Nemáte taky pocit, že původně s radostí slavený svátek 17. listopadu, pojmenovaný Den boje za svobodu a demokracii, se nám s postupujícím časem propadá do jistých chmur? Natož, když svátek vyjde na neděli a lidé si tak ani neužijí volný den.

Když jsem byla dítko školou povinné a čas od času navštěvovala svoje rodiče v jejich zaměstnáních, docházelo vcelku pravidelně k pro mě tehdy matoucímu jevu: když jsem byla u maminky, říkali její kolegové – podívejte se na ni, celá maminka! No, a u tatínka jsem zase byla celá tatínek. Přitom jsem si byla jistá, že jsem to pořád já!

Zvonění budíku rozbíjí ticho i spánek a vykřikuje něco o povinnostech. Zavrtávám se hloub do vyhřátých peřin. Ach, to je krása zůstat ještě zachumlaná! Ten budík totiž není můj. Jsem vzhůru, ale nemusím hned vstávat, takže si mohu užít tu nečekanou chvilku pohodlí a přemýšlím o peřinách.

„A fakt by se s tím nedalo nic dělat?“ zněla moje toužebná otázka v ordinaci u oční lékařky. Shovívavě se na mě podívala, hezky se usmála a pravila: „Ne, nedalo.“ Nedodala „ve vašem věku“, i když jsem věděla, že v tom je ten problém. Aspoň to.

Dušičky mi jako obvykle stáčejí myšlenky ke vzpomínkám. A k myšlenkám na vzpomínky a paměť vůbec. Co vlastně tvoří památník člověka? Nejvíc asi jeho stopa v duši v těch, které miloval, s nimiž žil, pracoval, bavil se a možná i umíral.