Bylo nebylo, před pár lety jsem zatoužila po novém hrnečku na čaj. Měli jsme s Martinem po mnoho let svoje krásné a funkční půllitráčky, leč osud umí být krutý, a ač keramika dokáže přežít staletí, po pádu se stále ještě mění v hromadu střepů.

Přijíždím na své oblíbené parkovací místo u lesa. Vypínám motor a pozorně se rozhlížím – pokud máte v autě dvě nadšené vlčky a krajina je plná zvěře, naučíte se takové věci nepodceňovat. A ejhle, po kmeni velkého buku, stojícího hned před autem, běží hlavou dolů veverka!

Tak jsem nedávno na internetu nahlédla do jedné z mnohých genderových diskuzí na téma rovnosti pohlaví. Spory se tentokrát točily kolem domácích prací. Co je vlastně na domácích pracích tak špatného?

Nemáte taky pocit, že původně s radostí slavený svátek 17. listopadu, pojmenovaný Den boje za svobodu a demokracii, se nám s postupujícím časem propadá do jistých chmur?

Dnes to není článek k zamyšlení, spíš bych se chtěla poradit. Souvisí to s podzimem, mlhou a životem bez chodníků.

„Páni, to je dnes ale krásně! Fuj, to je počasí. Ani psa by nevyhnal!“ Takové a podobné věty slyšíme kolem sebe každý den. Zajímavé ale je, že se pokaždé vztahují k jinému počasí.

Vidím to před očima jako by to bylo dnes a ne před…no… mnoha a mnoha roky. Sedím u stolu, ruka křečovitě svírá tužku, jazyk mám povyplazený soustředěním a cítím, jak se mě začíná zmocňovat panika.