ČLOVĚČINY: Správce sbírek v letním čase

aneb bez pořádku a bez beden by byl správce v háji zeleném.

 

 

 

V čase letním je na zámku krásně. V žádné zámecké místnosti už nemrzne, ba dokonce všude vládne příjemná teplota kolem dvaceti stupňů. Odvlhčovače v depozitářích jedou na poloviční režim, protože vlhkost ze zdí už vylezla a byla pohlcena technickými udělátory.

Na zahradě kolega šmejdí se zahradním traktůrkem a bojuje svůj každoroční boj s biomasou, abychom nezarostli jak dva Šípkoví Růženci. Po pokoseném trávníku důstojně korzují kosové a špačci a se vší vážností loví žoužel. Dokonce i dvě žluvy se přihrnuly a pečlivě vybírají larvy travních mravenců.

Zkrátka na zámku vládne letní idyla a správce sbírek už nemá jarní tik. Nehledá klubající se kloboučky žampionů na kůžích lva, či zebry. Nešílí z navlhlých grafických listů. Konečně nastal čas péče o svěřené prostory. Šmejdí s vysavačem, koštětem, lopatkou a smetákem a uklízí a smejčí. Neboť poté, co povolil mráz, a zdi vyschly, povolily částečky malby na stěnách i na stropě a poslušny volání gravitace, jaly se padat na zem a na regály.

Do toho leze okenními škvírami letní prach z polí a silnic. Prostě ve svěřených místnostech se začal dělat klasický letní binec. A také se hlásí návštěvy badatelů, restaurátorů a místních muzejníků, toužících bádat, restaurovat, či jen tak hrabošit kvůli inspiraci při vymýšlení výstav a nových expozic.

Takže mezi uklízecí rutinou správce chystá obrazy, nábytek a další artefakty, aby badatelé mohli bádat, muzejníci hrabošit a restaurátoři odborným okem okukovat předměty určené k restaurování. Mezi tím na zámek přicházejí návštěvníci toužící kráčet místy, kde prožíval svá nejkrásnější léta jeden z našich hudebních velikánů.

Takže správce kmitá jak nepokoj v hodinkách a mezitím se mu v pracovně hromadí přírůstky čekající na zpracování. Když už nejdou dveře od pracovny ani dovřít, co je uvnitř nacpáno artefaktů, nechá správce servisních prací a pustí se do toho, kvůli čemu je hlavně v muzeu angažován.

Zpracování přírůstků je proces zdánlivě jednoduchý a prostý. Zapsat předmět do Knihy přírůstků a přidělit mu přírůstkové a evidenční číslo. Těmito čísly označit předmět. Předmět vyfotografovat, změřit a popsat. Na závěr předmět uložit na určené místo v depozitáři. Tolik teorie. Jednoduché, že?

Takže nastíním příklad z praxe, aby si laskavý čtenář udělal obrázek o drsné realitě depozitního života.

 

 

Existuje starobylé přísloví Quidquid id est, timeo Danaos et dona ferentes. Česky to v podstatě znamená: Bojte se igelitek, které přinášejí Dany.

To si představte, že za vámi přijde kolegyně Dana a přinese igelitovou tašku. Vy ji přátelsky pozdravíte, protože netušíte, že obsah té tašky je určen vám. No, a dotyčná – do tohoto okamžiku sympatická dáma, které byste snesli modré z nebe, jakobynic zašveholí: „Hele, tady jsem dostala od kamarádky pár hadříků, tak jsem si myslela, že by se ti hodily do sbírek.“

Vy, ještě stále nic netuše, radostně přikývnete, převezmete igelitku a poděkujete. Kolegyně dál s nenuceným úsměvem dodá: „Až to sepíšeš, udělej darovací smlouvu a já ti to podškrábnu.“

To už ve vás začíná hlodat červ podezření, protože na jednoduchou věc by si kolegyně napsala tu darovací smlouvu sama. Nenápadně juknete na kolegyni a zjistíte, že na vás zírá s podobným zájmem, jako druhdy zírávala Lucrezia Borgia na hosty s chutí konzumující její longdrinky. A ledva nahlédnete do igelitky, podezření se změní v děsivou jistotu, že na vás byla nastražena past.

V igelitce se totiž nalézá chumel jakýchsi textilních cucků, kalounů, smotků a roliček. A je to chumel převeliký. Takže je třeba jej nejprve roztřídit. S úžasem zjišťujete, že muzejní sbírky budou obohaceny o krajky nejrůznějších druhů. Při podrobnějším zkoumání vidíte, že se z osmdesáti procent jedná o strojovou velkovýrobu ze sedmdesátých a osmdesátých let minulého století a dvacet procent je háčkováno a paličkováno ručně.

Zavrčíte a pustíte se do rozebírání chuchvalce. Když se den kloní k západu, máte pracovní stůl zarovnaný devadesáti různými kusy látek o velikostech od deseti centimetrů zdéli i šíře, až po třímetrové, centimetr široké, krajkové lemovky. Další den berete hezky jednu po druhé a zapisujete je do přírůstkové knihy. Pro jistotu píšete do názvu jenom slovo „krajka“.

Razítkem si na kus kalounu natisknete evidenční číslo a přírůstkové číslo a kaloun ke krajce přišijete. Pak je rovnáte hezky popořadě do krabice. Když jsou všechny v krabici srovnané jak vojáčci, odnesete si krabici do pracovny. Jednu po druhé z krabice vyndáte, vyžehlíte, urovnáte, nebo vypnete na podložku a vyfotografujete. Pak ji vložíte zpátky do krabice od banánů.

 

 

Krabice od banánů, toť úhelný kámen depozitáře. Co lze, je nutné nacpat do krabic od banánů. Artefakty jsou totiž poťouchlé a ponechány bez dozoru, začnou se samy od sebe přesouvat, zašmodrchávat, praskat, špinit se a tak vůbec. Zato v krabici od banánů, zvenku pečlivě popsané číslem místnosti, číslem police a pozicí, jsou sbírkové předměty naprosto bezmocné a žádné časoprostorové přesuny nečiní.

Á propos vyfotografujete – fotografujete samozřejmě s evidenčním číslem, umělecky sestaveným v držáčku s délkovou mírou na čelní straně. V případě dlouhých a úzkých kalounů je třeba aranžovat tak, aby byl zřejmý nejen vzor, ale i délka. V případě krajkové dečky je třeba tuto vypnout špendlíky. V případě… dost! Znalé dámy jistě vědí a laik si stejně nedovede představit. Pokročmež dále!

Po skončení fotografování se odeberete domů a celou noc se vám zdá o krajkách. Ráno nastupujete do šichty s mírným tikem v oku. Máte chuť sestavit ze sbírkových předmětů a střelného prachu ze zámecké expozice zbraní pekelný stroj a poslat ho kolegyni potrubní poštou. Popáté berete ty zatracené krajky do ruky a zapisujete je do muzejního sbírkového programu.

To musíte jednu každou krajku rozbalit, změřit a zase sbalit a uložit na místo. Okolo vás chodí kolega a s poťouchlým výrazem ve tváři pronáší moudra: „Člověče, představ si, že by tě to nebavilo. To by pro tebe muselo být úplné utrpení.“

Poté co máte nafoceno a uloženo, vezmete do ruky místo svých oblíbených časopisů „Muž a smrt“, „Whisky Magazine“, či „Střelecká revue“ naprosto zoufale nudné dámské časopisy „Žena a život“, „Praktická žena“, „Vyšíváme, háčkujeme“ a pošesté do ruky berete tu zatracenou krabici s krajkami. A začínáte hledat a porovnávat, co je richelieu, co je filigrán, co je krajka flanderská, frivolitková, co je madeira atd., atd.

A kolem chodí kolega a vede řeč o tom, že je rád, že má za kolegu takovýho študenta, že by tam s někým, kdo se nevyzná v krajkách, prostě nemohl dýchat stejný vzduch. V duchu přemítáte, že v koutě v průjezdu stojí na zemi taková šikovná příruční půltunová palice, kterou by bylo možno kolegu zatlouct do podlahy.

Ale práce odsýpá, v počítači se hromadí bližší určení předmětů a najednou držíte v ruce poslední kousek krajky. Slavnostně krabici zavřete, vezmete ji posedmé do ruky a vypravíte se s ní do depozitáře, najít vhodné místo k uložení. A po chvilce hledání volného místa ji položíte v místnosti XX do regálu YY na pozici YYZZZ. Ááááááá, to je blaho! Pozici si poznamenáte do sešitu a jdete k počítači, abyste ke každé krajce dopsali její umístění. Takže na poosmé máte hotovo.

Závěrem ještě sepíšete podrobnou darovací smlouvu, necháte kolegyni, aby vám ji podepsala. Založíte originál, založíte kopii. Ještě si odplivnete přes levé rameno a přežehnáte se, protože jste právě děsivým způsobem porušili interní předpis pravící, že NEJPRVE darovací smlouva a AŽ POTOM lze s předmětem pracovat. Opřete se spokojeně na židli a uvědomíte si, že čistého času vám to zabralo skoro dva dny, ale vzhledem k nejrůznějším vedlejším činnostem, které musíte dělat, jste se s tou zatracenou igelitkou drbali týden.

Ale nejsou každý den takovéto hrůzy. Občas se vám do ruky dostane nějaký hezoučký kousek, se kterým je radost pracovat. Třeba stařičká přijímací část telegrafu, nebo stříbrné pouzdro na hřeben zdobené rytinou, vyrobené pro solidního gentlemana střední třídy. Někdy to člověku nedá a svévolně opustí strohý a přísný způsob dokumentování sbírkových předmětů.

Třeba když se zpracovává prosté vesnické zrcadlo, lze zaonačit prostor focení tak, aby správce sbírek mohl popustit uzdu své umělecké fantazii. Opravdový znalec výtvarného umění by kompozici samozřejmě vytkl, že v zátiší chybí troubící jelen, nebo alespoň srnec, ale pro nás primitivnější jedince je i výše zmíněný počin pravým uměleckým hodokvasem.

Čas plyne jako voda a najednou je poslední týden prázdnin. Do zámku nevkročí ani noha, neboť všechny stojí na plynu v kolonách na dálnicích a silnicích a hrnou se domů. Najednou je čas na ukládání předmětů, i úklid se chýlí ke zdárnému konci. Ze sklizených polí začíná foukat studený vzduch.

Zámek ještě vyzařuje naakumulované teplo, ale masařky hledající úkryt signalizují, že pomalu nastává čas přemýšlet nad nákupem nové sady chemických prostředků na každoroční podzimní bitvu proti hmyzákům.

Pak ještě zazní rozlučkový podzimní koncert, zamkne se za posledním hostem a z pohledu návštěvníků se zámek propadne do půlroční mrazivé uzavřenosti. Jenom správce sbírek bude šupajdit chodbami jak přerostlá myš a bude starostlivě dohlížet, aby artefakty v klidu a pokoji depozitářů stárly a stárly…

 

 

Aktualizováno: 19.9.2012 — 18:28

65 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Ne, zatím nejsem blázen. To patří pod můj příspěvek kde se píše o váze a pánvi na pražení kávy. Já jsem tam taky psala o starých žehličkách. Po odeslání se objevila stránka záhadných textů, asi varování před spamem či co a můj příspěvek skončil na tomto místě. :O Příliš mnoho nevysvětlitelných úkazů nás obklopuje. Já jsem v tom prosím nevinně. (wasntme)

  2. Omlouvám se, to na konci není šifra, to napsala Tindra. No jo, tak vlastně nevím jestli to nějaká šifra přece jen není, třeba si na mne takto stěžuje. :(
    Úplně mě to rozrušilo a nemohla jsem spočítat 6 + 10. (chuckle)

  3. Tak to jsem si početla :) A přísahám, že když jsem četla o aranžování krajek pro fotodokumentaci, tak jsem si pomyslela, že bych ji asi ještě rovnou po focení změřila a na ten štítek napsala míru. ;) A vyšlo to. Ani nevíš, jakou radost mi to udělalo. (chuckle) A fotka zrcadla nemá chybu.

  4. (rofl) Do zámku nevkročí ani noha, neboť všechny stojí na plynu v kolonách na dálnicích (rofl) … Ptakopysku, ty mě jednou zabiješ (clap) .

  5. Jééééééééééé Ptakopyskovo psaní :) a moc pěkný psaní, člověk si pošmákne. A srnec nesrnec, nafocení venkovského zrcadla je fakt majstrštyk. Ještě než jsem dočetla k oné pasáži, špekulovala jsem nad tím, že… „Kurnik to vypadá jako zrcadlo, ale…no….. neni to spíš obraz??? Nebo.., sakra tak co to je ?“ (y)

    1. U nás pravděpodobně zapracovala CD, včera ráno přišlo promoklé a moc hezké stříbrné mouruvaté koťátko. Uvidíme zda ho někdo nebude postrádat, ale docela se zabydlelo. Jenže náš Luxík nám děsně nadává a držkuje, tak nevím jestli u nás vydrží.

        1. Snažíme se, ale on byl alergický i na slovo kocour, tak jsem dneska řekla, že je to náš Kutílek. Jenže náš Lux není kolie, to je někdy blázen. Že byl druhý, mladší tak snad teď teprve dospívá a s něčím si neví občas rady a tak řve a spoučtí hrůzu, jinak je bázlivý a nedůvěřivý vůči lidem pořád

      1. Milá Marsko, Garyk má naše princezničky doma už tři roky a když běhají po bytě, tedy spíš ve výškách po skříních a knihovnách tak začne štěkat. Jestli jim závidí a nebo se o ně bojí to nevím. A taky reaguje na jejich zamňoukání, to taky štěká. On je stejně ten nejukecanější pes jakého jsem kdy měla, venku taky hodně štěká. Asi mu stále nerozumím a on se mi cosi snaží vysvětlit. Bohužel nemám ráda když pes vytrvale štěká, mám snížený sluch a silné zvuky mě v uších vysloveně bolí.
        Ale jinak se naše kolie s vlastními kočkami kamarádili, spávali s nimi a navzájem se vítali. Za cizími se ale rádi rozběhli.
        Uvidíte jestli vám nalezeneček zůstane. Luxík by tak měl malého kamaráda. Posílám pohlazení pro oba chlupáče.

        1. Teď si uvědomuji že na Lailu Garyk nikdy neřval, ale to už byla starší a klidná kočička zvyklá na psa. Tyhle dvě se často honí a dělají rámus. Kolie mají tendenci své okolí uklidňovat. Tak třeba Bača nám nikdy nedovolil zvýšit hlas. To hned přišel a packou nás upozornil že se máme uklidnit. Kolie coby terapeuti pro manželské páry v krizi. (chuckle)

          1. To máš pravdu, jen ten náš Lux, místo uklidnění seřve právě toho, kdo ten hlas zvýšil. To nedělal ani jeden jeho předchůdce. A jak nemá rád mobilní telefon, to asi neví proč dotyčný do té krabičky mluví hlasitě.

  6. Teda článeček krásnej, již ráno jsem s ním snídala, ale co dělá dole ta diskuze – jsme v kanceláři tři a nemohu své dva mladé podřízené kolegy poplivávat kávou, čajem či podobným. Ovšem dneska se mi to málem podařilo.
    Mimochodem, já jsem milec starých věcí a zejména kuchyňských, takže tu domácí pražičku kávy mám doma a dokonce v ní Bimbouš praží, momentálně hodně často, protože na nějakou akci mlaďoši kupovali nepražený kafe, takže mám mohutné zásoby. Mlýnek na maso, mák, strouhanku si vynachválit nemohu a roboti dávno spinkají na skládce

    1. Hi, hi, Inko, já zase už třicet let vážím na starých váhách po prababičce. Takové ty s malými závažími v dřevěné krabičce a „zlatými“ miskami a „zlatými“ husími zobáky. Misky pucuju Sidólem. Jo a ještě používám mosazný hmoždíř na ledacos. Taktéž občas přijde ke slovu Sidol.

      1. Jo, Alex, presne takove vahy ma nasa mama doma, vcetne te drevene krabicky. A kdyz jsem na navsteve u ni, tak ji je vzdycky vysidoluju (odvozeno od Sidol). A vazi to perfektne.

        1. Jo. Tyhlety krásný kousky chytají prach na chatě v Zakázaný zóně, já doma nemít váhy ani mlejnky a pouze tiše doufat, že předměty být příliš těžké, takže se neodnesou někam na skládku.
          Nedávno, tak rok zpátky, jsem se ptala, co se stalo s tou dědečkovou mramorovou sadou na psaní brkem.
          Prý byla někomu darována.
          No dobrá, šetřím si na svoji, ony se ve starožitnostech občas objeví…
          Grrr na to. Odřízla mě od minulosti rodiny. Cíleně ničí všechno, nač sáhne, grrr na ni.
          Ale já se jednou dočkám.

            1. Nejsou ty naše máti nějak z přízně? Ta moje mi dělá podobné vylomeniny. No ale už jsme si zvykli a bereme ji se značnou rezervou.

        2. Přesně tyhle váhy mám doma po prababičce. Byl to její svatební dar. Děda na nich se slovy, že je to šmejd, vážil králíky. Vydyndala jsem je. Přitom mé máti (jako dceři) je babička dát nechtěla. Chápete to?

      2. Moje tchyně je měla taky a já je používala když jsem se nastěhovala do její domácnosti. (Manžel bydlel s maminkou a živil ji. Měla jen 200 korun pense.) Kam se na ně hrabou všechny ty digitální váhy. Ovšem do Švédska je sebou nevlekla, kde jim je asi tak konec. (think)

    2. Nasa mama vyhodila pred lety do kontejneru zcela zachovalou prazicku kafe, kterou babicka koupila na zacatku valky spolu s velkym mnozstvim neprazeneho kafe. Prazili vzdycky pozde v noci nad ranem, ovsem na Zizkove namesti v Prostejove. Mama rikala, ze cele namesti vonelo kafem. Ale byla to zakazana cinnost.

      1. Moje maminka za války taky pražila kávu v takové přikryté pánvi. Měla jsem dovoleno tou klikou při pražení točit. :)
        A taky jsme měli žehličky které se ohřívaly na kamnech (později na plameni plynového sporáku) a vyměňovaly se. Ta teplá se zahákla na držadlo a už se žehlilo zatím co ta druhá se ohřívala. Vždycky se kontrolovala teplota nasliněným prstem, žehlička při tom výhružně zaprskala. Taky jsem jimi žehlila. Dnes bych to s artrosou v prstech nezvládla, byly to žehličky dost těžké. (shake)

        Jak maminka zvládala povolání a ještě domácnost pro šest osob (a to nepočítám psa a kočky (chuckle) )s těmi jednoduchými prostředky to nikdy nepochopím.

        )ú¨¨
        ,3

  7. Šmánkote, dočetla jsem diskusi. K-k, růžové spoďáry s kraječkou a v nich kolega mající je jako mikinu, to mě dostalo (rofl) .

  8. Ptakopysku! Díky moc, za perfektní lehounké povídání o letním zámku. Od
    dětství miluji zámky a vůbec všechny starodávné prostory a věcičky a věci v nich vystavované. Už dávno jsem tušila, co tohle všechno dá práce, ale díky Tobě to VÍM už naprosto přesně.
    Mimochodem mám po manželově prababičce mnoho krajkových deček a dečiček. Nechceš poslat krabici??? Ne, nebít půltunovou palicí…….

    1. Safra, tohle se mi stalo poprvé, že mne Noťásek nezná. Asi se blíží nějaká počítačová pohroma. Pořád se mi cpou jakési záhadné softvéry, které musím pořád odmítat.

      1. Alex, takové úkoly jako postarat se o bednu krajek zvládají i jiné osoby, nejen muzejníci, konkrétně i jisté piškbaby :) Já jsem tuhle rozjímala, jak toužím po ubruse na jídelní stůl s výšivkou polního kvítí v naději, že se polní kvítí ustrne a přemístí se do mé domácnosti ve formě stehů, nejen ve formě bince na psích kožiších. Kvítí se nezodpovědně rozhodlo zůstat u původních činností- a dneska jsem zahučela do bodláků i já a kousky bodláků v botaskách mě donutily se zamyslet nad tím, proč si takový bince ti psi tak zuřivě vykusují z kožichů… ale toho bohdá nebude, abych před polním kvítím utíkala, a tak asi vím, co budu dělat za podzimních večerů, až si pořídím ty nový brejle :P

        1. Matyldo,kdysi jsem vyšívala ubrus s kvítím, myslím, že to byly bylinky. Musím se podívat u maminky, jestli ho má. Po předloze se mrknu, křížkovala jsem si je na čtverečkovaný papír, aby byly větší než na předlohách v Burdě.
          Pravé bodláky ve fousek Klérky dělají se mnou pravé divy, fakt je nejlepší je vykousat!

  9. Ptakopysku, měl bys psát víc – bavila jsem se celou dobu a hned jsem napnutá, co s tebou a zámkem udělá podzim, tedy kromě toho, že zase začneš omrzat (wasntme)
    Piš prosím o všem možném, o exponátech, výstavách, péči o zámek… zajímá mě to tak jako tak a s tvým neodolatelným humorem to bude neodolatelné :P

  10. Milý ptakopysku, banánové bedny mě nadchly- žila jsem s nimi po přestěhování dva roky a v ložnici vytářely dojem skříní dost dlouho :) Takže trvanlivost a úhledné ukládání mohu jen potvrdit, horší je to s manipulací, když jich člověk musí spoustu přeházet, abyse dostal k té úplně dole…
    Rozhodně musíš mít svou práci rád :) Ale pro mě je to zajímavý náhled do profese, o které většina lidí ví jen houby a setrvává v oparu romatického pobývání na zámku (taky se mi tam v létě líbí).
    Ale to papírování by mě asi zničilo…

  11. Milý Ptakopysku, koho by mohl zajímat soubor lidových výšivek z první poloviny 20. století?
    Má babička ( *1904 – +1968) je dostala od paní sekretářky Stýbalové, která odcházela do domova důchodců. U nás se nic nevyhodí. :)Předmětné výšivky leží v šupleti ve skříni. Každá zabalená zvlášť.
    Stejně jako výbava mé babičky z roku 1927. Např. vyšívané plátěné spodní prádlo.

    1. jak píší níže – když chvíli počkáme, stane se z dotyčného velmi zajímavý historický předmět, který ukazuje, jak žili naši předkové, co dělali dobře a co špatně a můžeme z toho nabrat inspiraci, nebo se jejich chybám vyhnout. Historie je velká učitelka…
      Každopádně já jsem jako smrt a beru všechno. Tedy skoro všechno :D Který jste region?

      P.S.
      lidská paměť je hrozně krátká. Víte, že je obrovský problém sehnat někoho, kdo dovede pojmenovat všechny části žebřiňáku?

      1. :) Teď ses usvědčil, milý Ptakopysku, aneb kolega měl pravdu, Tebe ta práce baví. A moc. (nod) (h)
        Ehm, zdá se mi, že zejména po žehlení krajek a výšivek se Ti hodně stejská. (chuckle)

        1. (rofl) Ale ne, to iba tak zvonka vyzerá.(rofl) Jak říkají dívenky z E55: „Je to práce jako každá jiná.“(rofl)

            1. A neměli by o to zájem přímo v Kroměříži nebo v Moravské galerii v Brně? – mají tam celkem velkou sbírku užitého umění, včetně výšivek. Nebo Umělecko-průmyslové muzeum v Praze, ti se taky na textil (samozřejmě, kromě jiného) dost specializují.

              1. zdravím sempervivum,
                kdyžtak mi písněte na mail ptakopysk@ptakopysk.cz abych měl na vás kontakt. Já jsem v kontaktu s kolegyní vám regionálně příslušnou a kdyžtak bychom se domluvili napřímo, ať tady neplevelíme, ju? (inlove)

  12. Díky za krásné a milé ukončení hradní sezóny. Vždycky když jdu z hradu či zámku,představuji si , co asi dělají exponáty v zimě. Myslím, že ožívají a vedou čilou diskuzi na různá témata. (chuckle) (wave)

  13. Velice mě zaujalo, že ty krajky ze 70. – 80. let minulého století jste si nechali, já čekala, že to přebírání skončí vyhazovem do popelnice. Ale možná jsem to špatně pochopila. To zrcátko s krajinkou je moc pěkné, jako průchod do paralelního světa.

    1. Dobrý den,
      kdyby takhle uvažovali třeba hradní páni, nebo paní domů z měšťanských rodin, či prosté výměnkářky, byla by muzea prázdná a na hradech a zámcích by bylo vybíleno, či vymalováno do oranžova a byl by tam nábytek z Ikea, nebo od Lutze.
      Uvědomte si, že ty krajky jsou čtyřicet let staré a když ještě chvíli počkáme, bude jim sto let. A na sto let staré krajky už lidi choděj koukat. Přitom třeba moje babička by zrovna ty sto let staré krajky považovala za moderní krámy, kterých je všude plno a můžou se vyhodit. ;)
      Čas je velmi relativní pojem a pádí strašně rychle…

      1. Připoměl jsi mi nějaké předscény … „No, střed věku. Já sám … tedy … nemám technologického vzdělání … ještě oběť humanistické blbosti … ale prostě i tak … filozofickou cestou bych se mohl dopracovat k definici středu … laicky ovšem … a řekl bych, že střed je bod, který je od obou konců stejně vzdálen. .. Za předpokladu, že ty konce jsou kon-stant-ní neboli neměn-n-né. Ovšem u našeho věku se to nedá říct. Náš věk nemá oba konce konstantní. Jenom začátek. A to jenom proto, že nevíme, kdy to vlastně začalo. Kdežto ten novověk – tam ten konec se neustále mění. Na každou vteřinu navazuje nová vteřina, nová minuta, nová hodina, nový den, nový týden, nový měsíc, nový rok, nové desetiletí, století, nové tisíciletí, stotisíciletí, to letí, to letí ! Takže ten středověk aby se udržoval pořád ve středu ten taky musí postupovat dopředu. Rozumíte. … Středověk si vymysleli lidé žijící v novověku aby si odreagovali svůj minderwertigkeit komplex. Aby jaksi … se jim dostalo … poct a uznání, které třeba … by se jim dostalo až po smrti a oni nechtěj čekat, nuže teda zesměšňují způsob myšlení a práce svých prapraotců a pradědů a nazývají to středověkem. A zapomínají, že touto metodou konce jejich prapraděti a pravnuci se jednou budou dívat zpátky v jejich novověku na jejich středověk a budou říkat: no no no no. … Všimněte si, jak jsem tolerantní …

      2. Psal o tom taky vtipně (jak jinak) Jerome Klapka Jerome. Probudil se jednou v pokoji plném pejsků z wedgwoodského porcelánu a znechuceně uvažoval, je-li vůbec možné, že přijde doba, kdy tito budou hýčkáni coby starožitnost.

        1. Naši kdysi od nás dostali na vánoce porculánovýho psa … budu se muset podívat, esi to néni ten vegvůďák (wasntme) (ale vypadá spíš jako ohař ;) )

  14. Milý pane správče – to jsi mne dnes potěšil. Tvoje články jsou vždy duši hladící, tyto zámecké obvzlášť. Jen se přiznej, ty to na tom zámku máš rád – i když tě otravuje hmyz, krajky či kolega-dobrák (nod) – ono by to bez nich totiž nebylo to pravé ořechové.

    Víš co, já si tě teda vůbec nepředstavuju jako přerostlou myš pobíhající po chodbě … já si tě představuju jako přerostlého ptakopyska – zobákem zkoumáš kvalitu krajek a ocáskem zaplácáváš masařky – na kolegu dobráka tasíš otrávený dráp (chuckle) !

  15. Vždy obdivuji, jak se dá psát o zdánlivě nezáživných věcech s humorem a nadhledem. Díky za projasněné ráno.
    Soucitní kolegové jsou pravý poklad – jen vykopat ;)

  16. Milý Ptakopysku (inlove) , Tvé povídání je jako pohlazení. (nod)
    Já vím, že bych nad páně správcovým utrpením měla mužně zamáčknout soucitnou slzu, ale nejde to, prostě se tu culím a culím a tiše závidím. Tu krásnou práci i lásku, se kterou je vykonávána, krajka nekrajka, o bezcitném kolegovi ani nemluvě. :)
    Děkuju za zpříjemnění rána a přeju všem krásný den! (h)

  17. A ten telegraf na stole vypadá úžasně mezi tím vším počítačovým haraburdím, jako by do toho patřil (rofl) .

  18. Milý Ptakopysku,
    moc pěkné povídání na čtvrteční ráno. Za chvíli jdu učit, a protože je to první hodina, držím se pravidla „když ji nejde poslouchat, ať mají na co koukat“ a mám s sebou kromě pracovního civilu parádní oblečení. Akorát to včil nebudu moci vzíti na sebe, protože jsem si nabalila co? Okrajkovanou halenku (chuckle) . Tak nevím – vypadat normálně a mluvit souvisle, nebo dorazit v krajce a nepřestat se smát (rofl) ? (think)
    Tahle dilemata miluju (h) díky za projasnění dopoledne (sun) .

    1. Milá JJ, doporučuji okrajkovanou halenu,žáci to ocení a budou poslouchat. (clap) Včera bezva polarita,taky jsem se vymáčkla, byla jsem však pozřena mně neznámým virtuálním tyranosaurem nett. (rofl)

      1. Milá Jenny, taky jsem v ní nakonec šla. S permanentním úsměvem na tváři. (h) (sun) .
        Díky za příspěvek k polaritě, určitě byl taky úžasný, mě to sežralo gratulaci Bedině dceři k titulu, práci a manželovi (wasntme) .

  19. Jé, Ptakopysku, to máš říct, že potřebuješ přebrat kabelu krajek. Takový úkol by se mi docela líbil. A věřím, že by se tu našlo víc podobně postižených ;)

  20. Jo, správče sbírek – to bývají chuťovky! Nejlepší je evidence starých sbírek, pokud možno etnografických, které se vynořily z jakési zapomenuté almary a nikdo netuší kdy, odkud a proč se do muzea dostaly. To pak postižený pracovník přepadá známé i neznámé s dotazek, jestli náhodou nevědí, co to vlastně je. Já takhle přepadala lidi s dotazem na smysl předmětu – jakési kovové pánvičky, ovšem nahoře téměř uzavřené, jen s malým otvorem – a s klikou, kterou se otáčelo jakési hrablo uvnitř té pánvičky. Trvalo dlouho, než mi jakási babča vysvětlila, že to je udělátko na domácí pražení kafe! Kolegyně ze středočeského muzea zas s láskou vzpomínala, jak za ní přišel kolega etnograf, oblečený v cosi a velmi zmateně se jí ptal, jestli ta blůza není nějak divně ušitá. Nebyla – byly to totiž dámské spodní kalhotky – no, spíš velekalhoty, s nohavicemi v cudné délce po kolena, s kraječkami – a s čůracím rozparkem, etnografem mylně považovaným za výstřih…

    1. ježiši!!! Málem jsem překousl klábosnici… Tak to se mi ještě nestalo. Z dob novějších se mi dostane do rukou tak maximálně nějaké růžové teplé s dlouhou nohavičkou. Že by si nějaký končící hampýz vzpomněl na muzeum a odkázal nám pracovní úbory, to nikoho ani nenapadne! ;(

  21. hezký čtvrtek všem Zvířetníkům a zvířátkům :) těm, co dneska něco slaví, přeji vše nej nej (f) A těm, co potřebují pofoukat bolístka na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp (h)

    Cháááá – krásný popis textilního zbožíznalce v praxi (nod) Tuším, že musí být současně i zbožíznalec na nádobí, tisky, obrázky, předměty denní potřeby… no prostě že se přerostlá myš na zámeckých chodbách nenudí (chuckle)
    Jako vždy krásně povídání (nod)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN