Říkala jsem si, že už budu zticha a přestanu kvílet nad tím, jak je u nás sucho. Co už s tím? Tady ten náš kousek pod Zvičinou prostě někdo v únoru začaroval a od té doby tu skoro nepršelo. Když ano, tak krátce. Nebo hodně slabě – pokud to trvalo déle než 15 minut.

Přátelství je zvláštní věc. Pokud si s někým, koho máte rádi a respektujete ho, dostatečně dlouho vyměňujete názory, klípky a sdílíte příhody ze života, něco z jeho vidění světa skončí i u vás. Já mám minimálně dvě kamarádky zběhlé v ručních pracích, které navíc tyto činnosti opravdu milují. Rády sdílí přesvědčení, že drobné ruční práce uklidňují rozbouřenou duši.

Tuhle jsem narazila na FB na pěkný vtip. Ukazovali tam fotku takové té informační cedulky na Domestosu – nejen návod k použití, ale i kdo a kde to vyrábí, distribuuje a tak. Na konci byl text: „Pokud jste to dočetli až sem, nejspíš jste si zapomněli vzít na wc svůj smartphone“:))

Někdy se nevydaří den, někdy to vypadá, jako by se nedařil ani život. Sem tam je člověk jen unavený, jindy má strach a pocit, že ho svět drží v šachu. V takovém případě je nejlepší, když má po ruce ACD. Sice za něj nic nevyřeší, ale člověk tak nějak snáz sebere síly, aby se svým potížím postavil.

Sedíme u stolku pod podloubím na jaroměřském náměstí a v příjemném teplém podvečeru si užíváme prima muziku. Spolu s námi poslouchá folkovou skupinu Altán trio tak padesát dalších lidí a kolem vládne nakažlivá pohoda. Zastavení uprostřed pracovního týdne – navíc se skleničkou vína u ruky.