PSÍ ABECEDA: „L“ Lovím, lovíš, lovíme

Člověk nemusí mít ani lovečáka, aby věděl, že pes umí zatraceně dobře lovit. Je to v každém z nich, v každém. Pes prostě zůstal šelmou a jako šelmě mu začasto příroda velí lovit. Je to jeho přirozenost. Nedělá nic špatného. Potíž je, že do dnešní doby už to tak nějak nepasuje.

Než jsem si domů přivedla Náčelníka Zrzavou hubu, prošmejdila jsem celkem slušně internet a sháněla informace o výcviku, odnaučování a prevenci. O té hlavně, páč jsem prostě ten preventista :) Chtěla jsem psa, s kterým budu moci jít na volno kdekoliv a kdykoliv a chtěla jsem vědět, co to bude obnášet.

Díky tomu jsem se seznámila se skutečností, že lovce člověk najde napříč všemi plemeny (dobře, tak u pekinéze nejspíš ne). A díky tomuto sebevzdělávacímu kurzu po internetu jsem dospěla k poznání, že ať už budu mít kdy jakéhokoliv psa, vždycky, vždycky se hned od začátku zaměřím v rámci dalších cviků i na to, aby byl pes dobře ovladatelný i u zvěře. Protože ne vždy to může dopadnout tak jako u Murphyho, mého prvního psa, kdy stačilo bez nácviku zupácky houknout a on, ač teriér, poslechl.

A jak zhruba na to, vím díky hošíčkovi zrzavému. Kdy samostudiem a samovýcvikem nás obou, jsem docílila toho, co jsem chtěla. A pevně doufám, že to tak i zůstane. Po zkušenostech ostatních a zkušenějších už nezvedám nos hrdě k oblakům. Vím, že se můžou stát věci, kdy i pes na kterého se člověk může spolehnout, takzvaně „selže“. Z lidského hlediska ovšem :) člověk nesmí zapomínat, že je to pořád pes, pes, pes a šelma.

Základním kamenem podle mě – laika – je od malička chodit se štěnětem tam, kde člověk může na zvěř narazit. Máme štěstí, že jak tady doma, tak na chalupě nemáme o zvěř nouzi. Takže jsem mohla s malou zrzavou hroudou chodit do polí a pozorovat z větší či menší dálky zajíce, srnky, bažanty. Vždy hezky s povelem sedni a následně zůstaň, kdy jsem ho měla u sebe. Pes se tak naučí zvěř vnímat, není mu vzácností a i se tak trochu mimovolně učí základům toho, že by se nemělo za zvěří běhat, ale být u páníčka. To ovšem pochopitelně platí (beru podle hošíčka našeho) zhruba do půl roku. Což je tak doba, kdy s definitivní platností skončí období, kdy je pánik pro štěňátko polobohem, kterého je třeba všude následovat.

Štěňátko naopak dospívá čím dál tím víc k názoru, že svoboda má taky něco do sebe :) Myslím, že všichni víme, o čem mluvím, ale to je spíše do kapitoly s názvem Puberta nám za chvíli už bude klepat na dveře. Moc dobře si pamatuju den, kdy jsem se s holkama bavila na ohařím fóru a poklepávala se zdatně po rameni, že u nás se zvěří zatím nemáme problémy. To slovíčko ZATÍM vzalo za své hned to samé odpoledne :):):)

Šli jsme tehdy i s pánikem do polí. Hezky všichni tři. A všichni tři jsme si to užívali. Pak už si to užíval jen jeden z nás. Stačí, když napíšu, že nám před nohama vystřelili dva zajíci a je jasný, kdo z nás tří si to užíval :) Zařvala jsem na pánika „Otoč se a utíkeeeej a pak hópni tady do tý vysoký trávy a zalehni!“. Oba jsme tak bleskově učinili, ač se štěně vzdalovalo. Doufala jsem ve výchovný účinek toho, že štěně v momentě, kdy zjistí, že osiřelo, znejistí. A že už onen pocit nejistoty bude určitou pomocnou berličkou při výchově.

No jo, to by ovšem člověk nesměl být v majetku ohaře s velmi dobrým nosem. Tam pak pocit osiření nehrozí, protože štěňátko se ve vteřině zhmotní v místě, kde oba pániky opustilo a zcela na jistotu si pro ně dojde do míst, kde se oba válí jako podsvinčata v trávě a s radostí je uvítá. A vy ho v podstatě musíte uvítat taky. Tedy ne, že by člověk volal sláva, ale potrestat psa nesmí, protože jednak on přišel a druhak to, že vzal kramle, nebyla jeho, ale VAŠE CHYBA. Protože jste psa nenaučili, že vás má poslechnout.

Inu nastal tehdy čas pro školu ohaří. Ale… ona to podle mého názoru není jen škola ohaří. Je to škola, kterou lze podle mého názoru (a tuhle se mi ověřilo, že to na podobném doporučeném principu zafungovalo i u bígla, kde bych to moc nečekala) naordinovat v podstatě jakémukoliv plemeni.

O co jde? Jde pravda o hodně vašeho času a vaší trpělivosti, ale vyplatí se to. Jde totiž o to, že nejen se psem pracujete, ale z jeho pohledu jde vlastně o takovou bojovku. O napodobeninu lovu, jen… vy jste ten, kdo určuje pravidla, jak bude lov probíhat. Vy velíte, místo toho, aby pes jednal na vlastní pěst. Že na vlastní lov nakonec nedojde?? No ale to nevadí, zkušený šéf smečky by měl odhadnout, kdy lov stojí za to a kdy ne. Ale celou tu dobu spolu se psem spolupracujete, upevňuje se váš vztah.

Základní kámen jsme tak trochu už tedy položili, když si štěndo mohlo zvykat z dálky na zvěř přímo pod naším dozorem – my to dělali tak, že jsme prostě seděli a koukali po korzujících srnkách a zajících. Já s rukou na Ešusových zádech, abych ho jistila a on s napětím v těle. Teď už ale přišla opravdová doba učení.

Budete potřebovat stopovačku – já měla tak 20 metrů Doporučuju nešetřit na karabině, pokud vás, tak jako mne zklame v nejnevhodnější okamžik, jste o několik kroků zpátky, ale k tomu se ještě vrátím. Na konci to chce klasické poutko na ruku. Tady totiž nepoužíváte stopku tak, jak se hodně často radí, neboli hlídat a zašlapávat. Ne, vy jí máte jako dálkové ovládání.

V podstatě jako klasické, ale dlouhé vodítko. Držíte jí v ruce. Další co budete potřebovat je, aby váš pes znal velmi dobře některý z povelů, který jej zastaví – čekej, sedni, zůstaň, lehni…, ale musí ho opravdu dobře znát. Ne, že ho s ním zkusíte párkrát doma v předsíni.

Milého žáka nejdřív necháte vyběhat, vyhrát si s kámošema, pohrát si s vámi. Musí vypustit páru, nesmí být nadupaný jako závodní kůň na startu. A pak vyrazíte cíleně do míst, kde víte, že na zvěř narazíte – nejlépe když máte možnost cvičit v místech, kde jsou bažanti, křepelky (PŘEDESÍLÁM, NE V ZIMĚ!, kdy každé vyrušení je pro zvěř zátěž!! A také ne zjara, kdy má zvěř mladé).

Proč bažanti a křepelky? Protože tito ptáci vydrží před vyplašením dlouho na místě a pes se tak snáze učí ovladatelnosti – máte více prostoru pro vaše jednání. A pak se také u nich pes naučí rychle, že je prostě nedostane, že mu uletí. Tak proč se zbytečně šponovat, když je výhodnější poslechnout pánčičku/ pánika, kterej pak jásá a odměňuje? To by byl jeden blbej.

Psa si dáte na stopku, dáte si ho k noze, uklidníte ho (vytvoří se tím určitý rituál, pes se naučí soustředit) a dáte povel třeba jdeme, nebo vpřed. Záleží na vás, co používáte. Doporučuji zpočátku vyrazit ne na celou délku stopovačky. A teď to necháte chvíli celé na psovi. On bude hledat „ten oběd“.

Na vás je, abyste měli oči zatraceně dokořán otevřené a sledovali jen a jen psékuse a jeho hru těla. Proč? No protože jakmile on navětří zvěř, okamžitě to na něm poznáme. Ať ohař nebo ne, ztuhne – protože si musí ověřit, kde zvíře je. Minimálně na vteřinu či o trochu déle (záleží pochopitelně na nátuře psa) se jakoby zarazí. A to je přesně váš čas. Nemáte moc prostoru, musíte jednat hned a teď. Dáte rázně ten zastavovací povel (čekej, stůj, zůstaň, sedni, lehni, pokud nejdete na lovecké zkoušky, je jen na vás co zvolíte – ALE PES JEJ MUSÍ DOOPRAVDY ZNÁT!).

A… pak… pak se určitě nejdřív nestane vůbec nic, protože pes má plnou hlavu zvěře. Nebude vás pravděpodobně vnímat. Což je naprosto přirozené. A proto ho i máte na té stopovačce, abyste ho měli pod kontrolou a ten povel mohli takzvaně dotáhnout do konce, psa do povelu dostat a za to ho pak pochválit moc a moc jásavě, popleskat po hrudním košíčku a odměnit.

Bude-li to jako u nás, tak pravděpodobně pes ani zpočátku nebude chtít odměnu a že ta musí být zatraceně, zatraceně lákavá, aby psa motivovala (žádný piškot, který používáte běžně, vyhraďte si pro tuhle chvíli něco extrovního – i kdyby to měla být syrová játra :), musí to být něco, co psa opravdu zaujme). Ale prostě pro první dny, než se to ochodí, se může stát, že pes ve svém soustředění nebude mít o odměnu a vaši pochvalu ani v nejmenším zájem. To nevadí, nenechte se tím odradit, že vás pes nevnímá, ono se to časem zlepší.

Pokud by pes na povel zareagoval sám od sebe, bez vašeho přispění, jásejte pochopitelně jak při oslavách Silvestra! Ten pes si to v ten moment zaslouží, a musí bezpodmínečně poznat vaše nadšení. To stejné, až se po čase k tomu propracujete a nebudete ho už muset korigovat. Vždycky mějte na paměti, že jakýkoliv i sebemenší úspěch musíte ocenit jednak vy sami svým nadšením a pak následně i odměnou.

Kde jsme to skončili?? Jo a ano, v momentě kdy je ten zastavovací povel a pes se zastavil buď sám, či s naším přispěním. No ono se v počátcích může stát, že se pes zastaví i bez povelu i relativně bez našeho přispění, jen tím, že se zastaví o stopovačku,kterou pevně držíme v ruce. Protože vyrazí tak rychle, že nestačíte povel ani vydat.

Chce to ovšem obratem zareagovat na to, co vás čeká, tedy, že se musíte napřít do stopavačky, abyste neletěli za psem. I to se nám stalo a nemyslím, že to bylo na škodu :) Tedy takhle, nebylo to na škodu pro hošíčka, který tak zjistil, že se to nevyplatí takhle vystřelit, ale pro moje rameno to bohužel na škodu bylo :)

Takže se zase vrátím zpět do momentu, kdy se pes zastavil či jsme ho stihli zastavit my a ne stopka. My ho tedy moc a moc pochválíme a odměníme a v případě, že zvěř nevzala roha, si stále trváme na tom zastavovací povelu, aby pes zůstal na místě, a jdeme první vpřed do směru, který nám naznačil pes, že by mohla zvěř být. Ona tam může a nemusí být. Záleží, jak dobrý nos pes má. Nicméně jdeme my jako první a pes musí zůstat na místě.

V případě, že se nám podaří zvěř vyplašit, okamžitě musíme psa, který má pochopitelně chuť za zvěří vyrazit, usměrnit, že musí, musí, zůstat tam kde měl být. Tedy na místě – k tomu nám zase pomůže právě stopovačka. Kterou – znovu opakuji – nemáte na celou délku, k tomu dojdete postupem času.

Psa tedy vrátíme do původního povelu, zklidníme a pak pochválíme, odměníme. Pokud by povel poslechl sám od sebe, opět moc jásáme a výrazně odměníme. Pak psa, který je pochopitelně nabuzený, zklidníme – třeba povelem k noze, pár kroků ujdeme u nohy, aby se pes soustředil na něco jiného. Stále jsme na stopovačce, abychom měli psa pod kontrolou.

Dali jsme si tedy na odreagování kousek chůze u nohy, aby si pes trochu provětral hlavu, a pak do toho celého kolečka jdeme znovu. Necháme psa hledat „oběd“, máme oči na štopkách, abychom poznali, kdy zvěř našel.., když ji najde, dáme zastavovací povel, buď chválíme, pokud se pes zastavil, nebo ho do povelu upravíme stopovačkou, pochválíme, odměníme za splnění, zopakujeme, že pes má čekat, nebo sedět, nebo být na místě, podle toho co jste zvolili a jdeme vyplašit zvěř.

Zůstane-li pes po zvednutí zvěře tam, kde měl být, jásáme, chválíme, odměňujeme, nezůstane-li, upravíme ho , udržíme ho tam kde má být a poté za splnění povelu pochválíme, odměníme. Pak si třeba pohrajeme, dáme nějaký jiný cvik na odreagování a má-li pes ještě chuť a my svoje nervy pevně v rukou, můžeme jít třeba ještě jednou zkusit „hledat ten oběd“. Ale nepřetáhněte to, rozhodně ne v začátcích.

Připravte se na to, že zpočátku to bude jeden velký chaos. Pes nás nebude vůbec vnímat, bude celý hyn. My, naše povely, pochvaly, odměny… to všechno mu bude putýnka. Není se čemu divit, příroda a instinkty jsou silnější než naše lidská vůle. Ale ono se to ochodí, ochodí. Dříve nebo později se to ochodí a pes nás postupně začne brát na vědomí.

Zastaví se prvně na náš zastavovací povel a třebas se na nás i otočí. A to už je naše malé vítězství. Nemusí přijít opravdu hned – záleží na plemeni, jedinci a stáří jedince, jestli už se za zvěří rozběhal. Pak už se bude zastavovat čím dál spolehlivěji a spolehlivěji, vy prodloužíte délku stopovačky, až se postupně dostanete na ten konec. Pak stopovačku můžete zkusit pustit z ruky a nechat relativně psu trochu samostatnosti, ale tak abyste měli možnost na stopku dosáhnout a zasáhnout.

A pak časem tu stopku sundáte a začnete „pracovat“ se psem ve své blízkosti, aby byl ve vašem dosahu. Je to jakoby celé odznovu – co se vzdálenosti týče. Takže psa budete nejdřív povelovat ve své blízkosti, pak mu dáte o pár metrů víc důvěry, zase o trochu víc důvěry až jednoho dne zjistíte, že vám to spolu funguje, že vás tahle hra spojila a že vás oba baví a hlavně, že vás pes poslouchá.

Kouzlo tohohle triku je v tom, že vy psu tu zvěř nezakážete, vy ho netrestáte, že zvěř našel, vy ho naučíte, jak se má chovat a že se musí řídit tím, jak vy velíte.

Vrátím se zpátky k té karabině, o které jsem psala na začátku. Chce to opravdu karabinu, na kterou se můžete spolehnut, nebo se vám stane to co mě a ztratíte tak pár bodíků na své cestě. V momentě, kdy jsem si byla jistá, že Ešus našel zvěř, byla na vše připravená, čekala na ten správný moment, pes vyrazil a místo toho, aby mi byla stopovačka pomocníkem, tak karabina udělala cink a pes pokračoval plavně prostorem. Chyba, chyba, chyba. Pes se nic nenaučil, nic nedozvěděl, jen zjistil, že ho nemáte v dosahu.

A ještě jedna důležitá připomínka – pokud člověk nemá psa u zvěře zvládnutého, měl by se – podle mého názoru – vyhýbat venčení se psy, kteří také u zvěře nejsou ovladatelní. Protože to se pochopitelně ti psi navzájem strhnout a každý takový útěk je bodem proti, ten pes se v té činnosti jen utvrzuje, protože tím vyběhnutím se de facto odměňuje.

Já doufám, že jsem při svém sepisování na nic nezapomněla, nevynechala nějaký krok, nebo důležitý detail. Nejsem bohužel vzor profesora, který by uměl dobře vysvětlovat. Tohle je pochopitelně laický přístup, jak na to. Pokud by měl někdo ohaře, s kterým chce pracovat, chtělo by to určitě úpravy, aby pak nebyly při loveckých zkouškách nějaké potíže. Já tím, že nemyslivcujeme, jsem k tomu přistoupila tak, aby nám to vyhovovalo a fungovalo.

Tak snad jsem to sepsala všechno a i tak, aby se to dalo pochopit. Teď jen můžu popřát hodně hodně trpělivosti, pevné nervy, ale posléze těšení se z toho, že vám to spolu jde, že vás pes vnímá, že ví co chcete a nakonec, že je ovladatelný.

Hodně štěstí.

P.S. na fotkách je jako obrazová ukázka Ešus při své ohaří práci, kdy našel-vystavuje a postupuje ke zvířeti. Fotku, kdy zvěř vyrazí, nemám ani jednu, protože se vždycky strašně leknu a tím pádem fotka nemá šanci :-D

Aktualizováno: 7.2.2011 — 02:02

157 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Petro, díky.
    Děsně nestíhám, tak v pauzách dočítám zpětně. Holka, od tebe chci knížky hned dvě. Jednu o tom, proč si nikdy nepořídím loveckého psa – nikdy bych nedokázal být tak trpělivý a důsledný jako ty, ale čte se o tom tvém cvičení a vycvičování krásně, učebnice hadra. No a pak tu druhou o Ešuskovi, Kostičíkovi a vašem bohatém, košatém životě. Jsi vážně sqělá!

  2. Vetsina z Vas uz asi spi.Muzu tady pipnout dotaz jak to dopadlo s fakturou u p.Sramkove?Slo se nejak domluvit?
    Pro Domi a Maricku:dekuji za info ohledne plateb ze statu.Ja vim,ze je to nekrestansky drahe.Moje banka uctuje $45.To se opravdu nevyplati.Poslala bych penize v obalce,jenze tech ztracenych obalek a balicku taky bylo dost.Porad si s tim lamu hlavu jak to vymyslet.Dobrou s kobrou

    1. Myslim, ze se jeste sbira….alespon doufam, ze to dopadne. Ja jsem poslala z CR uctu dnes, tak uvidime. S temi poplaty je to bes a i Western Union je drahy. Na obalky zapomente, to se ztrati…ach jo. Zdravim (handshake)

    2. Myslim, ze jeste cekaji a snad se neco sbira….alespon doufam, ze to dopadne. Ja jsem poslala z CR uctu dnes, tak uvidime. S temi poplaty je to bes a i Western Union je drahy. Na obalky zapomente, to se ztrati…ach jo. Zdravim (handshake)

    3. Před několika lety byla pro převod peněz úplně nejlevnější normální pošta – tedy nikoli v obálce, ale složenkou (či poukázkou). Platilo to tedy z ČR do ven.

    4. sbírá se a nakupuje, my mailíkujeme pilně, podrobnosti poví asi Majka sama, až bude po nejhorším stresu… nabídla jsem všechno, co umím a můžu :-) doufejme, že výsledek se dostaví… (cat) (bat) (cat)

        1. Jani, ale já nejsem Nejvyšší Kočka :-) jsem jen kočkomilný právník, starý přízemní praktik :-) zmůžu jen co zmůžu na základě podkladů, které klient pošle, víc udělat nejde, kdyby se člověk v kocoura přeměnil. ale díky za důvěru :-)

          1. Evo, emil již jde…
            jo, po nejhorším stresu budu asi až bude po všem natuho.
            Každopádně, zatím chci moc moc všem poděkovat, i přes to jak jsme zřejmě oprávněně dostávali virtuálně za uši, jste pomohli. (rose1)
            což v této blbé době je jako zázrak.
            EONi nám dali jako vrchol pomoci odklad JEDEN DEN.
            nebýt vaší pomoci, tak by se hrozba naplnila, kdyby se nepodařilo ke dni splatnosti maximum možného umáznout, není o čem dál.
            nemám ted přesné info, ale to podstatné vím, zítra dostane drak eon první dávku…

            a nejsem si jistá, že bychom to ustáli natolik, že by se nám chtělo jít dál.
            ona ta hranice tohoto konání je skutečně nějaká křehká

            spíš se trpce řečničky ptám, sakra, proč pomoc zvířatům je tolik podceněna, zatracena, nepodporována ( mohu si odpovědět – není z ní reklama, kšeft …)

            1. Milá Majko, zrovna na Zvířetníku není tvá „řečnická“ otázka příliš na místě. Možná by ses měla občas zamyslet nad svými formulacemi. Výhrady diskutérů nebyly k pomoci zvířatům, ale k tomu, že je nejprve nutno počítat se základními provozními výdaji a teprve poté řešit nadstandard.

              1. RenatoE, vím že jsem tě kdysi čímsi tady naštvala a tak se to se mnou táhne.
                ale, určo ti došlo, že ta otázka nebyla adresována zvířetníkům, ale spíš jako povzdech. můj. a myslela jsem, že si smím vzdychnout i zde.
                Když tu provozní radu dá každý, ono se to radí skvěle jak hospodařit, ale už nikdo neporadí z čeho, když se ty základní věci řešily-tzn.financovaly a právě proto věc vyústila kam nemá. Že je více výdajů než příjmů ? Ano, to je…
                možná bys ale měla vidět,vědět i druhou stranu mince, námi vložené investice značně převyšují ty chybějící, jen jsme prostě hloupě a naivně nejprve vložili do „ničeho“ – tedy do pouhého zařízení pro kočky, nemyslím tím jen ten provoz a režii- jako je krmení, léky, ale prvotní investice – výstavby voliér, adaptace,karantény – to jde ne do deseti, ale statisíců. My se rozhodli nepytlíkovat bytové depozitko, ale prostě kočkám dát víc …
                proto mi štve, co štve.
                omluva, že ti vadím. A vůbec nechápu, co myslíš tím NADSTANDARTEM, ale to nevadí.
                Dali jsme se na vojnu, tak bojujem. A to zcela standardně, jak vidíš.

              2. ještě, přečtla jsem si znovu můj první příspěvek, o nepodpoře pomoci zvířatům.
                ve snu by mě nenapadlo, že někdo tady to vztáhne na sebe, zvláště když veřejně nadávám na ty co by to řešit měly a skutek utek – obce , města …
                inu hopla, našla jsi se ty a bereš si osobně moji všeobecnou zmínku , ale na syndrom trefené husy tady skutečně není důvod – inu, asi píšu málo srozumitelně po tom všem …
                tedy dovysvětluji.

                1. Možná jsem se špatně vyjádřila. Mezi Zvířetníky je mnoho lidí, kteří se jazykem a významem slov zabývají, ať už z profese nebo ze zájmu. Patřím mezi ně. Proto mi zřejmě některé tvoje věty připadají nepatřičné, pravděpodobně jsem přecitlivělá, omlouvám se.
                  Osobní rovinu nechám stranou (nevím, co máš na mysli). Pod tvým článkem jsem položila dva zcela neutrálně formulované dotazy, chtěla jsem si udělat nějakou představu. Nedostala jsem na ně odpověď.
                  Nadstandardem jsem například myslela situaci, kterou jsem si, nejspíš mylně, vyvodila. Jako příklad svého – patrně mylného úsudku – bych uvedla: „Nedostali jsme zdarma 50 vakcin, se kterými jsme počítali, ale vakcinace byla naplánovaná. Vakcinovali jsme tedy ze svého.“

                  Ještě mám jednu otázku – neumím se k těm údajům nějak dostat – je někde zveřejněna bilance útulku? Myslím tím údaje typu „za tento rok jsme od dárců dostali xy Kč, vydali jsme yz Kč na tyto účely, přijali jsme xy zvířat, umístili jsme yz zvířat“?

  3. Petro, Tvůj článek je napsán mistrovsky. Vedu v patrnosti a ještě jednou (aspoň) ho prostuduji, teď jsem jen zhltla. Ešíček je prostě zlatíčko (… si říkej, když Tě vytočí … hihihihi). Sama jsem kdys postupovala podobně ( on u erdela ten lovecký pud také není úplně zapomenut a mladý střeďák kníračí je také pěkný poťouchlík). Jen jsem musela postupovat velmi obezřetně, protože stopovačku jsem potřebovala na pachové práce a nemohla jsem připustit, aby si ji pes spojil s případným nepříjemným škubnutím v krku.

  4. Petro! (y) (y) (y) A co zápěstí na konci tý dlouhý stopovačky? (flex) Jinak stopovačka je úžasný pomocník, my jí protáhli všemi kalužemi a blátem; když jsem jí kupovala (10m) tak jsem se hrdě hlásila, že je pro naháče :P a když nasákla vodou, byla pomalu těžší, než pes, ale je to účinná věc!!! (h)

  5. Petro, bezva! Spolu s předřečníky…předpsaníky :P hlasitě chválím a opakuju – takovýhle věci by se měly množit a zkoušet ve škole (clap)

  6. ;;) R O Z V E R N Í Č E K . ;;)

    .(*) Deset rad psí mámy šťěňátkům
    1. Dopiluj svůj nevinný pohled k naprosté dokonalosti, potom ti nedokážou nic odříct.
    2. Pomalu krouži kolem svého jídla, znechuceně se v něm hrabej čumáčkem, určitě potom dostaneš něco lepšího.
    3. Vrť tak dlouho ocáskem, až tě pustí do své postele, ze začátku se tam tolik neroztahuj, ale později se natáhni tak, jak potřebuješ, tak abys měl hodně místa a mohl pohodlně spát.
    4. Na všechny povely se tvař velmi hloupě a reaguj na ně jen tehdy, když za to bude nějaký pamlsek.
    5. U jídelního stolu si vždy sedni k tomu, kdo nedojídá, uvidíš, že mu vždy pro tebe něco upadne.
    6. Nikdy nelov a nepronásleduj sousedovu kočku a slepice, ale vždy jen ty opravdu cizí.
    7. Spřátel se s řezníkem, zůstaň způsobně stát před výlohou jeho krámu a vrť pěkně svým ocasem a tvař se velmi mile.
    8. Nevyhrabávej díry ve vlastní zahradě, nebo se u toho nenech nachytat.
    9. Nelov králíky, běžce, cyklisty a auta, protože jinak na tebe čekají doživotně procházky pouze na vodítku.
    10. Doveď svého pána nenápadně k cukrárně a dej mu jasně najevo, že právě vanilková zmrzlina je tvoje nejoblíbenější. .(*)

    ~o) Vinšuju všem přítomným, klidný večer, hezké sny
    a pěkně se vyspinkejte. ~o)

  7. Moc pěkný článek. Sice už nejsem psí, ale naši bývali, a tak jsem na hafany zavzpomínala…

    OT pro Karolínu a další postižené padajícím zvířetníkem: konečně mě osvítilo a spouštím ho pod Google Chromem (místo Exploreru). A stal se zázrak – chodí to jako blesk. (dance)

    1. Teda ja nevim, ale mne na Exploreru zviretnik (a vse jine) chodi bezvadne. Akorat jednou koncem tydne trval na tom ze 7 +10 NENI 17 a nedal si to vymluvit.

        1. Tak to je ten tajuplný svět čísel… jedniček a nul… Hlavně že jsem to aspoň nějak rozchodila (y)

  8. Milá Petro,to je výborný návod (y) pro laika, jak vychovat temperamentního psa ke spolupráci a poslušnosti s paničkou (inlove) .
    A zakázané snímky Xerxové zase ukázaly, jak připravit úspěšně setkání velkého psa s novým členem rodiny (y) (inlove) !
    Milé dámy,kéž by každý majitel psa byl tak trpělivý a zodpovědný… (toivo)

  9. Petro, přečetlajsem jen letmo,honí mně čas, ještě letím na schůzi,počtu si až pozdě večer.
    Jedno jsem však pochopila, jsi dobře vycvičena. Ešusek má vlohy pedagoga. (rofl) (rofl) (rofl) (y)

      1. A to mas zakazany zverejnovat od „mladejch“ nebo se obavas nektere z nadaci pro Nase dite? Nebo se obavas spolutchyne?? ;)

        1. c je správně (rofl) Prostě nechceme mladejm přidělávat potíže. Co oči nevidí… (tmi) (chuckle) takže některé fotky nejsou u Viléma v albu, ale v „zakázané“ sekci. Rodiče tam trefí, těm to vůbec neva. Naopak mlaďaska je daleko oprásklejší a věří Betě víc, než já…

          1. Otevrela jsem si celou Zakazanou Sekci a dobre se bavim. Fotku spolutchyne nemas? Abych si popustila uzdu?

            1. těch spolutchýní mám víc heč ;) Já si totiž už více než dvacet let hraju na macechu (chuckle) Ale ony jsou obě dvě velmi rozumné (až na ty zcela nezvířecí názory). Prostě mladík bude mít nějaké ty babičky a dědečky na divadla, výstavy, … a některé na Jizerky a zvířectvo a blbosti… Však mu to jen prospěje

              1. No,ja jsem vcera zrovna byla n atech zakazanych a premyslela proc jsou zakazane.Dneska uz vim.Ale docetla jsem se z denicku,ze panik pece chleba.Nebyl by recept?
                7 stastne cislo.Vdavala jsem se 7.7.07 (talk)

      1. Muck! Taky jsem mela pondeli takovy nejaky modry, nez jsem si overila gorilky a nasla todle videjko… :*

    1. Presne tak. Ja nelovim a ani necvicim ( to by dopadlo, asi bych nakonec aportovala (whew) ja…..nas kocour by lovil, a jak, ale nejak bohuzel ( pro nas bohudik) neni co…on je jinak lidumil, teda mysomil, kdyz jeste mohl lovit ( vybeh na zahradku byl), prinasel mysky zive domu. Ja jsem je pak opatrne (k jeho velke nelibosti) zase vynasela na ven..no, zabava. Pak take obliboval gekonky, kterym, ehm v zapalu lovu trhal ocasky..nastesti jim to nevadilo, protoze jim narostl novy. Gekony to nicmene nastvalo, vystehovali se a vysledkem byl naprosty nedostatek gekonku v nasi domacnosti , coz mi bylo lito. Jsou to mila auzitecna zviratka. Ale vycvicit ho, no pani (chuckle) …..

      Dik za zajimavy clanek a klobouk dolu pred pejskovymi, ze to tak spolu umi!!!!

  10. OT: promiň Petro, ale tohle bych potřebovala :) Dotaz na naše případné Hradečáky (Hradec Králové :) ) nebo ty, kteří to tam znají – nemáte prosím někdo tip, kde by se dalo zaparkovat tak, aby tam auto mohlo stát třeba půl dne nebo i déle a nebylo to moc daleko od nádraží? (vlakového i autobusového)
    Jak jsem zjistila, za 5 let se hodně změnilo a kde jsem se stihla zatím kouknout, tak je parkování odměřováno na hodiny… Jde o to, že se potřebuju občas autem přiblížit z naší vísky k hlavnímu tahu veřejné dopravy a tedy ho tam nějakou dobu nechat, když třeba pojedu do Prahy – přijde mi nesmyslné, abych jezdila sama autem pokaždé celou cestu… Jenže kam s ním? (inlove)

    1. Dede, parkovišťátko takové je hned vedle nádraží!!! teda ono ani nemá nakreslené čáry, není ani moc vyasfaltované, spíš jako by to byl nějakej plácek, na hlíně a štěrku, a je tak nějak docela „za bukem“, zastrčené… pěšky (potom k autu) takovou boční uličkou hned vedle pošty, je to pár metrů

      autem na něj – nooooo silnice je kolem ze dvou stran, z obou tam lze, ale neumím to moc vysvětlit… odkud budeš přijíždět? asi od Dvora, že? tak jeď jakoby směr na Prahu, po (tuším dnes) Gočárově třídě, až dojedeš na světelnou křižovatku, kde bys doprava jela k nádraží… přejeď ji rovně a hned malý kousíček za ní, ještě před viaduktem, je odbočka doprava na to parkoviště

      akorát teď posledně jak jsem byla v Hradci (a stály jsme tam), tak mi kamarádka říkala, že nějaká jeho část je placená – teda v životě jsem si toho nevšimla, ale pro jistotu si to ohlídej

      1. A pry je par (asi 15) neplacenych parkovacich mist v Horicke ulici – ta sikma za autobusovym terminalem, co pokracuje od kruhacku do stredu mesta. (Kdyby ses nechytla v tom vyse zminenem flicku.)
        Jo a v terminalu se cura zadarmo, vzdycky v pravem koute, kdyz stojis celem k bufitku s bagetami, to se taky hodi vedet. ;)

        2+9 ofsem neni 10 a tak se este pytlik vraci poslat zpravu znova, zaano…

        1. Bětulásková… „Jo a v terminalu se cura zadarmo, vzdycky v pravem koute, kdyz stojis celem k bufitku “ (rofl) Teda vy to v tom Hradci vedete (tmi) …jsem si to představila

          1. A to jsem v Hradci byla nejmin po 6 letech, loni v listopadu – a prosim: to zasadni umim. Vystoupit, vycurat, trefit stred mesta, trefit zpet Terminal, vycurat, nastoupit. Potrebuje snad nekdo vic? (clap)

          2. No ale mas recht, ted si tu zive predstavuju vnitrek terminalu: u recepce sedi nevstricna dama s trvalou, po sedackach mezi rostlinstvem hltaji housky podomni obchodnici na ceste – a v koute se stavi celem k bufiku vsechny venkovanky, prave vystoupivsi z autobusu – a pousteji z pod mnoha vrstev sukni curky na podlahu. A zadara.
            Aano, ma to jiste kouzlo… skoda, ze tu nemam ta nabodenicka. (tmi)

    2. Děkuju pěkně všem (inlove) Nastuduju, najdu a použiju (Nejspíš i ono místo v Terminálu – ostatně autobusovém? Nádraží tak asi neříkáš, že ju ;) ) a v sobotu na Pražení zdárně dojuchám :) Jen doufám, že už bez virů, momentálně nade mnou chcíp vítězí na plné čáře ;(

      1. ach jo – zase si tvůj organismus blbě zvyká na nové breberky… My to zatím ustáli letos dobře – z těch Drážďan jsem si dovezli rýmu – oba dva… ale za dva dny překvapivě zmizela a už se nevrátila.

        Tady bylo krásně – byli jsme všichni v lese. Sněhu ve stínu ještě trocha zbyla, na slůňu je bahniště – ještě to nevyschlo, když všechno kolem taje. A kolem plotu už máme bahnitou dálnici – Betce se hlídání na slůňu moc líbí… trávníku míň

        1. Víš čím to je? Tím, že chodíš v noční košilce a naboso v noci za mrazu ven a to nepravidelně. Já to mám taky tak.

      2. Autobusovem, autobusovem, to poznas – co dosud neznas – ulici od nadru doprava na vychod, kdyz stojis celem k nadru (prostuduj mapy.cz), misto hanebne Koruny, kde kdysi bylo autobusiste, je autobusiste nove. Prave nekde kolem nej se semo tamo parkuje za chechtak a nekde zadara. De vo to to misto najit, ja tamtady trajdala pesem (E s hackem, eS s hackem), tak jsem tak velky parkovaci pozor nedavala – ale misto tam bylo.
        Mno a k temu curanemu (C s hackem, E s carkou): zachody na vlakovem HK nadrazi jsou stale stejne bedne (prvni E s hackem a druhe s carkou!), jak byvaly za mych studentskych let. Myslim, ze i kdybych jela vlakem na vlak a prestupovala v Hradci, radsi bych se tu ulici dve prosla k Terminalu, a ne kvuli tomu, ze tam je to zadara. (Furt vidim vnitrnim mihotavym zrakem ceerenky z Kyjova, any pousteji curky, ze ja sem sem vubec psala… a ted mne omluv, musim bezet curat, NUTNE!)

        1. Terminal (AUTOBUSOVY) ma budovy dve stejne a v KAZDE se cura ZADARA pri pohledu CELEM k bufiku s bagetami VPRAVO v rohu.
          Chnachnaa… Uz se valim smichy delsi dobu a doufam, ze expedice skoncila. (rofl)

          A propos, to vite, ze pardubicke nadrazni zachodky vyhraly za sametace (carkovane A, hackovane C) nekolikrat v soutezi o nejhnusnejsi zachodky v zemi? (A to vubec nejni nic proti Tobe, Sharko!)
          Tak ja Vam neco povim – jsou furt hnusny stejne tak, jak byly tak v roce ’75, kdy jsem do nich prvne vstoupila. Jak byly i za totace a jak si cela rodina pamatuje.
          Pokud za posledni rok neprosly tedy nejakou vyznacnou obmenou…
          O cemz pochybuji.
          No a Hradecky jsem dycky mela hned za nima. Uchuch, se tu dneska uchechtam… Halt ME tema.

        2. Pisu zmatene, chudak Dede – kdyz stojis celem k nadrazi vlakovemu, bejvala Koruna byla ulici doleva, Terminal je doprava. Ulici nebo dve.
          Uff.

      3. …ja jsem teď právě na otočku v londýně o rýmičku přišla – krásně se mi tam dýchalo a přestala jsem tam za ten prodlouženej víkend kašlat i kejchat 8-)

  11. Já jsem ráda, jestli naše zvířecí bojovka někomu k něčemu bude. Protože podle mě je na tom nejlepší to, že se pes a člověk naučí spolupráci. Psovi nic nezakazujete, necháváte ho být psem, ale jen určujete pravidla.

    Je ale pravdou, že to je – aspoň pro člověka laika- běh na delší trať. Ovšem pro ještě většího laika, kterým je má drahá půle to zase pak vypadá jako slušná brnkačka. Před časem totiž komusi ze známých vykládal, že otázku zvěře jsme u nás jaksi vlastně ani moc řešit nemuseli :D:D:D :D. No je pravda, že on tedy nemusel, zato já naběhala – a to někdy doslova – dost kilometrů. Mohl mě vzít ďas a bouchla jsem :D:D jednak pro to, že teda jako moje práce byla neviditelná a byla jsem ten zneuznaný umělec :D :D, ale hlavně proto, že úplně vůbec nemám ráda šíření takovýhle věcí o loveckých psech. Páč si je pak pořídí úplně každý s tím, že nepředpokládá, že tohle je věc, kterou naopak přirozeně řešit musí :-)

  12. Milá Petro, co k tomu dodat? Prostě kdo umí…. A ty umíš být pro Ešuse vším, co potřebuje – vůdcem smečky, oporou, laskavou kamarádkou (h) A on ti to vrací jak může (h) (dog) (h)

    1. Krásné fotky. U žabek bylo taky nádherně, ale na procházku jsem šla jen do polí. Fotky úžasně zabahněného psa a včera zabahněného psa s břichem plným kudlibabek (a že se z té hadvábné srsti tahají pěkně blbě, zvlášť když se hezky zapracují ještě do toho bláta) by tak efektní nebyly. :)

    2. Pěkné fotky, však taky vyšlo počasí (sun) . S paní na Čipsíně jsme se viděly v Brně na výstavě (dog)

    3. Toho stromu bych se až bála, vypadá jako nějaká příšera. A kliky jsou úžasný. Zařazuju do hlavy a někde zneužiju.

    4. Milá Ygo (inlove) , tvoje fotky jsou tradičně nádherné – moc se mi líbila skupina podivných stromů, co byla podivná skupina stromů :P Jinak neměla jsi náhodou v druhé ruce vedle foťáku ještě i samopal? Já jen, že máš fotky prakticky úplně bez lidí… (wasntme)

      1. Nooo – ono to tam včera nááááhodou bylo téměř bez lidí (výrostky nebudeme ještě považovat za člověky (chuckle) ). Jenom před zámkem jich bylo pár, ale do zahrady se lidem moc nechtělo – přece jenom cestičky ještě z daleka nebyly blátaprosté.

        Ovšem jindy by se takový samopal s kadencí ta-ta-ta-ta-ta šikl – ony mi poslední dobou lezou davy na nervy, ty mám pak v kýblu a kdo se s tím má nosit (wait) !

    5. Pane jo, YGO, halt slunnej jih (clap) . Hezk (y)
      Vyrazili jsme taky (kousek od Prahy) – ovšem to se nedá srovnat. Ještě v pátek ležel všude sníh (pravda, během sobotního dopoledne sjel jako blesk).

    6. No prosím, kocour není doma a myši mají pré. Jak vytáhnu paty, už mi YGA pytlačí v revíru.
      A já v Brně potkala Zvířetnice, Moravské sestry Sylvu a Emtesku ( jenže ony nemají schnauzerhercny a tak se šly pídit za puntíkatými psy a trhači) a také jsem potkala Terezku s mladinkou Broučkou. Lidi, ta je pěkná! No, však je to taky oholený knírač, tož co by neee. Že?

  13. Petro,
    díky za velmi užitečný článek. My jsme se učili spolu s Eišou, jak reagovat na zvěř, protože kolem naší vesnice se srny, zajíci a bažanti vyskytují běžně. Je pravda, že Eiša vždycky vyběhla, ale po 10-ti metrech už stála a čekala, případně přiběhla ke mně. No a Gina se to naučila od mámy, když se rozběhla Eiša a já zavolala, zastavily se a přišly obě. Co obě milovaly a milují je plašit bažanty, to si vyloženě užívaly, ale to zas těm ptákům tolik neublíží (samozřejmě mimo období sezení na vejcích), aspoň si vytřepou z peří čmelíky (wave) To jenom já jsem z té vyletující hysterické drůbeže na infarkt. :D
    A tady je pár víceméně nepovedených fotek z výstavy psů v Brně: http://emteska.rajce.idnes.cz/Vystava_Brno_2011/

    1. No – proč nepovedených, moc krásné fotky. Konečně, když je krásný fotografovaný objekt … i když ti nej pejsci tam chyběli (chuckle) – třebas knírači … (rofl)

    2. Emtesko, fotky jsou moc hezké. Ta poslední je pro mě? Dalmatínci jsou krásní a vůbec všichni psové ale to koliátko mě potěšilo.

  14. Dobrý…
    Ono naučit se číst psa je důležité a naučit ho, že „kousat budu já“, jak je dole napsáno je strašně užitečný. U ohaře je výhoda, že „vystavuje“. Třeba dalmatin to vezme v běhu, ani nestačíš zareagovat. Ovšem tvoje metoda vypadá velmi dobře (nezamotává se ti 20m stopovačka? já i na kratší mám pocit, že nejvíc času strávám odmotáváním sebe a psa od keřů, stromů apod.). Myslím, že z tvé metody není nejdůležitější ten technický popis, ale to, jak dokážeš psovi vysvětlit, že tohle nemá dělat. Prostě mu vtlouci do kebule, že o způsobu „lovu oběda“ rozhoduješ ty. To se mi na tom moc líbí. Protože pes není blb a po nějakém tréningu dokáže pochopit, že ty zajíce nemá lovit ani na sídlišti, nejen na chalupě v poli. Pokud si vytvoříte vzájemnou důvěru, tak to funguje i v jiných situacích. A v extrémně nebezpečných situacích, třeba u frekventované silnice, stejně beru holky na vodítko. I když jim věřím, ale jsem opatrná a vím, že jedno selhání by mohlo být poslední.
    Ono se snadno řekne „poslušnost na 100%“ a „znám psa na 100% “ . I hodně zkušený cvičitel ti řekne, že psovi může „rupnout v bedně“ a udělá to, co by jindy nikdy neudělal. A to nejde o běžné psy, ale špičkové pracovní psy.
    Takže díky za prima článek a šikovnou metodu. A to, cos nezdůraznila – nutnost si vytvořit silný vztah se psem a mít trpělivost (až svatou) – to máš a děláš. A je to daleko důležitější, než technické detaily. Prostě tvůj pes tě respektuje, bez toho by ses nikam nedostala.

    1. PetraKTřeba dalmatin to vezme v běhu, ani nestačíš zareagovat. napsal:

      ………Třeba dalmatin to vezme v běhu, ani nestačíš zareagovat……….

      tohle by mě zajímalo. Jestli to tak doopravdy – bez jediný vteřiny- je. Já si spíš myslím, že to člověk nevypozoruje, že mu to tak v daný moment jen přijde. Jenže to by se zjistilo až poté,co by se vyzkoušela tahleta „ohaří“ metoda. Já si totiž myslím, že žádná šelma a péf furt ta šelma je, prostě nevyrazí hned z první. Teď pochopitelně nemluvím o tom, když psovi nečekaně v ystřelí pod čumákem zajíc. To je jiná, to se nezastaví ani ten ohař, ale o tom, kdy se za to zvěří právě CÍLENĚ JDE. Tam ten pes prostě si myslím, že nevypálí, musí si ověřit vítr, musí si ověřit kde ta zvěř je, velí mu to prastará matka příroda, jinak by nic neulovil, nemůže jednat bezhlavě.A na tom to celý je postavený, přes tohle se ten pes naučí se ovládat. A když mu pak ten zajíc před tou kušnou vystřelí, už je snadnější ho ovládnout.

      Vím že stejnou metodou slečna odnaučila lovit rozlovenou a dospělou jagošku. A to je – podle mého názoru – dost velkej oříšek. Spíš kokosák už :D, páč to jsou magoři, co jdou bezhlavě z první. Jenže relativně bezhlavě, to podle mě přijde jen nám lidem.

      1. no jo, jenže dalmatin doopravdy není lovec. Dalmatin prostě běhá a běhá a když v tom fofru náhodou narazí na stopu která vede jeho směrem zařadí vyšší rychlost.
        Když Gwendě vystřelí zajíc pod nohama, hlavně se šíleně lekne (Gwenda) popřemýšlí a buď přijde žalovat nebo ho prožene. A protože je obvykle u kola (nebo dokonce táhne), prohání zajíce během po cestě a když zajíc běží po poli souběžně s námi proběhnou se všichni.
        Puuudl je jiný kalibr. Když pudl odhalí kořist a zavelí k útoku mám lovící smečku. Mám jedinou šanci. Vzít nohy na ramena a utíkat domů, co mi pantofle stačí. První mě dohoní Gweny, tu to nebaví, druhá přiběhne Bony, protože zajíci a Ronymu nestačí. Jen jednou se mi podařilo doběhnout domu dřív než Ronymu a zabouchnout mu branku před nosem. Bez kola prostě nemám šanci (sweat)
        Takže když nastane malér a psí běžecká trasa se náhodou začne odchylovat od mojí, nezbývá mi než doufat, že myslivci spí.

        1. No vidíš, mého pudlíka (střeďák) lovení nikdy ani nenapadlo – tam nebylo co zakazovat. Teda jednou jsem udělala totální pitomost – poslala jsem ho na srnu, prostě jsem chtěla vědět co udělá (headbang) (budiž mi omluvou moje tehdejší mládí, ale nafackovat bych zasloužila). Asi třikrát se mě zeptal jestli to opravdu myslím vážně, jestli má fakt letět a honit srnku. Pak poslechl. A nedal se odvolat. Těch pár minut než se vrátil bylo nekonečných a jen a jen moje chyba. Naštěstí mi to pes nevrátil a dál pokračoval v nelovení.

          1. naše Bonnie (trpaslík) je tak trochu exot. Byla skoro do půl roku vychovaná v bytě a poprvé viděla trávu a venku vůbec když jsme jí vezli od chovatelky. A je závislák. Vyskytuje se na klíně, na křesle ze kterého vidí na paničku a na sedačce auta, ze kterého vidí na paničku. Taky pod bundou a na krku. Když je nejistá, nevzdaluje se na vzdálenost dvou kroků.
            A tady je kámen úrazu – nemá přivolání. Nelze naučit přivolání psa, který volno provede tak, že se ti postaví dvacet centimetrů za paty (a pak není vidět). Neschováš se, neutečeš, jsi trvale pod dozorem, psa máš za zadkem nebo na hlavě.
            A najednou se objeví ten správný zajíc. Nastane totální výpadek, pes vyráží a je neuřvatelný. Pal to čert, ona zajíce neuloví a při její velikosti a zbarvení jí myslivci nijak neohrožují, ale velí dvěma dalmatinům a to už je úderná jednotka, a malér na spadnutí.
            Bohužel má tendence stejným způsobem provokovat rvačky. Puuudl si začne a dalmatini to schytají. Troubové. A madam se šklebí, sedí mi na botě a zlomyslně se culí

  15. Něco k tématu (nod)

    Téměř každý pes slyší,ale jen málo který poslouchá. Mluvit do psa je stejně smysluplné,jako mluvit do dubu (wasntme) (wave)

  16. Milá PetroK., moc jsem se pobavil (to u tvých článků vždycky) a poučil taky. Protože se v dohledné době nemíním stát alfou žádného psa (musel bych se při své povaze do téhle role hodně nutit), tak poučil možná trochu jinak než ty skutečné „alfy“. To, co ti, jak sama říkáš – empiricky a na základě samostudia :) – vyšlo pro Náčelníka Zrzavce, totiž zapadá do etologie psovitých šelem jako puzzle. Prostě „alfa“ jsi tu ty, a stejně tak jako tady ioannina psala ten povel „K noze! Kousat tu budu já!“ , tak Ešík je skvělý, že „oběd“ našel, ale od lovu (nebo nelovu, podle tvého uvážení) jsi ty a nikdo jiný… Bylo to moc zajímavé čtení a jste (*) (*) oba, zvlášť při Ešusím temperamentu… Dík.

    1. Jo – a to moje poučení spočívá ve zjištění : Hele, ono to funguje tak, jak to psali v knihách! Nebudu sice s výkřikem „Heuréka!“ pobíhat ulicemi zabalen jsa pouze do ručníku, ale každý takový objev, že totiž něčí objev doopravdy funguje, člověka potěší. Co, potěší: nadchne. Protože dává naději, že i ostatní objevy fungují – jen já jsem na to zatím třeba nepřišel… :D

      1. Neztrácej naději! Svět je sice nekonečnej a furt se rozšiřuje, a tudíž je z definice nepoznatelnej, ale o jednotlivejch kouscích světa to nikdo netvrdil! :)

        Já jsem se od Penny naučila strašně moc. Ona přišla jako naprosto soběstačná, sebevědomá, ale zároveň ostražitá a důvěřivo-nedůvěřivá, stylem „já ti teda věřím, ale nechávám si rezervu, a když mě přesvědčíš, že se nemýlím… “ A přesvědčovala jsem ji, asi dva roky a pak při každý katastrofě typu ten vlčák znovu; tak, že jsem do puntíku plnila povinnosti Velkýho Psa: všichni členové smečky mají kde spát, ti, komu je momentálně špatně, mají právo na pohodlnější pelech a teplo. Všichni členové smečky mají co žrát. Všichni členové smečky jsou v bezpečí. Je-li nablízku nebezpečí, Velkej Pes vyjednává a bojuje, a pokud výslovně nezavelí, nepleťte se mu pod zuby.
        Totálně jsem to u ní vyhrála v momentě, kdy mi do ní jeden chlápek kopl tak, že odletěla, a já tomu chlápkovi vzápětí natrhla p*del.
        (Jsem tehdy byla ve svý nejlepší závodní formě… neměl mě naštvat. (devil) )

        Ale obrovskou roli hraje její velikánská láska. Ona nepotřebuje ňamky. Ona dělá, co chci, prostě proto, že je šťastná, když ji chválím.
        Nezažít si toho špatnýho prvního půl roku, asi by pro ni dobrý slovo nemělo takovou váhu…

        1. Milá Ioannino, tohle by se mohlo tesat – ne každému dojde, že dělat Velkého Psa je veliká zodpovědnost a někdy taky dřina. Moji rozcapenci si špatné časy s lidmi neužili, ale jejich takřka absolutní důvěru se mi získat taky podařilo. A díky tomu jsme mohli s vesnickými chasníky Nazgúly objevovat Evropu a přežili jsme všichni (i Evropa :D ) bez následků, stejně jako Berry přežila všechna ta omezení na cestách, tlačenice na nádražích, hlučnou dopravu, tramvaje, houkačky a rámusející vlaky bez mrknutí, byť je mladičká a vyrůstala na tichém idylickém venkově.
          Penny je šťastná, že tě má (inlove) A strašně se mi líbilo, jak jsi zatočila s tím chlapem, co ji kopnul – člověka blaží kdykoliv slyší, že aspoň jednou surovec nedokázal mít navrch (y)

          1. … tři surovci… (blush)
            … jeden se mě dodnes bojí – ten, co jsem s ním deset minut třepala ve vzduchu, protože ho nebylo kam hodit, na asfaltu by se mi rozbil a tráva kolem nebyla… tak ten se mi vyhejbá… (blush)
            :P

            1. já jsem hodnááááááááááááááááááááááááááá. Já nic nedělááááááááááááááám. Tedy do rukou bych se ti dostat nechtěla, ale věřím, že v některých situacích ruční vysvětlení je ta nejefektivnější věc. No, s já chlapem nezatřesu a tak musím doufat, že to nebudu potřebovat.

              1. Neboj :) já většinou mlátím jenom namyšlený kr*t**ky :) jo a ještě, mnohem častěji, svoje žáky, a ty to dokonce učím, takže občas se snažej zmlátit oni mě a když se jim to povede, tak je pochválím… :)
                … ale jinak jsem neškodná… :) (devil) (angel)

        2. Nevěř tomu, že potřeba lásky a bezpečí je dána tím, že měla Penny špatné zkušenosti. Moje holky nikdy špatnou zkušenost neměly a jediný rozdíl je, že hlavně Ája nepovažuje kus žvance za důležitý. Jinak systém „nepleť se Velkému psu pod zuby, on si to s útočníkem vyřídí“ (zatím jsem jen 2x vyřizovala se psem, s chlapem naštěstí ne ;) ) u nás funguje také. A necvičíme na pamlsky, holky nemají zájem. Společná práce a pochvala je pro ně daleko víc.
          Je to hlavně otázka vzájemného vztahu a možná povahy psa. Znám psy se špatnou zkušeností – jsou tak nezávislí, že až mrazí. Prostě pán je pro ně „dej sem to žrádlo a nepleť se mi do věcí“. Nikdy si cestu k člověku nenašli (třeba Matylda by mohla vyprávět, před Borůvkou měla jednu nalezenkyni…). Nevěřím na „vděčnost“ nalezence. Někdy to vyjde, někdy ne. Pes pojem vděčnost nezná. Pojem láska ano.

          1. No jo, to mě vyléčilo ze všech těch dojemných příběhů o tom, že KAŽDÝ pes z útulku je nesmírně vděčný a od prvního okamžiku svou novou rodinu miluje. Vracela se tam zpátky nadšená, že jde domů, když jsme ji na žádost útulku vezli zpátky. Já a můj muž jsme jí už byli ukradení.
            Borůvce jsem Velkého psa dělala jednou, když k ní doběhl ohař s košíkem na hubě (panička daleko – spíš chůva, hlídala ho babička, protože mladí neměli na psa čas) a tím košíkem ji otloukal. Borůvice mu byla po kolena a navíc byla ještě mladinká. Tak jsem psa popadla za obojek a dovlekla ho zpátky k té bábince. Ta se mi omluvila a vzala si ho na vodítko. Borůvka na to koukala se silným zadostiučiněním a řekla bych, že kdykoli nastane problém, očekává, že ho jako šéfová vyřeším.

            1. Jojo, pes spokojeně pokukující zpovzdálí, jak Velkej Pes řeší…
              U nás to dovedla k dokonalosti Nessy. Měly jsme ji půl roku (je útulková), abychom ji pro máti socializovaly a všeobecně okopaly. Ve smečce byla „to nový štěně“. Což snášela, jelikož to mělo řadu výhod. Například bylo možno přitočit se k nějakýmu většímu psovi, vyprovokovat ho ke hře, pak písknout „on na mě šlááááp, on mi ublííížil!!!“ – a přiřítila se Penny: „KDO mi tu ŠLÁPL na MOJE štěně!!!“
              A Nessy odťapala stranou a odtud doslova strouhala mrkvičku.
              Já mám jenom dvě nohy, já bývala na místě poslední – až se tam už všichni kolem káceli smíchy. Včetně mě.
              Jo, to byl ten půlrok, kdy byla Penny strašně utahaná… poctivka moje.
              Pro představu – Nessy má asi sedm kilo. Teda měla, máti si ji pořádně vykrmila…

              Muselo to bejt zklamání, když jste si se psem takhle nesedli – ale teďka máš už dobrou smečku, ta ti to vynahradí… (h)

  17. Milá Petro, tohle vědět před deseti lety, to bych si odpustila nejeden nervák! Jenže tehdy jsem udělal několik chyb, které se nešťastně zkombinovaly. Jednak jsem neznala zvěř – u nás na horách je zvěř pořád ještě plachá a vidět srnky je štěstí a umění. Tady kolem vsi mají myslivci zvěř snad ochočenou, nebo co – popravdě běžící pes je snad to jediné, co ji dokáže vyplašit. Copak srnky, ty jen hloupě stojí a koukají, ale srnci milují adrenalin a doslova chodí provokovat. No a v době, kdy jsem ještě po spatření srn chodila ve vytržení volat „hele srnky“, jsme si pořídili dvě chodská štěňata a průšvih byl, že jedno z nich byl Daník – půlkou své povahy vlčí tulák. No a do třetice první těsné setkání s na dálku neviděnou zvěří a volnými psy zažil tehdy jedenáctiletý Marek a psi mu prostě zdrhli. Celé další dva roky byly vycházky čistý adrenalin – cvičit na volno psy, nechat je běhat a každou zvěř vidět první, abych je uvázala včas. Většinou se to povedlo, mnohokrát ovšem nikoliv. Na cvičáku byli dobří (Daník) a výborní (Kazan), ale kontakt se zvěří jsme zvládali strašně pomalu – popravdě rozdíl byl jen v tom, jak rychle se mi vraceli. Ty časy jsme stále zkracovali a v Norsku, přestože se zamilovali do losů a vyhlásili vendetu jezevcům jsme už velké problémy neměli – resp. vyběhli mi vždy, ale rychle se vraceli. V Anglii jsme potkávali hlavně ptáky, králíky a lišky, tam to bylo v pohodě. Takže Berry zatím nehoní a neloví – ale jen proto, že jsem měla štěstí a trénovala jsem ji na místě, kde vysoká zvěř má k životu soukromé lesy a ve veřejných se prakticky nevyskytuje. Ráda ovšem plaší ptáky (a tady na vsi objevila slepice – díky bohu jen za plotem – to je zájmu!) a nedělám si iluze, že ji srnky budou zajímat taky. Co mrzlo, tak se tady srny držely z dohledu, takže je poprvé potkal až včera Martin (já kašlu a kýchám doma) a díky tomu, že srny jen stály a nepovažovaly za nutné se pohnout, psy zařváním zastavil prakticky hned. Ale trénovat musím a jsem moc vděčná za návod, jak na to (však jsem o něj loudila pěkně dlouho!) Takže díky moc, milá Petro (inlove)

    1. Dede – já si tak myslím, že Berry srnky prostě ….. vysedí :D :D. Nevím, jestli ještě takhle řeší „problémy“, když na ně narazí, ale pamatuju si, jak mě to hrozně rozesmálo, tenhle její způsob řešení, když jsem to četla. Je to hrozně roztomilý. Tak třeba….třeba bude vyseďovat aji ty zvířátka??? Pak by teda byla spíš setr, než ovčák, to je pravda, páč setři zvěř taky „vyseďujou“ :D

  18. Petro díky moc za článeček. Už jsem si ho uložila. Zajíce jsme s Yummi nějak (fakt ani nevím jak se nám to podařilo) zvládli, že sice za nima pár skoků vyběhne, ale na zavolání se okamžitě vrací zpátky. Problém však máme pořád se srnkama. To vypne mozek a letí. A já trnu strachy kdy mi ju nějaký panáček v zeleném oprávněně picne. Až bude po mláděcím období začneme trénovat. Teda u srneček, Yummča má mláděcí období už dávno za sebou :D

  19. Jéžiš Petro – moc děkuju za tento článek, neboť Brůča JE převlečený ohař – nasadí čenicháč a jede … za ní cestička vysátého prachu. Přiznávám – já ji nemám tak moc zmáknutou. takže většinu procházky se mnou je na stopovačce (ale jsem masochistka – pouštím ji na poli, protože miluju pohled na její úžasný běh – a pak se nervuju, když zajede do roští a URČITĚ tam požírá kočičince). Ovšem s Terkou chodí sice na couračce, ale na volno – a to i v lese. Na druhou stranu – jejich venčení není žádná procházka podvečerním parkem, ale nácvik na maraton v chůzi (chuckle) .
    Takže tisknu a Terce předám.

  20. Nooooo, Blesan neloví …. on pase …. a takový stádo koní nebo krav má bejt pěkně pohromadě, že jo ……. slepice konec konců taky ….. |-( :D

    1. Samozřejmě, že má být pohromadě! Blesánek ví, co se na správného pastevce sluší. Spřátelený berňák Barnabáš taky. A prima je, když takový pes navíc ještě zachraňuje, třebaže to nemá jako pastevec v popisu práce. Jeden Blesanův soukmenovec takhle dával dohromasy „stádečko“, i když jeho část mu uprchla do vody. To byl pak problém…

      1. A což teprv, když opodál stojí majitel a říká: „Pani, ty koně ho určitě kopnou…“
        Chyba je, že když byl štěně chodila Irena jezdit na koni a brala Blesánka sebou. No a koníčci jsou přece kamarádi, že jo … :)

  21. Petro, zajímavé, velmi zajímavé. Protože bydlím v prostředí, kdy nám zvěř chodí do slova a do písmene, kolem plotu a pes z druhé strany na plotu visí a ječí jak na nože a my nejsme doma, ale v práci, mám opravdu mám, už třicet let se všemi třemi knírajdami, které jsem měla, problémy se zvěří. Klérka nakonec na vycházkách v lese skončila na osmimetrovém samonavíjecím vodítku, protože já jak jsem stárla, jsem už nevydržela strachem o ni s nervama. Dnes už je to stará dáma, které pachy zvěře nic neříkají. Ale kamarádka má pětiměsíční knírajdu, tak ji článek přeposílám (y) (wave) . Díky a mávám.

  22. Penny umí lovit. Vzhledem k tomu, že jinak by těch pár ztracených týdnů na začátku svého života nepřežila, umí se uživit. Ale obvykle loví to, co jde snadno chytit – myši a tak. (Rekord je cca 20 za jednu cestu kolem řeky – ta louka jich byla plná. )
    Zajíce mi taky měla tendence honit, ale naštěstí je paničkomaniak a miluje mě tak převelikou láskou, že když stihnu zavelet v tom momentě strnutí, vzdá se lákavé myšlenky na hon a přijde. Když to nestihnu, původně vypínala mozek a běžela, později se otáčela na nějaké třetí, čtvrté zařvání.
    (Je fakt, že jsem ji cepovala, že se přijde na *první* povel, ne až si panička vyřve plíce. Při její pohyblivosti to bylo nezbytné. )
    Z mladých a nevybouřených let máme jednu ukázkovou blamáž. Penny lovila traktor. Přísahám, že na tom obzoru opravdu vypadal jako trochu divnej zajíc. Zblízka už prý ne. Řvala jsem: „Vrať se, to je moc velký, to si na zahradě nezahrabeš!“ – a traktorista i já jsme se mohli uválet smíchy. Pejska se tvářila jako že ona nic, on po tom poli běžel a jódloval někdo úplně jinej, přece… :-D
    No a tam někde začalo to zastavení, když panička poručí (než se vypne mozek) .

    Takhle, jak to, Petro, popisuješ, jsme odnaučovaly napadání vlčáků. Dokud ji ta vlčáčice, co ji její takypáneček trénoval na trhání koťat, neprohnala po celým sídlišti, neměla Penny s vlčákama problém. Po tom prohnání měla tendenci odstraňovat nám „ty strašné nebezpečné psy“ z cesty. Vžil se povel „K noze, kousat tu budu já!“ :-)

    1. …………. Penny lovila traktor. Přísahám, že na tom obzoru opravdu vypadal jako trochu divnej zajíc. Zblízka už prý ne. Řvala jsem: „Vrať se, to je moc velký, to si na zahradě nezahrabeš!“ – a traktorista i já jsme se mohli uválet smíchy. Pejska se tvářila jako že ona nic, on po tom poli běžel a jódloval někdo úplně jinej, přece…………

      :D:D:D:D:D jo to taky znám. Taky jsme měli potíž s traktorem :D ne tedy loveckou, ale bojovou. Hošíček ho šel zahnat, páč se mu zdálo, že se nebezpečně přibližuje, když se přiblížil docela, propadl Hošíček panice :D :D

      a loveckou máme zase s čápem……… to je původně v podstatě takovej malinkatej ptáček v dálce, tak štěně srdnatě vyrazí,v průběhu cesty – uměrně tomu, jak se malilinkatej ptáček zvětšuje, se oproti tomu zmenšuje rychlost běhu, až se zcela vyplesklé štěně zastaví docela a radši se nehejbe, páč co kbyby ho ten olbřímí fták sezobnul :D

      1. Hmmm, tak traktor málem šla lovit Ginny na zkouškách, naštěstí včas usoudila, že TO tedy páník přinést nechce.
        A perspektiva… Bekina, naprosto nelovecký dalmatin, která se bála chytit myš, milovala vyhánění ptáků. Vždy před ní ulítli,tak to považovala za bezpečnou hru. Až jednou…. Na poli ležely labutě, předtím nakrmené řepkou a líné… (bylo to v zimě, labutě hodně lidí krmilo, tak rozhodně nestrádaly). Beky vyběhla, labuť pořád otálela. Na poslední chvíli se chtěla labuť zvednout, ale nestihla to a obě se srazily. Labuť udělala kotrmelec na jednu stranu, Bekina na druhou. Obě zřetelně otřesené. Labuť odlétla na řeku, kde uraženě pokejhávala, Bekina předváděla hrooozně hodného a poslušného pejska a my se váleli smíchy. Myslím, že jen málo psů se někdy v životě srazilo s labutí. Od té doby si jicj nevšimla.

        1. jo tohle si říkám už hodně dlouho- škoda, že ta zvěř neudělá to, co by pes nikdy nečekal. Místo aby šla od něj, šla by do něj :D:Dto by byla hodně rychlá škola odnaučování lovení :D :D. Pochopitelně je to s nadsázkou a mluvím o psu, který není rozlovený, ale myslím, že v hodně případech by to zafungovalo. ZnámÉ se takhle ukáznil ohař, když se dle svého obyčeje rozradostněně vrhnul do křovíčka s předtuchou dobré zábavy se srnkou a hle! On tam obří jelínek a nebojsa k tomu :D:D:D, tak to vzal milý ohař sprintem za pánčičkou a už nikdá nikdá nelovil :D

  23. Milá Petro, článek si musím nechat na večer. Jen v rychlosti jednu čerstvou (včerejší) loveckou zkušenost s Ankou. U nás v rokličce je hodně bažantů, zrovna včera jeden chodil za potokem. Anka k němu sice přeskočila, ale na FUJ se zastavila a jen ho čumovala – chodila metr za ním podle vody. Škoda, že jsem neměla foťák.
    Ale nepřikládám to nějakému výcviku, není to má zásluha, že nelovila, ona jen byla trochu zvědavá a trochu se bála. (chuckle) (h) To Píďa, ta byla jiná! Kradla mrkve a honila srnky, jojo, velký, eh, kulatě hedvábný hříšník to byl. (h)
    Přeju všem krásný den!

    (ke všemu při pindělků 3+9, chjo)

  24. Bažanti a křepelky? Po prvním pokusu o jejich lov psa přestaly zajímat – tohle mi uletí, za tím nemá cenu vyrážet. Slepice jsou něco jiného, ty lítají málo.
    Jinak ta metodika vypadá zajímavě, až teda na to cpaní odměny psovi který o ni nestojí a veliké jásání – odměna o kterou pes nemá zájem není odměna. A emoce je lepší spíš obecně uklidňovat než ještě přidávat. ALE v lese samozřejmě psa vodítkuješ, hlídáš, poveluješ… pak vylezeš ráno před panelák a než rozlepíš oči vidíš jen zdrhajícího zajíce a v těsném závěsu psa. Pošleš psejka na dlouhé cestě počůrat keřík u benzínky dva metry od stojanu – a on pod ním seděl zajíc… A vlastně není potřeba zvěř vidět, stačí ji cítit. A vlastně ji ani nemusí cítit, stačí vědět že v těch lesích okolo zvěř JE. Na vodítku (stopovačce) psejk vzorně přechází okolo srnek bez pokusu vyrazit, o dva kilometry dál mu na louce hodíš aportík, pes uchopí aportík a nezměněnou rychlostí mizí do pryč – aport po pár metrech pustí. Pak to psejk vylepší, protože zdrhnout ti před očima si netroufá – čeká na okamžik kdy si jej na vteřinu přestaneš všímat. Dvě hodiny se drží u tebe, nadšeně přilítne na každé zavolání, o zvěř se vůůůbec nezajímá. Pak ti zazvoní telefon, tak jej vylovíš z kapsy, zvedneš, rozhlídneš se… a rovnou hovor přerušuješ – nemáš psa.
    Ale jinak – jde to a tenhle návod vůbec není špatný.

    1. ……….Ale jinak – jde to ….

      a to se mi hned ulevilo

      …………až teda na to cpaní odměny psovi………….

      a já jsem někde psala, že jsem mu jí cpala? :O

      …….tak jej vylovíš z kapsy, zvedneš, rozhlídneš se…..

      ne nevylovím, nezvednu. Pokud jsem se psem a cvičím s ním, tak ne, nezvednu. Věnuju se jen tomu psovi, to stejné při procházce. Mluvím o období, kdy zvěř a poslušnost není zvládnutá.

      1. To není o telefonu, stačí se otočit na druhého člověka, blbě uklouznout, cokoliv. Pokud tě pes předtím poslouchá na sebemenší posunek, máte odšlápnuto dvacet kilometrů po lesích a polích, viděli jste hromady zvěře, tak tě v tu chvíli fakt nenapadne, že ANI NA VTEŘINU. Nebo tebe fakt jo? Jsem se psem 24 hodin denně, takže „pokud jsem se psem, věnuju se psovi“ fakt nejde. Na zvěř narazíš kdykoliv kdekoliv, víkendy trávím v lesích – nechodím se psem na procházku na hodinu, ale na půl dne a po obědě znovu, vracíme se potmě. Jestli v takovém režimu dokážeš nespustit psa z očí ani na vteřinu, tak jsi fakt dobrá, já to nedokážu. „Období kdy zvěř a poslušnost není zvládnutá“ se pozná jak? – v době kdy už jsem psa na fleku odvolala od zvěře před čumákem a měli jsme pár zkoušek poslušnosti (ne „prolezlých“ ale výborných), to bylo jaké období?
        Aby jsme si rozumněli – už si ho nemusím hlídat, nesnaží se zdrhnout, můžu jít na houby a opravdu se dívat po houbách, můžu vzít jiného psa a řešit jeho, můžu nechat Bardu volně před chatou, Barda funguje – a bez povelů. To bývá taky problém téhle metody – pes vyrazí, dostane povel, poslechne. Ale když povel nedostane? Tys to napsala dobře – dávat povel NEŽ vyrazí a tím jej naučit nevyrážet, ale praxe bývá jiná. Zejména u jiných plemen, ohaři by přece jen měli mít v krvi hlavně to vystavování – ukazování zvěře pánovi. Často taky bývá problém při odepnutí stopovačky – tuhle fázi jsi v článku nějak vynechala – prostě jsi ji jednou nedala, nebo jsi postupně zkracovala? Zkracování je mnohem lepší, ale i tady platí, že pes není blbej.

        1. Často taky bývá problém při odepnutí stopovačky – tuhle fázi jsi v článku nějak vynechala – prostě jsi ji jednou nedala, nebo jsi postupně zkracovala?…………..

          tady jsem to psala|:……………..A pak časem tu stopku sundáte a začnete „pracovat“ se psem ve své blízkosti, aby byl ve vašem dosahu. Je to jakoby celé odznovu – co se vzdálenosti týče. Takže psa budete nejdřív povelovat ve své blízkosti, pak mu dáte o pár metrů víc důvěry, zase o trochu víc důvěry až jednoho dne zjistíte, že vám to spolu funguje, že vás tahle hra spojila a že vás oba baví a hlavně, že vás pes poslouchá…………….

          nepracovala jsem se stopovačkou, jako klasickou stopovačkou, to tam taky píšu, ale jako s dlouhým vodítkem, s delším vodítkem, ještě delším…. předlouhým vodítkem. Stejně jako když učíš psa jakýkoliv jiný povel. nejdřív u nohy, kousek od nohy, ještě dál od nohy, na celou dýlku vodítka… bez vodítka u nohy, kousek dál od nohy, ještě dál od nohy…. navolno.

          ……………Na zvěř narazíš kdykoliv kdekoliv, víkendy trávím v lesích – nechodím se psem na procházku na hodinu, ale na půl dne a po obědě znovu, vracíme se potmě…………….

          ano u nás je to stejně, zvěř máme v hojném počtu taky všude. Dokonce aji tuhle na podestě před berákem :D :D. Já nevím, prostě mám furt oči na psu :-) i proto s námi není moc ideální venčení, jde-li se mnou někdo jiný, asi nebývám moc zábavná :D :D, ale já jsem venku pro toho psa a ne pro to, abych s někým povídala. Dostanel-li se mi v takový moment mimo zorné pole, stahuju hu k sobě s povelem: Seš daleko!, kdy mi stačí že se objeví na viděnou :-)

          1. Jenže jsou psi co ti budou 100% makat na stopce (jedno jak použité) a v okamžiku odepnutí, třeba po dvou měsících JSOU VOLNÍ a VÍ TO. A povel, byť třeba na psa skoro u nohy, v okamžiku kdy pes nechce, nefunguje. Proto je lepší stopku postupně zkracovat, jsou psi co musí mít na krku aspoň karabinu.
            Ale jestli ještě pořád musíš hlídat psa kam kouká, tak to neberu jako nelovení. Takhle musím hlídat ve městě fujtajbly – taky mi je nežere, když ho hlídám. Takže žere. Chci jít po lese, mít ruce v kapsách, koukat po hřibech, stromech a srnkách, v noci po hvězdách. Teda já to tak dělám. Vloni mě psejk až překvapil tím že jsem mohla hledat hřiby a psa mít sebou prostě jako doprovod – netáhne se mi u nohy, ale ani se nesnaží zdrhnout, čenichá si tak nějak okolo, občas se přijde ukázat nebo si ho přivolám… tohle považuju za standart. No, popravdě, považuju to za nudu, takže jsem se spíš zhrozila že už je MOC hodný, ale to neřeš, já jsem divná (rofl) . To neustálé hlídání beru jako přechodnou fázi mezi „uteču za vším“ a „neuteču nikdy“, ukončený výcvik nelovení je „neuteču nikdy“. S bíglem ta přechodná fáze trvala do čtyř let, s ostatními psy stačilo pár procházek.
            Ještě k tomu okamžiku strnutí – možná to půjde vysledovat u psů kteří zdrhají jen za zvěří – na viděnou, ale co u těch co jim stačí teplejší stopa? A u psa, kterému jako důvod ke zdrhnutí stačí že před hodinou přešel přes čerstvou stopu a teď ses na okamžik otočila? TEĎ nevidí a necítí nic, ale ví kam se má vrátit aby cítil a honil a celou tu hodinu se tváří jako andílek a přitom čeká…

            1. Pes je živej tvor, ne stroj. Živí tvorové můžou mít nepředvídatelný zkraty. Lidi je mají taky.
              Tvoje prosazování sta procent mi zavání strojovostí…
              Přestože mám psa, kterej je spolehlivej a všechno, když jsem s ním venku, chovám se stejně, jako když jsem s cca čtyřletým dítětem. Mám zodpovědnost. Odvádíme každej svůj díl práce, pes i já, a tak jsme ještě pořád naživu, nepřejetí, nezakousnutí, neotrávení a tak.
              Ale já jsem člověk, já jsem k sobě psa připoutala, já jsem ho vzala tam, kde teď je, a tudíž mám zodpovědnost já.
              Proto dávám pozor.
              I na tu Penny, která chodila k nemocnejm lidem, která je naučená, že ona si hlídá mě a tak dál a tak podobně.
              Právě na ni. Protože ji mám ráda a nechci si vyčítat nějakou hloupou, zbytečnou chybu.
              Neznamená to, že půjde pořád u nohy. Má většinou volno. Ona.
              Já… si ji hlídám. To je moje práce.
              Její práce je upozornit mě na okolí, nechat mě rozhodnout a poslechnout.
              A někdy je její práce řešit po svém. Třeba když je pohromadě s člověkem, co mu musí otočit ruku, aby mu do ní mohla vložit balonek, kterej on pak pustí. Tam je to její práce.
              A i tam ji hlídám. Tak, abych jí nepřekážela. Tak, aby mohla fungovat na maximum svojí kapacity.
              Ale ani takovej pes nemůže mít sto procent. Protože je živej. Protože je občas unavenej nebo rozptýlenej. Stejně jako já.

              1. Pokud bych se řídila tím že nikdy nic není 100%, musela bych mít na psejkovi náhubek – co kdyby náhodou kousl, nevadí že běhá s cizíma dětma za piškot, že na ubližování nereaguje kousnutím, že nikdy nikoho, všechno je jednou poprvé. Taky bych ho musela mít furt na vodítku – dokonce by to bylo oprávněnější, protože on ví kdy na něj můžu a kdy ne – pokud poslechne, tak je to jeho volba – co když jednou neposlechne? Skočí pod auto, uteče,… (co já vím co všechno může pes udělat?)
                No dobrá, pravděpodobnost obojího je mizivá, tak aspoň ten obojek se známkou bych mu dávat měla, že? No… měla bych… nedávám (ale dávala jsem dlouho!). VÍM. Protože on taky ví. Já mu hodně věřím a pokud to jde snažím se mu vyhovět. Pozor, nenechám si od psa poroučet, ale slušné žádosti povoluji a co mi nevadí neřeším. On mi taky věří a respektuje moje vedení. Ostatně on by si taky mohl říct „radši toho psa sežeru, panička není 100%, co když mě neochrání“. Takhle to prostě nefunguje. Jasně, je pitomost nechat lovce nezajištěného a doufat že tentokrát se rozhodne zůstat. Ale stejně tak je pitomost řídit se tím že „co kdyby náhodou“ a psa zbytečně uvazovat, náhubkovat, hlídat. Radši zamakám na tom aby pes fungoval a PAK dám ruce dokapes a koukám po okolí. Chodím do lesa koukat na srnky, ne na psa. Ostatně, když budu řešit „co kdyby“, tak strachy nevyjdu na ulici – co kdyby mě přejelo auto nebo unesli ufoni?

                  1. Můžu ještě? (prosím nestřílet!)
                    100% u mě neznamená že na každé „sedni“ pes sedne, to moc nejde (jde, ale…). Ale že jej k tomu sedni nakonec vždycky dokážu přivést. Někdy nenápadným posunkem, jindy už to dá práci, ale nakonec se vše vyřeší. Se psem žiju, vím jak v které situaci reaguje, vím zhruba jak přemýšlí, párkrát jsme řešili nějaké ty krizovky, …
                    Je to samozřejmě u každého psa jiné, splašeného choďáka jsem si dlouho netroufla pustit ve městě, prostě proto že je splašený a čas na řešení průšvihu krátký. Barouš měl naopak odmalička město volnější, protože zákaz vstupu do silnice respektoval, zvířátka se dají uhlídat a všechno ostatní se dá řešit. Teď občas venčím bíglici a u ní naopak vím, že kdybych to vodítko odepla, jedno kde a kdy, jen tak ji neuvidím. Tak se podle toho chovám a dávám si sakra pozor. Ale u ní je to o majitelích (envy)

                    1. Víš co, můžeš, co chceš, máme svobodu projevu, ale počítej s tím, že na člověka, kterej přeučil devítiletýho osleplýho psa na chození podle povelů po zvuku tak, že ten pes dožil na volno a dokonce na volno i plaval, a z momentálního nalezence si udělal jen tak pro srandu králíkům asistenčního psa, přestože je na to to zvíře malý, nějaký sedni asi moc nezapůsobí…
                      Hele, taky není vyloučený, že mluvíme o tomtéž, jenom tomu každá říkáme jinak…
                      A teď už jdu zcela pacifisticky mlátit žáky, tak čauvec.

                    2. Dosaď si místo sedni co chceš – přivolání, zastavení,…
                      No ale vždyť o tom to je – taky bys určitě našla milión důvodů proč toho slepého psa navolno nepouštět – co kdyby zazmatkoval, co kdyby k němu někdo hodil petardu, co kdyby… přesto jsi ho pouštěla. Asi (určitě) se blbě vyjadřuju, prostě když je spolehlivost 99,9%, tak tu poslední desetinku risknu, nějak ukočíruju,… Nebudu držet psa na trvale vodítku protože „nic není 100%“. A zároveň naopak, nebudu riskovat že „nikdo nepůjde, nic nepojede“ když mám ovladatelnost stěží na 50%, nejdřív zvyšuji ovladatelnost, pak teprve dávám volnost.

            2. ………To neustálé hlídání beru jako přechodnou fázi mezi „uteču za vším“ a „neuteču nikdy“, ukončený výcvik nelovení je „neuteču nikdy“……………

              nemám na mysli hlídání – myslím, že Ešusa hlídat nemusím, nebo teda takhle – zase všechno se může změnit, že?? – takže v tento moment ho hlídat nemusím :D :D, neb nikdy neříkej nikdy… ale prostě chci vědět kde se mi pes v terénu pohybuje, jako ohař má jinej akční rádius než bude mít panelákový labrador od sousedů, při vycházce, když necvičíme, nebo si nehrajem má volno, to volno obnáší opravdu volno, takže je ode mne někdy značně vzdálen – podle terénu pochopitelně. S tím, že je naučen sám se chodit hlásit či si ho přitáhnu tím „Seš daleko!“

              V lese na houbách se prostě pohybuje mezi námi houbařícími. Nicméně chci mít přehled ten ten pes je – hlavně kvůli jeho bezpečí. U nás v lukopolích, kde venčíme nejčastěji mu vzhledem k přehlednosti terénu můžu to volno dát opravdu hodně značné. a taky ho značné mívá, nicméně vzhledem k tomu, že se tam občas vyskytne pes potížista, chci prostě vědět, kde mám svého psa, abych v případě jakékoliv komplikace mohla zasáhnout. I tak to chodím s rukama v kapsách :-). I když je dost často musím teda vyndavat, páč musím házet Pana Preclika nebo vytáhnout nějakou tu dobrotu :D

              1. Říká se, že pes je jako tříleté dítě. Ano, přesně tak jako Borůvku jsem hlídala malé děti. Pořád ji musím aspoň jedním okem merčit, nebo vědět, kde je, aby byla v dosahu zavolání, a pokud vidím, že v té hlavě nabírá myšlenku, že jde někam jinam, tak ji včas stopnout a odlovit. To dítě taky vědělo, že se má mámy držet, ale občas se urodila i jiná myšlenka (u Kuby spíš často). No a jak jsem od těch dětí natrénovaná, tak stejně hlídám i toho psa. Toho nedržím za ruku, ale mám vodítko. Nijak se tímhle nesnažím psa polidštit, je to jen stejný princip hlídání. Pro přirovnání.

                1. JO! O tyhle „myšlenky“ mi šlo. Jasně že psa nevypustím do terénu a nezapomenu na něj, ale nešílím když ho dvě vteřiny (na houbách teda podstatně déle) nevidím, protože když houknu, tak se přijde ukázat. Ale byly doby, kdy vteřinu psa nevidět = několik hodin psa nevidět. Ale vidět = odvolat. To jsou ty „myšlenky“ a dokud je pes má, chce lovit, tedy není naučeno nelovení. Jestli Ešus rotuje prostorem a neřeší že zakopne o zajíce, ty jen monitoruješ, pak je to OK. Jestli zakopne o zajíce a je třeba zařvat, jinak by za ním zdrhnul, už je to problém, protože na zajíce může klidně narazit cestou mezi dvěma houbaři, bez ohledu na to že jsou od sebe vzdálení jen pět smrčků.
                  Ještě perlička k vidím zvěř = řvu ke mně. Jdu si takhle po poli, Barouš kus přede mnou, choďák u mne, v tom mezi námi a Bardou proběhlo šest srn. Jak by to asi dopadlo kdybych zařvala ke mně? (ale přiznávám, to stůj jsem raději zařvala)

                  1. ……………..Jestli Ešus rotuje prostorem a neřeší že zakopne o zajíce, ty jen monitoruješ, pak je to OK. Jestli zakopne o zajíce a je třeba zařvat, jinak by za ním zdrhnul, už je to problém, protože na zajíce může klidně narazit cestou mezi dvěma houbaři, bez ohledu na to že jsou od sebe vzdálení jen pět smrčků……………

                    Petro, jsem myslím, natolik soudná, že pokud by to u nás takhle bylo, tak bych si rozhodně nedovolila ten článek psát:-). I takhle mám pochybnosti, jestli mám vůbec já oprávnění psát něco, čím se poté můžou řídit jiní lidé.

                    Jak píšu v článku, pro mě je priorita jít se psem kamkoliv a kdykoliv navolno. Tomu jsem podřídila veškerou jeho výchovu a jsem na něj pyšná, protože když najde na zahradě malého zajíce, můžeme mu ho nechat hlídat. Jsem pyšná na něj, ne na sebe, protože věřím, že to musí být slušný sebeovládání.

                    1. Promiň že to tak rozebírám, ale měli jsme docela dlouhé období kdy bylo potřeba psa skutečně HLÍDAT. Ne monitorovat, aby se náhodou neobjevil jiný pes nebo tak něco, ale hlídat doslova každý krok, jinak nebylo koho hlídat. Pokud nás šlo víc, předávali jsme si to hlídání mezi sebou ve stylu „posílám ti psa“ – „mám“ a pak teprve se mohl posílající kouknout jinam. Tomu říkám nespustit ze psa oči. Teď to asi děláme obě stejně – víme že pes je někde okolo, koukáme se jestli se neděje nějaká nečekanost, ale klidně se můžeme ohnout pro hřiba nebo si zavázat botu aniž bysme si tím říkaly o průšvih. Zhruba vím kde psa mám, ale klidně druhému psovi hodím aport nebo se dívám jak plave, zatímco ten první si volně čenichá.
                      Prioritu mám stejnou ;)

  25. Momentálně žijeme v kraji, kde každá vycházka do polí znamená, že zajíce potkáváme na větší či menší blízkost. Borůvka je obvykle ignoruje, ale v sobotu na nás z bažantnice juknul jeden děsně drzej- dělal ksichty- a tam jsem teda musela zavelet, že jdeme a ať ho nechá. Borůvka to viditelně prohnala hlavou, jestli neuposlechnutí bude stát za ten můj řev a došla k názoru, že nebude. Honí občas ptáky- udělá jí radost, že popoletí- i kdyby to bylo dva metry- a dáma spokojeně odchází. Bažanty ale ignoruje, i když na ně obvykle málem šlápneme- asi jsou moc velcí :) A v neděli jsme potkali ve vinohradu u lesa probuzeného ježka- dvakrát k němu čuchla, ale už jsem ježka nechtěla stresovat a odvelela ji pryč. Sice tam byly dva pokusy se k ježkovi vrátit, ale vždycky jen pár kroků a stačilo znovu říct, ať to zvířátko nechá. Holt není lovecký pes a honí nanejvýš ty ptáky… :)

    1. Neměl on Kavalír kdysi dávno ty ptáčky v popisu práce? :-), myslím, že jsem někde četla, že jo.

      O šlápnutí na bažanty mi snad radši ani nemluv, už jsem kvůli nim měla tolikrát žinfárkt, že to ani nepočítám :D:D:D a to často i když mi ho Ešus ukazoval. Pes celej načtvatej, že pánčička je dement, kterej to nevidí, pánčička šla, jak když má plný pemprzy, páč věděla že TO přijde. A když TO přišlo, stejně se tak lekla,že ty pemprzy plný měla :D:D:D

      1. Petr K. Ty a Ešusek , jste miláčkové (inlove) a šašci (party) , moc se vždycky těším až se ozvete. Už jsi přemýšlela o té knížce? Budu první kdo si ji koupí! Jo, bych byla zapomněla na Kostíka! (bat)

        1. Šak už mi chyběl kluk jeden ušatej Ešusí :* :* :* A po knížce jsem se ptala už dávno, takže JÁÁÁÁ (nod) (nod) budu první kdo jí koupí, heč. Kam se hrabe Robin, to si počtem. (happy)

          1. Robin není proti Ešusovi nic, on vůbec není nic moc- je strašně rozvláčný. Ale Ešusek, Kostík a Petra – to má grády! Tak budeme první dvě a budeme (happy)

        1. Jo měli, měli je vyhnat z křoví- tak to by jí šlo moc dobře. Na ní je vidět to uspokojení, když ten pernatec pořádně zapleská křídly…

  26. Máme štěstí, že zatím to byla jen zvěř malá a lítací. Protože mít křídla je Majdina touha přímo hmatatelná. Jinak díky tomu že skoro do osmi měsíců nikam nechodila a znala jen ten dvorek je všechno práce na dlouho. Kočičku zvládneme a jakmile začne utíkat je všechno ztraceno, letí za ní. Kachny na potoce kterých je u nás asi stovka jsou ohromné když vyletí v hejnu a ta druhá stovka v parku, kam je chodíme krmit je ještě lepší. Už proto, že kachny jsou blbečci kteří za půl roku nezjistili, že “ ten černej velkej pes znamená hodně jídla “ už dávno neplatí a teď je to “ ten velkej černej pes nás prožene „

  27. Na Pteřin článek jsem se těšila, ale musím si ho nechat na vhodnou chvíli abych si ho vychutnala. Petro, dík (f)

  28. Jééé, tohle by bylo na delší povídání. protože ale už musím – posílám všem veliký pozdrav a přání pěkného pindělí

  29. hezký den všem Zvířetníkům a zvířátkům :) těm, co dneska něco slaví, přeji vše nej nej (f) A těm, co potřebují pofoukat bolístka na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp (h)

    Petro, dík moc (nod) . Já věděla, komu to „ELKO“ vnutit ;)
    Arona na volno nemohla – nezvládli jsme zcela přivolání a tak většinou chodila na dlouhém vodítku. Na něm chodila v pohodě – nesnažila se o únik. Xerda byl vědec – zvěř (cyklisti, technika, děti…) vše bylo předmětem výzkumu – tedy jeho hlavní vědeckou metodou bylo pozorování… (chuckle) Takže klídek, pohodička… mohly mu srnky vyrazit před nosem a on se jen otočil, hodil po mně okem „vidělas ?? , to (wait) bylo srnčí !“ a kráčel dál. U Betky jsem měla obavy, jak zvládneme její temperament… Překvapila. Pravda – ona je nevyrovnaná a někde ve skrytu duše velmi bojácná… takže se do žádných nebezpečných samostatných věcí nepouští (happy) Takže se zvěří nemáme jediný problém. Prostě sice vytuhne, klepe se… ale dá se dojít, připnout a spolu jdeme buď dál („nechej srnečky, je sníh a blbě se jim běhá“) a nebo jdeme plašit (třeba hejno stračen – tedy strak). Doufám, že nám ta svoboda našich výprav do přírody vydrží (inlove)

    Sníh nám skoro zmizel – ale toho bahna!!

    1. ………….„vidělas ?? , to (wait) bylo srnčí !“ ……………..
      (rofl) (rofl)

      živě si ho představuju :D :D :D

      Sníh zmizel??????? NEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEE! Okamžitě ho tam někdo vraťte!!! :D

  30. jste všechny holky šikovný, paničky lovečáků.. musím obdivovat tu spoustu trpělivé důslednosti, bez které by to vážně nešlo :-) jak jsem svobodymyslná a rozevlátá, musela bych nejdřív cvičit sama sebe, pak teprve pesana..:-) ale musím se pochlubit, dneska jsem měla chvíli půjčenou na vodítku fenečku ridgebacka a docela nám to šlo ( no, holčička věděla, že mám v kapse úplatky :-) (inlove)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN