ČLOVĚČINY: Má pošťácká kariera

Důvody, proč jsem se já, osoba normálně celkem příčetná, vrhla do tak dobrodružného podniku, jakým je rozvážení Okresního deníku po přilehlých vesnicích, byly veskrze přízemní, takže je raději nebudu zmiňovat. Omlouvá mne snad jen to, že netušila jsem, do čeho lezu. Zastrkávání svitků denního tisku do různých škvírek a trubek na vratech je přece práce primitivní a jednoduchá. Až posléze zjištěno, jak hluboký je to omyl!

 

Už perverzní požadavek, aby se rozváželo od 5 hodin ráno, mě měl varovat. Nevaroval! Vstávat ve čtyři ráno mi naprosto nevadí, chvástala jsem se pošetile. Pravda je, že to byl na celé věci skutečně ten nejmenší problém.

Hodná paní pošmistrová mne poučila od čeho jsou které klíče a kam se dá který papír. „V pátek a v sobotu pojedete s panem Haťapkou, abyste se zaučila,“ dodala ta dobrá žena a já následný den v 5 ráno skutečně stepovala před poštou. Bylo tma, nevlídno a vytrvale mrholilo. Jak známo z klasické literatury, přesně v takových chvílích líhnou se plivníci, šotkové a jiná strašidla.

„Tak jsem tu, hihihi,“ pravil Dědeček Hříbeček a zachrastil obočím. Odhadla jsem ho maximálně na 155cm a nevěřila svým očím. Jeho bleděmodré oči sálaly dobrotivou nevinností, co hříchu nečiní. Neuvěřitelnou rychlostí přepočítal výtisky a pokynul mi k vozu. Hříbeček Haťapka vlastnil zánovního renaultíka a bylo vytopeno, takže potud bylo vše v pořádku. Leč bylo po ránu a Hříbeček jaksi ještě nepřepnul pohádkový software na lidskou komunikaci. „Šušlimušli haťaťa pátek, hihihi“, naslouchala jsem užasle. „Haťapaťa jejeje ťuuuu, Pražáci asi, chichichi“, dozvěděla jsem se o vesnici dál. „Aha“, odpověděla jsem inteligentně a v duchu si pomyslela, že ty informace jsou poněkud zneklidňující.

Sjeli jsme ze silnice mezi předzáhradky a pelášili nevídanou rychlostí mezi ploty. „Bum“ zadunělo to do nočního ticha, jak renaultík zabrzdil o vrata. „Jejeje, chichichi“, zhodnotil to Hříbeček Haťapka a s deníkem v tlapce hopkal ke schránce. Začínala jsem si připadat jak Sněhurka a blahopřála si, že těch Haťapků není 7. Když jsme zabrzdili o desátá vrata, brala jsem to už jako celkem neškodný zlozvyk. Skončili jsme před sedmou a já doufala, že snad sobota bude srozumitelnější. Nebyla!

 

Navíc mi paní pošmistrová oznámila rozsudek: „Dostanete pick-upa“. Vzpomněla jsem na podivuhodná vozítka, která jsem vídala před poštovním úřadem, a nebylo mi při tom zcela volno. „A mohla bych se tím projet“, požádala jsem nesměle s odůvodněním, že něčím takovým jsem v životě nejela. Paní pošmistrová Úlehlová měla pochopení, já usedla se smíšenými pocity za volant a otočila klíčkem v zapalování. Rozlehly se zvuky, které nápadně připomínaly sypající se železářství. Pohlédla jsem na paní pošmistrovou a z jejího klidného výrazu jsem usoudila, že to není nic neobvyklého.

Rozjela jsem se. „Ta spojka zůstává viset,“ konstatovala jsem nepříjemnou skutečnost. Byla jsem ujištěna, že to právě minulý týden bylo opraveno, takže je zajisté v pořádku. Tiše jsem polkla a pokusila se zařadit další rychlost. Poučky, že „rychlost se zařazuje dvěma prsty nebo vůbec ne“ mi byly na nic. Chytla jsem šaltpáku a narvala to tam. Paní pošmistrová začínala mít pocit, že si zbytečně vymýšlím: „Holky s tím jezdí normálně,“ sdělila mi. Tak jsem objela kolečko a odebrala se domů s velmi smíšenými pocity.

Docházelo mi, že z těch instruktážních jízd v absolutní tmě si pamatuju jenom ta osvětlená vrata. Na pondělní první samostatnou jízdu jsem si nachystala tedy kvalitní baterku, abych dokázala aspoň objevit popisná čísla. Což ovšem neřešilo situace, kdy ta čísla úplně chyběla a nebylo koho se zeptat.

Ráno jsem doklusala k poště, přepočítala výtisky a vyrazila na okruh. První dvoje noviny jsem vhodila na určená místa. Pak ovšem vznikl problém, neb bylo nutno vyjet strmý kopeček. Zjištěno, že na dvojku nevyjedu a tak jsem posoudila situaci – napravo domky, vlevo plot, za ním kurník a pak už jen sráz k potoku. Stočila jsem volant na doraz a začala couvat. K mému překvapení to auto jelo téměř rovně. Zatáhla jsem ruční brzdu, abych zjistila polohu a s úžasem zjistila, že auto dále a nezadržitelně couvá.“Kokokodák kdák kdák“ vypukla vřava v ranním tichu. Podařilo se mi vrazit tam kvalt a ujet dřív, než se někdo probudil.

 

Něco mne varovalo, že s touhle popelnicí už není rozumné jezdit dál, ale bylo mi jasné, že budu za blbce, „když holky s tím normálně jezdí“. Podařilo se mi dojet do další vesnice a dokonce i hladce přistát před určeným domem. Kroužila jsem tmou tmoucí a hledala domy, které jsem jakživo neviděla a kterým vesměs chyběla i čísla popisná. Pak ovšem přišel další kopeček a s ním nebezpečí, že budu kdesi mezi poli honit zdivočelé vozítko. Chytla jsem za páku a táhla, dokud jsem se nepřesvědčila, že to auto opravdu, ale opravdu, nikam nejede.

Po návratu polil mne ovšem studený pot – ta brzda nešla povolit… Cloumala jsem, modlila se, vzývala všechny svaté, klela jak pohan, ale nakonec nezbylo, než zavolat paní pošmistrovou. Dostalo se mi dobrých rad, že „mám přitáhnout k sobě a zmáčknout takovej ten čudlík“. Po mých upozorněních, že to dělám celou dobu, dostavil se mechanik a já byla opět za blbce, neb auto je, samozřejmě, v pořádku, to jen já nemám dost síly, abych povolila zataženou brzdu.

Rozum varoval, leč pejcha nedovolila přiznat, že na tenhle specifický druh přibližovadla prostě nemám. To autíčko prostě znalo jiné borce, kteří se s ničím nepářou a nemají pocit, že snad se strojem mělo by se zacházet ohleduplně. Zde vítězí hrubá síla. Přesto všechno podařilo se mi splnit úkol a vyjet k domovu.

Zbytečné zdůrazňovat, že pršet začalo přesně v 5 hodin ráno, když jsem vyrazila na trasu a o době návratu, lze jedině, opět slovy klasika, konstatovat: „…a chčije …. a chčije…

S urputným vozidlem netroufala jsem si mnoho a tak do zatáčky, i vzhledem k povětrnostním podmínkám, nejela jsem příliš rychle. Leč všechno marno, osud mi ten den nebyl nakloněn. Jak, nejen ve zdejším kraji, zvykem, protijedoucí auto jelo prostředkem silnice. Tak jsem trochu uhnula. I to trochu bylo moc. U levého pangejtu jsem si říkala: „Sakra, co se to děje,“ a u pravého, přesně v okamžiku, kdy mi blesklo hlavou: „kruci, tohle nevyberu“, ozvalo se BUCH! Svým způsobem to bylo uklidňující, neb jsem si byla jistá, že ten zatracenej křáp už nikam nejede! Ležela jsem v příkopu na boku.

Šátrala jsem po mobilu a přemýšlela, jak paní pošmistrová zvládne mou poslední informaci. A kupodivu mi bylo úplně jedno, že budu za idiota. Jen mě mrzelo, že jsem si nezkontrolovala pneumatiky. I když – ono by to stejně bylo na draka.

Nade mnou objevil se obličej: „Paní, jak je vám? Mám volat policii?“ „Buďte tak hodnej,“ povídám, „Já musím volat paní Úlehlovou.“ Což interpretováno dotyčným dobrodincem policii: „Paní byla při vědomí, ale mluvila z cesty.“

A toto korunováno po dvoudenním pobytu ve špitále, kdy podepsala jsem revers, abych mohla domů. Dítě na mně hodilo kritické oko:“Mami, proč ty ze všeho děláš kovbojku?“

No nedotklo by se vás to? :):)

 

Aktualizováno: 19.10.2011 — 22:32

47 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. dobrý den
    mam se vam od mami omluvit, že nemůže reagovat, ale bohuzel ji vcera odvezli do nemocnice

    1. Ale to nerada slysim. Moc na ni myslim a drzim palce at je brzo dobre. (y) (h)

      A ten clanek je bezvadny jejim osobitym stylem.

    2. Jejda, díky za zprávu, „rputi mladší“, a pozdravujte maminku – držíme všechny palce, tlapky s drápky i bez a ocásky, ať je brzo líp! (y)

  2. Rputi, ty žvíže, dusím se smíchem (no, u tebe nic divného) a zároveň těžce nezávidím. Domovní čísla jsou u nás taky nepřeskáčku (holt popisné, nikoli orientační) a ani podle Seznam.cz barák netrefíš.
    Co se týče služebních aut, jsme moc rád, že jsem nebyl seznán natolik spolehlivým, abych je dostal častěji než 1x za 2 roky a raději je mi milostivě povolováno používat vlastní (tedy pokud nejedu vlakem).
    A o ČP mám své (dost nízké) mínění.

  3. Rputi až se dohojí modřiny a jiná bolení bude to skutečně legrační historka. Tak aspoň (y) . Napsaný krásně.

  4. Hříbeček Haťapka mě zničil! A věta – já musím volat paní Úlehlovou – by měla vejít do dějin, něco jako – a přece se točí – . :D

  5. Rputi, ona vrahu! „Paní byla při vědomí, ale mluvila z cesty…“ :D To musela být zkušenost k nezaplacení, a to tak, že doslova – myslím, že bych se do něčeho takového nepustil, ani kdyby mi platili, a to, že jsem sova a vstávat ve čtyři bych prostě nedokázal, by byl až ten poslední důvod. Nicméně fejetonek je to kouzelný, Rputím způsobem vyvedený, jen doufám, že pošťácké kariéra stejně prudce, jak začala, zase skončila. Rád bych si tu ještě přečetl mnoho a mnoho Rputích povídání a glos – a s tím starým pick-upem…

  6. To auto bylo kdysi určitě v pořádku, ale takhle to často dopadá, když s jedním autem jezdí víc lidí, v tomto případě „normálně holky“ a ani jedna se nezatěžuje tím s ním jednak slušně zacházet (proč, moje není) a jednak se o něj starat (proč, ať to udělá někdo jiný, nejezdím s tím jen já). Důsledek Rpuť trefně popsala.

    1. Ahojky, Pů, rád tě tu zase vídím (wave)
      Je to tak, jak říkáš – ale je i varianta „více k zlosti“ – totiž když máš osobu určenou k péči o vozový park, a ať mu nahlásíš cokoliv, dovíš se, že to „zrovna bylo v servisu, tomu nemůže nic bejt“… Zdánlivě bezdůvodně blikající kontrolka, sjeté gumy, brzdové obložení, spojka zabírající 2 cm od podlahy… nezájem. Kupodivu nejhůř tohle nesou mé kolegyně – obě výborné řidičky se spoustou km naježděných v nejrůznějším terénu (zhusta dost divokém). Při podobném přístupu jim vražda kouká z oka daleko častěji a dřív než mně… :)

  7. Kdysi jsem jedním starším pickupem jezdila, ale byl v o něco lepším technickém stavu. Přesto byla jízda v něm poměrně namahavá a hlavně mi chybělo zpětné zrcátko. Jako začátečník jsem měla s ježděním jen podle bočních trochu potíž.
    Napsáno je to krásně a pro zasmání, ale je mi jasné, že v tu chvíli to k smíchu nebylo. A stejně jako ostatní mi chybí zmínka, jestli Rputí pošťácká kariéra pokračovala, nebo ne.
    Jinak v poslední době čtu tak jeden článek za dva dny a sem tam kousek diskuse. A i když čtu, většinou nemůžu psát, protože obvykle kojím a jsem ráda, že mi zbývá nějaká končetina na page-down. Na stálé marody stále myslím, ale mnozí aktuální mi bohužel unikají.
    A když sme u palců, dneska už mě hlava zabolí jen při prudkém předklonu.

  8. Rpitinko, ty zse jednou rputíš (rofl) (rofl) (rofl) (rofl) (rofl) (rofl) (rofl)

    ne že bych od tebe čekala něco jiného, nž brilantní a vraždícím humorem prošpikované vaprávění – nestydatě jsem tu řvala smíchy (chuckle) … ostatně dodnes se tiše chechtám při vzpomínce na tvé multi-kulti s mluvící Fifinkou (ja ja, ich wiss, Fifi) a sekretarkou automatycznou

    jinak to skvěle vystihla níže Vave – též jsem rozpolcena, zdy tě láskyplně politovat, nebo se smíchy sesunout pod stůl… díky díky (h) (h) (h)

  9. Rputi, Rputi, ještěže jsi jela pomalu. Muselo to bolet pekelně. Taky už jsem si to zkusila zajet stovkou do pankejtu (furt lepší než do protijedoucího předjíždějícího, že). Nic pěkného.

    A stejně jsem se smála!
    A to číslo popisné si na barák opravdu už dám, slibuju. Ale jméno na schránce máme.

    1. Hele, další hříšník :D My zase máme číslo popisné i orientační vzorně na přední straně domu, leč v létě zhusta zarostlé přísavníkem (když je porostlý celý dům, tak proč ne číslo, že?), protože tam se musí vylézt po žebříku a stříhat a stříhat. A jméno na poštovní schránce nemáme a ostatně poté, co jsme udělali nový plot, nemáme ani zvonek… ale na tom už se pracuje, to už je toho života v utajení přece jen trochu moc i na mě.

  10. Milá Rputinko (inlove) , napsané je to briliantně, takže tvůj bezvadný smysl pro humor mírně zakrývá fakt, že to bylo děsné. jsi statečná žena a doufám, že tě celej člověk už přece jen míň bolí (h)

    Ad čísla popisná: u nás na vsi je to taky tajemné, čísla nijak nesouvisejí. Jen v té naší části, která je nejstarší, jsou obecně nižší (i nám dali na nový dům nízké číslo – po vyhořelém, abychom trochu zapadli :) ) Ovšem tuhle mě fakt přřekvapilo, že jsem měla ve schránce cizí SIPO. I dumala jsem, jak se tam vzalo a domnívala se, že to je třeba přesmyčka dvouciferného čísla, to se občas stane. Šla jsem to reklamovat (aha, byla náhradní paní pošťačka) a zjistily jsme, že dotyčný má číslo ale naprosto a úplně jiné, navíc tříciferné. Jaký šotek ho dostal do naší schránky, to nevím – ale třeba to bylo prosté zoufalství! :P

  11. Krása nesmierna, čo veta to perla, Rpuť je proste (*), čítaj hvezda prvej velkosty, jakhovorila nebohá pani Kolníková z Radošincov.
    Je to za to interesantné, ako rozdielne sa dá vidieť technický stav auta, dopravná situácia, atď. Niektorí ľudia majú tie „bezpečnostné čidlá“ už fakt hodne otupené a hazardujú snáď systematicky. Vybavil sa mi môj inštruktor z autoškoly (s ktorým sme si mmch tak strašne nesadli, že to bol jediný cudzí človek v mojom živote, na ktorého som nahlas vrieskala, nemohla som inak) . Robila som jazdy začiatkom 90-rokov, keď autoškolácky biznis rozkvital a autoškolu mal kdekto. Auto bolo stará škodovka 105-ka. Problémy nastali už pri pohýňaní sa – podľa jeho pokynov som mala jemne púšťať spojku a 15 cm nad zemou nastane záber. Jasné, že som mala koleno zdvihnuté už niekde pod bradou a záber nikde … Podobne to bolo aj s pokynmi pre radenie – presne ako Rpuť popisuje – to musíte zaradiť jedným prstom! Čo znamenalo, že to tam musím vraziť z celej sily. Nakoniec som zistila, že keď budem robiť viacmenej opak toho čo mi radí, ako tak to pôjde. Ale bolo to o nervy a z jázd s ním som chodila domov na smrť vyčerpaná a zmáčaná stresovým potom (whew) . Tieto zážitky boli taká trauma, že som potom 4 roky nesadla za volant a napravila ma až moja kamoška, ktorá so mnou s kľudom Angličana odšoférovala 2 – 3 cesty po veľkomeste a ja som s úžasom zistila, že bez toho plágegajsta vedľa mňa mi to aj celkom ide :)
    Pekný štvrtok všetkým (sun) aj keď u nás je trošku mokrejší(rain)

    1. bez toho… čoho??????? :O :O :O

      a to jsem si dodnes myslela, že umím slovensky velmi dobře ;( … asi jsem inikla příliš exoresivnímu slovníku

      1. Plágegajst je prosím z nemčiny a je to jeden z výrazov mojej babičky – je to skrátka niekto, kto zhusta lezie na nervy a robí druhým zo života peklo, no (blush)

      2. Myslim, ze to by spis chtelo nemečtinu.
        Plage = trápení, soužení
        Geist = duch, strašidlo (lesní ap.)

        a konečně
        Plagegeist = otrava, dotěra (o člověku)
        (c) slovnik.seznam.cz

  12. Rputinko drahá (inlove) , po přečtení Tvé vyprávění jsem načisto rozpolcená. Ta laskavější část mé bytosti běží k Tobě, aby Tě politovala a (hug) , ta otrlá se bezcharakterně směje a vychutnává si každou Tvou větu, každé precizně umístěné slůvko. (y)
    Doufám jen, že se už stav zlepšil – jak Tvůj, tak pic-upův, a že pokud jezdíš nadále po vesnicích jako krásná paní listonoška z Mariččina odkazu, že už se Ti popisná čísla uctivě klaní a poštovní schránky ochotně otvírají ústa. :) (h)
    Přeju všem krásný den. (h)

  13. hezký čtvrtek všem Zvířetníkům a zvířátkům :) těm, co dneska něco slaví, přeji vše nej nej (f) A těm, co potřebují pofoukat bolístka na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp (h)

    A proč teda ze všeho děláš kovbojku ?? (rofl)

  14. Milá Rputinko,
    tvůj článek nemá chybu (rofl) a připomněl mi dobu,kdy jsem byla na brigádě ve vilové čtvrti na severu Prahy.Ta čtvrť bývala nepochybně kdysi vesnicí,kterou časem připojili ku Praze a popisná čísla byla přidělována podle toho,kdy bylo stavení postaveno.Chodila jsem pěšky a nosila dopisy i peníze.Celou čtvrť jsem první týden obíhala denně několikrát,než jsem našla čísla domů,zhusta schovaná za stromy,nebo visící našikmo na zdi domu maskovaná ptačí budkou (sweat) .Dobrými pomocníky mi byli důchodci,čekající u plotu se slovy „kde jste,naše listonoška chodí v 11 hodin a už jsou dvě“.O kvalitách poštovních vozů se nebudu šířit…

    1. A pak se divíme nad naprosto nevysvětlitelnými bouračkami! Jenom nechápu lidi, kteří si troufají do takovýchto křápů vůbec vlézt, natož s nimi jezdit! Bohužel, dokud odpovědnost za stav vozidla neponese provozovatel (majitel), ale řidič, nic se k lepšímu nezmění. Já osobně bych s takovýmto křápem jezdit tvrdě odmítl i kdyby mne to mělo stát místo. Ono je totiž mnohem lepší být nezaměstnaný, než mít na svědomí zmařený život, nebo trvalé následky.

    2. Fallowo, taky mám za sebou pošťáckou brigádu. V centru :P
      Co já se nalítala po schodech, než jsem dotyčnýho našla (jo, dávno tomu, to se ještě nenosilo jen tak hodil do kaslíku lísteček „nezastižen“ (whew) )

  15. Milá Rpuťi, tvým typickým humorem popsaná (do)životní zkušenost je k popukání :D Předpokládám, že když se paní pošmistrová dostatečně vydivila, jak se nehoda vůbec mohla stát, když přeci „holky s tím jezdí normálně.“, přidělila ti nové vozítko a tys s milou píšníčkou na rtech znvou projížděla vísky s balíky novin a dále…dále tápala, jaké k sakru má ten který dům číslo.

    A tahle z mého oblíbeného filmu se sem právě hodí.

    http://www.youtube.com/watch?v=iWss2UGuLSI&feature=related

    Apropos čísla na domech. To je něco, co mi tady dost pije krev. Zde nejsou žádná jednotná provedení domovních čísel (jako v Evropě), vlastně nevím, jestli je povinností je vůbec mít, stačí, když jsou na schránkách (ale tam jsou čísla malá na rychlou orientaci při jízdě). V domkových čtvrtích bývají také na obrubníku pozemku. U nás je na obrubnících jeden čas za malý poplatek pravidelně bíle přemalovávali místní skautíci, teď si to musite udělat sami a málo kdo se namáhá. Takže hledat nějaké dveře (domu, instituce, firmy) podle čísla popisného je děs. Je to pomalu detektivka (a když při tom řídíte, je to slast), protože čísla na domech, pokud vůbec jsou, bývají často v tak „uměleckém provedení“(velkém i mrňavém) a umístěny všude možně, že si jich málokdy všimnete. V naší ulici jsme jedni z mála, kdo má jasně čitelná čísla na domovních dveřích i schránce a už mockrát jsme si všimli, že u našeho domu někdo zpomalí, aby si podle našeho čísla přičetl nebo odečetl to svoje hledané.

  16. VAROVÁNÍ PRO DALŠÍ ČTENÍ LAČNÉ: BACHA, RPUŤ ČLÁNKEM „VRAŽDÍ“ A TOPÍ PC, KLÁBOSNICE, MONITORY ATD. BALZÁM NA DUŠI, ŽIVOTABUDIČ A KRÁSA, ALE OBJEDNÁVÁM U RPUTI VYČIŠTĚNÍ ZLITÉ KLÁBOSNICE.MÁVÁM A JDU SE ZVODOROVNIT DO REGÁLU.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN