ČLOVĚČINY: Smečky

Obrázkové přílohy se zvířátky, které dostáváme čas od času k mailům všeho druhu, jsou asi všeobecně oblíbené, i když někdy naaranžování obrázků je přeslazené a kýčovité. Mám rád kočičky a to takové, jaké skutečně jsou, a myslím si, že není nutné vymýšlet pro jejich snímky scenérie, plné křiklavých barev.

Mám také rád pejsky a nevidím důvod, proč by je měl někdo fotografovat v směšných pletených oblečcích či čepečcích. Není mi jasné ani to, proč by měl člověk pořizovat nepřehlédnutelné množství vzájemně si podobných, až téměř stejných fotografií: nechci nikomu vnucovat vlastní vkus, ale je mi milejší několik pěkných, výrazných snímků, než celé stohy všedních záběrů našich miláčků.

Mám známou, která mi poslala už přes pět set fotografií francouzského buldočka, do něhož je zřejmě zamilovaná. Já je pochopitelně neukládám, ale nemám dost odvahy odesílatelce napsat, aby už šla s těmi fotografiemi do háje, že se mi její buldoček sice moc líbí, ale několik set jeho fotografií nepotřebuji; ostatně kdo ví, zda by mně takové prohlášení pomohlo: má známá totiž teď vyrábí hudbou provázené prezentace, kde do záběrů krajin a zvířat, do záběrů, většinou stažených z internetu, přidává toho svého buldočího miláčka, a prezentaci zakončuje přáním hezkého dne od ní a od jejího pejska.

Velice oblíbené, pokud to mohu posoudit, jsou obrázkové přílohy, dokumentující dobré, přátelské až láskyplné vztahy mezi zvířátky, která v přírodě k sobě už tak moc laskavá nejsou. Že je možné krásné soužití pejska s kočkou, víme asi všichni, že to ale nejde vždy a za každou cenu, víme také.

V internetových přílohách se ovšem setkáváme s obrázky idylického soužití zvířat, která by se v přírodě a bez dozoru člověka nejspíše nesnesla. Kočka nechává po sobě lézt myšky, nejspíše její známé ze společného domácího prostředí, nebo fenka či opička chová tygří mládě: no budiž, hezky se na to kouká, ale člověku se mimoděk vnucuje otázka, jak dlouho takové přátelství vydrží? Život v přírodě nebývá bezkonfliktní, je tu boj o jídlo, prostor, o uplatnění rozmnožovacího pudu, jsou tu predátoři i oběti. Do jaké míry se to podobá životu lidí?

Nejpodobnější lidem jsou asi obratlovci, žijící ve skupinách. Stáda slonů, vedená údajně nejstarší slonicí, smečky vlků, vedené nejsilnějším samcem, tak zvaným alfa samcem, smečky s jakousi pevně stanovenou hierarchií.

Kladl jsem si nejednou otázku, jak se lidská smečka podobá zvířecím společenstvím, domnívám se, že dost, ale na nějaký zásadní, srozumitelný závěr jsem nepřišel. Možná na to nemám dostatečné vzdělání a odpovídající kvalifikaci, možná jsem také nedokázal dost důkladně pozorovat. Čím se liší lidský alfa samec nebo lidská alfa samička od ostatních členů společenství? Nevím.

Zato život mne poučil, že každá lidská skupina, a nemusí být ani příliš velká, má svého otloukánka, ať už mužského nebo ženského, někoho na nejnižším stupni společenského žebříčku, někoho, na němž si ostatní mohou hojit vlastní mindráky, třeba předváděním vlastní důležitosti a smyslu pro humor. V jednom závodě, kde jsem byl, tím terčem vtipů, naštěstí ne zlých, byla babka svačinářka, jinde trochu méně bystrý mladší hoch, z nezbytnosti pomocný dělník. Skoro vždy má ten vyvolený pro pochybnou zábavu ostatních nějakou zřejmou vadu, která ještě napomáhá jeho společenské bezmocnosti. Jak znamenitý důvod, cítit se vedle takového důležitě!

Můj přítel byl v jednom kovozávodě svědkem neobdivovatelného, zdánlivě nevinného, ale zraňujícího žertu na úkor jednoho takového postiženého. Ten objekt žertu a zesměšnění, říkejme mu Martin Soutor, nebyl už mladý. Jeho věk by se byl, v době kdy se náš příběh stal, dal odhadnout na rozmezí mezi padesáti a šedesáti léty, spíše asi bližší té šedesátce. Martin Soutor se asi v životě dost nadřel, alespoň jeho svalnatá postava by byla takové podezření spíše potvrzovala. Měl na starosti přísun materiálu pro strojní a svářečskou dílnu, což vykonával poctivě, spolehlivě, a moc přitom nemluvil.

Neměl k tomu ostatně podmínky: byl silně nahluchlý a to v době, kdy naslouchátka nebyla ještě ani zdaleka tak běžná jako je tomu dnes, naopak v době před úspěšnou a dnes už běžnou miniaturizací elektroniky byla spíše vzácností. Ti, kdo s Martinem Soutorem přece jen navzdory jeho hluchotě prohodili pár slov, říkali, že nebyl silně nahluchlý vždy, v mládí byl asi stejný, jako my všichni, a vada se nejspíše projevila až později.

Teď ovšem žil v jakémsi izolovaném světě fádní, nijak skvěle placené práce, a nežádoucího ticha. Určitě ani doma s manželkou, o které jsme nic nevěděli, toho moc nenamluvil, nejspíše ani pro ni nebyl příliš zajímavý. Na svět téměř úplného ticha kolem sebe si zvykl. Že se ale právě pro tuto svou hluchotu stane obětí neuváženého žertu, určitě netušil.

Druhou postavou našeho vyprávění je pohledná Jarmila Janíčková, mladší vdaná paní, kterou v závodě, kde byly ženy vzácné, někteří mužští zaměstnanci nenápadně obdivovali a v pracovních přestávkách ji rádi viděli u společných svačin, nebo náhodného besedování. V převážně mužském prostředí hezká žena je vždy vítaným zpestřením, i když chodí v modrákách jako všichni ostatní.

Třetím aktérem našeho příběhu je vedoucí osobního oddělení závodu František Bodlák, uhlazený pán s pověstí bonvivána a vtipálka, který se nejspíše ve své funkci trochu nudil.

Závod nebyl velký a většina zaměstnanců byla z nejbližšího okolí, mnoho let se téměř všichni vzájemně znali, tedy samozřejmě znal také i lidi v dílnách, znal Martina Soutora i Jarmilu Janíčkovou, a napadlo ho, že ty dva využije pro vlastní pobavení a případně i pro pobavení některých kancelářských kolegů. Soutora považoval za prosťáčka, a měl v tom směru možná i pravdu; o tom, že i prosťáčkové mají duši, neuvažoval.

A tak napsal dopis, který měl vypadat jako by jej psala paní Jarmila Janíčková, dopis, vyjadřující nesmělý obdiv údajně k silnému a mužnému Soutorovi, a navrhoval mu uvažovat o možné vzájemné schůzce. Ten dopis pak vhodil štěrbinou nad plechovými dvířky Soutorovi do šatnové skříňky, a čekal, co bude dál.

Nemusel čekat dlouho. Adresát do dvou dnů odepsal. Byl příliš naivní na to, aby uvážil, že ta nabídka sblížení mladé, hezké ženy se stárnoucím, poněkud neohrabaným a nahluchlostí postiženým mužem, je příliš krásná, než aby mohla být pravdivá. Odpověď, údajně pro paní Janíčkovou, měl dát v šatně do poslední, prázdné skříňky, kterou zatím nikdo neužíval. Asi mu dalo docela dost práce dopis napsat, psaní určitě nepatřilo k jeho běžným činnostem, a nejspíš se snažil, aby písmo jeho odpovědi vypadalo pěkně. Netušil, že jeho písemný vzkaz nedostane paní, které píše, ale že si jej vyzvedne iniciátor tohoto, podle vlastního názoru velice dobrého vtipu.

Žertéř pak pohotově napsal další dopis, opět jakoby od paní Jarmily Janíčkové, v němž se zřejmě pokoušel Soutora ještě víc zaujmout – nebo, jak by se vyjádřilo poněkud obhrouble, nažhavit. Asi se ale někde v kanceláři se svou intrikou pochlubil, a tak se stalo, že se našla se dobrá duše, která paní Janíčkové prozradila, že se šéf oddělení pokouší udělat si ze Soutora trochu drsnou legraci, a využít k tomu jejího jména a půvabu. Paní Jarmila tím rozhodně nebyla nadšená, s tím ale, co by mohlo být dál, si hlavu nelámala.

Rozuzlení přišlo náhle. Soutor, odkázaný vzhledem k své téměř úplné hluchotě věděl, že pokud chce paní svých krásných představ něco sdělit, je odkázán na dopisování, protože dohovořovat se s kýmkoli mohl jen velice těžko. Napsal tedy další dopis, zašel za svou vysněnou kráskou na dílnu a svůj slohový výtvor jí podával. Co následovalo, určitě nečekal: paní Jarmila rozhořčeným posuňkem dala najevo, že dopis si nevezme, se Soutorem nechce mít nic společného, a spěšně i rázně z dílny odešla.

Zde se můj přítel na chvíli odmlčel. „A bylo něco dál?“ zeptal jsem se spíše ze slušnosti, než zvědavě, a můj přítel ve vyprávění pokračoval:

Stárnoucí muž v obnošených modrákách si sedl na prázdnou pryčnu na přepravu materiálu, do kapsy začal skládat papír, na němž byl napsán dopis, a z jeho poněkud vybledlých očí tekly slzy. Do života stárnoucího muže, do všedních dnů nezajímavé, stále se opakující práce, do světa téměř úplného ticha, zaviněného nezaviněnou hluchotou, která postiženého odděluje od lidí, vstoupila představa mladé, hezké ženy, která o něho projevila zájem.

Těžko říci, co si představoval, možná nemožný návrat mládí, možná krátkodobé dobrodružství, na něž se nikdy nezapomene, a možná si nepředstavoval nic určitého, jen ho potěšilo vědomí, že má někoho, komu není lhostejný, že má ženu představ, o které lze snít, a ten krásný sen se náhle zhroutil jako domeček z karet. Tiše plačící muž v té chvíli možná ještě nevěděl, že se stal obětí podvodu a necitlivého žertu, jenže to, co pro nás mladší a zdravé byla banalita a pro vtipálka z osobního oddělení legrace, bylo pro jeho oběť tragedií.

Nad šedostí a všedností života na chvíli vysvitlo slunce, než stačilo trochu zazářit, opět zapadlo, a bylo zřejmé, že už nikdy nevyjde. Do rozbolavělé duše začal pronikat pocit ponížení, které bude možná ještě provázeno výsměchem. Jeho slzy jsme všichni na dílně viděli. Bylo ticho: nikdo z nás nepromluvil, a mlčeli jsme ještě chvíli poté, co nešťastný, zraněný muž, z dílny odešel.

Zde vyprávění mého přítele skončilo. Zmlkl, a já jsem jeho mlčení nerušil. I bez mluvení jsme byli oba schopni domyslet pokračování: Martin Soutor už nežije, vtipálek Bodlák nejspíše také ne, paní Jarmila Janíčková, pokud je ještě na světě, nemůže být už mladou, pohlednou ženou: takový přepych čas ani té nejkrásnější ženě nedopřeje…

Vyprávěný příběh nezdařeného žertu určitě dávno skončil v zapomnění. Jen bolest člověka, která není vidět, z příčin, které někdy ani nelze pochopit, vrací se do lidských životů znovu a znovu, někdy mlčky, někdy s příznaky smutku, někdy s tichou prosbou o slitování.

Aktualizováno: 29.7.2010 — 17:04

66 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Ještě mě tak napadá, jak tady píšete o těch dětech, vysmívajících se nebo dokonce šikanujících „odlišné“ spolužáky…však zvířata se s postiženými ve své smečce taky moc nepářou, nebo jo? A dítě, ještě neobroušené civilizací, rodiči a výchovou, se od toho zviřátka moc neliší…já v tom nevidím nic divného, natož zlovolného. Většina naštěstí dospěje…

        1. Můj syn má šikanu letos za sebou, i se změnou školy. Nemůžu říct, že by útočník byl dítě neobroušené civilizací- byl to sígr první kategorie, který za to ani nedostal od školy po prstech, a tak si po odchodu mého syna vesele vybral další oběť. Tentokrát holku. Nemyslím, že dospěje k lepšímu- je mu 14.

          1. seřezat a pořádně- toho sígra, většinou šikanují srabi……jenže to nejde, tak si dojít za jeho rodičema a sdělit jim to a hodně hlasitě, a´t to sousedi slyší…ono jim to z apár let dojde,až se k nim synek bude chovat podobně…. (punch)

              1. Tak to uz se vubec nedivim, ze se skola tvari, ze se nic nedeje. Predstavte si ten rev ruznych ochrancu mensin. Pilne pracujicich na priprave pogromu. Ale kdyz oni to mysli tak dobre …

              2. jo tydle vidle…hm a co na to školní poradce a PČR? neabsolvovali jste? Co na to vedení školy? Asi nic, když jde dítě na jinou školu,co?

                1. Vedení školy zahrálo mrtvého brouka a obecná místní zkušenost je, že pokud jdeš přes PČR, ráno nemáš celé auto a na dotyčné dítě si před školou počkají i dospělí z té rodiny.

  2. Prosím o radu. Ví někdo, kde se dá v Brně koupit levné ojeté kolo? Na internetu nevím, pod jakým názvem hledat – cyklobazar? Velobazar? Nenacházím nic. Děkuji.

  3. Toto povídání, pane Milane, je voda na můj omšelý mlýn, moment, spustím a roztočím:
    Buď mne chránila ruka Páně nebo jsem gentlemanství nasákla z verneovek a mayovek, které jsem od šesti let čtla, nebo nevím, ale za pronásledované či šikované jsem se vždy stavěla a hájila je. Aspoň v těch školách… :-) Možná i jinde.
    (Doufám, že vždy.)
    Za Evženku, která ani neměla kde vyprat prádlo a ani nevěděla, že si je má prát a tak páchla, za hubenou Ivu, ze který jsem se pokoušela vyndat rozum doučováním, za tlustýho Pavla (po letech na sraz dorazil Pavel a jestlipak z něj nebyl nejkrásnější a vod pohledu nejspolehlivější typ chlapa – přesně to, co byste chtěly mít doma?!)
    Že jsme se celý první stupeň matlali bahnem nebo sněhem 25 proti 6? Byl tam geniál, chytrej, tlustej Pavel, zavrženej polocikánek, já… jo a Fanda, moc brejlatej.
    Jak jsme si ty bitky užili! Nebrali jsme je jako diskriminaci, chápali jsme to jako ODBOJ! :D
    Moc jsme se mnohokrát pobavili a nikoho z nás to nepoznamenalo, voni zas ti buřti, co po nás házeli bláto, nepokrytě záviděli v hodinách matematiky, kdy jsme došněrovali osmiřádkový vzorec do konce, nebo češtiny, kdy jsem souvětí o 26 vedlejších větách celé označila správně. :-)
    Já vím, čas mlží do růžova, ale bylo to tak. Zhruba.

    Mám na svědomí nechutné věci, ale TUTO ne: nikdy jsem „slabší“ nedehonestovala, naopak vždy jsem podávala ruku. Tady se fakt musím smát, tady se mé svědomí vrtí blahem: to já ne! Tady já svatá. :-) Jééžišmarjá, dyk první regulérní rande jsem měla s cikánem, ach, jak máma ječela, přitom se nedělo víc, než políbení na tvář. A ještěže nás čas rozehnal – po letech jsme se potkali a já mám skoro 170 a von těch 155 má jen tak tak… :D

    A tak si jdu počíst. :-)

    (Ale zajímalo by mne, jestli si to ti lidé pamatují. Nebo zda mne v paměti nosí jako spolupachatelku – ďála se jen krásná – tehdy mi to tak nepřišlo. Tehdy mi to přišlo, že jsme parta. Nebo dvojka. Dle času a situace.)

    NOSNÉ téma, díky.

    1. Dobrý den,
      nevím,opravdu nevím, zda se k včerejší diskuzi vrátíte. Děkuji Vám, vážím si Vás, a těší mne, že jste měla ve svém výchovném a spásném úsilí řadu úspěchů. A to, že se téma poněkud po pár odstavcích pozmění a přiměje Vás k zvolání -no holky, já tady dojetí a vy z toho prdél, je snad obvyklé… Vím, že jsem vybral vážné téma, ale nemějte mi to za zlé. Pokud paní Dede otiskne můj další příspěvek, ujišťuji Vás, že tak vážný nebude… (h) :)

  4. Než se začtu do happy endů a křivd, musím nutně Louk zahlásit, že jsem dnes potkala ouplně prťavého Pedrouška (proč si ten pán na té niti drží toho krtečka?) – chroptěl a chrochtěl za 18 štěňat a s bojovným výrazem v malinkém ksichtíku za sebou vlekl celou rodinu: paníka, paníčku i mládě v kočárku.
    Když jsem to pozorovala v „boji o schody“ – několik nudlí jsem usmrkla a dojetím to nebylo. (rofl)

    1. Jé, bych si s netopejřím miminem hned dala říct. Voni ti nekomplikovaní pitomečci prostě dokážou roztáhnou hubu od ucha k uchu chca nechca. Před chvílí jsme dorazili z vycházky. Většinu času jsem trávila v poněkud načuřeném zahloubání, těžká nenálada… Do okamžiku, kdy buldočík objevil v trávě neznámý a místně poněkud nepatřičný předmět, který byl posléze identifikován jako takřka dvoumetrová plyšová medvědí obludka ve vánočním hávu. To bylo rodeo! Udatný rek se deset minut pozvolna přibližoval, vždycky dva kroky vpřed a dvacet skoků s jekotem vzad… Zvítězil (rofl) . Vlastně my oba, protože při dobývání medvěda se fakt nedá šklebit na svět :) .

      Máváme do Kočetie (inlove) .

      1. Byl slaďoučkej, stejně čerňoučkej, velikej sotva tak, kdys Pedříka prvně vzala do náruče, ale makal za všechny přítomné – nemohla mi nudle neulítnout. :-)
        Já bych Těm lidem pověděla TOLIK historek o Pedrouším bytí – kdyby je krtek bejval tak rychle neodtáhnul. ;-)

        1. Nojo, záhadný zjevení – jestli se někde zapomněl nebo je předběhnutý těžko říct. Ále. Zrovna si drbu hlavu jaká jsem macecha, že jsem meďana nechala ležet napospas osudu a Pedroušovi hračku nedopřála. Mohli jsme ho přepucnout a někoho s ním potěšit. Spešl mě napadly osoby hýřící velkými prostory jako třeba ty nebo Vaví. Taky Marička do letadla by takový prezent jistojistě ocenila. Se snad pro něj vypravím. Do autobusu bych mu musela koupit samostatnou jízdenku, ale za radost obdarovaných by to určitě stálo (rofl) .

              1. Hele, holky kočičí by z něj určitě byly taky unešený. Skvělý a netradiční a zdobný šplhadlo uprostřed pokojíčku… Adresu mi asi nedáš v plen? Mohly bysme z meďana udělat putovního poutníčka. Na každé štaci nadšení převeliké (rofl) .

  5. Ono nemusí jít jen o jinakost, co se týče mentálního či fyzického postižení. Lidé všeobecně nemají rádi a chovají se smečkově, jakmile se někdo odlišuje svým způsobem života. Mě vyštípali dva sousedé z paneláku, protože jim vadily kočky, i když jsem je měla v bytě a nikde to nesmrdělo….a do toho jsem byla svobodná matka a „dovolila jsem si“ vlastnit lepší auto než oni…. Stupňovalo se to tak, že jsem nakonec odešla a pořídila si na hypotéku baráček.
    Tím si vůbec nestěžuji, nakonec jsem si říkala, že bych jim měla napsat děkovný dopis, že mě popostrčili k rozhodnutí koupit si domek, ale myslím, že lidé jako zvířecí druh prostě mají v sobě zakodováno, že jedinec, který se odlišuje (jakkoli), je může ohrozit a snaží se ho vypudit.

  6. Jak uz poznamenala Maricka, tenhle „smeckovy“ pristup vyloucit nebo delat si soufky z deti, ktere jsou „jine“, nemocne, apod., je dost silny prave u deti. Jestli tam funguje nejaky, jeste civilizacne nezkorigovany atavismus? Pamatuju, ze u nas na vesnici byla holka naseho veku a byla mentalne postizena, patrne nasledek nejakeho porodniho urazu. A rikalo se ji mezi deckama Eva blbecek. Tak zas jednoho dne jsem pribehla domu a rikam, jak ten blbecek si s nama deckama chce tak moc hrat a ze obcas fouka bubliny ze slin, aby nas pobavila… a zjevne jsem z toho mela bzundu, protoze muj jinak laskavy otec mi hbite vlepil vychovny zahlavec/lepanec a pote mi vysvetlil, proc to, co rikam a delam, je spatny. Stydela jsem se, ale stejne jsem se musela premahat, abych si s Evou hrala. Pak jsme jeste v te dobe meli na vesnici kluka s vodnatou hlavou -hydrocephalus. Byl to takovej chrobacek, drobne prusvitne telicko s ohromnou hlavou. Rikalo se mu Milos hlava, nebo jenom hlava. Vysvetlili mi doma co je to za chorobu a ze Milos brzo umre, ale nesmela jsem nikomu rict, ze umre. Snazila jsem se byt k nemu mila, a prestala jsem mu rikat Hlavo, ale trochu jsem se ho bala, asi proto, ze jsem vedela, ze umre a asi toho jsem se bala. A pri tom jsem si jako decko taky krapet uzila, protoze jsem tak kolem sedmi let veku pokulhavala (a tudiz jsem byla chromajzl) a jeste navrch jsem neumela rict ‚r“ s hackem – vyluzovala jsem zvuk a la „f“, cimz jsem bavila zakladni skolu. Takze se v tom detskem spolecenstvi nasi vesnice vytvarela jakasi hierarchie chromajzlu fyzickych i dusevnich. A svym zpusobem to bylo spontanni – cili ta detska smecka se tak nejak chovala jako jine smecky.

    Ufff, to neni pokus o filosoficke dilko, jen jak se mi susi vlasy a upijim ranni kafe, tak jen tak povidam.

    1. To mi připomnělo mou vlastní dětskou zkušenost – prakticky jsem až do první třídy nemohla chodit, protože jsem se narodila s luxací kyčlí a absolvovala celkem 4 operace ve věku od 3 do 6 let. První měsíc mě dokonce do první třídy vozila maminka na kočárku, protože jsem ještě nebyla plně zrehabilitovaná. Ale my jsme měli asi kliku na třídní učitelku – učila dvacet let jen a jen první třídy a byla opravdu moc hodná. Navíc s námi do první třídy nastoupil i chlapeček, který byl skutečně jako Otík z Vesničky střediskové. Paní učitelka nám to dokázala tak vysvětlit, že jsme se (alespoň my holčičky) potom hádaly, která s ním budeme sedět, abychom mu mohly pomáhat s učením i s ostatními věcmi…. dokonce jsme pak měly služby – střídaly jsme se po týdnu. No a to se u nás ve třídě tak ujalo, že až do páté třídy jsme byli v lavicích rozesazeni vždy jeden „rychlejší“ a jeden „klidnější“, jak říkali páni učitelé. A fakt to fungovalo – a ani to nikdo nevnímal jako nějakou újmu. No a opravdový posměch jsem zažila až na měšťance (na vesnici byly dvě školy – základka do 5. třídy a měšťanka od 6. do 9.) a tam jsme se ti, co jsme to neudýchali, za ty posmívané rvali…. ale porovnám-li to se vzpomínkami mého syna, tak toho bylo mnohem méně…

    2. A ještě jsem zapomněla dodat, že jsem byla na základní škole částečně osvobozená od tělocviku a až do páté třídy jsem při větší námaze kulhala, ale fakt mi ve škole ani při hraní nikdo nenadával do kulhavců… zato když jsem v devítce vyfasovala brýle, tak jsem byla hned brejlovec, ale protože nás bylo v pubertě takových několik, tak jsme si to nikdy nenechaly líbit a posměváčkům jsme, jak říká můj švagr, pořádně naglobaly!!!

      1. Nemusí to být jen fyzickou odlišností, i když za tu nikdo nemůže. Děti neodpouštějí jakoukoli odlišnost. Moje dcera si užila ve škole docela dost posměchu od spolužáků za to, že se odmítla podrobit stylu třídy- nosit jen černé oblečení, ocvočkované, a mluvit sprostě. Až do konce devítky jí to nedarovali, že se liší. Učitelka na schůzkách mi v podstatě řekla, že když Kačka nepřijala „úzus třídy“ (šlo o to vyjadřování), může si za to sama.

        1. Vis, ale co je zajimavy… Uz v takovem veku skolky deti vyhmatnou deti, co jsou postizene. Ale rasa/barva jim v tom veku nevadi. Cinan, cernoch, beloch, Ind, Mexican – hrajou si podle jestli si rozumi, ale tyhle rozdily jim v tom veku neprijdou negativne. Jeden muj kolega cernoch rikal, ze jeho maly synek furt basnil o jedne holcine ve skolce. Tak se jednou synka zeptal, jake je barvy. Dite se zamyslelo, a pravilo, ze je cela ruzova. :) To az zas ta dospela spolecnost je nauci….

  7. Druhá část je moc smutná…ale ta první mi připomněla paní Pumphreyovou a dopisy od Trickyho Woo (rofl)

    1. Taky ráda jíšku, eh vlastně pana Herriotta? Já tuhle literaturu vytahuji vždycky, když jsem nemocná nebo jedu někam na delší dobu – moc mi to pomáhá, ale přibaluji k tomu ještě navrch něco od Betty Mc Donaldové.

  8. Tohle je jedna z nejhorších bezmocí, kterou může slušný člověk pociťovat. V jednom svém dávném zaměstnání pro jeden brněnský strojírenský podnik jsem se v rámci oběda setkávala v malé jídelně s partou zaměstnanců místní svářečské školy, kteří měli také svého otloukánka – pomocného dělníka ve věku kolem 20 let – moc hodného a stále usměvavého kluka. No a tenhle „kolektiv“ neměl během oběda nic lepšího na práci, než ho před ostatními obědvajícími urážet vulgárními vtipy na téma jeho údajného intimního života se stejně mentálně postiženou dívkou. Po pár dnech jsem to nevydržela a začala jsem na ně ječet, že jsou duševní ubožáci a že jim přeju, aby se někdo takhle hnusně choval ke členům jejich rodin…. No a ten kluk se zvedl a přišel ke mně a povídá mi, že oni to tak nemyslí, že jsou hodní a že mu ty jejich řeči vůbec nevadí, že je hlavně rád, že se s ním baví. Úplně mě to rozhodilo, protože nakonec jediný, kdo byl nad věcí, byl ten kluk…. i když zřejmě proto, že díky své jednoduchosti nevnímal krutost toho „žertování“.

      1. Nemám ráda jakékoliv adaptace téhle povídky. Růže pro Algernon jsem četla a je to taková síla, která se podle mě nedá natočit. Ale nevím, možná se pletu.

        1. Cetl jsem to i videl a rekl bych, ze sila je oboji. Je pravda, ze vetsinou, kdyz clovek neco cetl, tak si pak film moc neuzije, ale tenhle se podle me povedl. To neni jako kdyz nejaky americky picicmunda zprznil Planetu opic. Coz je dobra knizka a priserny film, ktery s knizkou ma spolecneho dost malo. Jmena postav a to ze jsou tam opice, to je tak asi vsechno.

          1. Souhlas i s Planetou opic. I když tam jsem dříve viděla film, ovšem ta pointa z knížky… holt Boulle, na to ten film neměl. Jen málo filmů se dokáže vyrovnat předloze, nebo ji překonat. Z českých Ostře sledované vlaky, z Holywoodu snad jen Přelet nad kukaččím hnízdem (ale to je vlastně Forman).
            Mám pocit, že většina tvůrců filmu považuje diváky za blbce (no, možná některé právem) a nedává prostor pro fantazii. A to je škoda. Prý to začal Spielberg v Čelistech. Nevím, Nejsem filmolog.

            1. Mně potěší málokterý film natočený podle literární předlohy. Docela se povedl Saturnin, myslím tedy tu delší čtřdílnou verzi, ne to zkrácené, co šlo do kin.

            2. Taky jsem mu žraloky, moje milované vznešené paryby nikdy neodpustila a ať si klidně natočí třeba další Schindlerův seznam nebo jiné trháky,u mne ten pán skončil…právě pro to, co způsobil – hon na nádherné, majestátní tvory, kterým navždy zničil život….na žraloky… ;(

              1. Prikladate tomu filmu moc velky vliv. Na tohle zadny film nepotrebujete.
                Nehlede na to, ze tech filmu s zraloky v hlavnich rolich je spousta. I pred Spielbergem. Co treba Tiger Shark z roku 1932?

      2. Růži pro Algernon jsem viděla jako hru – a bylo to hodně silné – o to silnější, že v tom hrál hlavní roli Jan Potměšil.

      3. Charly byl skvělej, viděla jsem několikrát. Ale možná tomu pomohlo, že knihu jsem četla at potom.
        Jinak stoprocentně pravda, film většinou na knihu nemá…

    1. …………a začala jsem na ně ječet, že jsou duševní ubožáci …………….
      (y)

      takhle jsem si ve své prvním prácí podala jednu o hodně moc let starší kolegyni, která sama měla v hlavě průvan a vozila se po své kolegyni z kanceláře, která byla jednodušší – teď to nemyslím nijak pejorativně. Dovávalo jí to zřejmě pocitu, že ona sama je minimálně Einsteinovou vnučkou :@ nesnáším, když si někdo honí triko na druhých. Neměla to dělat přede mnou, nemusela si vyslechnout to co si vyslechla :@

      1. Mě rozčilují ty kýčové ubohé meily, denně je dostávám a denně mažu. A o posmívání vím své, měla jsem doma postižené dítě, které když dospělo zemřelo /down.s/ nebylo to tak zlé bylo to zlatíčko jenže za min režimu jsme museli do zvl. školy a jedna stejně stará holčička /rodiče byli učitelé/ se mu vysmívala. Když dospěla a vdala se narodil se jí syn a je postižený víc než byl náš. To je snad jediný případ kdy jsem se setkala s příslovím o božích mlýnech. Já si fakt ty moje životní příběhy nevymýšlím.

        1. Ach jo, Marsko. Ja si jeste pamatuju takovy byvaly zamek v luznich lesich u Litovle. Jmenuje se to Nove Zamky. Tam meli postizene deti v ustavni vychove – a hodne z nich melo Down syndrom. Jednou jsme nekam jeli, bylo mi asi 18 a zastavili jsme se u zamku. K plotu pribehla rada pubertaku s Down a podavali nam ruce pres plot a snazili se mluvit, ale moc jim to neslo – zpetne nahlizeno, dusledek nestimulujici ustavni vychovy. Bratr mi rikal, ze po mnoha letech kolem toho mista jel a fakt se zastavil jenom proto, aby se podival pres plot na zamek. A zas ti chovanci utikali k plotu.

          V zime 1989 se nasi jedne pribuzne narodila holcicka s Down. A hned v porodnici ji rikali „pani inzenyrko, my vam najdeme misto, kde to dite umistit, ani si to neberte domu, protoze my vime, jak se o „to“ postarat“ . Pani inzenyrka je poslala do prdele, po vyprseni materske prisla o zamestnani, kdyz nastal cas pro holku chodit do skoly, tak moc bojovala, aby dite slo do bezne skoly – a slo. Ale kdyz mluvi o tech bojich a predsudcich ve skolach, tak jednoho mrazi.

          Posilam pohlazeni na dusi.

          1. Hanko, děkuji, my jsme našeho kluka dostali do zvláštní školy, běžně se učil to co se od něho dalo čekat. Naučil se psát, číst i když pomaleji, věděl co kdy dávají v televizi protože si zaškrtal i vypsal program, chodil nakupovat s lístečkem, tehdy k nám jezdila pojízdná prodejna. Moc si dodneška vážím toho pana prodavače, nikdy ho neošidil ani o desetník. A kamarádil s normálními dětmi tady na vesnici. Ráno jsem mu musela napsat lístek co má udělat a měli prostě takový režim. Ani invalidní příspěvek nám nechtěli přiznat, protože byl soběstačný- podle tehdejší komise- tam se zeptali jestli se umí ustrojit, že chodí do školy bylo asi tehdy taky špatně. Měl navíc i srdeční vadu, tehdy to nešlo operovat, ale říkám si, že ho měl pán bůh rád, že se nedožil dneška. Vážím si práce Myšky a všech poctivých učitelů, protože bez nich by byl ten život mnohem těžší.

            Dnes nás ten pan Pavel navedl na velmi vážné téma

          2. Paní inženýrka byla určitě úžasný člověk! Stejně postižený kluk chodil s Péťou do školy. Rodiče se snažili a snažily se hlavně paní učitelky – chlapce zapojovali do veškerého dění, dokonce chodil i na dramaťák a vždycky se našlo něco, s čím se mohl předvést na školní akademii. A tu bandu ostatních dětí dokázaly usměrnit tak, že neexistoval na jeho adresu jakýkoli posměch.

      2. Já jsem tímhle hrozně trpěla v jakékoliv škole i později v zaměstnání, ale musím říci, že posledních hodně let, co pracuji v dceřince od nadnárodní společnosti, kde nedochází často ke změnám na lokálních pracovních pozicích, tak jsem docela spokojena, protože s nově příchozím, který by měl tendence „dělat ramena“ či někoho špičkovat, si to dokážu už vzhledem ke své pracovní i věkové senioritě hodně rychle vyříkat a vyřídit…. Ale je to jen drobeček vs ostatní denní kontakty – hrom. doprava, obchody, lékař apod., protože všude se najde nějaký entelygent, který si touží hojit svůj komplex na tom vizuálně slabším…. Teď mě napadla jedna W+V předscéna, kde Werich popisuje, ja nesnášel, když si někdo dovoloval na slabšího a jakmile katolíci ve škole křičeli na židovské děti: „Žide, h…o ti zbyde“, tak on si promptně vymyslel a hulákal na ně: „Křesťane, h…o ti zůstane“…..

        1. Hele Ladko, vitej do klubu. Taky jsem se narodila s tezkou luxaci. Rikali nasim, ze to dite nebude chodit. Ale otec nedbal nazoru lekaru, ze dite musi sedet a honil mne jak nadmutou kozu. Akorat kratce po narozeni mi tu nohu cilene vykloubili a zapasovali do gypsu, coz mi sezralo kuzi a rvala jsem jak tur, az jsem prisla o hlasivky a dlouhou dobu jsem byla tiche dite, jen jsem sipala. Ale musim rict, ze to fungovalo , s malou odbockou kolem roku 1993 -95, kdy mi to v roce 95 spravili velmi slozitou operaci spocivajici v prestaveni kloubu a zas jsem byla OK. Az do doby, kdy jsem sebou pred 4 a pul lety triskla a to pak slo cele do prcic. Od te doby se jen tak patlam kolem.

          1. Hani, já jsem asi měla taky štěstí, že mí rodiče to nenechali jen tak – moje vrstevnice se stejnou diagnózou, jejíž rodiče se rozhodli nechat to osudu, bohužel dokonce ustrnula s nohou v růstu, takže zůstala o berlích a shrbená. Já jsem byla jedna z prvních operovaných tzv. Zahradničkovou metodou v brněnské fakultce, no a i když se to muselo ještě zopakovat, aby se to povidlo, tak od první třídy se snažím fungovat normálně a jediné, co mě z vesnických sportů minulo, byly brusle. Otec mě naučil na kole, na lyžích, plavat, no a díky místnímu vesnickému Sokolu, kde moc nekoukali na to, že spoustu věcí z tělocviku nesmím, jsem si zacvičila i na kladině, žebřích, kruzích…. No a dnes v šestapadesáti jsem 6 měsíců po totální endoprotéze a zase čvičím a čvičím – ale jen na rotopédu a v bazénu. Ale už jsem bez hole!!!

            1. Zahradníčkovy stříšky? To znám :) . Teda máme je v rodině, mě už operoval jeden z jeho žáků. A totálka je skvělá věc! Mám z keramiky, heč (chuckle) .

              Máte pravdu, Laďko a HankoW, je potřeba se rozumně hejbat a nelitovat se. Ono když se jeden rozhlídne po ortopedii… Musím říct, že pro mě jako malou holku bylo seznámení s nesmírnou spoustou nejrůznějších postižení a trápení ve špitále zlomové. Tehdy byla pražská klinika spádová pro těžší případy takřka z celé republiky. Najednou člověk pronikne do jiného světa. Sice byl konec s dětinskou bezstarostností, na druhou stranu se rychle přenastaví hodnotový žebříček.

              Spolužáci byli v pohodě, nikdy se neposmívali kvůli kulhání, dvojím učebnicím nebo osvobození z tělocviku. Eh, zato babky plačky, tragédky s lomícíma rukama nad chůzí o berlích – děs. A voni to myslej tak dobře :P . A to jsem tehdy s berlema hrála i fotbal. Pardon, jsem nějak nabrala vítr – nojono, blízké téma :) .

  9. Hluchota je ze sociálního hlediska tím nejhorším postižením, vím to, protože moje maminka slabě slyšela, a jak bylo napsáno, v dřívějších dobách byly naslouchatka vzácná, a i když je někdo měl, byla vvěčně mimo provoz, strašně blbě se sháněly baterie. Jenže i kdž sluchátka výjimečně fungovala, zesílila nejen potřebné, ale i všechno okolo. Takže když maminka zabrousila do obchodu s pultovým prodejem, pak slyšela co si povídají dámy za jejíma zádama, a auta ze silnice ale prodavačku ne. Téměř všechna postižení jsou nějak vidět. Hluchota ne. A většinu lidí rozzuří, když se jich člověk opakovaně ptá – Prosím? Co jste říkal/a/?

  10. Mám vzteka. Nesnáším takovýhle rádoby ftipkování :@ :@ :@ , jenom idiot může vtipkovat na úkor slabšího. Pohybovat se tenhle rádoby žertéř v mojí blízkosti – nebyl by mezi námi už dávno :@ .
    Omluvuju se, za svůj emotivní výlev, ale fakt tohle naprosto nesnáším a vyrábí mi to temno před očima.

  11. Inu „zlé smečky“ už vytvářejí děti a zřejmě si tím dodávají na moci a důležitosti. Tím víc, čím méně ji mají. A u špataně vychovaných dospělých tohle infantilní jednání přetrvává.

    1. Pravda pravdoucí.
      K článku bych dodala, že jsem dlouho neměla ráda film Vesničko má středisková- bylo mi strašně líto Otíka, jak ho někteří využívali. Až časem jsem pochopila i jiné aspekty filmu.

  12. Milý pane Pavle – co svět světem stojí, krutost na úkor nějakého ubožáka existovala a bohužel bude tomu tak dál. Je to moc smutné a všichni tihle lidé to doufám mají zapsané (jak vymyselala Vave) v jejich „knize hříchů“ a chtěla bych věřit, že právě toho vedoucího Bodláka pak několik let trápilo svědomí a svého činu litoval. Takovýhle „kanadský žertík“ (ani nevím, proč se jim tak říká), který je promyšlený právě proto, aby se druzí na úkor toho chudáka pobavili – tak to je moc a moc smutné, obzvláště, když se jednalo o dospělého člověka. Děti dokáží být často velice kruté, jenže ty menší si opravdu neuvědomují, co způsobily a pokud se o tom doslechnou rodiče, mají možnost jim to správně vystětlit. Ti starší pak litují, až když už bývá pozdě (např.šikana ve škole s tragickým koncem – není ojedinělé).
    Když jsem chodila asi do páté třidy – už přesně nevím, ale ještě se kalamáře plnily inkoustem. A stalo se, že já jsem si nějakým špatným pohybem kalamář vylila na sukni. Paní učitelka to viděla a řekla, že se to musí okamžitě vyprat. Ve třídě bylo tenkrát umyvadlo, tak jsem sukni sundala a paní učitelka mi jí vyprala. Pak sukně plápolala zavěšená přes otevřené okno třídy a já seděla zbytek vyučování jen ve spodních kalhotkách. Dodnes si pamatuji, jak mi bylo trapně a spolužáci se mi posmívali i přes „zákaz“ paní učitelky. A to jen proto, že jsem v těch spoďárech vypadala „jinak“. Kdo ví, možná právě tenhle zážitek způsobil, že jsem těch sukní za život zase tak moc neměla, mnohem lépe jsem si vždy cítila v kalhotách.

    Při prvním setkání se silně tělesně a mentálně postiženou dívkou jsem na ní mluvila sice mile a podle mého mínění „normálně“, ale aniž jsem si to uvědomila, dost zvýšeným hlasem. Když mi její sestra pošeptala do ucha, že sestra slyší zcela normálně – byla bych se nějraději propadla do země. Bylo mi už tehdy asi 25, takže jsem mohla být chytřejší. Ale v tu chvíli jsem si to její chování v hlavě spojila i s tou nedoslýchavostí a možná jsem ublížila, aniž jsem chtěla. Naštěstí jsem se s tou dívkou pak viděla ještě několikrát, vše bylo v pořádku a samozřeje už poučená jsem mluvila normálně. Ale patří to do mé knihy hříchů, protože i po tolika letech se stydím, jak jsem se blbě zachovala.

    1. Maričko, i k postiženým se musíme učit chovat, podobně, jako se musí dítě učit pozdravit nebo podat ruku. Takže neznalost není ublížení. Také mi chvíli trvalo, než jsem se naučila jednat s postiženými – starší dcera s nimi pracovala profesionálně. Než člověk zjistí, že nemá cenu je litovat, že nejlepší je chovat se „normálně“, jako by se člověk choval k dítěti odpovídajícío věku, nebo ke zdravému člověku třeba se zlomenou nohou (podle toho, jestli je postižení mentální nebo jen fyzické). Že není dobré jim za každou cenu pomáhat s běžnými úkony, naopak je nutné je nutit k samostatnosti. Je to trochu jiný svět, ale umí být pestrý, jako náš. Jen ty radosti jsou jednodušší. Protože jsem měla tu čest do tohoto světa škvírkou nahlédnout, špatně snáším, když si zdraví stěžují na „těžký život“. Svět postižených, krátký pobyt mezi prostými lidmi na Ukrajině a dopisy od „adoptovaného dítěte“ z Ugandy mi ukázaly, že se máme jak „prasata v žitě“. Od té doby si zakazuji stěžovat si na drobná příkoří, která člověk musí překonávat. Proti opravdovým problémům to není nic.

    2. Maričko, Eva už to napsala za mě. Mám bratránka takto postiženého a protože široká rodina se často kopmpletně schází, tak vím, že je potřeba se k nim chovat stejně, jako ke zdravým s tím že musím brát v potaz jejich možnosti.
      A to co tady napsal Pavel? Vůbec to není hezké, ale BOHUŽEL pokud na této planetě budou lidi a ne Člověk bude se to dít

    3. A já mám Maričko, k tomu všemu jednu úsměvnou příhodu mého syna. Je to skvělej kluk, který ale díky datu narození už nemusel na vojnu. A já – pacifisté prominou – na jeho a jeho přátel , kamarádů příkladu vidím, že jim adrenalin (a sice hrozným způsobem padaný a vyžadovaný – myslíc především socialistické vojančení), smysl pro kolektiv, pořádek a jisté se podřízení a chápání hierarchie ( fakt opravdu v mém podání jen v tom nejlepším možném slova smyslu) docela chybí. Založili při studiu air softový klub, pořídili si „painboolky“ a dělají pro zájemce adrenalinové víkendy, nebo půldne, jak kdo chce. Nejdřív mi chvilku trvalo to strávit, přeci jen jako holka mám ke zbraním dost negativní postoj všeobecně a nelíbí se mi mířit na někoho byť jen pistolkou z hračkářství za pět korun. Tak to zkrátím. Několikrát do roka dělají takovou akci zdarma pro různé domovy s mentálně či tělesně postiženými lidmi. Syn říká, že to jsou Čistý duše. Při úplně prvním setkání, vysvětloval klukovi, zhruba ve věku jako je on (takže mírně pod 30) jak s jednoduchou „zbraní“ zacházet. “ Mami, mluvil jsem nahlas, zřetelně a pořád se snažil mít oční kontakt, ale víš mluvil jsem s odpuštěním jak blbec, protože kluk mi povídá s úsměvem :“ „… mluv na mě normálně, já nejsem žádnej debil…“ Žádné velké poučení z tohoto minipříběhu nemám, snad jen, že intiutivní chování je v naprosté většině lepší, než to o kterém si myslíme naučeně, že by tak nějak mělo vypadat, být… Jo a Máša… Máša vesele čůrá, kde ji napadne, ale já to nějak (po té podpoře tady) snáším líp, nebála bych se to nazvat rezignací na silnou kočičí osobnost.

      1. Ona vojna, prinejmensim tak jak vypadala ke konci, by jim tohle rozhodne nedala. Predstirani prace na cas, chlastani a koureni. To je tak jedine. No nekteri se jeste naucili cistit si boty, ale nemyslim, ze by to nekomu zustalo.

        1. Ale o tom žádná, Jendo. Naivita stranou, celé to vojančení bylo na makovici a mně jako holce nejspíš nepřísluší o tom vůbec psát. Původní a ne hlavní myšlenka byla, napsat, že kluci se dnes učí klučičí věci ve skautu nebo různých sportovních klubech, pokud mají rodiče co k čemu. V kontextu článku, bychom právě vojnu mohli označit za taky bezva živnou půdu, pro vymezování si pozic, alfa samců a otloukánků, dokonce tak moc, že si někteří dokázali sáhnout na život. Já jsem ale určitě nemyslela na negativní věci, které kterákoliv vojenská služba bezpochyby přináší, to bych se v tom pěkně motala, ale skutečně jen na určitá pozitiva, která snášení a žití v kolektivu přinášejí. Neberme vše vždy dogmaticky, věci nejsou jen černé a jen bílé… tohle zjištění a uvědomování je pro mne skoro vždycky úlevné, dává to prostor k tomu zachovat si zdravý rozum.
          PS : Mám už nějaký ten křížek na krku a hádejte o čem si „kluci“ povídají, když se sjedeme na velkou moravskou rodinnou akci – vždycky jsou to studia a vždycky vojna. Ten kus života (většinou dva roky) mají hluboko v sobě a s přibývajícími roky se to dokonce pro nezúčastněné jeví jako bezva výlet do buše… a nezdá se, že by si tam odsud odnesli jen znalost čištění bot. Pokud byli vnímaví naučili se dobře zvládat různé sociální modely. No, možná zbytečně… já tedy rozhodně nebyla a ani nejsem zastáncem toho zavřít kluky ve věku cca 19-20 let na dva roky za dráty…opravdu ne.

    4. Je dobře, že se už postižené děti neizolují. Měli jsme od první třídy spolužáka, který prodělal dětskou obrnu. Poznamenalo to V DOBRÉM celou třídu. Paní učitelka nám na rovinu vysvětlila, jak Toník nemoc dostal (očkovaní jsme byli až v sedmi letech jako první). Prodělali jsme s ním každé zlepšení po léčení v Janských Lázních. A dobře si pamatuji na jednu velikou bitvu, když se kluci z paralelní třídy Tondovi pošklebovali. Bylo moc modřin, utrhaných rukávů a vysypaných tašek. Rvaly se i holky. A paní učitelka se po vyšetřování usmívala. Toník se ve čtvrté odstěhoval a když přišla nová žákyně s epilepsií, tak ji zařadili do naší třídy. Věděli proč.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN