Jako mladší jsem to řešila oslíkama. Když to vypadalo, že se budu při nějakém filmu bát, brávala jsem si na klín knížku „Aby oslíci měli kde spát“ od Mileny Lukešové, abych mohla od hrozných výjevů utéct do bezpečí něžných slov. Tehdy byly děti malé a já teprve poznávala, čeho všeho se člověk může v životě bát, když má zodpovědnost za víc než jen svůj život.

Byla to dlouhá noční cesta, tři hodiny nepřetržitého soustředění – vůbec na úseku z Mohelnice do Hradce Králové. Přitom jsem ještě za Valašským Meziříčím zastavila na benzínce a pokusila se ji vyhnat. Marně.

No, víš přece, o kom mluvím? Takovej vysokej, bydlel u nás ve vchodu. Nosil pořád placatou čepici, mluvil nosem a jeho manželka každou chvíli zapomínala klíče. Fakt si nepamatuješ? Jmenoval se nějak od t… no tak… t, t… Standa to byl!

Když jsem před časem napsala do článku, že v oblíbeném playlistu mé tříleté vnučky Kačenky figuruje na jednom z prvních míst Mobyho písnička Extreme ways, které říká podle začátku refrénu „oubejb“, reagovala jedna ze čtenářek s jistou nevírou: „Neříkej mi, že těm dětem pouštíš Agenta bez minulosti!“

Ležely na zapékací misce jako červené křemílkovské čepičky v mechové zahrádce a já mlsně dumala, co to může být. Kapie jsem poznala, ale čím jsou plněné a v čem zapečené? Hm, že bych to ochutnala?

Jdu mezi regály svého oblíbeného obchodu, když mi oči padnou na známý obal – podívejme se, křupky arašídové! A velké balení. Usměju se a bez váhání jeden balíček vložím do košíku. Dnes máme zkoušku divadla, křupky budou potřeba. Nějak se za ty roky staly naším oficiálním zkouškovým povzbuzovadlem:))