ČLOVĚČINY: Správce sbírek v zimě

aneb do depozitáře je cesta dlouhá, závějemi vroubená.

 

 

 

Doba lednová je u nás v muzeu časem, kdy je pro veřejnost zavřeno. Zamčená vchodová vrata prostému lidu implikují, že muzejníci jsou zalezlí ve svých doupatech jako medvědi a v blahé nečinnosti sní svůj zimní sen. Prostý lid ovšem mívá všeliké představy a pak bývá překvapen nárazem na realitu. Je mi líto, ale musím pobořit i tuto představu. Přibližme se po špičkách k zavřeným vratům, vylovme z kapsy svazek klíčů zvíci vzrostlého kotrče kadeřavého, a po odemčení nahlédněmež do doupěte.

První věc, které si návštěvník všimne, je zima. Neboť muzeum se nachází v zámku s klasickými, čtyři metry vysokými stropy, metr tlustými kamennými zdmi a ohromnými okny odpovídajícími životnímu standardu středomořského klimatu.

Protože temelínští striktně odmítli dodávat veškerý vyrobený napnelismus do zámeckých akumulačních kamen a přímotopů, je teplo pouze v trvale obydlených místnostech, přičemž pod pojmem „teplo“ je rozuměn stav, kdy lze svléknout kabát, ušanku a rukavice. Muzejníci jsou lid otužilý, takže zatímco návštěva v kabátě drkotá zuby, správce v rozepnuté košili spokojeně chrastí v ústech kostkami čerstvě roztlučeného ranního čaje. Hm… ehm… rozjel jsem se hezky, ale teď trochu kecám. Nosím svetr.

 

Cesta k depozitáři...

 

Další, na první pohled viditelnou věcí je naprostá absence zimního spánku, somnambulismu, či letargie u obyvatel muzejního habitatu. Zima je dobou, na kterou se badatelé těší jako na čas, kdy budou moci konečně dělat to, kvůli čemu si svoji profesi zvolili – bádání ve svém milovaném oboru, psaní vědeckých prací, nad kterými svět v úžasu rozšíří pupily, vymýšlení výstav, na něž se bude stát v dlouhatááánských frontách, studiu těch nádherných a důležitými informacemi nabitých knih, které si koupili v létě a tak vůbec.

Nejsa badatel, nevím, jak se jim jejich touha plní, ale de facto je vidím při činnostech, které mají k výše zmíněnému poměrně daleko. Jsou na cestách, vracejí půjčené exponáty z vánoční výstavy, pořádají z odborného hlediska pozůstalosti, připravují podklady pro první jarní výstavu. A hlavně – marně prchají, jsouce pronásledováni úřední mašinerií, neboť leden je časem statistik, výkazů, hlášení, hodnocení.

Správce sbírek lze zastihnouti u počítače, an mumlá děsivá zaklínadla z pohanských dob, neboť jest mu připraviti statistiku strašlivou. Nadřízený orgán totiž používá naprosto odlišné metodiky na třídění sbírek, takže je nutno jednu každou skupinu předmětů rozklíčovat na úplně jiné skupiny, vysčítat, křížem odkontrolovat, vyplnit kolonky, přijít na to, že se nějakých pět set kousků zatoulalo do jiných skupin, zjistit, které to jsou, nakódovat je správně a celý výše uvedený postup ještě několikrát zopakovat.

Zjišťuje některá zajímavá fakta, která mu příkaz „SELECT * FROM depozit ORDER BY nazev“ sype na obrazovku. Kupříkladu že se ve skupině textilu sice nacházejí položky, které patří mezi spodní prádlo, ale všechny by se šmahem daly označit jako růžové teplé s dlouhou nohavičkou. Evidentně buď žádný prosperující hampýz na okrese nebyl, nebo dámy odcházející do výslužby neznaly tehdejšího muzejního správce a tudíž mu své pracovní pomůcky do sbírek nemohly věnovat. Škoda.

Práce na statistikách je ke všemu ztížena nějakým zplozencem Luciferovým, který nebožákovi celou dobu tiše šeptá do ucha: „Vykašli se na to a naflákej tam nějaký hausnumera. Stejně to nikdo kontrolovat nebude!“ a přidává údajnou sentenci Winstona Churchilla: „Věřím jenom té statistice, kterou sám zfalšuju.“

 

Výstavní sál

 

Správce bojuje s ďábelským pokušením, jako jistý J. K. na poušti před dvěma tisíci lety. Stejně jako dávný kazatel vítězí nad tupou hmotou a jednoho dne úžasně vyplněná tabulka září na monitoru. V mezičasech kopíruje na nové počítače data a programy z počítačů, které už měly dávno odpočívat v depozitáři vedle asyrských hliněných tabulek a ruských sčotů, zpracovává přírůstky do sbírek, kontroluje depozitáře, jestli děsivý mráz, přišedší z ruských stepí, nedělá nějakou rotyku mezi exponáty, odvlhčovači, senzory a dalšími udělátory.

Zvířecí nudu si krátí odemykáním a opakovaným kontrolováním již zkontrolovaných prostor, neboť po zamčení posledního zámku zjistí, že je celé nádvoří zaplaveno světlem z reflektorů. Samozřejmě je to ten poslední vypínač v poslední místnosti vzadu, kde, jak by mohl odpřisáhnout, správce ten den vůbec nebyl. A byl-li v té prokleté cimře, určitě na nic nesahal. Ten zatracený vypínač určitě nestiskl. A kromě toho vypínač před odchodem vypnul. Ten zlotřilý kus elektroinstalace se určitě zapnul sám od sebe. Cholera vypínač!

Aby se správce uklidnil, rozhodne se, že uloží do depozitáře betlém, který byl v prosinci součástí výstavy v okresním městě. Rozloží si v pracovně papíry se seznamem položek, malebně všude po zemi rozestaví bedny od banánů. Neboť bedna od banánů – toť úhelný kámen depozitáře. Bez beden od banánů by depozit zachvátil chaos svrab, neštovice, humus, blechy a hrubá nekázeň!

Ony bedny jsou totiž naplněny pečlivě zabalenými filigránskými figurkami, domečky a palmami. A je třeba odkontrolovat, zda každá bedna obsahuje to, co obsahovat má. Takže s veselým pohvizdováním odškrtává položky na papíře, v koutě skládá zkontrolované bedny a libuje si, jak to hezky odsýpá. Ve své blažené nevědomosti netuší, že si osud někde v koutě vkládá do boxerských rukavic koňské podkovy.

Po dni usilovné práce si nebožák všimne, že na jednom listu není odškrtnutá jedna ovečka. Mávne rukou a řekne si: „To bude administrativní chyba. Zítra ty bedny rychle zkouknu ještě jednou a určit ji najdu.“ A stále ještě optimisticky naladěn, odchází domů. Netuší, že zítra ráno rychle zkoukne bedny ještě jednou, pak je zkoukne podruhé hezky pomalu, pak se dojde kouknout do počítače, jak ten kus skopového vlastně vůbec vypadá, protože přece nejni blbej a deset cenťáků dlouhý vofce by si určitě fšimnul.

S úžasem zjistí, že se jedná o jakéhosi ovčího Meresjeva. Oprýskaného invalidu bez nožiček a s ožužlaným čumákem. Obrátí bedny naruby počtvrté a zase nic. Zavolá paní doktorku, která betlém ukládala do krabic, jestli náhodou nesuší beznohou ovci v šupleti, protože si je vědom, že se žádný ovčí Meresjev kolem Ježíška nepovaloval. Paní doktorka se samozřejmě urazí, protože je to paní pečlivá a pintlich a čísi premisa, že deponuje zapomenutou figurku v šuplíku, je na-pros-to ne-o-mlu-vi-tel-ná. Ale nedá jí to a začne dumat.

Čas se mezitím překulí do třetího dne. Třetí den se obvykle věci pohnou kupředu. Dokonce i v jedné docela slavné staré knize je hojně citovaný odstavec začínající slovy „Třetího dne vstal…“ V našem příběhu třetího dne zazvonil telefon a paní doktorka podala správci sbírek informaci, kterou znal jeden každý muzejník a kterou by dokázal ze sebe vysypat, kdyby byl vzbuzen ve tři ráno a tázán: „Co se stalo s beznohou ovcí?“ O beznohé ovci totiž všichni věděli, akorát nikoho nenapadlo, že to někdo neví.

Při restaurování betlému šikovný pan restauratér nejenom opravil umolousaný čumák, ale i přidělal nožičky a opravil nátěr. A jako takovou hezkou tečku za tím ovčím případem, ji přilepil na volný kus prkénka za ovčákem, takže ze dvou úředně ověřených, zaevidovaných a vyfotografovaných autonomních figurek udělal jedno sousoší. Hrom aby do něj bacil!

Takže třetí den bylo sousoší znovu vyfotografováno, do počítače byla doplněna poznámka o souřadnicích, kde se ovečka nachází a na sousoší bylo dopsáno i druhé evidenční číslo, které bylo restauračním zásahem zakryto.

V podobných radovánkách plyne čas rychleji, než by si člověk přál. Poznenáhla bdělému oku neunikne jakýs neklid mezi muzejníky, jakýs přísvit budoucího kvasu výstavního.

Hemžení a mumraj v prostorách muzejních nabývá na intenzitě a připomíná tábor bratrů polem pracujících, netrpělivě čekajících na zvolání hejtmana Jana Žižky: „Bratří, ve jménu Božím! Hrrr na ně!“ Potvrzením tohoto pozorování je seznam exponátů objevivší se na správcově stole, které je třeba dohledat v depozitářích a promptně dodat do výstavních prostor.

Neboť nejtužší zima úřední povolila své spáry a je čas chystat první předjarní obrazovou výstavu ptactva. Zcela cíleně je výstava směrována do řad milovníků přírody, neboť jsou díky svému koníčku otužilí a vychladlé výstavní sály je nemohou zastrašit, což by mohlo hrozit u bytostí pohybujících se ve sférách Orfeových, či křehkých vyznavačů Apollonových.

Příprava a realizace ornitologické výstavy současně nažhaví tým, aby byl připraven na start nové sezóny muzejní, výstavní a hudební a hlavně na první jarní výstavu, která bude mít téma kočárky, kolébky a dětské výbavičky. Ale to už bude jiné povídání.

Na závěr si dovolím parafrázovat zvolání výše zmíněného bratra Jana: „Vážení návštěvníci, muzejní sezóna začíná. Hrrr na nás!“

 

 

 

Aktualizováno: 28.2.2012 — 21:53

33 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Fujtajbl vepolek, díky za hezké ohlasy. Vezmu to hezky popořadě napřeskáčku:
    – když tak pozoruji kolegyni archeoložku při práci, mám dojem, že nutnou podmínkou dobrého archeologa je nekonečná trpělivost a znalost kaligrafie. Trpělivost na rozebrání hroudy hlíny a vyseparování střepů. Kaligrafie k tomu, že jeden každý střep je nutno popsat přírůstkovým číslem a zaevidovat do knihy přírůstků a popsat. A teď si představte, že nezodpovědný předek starý hrnec rozflákal na 168 střepů. Práce v terénu je jenom takovou třešinkou na dortu šílené úředničiny, ale evidentně to za to archeologům stojí…
    – když se v muzeu zamkne a zhasne, je mnoha pozorováními dokázáno, že se v expozicích pohybují poťouchlé astrální bytosti. Vypínají elektřinu, aby začalo řvát požární čídlo, schválně ve dvě ráno vybíjejí baterie pohybových čidel a vyhlašují falešné poplachy, aby pak, nadšeny z veselého povykování službukonajícího muzejníka, ve čtyři ráno celou špumprnágli zopakovaly. Vrozená úcta ke géniovi mi brání, abych napsal, že všechny tyhle nepřístojnosti páchá duch Bedřicha Smetany, který na „mém“ zámku jako mladík bydlel a zajisté i řádil. ;)
    – sepiová fotka – byla focena na silnici za zámkem v šílené vánici mobilem, takže jsem ji musel trochu upravit, aby byla ke koukání. V létě tam ty písečné duny klidně mohou být, protože tady ve Vopičích horách rozeznáváme jenom tři druhy počasí: Husté sněžení, hustý déšť, husté vedro. Mezistavy skoro nestojí za řeč.
    – stran zimních pobytů v depozitáři plně chápu pocity ctěného JJ manžela, neboť mi bylo před 14 dny fyzicky kontrolovat lesní rohy v patnáctistupňovém mrazu. Ještě teď mi chrupou klouby v prstech jak tejden starý mrtvole…
    – ke Rputímu příspěvku nemám nic. :D Snad jenom to, že tahle ženská je jasným důkazem stěhování duší. Jeden člověk prostě nemůže za život stihnout tolik ptákovin.
    – ad toulavá ovce. Pro všechny předměty v muzeu platí zásadní premisa: „V muzeu se nic neztratí. Všechno je jenom založeno a dřívě či později se to najde.“ (Viz např., zkameněliny nasbírané Charlesem Darwinem uložené 165 let ve skříni britského muzea, kteroužto skříň nikoho nenapadlo 165 let otevřít.) Když předmět nenajde stávající správce sbírek, najde jej jeho nástupce a svého spokojeně tlícího předchůdce prokleje do sedmého kolena. Neboť stávající správce je ten jediný pořádný člověk, který do sbírek vnáší pořádek a všichni jeho předchůdci byli neskuteční bordeláři. Tak tomu je od věků a bude tomu tak až do skonání muzea. Amen.

  2. Ano, ano. Ptakopyska jsem si schovala a užívám na noční chandru ;) Ani by mne nenapadlo, že je muzejničení taková ssss .. sskutečná psina. Jak já bych se potřebovala seznámit s panem restaurátorem :) Zachránila jsem betlém, který už má přes sto let. Ale tak jako vovčička, tak u nás i jiné figurky by potřebovaly jeho kouzla. :)

  3. Mistře Ptáku s pyskem,
    díky za vaše postřehy, sluníčko nad hlavou i v duši, to se fakt sluší! (chuckle)

  4. Milý Ptakopisku,
    úžasný článeček. Musím to dát přečíst manželovi. Za mladších let sbíral materiály na diplomku v archivu na Kuksu. V kožuchu, válenkách a bezprstých rukavicích (přece jen musel přebírat papíry). Prstíčky si ohříval jako Jezinka, narvané do teplometu (y) . Určitě si rád zavzpomíná (rofl) .

    Ještě jednou děkuji za pěkné čtení.

  5. Ptakopysku, tohle je lék na splíny (clap) (inlove) .
    Podepisuju všecko, co předpsavci chválili: je to zajímavý a ještě ssssss.. veselý (to je to správný a korektní slovo, není-liž pravda ;) ).

  6. Paráda, milý Ptakopysku (inlove) Skvěle napsané a vovce Meresjev a drcené kostky ranního čaje mě taky spolehlivě dostaly (rofl)
    Piš prosím dál – neznám jiného muzejního správce a všechno je to velmi zajímavé

  7. Milý Ptakopysku (inlove) , Tvůj článek jsem našla až teď, a je to věru balzám na mou poraněnou duši – již několik dnů hledám různá zatoulaná čísla v účetnictví, takže mě Copperfield Meresjev neskonale potěšil.
    Piš častěji, prosím. Jednak píšeš báječně, jednak nás seznamuješ s úžasnou třináctou komnatou, navíc nahlíženou s kouzelným nadhledem.
    Eh, měla jsem štěstí, že můj čaj byl tekutý, jinak jsem si obrazovku rozbombardovala, nikoli jen poprskala. (chuckle)
    (… správce v rozepnuté košili spokojeně chrastí v ústech kostkami čerstvě roztlučeného ranního čaje …)

  8. Musím říci, že jsem se dokonale pobavila a po tomto přečtení by se mi určitě líbilo být správcem sbírek v zimě.
    Koneckonců studený odchov jsem zažila v Itálii a tak jsem na různé eventuality připravená. Vím, co to znamená při neustálých deštích a tím značné vlhkosti ve vzduchu existovat v nějakých 15 C, které byly v předmětném obýváku prohlášeny za příjemnou teplotu. Vím, co to znamená mít v ložnici 10 C. Vím, co to znamená v bytě, kde co to je při 10-12 C nezapínat topení, protože ho spolubydlící po 20 minutách vypne s tím, že je teplo, a za oteplení o 2 C mizející s otočením vypínačem, prostě nemá smysl se o topení ani pokoušet. Takže trénink mám – několikaletý.
    Takže skutečnost, že si mohu dokonce sundat kabát, ušanku a rukavice, je vlastně docela pozitivní.

    Jen nevím, zda bych měla tolik trpělivosti hledat tu vovci Meresjeva.

    1. Takovou vovci jsme mívali doma, když jsem byla malá. Dědeček ji zachránil z rušenýho kostela.
      Kam se asi poděla…

  9. Jj – zámecká tajemství! Bechyňský zámek – doba her a malin nezralých. Bylo mi 15 a znala jsem ho tenkrát od hradního příkopu a katovny až po zámeckou věž.
    A jednou jsme se takhle, s kastelánovým synem, vypravili probádat zámecké půdy, dvoupatrové a rozsáhlé, táhnoucí se až do zámeckých křídel. Měla jsem tenkrát blbý nápad a schovala se. Schovala jsem se dobře. Kamarád mne nenašel, usoudil, že jsem odešla a tak odešel a zamk !!!
    A nastal malér!
    Samozřejmě jsem mohla bušit a volat a některý ze zaměstnanců by mě určitě uslyšel a odemkl, jenže to by se vše dozvěděl pan kastelán a na synka odepnul pásek. To jsem nemohla dopustit!

    A jak jsem tak dumala o možné záchraně, vzpomněla jsem, že v levém zámeckém křídle, nad svatební síní Petra Voka, je ještě jedna síň, a v té síni u stropu velká díra a pak už jen ty půdy.
    Najít čtyřmetrový žebřík nebyl problém. A tak jsem ten žebř vlekla sem a tam, z jednoho půdního patra do druhého, lezla nahoru a dolů, táhla o za sebou při skocích přes metrové rozestupy mezi staletými trámy a skutečně se mi nad tu síň s dírou ve stropě podařilo dostat.
    Tam ovšem nastal problém. Díra byla dost veliká, abych se protáhla skrz, ale ne dost široká, aby se tam vešel ten zatracenej žebřík. A pode mnou 4m – dost vysoko, aby si člověk rozmyslel skákat.
    Pod dírou stála laťová konstrukce, používaná při opravách ve výšce a jedna z deseticentimetrových šikmých latí, dosahovala až pod tu díru. Opatrně jsem šlápla na její konec. Lať silně zapérovala a já tu nohu zase rychle stáhla. Seděla jsem na kraji díry a hlavou mi běžely barevné představy praštícího lámaného dřeva a fraktur končetin. Po několika zbabělých pokusech a půlhodině tetelení mi došlo, že to prostě zkusit musím.
    Vzepřela jsem se na rukou a lať jen tak jemně nohama šolíchala, abych se dostala aspoň do dvou třetin, kde už bylo jistější, že lať nepraskne. Ještě hrozilo nebezpečí, že kostrukce se se mnou převrhne, ale zřejmě byla bytelnější než vypadala a vydržela.
    Chvíle, kdy jsem za ruce visela skrze tu díru a nohama jemně přešlapovala po lati dolů, jsou naprosto nezapomenutelné. Stejně jako okamžik, kdy už jsem poslední metr raděj skočila a ocitla se na pevné zemi. Zpocená do poslední nitě a špinavá jako prase, ale zdravá.
    :D

    1. To je dneska rputeni. :) Samozrejme te netrumfnu (ovsem sudicky muzeme mit pribuzne – nadelily nam situace). To se stalo, kdyz uz jsem skoncila vysokou v Praze a obcas jsme se zdrave vesele jadro schazeli. A protoze jsem mela jadro velmi zdrave, tak jsem se nechala velmi pozde v noci (spis nad ranem) ukecat kamaradem, ze projdem malostranske sklepy nekde kolem Luzickeho seminare. On v jakemsi baraku tam kdysi bydlel, a znal sklepy a pruchody. Bylo to zajimave, ale skutecne. Akorat jsme byli pekne zapraseni od plisni, spiny a obcasneho bahna. Ale bylo to zajimave – skoro jak katakomby. I nastala otazka kudy ven. kamarad Jirka to mel vymysleny, ze poklopem od kanalu. A spolehlive ho nasel, nadzvednul viko, jistil me zezadu, kdyz jsem vystupovala nahoru a jen jak jsem vystrcila hlavu z kanalu zpatky na to namesti u Luzickeho seminare, uz tam stal prislusnik VB a hned, kde ze mam obcanku. Ale vykecali jsme se z toho.

        1. Ale houby, už se viděl povýšený, myslel,že narazil na podzemní hnutí (wait) a už v duchu psal hlášení (call)

    2. Tedy Rputinko (inlove) , ty máš ale dneska den! A Hanka taky… (inlove) Možná jste skutečně měly společnou sudičku, která holt pracovala ve větším revíru (chuckle)

      1. Jsou úžasný obě, že jo (clap)
        Já jsem takhle chodila akorát po neupravený půlce půdy na chalupě u Liberce. Teda prohýbalo se to mohutně, ale ten (taky neupravenej) chlív dole byl jen asi metr sedmdesát vysokej :P

  10. Depozitár-od prevratu v Rusku si občas spomeniem na poklady v Ermitáži,tam sa z depozitáru-či depozitárov muselo pri ich príslovečnom bordeli nakradnúť vecí a predať novozbohatlíkom.
    Ale práca to musí byť veľmi zaujímavá,kreatívna/?/alebo len veľmi precízna/?/.Rozhodla som sa,že kreatívna-môžete popustiť svoju fantáziu,tá spústa príbehov,ktorá sa dá zrekonštruovať z dokumentácie a hlavne vymyslieť….

  11. Móc hezké povídání – napadá mě přitom, že vlastně každá profese v sobě nese tu méně příjemnou část „hledání ztracené vovce“ – moje maminka kdysi nemohla při účetní závěrce domů, dokud nedohledala chybějící nebo přebývající desetihaléř, v potravinách zase nesmí chybět ani „houska nebo litr mlíka“, naší mladé pro změnu nesmí chybět v pátek ani jedno IT znaménko – jinak by IT program banky, kde pracuje, nemohl o víkendu „přežvýkat“ všechna data, co se jich v týdnu nasbíralo a banka by v pondělí nemohla otevřít (chuckle) No a já si zase jednou ročně užívám s výkazem místního Úřadu práce, kde počítám do kříže a napřeskáčku naše zaměstnance za rok předchozí, a to dle vzdělání, věku, bydliště, barvy ponožek atd. atd. A běda všem, když mi to nejde ;)

    1. Teda – ouřední šiml je jediný koníček, kterého opravdu nemusím. A kdyby to aspoň k něčemu bylo … tuhle po mě chtěli v práci informaci, jestli jsem u nějaké zdravotní pojišťovny. Proč proboha? Vždyť jsem jim udávala pojišťovnu po podepsání pracovní smlouvy, každý měsíc na mě platí odvody, mají to zanesené hned ve dvou databázích, stačilo by zaklepat na naše mzdové účetní … néééé, zeptáme se každého zaměstnance zvlášť (headbang)

      Naše paní sekretářka to komentovala: „Já už to radši neřeším. Za chvíli budou chtít vědět, kolikrát jsme byli na záchodě, jak dlouho jsme tam byli v součtu i jednotlivě a co jsme tam dělali …“ Tak nevím, mám si to začít psát (rofl) ?

      Tak pro zlepšení nálady, nějak mi to připomněla ta mrazovitá poezie článku:
      (*) Austrálie: Klokaní máma skáče, co tři skoky zastaví, z kapsičky se vykloní malý tučňák a řeší žaludeční nevolnost.
      Jižní pól: Ve sněhové vánici, uprostřed sraženého kruhu velkých tučňáků se mezi tučňáčaty klepe zimou malý klokánek a nadává: „Zatracený výměnný pobyty!!!“ (*)

  12. To musí být krásné, zajímavé pracovní prostředí (až na tu vlezlou zimu :P ). Jako malá jsem si vždy přála vidět depozitář muzea, nebo zákulisí zámků nebo hradů, zvlášť strávit noc a takovém tajuplném hradu, to musí být adrenalin!

  13. Je to talent, psát o muzejním depozitáži tak, že se to čte jedním dechem a člověk se zubí od ucha k uchu (a kdyby uch nebylo, tak kolem celé hlavy).
    Muzejní správce coby dobrodruh křížený s detektivem…

  14. Myslím, že to dám přečíst synkovi- chce studovat archeologii a přidružené obory, tak aby věděl, do čeho jde (bude počítat ovce v Betlémě a podobně) :D

  15. Milý Ptakopysku, a já vůbec netušila, že jsi správce (maní mne napadá „Musíte se víc snažit, pane správce“ a „Tak my to s vámi ještě zkusíme“ :) ) a dokonce muzejní. Téda, to je dobrodrůžo – ovečka se ztratila a ty, jako jistý León Clifton, musíš tak dlouho pátrat, až to zpropadené dobytče nalezneš. Fakt se těším na další povídání, protože jak říkal Franta Kocourek „furt se neco děje“

    Jo, a ta sépiová fotka „Cesta k depozitáři“ – ta se teda povedla. Akorát jsem na první pohled myslela, že se do práce probíjíš saharskými dunami (chuckle)

  16. Vypravuješ to tak krásně, že by se jeden hned do nějakého muzea a nejlépe do depozitáře rozběhl a koukal a hledal a hrabal….ne pro sebe, prostě dotýkal se vystavených předmětů…klidně i napodobenin.
    největší zimu jsem vždy zažívala při návštěvě Hipologického muzea na zámku ve Slatiňanech, tam jsem měla při čekání na průvodce pocit, že mám i omrzliny (a to bylo léto). A dotknout, co dotknout, sednout si a zavřít oči a snít, jsem mívala při prohlídce zámku v Ratibořicích. Sednout si a počkat na Kateřinu Zaháňskou, jednu z princezen Kuronských nebo na samého Metternicha a …. (angel)

  17. Hurá, muzejní sezóna začíná :) ! Teda Ptakopysku, vyprávění mě natolik okouzlilo, že jsem zatoužila navštívit hradní muzeum….pravda, v Metropolitním sezona nikdy nekončí, ale tím taky nikdy nezačíná…možná je to škoda. Stejně je to moje nejoblíbenější místo na „kopcovitém ostrově“, muzea, ty já ráda. A staré hrady a zámky (pravda, těch je zde poněkud nedostatek, místní vám nadšeně ukáží dům, považte 100 let starý…) a¨vždy si představuju, jak odejde poslední návštěvník,světla zhasnou, dveře zaklapnou a muzeum ožívá svým životem..je to tak, Ptakopysku? Moc pěkné vyprávění (inlove)

    1. .. a muzeum ožívá svým životem. To se mi moc líbilo ve filmu Noc v muzeu. Byla to svým způsobem ptákovina, ale roztomilá ptákovina :)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN