Vlastně to způsobila ona nadějnou formulace. Když začínal kurz divadelní improvizace, byli jsme lektory vyzváni, ať dáme ostatním vědět, jak chceme, aby nás oslovovali. Tedy ne, jak se jmenujeme. Což pro mě znamenalo docela důležitý rozdíl.

Dnes navážu na úterní článek o chůzi. Chodím nejen proto, že to potřebuju a těší mě to, ale i proto, že je to vlastně jediné cvičení, které mohu dělat sama, kdekoliv a bezpečně – abych nepopudila svoji popudlivou páteř. A když člověk trénuje, chcete mít obvykle kontrolu, zda výkon skutečně odpovídá požadavkům, ne? Proto jsem dostala předminulé Vánoce od Ježíška krokoměr:))

Jdu po pěkné lesní cestě, svižně, pohodlně, pružně. Dýchám vzduch vonící mokrým lesem, dívám se kolem, na své spokojené psy i zamračené nebe, a jsem šťastná. Ano, tak jednoduché to se mnou umí být:))

To jsem šla v sobotu ráno koupit ve Dvoře Králové noviny, když mě ze zadumání vytrhlo zařvání motoru a zakvílení pneumatik. Otočila jsem se a zahlédla auto, kterak s ďábelskou akcelerací a poté dramatickým brzděním prolétlo těch 300 metrů úzké ulice mezi poštou a náměstím. „Debil!“ řekla jsem si pro sebe nahlas a musela se zasmát, když se z druhé strany oné ulice ozvalo procítěné „Blbec!“

Spousta čtení, dobrá výchova a toulky světem mě brzy naučily, že lidé jsou různé – v mnoha ohledech. Pokud se mě zrovna někdo nesnaží evangelizovat podle svého, tak mi různost nevadí a v mých letech mě už dokonce obvykle ani nepřekvapuje. Nicméně ten den v Miletíně jsem upřímně překvapená byla.

Krásný den vám přeju! Doufám, že se většina z vás probudila do hezkého nepracovního rána a máte příjemné plány na to, jak strávit dnešní den. Ať už jsou vaše úmysly jakékoliv, nezapomeňte věnovat myšlenku naší krásné zemi, která má dnes svátek – i s námi všemi.

V září se nám počasí zlomilo zcela do podzimu, ani nečekalo na příchod toho astronomického. Dny se ochladily a aspoň tady u nás denně prší. A já jsem doma zase začala sahat po vůních. Proč zase? Inu, já v létě po parfémech nijak netoužím, někdy mám dojem, že bych si zcela vystačila s antiperspiranty:))

Když mě minulý týden zdržely povinnosti v Praze až do večera, neodolala jsem malé toulce tím nejstrašlivěji turistickým koutem matičky naší stověžaté – Starým Městem. Ačkoliv jsem to nijak neplánovala, skončila jsem nakonec u svého oblíbeného kostela Sv. Jakuba.