Když jsem s Martinem před dvěma lety poprvé vyrazila na západní pobřeží USA, byl to celý příval nových vjemů. Logicky vedla krajina, ale svůj první kulturní „šok“ jsem překvapivě zažila na silnicích – ty jo, v čem to tu lidi jezdí? To nejsou auta, to jsou náklaďáky!

Tohle téma mi navrhla Sharka, když mi poslala odkaz na článek, kde se autor zaobíral myšlenkou, zda ochucovat či neochucovat psovi granule. Napadlo mě, že s granulemi se váže víc podobných otázek, takže vám vlastně dnes nabídnu zvířecí mlsotník:))

Minule jsem narazila na článek, kde autorka rozebírala těžký úděl maminek, které se snaží o respektující výchovu. Nejenže jsou pořád uštvané, ale navíc jim málokdo rozumí a mívají spory s babičkami, které jejich metody nechápou, a už vůbec se jim nechce k dětem přistupovat stejným způsobem. Článek se jmenoval Proč nikdy nebylo těžší být matkou. Přitom se autorka opravdu snažila být objektivní a já jsem přemýšlela nad tím, co mi v něm chybí. Až jsem na to přišla.

Minulý čtvrtek jsem byla ve městě – ve Dvoře Králové nad Labem – když jsem nejednou uslyšela bubny. Jak krysy chodily za krysařovou píšťalkou, tak já chodím za bubnováním, takže jsem vyběhla od švadleny, kde jsme vedly řeči, a šla zjistit, o co jde.

Když jsme někdy v zimě slíbily, že jako Dedivadlo budeme hrát na dni obce Lipnice u Dvora Králové, tak jsme se nijak moc nezabývaly tím, kde to vlastně bude. Potom se blížila ona sobota 25. května a my jsme začaly zjišťovat podrobnosti. A dostaly jsme zprávu, že budeme hrát na hřišti v kamionu. V kamionu? Vážně?

Naše putování americkým západem pro mě mělo jednu ne úplně ideální stránku a tou bylo kupodivu jídlo. Zkrátka – nechutnalo mi. Většinou.

Nastal čas vysoké trávy. Díky dešťům je letos opravdu pěkná, vysoká – a dokáže schovávat všelijaká překvapení. Dokonce i v příkopech a nemyslím tím odpadky, které tam odhazují hm… nehodní lidé. Protože právě v tuhle dobu se ve vysoké trávě schovává krása:))

Všechno to vlastně začali mravenci, když si před pár lety vybrali mladou višeň k tomu, aby si tam pěstovali svoje mšice. Zkoušela jsem postřiky, lepicí pásy, ale všechno pomohlo jen na chvilku – a stromku jsem musela rok co rok nakažené nové výrůstky ostříhat, protože se černaly mšicemi, které se z nich prostě nedaly odstranit.

Národní park Yellowstone je proslulý nejen podivnou horce vydechující krajinou, ale i možností pozorovat spoustu zvířat. Jestli jsme tam byli v ideální době pro množství vody a minimum lidí, tak na zvířata to chtělo ještě chvíli počkat. Klimaticky jsme tam přijeli na začátku našeho března, tedy do období, kdy taje sníh a ještě není čerstvá tráva, takže býložravci nahoru nijak nespěchali a medvědi se teprve probouzeli.

Byla to právě moje touha vidět Yellowstone i Grand Canyon v rámci jedné cesty, která nás přiměla naplánovat výlet s tak dlouhými přesuny. Takže když jsme skončili na jihu u Moab, museli jsme se vydat na sever.

V neděli ráno bylo krásně a teplo, takže jsme s Martinem snídali na terase před domem. Seděli jsme ve stínu staré jabloně, na stole jsme už měli i kávu a psi nám dělali společnost. Byla to naprostá pohoda.