Dne 2. června 1996 spatřila světlo světa čtyři nádherná štěňátka fenky Mikiny, které se kdysi v devadesátých letech ujala moje babička. Byl to její třetí vrh v novém domově. Dva ze sourozenců utratila babička hned.

Třetího až poté, co odhalila naši (moji a sestřinu) lež. Byla to zbožná a praktická věřící a dnes již chápu, že dělala pouze pragmatická rozhodnutí. Zůstalo rozkošné štěňátko, které se od svých sourozenců lišilo tvarem hlavičky a zabarvením. Dostalo jméno Rex.

Byl to již třetí pes, kterého jsem měl možnost v azylu u babičky vychovávat a první, kterého jsem si prosadil nechat. Vzhledem k tomu, že rodiče odmítali do bytu cokoliv většího než křeček, bylo pro studenta gymnázia naprosto skvělé mít svého psa a téměř denně ho jezdit vychovávat na chalupu babičky.

Výchova psa se tak stala pro pubertálního mladíka, kterým jsem bezesporu byl, ideální možností, jak se učit zodpovědnosti a trpělivosti. Začalo se období štěstí a odříkání, abych dokázal vychovat pokud možno nejskvělejšího a poslušného psa. Svého Rexe.

Když se dnes dívám zpět, určitě bych spoustu věcí udělal jinak, nicméně mohu říct, že Rex byl inteligentním psem a spolehlivým partnerem. Již jako štěně byl k zulíbání, což by asi řekl každý hrdý majitel, nicméně toto tvrzení v říjnu 1996 potvrdili i návštěvníci Voříškiády v Rychnově nad Kněžnou, kde zvítězil v kategorii Dítě a pes, což desetitisícům čtenářů prezentoval deník Blesk. Je to jako včera, když se dívám na fotografii sestry a Rexíka, který ji láskyplně oblizuje.

Jak šla léta, zúčastnil jsem se s Rexem ještě několika voříškiád a vždy jsem se mohl dmout pýchou nad výcvikem, který zvládal na jedničku. Snad až na štěkání na povel. S nostalgií vzpomínám, jak jsem povzbuzen úspěchy a nadupán vědomostmi z nejrůznějších příruček o výchově psa vybudoval za chalupou v sadě cvičiště agility, které snad nebylo pro Rexe pouze územím drilu, ale i radosti.

Když jsem ho několikrát bral na pochody Přes tři hrady, vždycky to byl úžasný společník, který tichému mladíkovi zaručoval pomyslné úspěchy u dívek a nedělal mu ostudu, pokud se schylovalo k inzultaci s jinými psíky (protože jeho výcvik mu nedovolil neposlechnout příkazu pána).

Vždycky mě rozesměje vzpomínka na to, když jsem se zastavil u druhé babičky a nechal Rexe kamarádům, kteří s ním směřovali na zříceninu hradu Potštejn. Když jsem je dohnal a viděl je, jak se posilňují pivkem a klobásou, zatímco vodítko u jejich nohou zeje prázdnotou, byl jsem bez sebe, neboť nádvoří bylo plné lidí se čtyřnohými společníky.

Pamatuji si, jak jsem ho po několika bezradných minutách spatřil u nějaké fenky a vykřikl: Rexi, sedni. Zajisté jste viděli Policejní akademii. Přesně takový účinek měl můj hlas na ostatní lidi, ale Rex s vyplazeným jazykem pouze nadšeně přiběhl ke mně, aby mě uvítal.

Společně s úmrtím babičky a pozdějším odchodem na vysokou školu jsem se o Rexe nestaral tolik, jak by bylo třeba. Naštěstí tento úděl převzal zbytek mé rodiny. Jak jsem si začal zařizovat své osobní i pracovní věci v západočeské metropoli, vídal jsem Rexe pouze párkrát do roka. Ale vždy to byl pro mě nádherný zážitek plný vzpomínek, hrdosti a nefalšované lásky, kterou mi vždy dával najevo.

Děkuji ti, Rexi, že jsi tu pro mě byl. Rex zemřel 10. dubna 2010.