Včera jsem byla v lese už ráno a bylo překrásně. Slunce svítilo do mohutnou rosou zmáčeného podrostu, vzduch voněl svěžestí a celý les jako by volal: „Houby! Hledej houby!“

Budím se naráz z hlubokého spánku a marně přemýšlím proč. Po chvilce uslyším vzdálené dunění a je mi to jasné – jde sem bouřka! V polospánku se snažím ujistit sebe sama, že kromě okna v ložnici jsou všechna ostatní zavřená, když mě napadne – nezatáhla jsem markýzu nad terasou.

Už delší dobu se mi Berry „nezdála“. Tím chci říct, že na ní nebylo vidět nic špatného, nekulhala, dobře jedla, neměla žádné vylučovací trable, jen byla trochu pomalejší. A hodnější! Když vyběhla za srnou, velmi brzy se vracela.

Sedíme s kamarádkami u stolu na zahrádce naší místní hospody a povídáme. Je teplý letní večer, kolem nás bzučí hovor ostatních lidí, občas na nás někdo zavolá pozdrav nebo přátelsky štiplavou poznámku – tuší, že se v místním divadelním spolku zase něco chystá. Na obloze mrkají hvězdy, z kuchyně je slyšet puštěné rádio, jen občas projede ztichlou vesnicí auto. Je to neuvěřitelně příjemné.

Poprvé jsem to udělala loni v létě, za horkého počasí a minimálního oděvu, kdy jsem potřebovala cosi najít v autě a prostě jsem neměla ani kapsu, ani třetí ruku na klíčky. Vzhledem k tomu, že mě trpké zkušenosti naučily nikdy neodkládat klíčky dovnitř auta, měla jsem problém – kam honem s nimi?

Tak schválně – víte, kdo byla Žofie Bavorská? No? Věřím, že někteří správně identifikujete druhou manželku Václava IV, ale co to bylo opravdu za ženu, ví málokdo, protože do učebnic dějepisu pronikla jen sporadicky.

Bylo to dlouhé a intenzivní školení, takže není divu, že moje pozornost chvílemi ochabovala, hlavně, když se mě právě probírané věci více méně netýkaly. Tohle mě ale rázně probudilo. Hovořilo se o typickém posluchači regionálního rádia a v jedné větě se použily termíny „starší“, „padesát plus“ a „dechovka“. To mě vyděsilo.