ROZCESTNÍK: Dovolená na hausbótu

Myslím, že každý z vás si jednou prožil dovolenou, kterou by označil za tu ze všech nejlepší. Ta naše trvala pouze týden, byla ve Francii a byla na hausbótu.

Náš přítel Jerry, který s námi byl, nás z Floridy často přijede na pár dnů navštívit. A vždy si na ten společný týden třeba jen krátce vzpomeneme. Když u nás byl na jaře, dokonce jsme vyndali album s fotkami. Jerry měl s sebou na lodi jako jediný foťák a pak nám daroval kopie.

Navrhla jsem, že z nich udělám CD a Jerrymu jedno pošlu. Mám rozbitý skener, ale na ofocení jsem se vrhla hned po jeho odjezdu. Jenže až teprve nedávno jsem se donutila CD vypálit a odeslat. Zároveň mě napadlo, že by tahle naše dovolená mohla nejen zajímat, ale i inspirovat. Nevidím totiž důvod, proč by to nešlo i s pejskem, který by nedostatkem pohybu určitě netrpěl.

Byl rok 1988, bydleli jsme ve Frankfurtu, měli mladého kamaráda, který nám ochotně hlídal kočku a tak jsme často vyjížděli na výlety. Manžel jednou přinesl domů brožůrku o zapůjčení hausbótu ve Francii, tzv. „la Pénichette“. Samozřejmě jsme o hausbótech častokrát slyšeli, ale jaksi nebyla příležitost je vyzkoušet. Teď zde možnost byla a my se rozhodli, na týden si prožít trochu té lodní romantiky. Žádnou pilotní licenci jsme nepotřebovali a cena vzhledem k tehdy silnému dolaru byla více než přijatelná.

Při hovoru s manželovými kolegy jsme se dokonce dozvěděli, že jeden pár podobnou dovolenou už zažil. Ti bohužel moc příjemné vzpomínky neměli, jak sami přiznali vlastní vinou. Vybrali si nejen letní dobu, ale i úsek se spoustou zdymadel. Klidné jízdy si moc neužili a převážnou část dvou týdenní dovolené strávili ve frontách do zdymadel. Jejich povídání nás naštěstí neodradilo a podařilo se nám vyvarovat se obojího.

Z adresy na brožurce jsme si vyžádali více informací a pak vybírali kdy, kde a co. Volba padla na Burgundsko a „Canal du Nivernais“. Ten byl uváděn jako nejkrásnější, v klidném prostředí, kde se čas zastavil. Do Francie jsme jezdili poměrně často, ale tentokrát nám šlo opravdu jen o tom, užít si co nejvíce života na lodi a žádné exkurze po okolí jsme neplánovali.

Zdymadlům se na kanálech nevyhnete, v uměle vybudovaném toku vyrovnávají povrchové rozdíly. Na samostatné průjezdy zdymadly jsme se pochopitelně těšili, přesto jsme nechtěli, aby se staly hlavní náplní našich dnů. Také jsme se obávali, že pro nás – začátečníky – by jejich obsluha ve dvou mohla být špatně zvládnutelná situace. Jerry měl v té době srdcebol a pro rozptýlení jsme mu nabídli, zda se k nám nechce přidat. Pozvání přijal a tak jsme byli na obsluhu tři – a dobře jsme udělali. Celý Canal du Nivernais měří 180 km, má tři tunely proražené ve skalách a 110 zdymadel. Na úseku, který jsme si vybrali my, jich bylo nejméně. Ale i tady jsme během pouhých 30 km (a zase zpět) museli projet devíti zdymadly. Sice nás to bavilo, ale také nám tento počet zcela stačil.

Varováni manželovými kolegy, jsme dobu vybrali na první týden v říjnu. Bylo už po sezóně, ale jak brožurka uváděla voda ještě dost teplá, aby loď na noc příliš nepromrzla. Z kanálů plných lodí a manévrování té naší jsme měli docela vítr. A jak známo, podzimní počasí bývá někdy jistější, než v létě. V tomto směru jsme bohužel měli trochu smůlu, ale bylo to poprvé, kdy nám deštivé a chladnější počasí ani trochu nevadilo.

Výběrem lodi jsem byla pověřena já. V došlém katalogu byly lodě všemožných velikostí pro různý počet pasažérů. Některé opravdu krásné a podle toho i drahé. Jenže i většina těch ostatních byla pro naše účely nevyhovující. Šlo nám především o to, užít si týdenní dovolenou na lodi společně. To znamenalo, že ani jeden z nás neměl zájem – ač to mohlo vypadat impozantně – opuštěně postávat na kapitánském můstku, zatímco ostatní se baví v kajutě.

Na kanálech je povolená rychlost max. 5 km/h, takže na kole loď předjedete, ale je nutné aby jí stále někdo kormidloval. Proto jsem hledala takovou, která by měla kormidlo „v obýváku“, aby se ani jeden z nás necítil vyhoštěn. Nakonec jsem vybrala loď, která spíše připomínala velkou zastřešenou vanu, ale která dokonale splňovala naše představy.

Navíc měla 2x větší zásobu vody, než loď pro vyšší počet pasažérů. Nevěřili byste, kolik vody se i při šetrnosti a bez sprchování během jednoho týdne spotřebuje. Loď se jmenovala Beaune, zřejmě podle města, odkud jsem z dřívějších návštěv měla několik demižonů na víno. Na lodi byl spací prostor pro pět lidí. Ložnička s umyvadlem měla dvojitou a jednoduchou postel, v hlavní místnosti pak rozkládací dvojlůžko – kanape, na kterém spal Jerry.

Byl tam kuchyňský koutek s dostatečným vybavením, sporák s troubou na butan a dvě velké bomby. Malá koupelna se sprchou a námořní toaletou, u které jsme se pěkně nasmáli, než jsme se s ní naučili zacházet. Osvětlení bylo na akumulátory a při chodu motoru fungovalo i topení.

Vybráno, zařízeno, zaplacená záloha a mohlo se vyrazit. Jako správná hospodyňka jsem měla promyšlený jídelníček na celý týden a potřebnými věcmi naplnila velkou kartonovou krabici. Také jsme plánovali zajít si alespoň jednou večer do restaurace, odpoledne do cukrárny a možnost koupit si čerstvé pečivo k snídani.

Zabalila jsem pro nás péřové přikrývky, prostěradla a ručníky, které vybavení nezahrnovalo. Jerry si vezl spacák. Cestou jsme jednu noc přespali v hotelu a do přístaviště půjčovny dorazili druhý den dopoledne. V ceně byla dvě malá kola na střeše lodi, ale připlatili jsme ještě za jedno, abychom byli všichni tři pojízdní. Auto jsme mohli zaparkovat těsně u lodě, takže přenos věcí netrval dlouho. Majitel s námi udělal menší vyjížďku, při které nás zasvětil do tajů řízení, pak vystoupil a my vyrazili na cestu.

Canal du Nivernais byl vybudován koncem 18. století pro rychlejší a snazší dopravu dřeva z okolních morvanských lesů do Paříže. Jméno má podle tehdejší francouzské provincie, dnes známé pod názvem Nievre, která je součástí Burgundska. Kanál vznikl odklonem od řeky Yonne (u městečka Auxerre) a napojením na Canal Lateral, řeku Loire a z ní na Seinu. Po kanálu byly do Paříže posílány tzv. „les flotteurs“ – dřevěné vory, tažené koňmi. Kvůli koňům vznikli po délce kanálu cesty, pro stín osázené stromy. Rozvojem silnic a železnic tento způsob dopravy dřeva postupně zcela zanikl. Život malebnému kraji vrátily právě hausbóty. V krátké době stoupla jejich popularita jako zajímavý způsob dovolené a městečka a vesničky se přizpůsobily turistickému ruchu.

Začal nám týden nejpříjemnější dovolené, kterou jsme až dosud zažili. Dny strávené klidnou jízdou na lodi, čtením, procházkami a jízdou na kolech, nejen podél kanálu, ale třeba i do lesa. Do restaurace jsme nakonec z vlastního rozhodnutí zašli jen jednou večer, stejně jako do cukrárny a jednou si sladkosti donesli na loď. Při již zmíněné rychlosti 5 km/h jsme se moc rychle nepohybovali, ale to nám vůbec nevadilo. Ba naopak, při tak pomalé jízdě se můžete krásně kochat krajinou. Každý den jsme ujeli sotva deset kilometrů.

To proto, že dny byly přerušované častými zastávkami – na oběd, odpolední kafíčko, společnými procházkami nebo projížďkami. Když spolu muži za jízdy debatovali, nejraději jsem si vylezla na „vyhlídkovou střechu“ a pozorovala míjející krajinu jako ve zpomaleném filmu. Jindy loď na chvilku přirazila ke břehu, manžel mi vysadil kolo a já se jela projet (třeba právě do pekárny). Nebo loď opustili muži a kormidlovala jsem ji sama. Denní společnost nám dělaly ovce a hlavně krávy, pasoucí se na přilehlých pastvinách, nebo líně procházející kolem.

S burgundským plemenem bílých krav Charolais (oblíbené pro výborné maso) jsme se seznámili hned první ráno na lodi. Probudili jsme se, roztáhli záclonku a kolem nás po cestě rozvážně a pomalu kráčelo stádečko bílých krav. Po mém zaťukání na okno sice některé otočily hlavu, ale bylo jasné, že na parkující lodě jsou už dávno zvyklé a nenechají se jimi rušit. To samé ráno o něco později jsem připravovala snídani, když se nečekaně do otevřeného okýnka na sporákem vnořila psí hlava. Pes skočil na hranu lodě a v malém okýnku se zjevil tak tiše, že jsem leknutím odskočila.

Zřejmě ho přilákala vůně míchaných vajíček, stejně jako dvě další psiska o moment později. Mužům jsem dala snídani, na pánev rozklepla další dvě vajíčka, navršila na kousky bagety (několik zakoupených před naloděním, spolu s lahvemi vína) a vyšla jsem na příď lodě. Prvnímu psu jsem strčila pánev se zbytky k vylízání, těm dalším dvěma jsem chleba rozhodila na pěšinu. Když psi posnídali, oblízli se a zmizeli – asi se vrátili do statků, které jsme v dálce viděli.

Manžel byl vždy první na nohou. Spustil motor, aby se nabily světelné akumulátory, ohřála voda a zapnulo topení, které po studených nocích bylo po ránu velice příjemné. Pak otřel všechna okna v obýváku přes noc orosená a šel se na hodinu projít. Někdy s ním šel i Jerry, většinou byl poslední, kdo vstával. Po snídani a umytém nádobí jsem to zase byla já, kdo si jel protáhnout nohy. Když jsme měli smůlu a třeba hodinu mrholilo nebo dokonce pršelo, četli jsme si, nebo hráli halmu.

U každého zdymadla byl domek s obsluhou – převážně manuální. Začátkem října už ale bylo po sezóně a pouze dvakrát nás obsloužili jiní. Jednou v domku byla starší paní s dcerou (zpět už měla zavřeno) a podruhé jsme dojížděli, když v nedaleké vesničce dětem právě skončila škola. Zdymadlo pro ně jasně byl způsob, jak získat několik franků navíc. Však i u dospělé obsluhy se předpokládalo zanechat menší děkovné. Děti nás už z dálky viděly, začaly utíkat a než jsme ke zdymadlu dopluli, čekaly tam na nás. Samozřejmě jsme jim radost nepokazili a nechali se od nich za výkupné propustit.

Všemi ostatními zdymadly jsme proplouvali sami. To znamenalo, že jeden z nás vždy dělal „vrátného“. Několik metrů před komorou vystoupil na břeh a ke zdymadlu došel nebo dojel na kole. Loď zajela do komory a ostatní vrátnému hodili dvě lana k přehození přes betonové či železné sloupky. Když loď klesala, do komory vjížděla na stejné úrovni a hození lan byla hračka. Větší legrace byla při vodním stoupání, kdy vyhodit lana až nahoru prázdnou komorou bylo něco, co se u těch hlubších často na první pokus nepovedlo.

Potom vrátný za lodí mohutnou klikou zavřel velká, těžká vrata a spustil vodu. Ať jsme stoupali, nebo klesali, voda s lodí cloumala a bylo třeba udržet jí od nárazů na zeď. K tomu byla na lodi bidla a zároveň bylo třeba povolovat, nebo přitahovat přehozená lana. Další výhoda dost otlučené lodi, kde by odřeninu navíc nikdo nepoznal. Když loď vyrovnala hladinu, vrátný přešel k druhým vratům, které otevřel, loď vyplula a o kus dál toho třetího zase nabrala.

Myslím, že pouze ve dvou případech bylo zavírání vrat na elektrické ovládání. Celý průjezd trval nejméně půl hodiny a bylo opravdu fajn, že jsme nikdy nemuseli čekat. Tak, jak jsme vrata zdymadel za sebou nechali, tak jsme do nich při cestě zpět zase vjížděli. Za celý týden jsme totiž na vodě nepotkali další loď, pouze poslední den nás minula jedna dřevěná dopravní.

Stejná lana jsme používali i při kotvení. Kotvit jsme mohli, kde se nám zalíbilo. Stačilo vybrat místo, vyskočit, zatlouci dva kolíky a přivázat provazy. V kanálech je proud opravdu minimální a žádné noční odtržení od břehu rozhodně nehrozilo. Loď se dala zamknout a bez strachu jsme jí mohli opustit i všichni tři. Noci byly několikrát krásně hvězdné pro večerní procházky, klid a božské ticho jen občas narušilo bučení probuzené krávy.

Třetí den jsme dopluli k městečku Pannecot do široké zátoky, kde kotvilo několik lodí. K vybavení lodě patřil lodní deník, velký šanon s mnoha listy. V něm byl metr po metru zakreslen celý kanál s detailním označením vzdálenosti každého městečka a vesničky, s nabízenými službami, každý domek při cestě a pochopitelně zdymadla. Z tohoto deníku, jsme věděli, že v Pannecot si můžeme zdarma doplnit vodní zásobu – jediná služba, která v té době ještě byla k dispozici. Zakotvili jsme a nejprve se každý poprvé po třech dnech vysprchoval. Muži si pak udělali procházku do městečka, odkud se vrátili s balíčkem sladkostí. Udělala jsem kafe a v pohodě jsme čekali skoro hodinu, než se naše vodní zásoba doplní.

Bylo dobře, že jsme byli posilněni, protože krátce na to nás čekal zážitek, po kterém jsme všichni dali přednost slivovici před jídlem. V deníku jsme přehlédli, že v místech, kam jsme se blížili, se kanál zatáčí doleva a na pravé straně se krátkodobě napojuje na řeku, která má asi o kilometr dál jez. Bohužel právě mrholilo, všichni jsme byli uvnitř, okna mírně zamlžená a tak jsem si vůbec nevšimli

varovných trojůhelníků. Dokonce ani toho, že loď jede o něco rychleji, než jindy.

Manžel právě řídil a určitě to byl jeho anděl strážný, který mu našeptal, aby si zvýšené rychlosti všiml. Když totiž otevřel dveře, všichni jsme jasně zaslechli hučení vzdáleného jezu. Manžel strhl kormidlo a naštěstí jsme byli dostatečně daleko od jezu, aby spodní tah vody byl ještě zvladatelný. Podařilo se mu loď otočit a vrátit správným směrem. Ale bylo to o nervy, stála jsem s Jerrym na přídi a náznak jezu už byl v dálce vidět. Přes silně bušící srdce jsme byli zvědaví, kam že jsme to jeli.

Jakmile loď byla ve spolehlivé vzdálenosti, zakotvili jsme a vrátili se k jezu. Nebyl nijak prudký ani vysoký, ale na ošklivou nehodu to stačilo a při představě, jak na něm loď buď vázne, nebo z něho padá, nám rozhodně do smíchu nebylo. Zajímalo by nás, zda později v těchto místech postavili nějaká ochranná zařízení, nebo alespoň silné řetězy u vybočení z kanálu.

Původně jsme zamýšleli pokračovat několik dalších kilometrů vpřed. Po nečekaném rozptýlení jsme se ale rozhodli osud dále nepokoušet, ujeli asi kilometr a otočili se na cestu zpět. Na odvrácené nebezpečí bylo rychle zapomenuto, uvolnění zmíněnou slivovicí se nálada vrátila a zpáteční jízda byla stejně krásná, jako ta první. Do přístaviště jsme se vrátili přesně v udanou dobu.

Přeložili jsme věci do auta, zamávali lodičce a o několik hodin později zastavili na noc v hotelu. Když jsme se sešli v jídelně k večeři, Jerry nás překvapil lahví šampaňského, celou dobu ukrytou v zavazadle. S chutí jsme si připili na skvělou dovolenou se šťastným koncem. Samozřejmě jsme si tehdy slíbili, že si jí musíme co nejdříve zopakovat.

Jenže rok na to jsme my odjížděli do Alabamy a Jerry na pár let na Havaj. Přestože my jsme se do Evropy brzy vrátili, naše výlety tentokrát směřovaly převážně do Čech a daný slib jsme si už nikdy nesplnili. Možná je to tak dobře, kdo ví, zda by se i druhá cesta vydařila jako ta první. Takhle pro nás „dovolená na hausbótu “ zůstává stále tou ze všech NEJ.

Fotky najdete tady

Aktualizováno: 18.8.2010 — 16:36

149 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Pingback: golf swing aid
  2. Pingback: Wagi
  3. Pingback: onesies
  4. Pingback: fireplace mantels
  5. Pingback: GE LED Light Bulb

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN