ČLOVĚČINY: Alabamská zpověď

V polovině sedmdesátých let jsem prvně navštívila americký Jih. Cesta to byla velmi zajímavá, jistě i proto, že jsme se dívali shovívavýma očima turistů. Přestože se od té doby hodně změnilo k lepšímu, ani jeden z nás si tehdy nedovedl představit, že by kdy dobrovolně v některém z těchto států bydlel.

A jak už to často bývá „odříkaného chleba největší krajíc“. Dnes, nejenže žijeme na Jihu, ale navíc v nejjižnější části Alabamy, „Bamy“ jak se zde zkracuje. Na tzv. Deep South, pojem, pod nějž se obecně zahrnuje pás pěti jižních států – South Carolina, Georgia, Alabama, Mississippi a Louisiana. Pro nás samotné je ovšem největším překvapení to, že tady žijeme dobrovolně a že se nám tu líbí. Však i naši kočku Dixie, jsem pojmenovala podle jejího nicku – „Heart of Dixie“.

Do Alabamy jsme se přestěhovali na konci osmdesátých let, přímo z centra německého Frankfurtu. Přestože změna bydliště pro manžela znamenala povýšení, nebyl budoucí lokalitou nijak nadšen. Já byla přímo zklamaná, i když jsem mu postup samozřejmě přála. Jenže ve Frankfurtu se mi líbilo a měli jsme tam zůstat ještě další dva roky. Manžel mě tenkrát konejšil tím, že to snad v Alabamě nějak přežijeme a jakmile to půjde, pokusí se dostat zpět.

Z Německa jsme koncem září přistáli v Atlantě (hl.m. Georgie), kde jsme přesedli do menšího letadla tak na 50 lidí. Do jeho útrob spolu s našimi 4 kufry naložili i přepravku s dřívější kočkou Kotětem. Z Evropy s námi letěla v kabině, k přestupu nám to už nedovolili. I když Kotě byla zkušená cestovatelka, v takhle malém letadle letěla poprvé. Chudinka si v těsném prostoru s dunícím motorem musela vytrpět peklo.

Na tehdy ještě maličkém letišti nás vyzvedl budoucí manželův kolega, dnes už spolehlivý přítel. Jeden z čistokrevných Jižanů, jehož rodina zde žije generace. Sedla jsem si na zadní sedadlo, přepravku s kočkou vedle sebe a při jízdě do motelu jsem měla pocit, že se mi tohle všechno jenom zdá. Jak mám ráda přírodu, tahle změna byla přeci jen nečekaná. Ráno jsme odletěli z Frankfurtu a teď jsme jeli vedlejší silnicí skrze „rural Alabamu“.

Všude kolem placatá krajina jen s mírně zvlněným terénem, nikde ani malý kopeček. Po obou stranách neprostupné lesy, bažiny, pastviny a lány bavlny. A mezi tím roztroušené zašlé sruby nebo prkenné chatrče s plechovou střechou, často rozlámanými verandami a nepořádkem kolem. Byla bych se nejraději otočila a letěla zpět. Městečko, do kterého jsme po hodině přijeli, mě sice dost uklidnilo, manžel se mi přesto večer přiznal, že jeho pocity byly totožné s mými.

Ubytovali jsme se v motelu, který se na měsíc a půl stal naším domovem a kde jsem v TV s napětím sledovala úžasné změny, které se děly v mé domovině. Manžel začal jezdit do práce a bylo na mně, najít pro nás trvalé bydliště. Původně jsme vůbec neuvažovali o tom, že bychom si koupili dům. Až dosud jsme bydleli v najatých domech či bytech a Alabamu jsme navíc považovali jen

za další „přestupní stanici“. O byt, i kdyby měl balkon, jsme tentokrát nestáli. Zatím jediné, z čeho jsme se tu mohli radovat, bylo krásné teploučko a denně blankytná obloha. Oba jsme teplomilní a bylo rozhodnuto hledat domek, abychom si užili alespoň to nádherné počasí.

Následující týden mě každé ráno vyzvedávala velice milá a trpělivá realitní agentka a spolu jsme objížděly domy, které byly k pronajmutí. Nejsem typ, který při prvním neúspěchu hází flintu do žita, ale tehdy jsem se vracela do motelu utahaná a zklamaná. Asi i proto, že mi ke splnění tohoto úkolu chybělo nutné nadšení. Domy mi čím dál více splývaly dohromady a každý měl něco, co mi na něm vadilo. Nelíbil se mi ani jejich styl – dlouhé jednopatrové domky, které vůbec neodpovídaly mé představě domu. Teď si naopak tenhle tzv „ranch style“ moc pochvaluji. Pro stárnoucí kosti a klouby žádné pachtění po schodech, všechno hezky na jedné úrovni, i když musím přiznat, že sklep bych ve zdejším podnebí opravdu uvítala.

Na styl domů jsem si brzy zvykla, ale stále se mi nelíbily jejich zahrady. Každý dům měl sice dostatečně velký pozemek, ten zadní s drátěným nebo dřevěným plotem, ale byl to pouze trávník. Snadné k pronajmutí, ale nic, kde by člověk v horkém létě našel stín k posezení, nebo ptáci měli možnost hnízdit. A já (celé manželství v domácnosti) jsem chtěla mít stoleček pod stromy, místo pro kytičky, zahrádku a zeleninu. Teď už vím, že právě takovýmto prázdným parcelám ve zdejším podnebí dost lidí dává přednost. Pozemek jim dopřeje soukromí a jeho údržba je snadná, stačí posekat trávník. Takových bláznů, jako jsme my, kteří neustále a dobrovolně něco venku kutí i ve vražedných vedrech tady zase tolik není.

Dny ubíhaly, manžel byl v práci spokojený a jeho kolegové (z různých US států) byli milí. Postupně nás všichni pozvali k nim na večeři a s manželem jsme se překvapivě shodli na tom, že by se nám tu nakonec mohlo líbit. Přispělo k tomu i počasí, které jsme si nemohli vynachválit. V Evropě končil podzim, my zde chodili v šortkách a v moři, které máme necelé dvě hodiny jízdy, se dalo koupat.

Bydlení jsme stále neměli a nakonec jsme se rozhodli, dům si koupit. I to se ukázal složitý úkol, ale usnadnila nám ho manželka kolegy. Právě dokončila realitní kurz, musela odjet a půjčila mi svoji detailní knihu domů k prodeji. Z ní jsem si vypsala domy v naší cenové kategorii a červeně zaškrtla ty, u kterých bylo připsáno „V“ (vacant = prázdné). To totiž znamenalo, že jsme mohli dům obejít, případně nakouknout do oken, aniž bychom bez povolení lezli někomu na pozemek. A začali jsme s manželem a bez agentky domy objíždět. Po půl hodině na tom byl choť přesně jako prve já – otrávený a měl toho právě dost.

U další „V“ adresy na listině dokonce odmítl vylézt z auta, že prý dům vypadá jako ty ostatní. Tak jsem šla na obhlídku sama. Sotva jsem otevřela zadní branku, poskočilo mi srdce. Konečně jsem našla to, co jsem hledala – dům s opravdovou zahradou. Vzrostlé stromy kolem dokola, v jednom rohu náznak, že tam kdysi byl i zeleninový záhon. A uprostřed bazén ve tvaru ledvinky – nečekaný bonus, kterého jsem si v inzerci ani nevšimla. Dům byl na trhu nejméně rok, majitelé dávno jinde a zahrada i bazén podle toho vypadaly.

To mě ale vůbec neodradilo. Běžela jsem k autu, ať se jde manžel podívat, co jsem objevila. Vůbec se mu nechtělo, přesto se dal přesvědčit. Dům jsme koupili – jako první klienti kolegyně, z jejíž knihy jsem dům vybrala. Při ukládání vybaleného nádobí jsem v kuchyňské skříňce našla obálku s dopisem. Byl od předešlých majitelů s přáním, aby všichni, kdo přijdou po nich, byli v domě tak spokojení a šťastní, jako byli oni. Myslím, že se jim přání splnilo.

A potom pomaloučku, nenuceně a nevtíravě si nás americký Jih získal. Naše městečko je malé, žije tu necelých dvacet sedm tisíc obyvatel, ale k pohodlnému životu nám tu dnes už nechybí vůbec nic. A já jsem brzy zjistila, že zde žijí lidé mojí krevní skupiny. Jsou upovídanější a k sobě vzájemně vřelejší, než bývá zvykem v Evropě, ale co právě mému temperamentu vyhovuje. Jsou přátelští a trpěliví, ať už s vámi stojí frontu v obchodě, potkají vás jen tak v parku, či sedí vedle vás v čekárně u doktora.

U lékaře vás oslovují křestním jménem, určitě je to snazší, než zkomolit vaše příjmení. Po lékařském zákroku vám druhý den zavolají domů, aby se zeptali, jak vám je. Jsou kdykoli ochotní podat pomocnou ruku, aniž by za to něco chtěli. Vaše „děkuji“ jim zcela postačí, protože vědí, že třeba zítra zase vy pomůžete jim. Nepřipomíná vám tenhle popis náhodou určitou skupinu lidí, jejíž jméno začíná na Z?

O tzv. „Southern Hospitality“ jsme samozřejmě mnohokrát slyšeli, teď jsme měli sami možnost poznat, co se za ní skrývá. A dokonce mnohokrát. Uvedu alespoň dva příklady.

První: Byli jsme se projet po okolí a stalo se něco, co se mému choti stane tak jednou za deset let – dokonale zabloudil. Navíc on je typ (asi jako každý muž), který se odmítá zeptat, zřejmě to považuje za ponižující. Nějakou dobu jsme bloudili po neoznačených cestách, když jsme zahlédli u kraje pole pickup. V něm seděl a obědval postarší muž, loveckou pušku zavěšenou za hlavou. Manžel se nechal ode mne přesvědčit, k muži dojel a s omluvou požádal o pomoc. Se zdejší typickou „předponou a příponou – Sir“, kterou končí a začíná každá věta, manžel dostal podrobné instrukce. Asi po pěti minutách jízdy zahlédl ve zpětném zrcátku ten samý pickup, jak se nás snaží v oblaku prachu dohnat.

V okolí nikde nikdo a my začínali mít vidinu, jak právě tady někde smutně skončíme naši životní pouť. Auto se zařadilo vedle nás a řidič dával znamení, ať zastavíme. No dvakrát se nám nechtělo, ale zastavili jsme. Jižan vystoupil z auta, přišel k nám a my si vyslechli pokornou omluvu. Že prý nám poslední část směru udal špatně a tak se nás kvůli tomu snaží dohnat. Pro jistotu nás raději ten kus zaveze sám a ať ho následujeme. A my následovali. Když pickup dojel ke správné křižovatce, Jižan zamával, odbočil a byl pryč – možná si jel konečně v klidu dojíst ten svůj oběd.

Druhý: Vraceli jsme večer od moře a nečekaně nám prasknul řemen na autě. Byli jsme asi kilometr od domova a auto chcíplo přímo na rohu křižovatky. Za celou dobu, co jsme tam nešťastně stáli, na nás nikdo ani jednou nezatroubil (vlastně tu netroubí skoro nikdo), každý nás se soucitným výrazem objel. Okýnka aut se spouštěla s dotazem, zda mohou pomoci, nebo k nám lidé přímo přibíhali. Zatímco manžel čekal na odtahovou službu, dva muži mu ochotně pomohli auto z křižovatky alespoň odtlačit. Když přijel tahač, pán bravurně navinul našeho Forda, jehož servis byl naštěstí jen o kus dál, ale už měli zavřeno.

Tak tam auto složil na parkoviště a zeptal, jak že se dostaneme domů. Na to, že my ten kilometr už dojdeme, pouze mávnul rukou a tím, že když už je tady, tak nás tam hodí. Trpělivě počkal, až manžel vyplní nutné údaje, s klíčem od auta dá do jedné z nabídnutých obálek a vhodí do „noční“ schránky servisu. A pak nás opravdu s tím velkým tahačem hodil až přímo před dům. Manželovo děkovné si nenechal vnutit, řekl „God bless you both“ a byl pryč.

Možná se někomu bude zdát, že jsou tohle maličkosti. Ty ale pozvolna utvoří velký celek a vy zjistíte, že se v takovém prostředí cítíte dobře. A protože se s podobným chováním setkáváte denně, přijde vám už úplně normální a nestrojené. Vůbec nezáleží na tom, v jak velkém či malém domě člověk bydlí, ale naopak velmi záleží na tom, jak se v běžném životě chová ke svému bližnímu. A u mě právě tyhle vlastnosti vítězí nade všemi ostatními.

To ovšem neznamená, že bychom si se všemi těmito lidmi v bližším kontaktu rozuměli a shodli se v názorech. Celý Jih je převážně baptistický, tzv. „Buckle of the Bible Belt“. Lidé jsou velmi blízce spjatí s komunitou svých kostelů, kterých je tady jak naseto. Povinně jim ročně odvádějí deset procent, ze svých výdělků, tzv. „Tithing“.

Dnes je Jih díky klimatizaci a vynálezu DDT (již zakázaný) nejen pohodlně obyvatelný, ale dokonce čím dál větším lákadlem pro zmrzlé seveřany v důchodu. V dobách prvního osidlování ale musely být zdejší podmínky neuvěřitelně kruté a tito odvážlivci (převážně britského původu) se nutně potřebovali o něco či Někoho opřít, aby neklesali na mysli. A bez pomoci jeden druhému by ve zdejší divočině těžko přežili. Naštěstí se tahle výchova stále ještě přenáší z generace na generaci.

Nerada bych, abyste si mysleli, že je tady ráj na zemi. Takové místo snad ani neexistuje. Jako všude jinde i zde je dost věcí, které se nám nelíbí, dokonce nám i hodně vadí. Ale kladné důvody, proč se nám tady líbí, stále hodně převažují. U mě stále vyhrává vzájemné chování lidí. Prostě se mi tu ještě nestalo, abych vyšla z nějakého obchodu, restaurace, pošty či kanceláře a byla na obsluhující personál dožraná.

Tedy ne jako v dávných dobách, kdy mě někdo svým chováním dokázal otrávit celý den, měla jsem z toho křeče v žaludku a dodatečně jsem si mlela to „já bych ho, já bych mu, já bych s ním“. Neopomenutelným je i fakt, že se zde žije po všech stránkách levněji, než ve většině ostatních států. Přitom třeba lékařská péče je tady na velmi vysoké úrovni, čekací lhůty na operace téměř nulové. Máme super moderní nemocnice, kde slouží jižanští lékaři, kteří se po vystudování medicíny rozhodli vrátit pomoci svým komunitám.

Bydleli jsme tu přesně rok, když manžel dostal nabídku vrátit se do Německa. Sice mi právě plnil svůj dřívější slib, přesto mě jeho zpráva zaskočila. Rok před tím se mi sem vůbec nechtělo a teď jsem najednou moment váhala, zda naopak odtud chci pryč. Váhala jsme ale opravdu jen ten moment, třebaže to pro nás znamenalo další zámořské stěhování a pro chudinku kočku další let.

Bylo září 1990 a naše nové místo bylo v Bavorsku, necelé dvě hodiny jízdy od českých hranic. Neuvěřitelně sladká představa, že tentokrát budeme moci kdykoli, zcela bez víz a na neomezenou dobu jezdit přes hranice. Že jsme nejeli zpět do Frankfurtu, mi pochopitelně ani trochu nevadilo. Kvůli kočce jsme raději letěli zpět do Německa přímo z Alanty, bez přesedání.

Přesto na nás rok strávený na Jihu zanechal velmi silný dojem. U mě to bylo vůbec poprvé, kdy jsem toužila vrátit se v Americe na stejné místo, kde už jsem jednou bydlela. Teď mi dělalo dobře vědomí, že se vrátím do známého prostředí, kde vím, že se mi bude líbit, kde jsem si i za tak krátkou dobu zvykla.

Takže jsme dům neprodali, agentura se nám starala o nájemníky a my se sem po šesti letech vrátili. Bohužel už bez naší milované kočky, kterou jsme v Bavorsku pochovali. Netrvalo ale dlouho, a nahradily jí dvě jiné, které stejně nutně potřebovaly domov, jako kdysi ona. Zatím našeho návratu ani jeden z nás nelituje.

O zdejší krajině napíši trochu více zase někdy jindy.

A na více fotek se podívejte tady.

Aktualizováno: 4.5.2010 — 22:51

122 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Kubové, oba – no jak jinak, Kubové přece nakonec dycky dosáhnou svého! Palec navrch, kluci kubulíni – a jede se!

  2. Maričko, článek krásný a teprve teď jsem pořádně prohlédla fotky – ten zvolna zanikající dům, který je i u článku, tak ten mě úplně fascinuje. Mohla bych tě o tu fotku poprosit?

  3. Maričko, moc děkuju za vzpomínání, jak jste se ukotvili. I já jsem přesvědčená, že ty dokážeš být spokojená i kdyby tě vítr zavál na Pamir. (inlove)

  4. Milá Maričko, ráda jsem nahlídla k vám na Jih – díky za článek i fotky, na některé jsem koukala udiveně (třeba na ty zvláštní krávy brahmány se schlíplýma ušima :) ) a jinými jsem se zase doslova kochala.
    Já mám jih USA spojený mimo jiné s romány nebo filmy podle románů Tennessee Williamse nebo Faulknera, jednu dobu jsem na ně byla vysazená. Tam byla vždycky dusná atmosféra, slunce nesnesitelně pálilo a usedlosti se sloupovím skrývaly tíživá dramata. A kdo se chtěl vymknout zaběhlým pořádkům, většinou si to šeredně odskákal. – No vida a ve skutečnosti tam žijí milí, vstřícní a příjemní lidé! :)

    1. Vis, Hanco, ono to tak skutecne bylo, hlavne na venkove. A na opravdovem venkove to skutecne furt jeste zije. Jenom musis proniknout pod povrch. To je ta odvracena tvar mileho Jihu. A dohromady to prave tvori ten kolorit…..

  5. Milá Maričko, jseš bohatej člověk,víš to? (h) Jak to psala Louk: Jaký šel, takové potkal.
    Prosím, ještě napiš, vím (-e) o těchhle končinách strašně málo.
    Ať se vám ta ropa vyhne (y) !

    Nevíte někdo, jestli existuje vůbec nějaká naděje, že by to mohlo ještě dopadnout dobře? Odvát někam daleko od břehů a tam pochytat? Asi se ptám blbě, co…

    1. Zano a Hančo, děkuji za pochvalu.

      Zano, v TV jsem slyšela zmínku o tom, že se snaži do ropy na vodě vmíchat nějakou chemikálii, která by ji „rozmělnila“ či co. Ale moc se jim to nedaří a dokud nějak neucpou ten zdroj na dně moře, tak je to všechno zbytečné. Kdyby ten povlak dokázal držet jen někde v dálce v moři, snad by se postupně dal „vycucnout“. Ale příliv ho bohužel neodvratně žene k břehům a právě v době hnízdění řůzných ptáků a velkých mořských želv (tu už nacházejí mrtvé). Už ukazovali pelikány, jejichž křídla byla obalená tou mastnotou a snažili se je opucovat. Je to celé moc smutné.

    2. Tezko, Zano. Jedina otazka je, kolik tam toho dorazi. Byl to snad prvni takhle hluboky vrt. BP tvrdilo, ze maji systemy, ktere by zabranily spontanni erupci. No, nemeli… Prave je davaji dohromady (devil) (headbang)

  6. Maričko, právě se dívám „kousek“ od vás – do Louisiany. Na tv Barandov se předvádí Steven Seagal jako policajt a bluesman. Škoda, že do toho kecají, blues já můžu.

  7. ;;) R O Z V E R N Í Č E K . ;;)

    .(*) Maminku bolí v krku, tak si preventivně vykloktá velkým štamprletem slivovice krk. Za chvíli jde dát své malé dcerušce pusu na dobrou noc. Dcerka vtáhne do sebe vzduch a říká: „Maminko, já to povím tatínkovi, že si bereš jeho voňavku!“ .(*)

    ~o) Hezký večer všem a před usnutím pozor na voňavky. (chuckle) ~o)

    1. Sím, já voním hruštičkami. A MLP rumem – dala si ho do čaje na zahřátí v restauraci, kde jsme byli s dětmi na večeři – chodíme vždycky po jejich koncertech.

    2. Ten je ze života! A já su právě navóňaný višňovicú co ně dovézli až z Portugal moji mladí, co dobře vijú, čím sa vóňám na noc najračej: Licor de ginja de Espinheira a Ginjinha. Baseando – ostatně přečtěte si to sami – se numa experiencia adquirida de várias geracoes e uma esmerada seleccao dos frutos utilizados: no nekupte to! Z vlastního ovoce, 23 %. Dá sa!

  8. Maričko, to je tak krásně napsáno! S láskou, bych řekla. A velmi barvitě. Nějak tak , téměř idylicky, mám jih Ameriky uložený v představách.

    Mmch, milí Zvířetníci Rozcestníčci, díky vašim článkům začíná opadat nechuť mé mladší dcery k zeměpisu. Nechuť, získaná velmi zvláštními postupy a přístupy pedagogickými , nesmyslným biflováním výšek hor a délek řek a celkově nezáživnými údaji (přitom zeměpis je tak krásný, barevný, zajímavý předmět) . No. Tak jsem jí nenápadně nasměrovala na Rozcestníky tady…a vida! Čte se zaujetím a mnohé si pamatuje !

    Pište co nejčastěji, děkuji :) .

    1. Ale t o t o je pravý, nejpravější smysl takovéhoto psaní, povídání, líčení! Hurá! Včera mi pravila Zuzanka do telefonu: Dědo uáá, muvíme spouu, uáá!!

    1. No ovšem! Člověk si hned na všechny nevzpomene. Nebo The Night They Drove Old Dixie Down…

      1. Jo, ta se mi vzdycky libila. A pred asi rokem jsem slysela Joan Baez zpivat tohle nazivo. Cely divadlo v Charlotte, North Carolina stalo a zpivalo s ni.

    2. Jo, Forresta Gumpa můžu, řidiče slečny Daisy taky, takových sqělých filmů z jihu je moc.

      1. Ano, ty jmenovane a pak další, jako „Fried green tomatoes“, „Places in the heart“, „Cross Creek“, Dog Hollywood“ (po našem č.1 – My cousin Vinny je tohle hned na druhém místě), „Ulee´s Gold“(s Petrem Fondou, sice z Floridy ale té „staré“), „In the heat of the night“ (česky „V žáru noci“), „Steel Magnolias“… a další, teď si honem nevzpomenu. Bohužel v posledních letech moc těch jižanských filmů není.

  9. Milá Maričko, krásné vyznání! Ale stejně si myslím, že bys dokázala být šťastná na spoustě míst. Protože ty si tu pohodu prostě nosíš s sebou! A jaký šel, takové potkal… (h) . Jaky vždy skvělé fotky! (y) Traviny s mořem v pozadí, řeka a (jak drůbež moc nemusím) všechny kachní obrázky jsou perfektní!

    1. Milá Maričko (inlove) , Louk to řekla i za mě :) Jinak už sama vím, jak těžko se trhají kořeny z jednoho místa a zapouštějí v jiném, tak umím ocenit, co jsi dokázala. A píšeš tak, že člověk se tam k tobě zatouží podívat (sun) (f)

  10. Milá Maričko, článek jsem přečetla zběžně, pořádné čtení si musím nechat na večer (už se těším), ale už od článku HanyW. mi vrtá hlavou, proč je mi ten Jih nějak známý nebo blízký nebo nevím, jak to popsat. Z knížek ne, i když něco jsem taky přečetla. A teď mi to došlo, z hudby! Jambalaya a Hank Williams sr., Hush Little Baby a Janis Joplin…, to bude ono.
    Ale už se tam k vám s pravděpodobností hraničící s jistotou nepodívám, na cestování, jaké by se mi líbilo, musí být člověk mladý. Takže to připíšu na (dost dlouhý) seznam věcí, které se mi v tomto životě nepovedly. Příště.

    1. Ano, Hank Williams Sr. je nás oblíbenec, jeho CD si použtíme při každé delší jízdě. Když v našem divadle v Montgomery vystupoval jeho „dvojník“, byl tak skvělý, že jsme na to jeli ještě jednou.
      Tady je odkaz právě na to „Jambalaya on the Bayou“ (a vpravo jsou tam i další). 8)

      Matyldo gratuluji Kubovi a vnoučkovi pana Kadluse též (clap)

      Díky Louk a Ewo za pochvalu.

      A já jdu do želvího výběhu utvořit malý výběh pro loňské mini-želvičky, které jsou už asi měsíc vzhůru, ale zatím jsem je stále držela na verandě ve vaničce (jen vynášela na sluníčk). Teď už je čas, rozkoukat se po opravdovém světe. Ty tři velké želvy, které tam ještě máme už se po přezimování patřičně rozežraly a já zase obcházím zahradu, zvedám kdejaký kámen a lovím jim slimáky, aby dostaly tu správnou „živou“ výživu a ne jen moje máčené tyčky.

      Přeji všem hezký zbytek dne a ještě jednou díky a jsem ráda, že se článek líbil.

      1. Jééé, želvičky :) Taky tu teď máme v úschově jednu úplně malinkou, sourozenci jí nepustili k jídlu a ona pořád spala a nerostla. Tak teď pro změnu baští pořád :D Pampelišky, jablíčka, tvaroh a klesla jsem tak hluboko, že kvůli ní kupuju jahody :D Ten druh, co se vyskytuje u vás, má teď Píďa v práci, jsou v terárku s leguánama a jsou nádherné! Jsem zvědavá, jestli se budou množit, želvák zatím tvrdí, že ano (inlove) :P

    2. Janis Joplin – YES. „Me and Bobby McGee“ si hraju desive nahlas, kdyz Chet se odebere mimo domov. Hank Williams, Sr. – absolutni yes. To byl neuveritelny clovek. V podstate negramotny, ale fantasticky basnik – a jeste tu poesii umel dat do krasnych not. A zemrel tak mlady, ani mu nebylo 30 let.

      1. Me and Bobby McGee (y) – mám to někde na vinylu, je krásná, musím pohledat. Akorát že to mám určitě v mužským podání, ale nevím, od koho.

  11. OT- hlásím, že dneska nám volali z jednoho šestiletého gymnázia, že Kubu přijímají na odvolání do anglické třídy, kam chtěl jít (call)

    1. Taky gratulace- a trochu chlubení. Kubulín- vnouček, kterého někteří z Vás znají z Pražení, ostatní ho najdou tady: http://bbsenior.spaces.live.com/ zavolal: „Dědo, tak jsem na té soutěži pro angličtináře byl druhej!“ MLP to komentovala :“ Konečně vím, jak vypadá holub bublák na vlastní oči !“ Nemajzli byste jí ? (envy)

      1. Hurá hurá hurá – jsem tak ráda, že se to Kubovi podařilo a dostal se na ten gympl – moc mu to přeju.

        Hurá hurá hurá pro Kubulína (a taky kapku pro jeho dědu) -je to šikula šikulatá, když se tak hezky umístil a dědečkovi tak udělal velkou radost.

      2. Kubové jsou hvězdy oba. A Kadlusi, z LP si nic nedělej – ona má taky radost, jen ti to dala najevo „trochu svojsky“.

        1. Milý Kadlusi, myslím, že to jiný Honza řekl úplně přesně :) Blahopřání šikovnému vnoučkovi šikovného dědy! (f) (f) (sun)

    2. Matyldo, moc gratuluji!!Je vždycky dobře, když se potomek dostane tam, kam chtěl, na školu, co si vybral – v budoucnu, při otrávených poznámkách typu Jéééžiši, my zas máme učení, to je hrozný! může rodič s jemným úsměvem podotknout Jo, co sis vybral / a, to máš.

      :)

    3. Matyldo a Kubo,

      velká gratulace. Vidíš, na Brnění jsem Ti říkala, že to dopadne… dobře 8)
      Jinak u nás, stav švagra, pořád stejný…. ale stále věříme a doufáme… že to dobře dopadne

    4. Matyldo, blahopřeju celé rodině :) Tohle je moc důležité, že to Kubovi vyšlo, tak ať se mu tam líbí (sun) (f) (dance)

  12. Mockrát děkuji za všechny milé komentáře (h) . Přečetla jsem si je, ale bohužel nemám čas na ně jednotlivě odpovídat, musím za čtvrt hodiny vypadnout z domu (pravidelná půlroční kontrola u našeho milého jižanského doktora – pojišťovna to platí, tak proč ne). Ale později se sem zase podívám.

    Jano Bu – je mi moc líto, že Míšina ručička se už nedotkne Beníkova kožíšku, ale užil si krásných 16psích a hlavně při odchodu netrpěl. (u)

    1. Děkuji, taky jsem si to moc přála, to a mít společnou aspoň jednu fotku, ale bylo by to ode mne sobecké a to si Beník nezasloužil. Už chtěl mít klid….

      1. Benik se dozil neuveritelneho veku. A treba to priroda zaridila spravne. Fofr kolem mimiska by nutne odebral cas od staricka Benika, ale takhle ty posledni byly jenom jeho. Nicmene hladim po tlapce. (h)

  13. (f) Milá Maričko, díky za krásné povídání o hledání a nalezení nového domova (h) Máte tam krásně! A ten domeček mě nadchnul, určitě čekal právě na vás!

  14. Maričko, prostě a stručně: God bless the South!
    Kdyby v Praze bylo zastoupení Konfederace, vás s Hanou by sem museli vzít jako honorární konzuly nebo šaržédafér přes propagaci nebo co.
    Víte vůbec, vy světáci, že v Londýně je např. Texan Embassy? Jojo, byl jsem tam…

  15. Tak jsem si nakonec chvíli času na přečtení udělala – milá Maričko (inlove) , je to moc krásné vroucí vyprávění, voní na mě domovem, Tvým novým domovem. :)
    Krásně jsi o něm vyprávěla už na Pražení, jsem moc ráda, že jsi napsala něco víc a doufám, že budeš ještě pokračovat. (h)

  16. Maričko, toto je během pár dní druhé krásné povídání o jižních státech USA. Co je na věci nejlepšího je, že jste tam našli domov, jaký si s manželem představujete. Přávidím tu vstřícnost sousedů. Kéž by se lidé všude k sobě chovali přátelsky a tolerantně.

    Zrovna tady nám teď otravuje život jedna společnost distribuující elektřinu. Umluvili mámu, aby přešla k nim, já to zjistila po příchodu domů. Prokontrolovala jsem to, měli by být skutečně o něco levnější. Jenže… máma si do smlouvy nechala zapsat zálohy, které jsme platily vloni, podle vyúčtování původní společnosti jsme přeplatily a měly bychom platit méně cca o 250- Kč měsíčně. Teoreticky žádný problém – jde jen o to nově se domluvit na jiných zálohách – je to úplné martýrium – máma tam několikrát volala, poslela poštou poslední vyúčtování a nová společnost dělá mrtvého brouka a naposledy telefonní operátorka se na mámu dokonce obořila. To poté, kdy jí po jednom dotazu jednoduše položili sluchátko a ona tam zavolala znovu…. Já bych po takové reakci operátorky utíkala okamžitě pryč, jenže si mámu zaháčkovali aktivačním poplatkem, který si okamžitě stáhli a který údajně vrátí za půl roku. Takže si máma v praxi ověřila, že když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají a pak už je možné se ke klientovi chovat hrubě. Teď přemýšlím, co dělat a kolik navíc nakonec za tuto slevu zaplatíme.

    1. V takové situaci taky dycky bezpečně zklamu. Právě mě došly tři obálky s třema fakturama za uvwedení ve Zlatých stránkách. Proč jsem se zas dal ukecat… pozdě bacha honit, filozofe. No nemám tu potomky.

  17. Tedy Maričko, myslím, že budu zakládat další album s „cestovatelskými“ Zvířetníky – Jiří z Austrálie už tu svoje má, tak teď vy a HanaW. :D Je to skvělé čtení, možná proto, že není jen o cizích zemích, ale taky o lidech – a konec konců, rozcestí potkáváme v životě různá, a ne všechna jsou na mapách… Díky moc, vaše povídání si tisknu a zakládám na dlouhé zimní večery. A samozřejměcelá smečka zdraví na slunný jih… (sun)

    A teď se omlouvám, ale jedno malé OT: terra-san tu zmiňovala naše velikonoční pohledy s kočičkami, a byl tu dotaz, kdeže se dají koupit. Tak hele:

    http://www.kocky-online.cz/gallery/v/podbrdsko/obchudek/pohledy/pohledy-velikonoce/pohledy_v_11.jpg.html

    A mají tam i spoustu jiných krásných pohledů a věcí vůbec (f)

      1. Rádo se stalo – a ve vánočních se mi nejvíc líbí ta kočičí lady na polštářku s hvězdičkami na koncích oušek…

    1. Tak mě napadá – OS Podbrdsko je kamarád, co kdyby šlo zorganizovat nějaký hromadný nákup a předání v Doksech?

      Dejme tomu bych od Báry námi předem vybrané pohledy převzala, peníze za ně vybrala v Doksech a pak by se jí předaly/převedly najednou? Ušetřilo by se za poštovné. :)

  18. OT pro Ty z vas, kteri maji zajem podilet se na vyberu utulku, ktere obdrzi vytezek Termiti sbirky z letosniho Setkani: http://forum.hadopasi.org/viewtopic.php?t=1627
    Hlasuje se do 10/05, pak anketa konci a s vybranymi utulky se dohodneme na zpusobu predani vecne a financni sbirky. Na konci tematu jsou uzitecne tipy na vecne dary, ktere by se utulkum mohly hodit (y) :)

    1. škoda, že se to tu v diskusi skoro ztrácí :( … proto jsem včera hledala tu tučnou červenou

      tož aspoň takto (šiš, bez náhledu – snad to bude dobře:

      VĚNUJTE PROSÍM POZORNOST TOMUTO PŘÍSPĚVKU BOXÍKOVÉ!!!

  19. Vcera byly smutné komentáře, Aleno s Maxem, moc na tebe myslím! A nevíte, co Epulka a její příbuzný?
    Já mám taky smutnou zprávu, včera večer jsme už museli nechat uspat Beníka, toho ohaře. Utěšuje mě, že se dožil 16 let, což je na ohaře velmi vysoký věk, a dost dlouho se zdravotně držel, měl hezký život. A prodlužovat to by bylo trápení, bylo by to nedůstojné….tak ted je na zahrádce.
    Jinak malýmu se na svět nechce, zítra jdu na další kontrolu a rozhodne se, co dál.

    1. Jano, asi už je čas, aby se Míša konečně podíval na svět. Moc držím všechny palce, ať už je to šťastně za tebou. (y) (y) (y) Je mi líto Beníka, ale ty sama víš nejlépe, kdy má cenu ještě bojovat o zvířecí život, a kdy už je lepší ho nechat v klidu odejít. Bolest je to vždy samozřejmě veliká, i když si to rozumem zdůvodníš. (h) (h) (h)

    2. Jano, to je mi moc líto. (h) Jsme tady s tebou a čekáme teď na tu lepší zprávu – že by byl ten maličký až takový lenoch a ještě pořád se mu nechce? (chuckle)

    3. Milá Jano, držím za tlapku, vím, že jsi starouše měla moc ráda (h) . Teď hlavně přeju tobě i trpajzlíčkovi, ať jste v pohodě a už brzy se seznámíte (inlove)

    4. Jani, tak ať vám to dobře dopadne a malý se vykulí v pořádku na svět. (h) (sun)
      Pejska je mi samozřejmě líto, ale v tomhle věku… Nikdo tu nejsme na pořád a užil si dlouhý život.

    5. Jani, tak to jsme na tom byly včera večer stejně. ;( Držím ti palce, a Míšovi vyřiď, že už se na něj všichni těšíme, tak ať už se ukáže.

  20. Maričko, to bylo krásné. Psané (h) Tady je hnusné mokro, zima, jak já bych bral to vaše teplíčko. I ty úsměvy a slušnost kolem, to snad ještě víc! (y) A držím palce ať tu ropu seberou/odfouknou/spálí a cukrové pláže zůstanou cukrové.

  21. Omlouvám se, ale ještě jsem se ke čtení nedostala, asi až večer – a přitom se na to tak těším!
    Přeju všem krásný den. (h)

  22. Maričko krásné povídání a zajímavé, krásné fotky, díky.
    Jinak naše poslední štěně Diviš je už snad v pořádku. Baští (tedy momentálně je to mrcha zpovykaná a baštil by jen piškoty a vařené hovězí srdce a nejlépe z ruky – ale on je nežravka po mámě Áje). Ještě na včerejšek měl průjem, na dnešek už nic (ve dne chodí ven, takže důkazy nenajdu). Včera jsem nemohla podat zprávu, byla jsem v Praze.
    Takže by měl v pátek odejít do nového domova už snad zdravý (a nechutně rozmazlený). Ale je hodný. V noci může k holkám, tak nebrečí, přes den se s holkama zabaví. O ostatních štěňatech také samé pozitivní zprávy. Tak snad pro tentokrát to dobře dopadlo.
    Pravděpodobně do toho půjdu za rok znovu s Ginny. Ta holčička od Ginušky mě moc láká. A chovatelská stanice roku zavazuje. Možná to bylo znamení – nevím, snažím se nebýt pověrčivá, ale když se člověk už skoro rozhodne, že s chovem přestane a najednou dostane klubový titul chovatelská stanice fletů roku a štěňata během týdne najdou nové majitele…. Skoro bych věřila na znamení…

    1. Evo nejak clanky a diskuse v poslednich dnech nestiham, tak az ted ctu, ze se vsem miminkum poradilo nakonec najit paniky (y) (inlove) to je bajecny! (dance) A k titulu chovatelske stanice gratuliruju (nod) (f) to je uspech.
      Jinak jak jsme se pred x tydny kratce bavily o moznosti cesty z jihu do Prahy, kdyby tam bylo neco v terminu kolem 20. kvetna, mozna bych prece jen poprosila.. Tou dobou budou pripraveny k odeslani dzbany/trofeje z artcatu a ja bych byla tak nejak klidnejsi, kdyby je vezl clovek a ne Ceska posta (chuckle) zname je.. Kdyby to slo, dej mi pls vedet na evo ackovsacku na seznamu nebo na coursing2010 tamtez, doladily bychom podrobnosti.

    2. Tak to je dobre, ze stenici maji domov. Obcas jsem si te uz predstavovala s batohem zamrelych kacen pro poteseni a vychovu mnohofletu (to neni preklep – jsem si to skupinove pojmenovani vymyslela (wave) . Opozdene gratuluju k oceneni chovne stanice. (y)

        1. Hmmm. někdy mám pocit, že mám dvě mnohofletky. Když začnou blbnout ;) Ája se štěňaty skončí vždy v další pubertě nebo čem a má rozumu asi jako ta štěňata. Jen ve větším těle. No a Ginny je věčné štěně. Tak se ani normálně nenudíme (rofl)

    3. Evo, nakonec jsi získala tu úplně nejlepší reklamu. Jsem ráda, že se kluci černí chlupatí nakonec rozešli do světa, ono by to bylo pro velmi náročné mít k oběma psím holkám ještě několik psích kluků. Snad nakonec lidé pochopili, že je lepší mít vymazlené štěně od dobrých rodičů, než kdejakého „bezpapíráka“. Však udat jich 10, to byl heroický výkon. Jsem zvědavá, jestli se u vás ještě někdy narodí nějaký hnědáček – snad šťastnější.

      1. Většině lidí na původu tolik nezáleží, překvapilo mě, kolik lidí chce „bezpapíráka“, což je u fletů téměř vždy zvíře z blízké příbuzenské plemenitby. Naše pověst nám pomohla asi u těch prvních, rychle zadaných, a pak u Bravehearta – Scotta, který šel do Záchranné brigády SR. Tam jim hodně záleželo na původu. Ale hodně telefonujících mělo dvě otázky – odkud jsme (aby to neměli daleko) a za kolik jsou. Naštěstí asi nikdo z nich si pejska od nás nevzal. Páníčci vypadají slibně.
        Po Ginny by snad mohla být hnědá štěňata. Uvidíme.
        Jinak děkuji všem za pomoc. I za tu snahu, která nevyšla. Osvědčilo se, mít co nejvíce kontaktních míst. Pokaždé vyjde něco jiného, ale každou snahu velmi oceňuji a jsem opravdu vděčná.

        1. Já myslím, že bys štěně nikomu z takových „zájemců“ nedala, ani kdyby ti měla zůstat všechna doma. Opravdu škoda, že jsme důsledně bezpsí. Kdyby nebylo bázlivého kocoura a k dispozici více času (sic, teď jsem si dala 2 dny po sobě práci v laborce od rána s příchodem domů po 20 hodině a vůbec nikdy nevím, kdy skončím), tak bych si takového vymazleného a lidmi nezrazeného psího kamaráda ráda koupila. Ale nikdy neříkej nikdy – možná nevyjdou granty, třeba půjdu dělat něco jiného, třeba změním životní styl, všechno je možné, jen starého kamaráda kocoura nevyměním za žádnou cenu.

    4. Tak to je skvělá zpráva, dobrá věc se podařila (y) Zrovna včera jsem na veterině potkala novopečenou fletí maminu – v košíku měla šest potomků. Pořád se snažila páníkovi ten košík vzít, že prý si děti bude nosit sama (h) A byla děsně ustaraná, byla to její první štěňátka.

      1. Štěňata si na veterinu vzít netroufám. Buď čekají v autě nebo doma. Domů se návštěvy smí podívat hned, do ruky brát až za pár dní. Známé (t.j. z rodiny, zdravé očkované) psy zvládá Ája už tak od 2-3 týdne věku štěňat. Cizí (tedy ne z rodiny, zdravé, očkované) až po prvním očkování. Takže máme doma trochu průchoďák, ale zato perfektně socializovaná štěňata :D
        Ája je vzorná máma, ale má důvěru, že jí štěňata nezašantročím. I poprvé tento režim zvládala, podruhé už byla vyslovený mazák. Štěňata se nebojí cizích psů, ale umí se chovat ve psí společnosti. Ovšem poté, co jsme si do prvního vrhu po očkování a tetování přivlekli průjem, už se veterině pokud možno vyhýbám. Radši si připlatím a otetujeme doma.

    5. Evo, nedovedeš si představit, jak mi spadl kámen ze srdce, že jsou už všechna štěňata ve světě (h) (f) (y) .

  23. Děkuji za krásné povídání a přeji všem, aby mohli říct, že se někde cítí doma. (h)
    Já jsem v tomto poněkud konzervativní a i když jsem scestovala kus světa, tak už od mládí mám jen jedno místo, kde se mi zatetelí srdíčko a kde se cítím dobře…

  24. Maričko, předčítala jsem článek mé LP a oběma se nám moc líbil. Nyní se pustíme do dalších fotek. Je to krásné ráno. Se Zvířetníky se poznává svět jaksi lehčeji a zajímavě. Moc děkuji, oběma i Hance a prosím, pište dále o tomhle zajímavém území.

  25. Maričko, to jsem si „pošmákla“! Na vyprávění i na fotkách. Mé informace o Jihu sice sestávají převážně z mnohokrát přečteného a shlédnutého Gone With the Wind, ale srdce mě tam, bůhví proč, táhne. (I má kočka se jmenuje Scarlett :) . ) Napísej toho víc, prosím.

  26. Je vidět, že to tam máš hodně ráda. To věčné teplíčko bych taky přivítala.

    A držím palce, ať se něco povede udělat s tou ropou.

  27. Maričko
    tvůj dnešní článek je opravdu psán srdcem a jsem ráda, že jste měli takové štěstí, že jste si našli své doma (a zrovna tak i Hana W)! Ne každému se to podaří.
    No a fotky tvé povídání notně okořenily – moc se mi líbí. A ty cukrové pláže – jó, po takovém písku bych se jednou chtěla projít.

  28. Trochu OT pro Alenu s Maxem: Alenko, až teď jsem si přečetla Tvé včerejší smutné povídání o Pizizubíkovi, je mi ho moc líto a honem jsem běžela zkontrolovat Kocourka! Hladím po tlapičce dodatečně, netrápil se a byl do poslední chvíle s milovanou paničkou, ať mu ta růžička krásně voní a kvete. (u) (rose2) Moc na Tebe myslím!

    1. Děkuju. A pozdravuju tvého Kocourka! Já teď taky trošku panikařím a kontroluju zbývající zvířata, jestli jsou opravdu zdravá. Onehdy jsem byla najednou přesvědčená, že Žaník na pelíšku nedýchá. Se srdcem až v krku jsem se k němu přiblížila, sáhla mu na hrudníček a vyděsili jsme se oba. On se lekl, protože tvrdě spal, já zase proto, že domněle mrtvý pejsek nadskočil.

      1. Sahat na tvrdě spící zvíře není zrovna dobrý nápad. Jednou jsem to neodhadla u našeho kocoura. Jak ležel, byl prostě k pomuchlání, tak jsem ho pohladila. Jenže jsem si neuvědomila, že to je velmi hluboký spánek a ne jen odpočinek, kdy by byl v podstatě bdělý. Kocour byl v tak naprostém šoku, že vyskočil z lehu dobrého 3/4 nad to křeslo, ve kterém sladce pochrupával, a pak mi zaťal drápy do ruky (zasloužila jsem si to) a utekl.

  29. Je skvělé najít si své doma. Americký Jih mě moc zajímá, protože o něm máloco víme- skoro všichni si představí Scarlett a Rhetta Butlera a jazz a to je všechno.Díky.
    Kuba má ve škole branný den a my jdeme na cvičák. Doufám, že nás to neodplaví. Pršelo v noci, snad už nebude….

  30. To se občas stává, že člověk někam přijde a ví, že přišel domů…

    S tou ropou strašně držím palce!

  31. Hezký den všem Zvířetníkům a zvířátkům :) těm, co dneska něco slaví, přeji vše nej nej (f) A těm, co potřebují pofoukat nějaké bolístko na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp (h)
    Maričko – je to krásné povídání psané srdcem (u) Dík za další střípek z amerického Jihu (wave)

    Dneska máme rektorský sportovní den – jako každý rok jdeme na katedrový výlet. Myslím, že počasí bude takové „skotské“ (chuckle) , že na Ještědu moc teplo a sucho nebude… ;)

  32. Tento článek jsem psala před současnou ropnou katastrofou a zatím prý tyhle cukrové pláže stále cukrové jsou, voda je průzračná a rybáři smějí vyjíždět lovit. Dokonce se odvažují doufat, že až k nám se ten olejový povlak možná ani nedonese – začal foukat západní vítr a ten by mohl pomoci odfouknout olej jinam (k nějakým jiným chudákům). Uvidíme, jaká bude situace koncem týdne, zda se tyhle sliby splní. Ale ti v Miss. a LA – tamní pobřeží se té hrůze nevyhne. Ropy z mořského dna uniká 400.000 litrů denně a už teď jsou na povrchu rozlity 4 miliony litrů toho hnusu. Společnost BP doufá, že se jí podaři na zdroj spustit betonové zvonce, ale to může trvat až 90 dnů. Co se do té doby bude dít se téměř vymyká mé představivosti.

  33. Marickooo, jako bys to psala i za mne. Ja jsem do Jizni Karoliny prisla v r. 1986, taky s tim, ze to bude jen na skok. Maximalne 2 roky. Dostala jsem praci na univerzite a neber to, kdyz ti to nabizeji. Tehdy to tady ale jeste bylo zapeklity. V cele metropolitni oblasti byl jen jeden obchod, kde prodavali croissanty a bagety a nejaky dovazeny syr. A vubec, po prichodu z kosmopolitniho Ann Arboru to byl pro mne sok. Takze jsem zadrzovala slzicky. Ale nejak, pomaloucku, polehoucku, mi to prirostlo k srdci. Ja jsem to vydrzela s tim mestem a ono se mi odmenilo – jsem tu doma. Vzdycky, kdyz o Jihu pisu, tak se snazim zduraznit, ze to neni jen ta zasla slava a romantika, ze i my s Chetem se spoustou veci nesouhlasime, a nektere primo odsuzujem, a jine nas vyslovene bavi, a obcas jen kroutime hlavou. :( Pro mne to dobre a spatne vytvari nenahraditelny kolorit – a jeste navrch provazeny dobrou hudbou.

    A to zasadni osloveni: Sir, nebo Ma’am – to je snad neprelozitelne. Podle mne to je skoro jako ekvivalent moravskeho onikani.

    Jeste jednou dik za krasne psani.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN