PSÍ ABECEDA: „A“ – Agresivita

Agresivita. Slovo, které se skloňuje ve všech pádech a používá často ve zcela nesmyslném kontextu. Jak je to tedy s agresí obecně a u psů zvláště? Nejprve si musíme říci něco teorie.

 

 

Teoretické základy

Začněme tím, že si vysvětlíme, jaké typy skupin zvířat rozlišujeme. Jsou skupiny (rodiny) náhodné, které se sejdou obvykle pouze v době páření a výchovy mláďat a poté se rozejdou. Další typ jsou skupiny soudržné a poměrně stálé. Ty se dále dělí na skupiny anonymní (jedinci se nepoznávají individuálně mezi sebou, ale skupina má společný pach, podle kterého přijme nebo odmítne jedince stejného druhu). Pes, podobně jako primáti a člověk patří mezi zvířata, která tvoří skupiny s individuálním rozlišením členů. Podobně, jako my poznáme paní Novákovou odvedle, psi rozlišují a dost dlouho si pamatují známé jedince psí i lidské. Nejspíš ne pod jménem (i když ani o tom nejsem přesvědčena, protože na některá jména psi reagují), ale podle pachu, vzhledu a chování.

Agrese je biologicky starý a velmi důležitý typ chování, který zaručuje přežití jedince nebo skupiny. Podkladem pro agresivní chování je snaha, zajistit si své území a svou skupinu (smečku, stádo, hejno) proti příslušníkům vlastního druhu, kteří nejsou „naši“. Může existovat i mezidruhová agrese a to především v případě, že konkurenční druh zabírá loviště (pastvinu, vodní zdroj), které naše skupina potřebuje k přežití. Naopak lovecké chování a získávání potravy s agresí nemá vůbec nic společného. Je to dobře vidět i na mimice a řeči těla psa. Při agresivním chování je napjatý, při lovu (domácí mazlíček třeba míčku) je uvolněný a radostně vrtí ocasem.

Agrese nikdy nevznikne bez varování. Každé zvíře nejprve varuje, protože agrese je energeticky náročná a potenciálně nebezpečná i pro agresora. Proto se vyvinula řada mechanizmů, která má varovat ještě před tím, než dojde k útoku a mechanizmů, které mají agresora uklidnit.

Varování se nazývá odborně imponování. Tyto postoje a výrazy jsou typické pro každý druh a člověk se musí „řeč“ těla čtvernožců učit. Do varování patří postoj, zježení chlupů (a tím optické zvětšení obrysu), vrčení. Ale pozor. Pokud takto varuje zvíře sebevědomé, lze se konfliktu vyhnout. Pokud jde o zvíře, které se samo bojí a předvádí takzvanou slabou hrozbu, je riziko útoku větší.

Silná nebo dominantní hrozba u psa vypadá relativně nenápadně. Pes stojí s hlavou nataženou dopředu, lehce nad úrovní hřbetu, oči upřené na protivníka, uši vztyčené, nohy napjaté, ocas nese nad úrovní hřbetu. Ocasem nevrtí, může jím lehce a vzrušeně poškubávat. Zuby většinou jen lehce poodhalí. Vrčí tiše a hluboce. V tom případě je lepší odvrátit zrak a odcházet pomalu do strany, jinak je varující schopen zaútočit.

Slabá hrozba vypadá na první pohled daleko hůře. Pes má vyceněné zuby a hlasitě vrčí. Hlavu má skloněnou pod úroveň hřbetu, uši stažené. Často se na protivníka nedívá, nebo ne upřeně. Ocas má obvykle stažený, tak hluboko, jak moc se bojí. V tomto případě záleží, jak moc si věříte a jestli má pes možnost utéci. Pokud si věříte, že neukážete slabost a hrozící zvíře má možnost úniku, lze ho zahnat.

Ovšem odhánět zvíře se slabou hrozbou, které nemá ústupovou možnost, je opravdu problém. Vyděšený tvor bojuje na život a na smrt i se zvířetem podstatně silnějším. Naopak, pokud se otočíte zády k psovi se slabou hrozbou, je riziko, že vás napadne zezadu. Vy jste ukázali slabost a on ji využije. Sebevědomý pes zezadu nezaútočí.

Čím mocnější má živočich zbraně, tím silněji má vyvinuté mechanizmy tlumení agrese. Proto u šelem dojde k usmrcení soka vzácně (nevěřte povídkám Jacka Londona). Naproti tomu „mírumilovní“ býložravci nemají tlumení agrese vyvinuté a hlavně v říji dochází i ke smrtelným zraněním. Proto je práce s velkými kopytníky v ZOO rizikovější, než práce se šelmami.

U psa mezi uklidňující chování patří sklonění hlavy a vrtění ocasem, snaha olíznout koutek tlamy (z toho vzniká vyskakování na člověka, který má „tlamu“ nepřirozeně vysoko) a jako vrchol podřízenosti je lehnutí si na záda a odhalení břicha. Štěně nebo bázlivý pes se při tom může i pomočit, protože tím zvýší pravděpodobnost, že ho rozzlobený nadřízený „pozná“ jako člena tlupy a nezraní.

Agresor reaguje odvrácením hlavy (zrušením hrozby), podřízený vyskočí a začne mu olizovat tlamu. Všechny typy uklidňovacího chování patří do vrozené výbavy štěňat a řada z nich (olizování tlamy, podávání packy) patří do projevů žebrání o potravu. Tím, že se pes vrátí do „dětského“ chování ukazuje nadřízenému, že opravdu pro něj není hrozbou.

Praktické využití

Tím jsme si stručně řekli základní informace o agresi z pohledu etologie – vědy o chování zvířat. A teď jak to využít v praxi.

V první řadě je důležité, abychom byli svému psovi spolehlivým vůdcem. Vůdce smečky nemusí být nejsilnější, nejrychlejší nebo nejbystřejší. Co se cení jsou zkušenosti a schopnost si poradit s neobvyklými situacemi. Ale hlavní věc je, že vůdce má zodpovědnost za klid ve smečce. Proto se chová předvídatelně a tlumí spory mezi podřízenými, na druhé straně při ohrožení brání členy smečky. Za to má určitá privilegia: vybírá si místo ke spaní, má přednost při krmení, při páření. Tu poslední asi nevyužijeme, ale abychom byli pro psa důvěryhodný vůdce, musíme se chovat podle jeho očekávání.

Budování pozice vůdce smečky

Přinesli jsme si domů roztomilé štěňátko a chceme mu dát vše, aby se mělo dobře. Samozřejmě víme o krmení, nakoupili jsme pelíšky a hračky. Ale pes hlavně potřebuje jistotu. Potřebuje pána – vůdce, na kterého se může spolehnout. Jinak je riziko, že se rozhodne vůdcovskou roli převzít sám. Proto ho už od štěněte musíme vychovávat. Jasně vymezit, co je „moje“ a co pes nesmí. Pro někoho je „moje“ dům a pes zůstává jen na zahradě. Někdo má psa v posteli. Ale i tam by měla platit pravidla „to je MOJE postel a ty jsi tady trpěn(a) mou laskavostí jako moudrého vůdce. Proto nesmí pes zavrčet, když ho v posteli odstrčíme. V tom případě musíme psa z postele vyhnat, aby si uvědomil, že je tam jen trpěn.

Totéž s krmením. JÁ jsem ten, kdo ulovil potravu (i když jen v obchodě) a tobě ji přiděluji. A mohu ti to kdykoliv vzít. Učím už malá štěňata, že jim občas misku vezmu. Pokud jsou v klidu, ihned ji vrátím. Pokud by štěně zavrčelo (vlastně se mi to ještě nestalo), nejprve štěně podřídím (chytnu za kůži na krku, dokud se nevzdá a nezačne předvádět některé z „usmiřovacích“ chování) a pak mu laskavě dám krmení. Totéž s pamlsky. Proto mohu kdykoliv psovi sáhnout do misky, do tlamy, píchat injekce.

Člověk se musí vůdcem stát, ale musí se i jako vůdce udržet. To znamená, že se musí chovat tak, aby ho pes uznával. Musí se chovat pro psa pochopitelně a to celý psí život. Nejhorší jsou lidé, kteří jeden den psu dovolí vše, druhý den ho bez příčiny trestají. Opět zdůrazňuji „bez příčiny“. Ono totiž chápání psa a člověka je trochu jiné. My víme, že nám pes roztrhal cennou knihu. Ale včera jsme ho nechali klidně trhat noviny. Pes nepochopí rozdíl mezi knihou a novinami. Totéž je, když mu dáme starou botu na hraní. Riskujeme, že ji „pohraje“ i s novými drahými lodičkami.

Velký nešvar je, když jednou psa za stejné chování trestáme, jindy mu ho povolíme. Pokud smí do postele pes čistý, půjde tam i zabahněný a nepochopí, proč ho vyhazujeme a trestáme. Trestat můžeme, to pes chápe a přijímá, ve smečce se musí pořádek udržet a vůdce má právo dosáhnout pořádku i trestáním. Ale musí pochopit, i proč ho trestáme.

Proto trest musí být pokud možno bezprostřední reakcí na špatné chování. Když držím v ruce zničenou věc, je možné psovi vyhrožovat, ale trest by měl být úměrný prodlevě od vlastního provinění. Právě nečekaný a z psího pohledu „nespravedlivý“ trest může být spouštěč agresivního nebo spíše obranného chování. Protože spravedlivý vůdce nikdy netrestá bez příčiny.

Další otázku je agresivita k dětem.

Pes neuznává dítě jako svého nadřízeného. Štěňata ve smečce jsou obecně na nízkém stupni žebříčku, ale jsou chráněna a krmena. Ovšem také po psím vychovávána. Pokud si psí dorostenec dovolí příliš, je náležitě potrestán. Jenže dětská a psí kůže se liší a náležité potrestání může být pro dítě velmi bolestivé, i když obvykle ne nebezpečné. To platí v případě normálně fungující smečky.

V případě, že vy neplníte správně svou funkci vůdce, je pes zmatený a má snahu brát situaci do vlastních tlap. Vůdce přirozeně urovnává spory ve smečce. Nenechá žádného člena, aby bezdůvodně trápil jiného člena smečky. Pokud smí dítě zcela libovolně tahat, rušit nebo dokonce trápit psa, a vůdce nezakročí a nesrovná situaci, ztrácí svou pozici, protože neplní své povinnosti a pes vezme právo do svých tlap, potažmo zubů.

Pokud nemohu ručit za dítě i psa, nenechám je nikdy pohromadě samotné. Okřiknu stejně razantně dítě, tahající bolestivě psa, jako psa, který si troufne zavrčet na dítě. Prostě musím udržovat mír mezi členy smečky. Dítě se tím učí citu pro zvířata a pes se ujistí, že jsem dobrý a spravedlivý vůdce. Na návštěvě, kde neznáme dobře situaci, sleduji kontakty dítěte a psa jako ostříž. Zdaleka ne všichni psi jsou správně socializovaní a mohou reagovat nečekaně.

Kolega z dětského oddělení nemocnice mi potvrdil, že si nepamatuje, že by jim přišlo dítě pokousané náhodně venku úplně cizím psem. K pokousání došlo nejčastěji v rodině nebo na návštěvě. K pokousání cizím psem může dojít, pokud skupina dětí zažene psa do kouta, odkud nemá úniku, pokud děti vniknou na cizí pozemek. A zcela výjimečně se může objevit psí psychopat, který je schopen napadnout bez příčiny a bez varování. Ale ta pravděpodobnost je menší, než šance, že dítě narazí na psychopata dvounohého.

Výcvik

Další otázka je, zda cvičit nebo necvičit. Pes by měl mít základní poslušnost. Pokud funguji, jako vůdce, v běžných situacích se pes přizpůsobí a v podstatě víc nepotřebuje. Je ovšem žádoucí, aby se přizpůsobil i ve vypjatých situacích. A opět záleží na funkčnosti smečky. Ve smečce vlků se mládě učí od ostatních všem dovednostem. Sociálním i loveckým. Pro mladého psa je společná práce při výcviku obdobou výchovy ve smečce. Ani vlče ve smečce nesmí vystartovat na kořist samo, to by ostatním zkazilo lov.

Proto poslouchat je pro psa přirozené. Spíš je problém, že mu nejsme schopni vysvětlit, co po něm chceme. Při výcviku se učíme oba. Ať už cvičíme agility, lovecký či služební výcvik nebo jen společnou hru. Setkala jsem se s názorem, že přetahování se psem, při kterém se ozývá hrůzné vrčení, podporuje agresivitu. To je nesmysl. Výcvik a to i služební, je založen na podpoře loveckého chování psa. Do rukávu se nezakusuje proto, že by chtěl figuranta zahnat (agresivní chování), ale protože ho „ulovil“.

Proto je jakýkoliv výcvik upevněním soudržnosti naší miniaturní smečky a je prospěšný pro obě strany. Agresivita jako základní model chování se v práci uplatňuje pouze u psů, kteří hlídají svěřený prostor před vetřelcem. Typicky to byli psi pohraniční stráže hlídající svěřený prostor před „vetřelcem – narušitelem“, ale jsou to i pastevci, kteří chrání své stádo. Přiznám se, že problematice psů – hlídačů nerozumím a nechci se do ní blíže pouštět.

A na konec mi dovolte pár úvah.

Každé plemeno je vyšlechtěné pro jiný účel a dávka agresivity je do značné míry vrozená. Smiřme se s tím, že sice můžeme mít dobrého hlídače, ovšem bude hlídat i v případě, že je u vás návštěva a může se stát, že budete „zachraňovat“ návštěvu, která si odskočila na WC bez vašeho doprovodu. Takový hlídač nikdy nebude ochotný se mazlit s každým (i když v rámci rodiny může být velmi hodný, protože vy jste „jeho“) a bude riziko, nechat s ním bez dozoru cizí děti. Nebo budete mít „hodného a přátelského psa“, který však bude schopný s radostným vrtěním ocasu provést zloděje domem. Základní osobnost a povahu psa nepředěláte a jak je to v životě s řadou věcí, nelze mít vše.

Trpím při pohledu na rozmazlené polidšťované psy. Psy, které nechtějí „trápit výcvikem“ a při tom je týrají tím, že chudák pes je sám ve světě, kterému nerozumí. Bez silného a spolehlivého vůdce smečky, kterému by mohl věřit. Bázlivý nešťastný tvor, který kolem sebe vrčí a kouše, protože se snaží sám ubránit.

Je mi líto aktivních psů, vyšlechtěných k práci, kteří tloustnou na přepychovém kanapi a k smrti se nudí. To samozřejmě neznamená, že každý pes musí pracovat. Požadavky nejen plemen, ale i jednotlivců na pohyb a aktivitu jsou velmi odlišné, nakonec jako u lidí. Ale když vám pes demoluje zařízení, nejspíš se nudí.

Dá se říci, že často je problém v tom, že svým psům nerozumíme. Výchova obvykle musí začít u páníčka nebo paničky. Člověk je z dvojice ten inteligentnější a on musí hledat cestu ke svému čtyřnohému kamarádovi. Pak pro vás agrese bude pojem z učebnice a pochopíte, co vám pes chce říci. A věřte, že je to investice, která se vyplatí.

Aktualizováno: 31.10.2010 — 20:06

232 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Pingback: Tarot
  2. Pingback: at electronics
  3. Pingback: onesie
  4. Pingback: iTunes Generator
  5. Pingback: chase online logon
  6. Pingback: kursi cafe
  7. Pingback: VCMC
  8. Pingback: What Is Geophysics
  9. Evo, moc děkuju ( ač opožděně, mám počád skluz, no) za velmi čtivý, velmi srozumitelný a velmi potřebný článek. Ted jsem sice člověk kočičí, ale psové, psice a psíčata jsou mi pořád blízcí , měli jsme křížence jezevčíka a teriéra, to byl dynamit v psím kožíšku a potom psí holku americko-kanadského bílého ovčáka , to byl psí anděl , jenže útěkářka.

    A ve Tvém článku, Evo, bylo mnoho poučného i pro kočkaře, třeba to, že pokud chceme, aby pes/ kočka něco nedělali ( nelezli na stůl, třeba), tak nedovolit nikdy. Ne se jednou rozplynout, jak to Azorkovi / Micince na stole sluší…a druhý den ječet, Co děláááš na tom stolééé, mazej dolu!!!! Důslednost, trpělivost a vcítění se do psího / kočičího způsobu vnímání …

    Tvůj článek, Evo, by měli povinně číst všichni , kteří si míní pořídit štěně….no a nejen oni.

  10. Mila Evo a zviretnici, dekuju za clanek a diskusi – dost jsem se poucila. nemam moc co bych dodala, snad jen jednu vec o agresivite. Psy jsem nemela tak perfektne vycvicene jak nekteri z vas, ale vzdy jsem je mela a mam pod kontrolou. Perfektne poslechnou na Come, Stop, Stay a Drop. A pak Fuj – Fuj vysloveno hlasem mocnym je vseobecny povel ze vsechna sranda konci a pes je jak zarazeny do zeme. Grizzlinka, moje prvni, byla velika – pres 40 kg, velmi chlupata a neuveritelna pohodarka. Mela moc rada lidi – ale kdyz prisel nekdo do domu prvne, tak ji musel byt predstaven a pak si ho zaradila v makovicce do poradace a byla kamoska. A presto mela nesmirne agresivni pud a verim, ze s tou jeji ohromnou silou – sije jak bejk, by mohla napachat znacnou skodu. Pamatuju jednu situaci, kdy jsem pracovala dopoledne z domu, auto bylo vzadu na zahrade a najednou Grizzly vrci jak jsem ji jeste nikdy neslysela, packy na okne – bokem jsem nahledla a vydela vycenene zuby, nakrceny cenich a srst na zadech ji stala jak pankacovi. A hele, na predni verande stala dvojice jak Bonnie a Clyde v levnem vydani a nakukovali do obyvaku a jeden z nich zkousel dvere. Grizzly ale vypadala, ze snad oknem prolitne, tak jsem vystrcila hlavu a pres okno se ptam co raci a oni ze prej by si radi zatelefonovali, ale uz se pakovali.Jsem v pohode zavolala policajty, ti je zastavili, ale nic jim neprokazali, i kdyz mi soukrome potvrdili, ze oba meli trestni rejstrik. Jen co dvojice zmizela, Grizzlinka byla zas usmevava dobracka. Ale ta sila a odhodlani, ktere z ni vyzarovalo a jeji zjevna snaha chranit svoje uzemi byla obdivuhodna. takovy show provedla jeste asi 2x a vzdycky kdyz se blizil k domu nekdo, kdo nemel. A nikdy tohle neudelala na verejnem prostranstvi – asi proto, ze to nebylo „jeji“. Tak jsme zkouseli, jestli tenhle stav u ni muzeme odvolat a opravdu ano. Poprosili jsme znameho, ktereho neznala, aby se produciroval na predni verande a busil na dvere – ano divy pes za oknem chystajici se udelat skodu a jen jsem rekla it’s OK Grizzly, OK, good dog, tak byla v pohode. Jo, nas otec ji rikal Gudocka. :)

    1. Mila vave: chlapecky mas krasne – vazny Matysek s prehazovackou je primo k sezrani. Ale nejak krapetlituju kosourky – ti si s tou Rozarkou asi uzijou ….

  11. Evo, díky za dnešní čtení je to moc moc zajímavé a poučné. Já asi mívám občas naivní neboli hloupé dotazy. Ale já sice chovám psy skoro třicet let, ale co pes to originál a mám zaplať Pánbůh štěstí na dlouhověké psy. Puberťák Luxík je náš třetí a asi jsem dost zapoměla nebo se to odchovalo jinak, Doník tak nějak sám a s Fanfánem byla doma manželova maminka když jsme byli v práci. Ještě jednou díky za článek i za poučnou diskuzi. (hug)

  12. Díky za bezvadný článek, jeden se má pořád co učit. (happy)

    Já doteď řeším na vycházkách to Oldřichovo vyjíždění po velkých psech. Následek pobytu v útulku to myslím není –
    na to tam pobyl krátkou dobu (14 dní) – spíš si myslím, že tam kde byl předtím než se ztratil (nebo utekl), byl s velkým psem který ho terorizoval. Po usilovném tréninku setkání s některými už docela zvládne, ale zrovna dnes se tedy vyznamenal! (devil) Taky by se mi hodila rada od Cesara!!

    O.T. Už jste viděli něco takového? (inlove)

    http://www.youtube.com/watch?v=mpLDrbAFC4w&feature=related

  13. Ač jsem člověk vesměs nepsí (resp. nezvířecí), vylezu z poza buku a přidám také svoji trošku k diskusi. Možná i zjistím nové skutečnosti, které by mě v životě nenapadly.
    Je to už hodně let, co jsme dědovi, který ovdověl pořidili šťěnátko z útulku. Pominu stranou, že to byl absolutně nevhodný pes pro starého pána – jankovitý a bojácný, ale bohužel jsme na výběr moc neměli. Nebyla ani možnost si útulek a psy prohlédnout. Prostě jsme jednoho dostali přes plot. Fenečka byla a doteď je ( a to je u nás 12 let) strašně bojácná. Zřejmě ji v útulku potkaly nemilé věci a ze začátku se bála úplně všeho – vodítka, vody, tenisáku, koček a nejvíc ostatních psů. Doteď nemáme tušení, co se jí vlastně stalo a co je příčinou jejího strachu. Postupem věku se uklidnila a dokonce i s několika psy spřátelila. Stejně ale byla schopná jednoho z nich pokousat, když překročil hranici (nikdo neví, jaká je). Nikdy nebyla jakýmkoli způsobem cvičena nebo alespoň vychována, neb to děda považuje za zbytečné. Nejsem majitel, netrávím s ní tedy celé dny a z jejího pohledu jsem člověk venčící. Moje autorita je omezena na nulu a povely se nesetkávají s úspěchem ani při pokusech o výcvik (ono se toho na procházce jednou za 14 dní nedá moc naučit; navíc, když jsou jí zákazy potom doma povolovány). Je to boj s větrnými mlýny, ale vrátím se na začátek.
    Stalo se jednou, že jsme takhle s naší vystrašenkou potkaly vlkodava. Samozřejmě bez vodítka, majitel kdesi v dáli. Já vím, že to jsou mírumilovní pejsci, přestože jsou stejně velcí jako já. :-) Ale náš strašpytel to neví, a tak se bojí. Vím, že nemá od vrčení daleko ke kousnutí, tak se vždycky snažím, co nejvíc zvětšit prostor mezi přátelícím se psem a jí. Jak to ale dokázat, když není přátelící se pes usměrněn a chce se přátelit ještě víc? Na páníčkovy povely „ke mně“ absolutně kašlal a pořád se zajímal o to, proč se ta malá fenka, tak strašně třese a vrčí. Vždyť si chce jenom hrát. Fenku vystresovalo asi i to, že byla na vodítku (bez něj nelze) a neměla kam utéct. Moje autorita jako ochránkyně taky asi nebyla nejlepší, ať jsem se snažila uklidňovat, odhánět dotírající psisko a volat majitele jak jsem mohla. Dost jsem se děsila toho, co se stane až vlkodav strčí čumák moc blízko a dostane ťafku. Chápu že i nejmírumilovnějšího psa naštve, když ho někdo kousne do čumáku. Majitel přišel celý dopálený, co si dovoluji na něj takhle hulákat, vždyť je pejsek neškodný. Rozešli jsme se po krátké slovní přestřelce a vypadalo to jako hotová věc (procházku jsme musely razantně zkrátit, neb fenka odmítala jít dál). Zanedlouho jsem ale zjistila, že si věc moc dobře pamatuje a odmítala chodit okolo domu, kde vlkodav bydlí (příhodně vedle jediné cesty do polí). A to tím způsobem, že zaryla drápy do asfaltu a prostě nepůjde. Tenhle postoj jí vydržel doteď, několik let po oné události, přestože jsme tamtudy chodily celkem často a nic dalšího se nestalo. Chápu, že část viny leží na naší straně. Mám ale za to, že i onen páníček si měl psa lépe hlídat. Nemůže přece vůbec vědět, jakého psa potká a když je to potom ještě takovýhle extrémní příklad, může to být celkem nepříjemné. Jak se má člověk v takové situaci chovat? Nejspíš se do ní už nikdy nedostanu, ale je lepší vědět než se pak divit. :-)
    Jinak děkuji za zajímavý článek, omlouvám se za délku svého příspěvku a přeji všem Zvířetníkům hezký večer. :-)

    1. Nebojte, chyba nebyla na vaší straně – každý je odpovědný hlavně za toho svého psa – a ani hodný pes nesmí obtěžovat ty ostatní, pokud o to nestojí. Já vždy měla spíš opačný problém – má předchozí dominantní, ale poslušná fena na vodítku a jí doslova pod tlamou voně skákající a štěkající mrňousek – taky to bylo o nervy. A k tomu strachu: těžko s tím něco víc udělat, když nejste hlavní majitel, krmič, ochránce a páník. Ale mě se nejvíc osvědčilo nejančit a příliš nerozmazlovat. Přístup: pojď, jdeme, nic se neděje, nic tu není, nic nám nehrozí, se mi vždy osvědčil. A když je strach veliký převeliký, vzít klidně do náruče a přenést přes ožehavé místo. Tak jsem to dělala s naší stávající fenou, která se co by malé štěně bála tří krvelačných strašlivých jezevčíků za plotem naší vycházkové trasy. Nejdřív jsem ji přenášela, časem už šla obloukem sama, pak jim párkrát odvážně vynadala, a dnes jim strká nos mezi plaňky plotu a nejraděj by je šla navštívit – což ji pochopitelně nedovolím. Takže má rada zní: sama se moc nestresovat – pes to vycítí a bojí se tím víc, reagovat za všech okolností klidně a rozhodně a sebejistě. Pomůže lehce ho povzbudit slovně (ty jsi ale šikulka, no vidíš, jak ti to jde a že se nic neděje, tak pojď, jdeme) i pohlazením nebo poplácáním po boku, a jak už jsem psala, v nouzi klidně přenést. Věřím, že zrovna tohle obcházení by se dalo časem celkem lehce odbourat. A při setkání s cizím psem také zachovat chladnou hlavu, cizího psa si moc nevšímat, ale věnovat se tomu svému – co nejklidnějším hlasem opakovat: klídek, nic se neděje, no vidíš, on zase půjde, tak pojď, jdeme pryč, klídek, hodná holka, tak je dobře, pojď, jdeme….. Zkrátka, snažit se odvést její pozornost od psa k sobě a při té příležitosti ji co nejvíc nenápadně blokovat – být mezi ní a cizím psem, ale otočená k té své – nesmí mít pocit, že i vy čelíte nějakému nebezpečí nebo hrozbě. Víc se asi v daných podmínkách dělat nedá. Držím palce a přeji ještě mnoho příjemných společných procházek

  14. Pro Sharku:
    Klidně přijeď, Majda vítá jakékoli návštěvy, zřejmě je přesvědčená o své vyjímečnosti. Kdo je psí a nevadí mu být oslintán ten je zavalen chlupatou koulí, ožižlán a oskákán a je mu jasné, že fenečka je naprosto šťastná. Je teď zrovna tak akorát osrstěná , celá heboučká, jenom puberta s ní mává

      1. Střední Čechy okolo Kolína, kdo máte poblíž jste vítáni.
        dneska zase v noci načůrala Kačce – která je ve škole – do postele. Je to už asi počtvrté, nevím, co s ní ani dost dobře proč. Kdo má nápad, beru vše, prosím kontakt inusanka@seznam.cz. Jsem z toho už trochu hin, myslela jsem, že si jen označkovala svůj rajón, ale tohle je něco jiného. Potřebovala bych ji přichytit. Jo a zamknout proti psovi pokoj nelze, spíme v podkroví a šoupačky hravě otevře. Jinak nás umí vzbudit, když chce jít se vyvenčit, navíc jme byly před spaním a 100% když spala dole tak to celou noc vydržela.

  15. A docela nevychovaně jsem zapomněla na to hlavní – hlubokosklon EvoŽ za perfektně napsaný článek.
    Takže se nesmím divit, až zas potkám nevychovanýho psa.

      1. To možná taky (chuckle) . Ale hlavně je to přátelské gesto – vzájemná péče ve smečce, projev náklonnosti a důvěry. Naše holky si myjou uši často. Občas se pokouší umýt uši mě. Když to dělají obě, je to pokus o vylízání mé osoby z povrchu zemského. :D Taková špindíra snad nejsem (rofl)

        1. Evi, možná hloupý dotaz, ale zkusím to – když mi fenka oblizuje Míšu, toho šestiměsíčního synka, mám ji okřiknout nebo ne? Já ji neokřikuji, ale ona pak to někdy má tendenci udělat moc vehementně a to se zase nelíbí Míšovi. Nechci nějak narušit to, že ho má ráda, ale zase tak umytýho ho mít nemusím :) Díky za odpověď, snad to není moc směšné.

          1. Jano Bu. Mytí dětí je příznakem přijetí do smečky, má postavení slabšího člena smečky, kterého je třeba chránit a opečovávat. Moje sestra, když povila neteř, tak taky nechala našeho foxteriéra , aby si ji přijal do smečky. Neteř neměla potom nikdy věrnějšího ochránce. O tom vypráví příhoda, když si byla sestra pro neteřin rodný list. Bylo to za hlubokého totáče, takže logika dostávala na dva kmíny. Tož na úřad, kam se musela maminka s mimčem vypravit pro rodný list s dítětem nesměla. Takže nechala kočárek s neteřinkou v průjezdu úřadu (Praha , Vodičkova). k němu uvázala hafa a vydala se do pater pro lejstro . Pro místně neznalé, on to byl zároveň docela frekventovaný průchod do ulice Navrátilovy. Zařadila se do fronty čekajících a v klidu vyčkávala, jen jí bylo trochu divné, že ač se fronta krátila, zůstávala stále poslední . A najednou se ozval takový ten místní rozhlas a v něm zoufalý vrátný prosil úředníka na matrice, aby tu maminku s tím rodným listem vzal přednostně, že pejsek nejen že nenechá nikoho přiblížit se ke kočárku, ale že taky nikoho nepostí na úřad ani z úřadu a ani projít průchodem. Tak se akce vyřídila bleskově a když sestra seběhla k vchodu, ta viděla jak na každém konci průchodu stojí dav jak na prvního máje , uprostřed sedí náš Andy Hvězda Vysočiny a na kohokoliv , kdo se přiblíží více než na 3 metry ukazuje svůj dokonalý chrup.

  16. Zkraje mi lezly oči z důlků, když jsem viděla rodiče kvapně brát potomka do náručí – to když se k nim blížil Otík, takto zcela neagresivní jelítko…Později mi došlo, že ne každý dokáže rozeznat buldočka od pitbula – a tak ho v místech zvýšeného výskytu trpaslíků dávám radši na vodítko. I tak se někdy stane, že se rodič skokem staví před dítě, nastavuje tak neohroženě vlastní život (rofl)

    1. no já mám na tohle takový trik. Dám buď povel čekej! takže se Ešus zastaví a sedne si, a nebo dám klasický k noze! takže rodičové vidí, že pes je ovladatelný (sice velký, ale ovladatelný) a projdou v klidu a kolikrát ještě dětem říkají : „Vidíš jak pejsek pěkně poslouchá, vem si z něho příklad“ :D A sranda je to třeba u silnice, kde rodičové kolkrát čoklida dávají dětem za vzor, jak umí hezky přecházet ulici.

      1. Jo okouzlit okolí pohledem na psa, který poslouchá se snažím také ;) , ale jsou i lidé, na které to neplatí. Jednou šly holky parkem cca 10m přede mnou, nikoho si nevšímaly. Na loučce pár metrů stranou byli rodiče s dvojčaty něco přes rok. Holky si jich nevšimly, dokud nezačal tatínek vysílat, ať si vezmu ty dva psy, že jsou tam děti. Holky se otočily, že se půjdou podívat, proč ten pán tak řve. Přivolala jsem je na jeden povel a pán řval pořád, že si je mám uvázat, že jsou tam děti. Holky se k němu a dětem nepřiblížily blíž, než na 5 metrů, poslechly na první povel (až jsem se divila) a přesto mi pán dost nadával. I když hulákal jen on, psi koukali spíš udiveně. Kdyby neřval, tak psy vůbec nezajímal. Takhle se strašně provinily, že se na něj podívaly a popošly pár kroků směrem k němu. Takže ani poslušnost bohužel občas nefunguje. Ale to, že dávali pejska dětem za příklad se mi stalo také :D
        Chápu, přesněji nechápu ale respektuju, že se lidé jako baty bojí psů. Nenechávám psy obtěžovat kolemjdoucí, troufám si říci, že je mám zvládnuté. Mám psy přes 30 let. Nemám pocit, že by dnes bylo hůř, než dříve. I s prvním psem jsem se setkala s různými „případy“ a bezohlednými majiteli. Psů přibylo. Nutně muselo přibýt i blbců, držících psy. Ale stejně jako s lidskými lumpy – ti špatní jsou víc vidět. Možná mám štěstí, ale na našich trasách potkáváme vetšinou docela dobrosrdečné psy. Ne všichni jsou poslušní, ale žádný není vyslovený postrach a rváč. Občas se stane, že k nám nějaký postrach zabloudí, občas si psi mezi sebou nesednou, ale vcelku je klid. Stačí jeden blb a je po klidu. Pár desítek slušných to nevylepší.

        1. Musím říci, že pokaždé obdivuji nejen tvé krásné články, které mi otvírají psí svět (fletky asi nehrozí, ale jednou pejsek proč ne?), ale také báječné komentáře pod články. Moc ráda je čtu. (y)

          Ale kupodivu ty reakce rodičů a prarodičů se netýkají jen psů, i když tam je to asi mnohem výraznější. To ale jednou šel jeden dědeček s vnoučkem kolem naší zahrady a pře plotem zrovna seděl náš kocour (to ještě žila Micinka, tak se ještě tolik nebál). A dědeček povídá vnoučkovi, který se už už ke kocourovi hnal: „Nehlaď toho kocoura, vidíš jak má velkou hlavu? Aby tě nekous…“ No, kocour by ani tenkrát nenechal chlapečka přiblížit se na dosažitelnou vzdálenost, ale to děda nemohl tušit. Ale na obyčejného kočkoura je ho zase docela kousek, to je pravda.

      2. No jo, já bych dávala povely, až bych brečela – ale jednak je Otík ještě malej pitomec, a nemůžu se na to spolehnout…druhak byl prakticky celej svůj život, třičtvrtě roku, zvyklej na našeho trpaslíka, kterej je teď pryč – a on ji v každým dítěti hledá. Tak proto radši to vodítko.

  17. Jen pár slov z pozice praktika, který se bojí cizích psů. (S bulteriérem kamarádů jsem byla kámoš, se sousedovým si vyhovíme, Berouskovic welšák se mi špacíroval po kuchyni a chvíli trvalo, než jsem zjistila, že se mnou prostě přišel z nákupu. Ale to jsou nebo byli psi vychovaní.) Všechno zde tak zdůrazňované chování mám od mládí tvrdě nacvičené (neječím, nekopu, neposkakuju, nekoukám do očí, decentně se sunu stranou atd.), Byly doby, kdy to (s výjimkou venkovských pobíhajících vořechů) stačilo.
    Mohu vás ubezpečit, že dneska je většina přírodních procházkových tras tabu. Samozřejmě nelezu do prostor „volný výběh psů“. Vyrazit na běžné procházkové trasy za domy, zadělávám si na druhý infarkt. Prostě uvidím sólo ozubenou almaru nebo vřeštící rukávník mezi stromy na volno a zpotím se. Vegetativní záležitost, doufám, že se mi nedostane rady, ať se nepotím. A vzniká situace nepříjemná až zlá, neboť almara či rukávník si to vyhodnotí po svém, páneček nikde a ze mě je kandidát přírodního výběru. Sice to ohromně chápu, ale krutě mě nebaví to pořád prožívat a sunout se nenápadně stranou. Ráda bych měla aspoň podobné právo pohybovat se po příměstském lese jako před ještě málo lety a jako ty almary a rukávníky dnes.
    Psi prostě nejsou vychovaní a jejich páni nejsou ze Zvířetníku. V naprosté většině. Na co jsou mi cancy „on nekouše“, když je schopen povalit padesátikilového MLP jen projevy přízně.
    Zdejší zvířetničtí chovatelé jsou naprosté výjimky, potvrzující pravidlo. Většina pejskařů prostě není jako vy a to je ten průšvih. Těžko si dovedete představit tu míru diskriminace, protože kde člověka vytočil jeden pes, učiní tak dneska třicet . Je prostě obludně přepsíno ve zvířecím světě a obludně nevychováno mezi lidma.

    1. Dovolím si jemně nesouhlasit :) Tedy s tím, že většina pejskařů je špatná. Myslím, že jen jako všude jinde jsou ty špatné části víc vidět. A je to prekérka stejně jako u šoupnutí motorkářů do jednoho pytle. Já jsem momentálně bezpsí pejskař a bezkočičí kočičkář, ale nevycválaní majitelé zvířátek mě mrzí moc. Dělají nám ostatním špatnou reklamu. Ale nemůžu se smířit s myšlenkou, že by se měli psi zakázat. Nevím, jak pomoci lidem jako je Baty (kterou chápu, a věřím jí), jen za sebe mohu říct, že budu-li mít psa, udělám vše pro to, aby lidi nestrašil. Ale na druhou stranu nebude celý život uvázaný. To zas ne :)

      1. Baty musí bohužel udělat první krok sama a to formou protifobiové terapie. Baty, já tě tímto nenabádám, to v žádném případě, jenom že taková pomoc existuje. A život by byl asi jednodušší. Ačkoliv – také nevím, jestli bych měla chut pohladit si švába (sweat) .

        1. Jani, troufám si říct, že jsem pejskař tělem i duší (ve smyslu milovník, nikoli bůhvíjaký znalec) a vždycky jsme měli velké psy. Ale za poslední dva roky mě několikrát málem trefilo. Když se na opuštěném místě vysokou travou přiřítí mohutný ovčák se zřetelnými známkami agrese (naježený, s vyceněnými zuby) a hodně v dáli se ozývá zoufalý vystrašený hlas jeho paničky… To už zdaleka není o fóbii. Nepocítit strach by bylo proti pudu sebezáchovy. Za sebe mám zkrátka silný pocit, že jak mezi lidmi tak mezi psy přibývá nevypočitatelných nerotiků či psychotiků.

          1. Louk, já se obávám, že trochu funguje i statistika – je daleko víc majitelů psů (možná, že počet skutečných psích lidí mezi nimi se zvětšil jen málo), a tudíž i psích nevychovanců. Někdy mám stejný dojem u řidičů: s čerstvým řidičákem zakoupí silné auto řečené kočkolap, a pak to vypadá, že místo aby oni řídili vůz, vůz řídí a ovládá je. A to nemůže dobře končit. A taky to zdaleka nejsou všichni novější řidiči, jen aut přibylo. Prostě ten, kdo si jenom „něco kompenzuje“, :D ať už silným bourákem nebo velkým a „tvrdě“ vypadajícím psem, je z principu nebezpečný.

        2. Ale já nemám canisfobii ve své sbírce jiných fóbií. S vychovanými psy vyjdu, ostatně bydlím na okraji centrálního venčícího parku, to bych nemohla jít přes něj ani na trolejbus a nedostala se do města, kamarádce hlídávám pudla. Ono to není tak jednoduché, že člověk buď se psy vyjde, nebo se musí léčit. Prostě nesnáším, když jdu, nespěchám a neutíkám volným prostorem po veřejné cestě na vlak, z dálky dobrých pěti set metrů se na mě řítí dva NO, páneček řve „nebojte se, oni nekoušou“ a dvě obludy mě obskakují tak dlouho, dokud páneček laskavě přes to pole nepřileze, nedá je na vodítko a já neuvidím, jak ten vlak pomalu mizí z nádraží. Vadí mi, když si jdu spokojeně lesem na pouť na Vranov a najednou proti mně stojí pitbul sám bez koše a je na mně, abych se dívala stranou a šla bokem a od mladého muže s vodítkem o sto metrů dál se dověděla, že se nemám mcarára, jsouc baba. Vadí mi, když pohodlné procházkové trasy za Řečkovicemi jsou posledních pár let rejdištěm velepsů, kteří celé dny sami doma hlídají supervily a pak jsou na hodinu puštěni na volno do polí a tak nějak se domnívají, že to vše je součást jejich domény a cizí tam nemají co dělat. Nehledě na toho velkého ohaře včera uprostřed aleje ve frekventované čtvrti, který prostě mermomocí chtěl projevit manželovi přízeň a paninka ho nějak tak nemohla udržet a já měla co chytat přednostu.
          Jsem soudná osoba, schopná kriticky vyhodnotit situaci, a trvám na tom, že posledních pět – osm let se situace ve smyslu vychovanosti psů i lidí zhoršila , a to podstatně.

          1. Baty, naprosto věřím, že tě to obtěžuje – konec konců to, co jsi právě napsala, jsou problémy páníků v kostce:
            – NO nezvládá panička, která si z neznalosti pořídila plemeno, které nemá šanci fyzicky „přeprat“, musí ho tedy umět vychovat – což neumí. Kdyby to uměla, něco by o psech věděla a pořídila by si plemeno úměrné svým fyzickým možnostem. Nebo jí byli „přiděleni“ k vyvenčení jednou za dva dny mladšími členy rodiny a pak je to za trest pro oba.
            – pitbul bez vodítka s pánem mimo dohled, další co chtěl „ostrého psa“ a nedokáže si s ním poradit, ale ani uznat, že to nedokáže a že je něco špatně.
            – nešťastníci hlídající novodobé „paneláky do šířky“, kterým se nedostává péče a pak jsou plní energie? Jistě, vypadají zle a u domu se krásně vyjímají, zvlášť když je to nějaké módní nebo „drahé“ plemeno. Ale to je asi taky to jediné, co jejich majitelé vědí o chovu a potřebách psů.
            Společný jmenovatel? Lidská blbost. Bez přívlastků, prosím. A já mám takové tušení, že blbů je ve společnosti více méně konstantní množství – jen když si pořídí psa, dřív a viditelněji to na ně praskne… Jenže jak k tomu přijde okolí, včetně toho psa?

    2. Baty, díky, žes vstoupila se svým úhlem pohledu (h) . Přiznávám, že pro mne není úplně snadné vcítit se do strachu ze psů (jakož i pavouků, bouřek atd. ) a svého času mi to přišlo trochu úsměvné. Už dávno ne. A nejen proto, že na kontě přibylo pár infarktových stavů právě se psy v příměstských lesích. Chápu. A je mi moc líto, že je situace taková jaká je a jak ji popisuješ. A vlastně svým způsobem cítím i stud – podobně jako když v bedekrech pro cizince varují, že Češi kradou jako straky. Prostě šmejdi jsou všude víc vidět.

    3. Bohužel si myslím, že ve městě jsou většina psů společníci- a proto jsou povýšeni nad obyčejné psy. Běžně jsem se setkávala s názorem, že to je můj společník, může si dělat co chce, já mu rozkazovat nebudu, my jsem takoví kamarádi- a taky to často byl problémový pes. Problémový bišonek je celkem častý úkaz, nevím, jací jsou obecně povahově, ale potkala jsem jich několik. A velký pes, který si pobíhá na volno, aniž by se páník staral, kde to zvíře má, se dá potkat celkem často- „Pani, ten je hodnej, ten vám nic neudělá“. A jak to mám vědět, když by měl mít za zadkem páníka, co by ho hlídal? V tomhle s baty naprosto souhlasím.

      1. …. To znám, řeči typu: paní, on vám nic neudělá, on je Poldíček hodnej…..
        On je Poldík jenom nevycválaný a jeho páneček taky, když svého pejska raťafáka nechá běhat po ulici navolno a bez košíku. Situace končí tím, že nevybouřený Poldík obskakuje Bobeše, tomu se to nelíbí a skončí s prokousnutým uchem. Pánečka Poldíka to velmi pobaví a vynadá dceři, která Bobeše venčí, ať si toho agresivního šmejda (myšlen je tím Bobeš, který pištěl bolestí a leknutím ….) zklidní. Jen by mě zajímalo, jak by reagoval, kdyby měl prokousnuté ucho, asi by taky nezůstal v klidu…

    4. Milá Baty, chápu tě a vím, jak to myslíš, navíc mám sestru, co se velmi bojí psů. (Nevím proč, nikdy jí žádný neublížil, ale když na ni pes bafne, ztuhne a klepe se jak ratlíček. A to ten psíček může být klidně o velikosti rukavice.)

      Prostě jde o nevychovance lidské i psí. A tak jak je nepříjemné se potkat s nevychovancem-člověkem, je nepříjemné se potkat s nevychovaným psem. Nějaké znásilňování nátury neberu. Když neusměrním dítě, budu z něj mít nevychovaného spratka, když neusměrním psa, bude z něj totéž. Prostě k psům i dětem přistupuju stejně. Nastavit mantinely a láskyplně, ale důsledně si na nich trvat. Jenže… nevychovanec někoho těžko vychová…..

    5. Batýsku (inlove) , tohle je opravdu dost zlé, dovedu si představit, jak Ti bylo, když jsi ke všemu vedle sebe měla křehkého přednostu. Sice se sama psů nebojím a když na mě některý skáče, nastavím mu koleno (jak mě to naučila Kačer :) ), ale znám pár lidí, kteří se bojí, přestože racionálně to mají zpracované podobně jako Ty.
      Trápí mě, když Anka na někoho blafe (je to opravdu zřídka), snažím se tomu předejít – taky proto jsem se na to už několikrát vyptávala, co s tím, ale prostě když někdo křičí, ona se zjančí a poskakuje. Ne že skáče na toho člověka, ale tak, že se mi těžko chytá a připíná, zvláště když dotyčný mává pro Ance taškou nebo kope. Občas prostě štěká na někoho, kdo se bojí, ale dá se snadno okřiknout, jen u těch agresivních jančí.

    6. Musím říct, že jak mám obecně zvířata ráda, tak mám taky z cizích psů docela respekt. Jako dítě jsem se bála hodně (jedny známí měli zlatýho kokršpaněla, co pokousal kdekoho, a nakonec jim ho zastřelil myslivec, protože vždycky zdrhnul a v lese něco zakousnul – měla jsem dokonale vybudovanou trasu (s přelejzáním kompostu a králíkárny) abych mohla dojít zazvonit a byla z dosahu psího řetězu; pokud byl pes u baráku na volno, tak jsem to hooodně daleko od baráku otočila a šla domů s nepořízenou) S tím jak si naši pořídili psa, tak jsem se dost otrkala a prostě mám psi, s kterejma kamarádim, a psi, který slušně pozdravím a obcházím z bezpečný vzdálenosti. Nějak nemám pocit, že by to poslední dobou bylo s těma psama nějaký horší, ale asi to souvisí s přesunem z vesnice do města. Ve městě je naprostá většina psů na vodítku, kdežto na vesnici „hlídá“ pes kromě baráku páníčků i přilehlou obecní cestu (kde by se tu vzal plot) a když tudy člověk potřebuje projít, tak to je trochu adrenalínovej sport…
      Takže děkuju za článek, jsou to cenné informace a příručka o psech pro nepsí (aneb co dělat, když potkám psa, se kterým se zrovna nekamarádím) by se taky hodila.

  18. Evo, to je moc dobre napsane a i diskuse je zajimava. Dik. Bohuzel mam jen chvilku prolitnout, jinak budu vicemene mimo pocitadlo. (y)

  19. O.T. Prosím o palcodržnu pro nemocnou kočičku Sisinku. Nepapá a zhubla. Dnes u veta dostala 2 injekce a zítra nebo pozítří dostane další a také dietu.

    1. Držím (y) (y) (y) (h)
      I ostatním potřebným, jako třeba Bedině Nynyšce – nevěděla jsem, že i kočenky můžou mít cukrovku (y) (y) (y) (h)

  20. jo téma agrese je velmi výživné téma. Ve vztahu pes – člověk lidé zapomínají na to, že pes je stále prostě psem, šelmou, tvorem s jiným způsobem komunikace. Místo aby se mu snažili porozumět, polidšťují ho. A ve vztahu pes a jiní psi se často chovají víc než nezodpovědně. Buďto psa od ostatních separují nebo naopoak nechávají agresora zcela bez zabezpečení. Máme teď u nás jednoho takového „šikulu“ . Americký buldog. Už má na svém kontě 4 záseky – bez rozdílu, zda jde o fenu či psa :( , takže tam evidentně něco není v cajku. A nemusí jít ani o těsný kontakt – v posledním případě, kdy si podal malého knírače naší sousedky- starší paní, vzal na značnou vzdálenost pánečkům čáru okamžitě v momentě, kdy zblejsknul, že panička a Rusty vyšli z baráku, narval ho chudinku do rohu a čapnul ho pod krkem. Bohužel- tady teď popřu Evu – bylo to bez toho varování, bez jakéhokoliv důvodu :( , Rusty je pes nekonfliktní. takže nemůže být ani řeč o nějakém předchozím konfliktu, nic, Navíc on se psům nevnucuje, spíš si jich nevšímá. Přes to všechno po něm ten pes šel a to opravdu na tvrdo a po krku. No a ač tohle není poprvé (já zatím vím o dvou psech a dvou fenkách!! což je teda nářez, když pes jde takhle po feně) tak košík s vodítkem pochopitelně pánečky netankují. Hm, když nad tím tak přemýšlím, tohle ani vlastně není do tématu agrese, ale spíš porucha chování, protože pes, který to bere takhle šmahem musí mít někde závadu. Je jen s podivem, že takových psů přibývá (a je mi jasný, že nejen v mém okolí)

    1. Petro, vůbec mě nepopíráš. Tvrdím, že i mezi psy jsou asociálové a psychopati. A podobně jako u lidí jde o chybu v rané výchově a socializaci. Pes, který napadne fenu je asociál. Pes, který napadne malého psa bez varování je asociál. Nemají to v přirozenosti, jako nemá v přirozenosti člověk znásilnit dítě. Přesto se to stává, bohužel. V článku může člověk popsat základní rysy normálního chování, ne takovéhle úlety (páníků, psa musel někdo pokřivit)

    2. Nepopíráš Evu, nepopíráš. To je právě ono. Pes, kterému bylo povoleno uzurpovat si právo alfa ve smečce. Špatná socializace. Toto normální pes nedělá. Něco mu bylo upřeno a on si teď sám se sebou neví rady a tluče se životem, dokud ho někdo neoddělá, nebo ho nedostane zkušený člověk do ruky. Vlastně, řekla bych chuáík pes. Ale proč to mají odnášet ostatní?????

        1. Evo, Pitrýsku – já vím, že Evu nepopírám, to byl spíš takový povzdech jakoby. Vztahující se víc na to, že lidé -majitelé takových psů – takovým věcem nehodlají zabránit. S Ešusem máme tři zážitky s čoklem magorem – z toho dva s jedním a tím stejným, které mi pohodového psa hodily naprosto někam jinam.

            1. Asi se nikdo nepřihlásí :( Jak jsem psala, mám psy přes 30 let a magora jsem potkala již v prvním roce prvního psa. Napadl štěně, tehdy asi 10 měsíčního Nicka. Mám pocit, že opravdových psích asociálů tolik nepřibylo. Přibylo hlavně nevychovanců.

      1. No jo, přesně tam :-(. On byl donedávna fajn, říkala jsem si, jsem zvědavá, až vyrosteš. No vyrostl. Je od nás z paneláku, museli jste ho už potkat, mají ještě zlatého retrtívra – ten košík kupodivu má – asi bufetí. Proto mě jejich přístup v tomhle případu překvapuje, nepřišli mi jako klasický nezodpovědní lidi. Hm, když se jich paní sousedka ptala, proč nemá košík, tak prej ho na něj nemůžou sehnat :( . Dobrý argument. Prý se to seběhlo dost rychle. SOusedka s Rustíkem vylezli ven a on vylítnul od vedlejšího baráku a rovnou šel po něm, narval ho do kouta u dveří a bylo:S, říkala paní, že ten Rusyho nářek byl hroznej. Jo vím, taky si hodně dobře vybavím, jak ječel Ešus,když ho drapnul ten pit ;( V pátek jsem šla od tramvaje, David s Ešátorem mi přišli naproti, když jsem viděla milýho psa, jak si tam pobíhá na loučce, dala jsem Ešovi okamžitě k noze. On se mu sice vyhýbá sám od sebe, ale obávám, se že tohle by nemusel být evidentně argument ;( Je mi divný, že opral i ty fenky- navíc obě vzrůstem malé, pitbulku Natálku od nás ze vchodu a jezevčici od vedle (wasntme) – obě naprosto pohodový fenky.

        1. Barbucho – jestli sem ještě nakoukneš – novinka – pes byl na loučce viděn s košíkem- tak doufám, že to budou dodržovat.

          1. Hm, třeba už narazili…na nějakýho prudinu…Já jsem zvyklá, že mě majitel podobnýho magora předem varuje – protože každej vidí, co je Otík zač…tedy zodpovědnej majitel. A nechávám našemu jelitu celkem volnost, protože se musí psocializovat ;) , ergo kladívko nesmí votravovat každýho, kdo o to zrovna nemá zájem – a to jsem myslela, že mu nejlíp vysvětlí dotyčný čtyřnohý netýkavka…ale aby se mi na něj někdo vrhal bez příčiny? Dám si u konečný bacha…

          2. Petro, nechci Ti kazit radost. Kde máš jistotu, že košík správně sedí a pes si ho nemůže sundat? A výprask košíkem také nic moc. Ale aspoń si majitel uvědomil, že něco není v pořádku a, doufejme, že si psa ohlídá. Horší varianta by byla, kdyby si ten chytrolín řekl, dal jsem mu koš, udělal jsem, co jsem mohl. Teď ať se starají ti druzí.

  21. Výborné počteníčko, já bych to rozmnožila a rozdávala po městech a dědinkách. (talk) (y) (h)
    EvoŽ děkuji, neškodí, když si jeden osvěží a ověří své zásahy do psích životů. U nás doma jsme nikdy neměli se psy problémy.Vždy se chovali tak, jak jsme jim to my dovolili i když byli různých ras a pohlaví. Taky měli zkoušky ze ZP. Naše boxerky byly vzorem klídku a pohody na rozdíl od některých vyskakujích hysterických žen, zdvihající své malé blafounky do náruči již při 50 metrové vzdálenosti od nás i když jsme byli na vodítku nebo s náhubkem. (bat) Naše fenky si jich vůbec nevšímaly,byly jim šumafuk. Jsem hodně psová ale moje děti nikdy nesměly sahat na cizí psy a pokud si hrály s našimi psy měli jsme vždy vše pod kontrolou. To považuji za nutnost.
    Neklid a hysterie se umně přenáší na chování psů, pes to vždy vycítí, proto je dobré když psy chovají jen odpovědní lidé, s přístupem Vás všech . Náš kokr Daník je tak trochu výplodem svého nalezenectví a následného rozmazlování MLP. Mně poslechne i tak, že se dá odvolat bez problému, z choutek na dohnání zajíce a mohu s ním chodit v pohodě bez vodítka. To přednostu bohužel vede Daník, ještě, že jsme na dědince a Dan je ke všem přátelský, jak k lidem tak i zvířatům. :) (wave)

  22. Přeju hezký den zvířetníci.
    Moooc dobrej článek EvoŽ. Poučnej. I komentáře. Některý „kafemlejnkový“ od Petry+Barry jsou neomylností a zarputilostí autora až zábavný.
    Jakkoli lecos ze sděleného znám, dělám chyby. Chyby narůstají přímou úměrou s tím jak se cítím. Čím hůř, tím hůř. Pejsům by určitě prospěla stabilnější výchova i život. Holt všemu vládnou kompromisy. Lepší něco nežli nic. A snaha tu je. Jen povaha trochu slabší:o(.
    Tak přeju minimum konfliktů psích i nepsích a zase jindy. Nazdárek

  23. Evo, díky. Dobře napsaný článek s velmi podnětnými věcmi.

    Baruška je labrador, tedy pes programově neagresivní. A v tomhle je Bára úplně věrná standardu. I když i zahrozit umí.
    Posiluju svoji pozici vůdce tím, že se jí hrabu v misce, když žere, že odháním kočky od její misky, že jí dám ze svého talíře až poslední sousto, že jí neuhnu z křesla,….. Nemám ji vycvičenou, mám ji vychovanou. Ze stolu nekrade, na lidi neskáče, do kočárků nečuchá (tohle dalo dost práce), za cyklistou se jenom ohlédne, v tlamě jí můžu šimrat na patře, když chci, aby něco nekousala, strčím jí do tlamy ruku – ani nestiskne, jazykem mi ruku vystrkuje a couvá. I děti jí můžou páčit z huby její hračku. V tom momentě něco hrozí jen většímu dítěti – může upadnout, protože Bára nedá a cukne. A dítě držíci hračku letí (Bára má 35 kg a náhon na všechny 4). Takže děti musí být poučené a bez dohledu nelze.
    A umí FUJ, nesmíš! Bylo mi žinantní to říkat, když šlo o lustraci kočárků. Miminka přece nejsou fuj, ani když jsou pokakaná. ;) Tak jsem přidala „nesmíš“. Většinou se čuba zarazí, koukne na mne a čeká, následuje obvykle „pocem“ nebo „jdeme“ nebo „sedni“. To podle sitauce.
    Ale i zahrozit Bára umí. To když na mne z křoví nečekaně vyběhnul chlap. On se sice chtěl jen něco zeptat, ale Bára ho nečekala, šel rychle a přímo ke mně, tak to vyhodnotila jako nebezpečí. Postavila se přede mne a předvedla přesnou „silnou hrozbu“. Chlap to vyhodnotil správně, zastavil se a čekal. Na moje „klid, Baruško, to není rošťák“ se Bára v momentě uvolnila a šla si s mávajícím ocasem k chlapovi čuchnout.
    Zajímavé je, že Bára hlídá a štěká, jen když není doma páneček. Asi si říká, ty jsi šéf, tak si to oštěkej sám. Čili šéf smečky je pán, ale panička je záštita, když si čuchla k ohradníku, šla se schovat ke mně.

    1. Krásná charakteristika. Já mám FUJ jako absolutní zákaz (nesmí se nikdy, třeba žrát ho…, když to vidím – když to nevidím, nic nezmůžu) a NE jako relativní zákaz (nedělej to teď, jindy ano – třeba když se holky vypouštějí střídavě na aport a obě ctějí vyrazit na ten samý, tak dostanou ono NE, protože příště se to otočí)
      Vychovaný pes stačí a Baruška je i trochu vycvičená – jen tolik, kolik potřebujete a chcete (h)

      1. Já si myslím, že vychovaný pes je základ – a vycvičený pes je už vyšší level (nod) . Člověk by se svým psem většinou rád postoupil do toho vyššího, leč jeho možnosti (a vlohy a schopnosti) mu to mnohdy neumožní … a to tady vůbec nemluvím o lenosti – ne pejska, ale člověka (chuckle) .

    2. Tak silnou hrozbu jsem u jinak hodného a spíš plachého Arguska taky zažila. To jsem takhle jednou v dost pozdní hodinu dostala geniální nápad jít vybrat vyšší obnos z bankomatu, který je naproti hospodě. Naštěstí šel Argus se mnou, takže ti dva dobráci, co mě chtěli o peníze připravit, měli smůlu. Nikdy před tím ani potom na člověka nezavrčel, ovšem v tu chvíli to byl jednoznačný a tvrdý útok. Asi nemusím říkat, že dostal velikánskou pochvalu (h)

    3. Sem si myslela, že můj starej zlatej retríver je mimo jiné také starej trouba, ale možná by se také postaral. Pán manévroval s autem tak blbě, že nás donutil zastavit se, no a já neodolala, a udělala takovej ten ksicht doprovázený zavrtěním hlavou. A to jsem neměla, pán se cítil dotčen. Zádná ženská mu nebude…. I nebylo mu v tom manévru zatěžko vyrolovat okénko a mít několik hlasitých otázek. Odpovídala jsem jak klidně jsem mohla, ale také to nebylo dobře. Naopak. A najednou se můj, mezitím flegmaticky čuchající troubelín ocitl u mé nohy, zvedl ocas a jednoduchým BAF! to okénko i s pánem zaroloval. Necenil zuby, nevrčel, jenom vyjádřil svůj názor a bylo po ftákách. Takže jakási naděje by tu byla, i když… Třeba se lekl, že jestli dojde k ručnímu konfliktu, kdo mu sakra dá snídani. Kdo vi.

  24. Evo, článek jsem – zatím-jen přeletěla jedním vočííčkem. Pozornější pročtení jsem si nechala na večer. Vzala jsi to zgruntu a za ten správný konec. Moc se mi to líbí. těším se.

  25. Evo, skvělý čtení, jsem moc ráda, že si můžu tohle (včetně diskuze) louskat :)

    O.T. – odpoledne vyrážím na služebku, nebudu připojená, rozumně k mání budu až ve středu odpoledne (teda ta rozumnost záleží na tom, jak moc šikovnej je ten zubní chirurg :P ).

    1. Ty jedeš na služebku se zubním chirurgem? :O (chuckle) … No, je Ti přáno, každopádně si to užij, milá Zano. :* (h) (wave)

        1. No – už se mi doneslo, že někteří lidé si na služební cestu berou důvěrného přítele či přítelkyni (dle pohlaví a sexuální příslušnosti), ale že by si někdo s sebou bral zubaře?! Tož toto je pro mně novina. (rofl) (rofl) (rofl)

          1. Koukám, že Zana musí mít na služebku něco extra. Tak ať se ten zubař chová podle tvých představ ( a ta dvojsmyslnost je schválně :P , ale přání, ať tě to nebolí je jednoznačně od (h) )

  26. OT – hlášení o Nyjonce (h)

    jsme byly dnes ráno na lačno objednané na veterinu, aby vetka přeměřila ten cukr a nezbodly jsme to s inzulinem… naměřila 24,9 což je teda o 5 míň, ale pořád hodně vysoké… vyfasovaly jsme inzulin a pytel stříkaček, prý mám jet domů a nakrmit, píchá se po jídle…. sice injekce naštěstí píchat umím, ale měla jsem nahnáno, v jednom člověku jsem to ještě nedělala – no, teď už jo ;) … snad jsem to píchla dobře, jsem doma a furt za ní běhám, jestli nemá hypoglykemický šok, rozpuštěný glukopur tu mám nachystaný, no prostě jsem asi cvok… ještě ta stejná kontrola zítra odpoledne a pak ve středu, to nevím kdy – aby se dobře stanovila dávka (jo, teď jsme začaly na 4m.j. pokud to někomu něco říká)… tak nám ještě držte palce prosííííím

    jo a s povděkem kvituji, že se nám opravdu věnovala (proto jsme byly objednané tak na ráno, hned jako první) – byly jsme tam 45minut a řekla a vysvětlila nám vše opravdu důkladně, psala jsem si poznámky, možná si to tu ještě vytisknu… než se zaběhneme, budu do toho nakukovat… a dala mi na sebe i mobil, kdyby něco skutečně akutního

    1. To zvládnete, Bedo, uvidíš. Za chvilku z toho bude běžná rutina a Nyny bude čiperka ještě řadu let. (cat) Držím palce, ať to určování správné dávky je co nejkratší. (h)

    2. Bude to nejspíš napořád – ale je velká naděje, že na velmi, velmi dlouho. Celý kočkouří věk. Znal jsem jednoho kocoura diabetika jménem Flint, bylo to s ním těžké, neb byl „venkovní“ a nebylo snadné ho přimět, aby se každý večer a ráno hlásil „k raportu“ :D K stáru to bylo lepší, protože asi v jedenácti letech přišel o poslední zuby a tak pravidelně chodil ulovenou kořist „směnit“ za kočičí paštiku a kuřecí játra… A při té příležitosti byl zručným majordomem zkontrolován, „zaléčen“ a mohl si dál užívat relativní volnosti. Vydržel to tak do 14 let… ale asi to byla spíš výjimka. Držíme všechny palce a tlapky, aby to Nyjonka zvládla stejně jako Flint – a ty abys nabyla stejně brilantní techniky v aplikaci inzulinu, jako měl onen majordomus (y)

    3. (y) Bedi nejsi „asi cvok“, ale jsi ten nejsprávnější cvok se srdíčkem právě tam, kde má být. Všichni, kteří mají své menší bratry rádi, Tě chápou a držíme palce, ať to Nynyšce dobře dopadme.

    4. Držím palečky, aby všechno dobře dopadlo a Nyjonka s vámi pobyla ještě hodně let. Když si Nyjonka zvykne, ani to pigáro neucítí. Nevím, kolik je přirozená hodnota u kočky, ale jestli je to podobné, jako u člověka, tak je to hodně vysoké. Tak držím palečky. (y) (y) (y)

      1. Apino, je to tak nějak zruba stejné, „normální“ hodnota cca do 6,5 mooooožná do 8… minulý týden jí naměřili v laborce 30, což se mi zdá teda sakra hodně (ale např. játra i ledviny OK)… dneska glukometrem v ordinaci zmíněných 24 (a to byla vystresovaná snad ještě víc)… no a budeme měřit ještě zítra a pozítří – už po inzulinu

        teď mi tu spinká vedle myši na psacím stole a vypadá moc klidňoučce (h)

        za palečky všem MOC DĚKUJI!!!!!!!!!

    5. Bedo to je pro Nyny i pro Tebe náročná záležitost. Tak přeju brzo správnou hladinku a pevnou ruku s injekcí. Kdyby třeba CD chtělo nechat sehnat cukrovkářský pero a šlo by používat, to by se Vám oběma mohlo trochu ulevit.

    6. Bedo, ty inzulinové injekce jsou hodně tenké, píchala jsem to jednomu kocourovi, když byl skloněný nad miskou a vůůůbec si toho nevšímal, jestli jo, tak to bral jako rituál. Je to něco jiného než injekce při očkování či nedejbože béčko, což štípe, takže ohledně toho bud v klidu.

    7. Bedo, tak si to všechno piš a pak nám o tom piš, C jako Cukrovka..ono to vyzní ode mne teď sice škaredě, ale to ne, to jen, že to může potkat naše kamarády také…a vem to od začátku,kdy sis toho všimla a jestli tě třeba napadly i další úkazy, kterým jsi nevěnovala tolik pozornosti, ne jen ,že Nynýška hodně a často pije…ať víme a jsme připravení…
      ale jinak Vám oběma přeji,aby Vám ta „sladká“ nemoc v ničem nebránila a nevadila… (y) (h)

    8. Bedo, cukrovka u lidí i jejich miláčků není nijak extra omezení (tedy pokud se zjistí včas – zjistila se – a po stabilizaci). Držím palce a myslím na vás!

  27. Přemýšlela jsem, co bych ještě mohla k tématu nového dodat, když jsem nikdy neměla agresivního psa :) Snad jen to, jak to chodí tady na anglickém venkově. Psů je tu hodně, lidé mají často více než jednoho, konflikty se prakticky nekonají a lidé se psů nebojí (tu bojící se jsou naprostou výjimkou). Jak je to možné? Myslím, že příčin je několik: Za prvné je tu zákon, který je nesmírně přísný a potenciální agrese nejen vyjde majitele draho, ale pes může přijít i o život. Na jednu stranu se tu ze psů neplatí daně a společnost je k nim velmi vstřícná (psi si běžně hrají na vesnických greenech a hřištích, vejdou se i vedle dětí hrajících fotbal a mládeže na U rampě), na druhou stranu jsou pokuty za znečišťování veřejných prostor a za agresivní chování s následnou škodou (pes nemusí ani kousnout, stačí potrhat oděv) drakonické. Za druhé: ve vesnici musí být pes uvázaný, na všech ostatních veřejně přístupných místech (veřejné lesy, stezky na lukách a kolem polí) může běhat na volno celý rok- výjimkou jsou pastviny – pes nikdy nesmí honit nebo obtežovat pasoucí se zvířata. A psi také běhají – popravdě za divného je považován pes, který je na vodítku. To proto, že na vodítku jsou většinou jen psi nezvládnutí nebo potenciálně nebezpeční. Psi se potkávají ve shlucích a smečkách, skupiny velkých i malých se prolínají, aniž by se cokoliv stalo – snad jen občasné zavrčení, vykviknutí a podobně. Lidé neberou do náruče malé psy. Lidé, kteří se bojí, obvykle požádají o laskavost, pokud chtějí projít a čuchající pes jim vadí – majitel klidně vyhoví. Za třetí – nedokážu vyhodnoti úplně ten vliv, ale naprostá většina psů (psů i fen) je tu kastrovaných, takže zřejmě odpadá část napětí vyvolávaná hormony. Upozorňuji, že to není krajina líných tlustých psů! Pokud jsem na to nezačala dávat pozor, vůbec mě nenapadlo, že tomu tak je. Psi jsou normální, živí, přátelští, někteří štíhlejší než jiní, ale to je dáno spíš přístupem a zvyky pána než jeho psa. Po krajině i po vesnici chodí spousta koní, všude je plno opečovaných koček a konflikty skoro nejsou vidět. Vím, že tady musejí být agresivní psi a nevychovaní majitelé, že se konflikty musejí stávat – čistě už jen pro tu statistiku :) Ale za sebe mohu říct, že za ten rok a něco jsem se dostala se psem do opravdového konfliktu jen jednou, kdy ježatý starý něcojakoteriér zle vystartoval po Kazanovi. A to jsem se psy venku denně aspoň třikrát. Pokud vím, tak to tak nebylo vždycky – ten nový zákon, známý jako zákon o bojových psech (to je jen první paragraf) tu platí někdy od začátku devadesátých let a je možné, že současná situace je výsledkem jeho aplikace. Ale jistě to nevím. Každopádně znovu upozorňuji, že mluvím o anglickém venkově – nikoliv městech nebo předměstích. Tam to může vypadat zase jinak… Jo a ještě něco – už pátý rok žiju v zemích, kde psi nemusejí nosit košík a nikdo je nestřílí – a nepřijde mi, že by tu bylo víc pokousaných lidí. Nejspíš mi to bude hodně chybět, až se vrátím domů :)

    1. Milá Dede, tohle lidsko – psí soužití v Anglii musí být úžasné! (h) To by bylo něco pro ušatou smečku, takhle se vyblbnout s kámošema navolno!
      Jinak pokud jde o tu agresivitu – jakže to vypadá??? (rofl) Ti naši tři pitomečci vrčí leda při hře, jeden druhého pustí do misky, pokud si Argus zmáchá uši v talíři, holky mu je ochotně umyjí :) Jasně, honiči a některá další plemena v sobě prostě agresivity mají minimum. A u těch ostatních opravdu hodně záleží na výchově a na tom, jakou má pes ve svém člověku oporu. Pokud ho ctí jako šéfa a ochránce, myslím, že spoustu věcí nechá na něm…

      1. LuckoV., a v tom možná bude ten kámen úrazu nás – lidí. „Rád spoustu věcí nechá na něm…“ Jenže spousta z nás ráda tak nějak předpokládá, že všechno půjde „samo“, a někteří dokonce s chutí nechávají tu spoustu věcí na psovi – což je přesně to, co udělat nesmějí, protože na to pes jako smečkový tvor prostě není nastavený. Samostatnost ve smečce není to hlavní. Jenže tím se definitivně znemožní jako alfa a pak si stěžují, že on ten jejich pes… Houby. To oni by se měli zamyslet. Ne nad psem, ale nad sebou.

        1. Ehm, jedovatá poznámka – nevypovídá ta „psí svoboda“ ve jmenovaných zemích tak trochu víc o Angličanech a Norech, než o jejich ušatcích? A o nás? Brrr – kam jsem se to dostal?

        2. se definitivně znemožní jako alfa a pak si stěžují, že on ten jejich pes… Houby. To oni by se měli zamyslet. Ne nad psem, ale nad sebou.
          Tato slova do kamene vysochat. Toť A-Z soužití člověka se psem.

          1. Oba jste udeřili hlavičkou o hřebíček. Ano, výcvik a výchova psa je především výcvik člověka. A Terro, obávám se, že ten vztah ke psům o něčem ve společnosti vypovídá.
            I když daleko největší rozdíl je na ose sever – jih. Seveřani mají rádi psy (a tolerují kočky) jižani mají rádi, někdy uctívají kočky, psy často nemusí. Mám takovou teorii, že jižan – zemědělec potřeboval kočku jako ochránce sýpek a pes mu byl k ničemu (kromě chrtů ve stepích). Seveřan – lovec potřeboval hlavně psa a kočka byla druhotná. Proto se vyvinuly preference. Ale nevím, jestli na tom něco je…

            1. S tím lovem a sýpkami by to mělo logiku, EvoŽ. Ale pokud mne informace neklamou, tak mám jednu polovinu krve ze severu Evropy a druhou ze západu Čech :) Tak za to, že jsem kočkouří, nejspíš opravdu bude moci ta „třetí polovina“ mé krve, kterou jsem podle zlých jazyků svých přátel dostal omylem s tranfuzí…

              1. No ty zrovna vypadáš na ransfuzi kočkouří krve a to možná i víc než jen té třetí poloviny ;) Ono to taky neplatí individuálně, spíš jako pozorování na cestách. Já taky nevypadám na hrdého seveřana a lovce ;)

        3. ještě k té samostatnosti – bohužel moji honiči patří k plemenům samostatným z principu a jsou situace, kdy si zodpovědný páník může tak akorát trhnout nohou. Ovšem to je zase dáno tím, k čemu jsou historicky předurčeni – mnohahodinová práce v terénu při vyhledávání stop. Tam jim opravdu pomohlo jen samostatné řešení situací. No a proto jsou velmi nespravedlivě považováni za hloupé a neovladatelné… Ale to je jiné téma, článek bude pod písmenkem I….

      2. Někdy je ta důvěra až dojemná. Ginny napadla rotvajlerka. Byla to nehoda – proskočila nám (Ginny) ven při nakládání čehosi do auta. Páníček rotvice i já jsme se mezi ně vrhli, jemu se povedlo uvolnit stisk, já visela na rotvici. Ginny jen popoběhla do bezpečné vzdálenosti, Ája vylítla ven, jestli nebude třeba pomoci. Když holky viděly, že na té feně napůl ležím napůl visím, ale mám to pod kontrolou, klidně počkaly stranou a nechaly to na mně, abych to vyřešila. Moji váhu fena nesetřásla. Tak mi pomáhat nemusely. Obě se snaží konfliktům vyhnout. Ája se dokonce snaží konflikty mezi jinými rovnat.
        Nevadí jim návštěva se psem, jsou schopny nechat známého psa napít, případně i dojíst jídlo, nechat ho odpočinout na některém pelechu. Je jim fuk, jestli je to pes nebo fena, snáší obojí (kromě období po hárání – to nemají rády psy – samce)
        Naštěstí chodíme do příměstské oblasti, kde je většina psů neagresivních a konflikty zcela vzácné. Je to výběrový jev. Ti horší jsou ve městě, za městem chodí jen s dobře socializovanými psy. Jediný rozdíl je, že naše smečka už moc o cizí psy zájem nemá. Ne že by se praly, jen jsou jin fuk.

    2. Asi to bude o tom, že v UK jsou za nevhodné chování psů páníčkové tvrdě potrestáni. Bylo by zajímavé, kdyby se ti o tom podařilo vyzvědět více. Zřejmě je tohle potom možnost pro profesionální cvičitele psů, jak srovnat psy i páníčky. Občas na Spektru (dokumentární kanál) koukám právě na jednu britskou cvičitelku Viktorii (Stillwell ?- nejsem si jistá příjmením). Já vím, je to šou a zdá se, jak je to jednoduché a všechno za chvilku, což jistě není pravda. Ale… Má účinné metody založené z největší části na odměnách, ale také velmi názorně ukazuje páníčkům, kde dělají chyby. Dost často v rodině šéfují ti psi a dokážou svou lidskou smečku doslova terorizovat, což s nimi hodně rozebírá. Také často nemají dost pohybu. Rozdílný přístup má jiný cvičitel Cesar v USA (tentokrát je to kanál NG). Ten sice zdaleka tak nepoužívá odměny, ale různé způsoby „mluvy těla“, dokáže si u psů zjednat přirozený respekt kolikrát jedním dotykem, protože i tady plyne celá řada problémů z toho, že tam šéfuje pes a ne člověk. Více mi sedí přístup Viktorie, ale obojí má něco do sebe. Jsem v tomhle naprostý laik, ale tohle má podle mě jedno velké poslání. A sice ukázat, že je neslušné, aby pes obtěžoval jiné lidi nebo psy, že je nutné je vychovávat a správně se k nim chovat. Jestli mají majitelé psů v Anglii nebo i v USA tuhle mediální masáž, asi snáze akceptují, že se jejich vlastní pes musí chovat rozumně. Asi to bude svázáno jedno s druhým. Podle mě tam společnost páníčkům psů vzkazuje něco ve smyslu: „Ukážu ti, co dělat, ty si hleď psa a nebudeš mít problémy a ještě budeš mít šťastné a spokojené zvíře. V opačném případě se ti tvé chování a chování tvého psa nevyplatí.“

      1. Myslím, milá Apino, že máš pravdu. Ta osdobní zodpovědnost za chování psa snížila napětí ve společnosti, lidé se míň bojí (psi tedy méně otravují – viz jiná místa diskuze), lidé se psy mají mnohem víc volnosti (je tu víc doporučení než zákazů a neplatí presumpce viny jen proto, že máš psa) a tak se může stávat to, že v hospodě nejen smějí psi být, ale oni tam (tedy v té naší) nejsou ani uvázaní! prostě chodí po hospodě, očichají se jinými psy, zajdou se napít… Klídek – anglický :) jen nesmějí do restaurace, kde se podává jídlo. Jako pejskaři vám ale ve většině hospod (pub, inn) dají jídlo ke stolu u baru, kde psi mohou být… myslím, že to začalo vychovanými psy, tím se uklidnila veřejnost a věci se tak nějak přirozeně uspořádaly. No a navíc jsou to Angličané – podle mne programově klidní a slušní (většinou), protože zkrátka při tomto přístupu se věci nejsnáz dějí – ne proto, že by nutně mudeli milovat bližního svého. Ale jak zase říkám – mluvím o anglickém venkově, ne o městech a mixech kultur (to je jiné povídání :) )

        1. Bydlím na českém venkově dva měsíce a zatím můžu říct, že pokud jde o kontakty se psy, máme dost smůlu- většina majitelů k nám psa nepustí ani na očuchání. Ale aspoň tu leckdo chodí se psem ven, ne že má psa jen na dvorku. Ale slyšela jsem, že tu někteří rádi používají elektrické obojky, to sem zas dorazil vynález (prý ho na své psy používají i někteří myslivci). Dost často se tu totiž řeší, že pes jim na volno utíká a vrátí se bůhví kdy. Jinak jsou tu psi často typičtí uřvanci neurčité rasy za plotem, ale i sem už dorazili psi s PP.

  28. Marná sláva, jsou jiní, jsou jiní… učili mě to, vyzkoušel jsem si to, a vždycky znovu si to musím připomínat. EvoŽ, to bylo další z takových připomenutí. A osobně bych se přimlouval, aby tohle povídání četli HLAVNĚ lidé bezpsí, možná takoví, co z neznalosti mají ze psů strach nebo už udělali špatnou zkušenost. Pár jich znám, a občas žasnu, jak obtížné je naučit je alespoň základní zásady reagování na psa. Nerozeznají hrozbu (natož silnou a slabou), neodhadnou náladu psa, sami reagují zmatečně a nechápou, že tím jen zvyšují riziko nedorozumění – a tedy konfliktu.
    Vzato z opačné strany by asi občas bylo potřeba i od lidí psích trochu více osvěty než jen to obligátní „nebojte se, on nekouše!“
    Je ale pravda, že ačkoliv byl Michal pes společenský a dobrák od kosti, pokud byl ve společnosti dětí a neznámých lidí, ostražitě jsem ho „monitoroval“… :)

    1. Víš terro, mne nejvíc štvou rodiče dětí – a většinou to bývají mladí tatínkové co „snědli všechnu moudrost světa“, kteří si NEDAJÍ jířct, že by své děti měli naučit chovat se v přítomnosti psa. Přece „oni jsou v právu, zvíře nesmí děcku nic udělat!“. No jistě, jsou v právu, ale … není přece jenom lepší vysvětlit, že když venku pobíhá cizí pes, je lepší se k němu nevrhat, nešťouchat do něj, nedívat se mu upřeně do očí, atd. atp. Což o to, pokud bude dítě pokousané, zcela oprávněně ponese následky nezodpovědný majitel, ale za jakou cenu! Za cenu vystrašení, pokud ne přímo zmrzačení vlastního dítěte.

      1. YGO, naše příspěvky se evidentně potkaly někde v éteru :) A patrně potkáváme tytéž lidi? Nebo je tolik mužů, kteří „nemají zkušenosti“ (všimněte si, jak jsem tolerantní, nepíšu, že se bojí psů) a blbnou na kvadrát při spatření bišonka? Pak je ta osvěta potřeba ještě víc, než jsem si myslel.

        1. Eh, terro, znám je taky- znám dokonce chlapa, který když vidí psa, co běží směrem k jeho dětem, tak zakročí a psa nakopne, odhodí atd. Protože nikdo nebude povyšovat čokla nad děti. Pes má být pouze na vodítku nebo s náhubkem. Podotýkám, že dotyčný pitomec je bývalý voják, což má s tímto chováním možná něco společného.

          1. Marná sláva. Na téma člověk a pes by se, konečně, měla vrhnout televize a udělat kvalitní pořad. Zatím to byly jen samé víceméně trapné pokusy.
            Pes to je téma celospolečenské a jako k takovému by se mělo přistupovat.

    2. A ještě jednou mé sklerotické já: jednak díky za zajímavý článek EvěŽ., pak taky přání všeho pěkného do začínajícího listopadu. A taky bych měl možná zpřesnit, co jsem myslel tou osvětou v předchozím příspěvku. Pokud to jde, prostě ukáznit psa („já to ztřeštěné individuum lovit nebudu, tak ty taky ne, není proč“)a dotyčného zmatence upozornit, co všechno právě udělal špatně. Já vím, vždycky to nejde. Zuřivého polykače kilometrů nezastavíte, poděsa, který sám je agresivní, nepoučíte, nejvýš dostanete mnoho nepěkných jmen vy sami (v lepším případě). Víckrát jsem zjistil, že malé dítko má ze psa menší strach a chová se líp než jeho vyplašený a psů zcela neznalý tatík, který má (ze svého hlediska pochopitelnou) snahu potomka chránit před tím, co vnímá jako nebezpečí. Když mi Míša seděl u nohy a já vyzval to mrně, aby si ho šlo lehce pohladit – a poskytl jsem návod jak a kde, aby se to pejskovi líbilo – mrně si hladilo pejska a v tatíkovi by se krve nedořezal…

      1. Terro, a to si nepřej vidět, co dělaj, když viděj Bleska. Já jednou měla neskutečný konflikt s tatínkem chlapečka, kterých si Blesk ani nevšiml a čuchal tak někde 10-15m od nich. Ale chlapeček se bál a plakal. Tatínek se bál taky, ale neplakal a řval, že „co kdyby“….

      2. Zajímavé je, že normální běžce většina vychovaných příměstských psů nehoní. Ale jak začne někdo, kolem něhož procházejí jinak zcela nevšímavě, ječet a jančit, tak se i vyrovnaný pes se zájmem jde podívat, co ten člověk blbne. Zjistila jsem, že musím i na psa volat klidným a utěšujícím hlasem. Rázný povel totiž vyděsí člověka, který se už takhle bojí, takže dotyčný(á), dospěje k názoru, že volám nejméně vlkodlaka. Kdežto klidné zavolání s nějakým žertem člověka trochu uklidní. Pes je v klidu, jen zvědavý, co se děje.
        Holky se boj jen vřískajících dětí (a vyhýbají se co největším obloukem) a pak neznámých neživých předmětů nebo neočekávaně se zjevivších osob v místech, kde lidi nebývají (třeba než si zvykly na plavce, tak je pro jistotu zkoušely seřvat).
        Ovšem dítko, hladící psa za hysterického komentáře rodiče, to je pohled k popukání. Holky jsou na děti zvyklé, tak občas nějaké dítě má zážitek z pohlazení velkého černého psa. Dost rodičů je bez problémů, ale těch pár hysterických je o to víc vidět.

          1. Jo invalidní vozík a reakce na člověka na něj je „vyšší dívčí“. Ája si zvykla a nechá se klidně od lidí na vozíku hladit, i se naučila, jak se nenechat přejet kolečkem. Ginny si zvykla na vozík v klidu, za jízdy vozíku byla dlouho nejistá (teď už nemají takový tréning). Možná to bude také tím, že člověk na vozíku se hýbe jinak. Protože na dětské kočárky reagují daleko jednodušší reakcí, minou ho, případně, pokud je zavolá člověk u kočárku, se jdou na dítko podívat. K tomu vozíku se přibližují jinak, nikdy nezačnou komunikovat „za jízdy“. Ale holky jsou na lidi na vozíku zvyklé. Když viděla Ája kluka na vozíku poprvé, taky nevěděla, jak se k němu přiblížit. Za půl hodinky jsme to zvládli s vozíkem v klidu, při druhé návštěvě se už naučila vyhýbat pohybujícímu se vozíku. No a pak jsme měli mámu na vozíku 2,5 roku… Tak už se naučily jen kousek uhnout a ležely i když kolem nich vozík projížděl.

        1. To je přesně ono, Evi. Zkusím volat klidněji a veseleji, možná odvolávám Anku moc úzkostně a tím zvyšuju tlak v už tak nepříjemné situaci. Tohle se mi líbí, má to logiku. Díky! (nod) (h)

          1. Jé – to mi připomíná. Kdysi Jenda vzal Toyu do lesa, kde se najdou i běžci. I blížil se jeden proti nim a Toya radostně mu vyrazila naproti. Jenda se se snažil pejskovou zarazit tim, že zařval „KE MNĚ!“ tak mocným hlasem, až běžec na fleku zkameněl, jenom ruce mu vylétly k hrudnímu koši, kde se přitiskly na srdce a zlomeným hlasem zašepotal „Pane, já se nebál vašeho pejska, já se k smrti vyděsil vašeho hlasu!“

            Takže, Vavísku, hlavně klidně, ať nemusíš volat pohotovost (chuckle)

            1. Jj – taky znám. Pán se úplně přestal hýbat a jen šeptal: „Vy jste tak strašně zařvala…“ :)

              1. Muhehe! Obě! (y) (rofl) (rofl) (rofl) No, když na to přijde, umím zařvat tak, že mě musí být slyšet až v obou Chuchlích. (blush) (chuckle)

            2. Dobrý!! Já se kdysi snažila přimět Nicka, který se motal protijedoucím běžkařům (stopa skoro žádná – příměstská, my na běžkách, protijedoucí na běžkách, mezitím se motali dva dalmatini a pes překážel. Tak zařvu:
              „Uhni, vole“ Ten pohled toho pána vidím dodnes. Pokoušela jsem se to napravit dovětky jako skvrnitej, psí apod., ale myslím, že pán už měl o mně své nezvratné mínění. Za dámu bych neprošla, prostě jsem hulvát ;)
              Proto řvát umírněně

              1. Evo, sqělý čánek, fakt paráda, ale tenhle tvůj komentář tomu dodal korunu! (rofl) (rofl) (rofl)
                Podobný zážitek má za sebou asi většina pejskařů (tedy krom těch geniálních). (chuckle)

                1. Evi (h) , Ty to máš s tou dámou opravdu těžké – když nehulákáš na pány na běžkách, tak nosíš v kabele scíplé kachny … (chuckle) :* (h)

        2. Jo, to je. A vůbec nejhorší mi připadá, že na malého človíčka působí ten rodičovský „hysterák“ naprosto stejně jako na psa. I kdyby šlo k „pejskovi“ pomalu a zvědavě, instinktivně správně, rodič začne vyvádět ve stylu „nechoď k němu, Honzíku, neznáš ho, pokouše tě, co jsem říkal, pojď sem ale rychle!!! Pane, uvažte si toho psa, nevidíte, že jsou tu děti…“ Uff! A dítku, které předtím vůbec nemělo pocit něčeho mimořádného a šlo si jen pohladit pejska, udělá takový hysterický rodič se setkání se zvířetem horror (bat) a špatný návyk na celý život. Klíčové slovo: sebejistota. Všech. Protože i dítě i pes jsou si jistí, když je sebejistý vůdce (rodič). Omlouvám se outlocitnějším duším za to přirovnání dítěte a psa, ale když ono to, z čistě biologického hlediska, dost sedí. To není ostuda, to je fakt.

          1. Amen, milý Terro. A vůbec nechápu, proč se oháníš tím, že nejsi psí. Je evidentní, že schopnost číst zvířecí řeč (resp. snaha o to), příliš nesouvisí s vlastněním konkrétních chlupatců. Stejně mám dojem, že naučit se lze jen menší část… aneb komu není shůry dáno a že to velmi úzce souvisí právě se zmíněnou vyrovnaností :P .

            1. Milá Louk, já jsem psa měl (zdědil jsem ho) a myslím, že jsme se na sobě navzájem nedopouštěli přílišného duševního násilí :) Já ale nemám předpoklady být psí, právě proto, že vím, co to obnáší. Do role důsledné alfy bych se musel silně stylizovat, už jsem si vyzkoušel, jak moc mi nejde přísnost vůči vlastním potomkům, i když je na místě. Vypustím hromy a blesky – a pak musím rychle zmizet, aby ti drahouškové neviděli, jak se culím. Člověk se nevydrží stylizovat na věky, nakonec to praskne – a především by mě to hrozně nebavilo. Kočičí jsem jaksi… přirozeně. Nicméně pozdravuji Pedroně, je to zlato ušatý (dog)

          2. Terro, ne vždy to lze použít, ale jednou jsem z toho vybruslil slovy: „pane, přivažte si to dítě, plaší mi psa!“ Chlap zalapal po dechu a než mi začal nadávat, klidně jsem mu vysvětlil vocogou. Chlap zklidnil, dítko si pohladilo Filu (ta děti neřešila, Příšera by se hned chtěla líbat (chuckle) ) a bylo po problémech. Ale sám uznávám, že jsem měl kliku.

            1. :D Inu, jiný Honzo, někdy takový správně umístěný šrapnel může i k rozumu přivést… ale kliku jsi měl, ne,že ne. Osobně bych to asi takhle nezkoušel. :D

  29. OT
    Tady jsou fotky ze soboty a neděle, protože bylo (a stále je) překrásné podzimní počasi a to by byla věčná škoda nefotit.

  30. Skvěle napsané, milá Evo Ž. (inlove) Když jsem před víc než sedmnácti lety přinesla domů Píďu, vlastně ani u nás neměla zůstat, byla pro dědu synova kamaráda. Ale nedokázala jsem ji dát už pryč a děda dostal její sestřičku. O psech jsem nevěděla vlastně nic, vše jsem se učila za pochodu a vše bylo snadné, protože Píďa byla sice paličatá, ale byla moje, slyšela na mě. Něco o psech jsem se začala učit až s Ankou a na Zvířetníku. A protože díky vám už přece jen něco vím, nejdřív jsem přemýšlela jakého, ale teď čím dál častěji přemýšlím o tom, zda je vůbec dobré, abych zrovna já si pořizovala dalšího psa.
    Tahle psí abeceda je skvělý počin, děvčata. Zrovna kapitolu o agresi by měli číst nejen všichni majitelé psů, protože spousta lidí se psů bojí úplně zbytečně, a naopak svým strachem a podivným chováním dokáží ve psech vzbudit agresi ze strachu. To je něco, s čím si nevím rady u Anky, i když už je to mnohem mnohem lepší než kdysi. Ona nic neudělá, ale jančí a lidi se pak bojí ještě víc, takže i ona jančí ještě víc.
    Jak je to s lidmi, kteří se bojí? Vydávají snad nějaký pach? Je z nich cítit adrenalin? Anka je pozná na dálku. A nejhorší jsou běžci, kteří se bojí. Místo aby třeba zvolnili, v běhu křičí a někteří se pokouší psa i kopnout. Co s tím?

    1. strach „smrdí“ adrenalinem, stejně jako agrese, takže pes si strach špatně vyloží jako agresi a taky tak reaguje. Ale od toho jsi přece u psa ty, abys psa usměrnila a zároveň ubránila. Prostě tenhle člověk sice smrdí adrenalinem=agresí, ale ty to neřeš, od toho jsem tady já. Dej psu klidový povel, který umí (sedni,lehni) a trvej na jeho splnění. Až „nebezpečí“ pomine, pes zjistí že se mu nic nestalo a příště to bude o kousíneček lepší. Důležité ale je mít situaci (tedy hlavně psa) plně pod kontrolou. A výrazně to pomůže i protistraně – pes na povel ležící přece jen vypadá míň nebezpečně než pes poskakující, řvoucí,…

    2. Adrenalin nesmrdí. Smrdí jiné látky, vylučované ve strachu do potu, které pes pozná. Při agresi se vylučují zase jiné látky a pes se při útočném chování protivníka chová jinak, než při strachu druhé strany (v tomhle mají větší zkušenosti lidi ze služebního výcviku).
      Ale hlavní spouštěč je nenormální chování. Pes je zvyklý na to, že lidi jdou, běží, mluví. Ale když začnou poskakovat, ječet nebo vůbec se chovat nenormálně, vzbudí to v psovi instinktivní zájem. Pes, kromě nosu, velmi dobře vyhodnocuje „řeč těla“, je pro ně důležitější, než zvuky. Protože je v psovi šelma, ze stáda potenciální kořisti vybírá toho nejslabšího, který půjde nejsnáz ulovit. Takže člověk, který se chová divně, nevzbudí agresi, ale „lovecké chování“. Pes za ním běží aby ho „ulovil“ nejspíš jen ve hře (pokud není cvičen – jako třeba služební výcvik, který necvičí na agresi, ale na lovecké chování). Což pochopitelně vede k reakci „postiženého“ a stupňování nežádoucí činnosti z obou stran.
      Přerušit lovecké chování lze především tím, že psa přivoláš a uklidníš (ukážeš, že ty jako šéf tu praštěnou osobu lovit nehodláš). Pokud to lze, je možné psa uklidnit (třeba povelem „lehni“ nebo „zůstaň“) na dálku, ale to už je vyšší poslušnost. Povel „fuj“ lze také použít, ale postižená osoba to vnímá dost negativně ;)

      1. povel „fuj“ znamená prosím co? Co KONKRÉTNĚ mám jako pes po tomto povelu udělat?
        Pes si nevybírá kořist, pes se bojí nenormálního a je úplně jedno jestli to bere čenichem nebo očima. Nechce jej ulovit, ale vyhnat, odstranit,…
        A nelíbí se mi věta „pokud to lze, je možné psa uklidnit…“ – to jako že když to nelze, nechám psa ať si to divné dítě na tříkolce sežere? Pes musí být pod vlivem vůdce. Pokud jej neovládáš „dálkově“, měj jej na vodítku nebo stopovačce.

        1. No já nevím, jak u kterého psa, ale u našeho povel FUJ! znamená „nevšímej si!“ Ale jak už jsem říkala, mě většina povelů vypadne z hlavy, ale to fuj! tam drží nejlíp (nod) .

          1. nevšímej si = CO mám dělat? Paničko, tady je nějaké strašidlo, já se ho bojím, vrrr, haf, pomóc! Jak si ho mám nevšímat když se ho bojím? Co mám dělat, kam mám jít, jak se mám tvářit?
            Když dáš místo toho přivolání nebo lehni, pes ví co má udělat, je pochválen když to udělá, opraven když to neudělá, prostě má jasno. Může se přitom „strašidla“ bát, ale ví co má dělat a pokud jej přitom nic nesežere, má poučení pro příště jak takovou situaci řešit. Typické je potkávání psů – pes vyšiluje na konci vodítka, panička za ním pokřikuje „fuj, nesmíš, ne, fuj“ a nic se neděje. Kdyby místo toho dala „lehni“ (za předpokladu že pes povel dobře umí), pak jej pes buď splní, nebo jej nesplní a je k tomu donucen, ale v každém případě ví co má dělat a situace je rázem mnohem zvladatelnější.

            1. No vidíš – a já dám povel fuj! a Toya se obrátí a jde ke mne – takže povel splnil to, co chci – nevšímá si objektu, který je „fuj“ – a není stresovaný ani pes ani já. Zkrátka – ono je jedno jestli řekneš fuj nebo ne, jde o to, aby si pán i pes pod určitým slovem představili určitou situaci.

        2. Obávám se, že nechceš diskutovat, ale mít pravdu. Já ti tvé názory neberu, nezlehčuji je, jen jsem vsvětlovala své.
          Psla jsem „pokud je možno psa uklidnit na dálku.“ To znamená, že pokud to možné není, musím ho zvládnutého jinak: mít psa, kterého si přivolám k sobě (což byla první navrhovaná varianta), nebo ho mít na dlouhém vodítku (pak si ale neumím představit, jak se pes vrhne na cizí osobu). Povel „lehni“ na dálku umí poměrně málo psů.
          A povel „fuj“ je poměrně běžný zákazový povel. Cokoliv, co pes nesmí může být „fuj“. Fuj může být skákání na lidi, požírání něčeho nechutného. „Fuj“ používám vzácně a moji psi na to reagují tím, že se zarazí a koukají, co mají dělat. Pak teprve přijde další povel přivolání, nebo něco jiného.

          1. o „fuj“ máš mou odpověď u příspěvku YGY, i podle tvého popisu je tento povel k ničemu – proč psu rovnou neříct co má udělat? Není nutné vždy přivolávat, i „jdi dál“ je určení toho co má pes dělat (pokud tedy pes zná význam tohoto povelu), zatímco „fuj“ v podstatě neznamená nic, pes tuší že to co dělá není dobře, ale co má teda dělat? Nevšímat si strašidla může když je to malé (ne velikostí ale významem) nebo daleko, ale když je velké nebo blízko, tak pes s výraznou reakcí fakt nedokáže „strašidlo“ jen tak zasklít. To až časem, se zvládnutými situacemi, se naučí opravdu neřešit nebo prostě dělat to co mu obvykle přikážeš. Typické je když při potkávání problémových psů dáváš svého k noze, tak u desátého, patnáctého psa se ten tvůj přiřadí dřív než mu to řekneš, prostě uřvaný pes = k noze = nic se mi nestane a budu pochválen. Je to o tom promítnout si co psu skutečně (=významově) říkám.
            Pokud mi pes dál ode mně někoho ořvává a já řeším jestli mi poslechne lehni nebo přivolání nebo co mám vlastně dělat, tak se nesmím divit že má občas někdo chuť jej nakopnout. Běžec před náma = pes vystřelí = přivolám psa = běžec vůbec nemusí nic řešit. Běžec před náma = pes vystřelí, doběhne k běžci, ořvává ho = běžec fakt nebude nadšený a nemůžu se divit pokud se (byť z psího pohledu úplně špatně) brání. Já jsem tady od toho aby můj pes nikoho neotravoval a pokud to nezvládám dám si ho na vodítko. Pokud to nezvládám a přesto jej mám navolno, pes může tuhle MOJI chybu odnést kopancem nebo pepřákem. Když si jdu zaběhat, chci běhat, ne se rozhlížet odkud se na mne řítí jaký nevychovaný uřvanec.

            1. Jestliže můj pes na někoho štěká, je podle Tebe v pořádku, že se ten někdo brání kopanci? To snad ne?

        3. No, já jako pes bych tahle tři písmena brala jako vzkaz, abych si předmětu nevšímala. Nezdá se mi to tak složité. Tedy jako psovi. S lidmi je to možná jinak, co říkáte?

          1. Většina lidí se zasměje, že byla označena za „fuj“. Vlastně jsem se nesetkala s nikým, kdo by protestoval. Asi jsou nakonec rádi. (chuckle)

            1. Jasně, ve štěněcím věku taky někteří byli fuj- hlavně běžci, k těm se Borůvka snažila přidávat. Časem se naučila povel „tam ne“ že tudy jít nemá a okamžitě jsem jí ukázala rukou a zavelela kam, no a na odvolání od psů máme pokyn „nechej pejska“. Funguje to. Ale většinou se lidi zasmáli, že jsou fuj a spíš ocenili mou snahu donutit psa, aby se jim nepletl pod nohy. To ovšem neplatí o cyklistech. Ti se nedají zastavit, v jejich případě si psa radši přidržím, i když vím, že za nimi nepůjde. Bohužel ty cyklisté bývají nevyzpytatelní.

      2. On by si to měl uvědomit i ten člověk který se divně chová. Ale bohužel mu to asi často vůbec nedojde. Vzpomínám, že jsem se setkala s velkou fenou NO, velmi hodnou. Patřila v jedné hospodě místní číšnici. Já tam měla jinou známou, za kterou jsem přišla. Fenku jsem přivítala, hodně stála o pohlazení, ale byla velmi uhlazená, nevtíravá, výborně vychovaná. Něco jsem známé vyprávěla a při vyprávění jsem začala máchat rukama, ani jsem si svých gest nevšimla. Najednou slyším kňučení a vidím, jak ta fena mě bedlivě sleduje a je z mých reakcí celá pryč. Jak byla velká, dost jsem jí rukama máchala přímo před čumákem. Majitelka momentálně něco roznášela a nebyla se svou fenou. Tak mi došlo, že jsem měla velkou kliku na klidného psa, který dokázal dát najevo neklid a pocit svého vlastního ohrožení pouze kňučením a po té ruce mi nevyjel. Od té doby si dávám velký pozor a svou gestikulaci před psy velmi mírním. Příště by to mohlo skončit se zuby zakousnutými někam do mého předloktí.

      3. Díky, Evi. (y) Anka takové lidi nenapadá, ale na pár metrů od nich poskakuje a štěká. Zvláště bázliví chlapi dokáží ječet, sprostě na mě řvát a kopat, alespoň náznakově. Když chci Anku připnout, musím se přiblížit, a když ten člověk ječí ještě víc – což je naprosto typické, místo aby se zklidnil, ventiluje si svůj strach – tak to Anka vyhodnocuje jako útok na mě a štěká ještě víc. NIKDY se nikoho ani nedotkla. Ale nervy to vždycky byly, dnes už buď je klidnější nebo potkáváme méně vyděšených lidí. Když se snažím vysvětlit, že Anka se jich bojí víc než oni jí a že když budou v klidu, bude líp, tak je to na nic. Zvláště u mužů, pro ně je to ostuda, že se bojí, takže jsou pak agresivní na mě – nebo na jinou paničku, to není jen můj problém. Myslím, že víc osvěty mezi nepsími lidmi by fakt neškodilo.
        Dřív každý kluk i holka věděli, že když budou utíkat, že za nimi pes poběží. Že když se zezadu neslyšně přeženou kolem psa (na nohou nebo na kole), vyděsí ho. Že se pes nemá dráždit. Že se mu nemá přímo koukat do očí. Dneska to neví skoro nikdo. A to i přesto, že psů přibývá. Nějak se neumějí chovat ani psi mezi sebou, ani lidé k psům a psi k lidem. Je to velká škoda a velká chyba.

    3. lakonicky bych poznamenala- Nakopat běžce, ale to jde dost blbě….kdyby místo pošahanejch seriálů v TV dali užitečné rady o soužitích se zvířaty…byl by to dobrý program pro školy, ukázat dětem – co je dobře,co je špatně…něco podobného jako Dopravní hřiště. Taková osvěta…když je Nemyslíš-zaplatíš o autonehodách, mělo by něco takového být i lidech a zvířatech. A ne jen štvavý kampaně za zákaz chovu a vlastnictví…

      1. proč běžce? Nakopat lidi co své psy nechají někoho ořvávat. Pokud můj pes někde v dálce na někoho řve, zasloužím si kopanec já (a slízne to za mne pes). Představ si místo běžce dítě na nějakém tom odrážedle – pro mnohé psy stejné strašidlo jako ten běžec – fakt si myslíš že je ok aby na něj jakkoliv dorážel cizí pes?

        1. Anka na děti nereaguje, ani na kole, ani na odrážedle, na ničem. Anka reaguje jen výhradně na lidi, kteří se bojí, a to ještě ne na všechny, ale právě jen na ty agresivní. Snažím se přijít na to, jak je pozná, jak je poznám.
          Co se týče běžců, běhají přes místo volného pohybu psů, kolisti tam jezdí také, přestože tam nemají co dělat. Anka si běžců nevšímá, desítky jí přeběhnou před čumákem a nic, a najednou se objeví někdo, na koho štěká, neutočí, ale to těm lidem stačí k tomu, aby byli agresivní – na ni, na mě. Ona mě pak brání – štěká ještě víc, doráží. Snažím se tomu přijít na kloub. Řeči typu „to nesmí“ mi nepomohou, to vím sama.

          1. při prvním štěknutí dám přivolání nebo lehni, podstatné je aby to ten pes udělal. Když si deseti běžců nevšimne a jedenáctého ořve, tak ji holt vezmu na vodítko a jdeme tam kde jich běhá co nejvíc abysme si mohly vysvětlit co ano a co ne. Neházím vinu na běžce za to že se bojí. Běžec nemá povinnost znát tvého psa a dokázat přečíst že jen štěká, běžec se prostě bojí. Nehledě k tomu, že když takových psů potkáš postupně pět, tak ten poslední to prostě odnese i za ty čtyři předtím.
            Nevím jakým způsobem jsou u vás organizované místa pro volný pohyb psů, ale většinou to znamená že tam můžeš psa pustit z vodítka, ne že tam nesmí vstoupit nikdo jiný nebo že tvůj pes má právo někoho obtěžovat.

            1. Možná by bylo dobré, kdyby si běžci uvědomili, že jsou v místě, kde mohou být psi na volno a tudíž jich tam je víc a honí se – to naprosto obecně, bez ohledu na Anku. Člověk, který přes takové místo běhá, je tak trochu kaskadér, hrozí srážka, hrozí neúmyslný konflikt.
              Beru, že my pejskaři máme odpovědnost, ale musí ji mít i nepejskaři. To je jako s auty, učíme děti přecházet (nebo měli bychom je to učit, někdy vidím matky s dětmi dělat neuvěřitelné věci), učíme je předvídat, respektovat sílu auta. Měli bychom je, v jejich vlastním zájmu, učit se pohybovat i mezi zvířaty (nejen psy). Když jdu večer sama městem, také dodržuji určitá bezpečnostní pravidla. Prostě znalost světa, ve kterém se pohybuji, je nezbytná. Omlouvat agresi běžců tím, že se bojí mého psa, to je stejný extrém, jako nechat psa dělat si, co chce.
              A není to jedenáctý běžec. Je to jeden běžec z šedesáti, osmdesáti, ze sta. Je to zřídka a já nevím proč. Těžko si pomůžu Tebou navrhovaným výcvikem, protože nevím, kdy toho stého potkám.

              1. Vave, kdybych omlouvala to že mi pes zdrhal za zvěří tím že se zvěř vyskytovala tam kde neměla (pod keřem u benzínky, přímo před naší chatou, před panelákem uprostřed města…) a dělala co neměla (zajíc který si psa vysloveně vychutnával a hlídal si aby mu neutekl moc daleko), tak by mi zdrhal dodnes. A to se s běžcem dá domluvit určitě líp než se srnkou a „cviční“ zajíci se taky blbě shánějí.
                Můžeš se zkusit s běžcem domluvit, nechat psa ať si jej očichá, nechat běžce ať si psa pohladí. Už tím že s ním ty budeš normálně mluvit psu napovíš že to strašidlo nebude. Ale měj pochopení když běžec odmítne, ono zastavit rozhýbané tělo, povídat si a řešit psa není pro trénink zrovna to nejlepší.
                Rozhodně bych ale zapracovala na tom aby při prvním náznaku reakce psa (vyběhnutí na běžce, první štěknutí) z mé strany vylítnul povel a pokud nebude splněn, řeším že mě pes neposlechnul, pokud možno tak aby příště radši poslechnul.

                1. “ …. řeším že mě pes neposlechnul, pokud možno tak aby příště radši poslechnul.“

                  Konečně jsme u jádra: POKUD MOŽNO TAK – co to znamená? Co mám Ance říct – udělat – předvést?

                  (A rada, abych poprosila hysterického běžce o spolupráci, je do nějakého jiného světa, ne k nám. Kdyby totiž běžec byl normální, nechal by mě v klidu Anku odvolat.)

                  1. Vave, pokud psa neznám, fakt ti nenapíšu co přesně máš udělat – jak to řešíš když neposlechne přivolání od čehokoliv jiného? Jak bys to řešila kdyby nestartovala za běžcem, ale třeba za motorkou, za zvěří,… ? Na jednoho psa zabere „doběhnout a přizabít“ (prosím neberte mě doslova), druhého to nezastaví a třetího tím shodíš tak že se bude bát každého rychlého pohybu (a čtvrtého prostě nedoběhneš :D ). Když víš na kterého běžce to dělá, je pravděpodobné, že to na něj zkusí i příště a je pravděpodobné že běžec půjde běhat zase zhruba ve stejnou dobu, možná ne každý den, ale třeba obden, ale určitě se dá vyčíhat líp než třeba zajíc. A když to čekáš, můžeš si předem promyslet co udělat, buď aby mě pes poslechl = nemám problém, nebo aby byl za neuposlechnutí potrestán ve správném okamžiku (tedy dám povel, neposlechne, trest – nikoliv dám povel, neposlechne, půl hodiny psa lovím, trest). Raději budu pár dní chodit se stopovačkou a hlídat si aby se pes nevzdálil dál než dosáhnu ( = můžu psa přimět poslechnout), než nadávat že je běžec „divnej“. Jako jinde platí vžít se do kůže psa, v tomto případě doporučuji vžít se do kůže běžce. Když jdu se svým psem a jiný mi jej napadne, taky nečekám až se majitel uráčí zareagovat a cizího psa klidně zkopnu. Běžec to holt vidí podobně jako pes se strachovou agresí, tedy bojím se tě, tak tě sežeru (nakopnu) abych už se nemusel bát.

        2. Běžec, co okopává psa a hystericky řve, je k nakopnutí…majitel psa, co ho nezvládá,je taky k nakopnutí…a proč se teda kope do toho chudáka psa? ;(

  31. Jejda – EvoŽ, to je moc dobře napsaný článek a je dobře, se tady objevil. Skoro každý se setkal se psí agresí. Naši Terku, coby dítko, kousl pes do paty, když se sehla a chtěla si zavázat tkaničku – následně jsem usoudila, že to bylo proto, že nedaleko hárala fenka, k jejim vrátkům se sbíhali místní kasanové a majitel je odháněl hodem kamenem na cíl. Pes si náhlé sehnutí zřejmě vysvětlit tak, že Terka šátrá po kameni …

    Jinak bych apelovala na každéno, kdo si chce pořídit psa (i když na zdejších stránkách je to zbytečné) – hlavně přemýšlejte, NA CO toho psa chcete a KOLIK síly (duševní i fyzické) a času máte na zvládnutí pejska. Např. mě se moc líbí psy typu výmarský ohař, ale vím, že já bych mu nemohla dát to, co potřebuje – dostatek pohybu (tady je opravdu nedostižným vzorem PetraK). Taky si nemůžu pořídit pitbula, protože si nejsem jistá, jestli bych byla dostatečně důsledná ve výchově.

    Prostě – já můžu mít psa, který je dostatečně chytrý, aby pochopil moje pokyny (totiž – zapomínám slova a tak místo „k noze“ volám „ke mně“, jindy „sem“ nebo „tady jsem“ – a určitě i intonace je pokaždé jiná) a taky dostatečně malý, abych ho v případě potřeby dokázala spacifikovat fyzicky (whew) . Zkrátka – dodnes nejsem dostatečně vděčná svému andělu strážnému a CD, kteří mi do cesty strčily jedinečnou Toyu (nod) (happy) . Na druhou stranu je pravda, že jsme opravdu velice dlouho přemýšleli, který pejsek by byl pro nás vhodný – dumali jsme nejenom nad rasou, ale i nad pohlavím, k prvotnímu výběru štěněte jsme si přizvali odborníka a Pitrýsek byla až třetí chovatel, která vyhověla (chuckle) !

  32. Až na to odebírání misky souhlas. Ale odebíráním misky psu naopak říkáš že má důvod hltavě žrát a misku si bránit, mnohem výhodnější je psu do misky postupně přidávat – pes ti pak rád ustoupí i od plné misky, vždyť přece dostane přídavek! Ostatně vidělas někdy že by vůdce smečky nechal podřízenému žrádlo a během pár vteřin si to rozmyslel a zase jej vyhnal? Vůdce ví co dělá, nemění rozhodnutí a když už něco nechce, tak to nechce. Totéž odebírání kousacích kostí – dej dítěti hračku a za minutu mu ji seber a když začne řvát, tak ho ještě seřvi, myslíš že tím vylepšíš váš vztah? A ten popsaný trest na štěně? Za to že se bojí o své žrádlo? To snad ne…
    Jinak tedy ještě pes dokáže rozlišit která věc je určená ke zničení a co je nedotknutelné, záleží na tobě jak mu to vysvětlíš – když jsem dělala účetnictví doma, často jsem měla po zemi hromádky faktur a nebezpečí jim nehrozilo. Stačilo nepotřebný papír psovi podat a pes se změnil v dokonalou skartovačku. Jaký si to uděláš… Ale je fakt že jako štěně nikdy neměl příležitost se nudit.

    1. misku neberu (zvyk už od první dogy, která byla nežravec a byli jsme rádi, když do té misky konečně strčila čenich a nechtěli jsme ji rušit ;) ) Ale je pravda, že když třeba potřebuji odsunout misku (i s krmícím se psem), protože potřebuji něco vyndat z mražáku, tak nečekám a klidně ji na chvilku odstrčím. Nikdy nezavrčela – a pokud by snad ano, klidně bych jí jednu vlepila… jako že se nepoto…, když chvilku počká.
      Kost jí seberu, když je to potřeba – ale cvičně to nedělám. A klidně ji odměním za „dobrovolné“ vydání kosti piškotem (ty ona miluje).
      Špatně je, když člověk přistupuje k sebrání kosti se strachem – dá mi ji? nedá mi ji? Pak pes vycítí nervozitu a je z toho „hra“ kdo z koho.
      Pokud u kosti třeba vidím sršně, tak velím tak rozhodně, že pes si ke kosti ani nečichne a počká, až to vyřeším. Protože pokud ví, že TO myslím vážně, poslechne.
      Jako puberťák Beta zkusila asi dvakrát zavrčet v posteli – a byla velmi rychle na zemi – jen to žuchlo. Myslím, že to je dobře – když člověk moc nepřemýšlí co by a jak by a řeší to spontálně. Ale rozlišuji vrčení a mručení. Někdy – hlavně po dlouhém výletu a náročném dni tiše mručí a říká tím – nech mě bejt, nevšímej si mě, odpočívám, nechce se mi zvedat. Toleruji to, třeba u televize si klidně sednu na zem. V posteli ví, že v případě neochoty se přesunout dobrovolně do jejího prostoru ji bafnu za nohy a popotáhnu na správné místo. Umí dokonalou mrtvolku (ale jen výjimečně (rofl) ) Ale i když v takovém případě houknu „mazej“, tak se mručení nezmění v zavrčení… pomalu a nadávající se přesune tam, kde nebude rušena. Koneckonců osm pelíšků je snad dost

      1. jj, to co popisuješ je v pořádku, normální. Taky občas potřebuju psovi kost vzít – zrovna o víkendu mu máma dala celou prasečí nohu, tak jsem si ji nechala přinést, rozsekla a vrátila půlku – jde o to nedělat to cvičně a když už to udělat musím, tak neřešit případné komentáře. A navíc, neodebírám stylem „přijdu, seberu“, ale „přines, pusť, hodný, odměna“, tedy pomocí aportu. Pokud psa zmydlím za každé „slovo“, možná ho naučím mlčet, ale rozhodně tím nezískám jeho důvěru – a až se jednou naštve, vezme to rovnou zubama a bez keců. Nebojím se vlastního psa, nemám problém nechat jej říct co si myslí. Vrčení je velmi významným komunikačním prvkem a má mnoho odstínů a významů. Kdo za tohle psa trestá, o hodně se ochuzuje.
        Dát štěníkovi misku, cvičně mu ji sebrat, potrestat ho (dost silně) za to že si dovolí k tomu něco říst, no to je fakt budování vzájemného vztahu na jedničku. Nehledě k tomu že pes slabší povahy může začít raději odmítat žrát úplně a pak budeš těžce řešit jak to udělat aby nechcípnul hlady, pes sebejistější bude zase pravděpodobně vrčet čím dál víc a tím víc bude trestán až to nakonec skončí tím že se o misku vážně budete prát.

        1. Petro, já jsem nikdy neřekla, že psa zmydlím. A už vůbec ne za každé „slovo“. Přitisknutí ruky na kohoutek není žádný tvrdý trest, pouze upevnění dominance.
          A vůbec si nemyslím, že by se mě kterýkoliv z mých psů kdy bál a s žádným jsem neměla konflikt „na tvrdo“, ani jsem nemusela řešit problém, jak odnaučit psa strachu. A to Bekina byla vysloveně z bázlivého rodu a u nás se z ní stala fena, která svě „strachy“ řešila tím, že se šla ke mně schovat.

          1. a budeš si takhle tu „dominanci“ upevňovat i když už to nebude štěník a bude mít 50 kilo? Nebo jinak – fakt si potřebuješ upevňovat dominanci nad štěnítkem?
            Prostě pokud na mě pes u misky vrčí, přesvědčím jej že k tomu nemá důvod. Ne silou, ne tresty, ale tím že mu ukážu že vrčení nefunguje a navíc fakt není nutné, když ti ty troubo nesu přídavek. Pochopitelně u psa dospělého se špatnými zkušenostmi to beru postupně, jinak by mě vážně mohl hryznout, ale i pak by byla chyba jej potrestat – za co, za to, že jej někdo dřív právě u misky buzeroval natolik že se o ni bojí?

            1. Nezlobte se ale připadá mi to jako takové slovíčkaření – kdo koho nakonec uhádá.
              Ono to tak asi není myšleno, ale vaše komentáře/argumenty, Petro, vyznívají docela útočně…

              Potřebuje SI Eva Ž. dokazovat dominanci? Ne. Je pro štěňátka vhodné, když mají – nenásilným způsobem – jasno v hierarchii smečky? Ano.

              Tolik pouze můj názor.

              1. no pokud k tomu aby bylo jasno potřebuju štěníka tlačit k zemi a brát mu misku, tak něco není dobře. Tohle je stejná pitomost jako zákaz spaní na vyvýšených místech nebo chození první do dveří. Štěně má ve vůdcovství (pokud něco hodně nepokazíš) jasno, štěně šéfa potřebuje, bere co má. S puberťákem je to horší, ale tam je naopak každé vynucování silou a trestání tvoje prohra. Vůdce je ten, kdo si svoji pravdu dokáže v klidu a bez násilí prosadit, kdo ochraňuje ostatní, zajišťuje potravu a vymýšlí senzační hry.

                1. V klidu a bez nasili … aha, uz jsem doma. A ucitel ma zaky zaujmout a je nutne mu vzit veskere pravomoci. Vzdyt pokud je to osobnost tak si dokaze udrzet autoritu i bez nich. Ach jo … zas jedna co vidi svet jaky by podle ni mel byt a ne takovy jaky je. Nebyt takovych jako vy, tak je svet mnohem lepsi misto pro zivot. Presto respektive prave proto ze by obcas nejaky ten fracek dostal za ucho. Vcas.

                  1. dokázat v klidu a bez násilí prosadit svou je přesně to, co dělá vůdčí pes (vlk). Kdyby se vlci ve smečce mezi sebou rvali, jaksi by pak neměl kdo lovit. Člověk to dělá tak, že když řekne sedni, pes si prostě buď sedne, nebo je sednut, v každém případě je po mém. Nezačnu na psa řvát, neopakuju povel, netrestám. Prostě sedni = sedíš. Pokud to takhle bereš od začátku a u všech důležitých povelů a zvládneš pubertu (tam je právě občas potřeba přiměřeně potrestat), nemáš problém. Čím víc se vytáčíš, tím víc ve psích očích ztrácíš. Čím víc prosazuješ „právo silnějšího“, tím víc riskuješ že jednou silnější nebudeš. jasně, nad pudlíkem nejspíš vyhraješ vždy, ale troufneš si tohle zkusit na kavkazana? Pokud nastolíš „právo chytřejšího“, nemáš problém ani když budeš mít o deset kilo míň než pes.
                    A co se týká dětí, je chyba v rodinách, nás učitelé taky nemlátili a přesto jsme si ani omylem nedovolili to co se děje dnes. Protože kdybysme to zkusili, tak nás zmydlí doma, zatímco jich se rodiče zastávají a hážou vinu na školy.
                    U lidí i psů je to o nastavení mantinelů, důslednosti a spravedlivosti.

                    1. Nikoli bez nasili. S minimem nasili. To je setsakra rozdil!
                      A ze zrovna vas nemlatili je mozne … ze zadny ze spoluzaku nedostal vychovny lepanec neverim. A mimo jine ti spoluzaci vedeli, ze ten lepanec dostat muzou.

                    2. Lepanec nebyl potřeba, stačila poznámka v žákovské, učitel si nebude otloukat ruce, od toho má (má mít) dítě rodiče. A věř tomu, že raději facku od učitele než poznámku a následný mazec doma. Jenže dnes dostaneš poznámku a rodičové si doletí do školy stěžovat že jejich dítě není zlobivé ale nepochopené a učitel je lempl co se dětem málo věnuje.
                      A podobně u psů – pokud jej nechám ať si dělá co chce, nemůžu se divit když si fakt dělá co chce. Pokud od začátku jasně směřuji psa co ano a co ne, nemám problém, maximálně řeším věci „na hranici“ a pak silná lákadla typu „klidně mě zabij, ale já MUSÍM“, ale i tam platí, že co je od začátku tabu, to se řeší mnohem líp než když si po čtyřech letech najednou vzpomenu že mi to vlastně vadí (a i to jde).
                      Nebuzerovat, tresty nechat pro výjimečné situace, nastavit pravidla a trvat na jejich dodržení. Nic víc, nic míň.

            2. Milá Petro, EvaŽ je chovatelka – má špičkovou chovatelskou stanici a její lovecké feny jsou šampionky práce – rozhodně není někdo, kdo by psy jakkoliv týral. Ona prostě ví, co dělá a má úspěchy. Její feny mají mnohem víc, než jen standardní výcvik. Jsem nucená to tu zdůraznit, protože zbytečně útočíš. Nikdo ti nebere tvoje názory a sama jistě chápeš, že v krátkém článku na velmi obtížné téma nelze rozpracovat do detailů každou situaci. Máš v mnoha věcech pravdu a určitě máš vychované psy – tak proč ta agresivita? :)

              1. Možná by Petra mohla zkusit napsat svůj článek, kde by vysvětlila své metody. Asi by to bylo lepší, než být takhle zbytečně agresivní v diskusích u těchto výtečných článků.

                1. Ano, to je dobrý nápad, přimlouvám se. Ona má podle mě Petra v mnoha věcech pravdu (skoro ve všech), jenom to podává zbytečně konfrontačně. A vůbec, tohle je tak široké téma, že by sneslo řadu pokračování. Není pes jako pes, ani v rámci jednoho plemene, dokonce ani vrhu, některé věci jsou platné obecně, některé si musí majitel zvířete vychytat sám. Pomocí třeba etologie, vcítění do psího myšlení, zdravého rozumu apod. Proto je dobře, když články s touhle tematikou píší lidé,kteří psů (a pokud možno i plemen) vystřídali víc, zobecňovat na základě zkušeností s jediným psem bývá ošidné.
                  A zase 7, asi si vsadím sportku.

                2. vtip je v tom, že metody musejí sednout dvojici pán+pes. Lehni jsem učila pět psů a použila jsem tři různé metody, přičemž u choďáka jsem s učením lehni raději nějakou dobu počkala. Takže metoda sice je, ale velmi všeobecná:
                  – Přemýšlím. Přemýšlím jak mě vidí pes, jestli mi rozumí, jestli opravdu ví co po něm chci. Když se něco nedaří, přemýšlím kde JÁ dělám chybu, proč mi pes nerozumí, jestli na něj nekladu příliš velké nároky, přemýšlím jak jinak to udělat.
                  V konkrétní situaci „pes zavrčí u misky“ mi vyplyne pes vrčí = bojí se že mu to seberu = když mu to budu brát bude mít skutečně důvod vrčet. Trestáním se jen dovedu do slepé uličky. Přesvědčím psa že ruka v misce = dobrota navíc = pes nebude vrčet, protože dobrota navíc se přece neodmítá.
                  – Klid. Pokud možno nejdu do psa silou, ale trvám na svém. Když si nesedne, tak jej netrestám ale posadím. Jasně, pokud to zkusí puberťák už popáté po sobě, tak mu ten zadek připlácnu víc a rychleji. Pokud mi dospělý pes odsekne něco jako „teď neotravuj, čenichám“, dostane buzerační poslušnost až se z něj bude kouřit. Ale snažím se (ne vždy se mi to daří) být pořád v klidu. Naštvaný člověk dělá chyby. Nebuzeruju psa zbytečně, klidně si sednu na zem když on leží na křesle, klidně mu dám nažrat a až pak se najím já, klidně jej pustím prvního do dveří. Ale trvám na tom aby základní povely ovládal vždy a všude.

      2. Přesně – teorie je dobrá, ale není dogma. Mručení „nech mě bejt“ taky neřeším. Zavrčení je něco jiného. A příklady Xerxové jsou perfektní – ukazují, že někdy je přeba psovi pamlsek nebo misku vzít – pro jeho bezpečí (s vosou se mi to také stalo, jen jsem na to zapomněla).
        Já odebírání misky začala cvičit kdysi s prvním psem – dominantním panem psem. Ten chtěl šéfovat od začátku a tohle mi poradil starý zkušený chovatel. To přimáčknutí jsem se naučila až časem, chovatel doporučoval třepnout. Ale neřekla jsem, že to udělám jen párkrát. Když to pes neřeší, není třeba ho stresovat.

        1. Já jsem Borůvce coby štěníkovi párkrát misku prohrábla, jen tak cvičně, a asi dvakrát jí ji vzala a za chviličku vrátila. Nedělo se nic, tak jsme to neřešila. Můžu ji od misky odstrčit a ona počká, až ji tam zase pustím- ví, že bych jí tam třeba mohla něco přidat :) Bráchův kavalír měl od malička u krmení klid a nikdo ho nesměl rušit. Misku si festovně hlídá a vytáhnout mu z huby cokoliv se švagrová i neteřky skoro bojí… Jo a rozhodně nemůžu říct, že by Borůvka víc hltala.
          Jediný, na koho zabrblá, když má v misce maso, je kočka, která se jí tam snaží nahlížet. Kočku popadnu a odnesu a strčím jí její vlastní žrádlo. Psová má klid a na druhou stranu ale nechci, aby strkala hlavu do misky kočce…

          1. Dovolíš? Říkala jsem Šarikovi, když jsem potřebovala projít a on zrovna ležel u misky s jídlem a já měla plnou náruč a nemohla ho bezpečně překročit..vždycky se mi uhnul a neznělo to jako uminutej vynucující příkaz….z příkazu- BÁC. By asi někoho tady kleplo, ale Šarik si vždy lehnul a odpočíval. Když jsem řekla lehni,ležel předpisově. Když se k němu řítilo nějaké dítě , protože vypadal jak plyšovej a měl i v dospělosti štěněcí výraz, tak se za mě schoval. Děti nemusel.
            Na cvičiště jsme měli zákaz vstupu. Srovnal figuranta tak, že se ho bál…mírumilovnej pes, co svatě a trpělivě dával znát,že nácvik je nuda, že až to přijde,tak si agresora srovná…pak to figurant přehnal a zaútočil opravdu, během mrknutí oka ležel na zemi,pes ho držel za krk a čekal,jestli dostane povel ho zabít nebo pustit…nějakej rukáv a chráněný záda a helma ho neodradily, přesně si našel slabinu. A já jen řekla: Hodnej pes. Šariku – Pusť. Pustil,byl pochválen,pohlazen,podrbán a na figuranta a cvičitele hodil tak přezíravej pohled, že mu všichni začali tleskat. No a od té doby jsme na cvičák nesměli. Nám to nevadilo. když jsem po Šarikovi něco chtěla, udělal to. když to chtěl někdo jinej, hodil otrávenej ksichtík a kašlal na něj. Poslouchal jen mne. Jen když ho venčila máma, tak věděl, že s ní je to jen se vyčurat, ničeho si nevšímat a jít domů. Že zaběhat a vyřádit se půjdeme spolu.

    2. Asi jsem to nenapsala úplně srozumitelně. Neříkala jsem, že se má brát pravidelně psovi miska se žrádlem. A rozhodně ne ve fázi budování důvěry. Ale i vůdce se jde někdy podívat, co má ten druhý pes v misce a podřízený to strpí (mám dvě feny, i dříve jsem měla dva psy, takže to není jen vztah člověk pes). Proto by měl pes strpět, když se mu hrabu v misce bez projevů agrese. A ani moje hltavá dalmatinka blahé paměti nehltala víc, když jsem u ní stála, protože věděla, že dostane dostatek žrádla. Pouze když u nás byli na návštěvě mladí s jejich psem, tak byla jak sací bagr, to skutečně vdechla krmení pomalu i s miskou.
      A k potrestání štěněte… myslím, že se pes musí učit, že na svého člověka nesmí zavrčet nikdy. Ani kvůli jídlu. Myslím, že případy, kdy se dá psovi miska a pak se k němu nesmí nikdo přiblížit, nesvědčí o dobrém vztahu. Kromě toho na štěně neřvu, jen ho vezmu za kůži na krku a přimáčknu lehce k zemi, abych mu ukázala nadřízenost. Stačí lehký tlak na kohoutek, netřepu, netahám ho za kůži. Jen připomenu,kdo je šéf, jako když se dítě vzteká a já mu taky přísně řeknu tak dost! Dítě také učím se dělit, když mu dám čokoládu a pak ho požádám, aby mi dalo kousek. I když ji mělo celou pro sebe, tak mi kousek dá.

      Jinak to rozlišování papír k rozkousání, papír na hraní… Dá se, ale záleží na věku psa a na výcviku. Musí být naučený si vzít pouze papír, který mu dáš. Nesmí si vzít žádný papír sám. Čili, chtěla jsem říci, že mu nesmím jedno ukradení papíru tolerovat a za druhé trestat. I když třeba Ginny se nedotkla velmi brzy našicj bot. Pantofle pro návštěvy cupovala, protože nebyly naše, ale „cizí“.

      Tenhle článek má jednu nevýhodu. Nemůže popsat všechny varianty, nutně musí zjednodušovat, vynechávat. Některé příklady bez kontextu mohou vypadat blbě. Ono jde o systém výchovy a uvedené jsou příklady. Systémy se mohou lišit a znám psy, vychované jinak a dobře. Vycházím z etologických základů, ale samozřejmě upravuji jednotlivé kroki intuitivně. Takže rady nejsou dogmata. Na každého psa platí něco jiného.

      1. rozhodně nesouhlasím s tím že pes nikdy nesmí zavrčet. Vždycky je důležité co tím říká. Ano, pokud mi řekne „vypadni, tohle je moje postel“, hodně rychle ho přesvědčím o opaku, pokud mi říká „ale tohle je moje papání, proč mi ho bereš?“, řeknu mu něco jako „klídek pse, já ti to nesežeru“, nebudu jej za to trestat.
        Trvám na tom, že pokud chci aby si pes misku nebránil, nebudu mu ji brát, raději jej naučím že moje (kohokoliv) přiblížení k misce = papu navíc = pes mě bude k misce skoro zvát. Pokud mám dítě, budu jej občas posílat hodit do misky piškot a pes mu bude od misky radostě uhýbat. Když to budu řešit silou, zkusí to pes jednou silou taky. A v případě dítěte mám na průšvih zaděláno. Pán by měl být ten chytřejší, ne ten silnější…

      2. proto se tu diskutuje… Proto jsem chtěla, aby diskuze prohloubily článek (a zatím nám to funguje (nod) ) Čím víc příkladů, tím líp.

        Já se poprvé s mručícím psem potkala u kamarádů s malamutem. To bylo ještě v našem bezpsím období, a kupodivu žádná knížka o psech o tomhle nepsla (protože teorii jsem už docela pročtenou měla :D ) Byl to jejich nejstarší „potomek“ – oba člověčí synkové byli mladší. A malamuťák krásně hlasitě mručel, když ležel a někdo se mu postavil za ocas. Prý je to upozorňovací oznámení – sem tříkolkou nejezdi, po mně nešlapej, dávej přece pozor – tady ležím já… Já byla vykulená, že jsou všichni tak v klííídku, když ten pes tak strašidelně vrčí. A i na ta malinkatá dítka :O Dneska už jim všem rozumím, fakt to bylo jen láskyplné upozornění (inlove)

        1. Mručení a vrčení jsou různé zvuky. Stejně tak brblání. Je řada odstínů zvukových projevů, o kterých tu bude řeč. Tady vůbec nebyla řeč o potlačení všech zvukových projevů psa. Nejde o potlačení vrčení jako výstrahy (ostatně těžko si umím představit, jak to udělat a psa nezlomit). Jde o to, že musím psovi ukázat, že na mě výstrahu dělat nemá, protože mu misku vždy vrátím (případně s odměnou, pochvalou – podle nátury psa a situace) a když se na mě bude vytahovat, tak si to nenechám líbit. Je nutné zachovat obě části situace – nastolit u psa důvěru, že mu nic nevezmu bezdůvodně a zároveň že tím, že mi bude vyhrožovat, nic nezíská, naopak.
          Mimochodem – psala jsem, že se mi ještě nestalo, že by na mě můj pes při prohrabování se v jeho misce zavrčel. A to byl mezi nimi jeden dominant. Všicni mi důvěřovali, že k tomu mám nějaký důvod a nakonec jim jídlo dám. Zavrčel na mě jednou pes, kterého jsme měli na hlídání a který byl nalezenec. A to ne proto, že bych mu misku výchovně brala, ale proto, že jsem mu ji chtěla posunout, aby si nepřekáželi s mými psy. „Vyříkali“ jsme si to a od té doby byl klid.

      3. Ač jsem vlastně pořád psí začátečník, tak v jednom mám naprosto jasno – pes nesmí vrčet na vlastní lidi (to ani nemluvím o cvičném chňapnutí). A zaplať pambu, Toya by si ani nedovolila vrknout – štěkne, skučí, kvílí ale nevrčí!

          1. Chachá – tak já se svého psa naprosto nebojím (a myslím, že kdo nás zná, tak mi dá za pravdu, že náš vztah není naprosto založen na strachu – ať už z kterékoli strany) … ale vrčet na mne a mou rodinu nebude! Dobře ví, že mi ji neublížíme, tudíž na nás nebude hrát takové hry „… ještě chvilku a pak uvidíš!“ To by tedy vidělá tóčo ona. A ne – nemlátim ji. Ale já jsem tady vrchní pes a mně se vyhrožovat nebude – maximálně může po straně remcat (a že remcá!)

          2. Na tomto videu děláš přesně to, co jsem doporučovala. Ukazuješ psovi, že mu můžeš sebrat jeho kostičku, a přes výhrůžky (z jeho strany ne zcela vážně míněné) mu ji nakonec na chvilnku vezmeš a vrátíš. Je to perfektní ilustrace toho, jak s citem ukázat psovi, že mu můžeš vzít jeho kost. On také neudělal agresivní výpad. Jen „mručel“ – hele, to je moje.

            1. to co dělám na tom videu jsem dělala pouze kvůli natáčení, pro ilustraci že ne každé vrčení je třeba trestat a dělala jsem to právě tak aby vrčel (tedy pes v koutě, sahám mu po kosti,…). Pokud bych skutečně chtěla kost odebrat, za psem nelezu, ale přivolám si ho a dám (dobře naučený) povel pusť (a pochválím). A pes nemá důvod ani ceknout. A i kdyby ceknul, tak pokud přitom dělá to co chci, ať si třeba zpívá árie. Pokud bych jej naopak často trápila tak jak na tom videu, brzo bych se dopracovala k tomu že by to vrčení myslel vážně a jednou by vylítnul. Pokud bych v dané situaci chtěla zapracovat na odbourání vrčení, ke psu bych přišla, sedla si k němu zády a koukala na televizi. Občas bych se na něj otočila, promluvila a koukala se dál. Aby věděl že to že jsem u něj nedává žádný důvod ke strachu o kost. V jiných situacích bych dobře naučila povel pusť a přivolání a pak bych obojí spojila a za výraznou odměnu bych si nechala kost přinést a pustit.
              Není dobré chodit kolem žeroucího psa obloukem a po špičkách, ale stejně tak není dobré jej zbytečně otravovat a buzerovat. Problémy řeším až nastanou a vždycky raději ukazuji jak ano než abych trestala (neříkám že nikdy netrestat, to zejména u některých psů dost dobře nejde, ale trestat přiměřeně a až tehdy kdy si to pes skutečně zaslouží, tedy když mě místo dobře naučeného povelu pošle do háje).

              1. Mně by prostě vadilo, kdyby na mě můj pes vrčel. Remcá, kvíká, skuhrá, to jo, ale vrčení je v jejím případě jasná výhrůžka a já si nepřeju, aby to používala na kteréhokoli člena rodiny. Což je dáno zřejmě mou špatnou zkušeností z dětství- dědeček měl černého kokršpaněla a podle toho, co vím dnes, moc vychovaný nebyl. Pokud zavrčel, tak okamžitě rafnul. Drsně a kohokoli, byť dítě. Stačilo ho odstrčit od něčeho, co chtěl, nebo přejet rukou kolem misky. Proto psa učím, že mu můžu kolem misky třeba čarovat a vrčet na mě teda nebude.

                1. tohle jsem viděla u choďáka, do čtyř let to bylo přesně jak tady někteří píšete – pes si nesmí dovolit… No, já jsem mu to dovolila. Taky jsem jej naučila povely (do té doby matně tušil co znamenají), naučila jsem jej přecházet cestu až na povel, odnaučila jsem prohánět kočky a vybíhat za zvěří. Pak jsem zahodila vodítko. Pes neuvěřitelně ožil – ne fyzicky, vždycky byl toprédo a je dodnes, ale psychicky. Kromě toho že už to nebyl pitomeček co tráví venčení táhnutím na vodítku od patníku k patníku a začal trochu přemýšlet (do té doby k tomu neměl příležitost), začal „mluvit“. Mroukal, broukal, vrčel, štěkal. Zamiloval si bojovky, kdy moje ruka simuluje tlamu druhého psa a takhle se okusujem, vrčíme, válíme – tohle miluje i Barda. Dodneška když se někde potkáme, vítá mě vrčením, při kterém ostatní s hrůzou v očích čekají kdy mě sežere, on se mi místo toho s láskou zakousne do ruky (abych mu zase neutekla) a nechá se mazlit. (h)

    3. S Bleskem problém není žádný, na misku si sáhnout nechá, ale zároveň ví, že já se s ním dělím o kořist a můj vlastní talíř se špetkou zbytku, vždycky dostane.
      Ovšem, když mu tam včera vlezla Sára a ještě vrčela, ozvalo se strašidelné zavřeštění a Sára letěla prostorem. Prostě ji chytil za zlehka za hlavu a odhodil…
      Jak by se choval k cizím lidem, kdyby mu někdo bral jídlo ovšem nevím – on si zatím nikdo netroufl… :D

  33. Nádhera, jen by to mělo být publikované tam, kam chodí ti takypáníčkové. I když jsem bohužel jasně viděla Majdu v tom “ halamovi, co skáče na lidi“. Což tedy – a to se hluboce stydím – opravdu dělá. Venku už to je trochu lepší, pokud to nejsou děti nebo kočárek. To se chová jako smyslu zbavená a do toho kočáru by nejraději vlezla. Jinak kdybychom neměli slintacího obra už pomalu dvacet let a tím pádem nepřišli o kamarády, kteří to nevydýchali, určitě by to bylo teď. Na každého člověka, který překročí práh se vrhá a prakticky pomůže jen zachycení včas. Kdo si chce s ní hrát musí vytrpět skoky na hlavu.

    1. Jéžíši Inko, jak mě tohle vítání chybí….Šarik tohle dělával jen mě, na ostatní kejvnul hlavou nebo se jim ořel o nohy, mě po příchodu domů – i když jsem šla jen se smetím, objal-stoupl si na zadní a přední mi dal okolo krku, dal mi pusu – olízl mi tvář a pak mi odříkával do ucha vítací věty typu – To je dobře,že jsi zase tady,já tě tak rád vidím, víš jak se mi stejskalo….a já ho pokud jsem měla volné ruce hladila po žebrech,drbala a odpovídala podobně..no pozorovat nás sousedi,asi by si mysleli,že jsem cvok. Moje máti z toho šílela.
      Asi se jednou vydám na vejlet a pojedu se pomazlit s Majdou….klidně se ti budeme válet po podlaze, ale obě blažené ;)

  34. Napsáno výborně, na jedničku :)
    Kavalír je neagresivní (má to ve standardu) ale přesto jsme v bývalém bydlišti poznali fenku kavalíra bez PP, nesmírně bázlivou, která napadala batole v rodině proto, že jedlo- a ona to jídlo chtěla taky… Pak mi majitelé řekli, že ji dali pryč, víc nevím. Venku agresivní nebyla, jen velmi nekomunikativní a Borůvky se vysloveně bála.
    Včera jsem byla na místním cvičáku zkusit psovou opět „potrápit“ cvičením. Asi tam budeme chodit, pohrála si při čekání a domů jsme šli v doprovodu bernské salašnické slečny. Výcvikářka ví, že se Borůvka bojí ovčáků (neštěká, jen se jim cíleně vyhne), protože po ní několikrát škaredě vystartovali- v podstatě asi proto, že to byli nezvládnutí psi ze dvorku, kteří chodili ven jen občas a napadali všechny psy- to je moje úvaha. Ale včera si šla k psovi podobnému Kazanovi a zhruba stejně klidnému aspoň mírně čuchnout…

  35. Pěkné počteníčko. Shrnula bych to asi takto:
    Řidičák nezaručuje to, že z vlastníka bude dobrý spolehlivý řidič.
    Návod ani příručka – Náš pes…nezaručí to,že její čtenář ji pochopí a bude se jí držet (než nabude zkušenosti a rozšíří si obzory).
    Je to o lidech, vždy je to o lidech, pak až o psech,kočkách,koních….pokud se pán tvorstva nepostará a neponese odpovědnost, jsou příručky k ničemu. Pána tvorstva k tomu musí vychovat starší pán tvorstva….
    Jednou jsem někde četla, že největším nebezpečím na této planetě je pán tvorstva. A někdy s tímto tvrzením souhlasím.

  36. Evo, skvěle shrnuté (clap) . Achjo, každý páník by měl ke štěněti dostat příručku v tomto duchu. Nojo, o „řidičáku“ na psy už tu byla kolikrát řeč.

    Pokud vyrazíme na obvyklou psí trasu (což na střídačku musíme, neb buldočík je nenapravitelný extrovert a na opuštěné zříceniny mě doprovází bez nadšení), téměř pokaždé narazíme na menší či větší konflikt. Z minula tolik střetů nepamatuju. Nevím, jestli je to dáno změnou skladby plemen či větší nepohodou v lidech samých – nejspíš mix více vlivů. Samozřejmě potkáváme i pohodové socializované psy všech velikostí, ale zároveň takřka denně se objeví nějaké nevítané zpestření. Řvaní na desítky metrů „chyťte si toho trhačéé“, braní psů do náručí, nedovolení se pozdravit a očichat. Omlouvání rozcapenosti svých miláčků – několik bujných halamů má ve zvyku pláchnout pěkně daleko a bez kontroly skákat kolemjdoucím až na hlavu a rvát kapsy a nákupy…
    Že jsem podcenila uřvané místní vořechy u silnice a nechala se při jízdě na kole kousnout (fubar) . Sviňáci. Prej pes kterej štěká… (rofl) . No nic, byli smečka, špatně jsem je odhadla a za blbost se platí.
    Ale dodnes je mi nedobře z jediného napadení Pedra – skutečně bez varování. Buldok navolno si hrál na louce s labroškou, nově příchozí pes přeskočil pankejt a rovnou Pedrouše napadl. Magor zatracenej, zřejmě kvůli fence se takhle předvedl. Ale než jsme těch pár metrů doběhli, z Pedra krev lila proudem. I teď si vybavím jeho vytřeštěný a vyčítavý pohled a beru to jako své selhání. Ona nejen mezi lidmi navzájem, ale i mezi páníkem a psem je důvěra dost křehká záležitost.

    1. Přeji dobré ráno všem. Louk, to snad nebylo Tvoje selhání, našeho Luxíka pokousala kamarádčina kokršpanělka u nás na zahrádce- to mu bylo šest měsíců, a bylo to z ničeho najednou. Ani si spolu nehráli, nevím jestli se na ni špatně podíval, byly jsme u toho obě. Je pravda, že je nemá nijak extra vychované. Štěstí, že Luxík na psy nezanevřel a dál kamarádí se všemi ale já jsem už obezřetnější.

      1. Fena a cizí štěně je na samostatnou kapitolu. Zatímco pes samec, pokud je normální, musí mít absolutní tabu štěně pokousat (ne na výchovný kousanec, ale na napadení), fena nemá zábranu „cizí“ štěně kousnout. U těch přírodnějších plemen může jít fena až do extrému a cizí štěně zabít (chrání tím prostor pro vlastní štěňata). Kromě toho jde o to, co je to za kokra. Jeden čas se v chovu zlatých kokrů objevila hysterie spojená s agresivitou. Díky výborné chovatelské práci se již v „papírových“ chovech téměř nevyskytuje (vyloučit to nemohu, kokry tak dobře neznám), ale u bezpapíráků kokrů pořád není úplně vzácná. Kokr je zrovna plemeno, kde bych bezpapírové štěně považovala za poukázku na průšvih.
        Jinak na zahradě může být vše jinak. Majetnický pes nemusí na „svou“ zahradu jiného pustit, i když venku vycházejí dobře. Může si i „přivlastnit“ zahradu, kam častěji chodíval a „vetřelce“ zahánět (i když je vetřelec domácí). Nebo je to jen špatně socializovaný pes, který nesnese nikoho blízko a napadá psy, kteří se k nemu přiblíží (což se na zahradě nutně stane, pokud nemáte hektarový pozemek).
        Návštěva se psem je důvod ke stálé opatrnosti. To, že spolu venku psi báječně vycházejí je předpoklad, ne záruka, že to bude na zahradě totéž. Není to „neutrální území“ a pohotovost k agresi se výrazně zvýší. Čím více psů je spolu, tím větší riziko konfliktu je. Ale třeba naše holky návštěvy tolerují a máme kamarády s ovčandou, která toleruje je obě i na svojí zahradě (i když Ginny se jí trochu bojí a chodí tam nerada)

        1. Evo. oni byli u nás na zahrádce. ona kamarádka má dvě, s jednou Luxík dobře vycházel a druhá je taková nevrlá ale ony celkově nejsou moc vychované ale to nechci nikoho pomlouvat, jsou to jejich pejsinky a chodí k nám moc rády. Vždycky si seberou nějakou hračku a odnesou si ji domů a pod. Don, ten se raději uklidí někam stranou ale Luxíkovi to nevysvětlím, ten by si strašně rád hrál. Máš pravdu, že se psy to není problém.
          Mám dotaz mimo téma- musím v devíti měsících krmit granulemi jen pro štěňata nebo oř může dostávat někdy i pro dospělé psy? Krmíme Purinou ProPlan.

          1. Nejsem specialista krmivář. Říká se, že štěněčí jsou vhodné do roku a půl. U většího plemene bych je radši dávala aspoň do roka (zvlášť když byl pejsek z pochybného odchovu). Ale občas ochutnat dospělé mu určitě neškodí. U štěněčích je o něco více bílkovin a vápníku s fosforem. Kvůli kostem a kloubům.

    2. je mnohem víc psů než dřív. Je taky móda děti a psy nevychovávat, ale dopřát jim „svobodu“ (fubar) . Psi jsou běžným zbožím, ale návod k němu si nikdo nečte – vždyť je to snadné – musí jíst, mít pelíšek, musíme ho hladit a mít rádi. Na to přeci „návod“ nepotřebujeme, to zvládneme… A tak se kupují pejskové dětem (aby chodily ven a neseděly pořád u PC), kupují se pejskové babičkám (aby chodily ven a neseděly pořád u televize), kupují se k novému domku (protože je na zahradě tak úžasně dekorativní)…
      Podrbej Pedrníka – ještě že Kosatka nechce na procházky na kolonády, ale raději ty lesy a zříceniny (rofl)

      1. Jedna věc je, že lidé návody nečtou, druhá věc je, že některé návody jsou na zabití autora. Četla jsem návod na výchovu psa za pomoci klikru (což samo o sobě je v pořádku), kde bylo, že štěně musí být neustále v kleci a z klece se vyndavá jen na venčení (za pomoci klikru) a výchovu (za pomoci klikru). Ostatně i některé sportovní discipliny počítají se psem v kleci. Nebohé zvíře je šťastné, když ho pán vytáhne na cvičení a perfektně poslouchá (nechci psát podrobněji, musela bych zuřit).
        Ke štěňatům dávám návod k použití jak elektronicky, tak základ pro jistotu i písemně. A kdykoliv radím a pomáhám majitelům. Zatím jsme neměli „reklamaci“.
        A k těm buldočkům: jejich problém je zkrácený čenich. Oni chrochtají a mají neobvyklou mimiku. Jiní psi si to často vysvětlí jako hrozbu. A mohou ji vyhodnotit ve zlomku vteřiny a zaútočit. Naše holky se obě (i sebevědomá Ája) buldočků bojí a vyhýbají se jim. Neumí přečíst jejich výraz. I když vím, že jsou buldočci velcí dobráci, psům to nevysvětlím. Ginny se jednou stalo, že se k ní seběhli 4 buldočci najednou. I když byla větší, než oni všichni dohromady, ležela přitisknutá k zemi, ocas pod břichem a třásla se strachy. Noční můra přišla odpoledně :D . Strašně se jich bála i když oni se chtěli kamarádit.
        Ale jsou i psí asociálové, takže se nedá ze stručného popisu říci proč na chudáka Pedroníka pes zaútočil. Kvůli neháravé feně to asi nebylo (pro cizí neháravku se neperou, pro fenu ze „své“ smečky by mohli).
        Zdravím lázeňského šviháka. My taky spíš ty zříceniny.

        1. Jj, buldočci jsou kolikrát špatně čitelní i pro pejskaře – to když třeba ve vrcholném nadšení připlesknou uši k hlavě a řítí se vstříc podrbání. Uvědomuju si, že plno psů je z nich nesvých a nervózních a hlídám jak ostříž. Jen kdyby dali chvilku dopředu vědět. Chudák Ginny (chuckle) .

          Nojo, kdyby záleželo na mně, tak nevylezeme z opuštěných lesů – CD má nepopiratelně smysl pro humor a ironii.

      2. Che, kolonády mi nepřipomínej. Já blb si umanula, že po letech znovuobjevíme poměrně dobře skrytou sochu varského jelena a dopadli jsme jak… vy s viklanem na Bukové hoře (rofl) . Šílený vývrtkový terén, vražedný schody – doteď při pokusu o dřep úpím a jelen nikde. Eh, teda teď už vím kde – asi :P .

        Problém je, že Pedrouš je napoleonek, který si jen tak snadno nenechá foukat do polívky. Je dobromyslný, ale startovat na sebe nenechá a pokud by se podobné napadení opakovalo, mohl by vzít příště situaci do vlastních zubů. Zatím mi bezmezně věří. Kupř. zrovna v sobotu uvíznul na skalnaté stráni a nedosáhla jsem na něj. Nechal se snadno ukecat a vrhnul se dolů do volného prostoru s jistotou, že ho chytím. V tomhle je obdivuhodný a oběma nám to pomáhá pohodlně zvládat jeho hendikep :) .

      3. …. že jsou tak úžasně dekorativní. Bohužel se to netýká pouze psů. Měli jsme sousedy a já tehdy měla mladé od andulek a po nátlaku našich, abych se jich zbavila ( neměla jsem podmínky na celé hejno), jsem jim jednu mladou andulku darovala. Když ji přinesli do obýváku a řekli, jak se jim pěkně hodí k nábytku, jsem měla sto chutí ji okamžitě odnést, ale bylo mi asi 14 let a nesměla jsem to kvůli našim udělat. Nakonec se tam naštěstí měla slušně, ale to, jak se pěkně hodila k nábytku, to jsem nikdy nezapomněla. Se psem je takový postoj ale o moc horší a doplatí na něj jen to nebohé zvíře.

        1. bohužel jsem „naživo“ slyšela, že na trávníku se u nich bude dobře vyjímat dalmatin, protože je dekorativní… Doporučila jsem tenkrát drze porcelánového – je stejně dekorativní a na tom trávníčku bude spokojený…

          1. Chudáci dalmatini. Plemeno na svou dekorativnost a známý film skoro dojelo. Hodně se poničila povaha. Teď se pracně zberchává, taky je jich zlomek proti boomu před cca 15 lety. Řekla bych jim totéž. Porcelánového na ven, plyšového domů.

            1. Labradoři jsou na tom teď stejně. Taky yorkové a čivavy- když je ta bohatá Američanka nosí v kabelce, tak to musí být super pes (think)

              1. Jo – myslím, že nejhůř dopadli zrovna jorkšíři. Na sídlišti je má každý druhý majitel psa, ale mně z nich zraky přechází – od miniaturních roztřesených kilových drobečků až do macatých pejsků velikosti naší Toye (chuckle) – já už ani nevím, jak jejich standart vypadá. A vesměs všichni ustrašení a uštěkaní – no však na volno vídám cca dva sebevědomé pejsky.

      4. Pod tohle se Xerxová se smutkem v srdéčku musím podepsat. Jo pes je teď spotřební zboží, pořízuje si ho kde kdo a nevychovává skorem nikdo :( . Psi si pořizují lidé, kteří o nich pomalu neví nic víc, než že mají 4 nohy a štěkají.K velké škodě psů.

  37. Hezké pondělí všem Zvířetníkům a zvířátkům :) těm, co dneska něco slaví, přeji vše nej nej (f) A těm, co potřebují pofoukat bolístka na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp (h)

    Evi, dík, že jsi tu Agresi napsala. Je kolem ní řada mýtů – a je třeba je vysvětlovat.

    Betka často vypadá jek veleagresor. Zuby venku, pysky vyhrnuté, hluboké vrčení, přikrčený postoj… a je to jen její milovaná hra na přepadávání. Pro nezasvěceného pozorovatele to může vypadat hrotivě, já jasně vidím veselého nadšeného psa, který se celý směje. Dělá to jen na členy smečky, její výpady jsou rychlé a zákusy na plnou hubu – jen výjimečně způsobí modřinu – většinou se to obejde bez jakýchkoli stop.

  38. Jsou lidé, kteří prostě vychovávat neumí. Z dětí i psů vychovají nesnesitelné spratky. Aspoň ty děti, že nekoušou … i když ….

    Myslím, že normální pes za normální situace nemá potřebu kousat a trhat. Klasický příklad je Daník (50cm v kohoutku), dominantní sameček, který „spráskal“ polovinu psů na Šumavě bez jediné kapky krve. Jde totiž o vítězství, krev není podmínkou.

    Nedá mi opět nevzpomenout onoho „brazilaského filáka“, co byli s Herem uvázaní 2 hodiny nedaleko sebe, měli možnost „si pokecat“ a pak spolu na volno blaženě blbli, zatímco paníčka hlasitě vykládala, jak je její pes agresivní a strašně se divila, proč Hera ještě nesežral. No bodejť, když ho nemohla poňoukat… :D

      1. Znám jednoho pána, majitele fily. Normálně je to docela komunikující fena, ale když někde magoři v okolí dělaj bordel (je jedno jestli černí nebo bílí), tak se poliši vždycky nejdřív staví u pána s filou a vezmou je sebou. Je až s podivem, jak rychle umí taková fila „zklidnit situaci“. A Cajti si libují, že nikdo z nich nepřišel k úrazu. On totiž i sebe opilejší blbeček file neodporuje… :D

        1. Se jim nedivím, obvinit policajty z rasismu jde, ale u fily… (rofl) I když znám i takový případ, jenže to šlo o vlčáka….

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN