ČLOVĚČINY: Jak se staví výstava

Je čas předvánoční a začínají se dít… ne snad přímo zázraky, to určitě ne. Ale věci se prostě před Vánocemi dějí jinak, než během zbytku roku. Může se tudíž přihodit, že plachý primitivní ssavec, komunikující tak akorát se svými psy, maximálně s ozvěnou, vyhledávající lesní tišiny, restaurace IV. cenové skupiny a mající kamarády, jimž by ruku nepodal ani vulgární materialista, se náhle ocitne na zámku ve společnosti lidí, u nichž by se s chutí zastavil na kafe a štrůdl Thomas Aquinatus, či Anselm z Canterbury.

 

Ono by to nebylo nic k divení. Výše řečený zámek má ve svém sklepení vinárnu a ptakopysk kdysi dávno, za časů kdy se v podkrušnohorské pánvi začaly tvořit první sloje hnědého uhlí, při odchodu z této provozovny čistě omylem přepadl přes řetěz do výklenku, kde se setkal s turnajovou plátovou zbrojí, zapůjčenou z depozitu laskavým kastelánem ke zkulturnění prostředí II. cenové skupiny. Je tedy pravdě podobno, že uražený duch rytíře, jemuž dotyčná zbroj patřila, snoval krutou pomstu vandalovi, jež svým korpusem způsobil rozpad zbroje na prvočinitele, mírnou devastaci levé rukavice a následný úklid zbroje do depozitu.

Tak se stalo, že se užaslý ptakopysk náhle ocitl uprostřed čilého ruchu v zámecké síni, kde právě skončila výstava obrazů a za několik dní měla být zahájena výstava čistě vánoční – výstava skleněných betlémů. A měl neodbytný pocit, že odkudsi, snad z půdy, snad z depozitáře, slyší potměšilé pochechtávání podbarvené kovovým chřestěním.

Z výše zmíněného a samozřejmě také z nadpisu je již laskavému čtenáři jasno, že tento fejeton není o tvůrčích mukách, o cestách za sběrateli, o složitých vyjednáváních, dumání nad nákresy s tužkou v ruce a dalších radostech a strastech kurátorů výstavy. Ne, nic takového. Toto je vyprávění prostého stavěče, přinašeče a odnašeče.

Když se jako nepoučený laik ocitnete v sále, kde právě skončila jedna výstava a za několik dní se má otevírat výstava druhá, propadnete zákonitě depresi. Neboť autor obrazů z končící výstavy pečlivě balí svá díla a proplétá se mezi pracovníky muzea, kteří už začínají instalovat dekorativní prvky na, pro právě přišedšího laika, naprosto nepochopitelná místa. Muzejníci se chovají humánně a snaží se nepoškodit ani uklízená díla, ani uklízejícího umělce.

Mezi tím činorodým kvasem pobíhá ptakopysk, tu přináší desky, tu přidržuje na stěně výzdobu a posouvá jí sem a tam, než je odborník spokojen. A hle, najednou mezi tím pobíháním začíná vnímat jakési náznaky řádu, zjišťuje, že proklínání technických vymyšleností je spíše šamanským rituálem, neboť součástka, není-li prokleta do sedmého kolene, nezapadne na své místo a konstrukce pohromadě držet nebude.

Okamžik, kdy je poslední upevňovací prvek z minulé výstavy odklizen a kdy zmizí poslední popiska již odneseného exponátu, je určitým zlomem. Na place již nejsou rušivé hromady věcí, k budoucí expozici nepříslušných. V tuto chvíli se totiž projeví něco, co doposud bylo skryto za malichernostmi. To něco je představivost. V sále, kde se o stěnu opírají skleněné tabule, na zemi leží rozebrané kostry rámů, a kde osaměle postávají bíle natřené hranoly, tedy v prostoru nadmíru roztříštěném a nehomogenním, si náhle doposud chaoticky rozhozený ptakopysk začíná představovat umístění exponátů.

Kurátoři mají samozřejmě připravený plán, kde jsou zakresleny pozice, barvy a ostatní parametry, ale i přes veškerou sofistikovanost výkresu jsou to pořád jenom geometrické tvary ve dvojrozměrném prostoru. Ale až v okamžiku, kdy jsou v sále rozmístěny fundamenty vyznačující prostor a dispozici, lze laickým okem zahlédnout první náznaky koncepce.

Ona koncepční práce asi nebude vůbec jednoduchá. Domácí exponáty mají kurátoři osahané a mají je takříkajíc ve voku. Ale představte si, že musíte naplánovat umístění exponátu, který sice znáte, ale je uložen v cizí sbírce. Nemůžete si předmět postavit na stůl a vyladit umístění. Netušíte, jak se bude chovat ve vašem osvětlení. Ale musíte mu přidělit místo ještě předtím, než kdesi v dáli usedne hbitý posel na věrného oře a pečlivě zabalený exponát donese na váš stůl navzdory nepřízni počasí, kolonám a byrokratickým překážkám.

Konečně nastává chvíle, kdy končí práce techniků, přinašečů a odnašečů. Základní výzdoba je na stěnách a bílé hranoly chladně řezající třpytivý prostor vitrín vytvářejí v sále spolu s šedou barvou konstrukčních prvků poněkud industriální atmosféru. Tehdy nastupují tvůrci výstavy s kohortou pomocnic, neboť je staletími ověřeno, že práci s textilem zvládá něžné pohlaví mnohem lépe než ta druhá polovina lidstva.

Po odchodu pomocných sil jsou vitríny prozářeny červenými a zelenými odstíny evokujícími vánoční náladu a tvůrci osobně nastupují naplno na scénu. Když čtu, jak jsem předchozí větu napsal, vyznívá mi poněkud akčně. Navozuje atmosféru rychlých, úsporných a dynamických pohybů. Prudkých gest a napjaté atmosféry.

Ale opak je pravdou. „Naplno“ znamená dokonalé soustředění na práci, neboť předměty výstavy jsou převážně křehké, velmi jemné figurky z hutního a taženého skla. Figurky se musí umístit tak, aby aranžmá působilo estetickým dojmem. Musí splňovat základní pravidla rozvržení betlémů. Hra světel musí umocňovat výsledný dojem. Musí… musí… musí… Je toho hodně, co musí.

Divák většinu těchto „musí“ vnímá podvědomě a obvykle přesně netuší, proč se mu to, či ono líbí. Oba kurátoři mají na zřeteli všechny tyto podvědomé touhy a potřeby diváka a podle nich sestavují kompozici. V těchto okamžicích ptakopysk jenom nakukuje a svým nevymáchaným zobákem nekomentuje průběh práce, neboť je si velmi dobře vědom, co s ptakopysčím soustředěním dělá civění přes rameno a chytré řeči, když tvoří svůj Opus magnum.

Na závěr se výstavními sály se proplíží postavy s vysavači, hadérky, rozprašovači a papírovými ubrousky a pátrají po otiscích prstů a zrníčkách prachu. Leští, čistí a vysávají, až je stav skleněných tabulí, lakovaných ploch, podlaha koberců tak dokonalý, že by splakal nad výdělkem i Sherlock Holmes, či Léon Clifton.

A najednou je vše hotovo. Zámecký park se noří do mrazivého podvečerního šera. Otevřenou branou přicházejí první hosté na slavnostní vernisáž. Ptakopysk se mezi nimi proplete jako stín. Jenom se na okamžik zastaví, neboť si není jist, zda ze tmy zaslechl krok rytíře v turnajové zbroji, nebo jestli noční vítr jenom pohnul křídlem kované brány. Pak se rozplyne v přicházející noci, aby za několik okamžiků plaše zmizel ve svém lesním doupěti.

 

Post scriptum

Pokud vás tohle povídání láká k návštěvě, pak vězte, že zámek existuje. Stojí ve Vlašimi, je v něm Muzeum Podblanicka a právě probíhá výstava skleněných betlémů a je otevřena až do 30. prosince.

 

Post post scriptum

V celém fejetonu je každé slovo pravda pravdoucí. Tedy skoro. Plátová zbroj už není v depozitu, ale najdete ji v rohu místnosti stálé expozice o tradici lovectví a zbrojařství.

 

Další informace najdete zde: http://www.muzeumpodblanicka.cz/userfiles/file/vystava12.pdf

 

 

Aktualizováno: 29.11.2011 — 21:58

130 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Pingback: Managed Hosting
  2. Pingback: pinku eiga
  3. Pingback: plumber mesa az
  4. Pingback: womens bras
  5. Pingback: free mlb picks
  6. Pingback: rim repair
  7. Pingback: lovefilm
  8. Pingback: goji berry review
  9. Pingback: cazare mamaia
  10. Pingback: movie reviews
  11. Pingback: epx body reviews
  12. Pingback: pickyourshoes
  13. Pingback: headphones
  14. Pingback: Furry Comics
  15. Pingback: cheap web design

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN