ROZHLEDNÍK: Vězňové říše smutku

Čas od času se někde ve světě vyskytne nebožák, který po zcela bezproblémovém dosavadním životě začne jednoho dne trpět děsivými zážitky, které se neustále zhoršují, až se začnou podepisovat na jeho zdraví.

Postižení se kroutí v šílených křečích a zaujímají prapodivné a hrozné polohy, budící dojem, že jsou zcela mimo možnosti lidských kloubů a kostí vůbec a v těchto polohách strnule setrvávají řadu minut nebo hodin. Vydávají zvuky, pro které označení „nelidský řev“ je zavádějící výraz. Jsou totiž zvuky, které může vydat člověk, a jsou zvuky, které vydá zvíře, ale toto bývají zvuky, které nelze zařadit ani do jedné z těchto kategorií a nemusí se jednat jen o hlasitý křik, ale například i o jakési zlověstné zvrhlé skučení, které se bohužel vymyká jakémukoliv slovnímu popisu, jehož jsem schopen.

Zornice se jim roztahují téměř přes celou duhovku a vyvolávají dojem zčernalých očí, jindy zase vyvrátí oči v sloup do takové míry, až je vidět pouze bělmo. Obličej se jim stahuje do vzteklých grimas tak odporných, že je to stěží k uvěření. Nejedí. Ubližují sobě i druhým, protože mají v záchvatu nesmírnou sílu. Někdy začnou mluvit a už tak dost zděšené okolí nemá ponětí, kde se postižený naučil ty cizí a velmi staré jazyky, které používá.

Vyhrožuje, vysmívá se, je otřesně vulgární. U některých těžších případů dojde k vyzvrácení naprosto nepatřičných předmětů jako jsou chomáče vlasů, kusy dřev, skleněných střepů, lebek drobných zvířat, apod. (říká se jim injekta). A tělesná schránka postiženého chřadne, protože tyto záchvaty a zranění, která si ubožák působí, ji vyčerpávají a přísun potravy je omezen nebo zcela zastaven. Hrozí mučivá smrt… Vyžaduje nervy z ocele být takovému člověku nablízku.

Mediálně známých případů výše popsaných záchvatů není mnoho, těch mediálně neznámých je už více, ovšem kolik, to přesně nelze říci. Nešťastní příbuzní obětí, jsou-li věřící, se po těchto hororových zážitcích obrací na člověka, jemuž přísluší označení exorcista (je to řecké slovo znamená něco jako vyháněč, vymýtač). Dělají to proto, že se domnívají, že oběť trpí posedlostí démonem, zlou duchovní entitou. Dělají dobře?

Na to si zkusíme odpovědět později, nyní si připomeňme jeden celkem solidně dokumentovaný případ německé studentky Anneliese Michel, která od roku 1968 začala propadat hrůzným záchvatům a křečím, hlavně v noci. Během jednoho se ošklivě kousla do jazyka a vypověděla později, že ji zalehla neznámá tíha a ohromnou silou ji vmáčkla do postele.

Epilepsii bylo možné už tehdy odhalit pomocí EEG a i když tímto vyšetřením nebyla epilepsie prokázána, dívka brala léky proti epilepsii až do konce života, ovšem bez jakéhokoliv léčebného efektu. Stále častěji si stěžovala na noční vize obludné, šklebící se tlamy a na odporný zápach. Nesnesla pohled na vyobrazení Ježíše a při pouti v italském San Damianu (dívka byla z katolické rodiny) fyzicky napadla člověka, který se staral o místní kapli.

Možná díky „náboženskému“ rodinnému zázemí dívky se o její případ zajímali duchovní a würzburgský biskup povolil pokus o exorcismus podle pravidel Rituale Romanum (to jsou obecně vzato liturgické předpisy pro úkony vykonávané mimo bohoslužbu). Stav dívky se stále zhoršoval a prováděla věci velmi podobné tomu, co jsme si popsali v prvním odstavci. Dokázala řadu hodin zoufale vřeštět a volat Ježíše na pomoc.

Po vykonání exorcismu se začal stav Anneliese zdánlivě zlepšovat a děsivé průvodní jevy ustoupily. Nebohá dívka však přesto roku 1976 umřela v důsledku svého zbědovaného fyzického stavu. Exorcisté byli později podmíněně odsouzeni a soudní znalci prohlásili, že dívce měly být podávány silnější léky a měla být provedena elektrokonvulsivní terapie. Komise ustanovená církví později také uvedla, že o posedlost se nejednalo. Co si tedy s tímto a podobnými případy počít? Roku 1978 bylo tělo Anneliese exhumováno, ale nic zvláštního tento akt nepřinesl. Tělo jevilo známky rozkladu odpovídající podmínkám a délce pohřbení.

Zabrusme na chvilku do hájemství psychiatrie a povězme si něco o zákeřném a hrozném nepříteli lidského mozku – schizofrenii. Spoustu otázek by to mohlo vysvětlit, i když ne všechny. Schizofrenie je ošklivá nemoc, o které se přesně neví, čím je způsobena. Stres, problémy v rodině, vysoká hladina dopaminu v mozku… těžko říci, obvykle je nutné, aby se dal dohromady nějaký spouštěč s existující dispozicí.

Zpravidla si nemocný pro sebe vytvoří jinou, vlastní realitu, které je schopen porozumět, protože tu skutečnou realitu nechápe, a to kvůli vnímání většího množství informací, než které je schopen zpracovat – tato ochranná selekce vjemů je u nemocného narušena. Halucinace a bludy mohou být jedním z příznaků této nemoci. Patří mezi tzv. příznaky pozitivní. (Pozn. tzv. negativní příznaky existují také a jsou objektivně horší, přestože nevyhlížejí tak dramaticky).

Halucinací je mnoho druhů a pro diskutované téma jsou zajímavé ty, které se nazývají taktilní, vyvolávající dojem cizích doteků, pak kinestetické, vyvolávají dojem, že se člověk hýbe, přestože je v klidu anebo, že má v těle někoho, kdo s ním hýbe proti jeho vůli. Potom halucinace Séglasovy, ty vyvolávají u člověka pocit, že někdo mluví jeho ústy.

Dále halucinace imperativní (ty patří mezi sluchové) a jsou obzvláště nebezpečné. Neúprosně člověku přikazují často dost nepěkné věci (halucinace teleologické „pouze“ radí). Za zmínku v souvislosti s naším tématem možná stojí ještě halucinace intrapsychické, ty vyvolávají u člověka dojem vkládání cizích myšlenek do jeho mozku.

Odmítneme-li jako příčinu problému posedlost zlým démonem, mnoho možností už nemáme. Můžeme si už jen představit jakousi kombinaci hrozné psychózy spolu s mimořádně těžkými epileptickými záchvaty. Je možné, aby tyto dvě choroby spolu v jednom člověku tak podivně spolupracovaly, dalo by se říci, přihrávaly si navzájem a daly dohromady temný celek v podobě vpravdě hrůzného projevu, jaký jsme si popsali v prvním odstavci? Dejme tomu, že ano.

Ale jak potom vysvětlíme používání jazyků, řekněme neobvyklých, jako je latina, aramejština nebo staroslověnština? V případě slečny Anneliese i jiných se to zdůvodňovalo tím, že dotyční se pohybovali v univerzitním prostředí, kde mohli tyto jazyky zaslechnout. Já to osobně považuji za argument velmi chabý, neboť od zaslechnutí něčeho v určitém jazyce k vedení plynné, byť třeba krátké konverzace je setsakra daleko.

Jak vysvětlit injekta? Mnohdy se jednalo o předměty, které nikdo prostě nemůže spolykat. Nejspíše zcela jednoduše bývají zdůvodňována nevěrohodností svědků, byli rozrušeni, hledají senzace… Budiž, ovšem nezapomeňme, že takto je možno zpochybnit téměř cokoliv. To, že nezabírají léky, se ale vysvětlit dá, existují vzácně reziduální formy schizofrenie, které na léčbu příliš nereagují.

A i věřící, kteří v možnost posedlosti věří, připouštějí, že její rozlišitelnost od duševní choroby je obtížná. Rozhodování o tom, zda tyto jevy mají příčinu v nemocném mozku nebo v čemsi mimo tento svět je tedy asi na každém z nás, jak si to pro sebe vyřešíme (pokud tedy cítíme potřebu nějaké stanovisko vůbec mít). Ostatně provádění exorcismu jinak není specialita křesťanství, vyskytuje se i v islámu, buddhismu, taoismu, hinduismu, apod.

Podle příběhu Anneliese Michel natočili Američané film „Vymítání Emily Rose“ (u nás jako „V moci ďábla“), ale je poněkud nábožensky tendenční a také zavání snahou najít nějaký happy end za každou cenu. Lepší je podle mého názoru německé zfilmování z roku 2006 „Requiem“.

Nevím, ale v každém případě buďme rádi, že tyhle události nejsou časté a přejme si se s nimi nikdy nesetkat. Není oč stát, věřte mi!

Aktualizováno: 4.5.2010 — 22:50

89 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Ahoj, tak mám po přečtení dotaz, maličké OT, nebo snad ani ne.. Kdo tu má praktickou zkušenost s dědičností scizofrenie a dispozic k ní? Nemyslím teorii, myslím z okolí, sousedů, rodiny. Díky, B.

    1. Báro, písnu večer. Jen přesně nevím, na kterou adresu – můžeš mě „prozvonit“ emilkem?

    2. Baro, vim o jedne rodine v mem rodnem meste. Matka rodiny mela schizofrenii. Privedla na svet 6 nebo 7 deti. Tri z nich maji/meli schizofrenii.

      Mela jsem jednou klientku, pridelil mi ji soud na praci pro bono. Asi 30 let a tezka schizofrenie. Slo o to, ze socialka ji odebrala dve male deti. Ja jsem mela hajit zajem klientky a jejich deti – coz byl samozrejme neslucitelny konflikt zajmu. Patrala jsem po jeji rodine, zdali by deti neslo umistit tam. Zjistila jsem, ze mela asi o 10 let starsiho bratra schizofrenika, ktery spachal sebevrazdu. Jeji matka zemrela na rakovinu. Nasla jsem tetu, ktera byla v remisi a rekla mi, ze klientky otec (jeji bratr) mel taky schizofrenii a v nejakem hnuti mysli odjel do Kalifornie a asi po roce pobytu tam uz od nej nikdo nikdy neslysel.

  2. Nemela jsem cas na toto tema moc neco rict behem dne – vyzadovalo by to jiste vypeti mozkovny, kterou si behem dne setrim na aktivity spojene s vyplatnim sekem. Ale neda mi to a musim rict neco k tem sitovym luzkum. Cesky narod se nastval, protoze nejaka spisovatelka se vyjadrila. Bez ohledu na spisovatelku – predstavte si sebe nebo nekoho z rodiny v sitovem luzku, kdyz vas honi demoni v hlave. Oblibena ceska reakce – „no ale jinak by ten clovek byl na drogach“ je vlastne nechtena odpoved a logicka zkratka. Takze kdyby ten clovek byl na prascich, ktere nedavna lekarska veda vyvinula a ktere dost dobre funguji, tak alternativa k sitovemu luzku je v nejhorsim pripade postel, televize, knizka a klidnejsi mysl. Jak jsou nove leky, tak jsou, resp. mely by byt – nove pristupy. To ze to takhle delal stryc psychiatr pred 30 lety a nekteri to delaji dodnes, neni omluva za ignorovani soucasne lekarske pece.

    1. Vira ve vsemocnost lekarske vedy je prijemna. Ovsem jen vira.
      Kdyby slo par prasky stav upravit natolik, ze by alternativou byla postel, televize a knizka, tak ani ten strycek pred duchodem nebude zavirat nemocneho do sitoveho luzka a nekolikrat denne se s nim prat, aby do nej dostal trochu jidla. A s obrovskym nadsenim tech par prasku naordinuje. Protoze to i pro nej je mnohem prijemnejsi.
      Jenze to obcas nejde. Nebo to nejde tak rychle.
      A teda kdybych si mohl vybrat, tak radsi budu travit dny v kleci nez prikurtovany k posteli nebo totalne utlumeny leky.

  3. Milý Pů, díky, že jsi otevřel tohle nesmírně silné a bohužel tabuizované téma plné předsudků. Dostala jsem příležitost „být při tom“, aspoň kratičce nahlédnout do těch neznámých temných světů. Je strašně těžké si uchovat nadhled i z pohledu „diváka“. Ztráta půdy pod nohama, úzkost, strach, bezmoc – protože postižený je na dosah a přitom zoufale daleko. Ale úplně nejvíc je mi líto, že plno bolestí je zbytečných. Způsobených špatnou léčbou, podceňováním a zlehčováním stavu, nezájmem, nedostatkem kvalifikovaných odborníků. (Konkrétně mám teď na mysli gerontologii – všechny ty záměny depresí s demencemi, neléčené těžké psychózy, schizofrenie… těžko se hledá kvalifikovaná pomoc).

    Velmi výstižný název článku!

    1. V gerontologii se opravdu hodně věcí pomíjí – mám na mysli hlavně deprese (s demencema se toho bohužel moc nenadělá, i když i tam při včasným záchytu se ta choroba dá zpomalit). A přitom deprese jsou v týhle věkový skupině velice častý (a s tím související četnost sebevražd taky vysoká) a docela kvalitní antidepresiva může psát i obvoďák, ale málokterej to dělá. A kamarádky babičce to úplně změnilo život, z takovýho toho – nic mě nebaví, starejte se o mě, nemá cenu ani vylejzat z postele – se dostala zase do stavu, kdy jí záleželo na tom, jak vypadá, vrátila se ke spoustě domácích prací…
      Co je ještě docela hrozný (a u kamarádky jsem bohužel zažila) jsou projevy při nádorovým postižení mozku. Najednou je z onkologicky nemocnýho člověka „cvok“ a náhled spousty lidí na jeho problémy se hodně změní. :(
      Díky za článek.

    1. Chtela jsem se smysluplne vyjadrit, ale nejak s tim preklepem dostal ten cestyn zas na zadel. Tak aspon na odlehceni tematu…

      Ale fakt, Pu, ten nazev mne vzal za srdce.

      1. Názvy píšu vždy až úplně nakonec, když si přečtu co jsem uplácal a vymýšlím co by to vystihlo. Bleskl mi hlavou. Díky.

        1. Ano, velmi rozumný a praktický a jednoduchý postup. Dělám většinou taky. Ale když jsem sepsal desítky stran diplomky na už docela jiné téma, než dané, musel jsem holt zabrzdit a hodně toho předělat… v tym przypadku to muselo být!

  4. je smutné, ba až tragické, jak společnost (velká, velká většina společnosti) vnímá všechny psychické poruchy a odlišnosti
    ono už ve větě „To není normální“ je něco jako odsudek a zároveň zesměšnění a degradace
    slova jako blázen, psychopat (i zde v kterémsi příspěvku použité a de fakto lékařský termín, – protože druhá část slova, tzn. patie značí něco jako choroba, chorobný stav – byť už dnes jako diagnóza nepoužívaný) se vyložene používají v pejorativním slova smyslu…. stačí, když někdo třeba v dopravním prostředku se začne projevovat nějak zvláštně – mumlá si pro sebe či rovnou mluví nebo dokonce vykřikuje, vykonává neobvyklé pohyby apod., většina lidí řekne – to je blázen a štítivě se odsune, odvrátí, anebo se mu naopak vysamívají
    a on přitom trpí

    1. Aniž bych chtěla moc zlehčovat téma – tak s rozšířením handsfree takové lidi pozoruju v autech, leckdy je ta gestikulace horší, než kdyby ten telefon třímali u ucha.

  5. No lidi – řekněte, jestli nejsem praštěná. Poslouchám rádio, stanici Prahu, kde je pořad k Pražskému povstání – a ještě po těch letech, když slyším slova „… volám české četnictvo, přijďte nám na pomoc …“ u toho brečím. Ještěže jsem tady sama (dělám debordelizaci prastarého účetnictví). No co nadělám, jsem stará plačka ;(

    1. Nejsi, tohle pohne skoro s každým, kdo ví o co jde. Mě zase vzala hákem ta jízda military clubu po pobřeží Normandie – Jirka to posílal mailem. Občas je dobře si připomenout doby, kdy ještě hrdinství něco znamenalo a nepřátelství se trestalo místo současného pochlebování a mazání medu kolem huby.

      1. Mozna by bylo jeste lepe pripomenout si doby jeste o par let starsi. Doby kdy se take pochlebovalo, mazal med kolem huby a privazel „mir pro nasi generaci“. A trvalo dlouho nez se z toho obyvatele a poblitici jeste neobsazenych statu vyhrabali.
        Jeste kdyz Hitler obsazoval okousany zbytek Cech a Moravy, tak si na zapade pochvalovali jak to krasne vymysleli. A tesili se jak se Hitler za ne vyporada se Stalinem.

          1. A copak dneska snad nejsme státem, o kterém nikdo nic pořádně neví? Navíc polovičním – ? A to jsme byli spolehlivým, nreodmlouvajícím spojencem. Dneska jsme spojencem na baterky. Okecávání kvůli pitomému radaru a pár desítkám vojáků v nasazení jinde. Tak co – ?!

      2. Honzo! To byla paráááda, co ?! Nádhera nevylíčitelná. Nepochybujte, vidím tohle stejně, chlapi!

    2. YGO, to já zas spolehlivě vždy brečím i po všech těch mnoha povinných i nepovinných shlédutí Vyššího principu. Jakmile třída vstane…, začnu nekontrolovatelně kanout slzama.

        1. Taky. Jak su mužský. A co. Pan Smolík, obrovské oči Janinky Brejchové, Hanjo Hasse, Mistrík… a hlavně Krejčík. Mistr. A Drda.

    3. Mě to přece taky uhranulo!! Poslouchal jsem fascinován – nepřeháním, kdo mě znáte – a prožíval, t a m a t e h d y. – Byl jsem u rozhlasu taky – o třiadvacet let později, víte. Tedy až v sobotu, ale stejně…

  6. Nemocný mozek dokáže člověka (do)nutit k neuvěřitelným tělesným a/nebo psychickým projevům. Protože to znám z úzké blízkosti, cítím při čtení obrovskou úzkost, smutek a bezmoc.
    Odpradávna lidé k takto nemocným bližním přistupovali jinak – buď s posvátnou úctou a bázní, nebo se strachem, nenávistí, opovržením. O zabíjení duševně nemocných raději nemluvím.

    Dodnes je to v nás, když potkáme člověka zjevně zmateného, raději ho obejdeme obloukem.

    Co se týče mimořádných schopností některých lidí, ať to jsou řeči, znalosti nebo automatické psaní, je to záhada. Někdy se to dá vysvětlit znalostmi nabytými mimoděk v dětství, mládí, ale někdy ničím rozumným. Možná nějaké telepatie? Napojení se do jiných myslí?

    Lidský mozek je tak neprozkoumaný! A záhadný ve svých poruchách – jsou lidé, kteří vnímají, vidí jen část svého těla, třeba jen levou polovinu, o tu pravou se vůbec nestarají. Neuvěřitelné. Výkony autistických mozků jsou legendární. Někdy si říkám, že zaplať Bůh, že nám mozek pracuje na nějakých 10 procent, protože čím víc pracuje, tím větším bláznem se člověk navenek jeví.

    Tohle téma je úzkostné, pro mě.

    1. Souhlasím milá Vave, je to hrozné téma, pro spoustu lidí bolestné – až bychom se divili, kolik lidí se s nějakým projevem duševních problémů setkalo a přitom se společnost obvykle tváří, že pokud něco takového existuje, tak se to vlastně skoro nikoho netýká. To není pravda, samozřejmě a já jsem moc ráda, že to Pů napsal. Někdy i prosté vědomí, že v tom člověk není sám, pomáhá.

  7. Li , ono nejde jen o to, že ty jazyky jsou cizí, jsou také, mírně řečeno, neobvyklé.
    Ygo , nejde o to zda člověk má obě tyto nemoci najednou, to je jistě možné, ale o to, zda je možné aby obě nemoci vytvořily dohromady v člověku jediný celek, jedinou nemoc. Nevím, jak to blíže říci.
    Alčo , ano, udržet odstup je zoufale těžké, kdo u podobného výstupu nebyl, neumí si to představit.
    EvoŽ , souhlasím, o polykacích schopnostech psychicky nemocných jdou hotové legendy.
    jiný Honzo , ne to je nedorozumnění, u mně totiž byl ten přechod přesně opačný. Od pourého neznáma k fotkám krásných míst.
    abyt , opravdu nevím zda existuje taková paměť. Neumím si na to udělat názor, proto jsem taky žádný nenapsal.
    majko artcat kočičí , ne, to se tě nejspíš netýká. Upřesním to na příkladě. Hovoříš na ulici s přítelkyní a vnímáš to co ti říká, co má na sobě, že ti je chladno, atd. Ale už nevnímáš tisíce dalších podnětů kolem, jako třeba co mají na sobě všichni kolemjdoucí, co si povídají, jaké značky aut jezdí kolem, jací ptáci to sedí támhle na stromě, co přesně se zobrazuje na světelných reklamách na protějším domě, kolik má ten dům oken, atd atd atd, do zblbnutí, tisíce a statisíce vjemů. Tedy….ty je také vnímáš a při správné stimulaci mozku bys asi byla schopná si je všechny vybavit, ale mozek je tak nejak blokuje. Chrání se před nimi, protože teď pro tebe nejsou důležité. A představ si že tato ochranná selekce přestane fungovat. To je majko nepředstavitelná hrůza a mozek se s tím neumí vyrovnat a zače vytvářet alternativní realitu…Velmi jsem to zjednodušil, protože tady není místo na referát o schíze, ale velmi přibližně to tak nějak je.

    1. Ty psychické choroby jsou pro mě dost děs. Mám známého, který má bratra schizofrenika. Jeho nemoc navíc dlouho nebyla léčena, protože si sami jeho rodiče nedokázali připustit, že je nemocný. S léčbou se tudíž začalo pozdě a dotyčný je pro život nepoužitelný. Rodiče zemřeli a bratra má na krku můj známý. Je to v Itálii, takže není možnost ho umístit v nějakém vhodném zařízení – psychiatrické ústavy, klasické „blázince“ tam byly před lety zrušeny. Žije tedy v obecním bytě 1+1 (nájem 57 Euro!!! měsíčně) a dělá bugr, jak se mu líbí a hlavně v noci ke všeobecnému „potěšení“ sousedů. Má se o něj starat nějaké psychiatrické centrum, můj známý jen bojuje, aby mu poskytovali alespoň trochu přiměřenou péči. Nedohlížejí totiž ani na to, aby bral pravidelně léky, které potřebuje, bez konzultace mu je změnili. Výsledek byl, že se dotyčný zhroutil – do toho mého známého psychiatři obvinili, že to způsobil on, že mu něco zamíchal do jogurtu – Psychiatři totiž nevěděli nic lepšího než se zeptat nemocného, zda jedl jogurt, zda nebylo porušené víčko, zda v něm něco nebylo. Ten akorát na všechno odpověděl ano, z čehož psychiatři vydedukovali, že ho otrávil můj známý. To už jim hrozil soudy, oni totiž by tito psychiatři asi rádi viděli jako poručníky dotyčného sami sebe (je tam nějaké dědictví po mamince) než bratra, který má všech pět pohromadě. Nakonec chudák skončil v opravdové nemocnici, kde ho dávali v rámci možností dohromady. Akutní péče je v Itálii zachována.

      Mám také kamarádku pro změnu s endogenními depresemi. Tady se moc dělat nedá. Chudák, kolikrát slíbí, že se sejdeme, pak se omluví pro migrénu. Už to ani neberu vážně a mám vždy alternativní program. Prostě člověk jí musí naslouchat, nic po ní nechtít, a když vidí, že je na tom hůře než jindy, donutit ji jít k jejímu doktorovi.

      1. Uááá. A pak nadáváme na naše zdravotnictví… Ne že by bylo bez vad, to tvrdit by mě ani ve snu nenapadlo. Ale tohle snad neee…

        1. Italské zdravotnictví by naším vzorem rozhodně být nemělo. Děje se tam toho špatného poměrně dost. Třeba jsem viděla v televizi nemocnice na jihu Itálie – nevědět to, zařadila bych je někam do Afriky. Oni si strašně pochvalují, že zrušení blázinců bylo ohromně výhodné, stát utrácí mnohem méně peněz. Jak by ne, když ty náklady a hlavně psychické vypětí naložili kompletně na rodiny, kterým vlastně nedávají žádnou volbu? Horší je, že ta psychiatrická centra, která se teoreticky mají starat o tyto nemocné, fungují pouze podle úrovně dotyčných lékařů. Můj známý to se mnou probírá poměrně podrobně, protože někde se vymluvit musí, v rodině má jiné problémy, a já jsem dostatečně daleko a tudíž jedno z mála uší, které opravdu mohou naslouchat. Je to opravdu smutné, ale dělám vrbu, jak to jen jde, vypovídat se musí.

          Jeho paní před časem postihlo aneurysma v mozku. Ke vší smůle zrovna v horách uklízela farní chalupu pro prázdninové pobyty dětí. To matky běžně dělají. To jsem také zírala, stalo se to odpoledne v neděli, nejdříve ji záchrankou vezli do místního malého špitálu, tam zjistili, že to není nic pro ně, tak ji zavezli do Udine, kde je takový krajský špitál (něco jako ČB – i město je srovnatelné velikostí). Do Udine ji přivezli k večeru a tak ji nechali ležet do pondělka ráno, kdy konečně šli dělat CT s kontrastní látkou. Na sál se dostala ve 13 hodin odpoledne, kdy jí vyčistili krevní sraženinu. Tak po tom všem je opravdový zázrak, že se z toho nakonec sebrala (v nemocnici celkem 11 dní!!!) a není fyzicky ani duševně postižená. Jen si stěžuje na trochu horší zrak. Já mám pořád pocit, že tady by u aneurysmatu lékaři reagovali o poznání rychleji, alespoň v dobré nemocnici. Doufám, že se nepletu.

          1. Pleteš. Měl jsem stejnou diagnózu a nebýt protekce, kterou mi zajistila jedna moje známá – nemůžu jí za to být nikdy dostatečně vděčný – a kterou jsem se dostal do FN Lochotín, byl bych zemřel.

      2. Nejhorsi je, ze ti, kteri vybojovali zruseni „blazincu“, jsou doted presvedceni jak uzasnou vec dokazali.
        Asi jako ti blbci bojujici za zruseni „klecovych“ luzek. Ale kdyz ono to vypada lip kdyz tam nemocni zdrogovane lezi, nez kdyz maji na posteli sit …

          1. Rawlingovou do toho nepleť Honzo. Ano, je to husa, ale já to mám za zlé české straně. Měli té paní prostě vzkázat, že nějaká spisovatelka románů pro mládež, jakkoliv úspěšná, není pro ně partnerem k jednání o otázkách tak odborných a tudíž na to nehodlají nijak reagovat. Tečka. Konec diskuse.

            1. To není jen Rowlingová. Kdekterá hvězda nebo rádobyhvězda se tlačí do něčeho čemu nerozumí ale má zcela jasno jak to má být. Svým způsobem máš pravdu, že nejlepší je odkázat je do příslušných mezí, jenže oni ovlivňují veřejnost a klidně ji zneužijí pro svou reklamu.
              A co s náladami obecné veřejnosti? Ta taky nereaguje na racionální argumenty.

            2. Přesně, chlapi! Ohradit se, nebavit, a pokluzené. To mělo být!! Nebylo… proč?! Cítil jsem to jako urážku mých příbuzných psychiatrů a psychologů. Proč držíme dycky hubu? Tedy ti, co ji držet nemají.

        1. Já jsem také přesvědčena, že určitá kapacita těchto zařízení je nutná. Prostě jsou lidi s takovými problémy, že nechávat je venku bez kontroly a kolikrát i pravidelného podávání léků, je prostě a jednoduše hazard. Dotyčný schizofrenik, o kterém mluvím, je bez léků velmi agresivní. V podstatě varianta, kdy má oči v sloup a bez sebe (což byl případ, kdy konečně skončil v nemocnici), je pro okolí mnohem milosrdnější – to totiž není schopen být nebezpečný ostatním, v nebezpečí je pouze on. Já nevím, co se mu děje v hlavě, je to velmi smutné, ale ničí to jeho příbuzné i sousedy.

      3. Se schizofreníí mám nedávnou zkušenost u naší bývalé zaměstnankyně. Bohužel je to ještě v kombinaci s drogami a alkoholem ;( Rodina od ní dala ruce pryč, naprosto to chápu, protože by je zničila. U ní to propuklo po jedné životní tragédii, ze které se nebyla schopna vzpamatovat. Občas za mnou přijde do práce, snažím se s ní vyřídit aspoň pracák. Ona by pracovat chtěla, jenže pak se projeví ta druhá bytost uvnitř a je to v háji… Sama mám občas strach, nikdy nevím, která z nich sem zrovna přijde… :( Odsuzovat ji nelze, jenže nějak účinně jí pomoci taky není možnost…

        1. Schizofrenie je složitá – vlastně to je množné číslo, jsou to TY schizofrenie. Váží se k nim nejrůznější psychózy a další poruchy. Dnešní léky jsou fantastické oproti lékům před lety, ale stejně – nasadit a vyladit správnou medikaci někdy trvá roky, na každého zabírají jiné léky, jiné dávky, většinou je potřeba je kombinovat s antidepresivy a dalšími léky. Když se tohle nedaří, přijde další ataka a pak další a každá silně zhoršuje možnost návratu.
          Člověk v přetrvávající psychóze myslí naprosto jinak a je někdy těžké přesvědčit ho, že léky jsou nutné. Zvláště ve chvíli, kdy se mu uleví. Léky se po poslední atace berou tak pět let. Schizofrenie jsou hrozné a devastují člověka zoufale, často i jeho rodinu.
          Zrovna tak zoufalé a složité jsou (nejen) endogenní deprese.
          Je hrozné rušit ústavy stejně tak je hrozné zavírat tam lidi zbytečně, ale ta hranice je tak neurčitá a křehká.
          Tohle je silné téma, milý Pú.

          1. Vave, myslím, že ti, kdo berou léky po poslední atace jakékoli psychické choroby pouze 5 let, jsou vlastně šťastní. Má kamarádka s depresemi byla dlouhá léta stabilizovaná, ale léky nikdy vysadit nemohla. Pak jí zrušili místo, šla do invalidního důchodu, měla toho za sebou už moc – předchozí zlý šéf, nemoc a úmrtí tatínka. Šéf jí nařídil jít pracovat na Štědrý večer a tatínek ten večer zemřel. To mu nikdy neodpustila, což se nedivím, já bych ho snad zabila. Dále to byla změna místa, pak jeho ztráta, to všechno s touto chorobou. Nevím, možná ji i ten invalidní důchod dostává hlouběji do depresí. V práci přece jen musela myslet i na jiné věci, ale mě se to velmi těžko soudí. Její stav se teď na jaře opět zhoršil a já mohu pouze naslouchat, být trpělivá a být po ruce, když potřebuje podepřít. Já ten život s depresí vidím zdálky a asi je lepší přijít o nohu, než žít s tímhle.

            1. Apinko, mluvila jsem o šťastných lidech se schizofrenní atakou. Mnoho z nich taky bere léky nadosmrti a někomu ani tohle nepomůže.
              A deprese jsou kapitolou samy o sobě, ať už je to samostatná nemoc nebo se druží k jinému onemocnění.
              ;(

    2. Souhlasím s většinou věcí, co píšeš. Určitě s tím, že nemocný nemá náhled na svou chorobu. Že je to děs. Já se jen snažila říci, že často ani okolí nemá nadhled. Tudíž jsou často „očitá svědectví“ nepoužitelná. Protože lidé něco vidí, co jim nezapadá do jejich obrazu světa. Proto si do toho projikují své představy a celou situaci ještě značně zkreslí. Jen málokdo si dokáže nadhled udržet. Kromě toho existují „kulturní okruhy“ a „psychologické školy“ – prostě různé ideologie, které také danou situaci zkreslují. Proto je tak nesmírně těžké se dobrat pravdy. Duši nezměříš a nezvážíš. I v psychiatrii (nebo právě v ní) je řada pověr, polopravd, zkreslujících interpretací. Tentýž stav ti jinak popíše zastánce psychoterapie, klinický psycholog, „organický“ psychiatr, behaviourista… Všichni tito učenci by se do krve zhádali. A při tom všichni víme jen střípky. Směs sklíček a drahokamů, které nedokážeme roztřídit. Pokud člověk říká, že je zralý na blázinec, je nanejvýš neurotik. Opravdu psychicky nemocný si to nikdy nepřipustí.
      A souběhy chorob? V tom už se nikdo nevyzná, co to může udělat (ostatně záchvaty mohou být i čistě psychogenní – viz klasická hysterie s křečemi).
      Otevřel jsi opravdu tajemnou komnatu a nechal nás nahlédnout na monstra v ní ukrytá.

  8. Zpravidla si nemocný pro sebe vytvoří jinou, vlastní realitu, které je schopen porozumět, protože tu skutečnou realitu nechápe..

    noo, tak to se mě týká (swear)
    nemít tu vlastní realitu, cosi jako vlastní víru, že cosi ještě smysl má, že někdy se přece musí věci pohnout, být lépe atd, uteču od všeho …
    skutečnou realitu nechápu ve smylu, proč setsakra jsou ti lidé mnohdy nelidé…
    Chocholoušééékkkkk !!!!???
    2+9, uf |-)

  9. Jak tedy vysvětlit ono použivání cizích jazyků? Jsou to zasuté pravzpomínky z minulých životů? Které nemoc probudila? V lidském mozku nemůže být nic, co tam nebylo vloženo. To, že jsou to jazyky většinou velmi staré by tomu odpovídalo. Uf (hug) Pů, to jsou věci, co ty myslíš?

  10. Teda, Pů, jestli takhle budeš pokračovat, já se snad začnu bát. :O Jsou holt věci mezi nebem a zemí… Jak jsi vlastně přišel od fotek krásných míst k tomuhle ponurému neznámu?

  11. Psychické prouchy a choroby jsou málo probádané a trochu děsié záležitosti. V okamžiku, kdy se začnou posuzovat z jednoho úhlu pohledu, se mohou zvrhnout do naprostých šíleností. Dříve „léčba“ znamenala pro pacienta často horší hrůzu, než choroba sama. Vjemy z dětství se mohou zapsat jak pozitivně, tak děsivě a vyplouvat v nejnepochopitelnějších vlnách. Strašně moc záleží na interpretaci nálezu – úhlu pohledu pozorovatele. Jak v popisu choroby, tak v zacházení s nemocným. Víme příliš málo…
    Jedinou věcnou připomínku mám k tomu, že tito lidé zvracejí předměty, které prostě nejsou schopni spolknout. Asi byste se divili, co vše dokázali psychopati spolknout a co bylo objeveno třeba v zažívacím traktu vězňů, kteří polykali některé předměty účelově. Běžné byly hřebíky (i takzané stovky), baterie (ty tlusté monočlánky), zavírací špendlíky (i otevřené), na rentgenu nám demonstrovali spolknutou žiletku, vidličku od příboru… Momentálně si nedovedu vzpomenout, co všechno tam bylo, ale bylo to pozoruhodné a člověk by nevěřil, že to jde spolknout. Zjevně šlo..

  12. Milý Pů, děkuji za velmi zajímavý článek – stručný, ale obsažný a výstižný. Já sama jsem se s podobnými jevy nikdy nesetkala a mám trošku obavu, jak bych reagovala – jestli bych dokázala udržet odstup a být nad věcí.
    Snad právě proto mě napadá jen to, že ještě spousta věcí, které sami o sobě nevíme…

  13. Pů, díky za článek. Zavedl jsi nás tentokrát do světa duševních nemocí, to jsou věci, které lidé nechtějí slyšet. Naše společnost není na taková trápení jaksi nastavená. Ne, že jim nerozumí, ale stále se tomuto problému dost vyhýbají je v tom kus studu (být „blázen“ je nepřístojné, léčit se s jaterní cirhózou z důvodu alkoholismu je normální). Při tom duševní chorobou může onemocnět kdokoliv, tak jako na žlučové kamínky. Jen léčba je stále pořád problematická a sociální důsledky choroby jsou fatální :( .

  14. Omluva:
    Omlouvám se za ten nevhodný mrkací smajlík, být tam neměl, je to zřejmě důsledek uzavření závorky.

  15. Pů, tvoje příspěvky jsou čím dál tajemnější a … ano i děsivější. Tady opravdu nemůžu zaujmout nijaké stanovisko – jestli se jedná o posedlost nebo o nemoc.

    Poznámka: schizofrenie a epilepsie může jít ruku v ruce – Terka takovou dívku zná – ale naštěstí zlým duchem posedlá není, její nemoci se projevují docela jinak.

  16. Díky Ti za další zajímavo tajemný článek. Nejvíc mě ale zaujalo to s mluvou, že nemocní mluví cizí řečí. S tímhle mám osobní zkušenost, kterou si vůbeć neumím vysvětlit. Říkala maminka, že když jsem byla malá a brečela v postýlce, uklidňila mě, až když mi začla povídat pohádku. Francouzky…Jasně, mohla to být náhoda. Jenže v běžném životě se mi stává, že třeba slyším zpívat Lenku Filipovou v rádiu, říkám si, proč má přeházené slova? A když se na to zaměřím, zjistím, že zpívá francouzky a v tom okamžiku jí přestanu rozumět. Nebo se stane, že v televizi běží film, já ještě někde něco dělám, třeba žehlím, film vnímám ušima, vím co si povídají. Pak si dřepnu do křesla a zjistím, že k filmu běží titulky s překladem, a už pak musím číst, můj vnitřní překladač se vypne. Docela dobře mi jde automatické psaní. Maminka z toho byla pěkně paf, psala jsem samože francouzky, s perfektní gramatikou a napsané dávalo smysl. I jsme s máti udělaly pár pokusů, že dávala otázky, témata o kterých jsem neměla páru a já jí psaním naprosto přesně odpovídala. No, už jsem se na to dávno vyflákla. Na jazyky jsem tvrdá, u frániny jsem došla asi pětkrát k druhý lekci a konečná, takže texty francouzky psané jsou mi k ničemu a dát to překládat někomu cizímu se mi rozhodně nechce. Bůh ví kde jsem k tomu přišla a proč :)

    1. Vím o případu jistého pana Františka. Byl to v místě, kde máme domeček, takový náš obecní blázen. NIkdo neví, co se mu stalo. Kdysi ještě před 2SV odešel do zahraničí. Snad byl v cizinecké legii, snad kdo ví kde. Musel procestovat velký kus naší matičky Země. Něco se mu na jeho putování stalo, nikdo neví přesně co, snad byl i mučen, kdo ví. Jedno bylo jisté. Byl už jako psychicky nemocný vrácen odkudsi z ciziny. Sám od sebe nikdy žádnou cizí řečí nemluvil. Zato, když na něho promluvili třeba německy, francouzsky, anglicky, ale snad i jinými řečmi, začal plynule odpovídat v příslušném jazyce. Žil tiše v naší obci až do smrti, ale nikdo nikdy přesně nezjistil, co se mu vlastně stalo. Jen ty jazyky ovládl, aniž by věděl, který je který.

      1. Ahojte.Může mi tady někdo pomoct?!Od dětství se pořád něčeho bojím a budí mě to ze spaní.Pocit balvanu na hrudi mám celý den.Navíc kdo znal moje obavy mi o vánocích umřel a já zůstala na tomhle světě sama.Práci už nemám 6let,nedokážu být někde,kde je větší počet lidí…..cítím se být ohrožená!Psycholožka mi řekla,že nemám žádnou poruchu,že jsem inteligentní,ale o samotě mi to vůbec nemyslí a taky se neumím sama rozhodnout.Celé dny jsem zavřená v domě a vycházím jen,když je to nezbytně nutné.Nevím co mám v životě,tak vlastně ve svých 38letech jen přežívám a bojím se…..můžete mi prosím vás pomoct?!Děkuji

        1. Psycholožka nejspíš nepomůže, najdi si psychiatra. Potřebuješ pomoc a je škoda zahazovat jinak krásné roky života. Tyhle věci se dnes myslím zvládat dají jak psychoterapií tak všelijakými prášky. Neboj se být zase veselá a najdi si pomoc! (h)

        2. V žádném případě se nespoléhat na psychologa, ti řeší jiné problémy. Potřebuješ pomoc psychiatra. Vypadá to na nějaký druh těžké sociální fobie – ale to jen střílím od boku, musí tě vyšetřit psychiatr. Nevím odkud jsi, ale i místní obvodní lékař tě může k některému doporučit. A neodkládej to, bude to jen horší.

        3. ALhábo, tady fakt musí pomoct odborník. Takhle na dálku od laiků pomoc při nejlepší vůli není možná. Zabojuj za sebe, ať se můžeš vymanit z domácí izolace a opět žít a nikoli přežívat (h) .

        4. Mile devce, potrebujes ne psychologa, ale DOBREHO psychiatra. Mozek je organ jak kazdy jiny, nekdo ma nemocnou slinivku a nekdo mozek. Driv se na to hledelo s despektem, ale jsou tam opravdu chemicke procesy, ktere zpusobuji treba veci, o kterych se zminujes. A proste je to choroba. A jsou na to dnes prasky, ktere spolu s nejakou terapii, ktera ti treba da silu do zivota, to muzou upravit. Vim, o cem mluvim, muj manzel trpi podobnou chorobou, ale jsme schopni to nejak drzet na rozumne funkcni urovni. Fakt se vybodni na psychology a zajdi k doktorum. Pokud mas nekoho, kdo by mohl jit s tebou a popsat tve stavy objektivne, tak to by taky bylo fajn. Moc drzim palce.

        5. ALhábo, moc a moc ti držím palce, aby ses odhodlala a šla k dobrému psychiatrovi. V rodině máme případ, kdy už byla situace poměrně vážná – a opravdu poctivé braní předepsaných léků a dodržování všech rad psychiatra pomohlo tak, že ona žena žije dobrým, radostným životem, bez problémů. Musí ovšem celoživotně chodit na pravidelné kontroly a přesně užívat – také celoživotně – ty předepsané léky. To je ovšem maličkost za to, že je v pořádku a nic psychického ji netrápí. Tak seber odvahu a jdi k psychiatrovi. Neboj se, není to nic zlého a můžou ti tam opravdu pomoci.
          (h) (f) (h)

        6. Na rozdíl od ostatních budu pesimistická, na základě vlastních zkušeností nevěřím, že by byla velká šance na pomoc od psychiatra. Jediné, co můžu poradit, je naučit se s tím žít. Možná by pomohlo pořízení nějakého chlupatce? Co se týče práce a pohybu venku, ulož si jako svojí povinnost přetrpět to tam. Nevím, jaký máš obor, ale co zkusit si hledat místo, kde by bylo možné vykonávat práci stranou od ostatních a s kolegy se setkávat jen letmo.

          1. S takovými stavy se „naučíte žít“ leda tak, že budete celý život trpět jak vyděšené zvíře. Protože to se prostě nedá přemoci vůli. A lékař jí pomůže, dnes jsou velmi účinné léky a bez ošklivých vedlejších účinků jako tomu bylo třeba v padesátých letech.

            1. Nevím, jak teď, ale ještě před 10 lety léky stavy jen zhoršovaly (+ nemalé vedlejší účinky) a KAŽDÉ setkání s psychiatrem strach jen zvětšilo. Mám s tím opravdu dlouholeté zkušenosti, může se to jen přetrpět a doufat v brzkou smrt.

              1. tebou popisované stavy – to je mi líto. To chce změnit lékaře a možná zkusit jiné kombinace léků a klidně i psychoterapii – mé neteřce se strašně ulevilo, když zjistila, že její stavy pocházejí z bouračky, kterou vytěsnila.

              2. LA, sice nejsem psychiart ani psycholog, ale tohle je (podle mě) spíš konflikt povah – prostě někdy si dva (libovolně inteligentní a vzdělaní) lidé nesednou a nejsou schopni spolupráce. A není to vina nikoho z nich. Podle mě by to chtělo ještě jeden pokus s jiným lékařem a třeba i někde úplně jinde.

          2. LA promiň, ale kdyby tohle dělala má kamarádka s depresemi, tak už je dávno mrtvá. Jedině díky léčbě nespáchala sebevraždu. I když ona má zrovna smůlu, že její stav není nejlepší, přece jen dokázala dlouho pracovat a vychovat dceru. Jenže to předpokládá neustálou léčbu. Psychiatr dnes může v mnohém velmi účinně pomoci – léky, psychoterapií, kombinovanou léčbou. Být Alhábou,jdu touto cestou, sem přesvědčená, že se jí uleví.

        7. A Alhábo, nevím, jestli jsi „mlčící čtoucí“, nebo jestli jsi k ném na Zvířetník zabloudila v podstatě náhodou. V každém případě, „choď“ si sem počíst nebo i popovídat. Ta naše „hospůdka“ je fajn. (f)

          1. Moc vám všem děkuji,ani jsem nepočítala s tím,že mi někdo odpoví.Víte,mám velký barák,ale nač mi je,když jsem v něm pořád uvězněna?!Tolik toužím si někdy popovídat s někým,ale kolem mě jsou jen prázdné zdi.Mám v sobě přitom tolik lásky,kterou bych mohla rozdávat,jsem obětavá a ráda dělám radost druhým,ale nemám žádného člověka,který by o to stál :( Je tak moc chtít alespon jednoho člověka,který mi třeba řekne jak se mám,nebo mám tě rád?!Mám sice pejska,ale ten s vámi nemluví…..je zvláštní,že se tady rozepisuju,ikdyž jsem od puberty introvert,ale vždycky bylo pro mě snazší se vyjadřovat formou dopisu,než s někým mluvit.K psychiatrovi bych zašla,ale neumím o svých problémech mluvit.Dala bych všechno co mám,za trochu porozumění a za pocit bezpečí!!!Jste tady všichni moc fajn,děkuju!

            1. ale vždyť si můžeš své pocity napsat na papír a doktorovi je dej přečíst. Nebudeš ani první, ani poslední, kdo nemůže o svých pocitech hovořit.
              Neboj se reagovat na naše články – začni s námi mluvit po síti, jsme tu celý den – i v noci se některé sůvy objevují (a nebo zámořští zvířetníci mají den), takže tady nebudeš skoro nikdy sama. Třeba časem dokážeš s námi mluvit i „naživo“. Napiš něco o svém chlupáči – ale hlavně se nezavírej do svého strachu. Jen je lépe vynořit se vždy u nového článku – tady časem může diskuze zapadat do hlubin času
              Dej si úkol – napsat si pár vět pro psychiatra. Další úkol – vyhledat si na síti nějakou ordinaci. Má emailovou adresu?? Napiš tam, popiš své potíže – uvidíš, jak ti odpoví. Nedej se – máš spoustu let života před sebou… tak ať ty roky jsou šťastné (wave)

              1. Panprésorka se s úkoly nezapře (rofl) . Ale má naprostou pravdu. Zkus si v rámci tréninku povídat s námi (inlove) . By ses divila, kolik je tu introvertů.

                1. neposmívej se mi – celý den dávám dohromady přesná znění zadání diplomek a bakalářek… a tak nějaký úkol rozdám i tady (chuckle)

            2. ALhábo (h) , odkud jsi? Napiš mi na arolf tečka 07 zavináč gmail tečka com. Moje sestřenice je psychiatr mimo Prahu, neteř taky, dále Dalmi zná někoho v Praze, možná by se našlo doporučení na někoho dobrého v Tvé blízkosti. Určitě poslechni panprésorku Xerxovou a piš do počítače, co Tě trápí – to buď pošleš v mailu nebo doktorovi předáš. Neboj, není to nic zvláštního, doktoři často pracují s „deníky“, které lidi píší.

            3. Milá Alhábo, panprésorka má vždycky pravdu. Ale vážně, myslím, že Ti všichni dobře radí, ale pro začátek se ozvi sem, „povídej“ si s námi a napiš nám něco o pejskovi, my jsme strašně zvědavá společnost (h)

              1. Tak já se tady pokusím hodit na stěnu svůj život…..od svých 12let jsem měla hodně nemocnou maminku,která trpěla silnými depresemi a už odmala jsem měla averzi k jakýmkoliv tabletkám,maminka byla pořád na prášcích a já měla o ni hrozný strach,bála jsem se chodit ven,aby si neublížila zrovna v tu chvíli,kdy budu venku…v noci jsem se probouzela a chodila se dívat,jestli maminka dýchá.Měla jsem k ní hodně velký citový vztah i ksestře,které jsem se svěřovala se svým strachem z lidí a ona mě bránila a chránila.Maminka umřela před 6lety a já se přimkla k sestře,která mi ji nahrazovala.Před 2roky onemocněl i tatínek a byl upoután na lůžko.Opět jsem se starala,umývala ho a pečovala o něho,ve snaze mu vrátit jeho péči v dětství o mě.Před vánocemi mi ale umřel doma a já ho držela za ruku.Zůstala mi pak už jen sestra,která vyřizovala pohřeb a já v tu dobu skoro vůbec nemluvila.Blížil se den pohřbu a v noci mě vzbudil divný pocit….sáhla jsem na sestru a ta chroptěla.Objala jsem ji a uklidnovala ji,protože nemohla popadnout dech a najednou mi ztěžkla v náručí a z úst ji vyšla krev.Ani nevím jak jsem zavolala záchranku,na nic si nepamatuju,jen na doktora co vyšel na chodbu a řekl mi,že se nedalo nic dělat,pak už nic nevím….vzbudila jsem se v nemocnici s těžkým zápalem plic…na který mi vlastně sestra zemřela.Dostala jsem se z toho,ikdyž jsem nechtěla…nemělo pro mě cenu dále žít.Na krku mi zůstal barák,který nemůžu utáhnout,protože nemám práci a na žití mi zbývají 300kč na měsíc.Sousedka mi občas donese chleba,mlíko…..zbytky pro psa.Mám jen základní vzdělání,protože jsem nechtěla chodit dál mezi spolužáky.Ten můj strach mi zničil celý život!

                1. Milá Alhábo,
                  máš za sebou mnoho bolesti, to je jasné. Přišla jsi o tvé nejbližší. Myslím, že tohle mí několik rovin. Voláš tu o pomoc, my se snažíme alespoň poradit a to v té naší nejlepší víře. Je vidět, že se svou situací chceš něco dělat, jinak bys nám nenapsala. Myslím, že to je správné, protože máš ještě spoustu života před sebou. A může být krásný, věř mi. Jiný než doposud. Ale je zapotřebí udělat něco s tvým strachem, už jsme ti tu radili, tohle je práce pro lékaře psychiatra. Po tvých zkušenostech s maminkou asi nemáš důvěru, ale mám kamarádku, která tuto možnost také nejdříve odmítala, a pak jí lékaři psychiatři pomohli k dobrému životu. Zkus jít štěstí naproti a oslov lékaře. Napiš Vave, která ti tu nechala mail. Jen prosím tě, tohle opravdu není pro psychologa, ale ja to na odbornou péči a prášků se neboj. Jsou čím dál tím lepší. Kdyby jsi si zlomila nohu, také by jsi šla k doktorovi, tak musíš jít k tomu, kdo ti pomůže i léky dát do roviny některé chemické procesy, které ti způsobují tvé potíže. Také jsou psychoterapie, kde si s tebou popovídají, bude dobře, když svou bolest ze sebe dostaneš i povídáním.
                  Dále tvá ekonomická situace je špatná, to je pravda. Zřejmě jsi na sociálních dávkách. Nevím, zda máš šanci najít práci třeba jako uklízečka, kde by jsi nebyla tak mezi lidmi, ale to je asi předčasné. Po šesti letech bez práce to bude jistě složité. Nejdříve ze všeho se ale musíš léčit.

                  Ale máš jednu velkou výhodu. Máš dům, možná starý, asi potřebuje opravit, ale máš střechu nad hlavou. Za žádnou cenu se ho nesmíš vzdát. To je tvá jistota. Jestli je dům opravdu velký, tak (nevím, kde bydlíš) možná by jsi část mohla pronajmout (buď stále nebo třeba jen přes léto) a tak získat peníze na jeho údržbu a možná trochu i pro život. Někdo bude možná raději platit méně za část staršího domu a žít skromněji platit než těžké peníze za nový dobře vybavený byt. Záleží samozřejmě na lokalitě, někde tohle bude hodně problematické, ale zkus zapřemýšlet, zda by to šlo. Sousedka by ti mohla pomoci prolustrovat nájemníky, abys nenaletěla – ale pokud bys usoudila, že je to možné, tak pronajímej pouze pod smlouvou na dobu určitou a s jasně vymezeným platbami za nájem a za elektřinu a další energie. Pokud je dům oddělený na více jednotek, ani by jsi se s nájemníky nemusela stýkat více než je nezbytné a zachovala by jsi si svou svobodu. Zkus pouvažovat. Kdyby se tyto věci povedly – jestli dokážeš najít lékaře pro tvé potíže a zlepší se tvá ekonomická situace, budeš na svět moci hledět trochu veseleji. Moc bych ti to přála.

                2. je to opravdu moc smutné (u)
                  Ale bacha – jsi na veřejném prostoru, číst toto může každý. Aby někdo nezneužil tvého osamění a majetku… Protože když máš nemovitost, tak jsi „bohatá“…
                  I proto je tak nutné, abys řešila svůj zdravotní stav. Abys dokázala být silnější a nezávislejší. Můžeme ti trošku pomoci komunikovat – ale chtít léčit se musíš sama. Vavísovi napiš – ta ti opravdu chce pomoci (nod) , je to naše dobrá duše (inlove)

                  1. Krásný den přeji všem!Určitě jsem poslechla vaší rady a napsala email té hodné paní.Snad mi pomůže,ale moc tomu nevěřím.Jsem bohatá a přesto chudák…..radši bych neměla nic a měnila bych za malinký byt,stabilní práci,pocit bezpečí a někoho kdo by mi rozuměl.Tu uklízečku bych brala všemi deseti,ale v našem regionu je vysoká nezaměstnanost a nemám šanci.Kamarádka mě dala i na práci.cz,že hledám práci jako uklízečka,ale musela tam dát svoje číslo jako kontakt,protože nekomunikuji ani přez telefon.Jsem prostě člověk nanic.

      2. Milá ALhábo, mozek je velmi složitý a někdy nám komplikuje život, jako třeba Tobě. Dnes už se ví hodně a dobrý lékař-psychiatr Ti může hodně pomoct předepsáním správných léků. To psycholog udělat nemůže. Proto se připojuji k předřečníkům, určitě si za nějakým psychiatrem zajdi. Nasměrovat by Tě měla buď Tvá psycholožka nebo obvodní lékař, nebo si někoho najdi na internetu.
        Držím To palce, abys dokázala co nejdříve nějakého lékaře kontaktovat. Tyhle Tvé obtíže jsou určitě řešitelné. (h)

        1. ALhábo, poslechni zdejší dobré rady. Rozhodně se svými problémy nejsi sama, vím, co to je, několik dní nevylézt a pak jít pár kroků do obchodu zpocená hrůzou, doktoři s tím dokážou pomoct. To nerozchodíš, to se musí léčit, dej na babču zkušenou. Inspirace jsi tady dostala hodně. Koukni se taky po knížkách, na netu z nakladatelství Portál, něco třeba od Jána Praška, vynikajícího pražského profesora.

    2. Li, mám celoživotní kamarádku, Francouzsku, překladatelku do češtiny. Je to osoba velmi diskretní, citlivá, dám za ni ruku do ohně, rozhodně by informace nikde nešířila. Kdybys přece jen chtěla ony texty přeložit, ozvi se. Možná by se leccos osvětlilo a také bys aspoň na chvilku přišla na jiné myšlenky.
      Moc na vás myslím. (h)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN