Byl to perný týden. Úžasný. Vysilující. Srandovní. Návrat v čase. A měl jeden mimořádný výsledek – začala jsem si zpětně víc vážit svého mladšího já. Jak jsem to vlastně dokázala kdysi zvládnout, den za dnem, rok za rokem, s tou svojí skvělou, příšernou, milovanou a neustále se rvoucí smečkou mláďat?

Venku panuje nádherné jaro. Dny se prodlužují, příroda je zatím svěže zelená a plná květů oblažující každého krásou, a alergiky navíc i kýcháním. Je teplo, dny vrstvených oděvů a zachumlaných šál jsou definitivně pryč.

První květnový víkend jsme si s Martinem naordinovali výlet s přáteli do Londýna. To však není destinace, kam by si s sebou člověk mohl vzít jen tak v kapse dva vlčáky, takže jsme řešili, kdo se o psí holky postará, když my budeme na cestách.

V domě, kde bydlí můj otec si koupili byt noví lidé. Nejspíš jim při koupi vyhovovala jen poloha domu, protože se rozhodli, že před nastěhováním si byt kompletně předělají. Na nástěnku napsali, že se omlouvají, ale rekonstrukce potrvá 80 dní. To je skoro čtvrt roku…

Tak máme další výročí konce II. světové války. Ať se slaví její konec, nebo se vzpomíná na tragický začátek, vždy je poselství stejné – nedopusťte další válku! Přesto takové přání nikdy v historii nepomohlo.

Sedíme v prostoru za kulisami a snažíme se soustředit. Hrát v klubu znamená úžasný kontakt s diváky, ale zároveň velmi stísněnou scénu. Na chvilku jsem si vzpomněla na krásný sál hořické radnice. To bylo opravdové divadlo! Tohle vystoupení v Praze je však kvůli malému prostoru jen pro zvané a já přemýšlím, jestli je to horší nebo lepší než obvykle.

A máme tu první máj! Utopený v květech a pylu přišel svátek lásky a práce. Mám ráda tento den, protož oboje, lásku i práci ke spokojenému životu potřebujeme. V obojím si ale vybíráme, že?