„Ari. Ari! Arííí! Ari, na! Ari, ne! Ari, tytyty!“ Kdopak nám to pořád na pejska volá? Ale ovšem, přijela Kačenka!

Máme advent, blíží se Vánoce a nastává čas zranitelnosti. Není to překvapující, vždyť jde snad o jediné období roku, kdy existuje nesmírně silné společensky podmíněné očekávání, které se však ve skutečnosti ne vždy vyplní.

V listopadu jsem musela definitivně vzít v úvahu špatnou zprávu – moje laserová tiskárna se patrně dopracovala k technologické verzi Alzheimerovy choroby. Nejdřív ji nemohl najít počítač, ale to spravil nový kabel. Potom si při skenování nebyla jistá, zda má usb konektor a našla ho tak dvakrát z deseti pokusů.

Letošní úroda jablek byla… diskutabilní. Na jedné straně těch jablek bylo opravdu hodně, ale na druhou stranu byla po většinou velmi špatná. Napíchaná od hmyzu se jablka kazila už na stromech – člověk utrhl na pohled krásné zdravé jablíčko, s chutí se zakousnul a ejhle, už bylo obsazené.

Zatímco západ naší země se klouzal v pátek, tak celému území a východu republiky zvlášť tuto zábavu určili meteorologové na neděli až pondělí. V neděli jsem potřebovala jet do Rožnova – čím dřív tím líp, přičemž v sobotu jsem byla v Praze. I pravila jsem sama sobě přísně: tentokrát se zabalíš efektivně a žádné pobíhání, jako když se chystá chudý král do boje!

Dívala jsem se na svoji skromnou zásobu brambor a přemýšlela, jaké koupím příště. Co nejsou děti doma už nezažívám podzimní „plnění spíže“, kdy jsem nakupovala brambory po velkých a cibuli po menších pytlech. Malé množství, jaké nám teď stačí, však nahrává jiným možnostem – třeba ochutnávat různé odrůdy:))

„Jestlipak umíš zazpívat Rožnovské hodiny?“ zeptal se mě, zcela typicky, můj otec poté, co jsem mu oznámila, že Martin dostal práci v Rožnově pod Radhoštěm. Jsem poslušná dcera, takže jsem odzpívala žádané a dostali jsme tak otcovské požehnání pro dobrodružství na daleké Moravě:))