KOČKY: Španělky

Přijely z daleka, cestovaly dlouho a zachránily si tím život. Když se řekne Španělka, někdo si představí kytaru. Nám se před očima většinou zjeví kočka, trošku typem do orientálky… Kde se vzaly, proč přijely?

Napřed bych chtěla připomenout, že ve většině zemí „civilizované Evropy“ zákony umožňují utracení zvířete po určité, leckde dost krátké, době pobytu v útulku. A nezřídka se tak skutečně děje. Především v útulcích, které nefungují na bázi „nezisku“, tedy těch městských nebo provozovaných soukromými firmami a hrazených městem.

To jsou ale ty útulky, které přijímají většinu zvířat, berou zvířata „z ulice“, předané městskou policií, nebo zajišťují městům a obcím i odchytovou službu. Ty útulky, které volá normální občan, když se mu do garáže vecpe německý ovčák nebo i ušmudlaná kočka. A pokud se o zvíře dost rychle nepřihlásí majitel, rozbíhá se hra o čas a o život.

Trošku teď odbočím. U nás zatím tomuhle postupu spolehlivě brání jedna věc. Zvíře je podle naších zákonů majetkem a jako takový má být v případě nálezu rok obcí opatrován, teprve poté propadá státu. Vím, že je zde snaha docílit úpravy zákonů a zvíře povýšit „nad majetek“, a z pohledu útulkáře mám z toho velmi ambivalentní pocity. Vypadá to hezky, ale mohlo by to mít i katastrofální dopad na zvířata v útulcích.

Převážná většina útulkových zvířat má slušnou šanci na nový domov. Naše mentalita, výchova, kdo ví, nám umožňuje nosit šaty po příbuzných, obdivovat starožitný nábytek i staré stavby i ujímat se „obnošených“ zvířat. Netrváme tu všichni na štěňátkách a koťátkách, vždy nových a nových. Ale zvíře musí mít šanci na svého nového pána někde počkat. Tady nemá lhůtu, ale když mít bude, dočká se včas?

Je mi jasné, že zákon na ochranu zvířat praví… zvíře nesmí být bezdůvodně usmrceno… ale zákony se mění a rozhodnutí „ze soucitu a z neznalosti“, s tím, že „zvíře v útulku trpí“, nebo čistě z ekonomických důvodů by mohlo následovat velmi rychle. A v tom případě útulky „soukromé neziskové“ a různých sdružení nemohou finančně konkurovat těm „obecním“ a z jejich provozování se stane boj o život zvířat.

Nebude možné se obracet tam, kam bychom volali normálně (tedy městské policii, městskému útulku), pokud nebudeme chtít riskovat následné utracení neatraktivního a opuštěného zvířete, které nám stojí před domem. Ti, kterým na zvířatech bude záležet, budou systém obcházet… Nerada bych se schválení téhle „změny“ někdy dočkala.

Říkám na rovinu, že nesouhlasím ani se soustavným „taháním“ zvířat ze zemí, kde jsou na tom s ochranou zvířat ještě hůř, případně si „smrt se lhůtou“ nechali schválit a jejich následné umísťování u nás. Tak dobře na tom ještě sami nejsme, abychom tu kromě zvířat z naší „nezodpovědné produkce“ zvládali pravidelně nacházet domovy i pro větší množství zvířat z ciziny.

Chybí stále plošná podpora čipování, rozdílné poplatky za zvířata kastrovaná a chovná, odchyty a kastrace venkovních volně žijících koček… Troufám si říct, že naše útulky nejsou přeplněné, zvířata se v nich nehromadí, ale dost plné bývají.

Rubi

I proto jsem hodně zaváhala, když se ke mně dostala prosba o pomoc. V kostce je to asi tak: V Getafe, v jedné městské části Madridu provozovala „útulkové služby“ organizace na ochranu zvířat La Voz Animal, která samozřejmě své chovance neutrácí. Smlouva na poskytování těchto služeb se, jestli jsem to pochopila správně, obnovovala vždy po roce a po několika letech teď zkrátka město vybralo někoho jiného, firmu.

Tím se z útulku stane klasická „perera“, tedy jakási záchytná stanice, ve které zvíře čeká dva týdny, jestli se nenajde majitel a pak… konec. La Voz provozovala dvě taková zařízení, zbylo jí tedy jen jedno. Útulek se měl ale předávat „za chodu“, tedy do těchto krutých pravidel by spadli i jeho současní chovanci, čekající už na nový domov či v různém stádiu dořešenosti veterinárních náležitostí.

Zvířata odchycená teď (myslím třeba zrovna v tomto okamžiku, kdy píšu článek) je možné jen politovat, ale ta původní bylo možno zachránit a tak začal hromadný exodus. Část zvířat se podařilo přímo umístit zájemcům, ať už ve Španělsku, nebo po zemích Evropy, větší část měly převzít útulky (asi převážně v Německu), aby měli ti nešťastníci kde na své nové páníčky počkat.

Čas se krátil. Sem na hranice prý míří poslední část „výpravy“, díky pomocí organizace „Adopce chrtů“ tu čekají noví páníčci na několik španělských galgů. A v Getafe zbývá ještě spousta „neudaných“ kočiček, nezvládli bychom jich alespoň pár vzít?

Hádáte správně. Dohodli jsme se na kočkách i několika pejscích. A když se jednoho dne koncem srpna až před půlnocí po delším čekání vydal konvoj aut s příznivci téhle akce a zájemci o přivezené pejsky, také s dary od „chrtařů“ na pomoc druhému, fungujícímu útulku La Voz, směrem k hranicím, byla mezi nimi i dvě naše auta, přenosky i deky připravené.

Čekala jsem ze španělské strany konvoj aut, tušila jsem zhruba počty rozvážených zvířat. Vypadali jsme asi jako pašeráci kdoví čeho, čekající na zboží, když jsem pochopila, že celý ten ansábl ze Španělska přivezla jedna veliká (asi poslední model na „béčkové papíry“) dodávka se dvěma zoufale vyčerpanými lidmi. Cesta jim trvala dva a půl dne s jedním nocováním ve spřáteleném útulku.

Tinto

Letecké přepravky byly pečlivě a systematicky sestavené v řadách po strop tak, aby byla dvířka přístupná a já doteď nepochopím, jak mohlo to děvče s padesáti kily i s postelí zvedat těžké psy (třeba Ponchu) v přepravkách do takové výšky…

Po nutných formalitách s námi kromě pár pejsků odjížděly i mňoukající, mlčící i syčící přepravky plné koček. Slibovaly jsme jim, už jen pár hodin, kočičáci, a protáhnete si nohy, odpočinete si, bude líp. A tak nám přibyla první parta Španělek.

Přijely z daleka, cestovaly dlouho a zachránily si tím život. Grisia, Carlotta, Gracianna, Pipe, Rubi, Horchata, Paola, Marta, Palermo, Rafata, Florida, Rapunzel… Kdo jsou a co se s nimi stalo dál?

Jak už jsem psala minule, přijela první várka koček Španělek. U té první skupiny jsme byli jasně domluveni na, dá se říci, veterinárních podmínkách. Kvůli převozu měly samozřejmě čipy a vakcinaci na vzteklinu. Jelikož v La Voz testují na FELv a FIV, přijely jen kočky na tyto choroby negativní.

Byly očkované, přeočkování bylo ale ve většině případů na nás. Přivezly si s sebou samozřejmě své typické zdravotní problémy, každý útulek nějaké má a některé mají samozřejmě i jiné problémy, jako je třeba alergie. Podrobnosti o nich jsem nechala napsat kočičí tetu Marcelu, přeci jen zná ty rarachy už opravdu dopodrobna. Tady jsou:

Marcela

Když jsme toho večera vyrazily na naši dobrodružnou výpravu, netušily jsme ani v nejmenším, pro jaké kočky vlastně jedeme. Po zkušenostech s předchozími “ vlnami“ jsem očekávala neznámý počet mňoukalek postaršího data vydání neurčité černomouraté barvy. Tedy zvířata vesměs neatraktivní a obtížně umístitelná.
Ale chyba lávky, konalo se překvapení.
První parta koček byla pestrá, co do barvy, velikosti, věku i nátury. Ke starším cestovatelům patřili rozumná černobílá Nikita, jí podobná Pisi, něžná zrzečka Carlotta, větší černý kocourek se stříbřitými odlesky Palermo a jeho pravděpodobná sestra Marta, dominantní Rafata s pravou “ rezavou“ povahou a naprosto případným jménem a nakonec cosi obrovitého temně mourovatého zarputile okupujícího tu největší přenosku a s vrčením packujícího přiblíživší se odvážlivce.

Správně čtete cosi. Podle dokladů ze Španělska ta zarputilá obludka byla kočka Grisia. Na tomto místě je třeba podotknout, že zvířata přijela opravdu s kompletní dokumentací a na španělském území prošla několikerou veterinární kontrolou. Taky identifikace byla díky čipování zcela nezpochybnitelná. Přiznávám tedy, že v této situaci by mne nenapadlo, co se může stát. Když se noví majitelé vypravili se svou kočičkou Grisií na veterinu, zažili pořádný šok. Měli doma totiž kocoura! Prostě Španěl v utajení.
Přijela i skupinka koťat, která se hned adaptovala na nové poměry a během chvíle probíhala depozitem. Závodní tým vedla černá Rapunzel, za ní v závěsu sprintovali černobílá Pipe, stříbromoura Carna, trojbarevná Paola, dlouhosrstá Horchata, puntíkatý Tomero, želvovinová Gracianna a peloton uzavírali dva nejmenší mrňousové – černý Florida a mourinka Batuta.

Batuta a Rapunzel

Co závodník, to jiný dres. Pár španělek se drželo tak trochu stranou. Trojice kříženek siamky Irene, Harry a Hermione byla mazlivá a klidná. Po odléčení zdravotních potíží, které si přivezly tyto tři holky s sebou, našly téměř ihned nové domovy. Atraktivně vybarvený rezavobílý kocourek Rubi se ukázal být snad největším problémem.

Nechtěl jíst, nepřibíral, byl sice mazlivý, ale vůbec si nehrál. Ať jsme dělali, co jsme dělali, byl pořád stejně slaboučký. Nová majitelka si ho brala s tím, že je jeho prognóza nejistá. Zatím se mu daří dobře, ale přes veškerou veterinární péči a nově udělané testy není příčina jeho podlomeného zdraví známá.
Grisia, Carlotta, Pipe, Rubi, Horchata, Marta, Palermo, Florida, Rapunzel, Irene, Harry, Hermione, Pisi a Paola už našli nové domovy, ostatní stále čekají.

Bára

Po první skupině přišlo ještě opravdu zoufalé sos o přijetí posledních zbývajících koček. Druhá parta na tom samozřejmě zdravotně ani s ochočeností „plašánků“ už nebyla zrovna ideálně, byly to vesměs ty poslední kočičky před předáním útulku. Další zvířata a ti samí lidé absolvovali více než dvoudenní cestu ze Španělska a my, jen v jiné sestavě, jsme zase vyráželi za tmy směr hranice a zpět přivezli mňoukající přírůstky.

Kdo tedy vlastně ze Španělska přijel? Dám zase slovo kočičí tetě a pečovatelce Marcele:

Marcela

Člověk nemá očekávat jen to dobré a překvapení je kořením života. Druhá parta jakoby přijela odjinud. Prostě bylo znát, že ty nadějnější kočky přijely s první skupinou a teď vsadil španělský útulek vše na jednu kartu a vyslal vstříc osudu opravdu veškerá zvířata, která by tam u nich měla právě tu jedinou poslední jistotu.

Kromě kouzelné kočičky s van zbarvením Paz přijela trojbarevná Anays, kříženec peršana Tinto, skoro bílý Trasto s tmavou pěšinkou a ocáskem, světlá tricolora Rosaura, maličká želvovinová Tristana a protože rok 2009 byl rokem černobílým, přijela i parta černobílých mrňousů House, Lisa, Hida a Guia. Sestavu doplnili ti úplně nejmenší, ještě mimina Dune, Leonor, Froilan, Lequio a Desiento.

Dune

Zatímco ostatní se seznamovali s chodem depozita, tihle zoufale hledali mámu. V první dny téměř neopouštěli košík, po cestě byli vysílení, a tak jen leželi a volali. A zase se osvědčila místní zasloužilá matka Bambu. K miminům si lehla, hřála je, zklidnila a ta dvě nejmenší i kojila. Přes veškerou péči a společné úsilí malý Froilan zemřel.

Ostatní se pomalu dali do pořádku a dnes už Dune, Desiento a Leonor mají pelíšky v nových domovech. Největší potíže si přivezla poslední ze španělských přírůstků Natalie. Je to krásná a milá světlá tricolora, ale má jednak kožní problém a jednak kulhá. Přední nožku si nosí tak nějak podivně zkroucenou pod sebou a nikdy na ni nedošlapuje.

Jde zřejmě o staré zranění, kterému své pohyby už dávno přizpůsobila. Nicméně tuhle věc budeme teprve řešit, a tak ji zatím nelze umísťovat. Kromě černých ďáblíků zatím z této druhé party nikdo nebydlí, ale snad najdou své obdivovatele v dubnu na Výstavě pro kočku.

Bára:
Háló, už jsem tu zase já, Bára. A jen pro upřesnění (vlastní polívčičku si hřeju), z téhle cestovatelské party pochází i stará „zahradní“ fena Poncha či černý puberťák Black, ti pro změnu vyhlížejí páníčky u mne.
Nedávno jsme byli na chovatelské výstavě v Ústí n./L., předvádět naše svěřence mezi všemi těmi ušlechtilými kráskami. (Děkujeme za pozváníJ) Paz se tam procházela na vodítku, Gracianna se mazlila jako o život se všemi ochotnými lidmi v okolí a Gloria na jedničku pózovala, přesto tam bohužel nikoho nezaujaly. Tedy, zaujaly dost lidí, ale nikdo si je domů nevzal. Snad budou mít příště větší štěstí, čeká nás umísťovací výstava.

Španělky byly opravdu nestandardní záležitostí a přijímali jsme je jen proto, že byly nepopiratelně v ohrožení života. Ale zjevně se i pro ně časem najde někdo, komu se zalíbí a komu udělají radost, budou, snad spokojeně a dlouho, žít dál. Celá tahle „akce“ samozřejmě přinesla spoustu nákladů, problémů i práce, ale splnila účel, dala Španělkám šanci na hezký život namísto „milosrdné“ injekce.

Pro někoho, kdo chce a může žít, smrt není milosrdná, smrt je prostě smrt, konec. Myslete i na to, prosím, až půjdete volit ty, kdo o téhle zemi, zákonech a pravidlech rozhodují.

V neděli 18. dubna 2010 pořádáme v prostorách Chvalské tvrze (Praha 9 – Horní Počernice) další Výstavu pro kočku – jarní umísťovací výstavu opuštěných koček. Přijďte se podívat!

Aktualizováno: 6.4.2010 — 17:37

102 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Pingback: Tarot
  2. Pingback: Wszystko o fitness
  3. Pingback: pickyourshoes

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN