postupně diferencovat a bude tomu líp rozumět.

          Na internetu se dokonce najdou „překladače“, co mimčo říká (why cry), ale na to máma vždy časem přijde, za rozumnější investici považuji koupit monitor dechu a chůvičku.

          Už se usmívá?

          1. díky moc za krásné komentáře!
            JJ – neusmívá se zatím plánovitě ;) párkrát úsměv vytvořil, ale to byl takový „omylem“ :D
            nejvíc mne pobaví, když napucnutý odpadne od prsu, to se mu na obličeji vystřídají – pobavený, usměvavý, zamračený, ironický a ušklíbající se, do toho se protahuje a zaujímá pozici v břiše, to je chvilka opravdu k nezaplacení:)

            Akden – aby to právě tatíček nezneužíval – po mně má „výzor“/po tobě schopnosti:D Jestli chůdě po mně zdědilo jazykové nenadání, to by mi teda bylo líto:))

        2. Heduš, klíííd. Moje děti mi taky nejsou podobný, ani jedno, ani trochu. Posledním důkazem je prohlášení školkové učitelky, když jsem ji poprvé dovedla do školky ( zná se s otcem mých dětí od základky ) – Jé, ona vypadá, jak když strčíš Ferdu do pračky na 90 a on se srazí :D
          A Rafael je krásnej velkej kluk (h)

    2. Heduš, malej Rafael je překrásnej! (inlove) A velikej (chuckle)
      Neboj, když se ti náhodou nebude podobat, tak třeba bude celej ty – povahou! (angel)

    3. Vítej matičko,krása veliká, oba.
      Hele má to svoje výhody. Až budeš jednou řvát,proboha, po kom to dítě je, budeš mít jistotu
      ]:) ]:) ]:) (wave)

    4. Já se bohužel na rajče nedostanu, nemám tam konto (proč taky když tam nemám co dát).
      Tak malého krasavce Rafaela neuvidím. Ale přeji mu aby rostl a prospíval a dělal svým rodičům jenom samou radost. (inlove) (h) (happy)

    1. Uz vidim. :) A achich ouvej za pocitac. Taky pri jednom pocitacovem odchodu jsem prisla o nejake fotky – jedny z prvnich digitalnich. Od te doby prednosta velmi peclive uklada. To jako myslis, ze jste prisli o fotky jenom z predvanoc a vanoc nebo o vsechny??? (whew)

      1. jenom z toho posledního týdne. Jinak zálohy jsou. Blbý je, že o Vánocích byla řada hezkých dětských fotek (třeba mokré zrcadlo s Vilíkem nemá chybu)- jsou i vywebený, ale v malém rozlišení. A originály jsou fuč. Silvestrovský výlet na Popku není vůbec.

  4. Přátelé, dlouho a ráda čtu zvířetník a ráda bych vystoupila občas z poza buku.Mám taky dvě babči – osmiletou tibetskou dogu Miu a desetiletou trpasličí jezevčičku Betynku. Velmi se mi osvědčilo u obou psic podávání APTO-FLEXu. Je to sice dost drahá záležitost, ale když to pomůže……!. Připadá mi, že obě psice snáz vstávají a lépe chodí.Takže pokud by to pomohlo i Vašim starším a starým psíkům, budu ráda.

    1. dogu a trpasličí jezevčičku? tak to je dobrá dvojice (chuckle) (clap) :D

      vítej a napiš o nic něco víc – a taky s fotkama!!!!! (y)

    2. Ahoj, tak jsem tuto psi kombinaci sdelila memu prednostovi a suse poznamenal, ze by nechtel byt tim jezevcikem. Primlouvam se za povidani a fotky. (h)

    3. Vítej a piš (inlove) Máš zajímavou dvojku (dog) a (dog) a mám dojem, že tady u nás nikdo ve vlastnictví tibetské dogy není – zato jezevčíků tu máme povícero :) Tak napiš – veškeré instrukce najdeš nahoře na liště pod názvem Jak napsat článek a můj mail je v tiráži :)

      Aptoflex bere Kazan už nejméně dva roky pravidelně, k tomu další léky. Bohužel po tom částečném ochrnutí je to jak na houpačce a zhoršení bývá vždy výraznější než zlepšení. Docela se bojím.

  5. Jakkeli, díky za odkaz i za další fotky. Už jsem projela ostrov na mapě :) . To jezero je skutečný unikát a v městečku Beli jsem objevila i římský kamenný most. To se mi to cestuje, když je venku pod nulou.

  6. dostala jsem se sem až teď, ale vychutnala jsem si to krásně – ri, opravdu se moc dobře čteš, no a jakkelovy fotky jsou jako vždy bezva (y) (h)

    teplíčko bych si já říct dala!!!!! (nod)

  7. Ri a Jakkeli, díky za skvostné cestování. Jste fakt neskutečný mančaft. Jakkel fotky a Ri vyprávění. Ale jakýýý (*) (*) A co máte s tím vedrem? Mně je tu akorát ;)

    1. taky bych řekla, že z dnešního mrazivého pohledu to horko nebylo tak strašný :-)
      Ale tam na těch cestách to byl děs. V autě si klimatizace může dělat co chce, když pere sluníčko do VŠECH oken najednou, nic moc neuchladí a navíc, páník je řidič-hrdina. Vjede s karavanem úplně kamkoli. Fakt. A na mě je, abych se třásla nebo potila hrůzou, že na konci nebude kudy vyjet z nějaké fajn škvíry. No zatím jsme nevypřahali, ale všechno je jednou poprvé …
      :D

  8. prosím, vidíte Betí týdeníček ?? V Google Chromu mi funguje, ale v Internet exploreru vidím jen podklad stránky bez textu i obrázků. Ale polovička ve stejné verzi prohlížeče vše vidí správně :O

    http://drporkert.com/dogy/images/beta/0113/index.html

    Jinak Betka mi dělá starosti – fakt chodí od včerejška zase blbě… ;( venku to jde – doma ale hrozně smeká a padá, musí nosit Vilíkovy protikluzné ponožky

    1. Já vidííím a moc vám to s Betkou šušííí. Ale já nejsem směroplatná, já se koukám v gůglchrómu. :D ;) (wave)

    2. Ja to vidim jak Xerxova – cili nevidim. Zkusila jsem i pres domaci stranky a totez. Mam IE na Windows 7 a Google Chrome jsem neinstalovala.

      1. Každou zimu se to klouzání objeví, ale v takovéhle míře je to poprvé, blbě se na to kouká… Ale stejně blbě chodila kolem Silvestra a zlepšilo se to. Tak doufám, že to zlepšení přijde i teď. Ponožky pomůžou – ale při chůzi na koberci se jí sundávají. Takže stále „dotahuju“ obutí…
        Ale na fotkách to vidět není – lovila vodítko i moje paty normálně…

        1. Věřím, že se zlepší. No a umím si dobře představit, jak těžký je přihlížet. Udatní horalé zvládnou (inlove) .

          Velké ponaučení mi v tomhle dala jedna gerontí dalmatinka. Tahle fenka jak stárla, tak tím víc jela na fotovoltaiku, zimní propady byly strašné, nepostavila se na nohy. Aby s oteplením a sluníčkem zas tryskala po zahradě jako magor. Nevidět, nevěřila bych. Dost mě tato zkušenost přibrzdila v radikálnějších názorech.

    3. Ahoj Xerxová, hlásím, že já to chromem vidím :) a držím palce pro Betku. Jinak Kazan se taky dost zhoršil, dnes jsme pro něj museli jet autem do lesa, protože prostě ani menší okruh nedošel. Jako ty doufám, že je to přechodné… (h)

    4. Xerxová, mám Mozillu a vidím vše naprosto vpořádku.
      Klérka už na korku také zoufale klouzala zadníma nohama. Pohled je to děsivý, ale už jsme si zvykli. Navíc jsem zakoupila protiskluzové ponožky přímo pro psy. Prodávají se v páru, zatím máme pár na zadní nohy. Chodí v nich normálně. Na sněhových zmrazcích ven nechodíme, jenom na zahradě, kde jsem jí umetla cestičky. Když byla nyní pár dní zem bez sněhu a ledu, jenom hlína a tráva, tak chodila na prochajdy v pohodě. Vydržte do jara a alespoň do jarního oteplení, jak píše Louk. V mrazech chodí ven už jenom s dekou na zádech, k její nelibosti.

      1. teď jsme byly na krátké procházce – aby nelítala po zahradě bez dozoru. Jde na divně strnulých zadních, ale neznalec by si asi ničeho divného nevšiml. Když nakluše – je elegantní a nepoznám žádný problém ani já (to mě zatím utěšuje, že případný neurologický veleproblém by ji klus neumožnil). V pohodě ustojí venčení – trošku kolísá, ale nepadá. Ale doma se prostě bojí – mnohokrát se rozjela a tak chodí přikrčená a to je ještě horší. Ponožky to vylepší, ale zase naše hysterka se tváří, že jí v nich upadnou tlapátka… Uvidíme, jak ji změní klidový pracovní týden – od předvánoc měla stále doma šrumec…

        Pohlaď Klérku. Na Silvestra odešel náš Riček, tento týden kamarádka přišla o patnáctiletou krásnou stříbrnou střední knírku. Prostě je na psí důchodce blbej čas…

        1. Těch pejsků nám v posledním roce odešlo dost.Tak bych si přála aby už na Duhové louce byl stav naplněn a další aby s námi ještě ve zdraví pobyli.

    5. Vidím a jdu na něj. Betušce držím palečky ať to zvládne.Betynko, pěkně si odpočiň. (h)
      Máš vidět naší Áju, ta klouže po podlaze i ze schodů, je to takový raplík divoký, že mám strach aby si nevykloubila ty vysoký hnátky. (wave)

    6. Mám Chrome a Betíček vidím. :) (y)
      Držím palce Betynce (h) i Kazanovi (h). Připojuji se k Louk, leden je takový blbý měsíc, žere energii. Se sluníčkem bude určitě líp. (y) (h)

    1. Snažila jsem se ti napsat tam, ale nešlo mi to.
      Je to nádherně barevný a veselý, takovou deku radost chovat na kolenou!

  9. Ri četla jsem cestopis jedním dechem. Pro to vedro bych si nejela, to by mě zničilo. Tolik zajímavostí za 7dní, klobouk dolů za Tvý vidím, koukám, zírám, zkoumám, nahlížím, čtu… Krásně psáno a krásný fotky. Někdy na podzim nebo zjara to musí být úžasný.

  10. U žabek docela fest mrzne, zvířata ani nechtějí ven. Ale dneska odpoledne jedeme navštívit Světluščinu chovatelku- jsme pozvaní, abychom se koukli na štěňátka (žádné nechceme) a přivezli ukázat Světlušku, aby se chovatelé mohli potěšit, jak se jejich odchovu daří :)

      1. Mají jen dvě- kavalíři mají nejčastěji čtyři štěňata a tady se cosi zvoslilo při porodu- a se třemi psy nechci cestovat, na to mi stačí dvě. Navíc Mušketýr nerad rubínky- a taky by nám ho museli dát na splátky :)

          1. tímhle netrpím. Asi jsem divná – ale štěníky ráda vidím, pomuchlám, pohladím a klidně odejdu.

            1. Tak jsi dobrá !!! Já nespím avšak naštěstí pevnou vůli mám.
              Ale citově to těžko zvládám.
              Vždycky se ve mně pere pocit, zachránit či nezachránit anebo vybrat psa jak má být, to se ve mně vždycky pere.
              Je dobře, že máš jasno. To obdivuji. (wave)

    1. V Jizni Karoline bylo vcera 27 stupnu C a (sun) , takze se to jevilo jeste teplejsi. Vecer jsme se byli podivat na predstaveni alternativniho cirkusu (Alternacirque) – parada. Pak jsme sli na pozdni veceri. Hospody v centru vytahly zahradni stolky, takze sobotni vecerni spolecensky zivot se odehraval v letnim duchu. A v noci jsme spali u otevreneho okna.

        1. Bedulko, ja bych si zas dala trochu pekneho snehu. Ja snih, hlavne na horach, mam moc rada. Ono je to asi jak se vsim – odrikaneho nejvetsi kus.

  11. tady je překrásně (kdo kouká na jizerskou padesátku v televizi, tak to (sun) vidí)
    Betka ráno tak otravovala, že jsme ji šoupli do auta a vyvezli alespoň na krátkou mrazivou procházku ke Sloním kamenům u Jítravy. Teď fandí lyžařům (chuckle) – jen nevím, proč se k televizi otočila zády… asi žárlí, že není na Jizerkách s nima…

    1. Taky jsem koukala neb jsem kdysi taky běžkovala závodně, ještě mám jakési diplomy, ach,jo, kde ty loňské sněhy jsou.
      Ten, jeden z bratrů mně naprdl, celý závod se vezl za Lukášem a pak ho předjel a ještě do něho na trati šťouchal hůlkou.
      Dnes bylo na “ padesátku“ super počasí. (wave)

  12. (h) Zvířetníci, děkuji Vám za milá přáníčka k včerejším narozeninám (inlove)
    Jem trošku za bukem, ale každý den tu jsem a pilně čtu, jen včera jsem byla mimo (byla jsem ve volební komisi), tak to dneska doháním.
    Přeji všem vydařenou neděli (music)

  13. hezkou neděli všem Zvířetníkům a zvířátkům :) těm , co dneska něco slaví, přeji vše nej nej (f) A těm, co potřebují pofoukat bolístka na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp (h)

    Den vstává do (sun) ,mrzne až praští, všude bílo – sněhu dost.
    Dneska Betce nastane klidový režim – děti odjely a tak bude DOUFÁM dospávat a odpočívat. Potřebuje to, pajdá dost.

  14. Iamque opus exegimus…
    … a trvalo nám to jenom tři večery…
    … a máme pro vás hádanku.
    1. Která mandala symbolizuje který měsíc?
    2. Kdo je autorem kterého návrhu?
    3. Kdo obtáhl tuší kterou mandalu?
    4. Kdo vymaloval kterou mandalu?
    Váš šílený tým, JJ a io.

      1. Který měsíc je který se pozná celkem snadno – podle té první fotky – začíná to lednem s vločkou a končí prosincem a Vánocemi.
        Leda byste to zpřeházely, což by od Vás nebylo hezké, neb by začalo všeobecné zmatení… :D

        1. řekla bych, že Io má jistější ruku s tuší… Některé jsou zubatější než jiné (chuckle)

          Výsledek kalendářový hezký – hrajete si moc pěkně

      2. Myslím, že leden, únor a listopad je od Io, ale ostatní si netroufnu hádat.
        Prvotní nápad bych tušila taky u ní, ale dotvoření, zejména zvířátka, bych viděla spíš na JJ.
        Napište rozměry, vím to přibližně, ale to taky stojí za zveřejnění.
        (y)

        1. Rozměr je 70x100cm (B2).

          Ono je to komplikovanější. Leden jsem navrhovala a kreslila já, vybarvovala Io. Únor kreslila Io podle mého slovního povídání a vybarvovala ona, listopad jsem navrhla a kreslila tužkou já, vytáhla tuší Io a vybarvila já. Holt mateme veřejnost jak se dá :^) :D .

          Io vymyslela strom a návrhy mandal únor, květen, červenec, říjen, tuší jsme vytahovaly, jak jsme u toho zrovna stály, to se pozná dle roztřesené ruky, co je moje (zvířátka, to je taky moje (blush) ), kmen a kořeny rukou svornou,
          Io vybarvila od ledna po květen (já trochu víc, protože Penny občas potřebovala vyvenčit, pomuchlat a ujistit se, že tu budou dneska s paničkou spinkat – Io asi teď ještě dospává |-) a já půjdu teď).
          Jsem ráda, že se líbí.

    1. Pěkně jste si vyhrály (nod) . Měsíce jsou jasné, ale odpovědět na ostatní otázky nedokážu.
      Moc se mi, krom jiných, líbí duben. Akorát bych si ho asi přehodila na říjen (chuckle) .

      1. Taky hádat nebudu, ale líbí se mi to moc. Jen si neodpustím jednu (profesionálně deformovanou) poznámku – únor by v červených odstínech vypadal jako pohled do krku při chřipce :)

        1. Ano, to je taky únorová symbolika (rofl) , možná častější než tající krápníky pod železničním mostem (chuckle) .

          Před chvilkou jsem se zadívala a vyloupl se mi z toho pískovcový vodní hrad s kapičkovými okýnky (rofl) .

  15. Přidal jsem k labyrintům na rajče ještě 2 fotky informačních cedulí, tentokrát ve vyšším rozlišení (rajče podporuje max 2000 bodů, které se projeví až po zmáčknutí lupy v pravém horním rohu), kde je něco o labyrintech

  16. OT pro YGU – ri doufám promine.

    Milá YGO (inlove) , poslušně hlásím, že se zapojuji do růžové sbírky na maskovací síť pro Louk – aneb do akce za Loučí svět růžovější (chuckle) . Prosím, paní šéfová, budou nějaké instrukce, jak velké mají být ty dva růžové kousky? Nebo je to ponecháno na lidové tvořivosti? 8-|

    A doporučuji vřele založení růžového tématu na Hadech, aby žádný z podnětných nápadů nezapadl. To by byla velká škoda! (chuckle)

          1. Eremiteam se hlásí k případnému transportu a instalaci na místě určení. Nářadí a pracovní síly máme, dokumentaci zajistíme, s radostí a zdarma (rofl)

      1. Louk upřímně Tě lituji. Ó zlomyslnosti tvé jméno je růžová :D .Teď abys na setkání pořídila velký černý nasákavý, ale světlonepropustný pytel, kam růžovou nadílku naskládáš. Posléze cestou kolem Labe sebereš a vložíš tu pěkný šutr a tu jiný pěkný šutr a ………….Ty už si poradíš.

        1. Díky, Radko, za soucit i skvělý nápad! (wave)

          Doufat v zastání, a že by se třeba někdo rozumnej pokusil realizaci téhle šílenosti zastavit, je asi pošetilé. Virtuální hraní je jedna věc, dunajský dar jiná. Inu co, kamení je tu dost, pytel se taky najde, snad nějaký výletní parník nevpluje na břeh kvůli těžko identifikovatelnému předmětu vmotanému do kormidla. Logicky lze však předpokládat značnou jezevčí rozmrzelost…

      2. Milá Louk, nesmíš vidět všechno hned tak černě (resp. v tomto konkrétním případě růžově). Z čistě praktického hlediska – když je člověku opravdu (ale opravdu) zima, tak se rád oblíkne i do růžovýho, jen když je to teplý. A pak ještě existují barvy na textil – a taková námořnická modrá kryje docela dobře :) Mamka nám takhle přebarvovala úúúžový poděděný věci od jedněch známejch (to jsem odmítala nosit i co dítko školou povinné).

        1. Vzhledem k tomu, že celoživotně řeším opačný problém – je mi furt horko – tak tenhle argument příliš neobstojí (shake) . Ale proto nepíšu.

          HCHO, chtěla jsem ti ještě jednou poděkovat za rozhledník o nádorech. Už několikrát jsem všechny díly dohledávala, aby se utrápení lidé kolem měli čeho zachytit. Díky! (h)

          1. Tak to já sice taky neoblibuju teplý kraje (o Chorvatsku si moc ráda přečtu, ale nechtělo by se mi tam), ale zmrzlá dovedu bejt pořádně (že bych oblíkla i růžovou (rofl) ).

            Díky (h) jsem ráda, že ty rozhledníky slouží svýmu účelu, nejsem si jistá, jestli bych teď měla odvahu něco takovýho znovu napsat – uvažovala jsem o rozhledníku o placentách a tak se mi to nějak celý posunulo do depresivna (o tom jak to funguje normálně toho moc nevíme, víme jen o tom, jak to kdy nefunguje dobře), že jsem pak nějak neměla odvahu takovýhle psaní vystavit před oči budoucích maminek…

  17. Jujda, všimli jste si, že máme na Hadech vyvěšený termín srazu? Alčo a Luci, jste jedničky a (*) a tak vůbec (inlove) .

    1. Alče a Luci díky moc za zachování tradice, ne že bych si byla jistá, že budu schopná dorazit, ale je skvělý, že pokud bych to zvládala,tak je kam.

  18. Moc se mi libi nazev clanku – vysusene kosti Zeme. :) Vzpomnela jsem si, jak jsme se s nasima placali Minorem az od temer albanskych hranic tou pobrezni cestou az temer k Rijece. Nekde kolem Trogiru byly ty neuveritelne skaly, a obloha tak modra, az z te kombinace bile a modre temer boleli oci. Obcas jsme odbocili nahoru do skal a divili se, z ceho ty kozenky ziji – naprosty suchopar.

  19. co by dala za teplo!!! mě je snad celoživotně zima, studené nohy mám furt. Už aby bylo sluníčko a teplo a světlo…..

    i když teď je u nás taky hezky, sněhu tak akorád, cesta tak akorád k vyjetí pro ty kdo se nebojí – třeba my :) a psiska lítají ve sněhu, řádí….

    ale teplo je lepčí

    1. až na ty psy tohle můžu podepsat – ciiiiiiiiiiiiii teplo, sluníčko a dlouhé večerní světlo!!!!!!!!!!!!!!!

  20. Dole se Alex ptala, zda jsou labyrinty nové nebo staré. mám pocit, že jsem tam na místě někde četl, že úplně nové nejsou, ale staré taky ne, max. 100 let. Ale na internetu jsem to teď nenašel. Stránky té záchrané stanice pro supy jsou http://www.supovi.hr je tam spousta zajímavých článků a odkazů a i naskenovaná brožurka o labyrintech.

    1. podle tohodle odkazu to vypadá, že jsou úplně nové:
      http://croatia.hr /cs-CZ/Obchodni-kancelare/Ceska-republika/Press-Newsletter-2011/Beli-%E2%80%93-Ekoturisticky-program-%C2%ABCaput-Insulae%C2%BB-je-nejlepsi-na-svete?Y2lcMjkzNA%3D%3D
      za .hr jsem vložil mezeru, bez ní se komentář nepřijme

  21. Teplóóó, horkóóó, sluníííčkóóó, já chci a potřebuju teplíčko. Furt to říkám, že jsem se narodila úplně blbě zeměpisně. V zimě hynu. A zima je pod 20 stupňů, bez ohledu na roční období.
    Takovej jih jižní Francie v létě, i v tom Chorvatsku jsem byla uprostřed léta – lezli jsme v Paklenici, vstávali moc moc moc brzo ráno, lezení tak do 10, pak všichni padali vedrem a já byla spokojená ( a naštvaná, protože se jelo do kempu, že prej až se ochladí, tak podě odpoledne se vrátíme) . Zůstávala jsem pravidelně nepochopená. Asi se ten jižní gen z jedné strany rodiny u mě projevil víc, než severský z druhé strany

  22. Ri a Jakkeli, s velkým zájmem jsem četla a s velkým zájmem prohlížela fotky (i choť přikukoval). Skvěle podaný cestopis. Právě ty děsné cesty mě kdysi od dalšího cestování po Jugoslavii navždy odradily. Ale vy jste odvážní a Jakkel zřejmě bravůrní řidič a tak my „zbabělci“ se teď máme možnost koukat na tu přírodní krásu. Procházet labyrinty by mě též velice bavilo.

    Jo vedro, to zdejší už popsala níže HankaW. Bez klimatizace by se tu nedalo existovat, nejen kvůli schlazení, ale hlavně pro vysušení vzduchu. Když si na sebe po vykoupání vezmu čisté, krásně suše „křupavé“ bavlněné tričko a vyjdu ven, během deseti minut už na mne zase mokře visí. Trička nosím schválně XL, není to právě sexy oděv, ale těsně k tělu nesnesu nic a široké rukávy a „podolek“ používám na rychlé utření zpoceného čela. Ale už jsem si zvykla. A chápu ten blahý pocit Ri, schladit si pití kostkami ledu. Před životem na Jihu jsem led téměř nepoužívala, teď v horku se bez něj neobejdeme. Kostky si dávám i do mléka z lednice, pokud ho hodlám pít venku. Nemám ráda ten automaticky vyráběný ledničkou, to jsou jen duté ledové šlupičky, které se venku rozpustí během pár minut, pak je člověk furt jen přídává a pití si ředí až moc. V horkých dnech mám v mrazáku košíček, do kterého přesypávám poctivé tvrdé a „plné“ kostky z misek na led. Pak stačí jen hrábnout. Teď v zimě si vystačíme pouze s těmi mističkami na led.

    Gratuluji oslavencům Ejšce a WWW

  23. Milá Ri, báječnej cestopis! Umíš zážitky bezvadně podat, jakkel zase nafotit… ideální tým (clap) .
    Díky! Užila jsem si s vámi Chorvatsko virtuálně, v reálu bych scípla. I při mnohem menších teplotách mám dojem, že se roztejkám, mozek otejká a veškeré krásy jsou mi ukradené (whew) . Mimo sezónu, s nižšími teplotami a minimem lidí si však umím představit velmi dobře, jsou to nádherná místa (nod) .

    1. Chichi Louk, nenarodily my jsme se v ten samý den? :P Píšeš prakticky to samé, co já a počítám, že nemáš nic proti tomu, když nasněží (chuckle)

  24. Děkujeme za ohlasy (sun)

    Spousta známých říkala, že letos bylo horko v Chorvatsku obzvláště vypečené :D
    A co se týče termínu: my se musíme přizpůsobit tomu, kdo nám bude hlídat dům a zoologickou zahradu. Naše letní stráž má školou povinné dětičky a tady „na farmě“ tráví kousek prázdnin. V květnu nebo září by se k nám nastěhovat nemohli

  25. Ri a spol., Jizni Karolinu na vas. Tak vam se nelibi horko a sucho? A coz takhle horko a extremni vlhkost? Vlhkost jak v tropickem skleniku v botanicke zahrade. Vlhko, ze i kdyz je pres 30 stupnu a (sun) tak vam rucnik venku schne dobre pul dne. Vlhkost, ktera podporuje rust ruznych plisni a pusobi kozni alergie zejmena psum a komplikuje zivot astmatikum.

    Mimochodem, letos je to pocasi zde na Jihu obzvlaste podivne. Nedavno mrzlo a do toho tloukly hromy blesky. Fcil je vyslovene horko. Vcera vecer jsme byli na nejake kulturni akci, a jeste v 11 vecer lidi postavali venku vicemene v letnim obleceni. Na dnes predpovidaji 25 stupnu a (sun) , takze v realu bude jeste teplejc.

    1. Tak to by mi starosti nedělalo. Hned druhý den takového počasí bych vyhynula jako dinosaur, a dál už muže být vlhko a horko jaké chce.
      :D

  26. Krásný rozcestník! Do Jugošky jsem jezdila v dětství a dospívání, na Hvar a do Šibeniku. A na zvláštně modrou krasovou vodu také vzpomínám, jezdili jsme se do ní koupat. Po čtrnácti dnech v moři to byl velmi zvláštní pocit, ta voda vůbec nenadnášela :) Jen už si nepamatuju, jestli to byly Plitvičky nebo Krka. Je to tak dávno, že to mohlo být obojí, v té době tam ještě žádní turisti nebyli.

  27. Tak tohle byla horká dovolená. Uplně jsem se opotila jako Ty, ri :) . Takové vedro a sucho by pro mne nebylo, mně stačí to co máme poslední roky tady u nás na JM (sweat) .
    Ty kamenné labyrinty vznikly kvůli turistům nebo je to nějaká historická rarita???

  28. Miluju Chorvatsko – miluju ho tak, že ani pomyšlení na přejezdové vedřiny mne nikdy nemohlo odradit a ten předloňský rok, kdy jsme nebyli, byl pro mne velmi náročný.

    Vedro a kamení a olivy a MOÓÓŘE … a kapitánská vilka Kompas v malé vesničce v Severní Dalmácii! Ach, dnes, kdy jsem cestou za volbami v Lednici mrzla (ovšem, kdy jinde mrznout, než v Ledničce, že jo ;) ), moc ráda čtu o horku a teplém moři (chich – tak v „naší“ zátočce voda moc teplá nebývá, když tak maximálně jeden den, pak se otočí proudy a dožene studenou vodu ze středu Středozemního moře).

    Díky za krásný cestopis, protože na ostrovy se asi už nikdy nepodívám – děsí mne ty serpentinní cesty a ty zrezlé autovraky! I když toho se dá i ve vnitrozemí najít dost a dost.

    Prostřílené domy nikdo neopraví – před válkou patřili Srbům a ti se do Chorvatska asi už nevrátí …

    Možná to nevíte, ale do padesátých let minulého století okolo pobřeží nebyly žádné vesnice – všichni žili v horách (které pobřeží lemují), kde se živili pastevectvím a zemědělstvím (mezi jednotlivými horamy jsou úrodná údolíčka, kde se pěstovala zelenina – bohužel si nevzpomenu, jak se jim říká). Lidé, žijící na pobřeží, byly trošku na okraji společnosti – je to s podivem, ale Chorvati nebyli národem rybářů a mořeplavců. Až po velkém zemětřesení (myslím že v padesátémčtvrtém roce) se začali lidé stěhovat k moři – domky tam si stavěli tak, že rozebírali své domy v horách. Většinou se z původních vesnic zachovaly kostely, hřbitovy a torza domů bez střech – ale do těch kostelů se pořád chodí na mše a taky se tam pořádají slavnosti (něco na způsob našich hodů či poutí).

    Je vidět, jak se svět mění – půl století stačilo a ti, kdož mají pozemek na pobřeží, jsou ve vatě díky turistickému průmyslu, kdežto ti, kdo zůstali za kopcem, jsou chudší než si my umíme představit. Tož tak.

    1. YGO, když jsem to četla, tak jsem vzpomínala na Tebe, vím, že jsi chorvatomilec. A u Plitviček jsi musela dostat škytavku, jak jsem usilovně vzpomínala (wave) .

    2. Naposledy jsem byla v Chorvatsku již před lety ale po válce.Taky mně ty rozstřílené domy oslovily , nebylo z toho dobře. Na pobřeží u městečka Igrane pod pohořím Biokovo, byly opuštěné domy Srbů, které dříve pronajímaly. Nikdo z Chorvatů je dle místních řečí, nechtěl koupit ani obydlet.Bylo to velmi nepříjemné neboť bylo vidět, jak narychlo je ti lidé opouštěli a poházené věci za skly chátrajícího domu působily velmi depresivně. (wave)

      1. Samovolné obydlení by byla krádež a koupě vlastizrada – aspoň tak nám to předložil kapitán. Bohužel – Srbové jsou u Chorvatů ve veliké nenávisti, ovšem Bosňáci, Slovinci i Makedonci je těsně následují. Někdy si myslím, že Čechy i Slováky Chorvati snášejí jenom proto, že nejsme sousedi. Jo „Ja Hrvat, koji je više?!“ platí beze zbytku. Prokletý nacionalismus

      1. Bedo, v Chorvatsku jsem si uvědomila, že od poměrného blahobytu k reálné chudobě stačí přejít pás v šířce půl kilometru.

        1. YGO, a nestálo by to za článek? z té dnešní ochutnávky je mi jasné, že by byl moc moc zajímavý :)

  29. Báječné povídání a parádní fotky. V Chorvatsku jsme byli na Istrii, na okraji národního parku Kamenjak. Vypadalo to velmi podobně. A na tu nejhezčí pláž se šlo přes rozžhavenou pláň, kde bylo horko, horko, horko a prach. Taky kamení a občas nějaký silně pichlavý porost. Dost mi to ty fotky připomněly :)

  30. Vyprávění a fotky, všechno mně v tomto ledovém dnu pěkně zahřálo. Cestu s Vámi jsem si užila. Díky! (y)

    Odcházím, dnes putuji se zhotoviteli naučných panelů a odpočívek na letos někdy na jaře uvažované,již schválené dotačně, naučné vodohospodářské a přírodní stezce. Čeká mne cca 7 km , z kopce do kopce. Ach, jo. Svítí naštěstí slůňo.
    (sun) (wave)

      1. Jj, Alex, bylo venku nááádherně,snížek pěkně křupe, žádný bahýnko, pesi čistí,ani vítr nefouká. Slůňo ještě pořád. Paráda!! (sun)
        Ája nedbá na dobré vychování a úpěnlivě shání ženicha, musí bohužel na vodítku. Včera jeden vytrvalec stepoval do půlnoci před barákem, musela jsem volat známé at si ho odloví. (wave)

  31. Milá Ri (inlove) , jsi skvělá průvodkyně, mám moc ráda Tvůj styl vyprávění. (y) A fotky jsou jako vždy skvělé.
    Je to tam zajímavé, ale jsem ráda, že tam nemusím cestovat sama; s vámi je to jak na vlastní voči. :o) Děkuju. (f)
    Přeju všem krásný den. (h)

    1. Pod první dvě Vaví věty se podepisuju. :)
      Do Chorvatska jezdím moc ráda, nejen kvůli tomu, že se tam domluvím. Jadran je podle mne jedno z nejkrásnějších moří. V posledních letech jezdím bez dětí a tedy mimo prázdniny… (Vedro ani písečné pláže nemusím.) Buďto v červnu nebo září na Pag a nebo první týden v říjnu na loď, která pluje někde mezi Trogirem a Visem. Loni jsem byla na lodi jménem Bodul po sedmé a poprvé jsem v noci v kajutě nepotřebovala spacák. :)

  32. Aaaach, ta krajina! Zfilmované mayovky mě potkaly v pravý čas a tohle vyprahlý kamení je pro mne prostě krása.
    Už jsme tam strašně dlouho nebyli, naposled, když byl synek ještě malej. Na ostrově Brač. Svěřili jsme ho nějaký osobě, která tam údajně hlídala děti, a půjčili si kola. Uf, to byla dřina. Ale krása nesmírná!
    Ri, ty bys měla psát cestopisy profesionálně. Děsně si tě užívám!

  33. Milá Ri, užila jsem si vaše putování, Jakkelovy nádherné fotky, zprostředkovaný letní žár (naživo bych asi humříla, tohle fakt není pro mě :) ) a tvůj osobitý styl vyprávění (inlove)
    Nalákala jsi mě hodně, ale můj průzkum by se musel odehrát mimo letní vedra… opravdu o tom uvažuju! Díky :)

    1. Všechno nejlepší! (inlove) (f) (f) (f) přeju hlavně pevné zdraví a nic, co by kalilo pocit, že svět je pěkný a stojí za to žít. (h) (party) (^) (dance)

    2. Milá Ejško (inlove) a milý WWW (inlove) , přeju vám všechno nejlepší, hlavně dobré zdraví a radost ze života. (sun) Jsem ráda, že tu s námi jste alespoň za bukem, i když před bukem by to bylo mnohem radostnější. :) (h) (wave)

    3. Milá Ejško, milý WéWéWéčko – přeji Vám krásné narozeniny, hodně zdraví, štěstí a spokojenosti na další cestě životem (jejda, skoro jsem napsala na SPOLEČNÉ cestě … to bych tomu dala na zadel (chuckle) ). Každý z Vás si splňte jedno tajné přáníčko a užívejte dne.

      (f) (f) (f) (f) (f) (f)

  34. Na Cresu jsem nebyla, ale na Plitvicích ano a to v dobách dávných, kdy svět ještě o nich moc nevěděl. Takže jsme tam byli úplně sami a veslovat si sám po „Stříbrném jezeře“ byla naprostá nádhera.

    Jinak to chce na jih jezdit jen mimo sezonu. Davy ani horko se nekonají a člověk toho vidí mnohem víc.

    Jakkelovi fotky jako vždy parádní!
    :)

  35. hezkou sobotu všem Zvířetníkům a zvířátkům :) těm , co dneska něco slaví, přeji vše nej nej (f) A těm, co potřebují pofoukat bolístka na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp (h)

    Krásné výletění, pravda, trošku upocené a horké (chuckle)
    Nás čeká Chorvatsko letos v září s Vilíkem…

      1. V září se dá cachtat v moři celý den – navíc se jeden NESPÁLÍ. A prodlouží se léto. A končí turistická sezóna. Jediné mínus dovolené v září je poměrně krátký den (oproti červnu), ovšem večery na terase taky nemají chybu.

        Ale bacha – s koncem sezóny končí i stavební uzávěra – tak aby vám pak celý den nehučala u ucha míchačka, neb sousedi nadstavují další patro či rozšiřují molo (wait)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN