KONĚ: Zorka

Hlásit se to musí! Zase byly mrkvové hody. Zorka slavila kulatiny. Mojí malé kobylce bylo 12.4 2010 už dvacet let! Když jsem před rokem našla pod hřívou na jejím hnědém čele prokvétající bílé chloupky, udivilo mně to. Přece moje mlaďoška nemůže šedivět? Huculové jsou dlouhověcí koníci. Jenomže Zorča šediví. Zatím jen lehce, pár chloupků. A taky to už vlastně není žádná mladice, i když mě tak pořád připadá. Zvlášť, když ji vidím vedle dědouše Punce. Máme za sebou pěknou řádku společných let a spoustu vzpomínek.

Letos 1. 11. to bude osmnáct let, co jsem dvou a půl letou klisničku poprvé uviděla. A bez váhání to zvířátko koupila. Splnil se mi tím veliký dětský sen. Měla jsem vlastního koníka! Jen mlhavě jsem tušila, že tomu střapatému hubenému stvoření zcela propadnu a podřídím mu vlastní život.

Na koupi Zorky jsme byly dvě a právě spolumajitelka byla ta, která to všechno spískala. Kolegyňka z práce. Padly jsme si do oka, pořídit si společného koně se nám jevilo jako výborné řešení naší dávné touhy. Nedala jsem na moudré rady zkušenějších, kteří mi spoluvlastnictví vymlouvali. A dodnes nevím, mám-li být bývalé spolumajitelce za Zorku vděčna či ji nenávidět.

S mladickou nerozvážností a nadšením jsem se tenkrát vrhla do hledání koníka, později do úpravy stájky a ohrady u spolumajitelky. Měla pro koníka použitelný prostor. Zděnou přístavbu a velkou zahradu. Moc jsme neřešily, že koník bude sám. Po revoluci se začaly koně objevovat v soukromém vlastnictví a podobných nadšenců s jediným koněm bylo dost. O etologii se toho mezi novými koňaři moc nevědělo. Veškerá dostupná literatura byla zaměřená na velkochovy, případně jezdecké kluby a popis anglického ježdění.

Westernové ježdění se u nás teprve rodilo a přirozená komunikace byl pojem zcela neznámý. Těžko se sháněly „cajky“ na koně. Dost těžko se sháněli i ti koně. Měly jsme představu mladé klisničky hucula, nejlépe s plným původem. Trvalo téměř rok, než nám CD poslala do cesty Zorku. Byly jsme se podívat na pár koníků a hříbátek podivných rodokmenů, byly jsme dokonce v pořadníku na odstávče huculky z chovu Janovy Hory v Krkonoších. Tam bychom musely ke klisničce přibrat ještě hřebečka. No, alespoň by hříbátko nebylo samo…

Ale než byli ti dva k odběru, potkaly jsme Zorku. Byla to koupě přes handláka, bez smlouvy. Bydlela kousek od Bohumína. Mladičká kobylka, hubená, úzká, střapatá hnědka. S rošťáckýma a chytrýma očima. Od odstavu žila v úplné izolaci od koní, ve dvou letech už musela tahat brány po poli. Taky se na ní syn majitele pokusil jezdit. Jen jedinkrát. Klisnička prý stála jak oslík a nechtěla se hnout, tak ji vzali po zadku bičem, ona vyhodila a hoch si po ladném letu při přistání zlomil klíční kost. Chuť jezdit ho přešla.

Do ohrádky chodila Zorka občas, protože utíkala, ve stájce, prostorné a světlé, stála uvázaná, protože okusovala všechno, včetně vypínače na stěně. Bylo fajn, že s ní hoch chodil na procházky jako s pejskem na vodítku. Bohužel při jedné vycházce k rybníku sjela do vody i s panelem, na kterém na okraji stála. Zůstal jí z toho zážitku děs z vody. Taky jsme později zjistily, že má hrůzu z biče (prutu, bičíku) a nesnáší doteky na břiše. Naopak nohy k vyčištění kopyt dávala hezky.

Zamilovala jsem si ji od prvního okamžiku. Spolumajitelce se taky líbila. Měla původ, k tomu nebylo potřeba zajišťovat někde složitě dopravu a cena byla přijatelná. Tak jsme si pro ni v krátkém čase šly. Plny očekávání a nadšení a plánů.

