ČLOVĚČINY: Vzpomínky starého zbrojnoše – 100 jarních km 1957

Tišnov, Lomnice, Moravský Kras, Jedovnice, Křtiny. Moji kamarádi mě tak dlouho uháněli a popichovali, až jsem se konečně odhodlal vyhrabat svůj fotografický archív, staré deníky z akcí a osobní vrcholovou knížku. Pro ty neznalé, nebo i ty co si už jaksi nemohou vzpomenout, tak jádro bývalé party začalo chodit ven na „vandry“ pod hlavičkou turistického oddílu Spoj Brno na podzim roku 1956. Byli jsme tehdy nesmrtelní, švarní jinoši a líbezné panny ve věku 15 – 18 jar.

Byla to tehdy taková podivná doba. Mnozí z nás si ještě pamatovali na vzrušující zážitky ve Skautu a v Sokole, než nám soudruzi zavřeli oboje, včetně našich vedoucích. Takže ve zmíněné době se jaksi pod pokličkou dávali dohromady lidičky, co zbyli z obou bývalých organizací, a tito s jistým rizikem pod hlavičkou ČSTV budovali turistické či gymnastické oddíly jako jejich vedoucí.

Znám důvěrně oboje. V tuto dobu jsem už s gymnastikou skončil, jaksi to přes úrazy a tělesnou schránku nevyšlo, tak jsem se začal věnovat své druhé lásce, volné přírodě. A kde lépe než v partě stejně praštěných teenagerů pod vedením podobně praštěného vedoucího. Nutno dodat, praštěného tím správným směrem.

Tito vedoucí dobře věděli, že svoji lásku ke sportu a nebo přírodě musí svým svěřencům podávat obezřetně, avšak zajímavě a poutavě. To druhé uměli, byli ještě ze „staré“ školy, a to první se z nouze naučili, neboť byli inteligentní, nyní převážně manuálně pracující dělníci v průmyslu, avšak s akademickými tituly, jak v té podivné době bylo zvykem.

Takže po několika týdnech prohrabování pár tisícovek černobílých fotek vybírání těch lepších a něco říkajících, jejich skenování a popisování nastal okamžik, kdy mohu k jednotlivým akcím nadatlovat nějakou tu vzpomínku. Pomáhá mě to, že fotky mám řádně zkatalogizované a popsané a navíc mám, jak jsem už uvedl, staré denníky akcí a osobní vrcholovou knížku.

Sice to šlo zpočátku dosti ztuha, ale povolilo to. Něco k fotkám napsat mě napadlo při tom vzpomínání a bitvou s tím Němcem co se furt chce zabydlet v mojí hlavě. Že bych mohl ke každé akci a albu napsat vzpomínky starého zbrojnoše. Bylo by to z druhé půlky let padesátých až do roku 1968. Díky deníkům se mi v hlavě rojí vzpomínky jako světlušky o Svatojánské noci.

Byla by to vlastně taková kronika báječné party, která stále, i když už prořídlá a trochu pozměněná, existuje a podle možností stále podniká různé akce vhodné pro jejich věk a možnosti. Díky tehdejší situaci se veškeré akce odehrávají v krajině kolem Brna, na Vysočině, Pálavě, Moravském krasu a na Slovenských horách. Jiné evropské hory, jako Alpy byly pro nás tehdy, opět díky té podivné době, vzdálenější než Měsíc.

Jak jsem se už zmínil, vše se podnikalo pod hlavičkou turistické sekce ČSTV. Takové turistické oddíly vznikaly obvykle v učilištích, co byly při továrnách, jako třeba Královopolská strojírna nebo Brněnská Zbrojovka, či učiliště pro spojaře a podobně. Nechyběla ani Slávia vysoké školy pro studenty. Zde byly příslušné akce rozškatulkovány a pojmenovány. Podle druhu a obtížnosti. Nějak se přece ty akce musely vykazovat a tak i měřit výkonnost zainteresovaných. A podle výkonů udělovat výkonnostní třídy, od třetí až po první a nakonec i mistra sportu.

A tak se nekonaly pouze orientační závody, tehdy to byly tříčlenné hlídky se zátěží na zádech, nebo závody turistické všestrannosti, kde nešlo jen o orientaci a fyzickou zdatnost, ale i dovednost ve stavění stanů na čas a vaření v přírodě na ohýnku, ale i tak zvané pochodové akce.

100 jarních kilometrů se rozložilo do několika víkendových výletů a Zápočtové cesty se prováděly podle obtížnosti a byly pojmenovány podle ročního období, kdy propukly. Navíc byly oklasifikovány co do obtížnosti ZC prvního až třetího stupně. Vůbec nejobtížnější byla Zimní Zápočtová Cesta třetího stupně obtížnosti. Turistická kuchařka nám pravila, že je nutno v časovém limitu maximálně třech týdnů ujít, či na lyžích ujet, ne méně než 250 km s celkovým převýšením 6 000 metrů a nejméně 3 noclehy v poli, čili ve sněhu.

Takže se vybraly hory na Slovensku a šlapalo se sněhem do kopce, aby se záhy sjelo do doliny a pak opět do kopce, až to dalo dohromady těch 6 000 či více metrů převýšení. Tedy panstvo, se zátěží zimní výstroje v roku 1960 to byl záhul. Navíc na každé takové akci se v obcích sbírala razítka, jako doklad, že jsme tam skutečně byli. Razítko z hospody bylo nejčastější, ale také z pošty nebo místního obchodu.

Ale to předbíhám. Začneme dvoudenním výšlapem z Tišnova do Lomnice, přes Moravský Kras, do Jedovnic a Křtin se závěrem v Obřanech na konečné šaliny č.3 a 7 v roce 1957, tehdy ještě v polích u řeky Svitavy. Tento výšlap se konal v rámci akce 100 jarních kilometrů.

Sraz byl pochopitelně na Roli, čili hlavním brněnském nádraží, odpoledne po práci. Zde jsme se nalodili na vlak zvaný „Tišnovka“ a přemístili se do Tišnova, kde jsme tuto první část jarních 100 km začínali. Byla nás pěkná tlupa, protože se přidali i studenti Spojů Brno a učnice – kuchařky ze Staré ulice.

Z Tišnova se dáváme po modré značce přes Lomničku a Šerkovice do Lomnice. Zde jsme měli zajištěný nocleh na zámku, který tehdy sloužil jako ubytovna pro nějaké učně. Dorazili jsme již za tmy a tak jsme byli rádi, že v zámku je osvětlení a na vařbu večeře si nemusíme svítit baterkama. Vařili jsme na zámecké chodbě na vařičích.

Spali jsme společně ve velké zámecké místnosti se stropem móóć vysokým na železných postelích jaké tehdy byly ve špitálech, zděděné ještě z dob Franz-Josefa. Pro nás tehdy pohoda, pro lidi dnes horor. Také to byl jistě horor pro naše tehdejší vedoucí, Estelu Kašparovou a Ladě Fialu. Když je mládež ve věku od 15 do 18 sexuálně pomíchaná je nutno bedlivě střežit dnem i nocí, aby se snad nějaká panna z výletu nevrátila jako nepanna, že ano. Zámek byl v dosti zanedbaném stavu, jako ostatně hodně podobných staveb v té podivné době.

Druhý den jsme se velice časně a rychle vypravili na další cestu. Prošli jsme ještě skoro spící Lomnici a vydali se směrem na Moravský Kras. To znamenalo pěkně po žluté značce přes hory a doly směr Žernovník, Černá Hora, Jestřebí, Rájec a Blansko, odkud jsme se vydali proti toku říčky Punkva k Punkevním jeskyním a dále Pustým Žlebem k odbočce na Ostrov u Macochy.

Odtud už to bylo jen krátce po červené značce do Jedovnic, kde nad známým rybníkem Olšovcem byly vybudovány chatky zvané „Tyršova osada“, která ostatně furt funguje jak se možno přesvědčit.

Po tomto náročném dni jsme se ubytovali k večeru v chatkách a ve skupinách začali kuchtit večeři na vařičích. Většina posádky měla značně vybité baterky a tak se zanedlouho odebrala na kutě, někteří si pod hvězdičkama na chvilku splkli a zazpívali při kytaře. Alkohol anebo cigarety zde nebyly a tak nebyl problém.

Tak si to asi mysleli naši vedoucí, Estela a Laďa, do té doby, než začali večer před spaním počítat svoje svěřenkyně a svěřence. Scházela jedna a jeden. Tak se začalo hledat, volat a vůbec pátrat. Úsilí bylo však marné a také osádka byla unavená a tak jsme šli spát. Jak a jestli spali i naši vedoucí to nevím. Tuším, že toho moc nenaspali.

Ranní opar nad rybníkem Olšovcem nás vítal do slunného dne. Probíhala všeobecná ranní hygiena a vařba snídaně, kdy se jaksi nenápadně mezi nás zamíchali dva postrádaní. Jakmile to zjistili vedoucí tak si je vzali stranou a co jim řekli, to si jistě za rámeček nedali. Po chvíli nám Marta Kovaříková, budoucí učitelka, sdělila, že obcházeli rybník Olšovec a povídali si. Byla krásná hvězdnatá a vlahá noc a než rybník několikrát obešli tak nastal rozbřesk. To byla její varianta. Potom ještě pár měsíců musela odrážet naše významné připomínky na obcházení rybníku. Každopádně vše dobře dopadlo, Marta zdárně dostudovala a stala se učitelkou.

Z Tyršovy osady se vydáváme do Křtin, jinak známého mariánského poutního místa s nádherným barokním kostelem Nanebevzetí Panny Marie, postaveném v druhé polovině 18. století Giovannim Santinim. Po prohlídce kostela pokračujeme k domovu, to znamená přes kopečky a lesy do Bílovic v údolí řeky Svitavy a pak kolem řeky až ke konečné šaliny v Obřanech a cíle naší cesty.

Další fotky najdete zde.

Aktualizováno: 5.4.2010 — 19:00

28 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Holoo, Moravská sekce! je Vám jasné, že naše jarní „Krasování“ nebo „Lelkování“ ponese název… Ve stopách Švehlových…? Nebo ještě lépe, hezčí by bylo, kdyby nám Jiří prozradil své tulácké jméno.
    Bohužel, moje cancáky a zpěvníky se, při několikanásobném stěhování, ponořily do nenávratna. Dokonce ani moje kožené jezdecké boty(po tetičce), ve kterých jsem chodila, se nezachovaly. Nebyly sic , na chození, moc pohodlné. Ale ta paráda! Ty jsem musela moc hlídat, protože, při troše nepozornosti by se snadno mohlo stát, že bych domů přijela bosa. A tak linka mých vzpomínek se táhne ve stopách George, jen s tím, že já po těch cestách chodila tak o deset let později.
    Kytara v dáli doznívá, osada už jde spát. Brou, brou.. Lady Píďalka alias Pitrýsek

    1. Lejdy Píďalka! Jú! Bože, lidičky. Mně říkali Olaf. Hani, Maričko, Jiří – jak jste domácím t a m vysvětlili, co byl a je tramping? Popisovali jste jim večer na osadě, kytary, táborák, jiskry, zpívání a hraní a pojídání a popíjení, a širáky a usárny a vojenské mundúry a kárované flanelky a šátky a la Tom Mix a odstřižení od té skutečnosti tam ve městě, která pro tu sobotu a neděli neexistovala… ? Toto léto m u s í m na Sázavu. Mít takovou CHATIČKU PŘILEPENOU POD SKÁLU nad řekou za rákosím nikdo mě z ní nedostane…

      1. Nastesti Chetovi se da vysvetlit skoro vsechno. S vyjimkou takovych drobnosti, jako ze by se mela posekat trava apod.

  2. A ještě něco – při čtení se mi vybavilo pár slov z jedný krásný písničky, co se zpívávala u ohně na našem táboře – FOTKY se myslím jmenovala:
    Pár fotek party světáků, co nevědí a zatím jenom tuší. A pod krempama širáků jim odhodlaně odstávají uši….
    Těm fotkám nijak neuškodil čas. Čas inkasovat chodil kolem nás.
    (h)

  3. Georgi, díky za vzpomínky! (h) Je bezvadné si zacestovat nejen prostorem, ale i časem. Těším se na pokračování! (sun)

  4. Milý Jiří,
    moc se mi dnešní povídání líbí a doufám, že budeš ve stejném duchu pokračovat. Ukradnu jeden rozhlasový název a nazvu je „Vzpomínky z minulého století“ :) .
    A fotky mě zase uchvátili – třebas ten oběd v lese. Ale jsi na některé fotce i ty?

  5. Jsem syn dělníka a člena KSČ ještě před Únorem 1948. Vystudoval jsem v ČSR a ČSSR, kde jsem v 1964 získal vysokoškolský diplom. Přes můj původ jsem nikdy nebyl ve Svazu Mládeže a KSČ. Pro nespokojenost se sebou samým jsem opustil v řinu 1968 území nyní se nazývajíci ČR. Cestoval jsem po světe jak za prací tak za zábavou. Žil jsem a pracoval v New Zeland, Australia, BRD. Byl jsem mnoho měsíců v Kanadě, Indii, Israeli, Norsku, Švédsku, Francii, Itálii. A všeude jsem byl nespokojen. A jako computer system programmer and analyst jsem si vidělal hodně peněz. Až jsem pochopil že tu nespokojenost nosím se sebou ve svém srdci, že se mohu ucestovat a jí se nezbavím. A potom jsem se usadil a stal jsem se spokojeným. To vše k úvodu.

    Nyní se táži mnoha českých občanů a immigrantů, kteři nadávají na poměry v ČSSR, a přitom cestovali jako mladí po ČSSR a dokonce i mimo ČSSR. Já jsem na cestování v ČSSR neměl, musel jsem pomáhat svým vychovatelům, kteři i když byli členové KSČ a z dělnické třidy tak mnoho peněz jim na cestování nezbylo. A po celotýdenní práci jaksi nebyla na cestování chuť. A i po ukončení studií jsem byl rád, že jsem byl rád, protože měl jsem pouze to co jsem si vydělal, a to nebylo mnoho. Nezávidím Vám, že jste mohli cestovat, závist pouze a pouze člověka užírá. Jenom mě zajíma proč na ČSSR neustále nadáváte.

    Takže proč stále nadáváte na ČSSR, vždyť jste se tam měli v relaci s monoha miliony ostatních občanů velmi dobře. Co Vás k tou nadávání vede? Na světě jsem při svém potulování poznal mnoho bídy a bolesti, o které se Vám nezdálo ani v nejhoršich snech. Takže proč neustále nadáváte? Mě je to úplně jedno, že si tím kazíte svůj život, nemoho s tím nic dělat. Ale dal bych Vám dobrou radu, žijte spokojeně s tím co máte, uvědomte si že to nemusí trvat, že se velmi lehce může stát že se svými schopnostmi octnete na nesprávném místě a neprávném čase. Uvďedomte si že človék míní ale Bůh mění.
    Přeji Vám mnoho Lásky a Moudra.

    1. Nechápu – co jste tím chtěl říct?!
      V každém případě jsem ráda, že jste již spokojený, protože vaše nespokojenost vás musela velice ničit. A předpokládám, že i Jiří a Míla jsou šťastni – takže nakonec jste skončili stejně. Jaký je tedy teď mezi vámi rozdíl?
      P.s.: Jsem o generaci mladší, v mládí jsem nejezdila ani po Čechách, natož po světě.

      1. No, ten mi tu vážně chyběl. (wasntme)
        Ygo s tímhle pánem je zbytečné pouštět se do debat, lze mu jen přát aby konečně „nalezl“.

    2. Mam pocit, ze tahle diskuse nikam moc nepovede. Nicmene bych chtela dodat, ze „immigrant“ (nemel jste snad na mysli „emigrant“?) pan Jiri ma zjevne svou rodnou zemi rad – jinak by asi neschranoval obrazky a nepsal o vyletech tak pekne a s citem. Co se meho emigrantskeho ja tyce, tak myslim zucastneni na Zviretniku vi, ze sirim i zde, kde jsem, pychu a lasku k Ceskoslovensku. Coz samozrejme nezahrnuje chvalu nesnesitelneho a nemoralniho systemu, ktery tu nasi krasnou zem kdysi vyrazne znicil.

      A ze i v 50.letech, jak naznacujete, jen vyvoleni si mohli zabalit chleba se sadlem do batohu, koupit si listek na vlak kousek od domova, pripadne hodit maly stan na zada a slapat od soboty odpoledne krajinou, je moc daleko od pravdy. To, ze se nekomu nechtelo vyjet za mesto, neznamena, ze nemohl. Jedini, co opravdu nemohli v te dobe byli petepaci, lidi, co kutali uran v Jachymove, anebo sedeli v kriminale.

    3. Pane H, přítelkyně – v e l m i vzdělaná a moudrá Hana W. – to vyjádřila dokonale a klidně a věcně i za mne, ročník 43. Už několikrát jsem se loni snažil, někdy ironicky, někdy asertivně, na NP vysvětlit jisté věci, a co vám (k vlastní škodě!!) brání pochopit lidi, co jste s nima de facto n a j e d n é l o d i – ! Ano? Dochází? Prosím, budete-li to ještě číst, aspoň slůvko sem – abych věděl, že jsme to s Hankou nepsali nadarmo. Díky… historik a překladatel, a mj. celoživotní antibolšán, je-li to nutno napsat.

  6. Milý Georgi (inlove) , obdivuji, že i na druhém konci světa máš tolik fotek, a navíc je máš pěkně uspořádané. (y) A tak můžeme s Tebou chodit dávnými časy na vzpomínkové výpravy. Děkuju Ti – a zdravím milou Mílu. (h) (f)
    To já se za svůj pořádek (nejen) ve fotkách musím (blush)!

  7. Jéééé, moje studentská bunda po mamince z balonovýho hedvábí, která vydržela snad třicet let, zastávka trojky v Obřanech v polích, neklamné znamení při vlakových návratech z prázdnin a výletů, že jsme zase v civilizaci! A kus dál k Bílovicím po levé straně řeky občerstvovací bouda s přístřeškem s nápisem „samoobsluha“, kde jsem si v sedmačtyřicátém roce celou cestu představovala, jak nás tam něco tajemnýho samo obslouží a nakonec docela prozaicky donesl ty párky a žlutou sodovku od okýnka místo nějakých létacích rukou z jedné pohádky tatínek. A taky měl takovou bundu jako mají kluci na fotkách o deset let později. Žádný letošní trendy, čím víc toho měla bunda za sebou, tím byla lepší a nová se stejně nedostala nebo na ni nebylo. Jirko, díky, po poněkud divokých velikonocích budu relaxovat a vytáhnu jedno album s bílovickejma výletama a budu vzpomínat.
    A héč, taky v tom mám systém, holce jsem dala k třicetinám profesionálně uspořádaný rodinný archiv z obou stran, který si zatím syslím doma, a fotodokumentace je utříděná jak u síajej. ;)

  8. Je to zajímavé – jsem přeci jen výrazně mladší generace – a přesto jsem chodila 100 jarních kilometrů, chodila jsem do turisťáku (u nás dokonce fungoval pod hlavičkou pionýra…), a přespání pod širákem či pod stanem se snad ani spočítat nedají… Koneckonců naše dnešní procházky s Betkou jsou ovlivněné láskou k přírodě a koneckonců i vztahem k pohybu. Neboť co se v mládí naučíš… :D

  9. Jirko, to máš opravdu krásné vzpomínky a muselo to být moc prýma. Já jsem nikdy v žádném čistě turistickém oddíle nebyla, ale na táborech jsme kolikrát podnikli celodenní výlety od rozbřesku do soumraku, z kopce do doliny a zase nahoru. Na zmíněných železných postelích jsme spala na chmelu, byl na nich nějaký slehlý kavalec, ale i skrze spacák jsem cítila ty železné „pražce“.

    Obdivuji tvoji fotoorganizaci, já v ní mám děsný zmatek a už jsem to dávno vzdala, že bych se polepšila. Máme sice několik alb s fotkami, které jsou v obýváku při ruce, ale ostatní fotky jsou nacpané jen do větších silnějších obálek. Ty jsou sice popsané, ale když pak nějakou fotku hledám a obsah odpovídající obálky vysypu, zjistím, že jsem do nich časem nedbale zandavala i fotky, které tam vůbec nepatří a ta, kterou hledám je jasně v nějaké jiné. Takže celá moje „organizace“ je to nanic. Nejvíce mám zlost, když najdu fotku, kde si nemohu vzpomenout, jak se osoby tam zobrazené jmenovali, nadějně ji otočím a nic…ani datum, natož nápověda jmen. Kdysi jsem četla o podobném problému, kdy dotyčná také otočila fotku a tam stálo „nás pět v ten pamětný zimní víkend“. :)

    1. Checheche – ! Prepáč. Nemohu se nesmáti. Komu se smějete? Sobě se smějete.*
      *Kdo si nevybaví: Gogol.

    2. Maričko, tenhle problém důvěrně znám (fubar) . Ale musím říct, že od tý doby, co si ukecaně popisuju fotky na rajčeti, se mi paměť (teda tahle externí) velmi zlepšila (chuckle) .

  10. Jejda, Jiri, to mi pripomnelo veci, ktere jsem skoro zapomnela. Nasi taky delali 100 jarnich a zapoctove cesty. To hlavne organizoval tata, resp. se pripojil k nejake skupine – mama k tomu mela jiste vyhrady. Moje mama nema 2x rada organizovane skupinovane akce. Nasi to taky zacali podnikat, az kdyz uz jsme byly my decka krapet samostatnejsi a mohly byt ponechany v peci babicky – tedy tak tedy koncem 50. a zacatkem 60. let. Ale v CSTV jsme vsichni byli – byly z toho slusne lyzarske vylety a dva vydatne roky zapoctovych cest mym rodicum vyslouzily devizovy prislib pro celou rodinu do Jugoslavie v r. 1966. Cha chaaa, projeli jsme to starym Minorem z r. 1946.

    Loni, kdyz jsem byla v Olomouci, tak jsem vyklizela ve sklepe skrin, kterou chci prestehovat do Jizni karoliny. A nasla jsem tam sesit se vsema tema razitkama a vstupenkama, a fotkama a popisema, kde byli.

    A kdyz jsem povyrostla, tak jsem na cundry jezdila rada, ale s volne sestavenou skupinou….

    1. Tl jsou drahocennosti! A bohdá je budeš mít v SC zase v té skříni, bože… jak já to chápu, holka!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

:) :( :D 8) :O ;) ;( (sweat) :| :* :P (blush) :^) |-) |-( (inlove) ]:) (talk) (yawn) (puke) (doh) :@ (wasntme) (party) :S (mm) 8-| :x (wave) (call) (devil) (angel) (envy) (wait) (hug) (makeup) (chuckle) (clap) (think) (bow) (rofl) (whew) (happy) (smirk) (nod) (shake) (punch) (emo) (y) (n) (handshake) (skype) (h) (u) (e) (f) (rain) (sun) (o) (music) (~) (mp) (coffee) (pi) (cash) (flex) (^) (beer) (d) (dance) (ninja) (*) (bat) (cat) (dog) (toivo) (headbang) (bug) (fubar) (swear) (tmi) (heidy) (rose1) (rose2) (cz) (eu)


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN