Jedu autem, hodina míjí hodinu, do cíle je pořád daleko. K řízení mi hraje muzika z mobilu – přesněji ze Spotify; náhodný výběr z poměrně dlouhého playlistu. Přestože umím být chápavá a trpělivá, tak mi při zvucích další písničky uteče procítěná kletba: opravdu to musí být zase ABBA?

Komplikovaný název s jednoduchou příčinou, která by se dala popsat bolestným zavytím: Proč, proboha, musíme i v jednadvacátém století používat zastaralé technické průkazy k našim autům? Pokud už je musíme mít, proč aspoň nemají velikost platební karty? A zavytí do třetice: Je opravdu v 21. století nutné nosit s nesmyslně velkým techničákem ještě i papírek (!!!) jako potvrzení o zaplacení povinného ručení?

„Jen se pojďte podívat! Paní Pelíšková dělá pro kočky úplně všechno. A pořád. A zrovna mi tam pomůžete odnést to krmivo, na mě je to moc těžké!“ Inu, kdo by takovému pozvání odolal?

„Všechno nejlepší k narozeninám tvého syna ti přeju!“ zahlaholil na mě vesele do telefonu minulé pondělí můj otec. Poděkovala jsem a vůbec se nedivila – samozřejmě, že narozeniny svých dětí slavím! Nejen s nimi, ale i sama pro sebe. Vždyť to byly jedny z nejšťastnějších dní mého života.

V sobotu u nás proběhl druhý ročník Zahradní slavnosti s divadlem. Stejně jako loni bylo pekelné horko, stejně jako loni dorazila spousta lidí, stejně jako loni to byla skvělá zábava. Ovšem někde pod tím se chvěje nesmělá otázka: Proč to, proboha, děláte?

„Babičko, to byla ale hezká písnička! A mohla bys teď dát tu moji? Víš kterou, co mám od tebe…“ žadonil Patrick. Na vteřinu zaváhám. Jedeme v autě, proč mu nevyhovět? Jenže potom si vzpomenu na Andyho vyprávění z jejich cest o tom, jak se děti umějí pohádat o svoji písničku, a převládne pud sebezáchovy. „Ne, Patricku, v tomhle autě fungují písničky na náhodný výběr. Můžeš se těšit na cokoliv!“:))