Zorka dostala novou ohlávku, vlastnoručně ušitou, připnuly jsme ji na lonžku a vyrazily na pochod k novému domovu. Klisnička byla veselá a odvážná. Ťapkala mezi náma, zvědavě se rozhlížela. Jen když se za plotem rozštěkal pes, uskakovala do cesty. Ale šly jsme na večer, provoz žádný, v pořádku jsme si ji dovedly domů. Nezapomenu na ten hrdý pocit, který jsem měla, když jsme šly kolem domu kamarádů, kteří tak jako já chodili za koňma na ten soukromý stateček. Taky už měli v plánu vlastního koně. Kamarádka vykoukla z okna a já ji nadšeně a hrdě představila naší malou kobylku, splněný sen na vodítku. Dneska mají kamarádi krásnou sportovní stáj…

Se spolumajitelkou jsme se domluvily na dělbě práce i financí. Dohodly jsme se, že dáme Zorečce do jejich tří let čas s obsedáním a jezdit začneme až po pečlivé přípravě se země. Byly jsme moc rády, jak Zorka sama vyřešila nerozumný pokus o brzké obsednutí u předchozího majitele. S odstupem času to vidím tak, že jsme také my mohly počkat ještě déle. On je ten huculek pozdní plemeno. Hříbátka dospívají později a koně se dožívají v plné síle vyššího věku než třeba klasický jezdecký teplokrevník.

Ze všeho nejdřív jsme nechaly kobylku odčervit a potom naočkovat proti tetanu a chřipce. Nevolaly jsme tenkrát doktora ke koni, ale odvedly jsme Zorku k němu domů. Ordinoval odpoledne ve své garáži. Před domkem vždycky stál zástup pejsků a psů a my s veselou kobylkou. Byly jsme za exoty a většinou nás čekající pustili „před sebe“, zvědaví, jak se očkuje kůň. Zorečka byla zlatíčko a jehly v zadku si vůbec nevšímala. Kolem bylo spousta zajímavých věcí…

Chodila jsem za svou klisničkou čtyři odpoledne v týdnu, obden. Tím, že neměla koňskou společnost, potřebovala nutně tu naši. Spolumajitelka byla doma na mateřské, kobylku obhospodařovala dopoledne. Zorka se spřátelila s jejím psem a ve stáji s ní spávala kočička. Přes den bývala v ohradě ve spodní části zahrady, kterou sice rychle vypásla do hlíny, ale měla rozhled po okolí, honila se se psem. Ráda dělala sekačku a pásla se uvázaná na dlouhé šňůře mimo ohrádku. Nebyla plašivé stvoření, tak nám nějak nepřišlo divné ani nebezpečné, že se umí pást uvázaná jako koza. Nikdy se do šňůry nezamotala a mohla se tak popásat kdekoli jsem s ní přišla…

Pokaždé, když jsem „měla službu“, uklidila jsem ve stáji, nachystala večerní a ranní krmení, donesla vodu. A potom jsem se věnovala jen Zorce. Vykartáčovala jsem ji, vyčistila kopyta a šly jsme ven. Chodily jsme na dlouhé procházky za každého počasí a vzpomínám na ně moc ráda. Zorka byla jako pejsek. Z nedostatku koňských společníků se perfektně přizpůsobila lidem. Brzy jsem zjistila, že ji nemusím pořád vodit na vodítku, že si mě hlídá a může chodit na volno. Když se někde příliš zapomněla u trsu trávy stačilo zapískat. Přihnala se jako vítr.

Když jsem se jí schovala za strom, obíhala kmeny a hledala mě. Stačilo nepatrné zašustění nebo pohyb a bezpečně věděla, kde se schovávám. Všude mě následovala. Nebála se ničeho a nikoho. Jen té vody. Mělký úzký potůček byl nepřekonatelný veletok, smočit kopyta v rybníce odmítala. Následovala mě všude, jen do vody ne. Několik potůčků se časem naučila přeskočit, ale měly jsme na trase dvě neškodné strouhy, co by dokázala překročit, které nikdy nepřekonala. Když jsem jí utíkala na druhou stranu a pryč, zoufale volala a lítala kolem břehu, že by si byla ublížila. Ale přes jít nedokázala. Po dobrém, po zlém ani poslepu. Panikařila taky v bahnitém terénu. Kaluže na cestě brala skokem.

Strach z vody jsme dokázaly překonat mnohem později, na vyjížďkách se spřátelenou černou kobylkou Santou. Ta byla vodomil, a jak do vody vlezla ona i já, Zorka se nechala pocákat a nakonec do vody vstoupila. Teď jí nedělá problém jít do vody ve známém místě a čvachtá se moc ráda, ale potůčky a měkké břehy jsou nepřekonatelné dodnes.

Obsedání mladé Zorči proběhlo v klidu, žádné rodeo se nekonalo. Když přišlo jaro, začaly jsme s přípravou ze země. Ve stáji jsme ji zvykaly na sedlo a uzdečku. Uzdečku měla zbrusu novou, zaslanou poštou z jakéhosi vzdáleného sedlářství nalezeného v inzerci v časopise Jezdectví, dostala na ni gumové udidlo, abychom ji mohly ovládat co nejjemněji. Sedlo sehnala spolumajitelka na jízdárně, kde kdysi jezdila. Stařičké, ale s dobrou kostrou a lehounké. Zorka byla hodně uzoučká a sedlo normální velikosti by ji nepadlo. Byla od prvního majitele zvyklá na chomout a vozovou ohlávku, sedlo a jezdeckou uzdečku přijala naprosto samozřejmě.

Potom jsme pokračovaly společně s lonžováním. To Zorku vůbec nebavilo, ale protože to byla kobylka vnímavá a poslušná, s naším rozmarem se smířila bez větších protestů. Stejně jako s pozdější „klasickou jízdárenskou prací“. Poslouchala, ale bez většího nadšení. Přece jen to je svobodomyslný huculek. A můj pohled na ježdění byl a je naprosto stejný. Spolumajitelka tíhla více k jízdárně.

Se samotným nasednutím jezdce do sedla neměla Zorečka rovněž nejmenší problém. Ani nevím, která z nás se na ni vysápala první. Pěkně tak, jak se to má dělat. Koník na lonži, jezdec je opatrně vyzvednut do sedla, a když je koník klidný, zvolna se zkouší krok, případně klus… Se Zorečkou proběhlo vše ideálně v pohodě. Ani jsem nic jiného nečekala.

Po půlročním chození na procházky byl mezi námi vztah plný důvěry. Zorča znala slovní povely a taky mě už v terénu několikrát nesla na svém hřbetě. Přišlo to tak nějak samo a nenásilně. Šly jsme vedle sebe, kobylka na vodítku na ohlávce, povídala jsem jí, držela ji kolem krku. A pak jsme potkaly příhodný pařez. Nasedla jsem na ni a šly jsme dál. Tedy ona šla dál na vodítku, já povídala a hladila ji po krku. Po pár metrech jsem z ní sklouzla a šly jsme zas spolu… kolem nás byl tichý promrzlý lesík, pod nohama šelestilo staré listí a ve sněhovém poprašku zůstávaly v tom listí hnědé stopy. Vzpomínka, která nezmizí.

Pak cvaknutí karabiny, poplácáni po hnědém zadku a pobídka. Tak běž holka, proběhni se! Kobylka vyráží cvalem pryč, vyhazuje, třese hřívou, míhá se po pěšině mezi stromy, na zapísknutí se otočí na patě a řítí se zpět ke mně. Brzdí skluzem, zastavuje se skloněnou hlavou a čelem opřeným o mou hruď. Pěšinka je špinavě hnědá a listí a sníh cákají všude okolo. Neposedné hebké pysky měkce přijmou kostičku chleba z mé dlaně a střapaté stvoření se opět rozverně rozletí prostorem. Jedna z čistých radostí…

Se Zorečky se stala jezdecká kobylka. Jak zesílila a získala jistotu pod jezdcem, některé vyjížďky se změnily v letecké dny. Ale dodnes věřím, že to vždy bylo z důvodu přebytku energie, případně zloby na cizího koně, že nešlo o snahu sundat mě ze svého hřbetu. Taky když holt někdo jezdí s oblibou na indiána, bez sedla a udidla, ta gravitace občas vyhraje. Po pádu mi Zorka nikdy neutekla, i když jsem neudržela otěže. Vždycky se na mě koukla, co se jako válím po zemi a začala se vedle spokojeně pást.

Některé z pádů rovněž zůstanou navždy v mých vzpomínkách. Humorné byly ty dobrovolné, kdy moje zvířátko veselé zastavilo v křoví, pod které se vešlo ono, ale já už ne. Skončila jsem vleže na zádech na jejím zadku. Pak nezbývalo, než se skulit. Veselý byl i ten, kdy se mi poněkud nekontrolovatelně rozcválala v lesíku po pěšince vyšlapané zvěří. Byla to hezká jízda, dokud ona neproběhla mezi dvěma kmínky a moje kolena se už mezi nevešla.

Taky vyhození v plném cvalu, kdy jsem udělala salto a skončila před koněm s otěží stále pevně v ruce, patřilo k těm komickým. Stejně, jako když se Zorča rozhodla odbočit v plném cvalu z pole na výjezd na cestu. Já pokračovala rovně rovnou zadkem na jediný kámen v trávě, dečka, na které jsem tenkrát jela, skončila na zemi se mnou, ale vedle zadku, modřinu jsem měla výstavní, kulatou a černou. Díky dečce, kterou na Zorce neudržel gumový podbřišník jsme se dvakrát válely po zemi taky s neteřinkou Terkou. Zorka se vždycky lekla srny v křovinách a uskočila ze směru. A s Terkou jsme rázem ležely svorně na bočku a Terka se mě zodpovědně držela. Jednou v bodláčí, jednou v osení.

Nerada vzpomínám, kterak mě Zorča doslova vytřásla z mého oblíbeného sedla, o kterém jsem léta tvrdila, že z něho nejde vypadnout. Jde, ale padá se strašně špatně. A zapomněla bych nejradši na jediný pád, který nedopadl moc dobře. Předloni. Neuseděla jsem zas jednou úskok a neustála dopad. Byly jsme bokem ve svahu k vodě, nějak se nám zamotaly nohy a Zorča mi přecválala zezadu stehno a pod kolenem cosi povolilo. Doktoři by si mě asi vychutnali, kdybych k nim šla. Nešla jsem, přežila jsem. Ovšem mám být po kom, mamča po pádu z Punce jaksi neřešila zlomené žebra…

Zvláštní kategorie byly pády i se Zorkou. Jednou nám to ujelo na zamrzlé kaluži, kterou schoval sníh. To bylo tvrdé přistání, ale obě jsme ho zvládly bez újmy na zdraví. Jednou si Zorka zas nedala říct a naklopila v plném cvalu zatáčku v mokré trávě kolem čerstvě osetého políčka. Přistání bylo velmi měkké. Přála bych vám vidět ten obtisk, co po nás zůstal a ten bezbřehý údiv v Zorčiných očích. Taky jsme jednou spočinuly v mokřině dokonale zamaskované spadaným listím. Zorce prostě zmizely přední nohy. Opět při ní stáli všichni její dobří duchové. Do čtvrtice jsme humorně zapadly v závějích. Spolu s Daškou a černou Santou. Představte si krajinu zapadanou čerstvým prašanem, zalitou zimním sluníčkem, dvě chlupaté kobylky a dvě rozesmáté dlouhovlásky. V oblaku sněhu jsme přecválaly bok po boku louku a chtěly vyjet na polničku. Ani jedna kobylka nechtěla vstoupit do bílé závěje. Pak se rozešly obě najednou a obě najednou zmizely v závěji. Bleskem jsme šly ze sedel a rázem byly po pás v té bílé záplavě. Kobylky po nás koukaly stylem, co jako hodláme udělat dál, že ony nemají nožičky. Nakonec se obě za námi vyhrabaly na pevnou cestu. No smály jsme se tenkrát jak blázni…

Jak se stala Zorča jezdeckou, otevřelo to nové možnosti jejího seznamování s příslušníky svého rodu. Díky dospívání v izolaci se z ní stal pořádný asociál. Odmítala se s koňmi bavit. Neuměla to. Z větších měla strach, menší chtěla zastrašit. Když jsme chodily na vycházky, schovala se před cizím koněm ke mně. Když jsem na ni jezdila, reagovala vyhazováním. Normální kůň, jak viděl takovou fúrii, couvnul. To Zorču utvrdilo v přesvědčení, že se chová správně.

Společné vyjížďky bývaly adrenalinové. Vždycky jsem všechny okolo varovala, ať se nám neblíží k zadku, snažila jsem se jezdit poslední. Zabránit vykopnutí jsem nedokázala a Zorča se snažila zasáhnout ze všech sil. Párkrát se jí to povedlo, naštěstí bez následků. Jednou jedinkrát se trefila ošklivě. Dodnes mě to mrzí. Zasáhla staršího velkého ponyho Šemíka, prvního Dašky koně. Jela na Santě a Šemíka půjčila kamarádce.

Celá vyjížďka v těžkém terénu byla dost dobrodružná. Vraceli jsme se, jeli jsme po strništi, nevím, jak se Šemík s jezdkyní dostali do dosahu Zorčiných kopyt. Kolem byl prostor, všechny jsme věděly, jak Zorča vyhazuje. Trefila Šemíka do oblasti kyčle. Nevypadalo to, že by mu ublížila. Ale utvořila se mu tam jakási boule, která se odmítala vstřebat a nereagovala na léčbu. Jiný veterinář, mnohem později, se rozhodl bouli otevřít a vyčistit… a krátce na to koníka Daška našla mrtvého v boxe. Zástava srdce, embolie?? Kolikrát se koně zle pokopou, a žádný neumře…

S věkem a zkušenostmi se Zorča hodně uklidnila, nálepka zlého koně ji zůstala.

Mnohokrát jsme se venku setkávaly právě se Santou a Daškou. Santa byla velmi přátelská a kontaktní kobylka, díky ní Zorča začala fungovat alespoň trochu koňsky. Vždycky jsem říkala, že ty dvě sblížilo „společné utrpení“ na našich vyjížďkách a akcích. Když pak Zorka mohla u Santy bydlet, stala se na ni téměř závislá, byla to směs žárlivosti a majetnického chování. Když byly spolu samy, bylo dobře, když se přiblížil další kůň, stala se Zorča hysterickou, sotva se k Santě přiblížil. Když jsem se motala kolem Santy já, Zorča zuřila a demonstrativně s sebou práskala o zem. Santičku už odnes čas. Je Punc a na něho Zorča nereaguje tak zběsile. Naštěstí…

Nejčastěji jsme dlouhé hodiny v terénu trávily se Zorčou samy. Ježdění jsem střídala s procházkama a běháním na volno. Často jsem to všechno zahrnula do jedné vycházky ven. Jezdila jsem se sedlem i bez, s udidlem i na ohlávce, terén, přírodní skoky, jízdárenskou práci, chodili jsme po cestách a kolem trati, městem. Vozila jsem na ni mamču i děti známých. Příležitostně jsme tahaly zapůjčený vozíček. Snažila jsem se mladou klisničku nepřetěžovat, zabavit a vychovávat z ní univerzálního koníka. Užívaly jsme si to, myslím, obě.

Čtyřletá Zorečka mě nesla na mou první podzimní Hubertovku. Jako malá jsem vždycky toužila jet ve společnosti slavnostně oblečených jezdců podzimní krajinou, „štvát“ s nima v houfu „lišku“, stát v jedné řadě na nástupu a poslouchat halali na závěr „honu“. Když jsem dostala pozvánku, byl to další ze splněných snů. Poctivě jsme trénovaly a Zorka, ač nejmenší a mladičká, se rozhodně mezi velkými koňmi neztratila. Další z čistých radostí. Prosluněný les, chladný vlhký vzduch, tlumený dusot kopyt, pára od nozder, červená saka jezdců, hra svalů na lesklých koňských tělech a my se Zorečkou jedny z nich. Punc tam byl tenkrát taky…

Když bylo Zorce osm a konečně z ní začínala být rozumná kobylka, přestalo nám definitivně fungovat spoluvlastnictví. Zorču jsem vykoupila, umístila na léto u kamarádů a s těžkým srdcem se rozhodla hledat pro ni nového majitele. Nebyla jsem si jista, že ji sama dokážu zajistit, co bude potřebovat. Zorka byla ve skvělé kondici i věku, měla velkou šanci najít vhodného majitele. Jak jsem psala u Punce, právě v tu dobu se objevil „můj princ“ a bylo tak snadné uvěřit, že bude dobře a všechno půjde. A ono to skutečně nějak jde dodnes.

Od kamarádů se Zorka stěhovala na novou jízdárnu. Ve velké stáji se ještě prohloubilo naše přátelství. Zorka nechtěla koně, denně vyhlížela mě. Bylo o ni postaráno, tak jsme měly mnohem víc času být spolu. Mohly jsme používat krytou halu, hrát si tam spolu ve volnosti, používat překážky, hadici na sprchování, když byla zablácená. Učila se nové dovednosti. Zvykala si zas víc na koně. Santa doslova bydlela za rohem. Často jsme vyjížděly spolu. Taky v doprovodu koní z jízdárny a spolu s Puncem. Na něm se vozila mamča a někdy tenkrát ještě „můj princ“. Blízké louky byly ideální prostor pro naše oblíbené vycházky na volno. Často nás se Zorkou doprovázel bíglík Andy. Zorka běhala na volno, Andy na flexi navijáku. Vodila jsem ho tak i ze Zorky…

Přišly další Huberty, maškarní jízdy, stezky, svatební průvody na koních kamarádkám nevěstám, amatérské western závody. Další krásné vzpomínky…

Když jízdárna po dvou letech skončila, Zorečka se přestěhovala k Santě. Opět další zkušenost. S Daškou jsme vycházely až na pár drobností v přátelské shodě. Pomáhaly jsme si, sklízely společně seno, mohly jsme se na sebe spolehnout. Pohodářka Santa byla šťastná, že má společnici a Zorka poprvé v životě chodila na pastvinu s druhým koněm. Časem přibyla ušlechtilá klisnička Polinka k sousedce Lence a Zorča měla stádo. Zvolna se z ní stával kůň, už nebyla můj pejsek. Oběma kobylkám šéfovala, a když až k jejich ohradě uteklo stádo krav, běhala kolem ohradníku, vyhazovala a chránila své stádečko. Krávy ku podivu do ohrady skutečně nevtrhly.

Pak přišel Punc. Další krásné společné vyjížďky. Obyčejné a při tom neskutečné vyjížďky jen s mamčou, kdy jsme si obě v údivu říkaly, jak se to mohlo přihodit, že nás naši koně s lehkostí unášejí dlouhým strništěm v radostném cvalu. Vždycky zmizely starosti a byly jsme jen my a moje malá spolehlivá střapulka a její spokojený ochotný vysloužilec. Připadá mi to strašně dávno.

Posledních šest let už nejsem jen já a moje Zorka. Patří k nám se vším všudy Punc. Bydlí v boxech vedle sebe u Dašky. Kam jde jeden, tam jde i druhý. Sežerou hromady krmení a spotřebujou hromady podestýlky. Následně vyrobí hromady hnoje. Stárnou, hlavně Puncík…

Za ty roky nám odešla spousta kamarádů, nejen koňských, někteří až za duhu. Místo Polinky je šimla Lambínka. K Santě přibyl puntíkatý Portos. A už je pryč i on a Daška je zdravotně úplně někde jinde, než by si přála být. Jsem jí velmi vděčná, že Punc a Zorka mohli dál zůstat v její stáji. Jen vzdáleně tuším, jak bolestné musí být, když nás vidí nasedat na ty naše starouše a ona nám může akorát zamávat z okna. Přitom chtěla mnohem víc, chtěla sportovat se svým puntíkatým obrem…

Zorča a Puncík si užívají důchodu. Celé dny jsou na pastvině. Po snídani je mamča jezdí vypustit ven. Večer je čeká pohodlná stáj, krmení, vitamínky. Když je dobře, jdeme na projížďku. Vyrážíme jen na lehké vycházky. Do vody, krok, kousek proběhnutí, když je Puncík v pohodě. Pořádně není ani kam vyjet. Krásné louky a pásy stromů zničila dálnice, rozsekla město, sežrala staré cesty, co zbylo, halí oblaka prachu z nekonečné stavby…

Obě jezdíme bez sedel a Punc už taky chodí bez udidla. Někdy jdeme vyloženě zdravotní vycházku, když si Punc řekne, že chce běžet, běžíme. Zorča se musela přizpůsobit jeho rytmu. Ona si asi nestěžuje, spokojeně se poflakuje a tloustne. V létě, když u babičky byla vnoučata, nosili koníci na zádech hlavně neteřinky. Ráno s nima řádily po ohradě, večer chodily koupat do štěrkovny. Babička na ně „dohlížela“ spolu s Darkem.

Myslím, že si to užívali všichni. Nakonec i já, protože děvčata zdatně zvládají úklid ve stáji. Neteřinky se těší, až zas přijedou a budou zas s našimi koníky. A obě se svorně starají, co bude, až Punc nebude. No, zas nějak bude. Máme dva stárnoucí koně…

Aktuální foto: http://wami.rajce.idnes.cz/konitka/

Aktualizováno: 28.10.2010 — 10:00

84 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Pingback: Free VPS
  2. Pingback: tatuaggi
  3. Pingback: mazda spare parts
  4. Pingback: massage supplies
  5. Pingback: at electronics
  6. Pingback: Biżuteria
  7. Pingback: heat pumps nz
  8. Pingback: mannequin homme
  9. Pingback: Miter saw reviews
  10. Pingback: VCMC
  11. Pingback: golf swing aid

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN