ROZCESTNÍK: Krasové venčení 8. 5. 2010

Když se na Hadech 11. dubna objevila pozvánka na Venčení v oblasti Moravského krasu, okamžitě jsem to pochopila jako výzvu k nápravě trestuhodného nedostatku – nikdy jsem ještě v této oblasti nebyla. Po domácí konzultaci s chotěm, který se tvářil vstřícně zejména díky plánovanému pánskému kolování, jsem se přihlásila. Příjemné dubnové počasí bylo vystřídáno proměnlivým květnovým, ale den před akcí přicházely samé optimistické zprávy – na jihu svítí sluníčko a je hezky!

Den D se u nás v Jeseníkách vyloupl do slunečna, a tak nám ani nevadilo, že vstáváme a odjíždíme z domu tak, jak jsme zvyklí každodenně do zaměstnání. Už při sjezdu z Ecce Homo nad Šternberkem jsem v rovinatých dálavách zaznamenala olověnou šeď, byla jsem ale chotěm ujištěna, že se jistě jedná jen o ranní opar, který se později rozplyne.

U Prostějova mi definitivně došlo, že se rozplývání nekoná. Nejprve jsme projížděli vesničkami, kde bylo řádně vlhko včetně obrovských kaluží, následně i do střechy našeho auta zabubnoval déšť. Začali jsme se navzájem utěšovat, že do jeskyní určitě pršet nebude a někde v hospůdce bude také příjemně sucho.

Moravský kras nás však příjemně překvapil: když jsme zastavili kousek od Býčí skály, tak jen sem tam spadla nějaká ta kapka, na očekávané kolování to však nebylo. Přijeli jsme v mírném předstihu, tak jsme si stihli prohlédnout kresby na jeskyni, přečíst informační tabule a zakoupit orazítkované pohledy.

Konečně jsme byli všichni a spolu s dalšími zájemci jsme byli vpuštěni do Předsíně Býčí skály. Impozantní místo přímo dýchalo tajuplnou historií. Shromáždili jsme se kolem replik artefaktů, které zde ve druhé polovině 19. století objevil lékař a archeolog Jindřich Wankel jako doklad o životě v době halštatské.

Člen speleologické společnosti nám velmi poutavě vylíčil historii objevování jeskyně a představil nám vystavené exponáty. Až pobožnou úctu mohl člověk cítit při pohledu na jediný originál mezi nimi – lebku princezny, ozdobenou zlatou korunou. Ještě dlouho bychom mohli poslouchat poutavý výklad, ale další skupina už netrpělivě postávala u vstupu, tak jsme za doprovodu mladé průvodkyně postupovali dále do útrob jeskyně.

Na první pohled se jedná spíš o průchod ve skále, který se místy rozšiřuje a ze kterého se neustále oddělují boční chodby a stoupající komíny. Není zde žádná krápníková výzdoba, ale samotné stěny, opracované vodou i našimi dávnými předky, skýtaly množství nevídaných barev a tvarů.

Občas jsme byli upozorněni na zvláštnosti, které bychom ve sporém osvětlení mohli lehce přehlédnout – třeba na poslední jedince ze spousty každoročně sčítaných zazimovaných netopýrů, na nástěnné kresby a nápisy i na nejnižší místo trasy – Šenkův sifon, ze kterého musí být nepřetržitě odčerpávána voda.

A pak už jsme vkročili do části jeskyně, která byla, alespoň z mého pohledu, nejmalebnější. Připojil se k nám totiž Jedovnický potok, který byl chvílemi pořádně prudký, jindy zase tvořil poklidné zátočiny, kdy bylo průzračnou vodou vidět kamenito-písčité dno. Blátivý chodníček byl doplněn o několik můstků a přechodů přes vodu, takže jsme putovali střídavě po obou březích potoka. A najednou byla před námi souvislá stěna, ve které potok mizel, a nám nezbývalo, než se otočit a projít si celou trasu opačným směrem.

Od průvodkyně jsme se ještě dověděli, že odtěžený písek z vykopávek používají speleologové ke zpevňování chodníčků a že se někde v blíže neurčené části nachází malá jeskyňka, do které se musí vstupovat v bílých ponožkách, aby nebyla narušena její barevná krása, přičemž vstup je povolen jen jednou za deset let.

Po východu z jeskyně nás překvapilo počasí: sluníčko se neúnavně dralo z mraků a doprovázelo nás asi dalších padesát metrů k Vývěrům Jedovnického potoka v Josefovském údolí. Potok, se kterým jsme se rozloučili na konci jeskyně, tady vytékal ze skály na malém paloučku. Někteří Zvířetníci si smočili ruce, někteří využili tekoucí vodu k očistě svých zablácených psích přátel.

Po chvíli odpočinku jsme se vrátili k Býčí skále, nasedli do aut a pokračovali v naší výpravě – tentokrát na místo, kudy se Jedovnický potok dostává do podzemí. Po příjezdu do obce Rudice jsme si v místní části Tumperk udělali malou občerstvovací přestávku.

Využili jsme příjemného posezení v místním Geoparku, kde jsou shromážděny ukázky typický hornin Moravského Krasu. Někteří účastníci navštívili v těsném sousedství stojící zachovalý větrný mlýn s expozicí rud a způsobů jejich zpracování. Kdo neměl svačinku z vlastních zdrojů, mohl ji pořídit v příjemném bufítku, kde byly k mání i turistické známky a pohlednice.

Sluníčko nás doprovázelo i na další cestě, kde se asfaltka změnila v kamenitou svažitou stezku vinoucí se mezi kvetoucími loukami, kterou jsme došli až ke Kolíbkám. Jsou to údajně zbytky dávno zaniklé jeskyně, které nyní ční k obloze v podobě strmých skal, jež jsou vyhlášeným rájem horolezců. Dále jsme prošli kolem zbytků Hugovy huti, ze které je patrný už jen bývalý náhon, prokopaný ve skále.

Konečně jsme se přiblížili k cíli, Rudickému Propadání. Sestup přímou cestou se nám však shora zdál tak strmý, že jsme raději zvolili sice delší, ale pohodlnější obcházkovou trasu. Netrvalo dlouho a byli jsme v cíli. Jedovnický potok, ve kterém si v poklidu žije chráněný rak říční, vesele poskakoval po kamenech, aby se vzápětí střemhlav vrhl do hloubky 86 metrů.

Otvor ve skále působil dojmem, jako by byl uměle vytesán – tak pravidelný měl tvar. Ale nejen Propadání samotné, obklopené neustále lehkou vodní mlhou, zaslouží pozornost. I okolní skály, strmé a nepřístupné nás ohromovaly svou mohutností, výškou a v neposlední řadě úžasným vícedruhovým rostlinným porostem.

Když jsme se dostatečně pokochali pohledem na tu nádheru, nastal čas odchodu. Tentokrát jsme byli všichni velmi odvážní a strmý výstup po kořenové stezce absolvovali všichni bez újmy na zdraví. Vraceli jsme se opět kolem Kolíbek a pak nastala (alespoň pro mě) nejnáročnější část cesty, kdy jsme se stoupáním do strmého kopce blížili zpět k Rudicím. K autům jsem nakonec došli všichni v pořádku a nedočkavě jsme se rozjeli do Jedovnice.

V Jedovnici jsme měli zamluveno místo v restauraci Olšovec, kde jsme v salonku měli připraven dlouhý stůl, u kterého jsme při čekání na jídlo rokovali o další podobě našeho výletu. Pak už začala sympatická číšnice přinášet jednotlivé porce a bylo se věru na co těšit! Chutná krmě byla brzy spořádána a padlo konečné rozhodnutí: další na řadě je Macocha!

Opět jsme se vydali na cestu a pak nechali svá přibližovadla na vyhrazeném parkovišti. Jen malý kousek odtud bylo na mýtince několik restaurací, prodejen suvenýrů a také informační středisko. K tomu všemu patřila i vyhlídková terasa, nazvaná Horní můstek. Při pohledu do propastné hloubky se v člověku sevřelo srdce, něco jej nutilo utéct, prchnout, ale oči fascinovaně hleděly do skalní prolákliny a ruce se křečovitě držely zábradlí. To byl, pane, zážitek!

Většina účastníků se pak rozhodla sestoupit na vyhlídkový Dolní můstek, kde si také určitě užili krásného výhledu. My s chotěm jsme dali přednost kratičké procházce k horní stanici kabinkové lanovky, která umožňuje návštěvu jeskyní i plavbu po Punkvě nejen vozíčkářům, ale i maminkám s těmi nejmenšími turisty v kočárku. Stanice, vyrobená čistě ze dřeva, dobře zapadala do okolního lesa, a maličké kabinky pilně převážely cestující oběma směry.

Ještě jsme si ani neprohlédli všechny nabízené suvenýry, když se ostatní vrátili plni nadšení z Dolního můstku. Po zakoupení nezbytných turistických známek a pohlednic jsme opět sedli do aut a vydali se na poslední cestu…

… do kostela svaté Barbory v Adamově. Tento krásný kostelík byl dokončen roku 1857 a v nedávné době velmi pěkně zrekonstruován. Jeho největší atrakcí je Světelský oltář, což je střední část křídlového oltáře, vyrobeného roku 1525. Tento oltář také podstoupil v nedávné době náročnou restaurační proceduru a my jsme si ho mohli, za učeného výkladu pana průvodce, velmi podrobně prohlédnout.

Tematicky je zaměřen na nanebevzetí Pany Marie a jeho základem je 59 soch z lipového dřeva. V němém úžasu jsme stáli před dílem, za které zaslouží uznání nejen dávní mistři, ale i zkušení restaurátoři, protože věrnost výrazů tváří, neuvěřitelné detaily a impozantní velikost (7 m) potvrzovaly, že jsme se setkali s výjimečným dílem.

Je však třeba zmínit i nádherně vyřezávaný hlavní oltář a kazatelnu. Mě osobně také velmi zaujala křížová cesta v podobě nástěnných plastik. Přímo na místě jsme si mohli zakoupit turistické známky, pohlednice a informační materiály a pak už jsme jen vyšli před kostel, kde jsme se s chotěm srdečně rozloučili s ostatními účastníky a za symbolického přibývání dešťových kapek jsme se vydali na zpáteční cestu do Jeseníků. Cestou jsme se ještě chtěli stavit v jednom krásném arboretu, ale déšť nás doprovázel celou dobu velmi urputně, takže jsme jeli přímo domů.

Tímto chci vyjádřit poděkování nejen Zvířetnicím – čarodějkám, které vykouzlili na Krasové venčení pěkné a příjemné počasí, ale především skvělé Alex, která se projevila jako vynikající a starostlivá organizátorka a pořadatelka.

Při odjezdu jsme si uvědomili, že jsme měli možnosti navštívit jen zlomek toho, co Moravský kras nabízí. Viděli jsme toho ale dost, abychom pochopili, že jsme již chyceni drápkem téhle krásy za srdíčko a dřív nebo později se do této úžasné krajiny budeme vracet.

Foto Alex

Další fotky najdete zde

Aktualizováno: 19.5.2010 — 20:13

256 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Bohužel jsem nestihla kliknout ten těsně před uzávěrkou (chyběla mi minuta to těch 30 min.) a stav je přesně 400 hlasů navic

    Rasta 9461

    Abad 9061

    1. Původně jsem se toho neúčastnila, nějak nemám tyhle věci ráda. Ale váš strhující finiš mě už před pár hodinama přesvědčil. Abadovi buď našli velký funclub, nebo mu někdo naprogramoval robotka (ta captcha není tak složitá, aby nešla číst softwarem na rozpoznání textu). Ale ono je to možná opravdu všechno jedno. Kdo ví, co z toho bude. A Abad je fešák.

    2. Upřímně LucYnko, děláme, co můžeme, kampaň tu je veliká, ale měla bys to zkusit zorganizovat ještě někde jinde. My už se na víc asi nezmůžeme, i když věřím, že hlasy od nás budou pokračovat. Bez další podpory to Rasta nevyhraje, dnes lidé od Abada stáhli kolem 400 hlasů, takže nás zítra v pohodě doženou

      1. Pokud skutečně jedou přes facebook a vypadá to, že ano, tak bez stejného postupu nemáme šanci. LucYnko, jsi na FB?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN