Když mě minulý týden zdržely povinnosti v Praze až do večera, neodolala jsem malé toulce tím nejstrašlivěji turistickým koutem matičky naší stověžaté – Starým Městem. Ačkoliv jsem to nijak neplánovala, skončila jsem nakonec u svého oblíbeného kostela Sv. Jakuba.

„Co sis vychovala, to máš,“ podotkla bezcitně moje kamarádka Dana, když jsem si povzdechla, že mi psi nedají pokoj. Dokud něco dělám, je to v pohodě. Nechají mě i se najíst. Ale jak se uvelebím do křesla, že bych si třeba četla, telefonovala nebo se oddávala jiné lenivé kratochvíli, už mám v klíně něco oslintaného a čučí na mě dvě dychtivé psí hlavy: „Paničko, házej!“

Věřím, že jste to zažili taky. Jste v práci, vyřizujete něco na úřadě, domlouváte se v obchodě. Váš partner v jednání udělal nějakou chybu, kterou je třeba napravit. Ať jde o podstatnou věc nebo o prkotinu, máte velkou šanci, že se místo omluvy a dohody o řešení setkáte s až absurdními výmluvami nebo rovnou agresivitou.

Přemýšlela jsem, čím ještě doplnit pro Martina dárky k narozeninám a napadlo mě, že by bylo fajn jít v Hradci Králové na nějakou dobrou, ne úplně všední večeři. A nejlépe na to mít rovnou voucher, protože jinak je vždy velká šance, že si řekneme, že doma je to přece jen mnohem lepší:))

O své úchylce vím, byť si ji naplno uvědomuju jen dvakrát ročně – kam se podívám, tam chci mít hodiny. Velké, malé, s kyvadlem i bez něj, budíky, mechanické, elektrické, staré či nové, prostě hodiny. Přestože je ke mně můj mobil více méně přirostlý, musím mít na ruce hodinky. Sportovní nebo elegantní, podle příležitosti.