PSI: Sirotci

Zemřela matka, do hrobu dána, siroty po ní zůstaly. Přicházely každičkého rána a matičku svou hledaly. I zželelo se matce milých dítek a duše její se vrátila…

Velkou omluvou klasikovi české literatury začnu, ale nemohla jsem si pomoct. Úvodní verše z povinné školní četby se mi opakovaně draly z paměti, nechtěly se dát umlčet. Nebyly úplně nejvhodnější, ale byly vytrvalé. Přestala jsem se jim bránit, aby příliš nezdržovaly, protože k čemu verše, když je třeba konat. V tomto případě nebyly osiřelými děti, ale psi. A to hned 6+1. Proč ne rovnou 7? To bylo tak…

Osamělý muž, něco přes šedesát. Rodiče už nežijí, kontakty se sourozenci minimální, lépe řečeno téměř žádné. V zaměstnání dřina, kterou ukončil invalidní důchod. Muž je povahy mírné, přátelské, zcela nekonfliktní, Jen má svůj vlastní svět, žije pro okolí nestravitelným způsobem. Nemám dost informací, abych dokázala odlišit příčinu a následek. Zda bylo nejdříve nepochopení okolí a únikem z něj „zvířecí láska“ nebo naopak.

Výsledkem je psí smečka, žijící se svým pánem v něčem, pro co jsem nedokázala najít výstižnější pojmenování než „kulisy do válečného filmu“. Zdi domu se bortí, některé částečně, některé zcela, některá okna a dveře chybějí úplně, jiná nejdou zavřít. Vnitřní prostory v podobném duchu.

Zcela opačný dojem vzbudí psi. Udržovaní kříženci belgického ovčáka s nádhernou srstí a celkově zdravého vzhledu. Všichni bystří, přátelští, zvídaví.

Kontrast je tak nápadný, že snad i ten nejzdrženlivější člověk položí otázku, jak vypadalo toto prapodivné soužití. Vysvětlení? Mužův invalidní a posléze starobní důchod sloužil téměř výhradně k zajištění psích potřeb, jejich pán si vystačil s hrnkem kávy a několika rohlíky denně, a to dlouhou řadu let. Elektřinu nechal odpojit, plyn nepoužíval, k vytápění a vaření mu sloužilo dřevo, které dodávali místní hasiči (v okolí jsou husté lesy a téměř pravidelně hasiči odklízejí stromy vyvrácené přes silnici; silničáři na jejich likvidaci nemají prostředky a hasiči jsou rádi, že nemusí řešit, co dál se stromem; rozřezaný ho dodali kamarádovi až před dům). Vodou posloužila vlastní studna, připojení ke kanalizaci odmítl, na dvoře stojí suchý záchod po rodičích. Provozní náklady tedy nulové.

Abych uvedla věc na pravou míru, mám pro takovýto „modus vivendi“ docela pochopení a jsem daleka jakéhokoliv odsouzení či dokonce pohanění. Je však pravda, že v našich končinách není běžné, aby uprostřed obce stál dům vypadající jako po zásahu granátem, v něm žil člověk se smečkou docela velkých psů a dovedu pochopit, že rodina se k tomuto svému členu nechce znát, ba se za něj stydí.

Muž žil životem poustevníka, mezi lidi nevycházel a oni ho nevyhledávali. K lékaři nechodil, nákupy mu obstarávala jeho neteř. Jediná bytost, která nejenže neodsoudila, ba naopak, svého strýce milovala. Matka dvou malých dětí, pracující v potravinářství v třísměnném provozu, zvládala po léta úskalí takovéhoto vztahu – jak nároky na velmi pečlivou až úzkostnou hygienu po návratu domů, tak nepochopení příbuzenstva i širšího okolí. Měla svého strýce obyčejně a neokázale prostě ráda. Přinášela pravidelně rohlíky s novinami k ranní kávě, stejně jako maso a další potravu pro strýčkovy psy. Je třeba zmínit i to, že sama se psů velmi bojí, byla kdysi jako dítě psem napadena a docela vážně pokousaná. Přesto do domu vytrvale přicházela a pomáhala se starostí o psy. A že těch bylo!

Dnes už neví ani ona, jak to tak přišlo, že k původní pramatce, celkem drobné křížence, jich postupem roků přibylo šest. Že psí láska nezná předsudky ani paragrafy, vědí všichni majitelé krásných kříženečků, šťastní jako například já, že jejich chlupatá láska je zdravá a bystrá. A nikdo z majitelů nalezenců nemůže vědět, zda rodiče jejich chlupatého kamaráda se nedopustili „incestu“.

Smrt přišla nečekaně. Jednoho nedělního rána přinesla mladá žena pravidelné bulvární počtení a nalezla strýčka mrtvého. Na posteli, obklopeného vyděšenými zvířaty, bez možnosti se k tělu přiblížit. Zvládnout toho musela v ten okamžik opravdu hodně. Klobouk dolů před tím, co dokázala. Jen z pouhé představy docela mrazí – lékařka odmítá do polorozbořeného domu, který nazývá zcela nepokrytě ruinou a sutinami, vstoupit, přivolaná obecní policie chce volat místní myslivce k odstřelu psů. Neteř reaguje pohotově a i bez znalosti právních předpisů trvá na zajištění odborného odchytu

a přivolání kriminalistů (jak se později svěřila, chtěla především získat čas a oddálit to přivolání „střelecké čety“).

Povedlo se aspoň částečně, kriminalisté zdvořilí a ochotní, přivolaný veterinář se soukromou odchytovou službou konstatují, že do téhle hrůzy nevkročí a odjíždějí pryč. Mladá žena, bojící se psů, a jeden z kriminalistů dokážou postupně celou smečku odlákat (někteří jedinci svého pána bránili velmi urputně), umožnit přístup lékařce i později pohřební službě. Strýčka důstojně pochovala, pohřební náklady uhradila, i když není dědičkou, těmi jsou zbývající sourozenci. Ti na pohřební oznámení ani nereagovali…

„Siroty po něm zůstaly“

Dvůr plný psů. Tak nějak lze nazvat nastalou situaci. Psů sice krásných, v dobré kondici, avšak psů, kteří tento dvůr nikdy neopustili, obojek a vodítko neznají a kromě mrtvého pána se setkali s jedinou ženou. Jaké jsou asi jejich šance v obrovském množství psů nabízených útulky, inzercemi i všelijak jinak, když jenom vstup do objektu, kde žijí, je v podstatě „JEN NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ“.

Jejich „dědička“ přesto zkouší inzerovat a bojuje za osiřelá zvířata s úctou k mrtvému strýci ze všech sil. S úspěchem nulovým. Přesto dál dělá aspoň to základní – zvířata dle svých finančních možností poctivě krmí a dohlíží, aby byla stále k dispozici čerstvá voda (vedra letošního léta). Možná to zní obyčejně, ale zkusme si představit každý sám za sebe, vzít na sebe nečekaně, ze dne na den, k běžnému provozu rodiny se dvěma školními dětmi, obživu šesti psů váhy kolem 20-25 kg s tím, že nikdo neví, na jak dlouhou to vlastně bude. Jak dlouho vydrží takový pytel granulí…

Životní cesty bývají hodně klikaté. A tak se sešla parta lidí schopných udělat pro zvířata téměř nemožné. I přes mimořádně náročně podmínky proběhl odborný odchyt za asistence veterinářů, pejskové doputovali do jediného útulku, který byl ochotný je přijmout všechny do společného kotce a výběhu (než se podařilo zorganizovat celou složitou akci, uběhlo od smrti jejich pána dlouhých 6 týdnů a zvířata, dle očekávání, už vytvořila smečku se vším všudy – tedy včetně vlastní hierarchie a zákonů, bylo zřejmé, že jejich rozdělení by bylo jen další velkou zátěží už pro i tak značně vystresovaná zvířata).

Život umí být pěkně poťouchlý. Když už všichni na akci zúčastnění šťastně vydechli a současně nadechli, aby dál pokračovali ve snaze pro zvířata najít konečná řešení, jako blesk přišla zpráva od sousedů, že na dvoře štěká, vyje a naříká pes. Nikdo včetně neteře nemohl uvěřit, že jedna fenka celou dobu od strýčkova úmrtí neopustila temné zákoutí a krmila se asi jen tehdy, pokud nebyl žádný člověk přítomen. A žrala vůbec nějak? Navíc oznámení od sousedů se dostalo k patřičným uším až po týdnu provedeného odchytu, kdy do domu nepřišel vůbec nikdo. Bylo vedro a žrát neměla asi vůbec co. Nebudu napínat, přežila. Než se podařilo, v době dovolených, zorganizovat druhé odchytové kolečko, uběhl měsíc. Přijme ještě smečka svou zatoulanou ovečku, poznají se? Poznali a přijali.

Teď by mohla přijít ta chvíle šťastné úlevy a pocitu, že sedm osiřelých zvířat dostalo šanci k pokračování života, že jim bude na další cestu svítit snad šťastná hvězda. Bylo to však jinak…

Dalo by se nepochybně namítnout mnohé. Odsoudit muže, že nechal dům tak neskutečně zpustnout stejně jako to, že psy a hárající fenky nedokázal spolehlivě oddělit. Nepochopitelná je však pro mě nenávist vůči těm němým sirotkům, která po nečekané smrti jejich majitele a zejména potom, co se povedlo najít snad dobré řešení, propukla v neuvěřitelném rozsahu.

Anonymní dopisy, osočování útulku, že mrhá penězi dárců a sponzorů na úkor jiných zvířat, když přijme do péče „smečku divých bastardů toho hnusného primitiva“, dokonce i útoky na tu, která udělala úplně vše, co bylo v jejích možnostech a silách, aby zvířata udržela při životě. Jak snadné bylo přijmout to nejrychlejší řešení, nabízené státním orgánem k tomu. (Sama se vyjádřila – já taky znám v okolí myslivců dost, za pár minut by bylo po všem, možná ji to během celého martyria i někdy napadlo, ale všechna čest, vydržela).

Tak já vám, lidi, nevím. Já osobně mám pro ni a všechny další zúčastněné, kteří dobrovolně a zcela zdarma (ba naopak na vlastní náklady) udělali, co mohli, jen slova uznání. Nebudu zapírat, byla jsem mezi nimi.

P. S.

Pejskové v útulku prospívají, s ošetřovatelkami navazují kontakty, někteří zvládají obojek i vodítko a mají za sebou procházky po okolí, viděli už trávu, kytky i jiná zvířata. Pevně věřím, že to všechno výše popsané a hlavně prožité mělo smysl!

Aktualizováno: 28.7.2010 — 18:05

88 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Příběh se týká tvz. „liščat“ pokud se nepletu. A ví „zachránkyně“ že tito pejsci se z útulku do dnešního dne nedostali? Ví zachránkyně v jakých podmínkách tam ti nebozí psi žijí? Nebo je tam prostě jen vrzla a tím záchrana skončila? Proč neapelovala na vedoucí, aby byli psi dáni do adopce? Ne po dvou , po třech, jak si umínila ta „dobrá duše“ …myslím tím vedoucí Runkasovou.
    Jste pokrytci vy, kteří tuto ženskou vynášíte do oblak. Ona má na svědomí desítky psů, kteří v tomto útulku hnili a mnozí i zhnili až do své smrti. Tak se poplácejte po zádech, jak jste dobří.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN