Když jsem byla minulý týden v Rožnově pod Radhoštěm, tak jsem se opět s obdivem koukala na domy a kostel ve slavném skanzenu. Bohatá sněhová nadílka vyrýsovala čisté linie budov a moje srdce zaplesalo – to je taková krása!

Vždy jsem byla přesvědčená, že mě se to netýká – tedy možná s výjimkou knih. Že umím ovládnout to prastaré puzení, které velí snášet na hnízdo. Že prostě nejsem hromadící typ. Ovšem nedávno jsem zjistila, že existuje oblast, ve které hromadění propadám, a navíc si toho ani nejsem vědomá!

Říkala jsem si to už loni: „Něco takového opravdu nepotřebuješ. Kdo stojí o stálý stres? Stejně s tím nemůžeš nic dělat, tak se podvol, ber pokorně, co přichází. Buď v klidu – vždyť už na to sakra máš i roky!“ A co myslíte? Dělám to zase!

Napadlo mě to přes svátky, kdy si Marek pravidelně půjčoval mé auto, aby mohl psice vyvážet na jejich rozličné vycházkové trasy. Kdykoliv jsem si po něm sedla na sedadlo řidiče, musela jsem přenastavit snad všechno!

Později na podzim, s nastupující zimou a tmou se začnou měnit i mé chutě. Do přízně se mi vtírají husté výživné polévky, víc masa v různých podobách, to vše zaléváno horkými nápoji. Potom přijdou Vánoce a obecně celé sváteční období se svým specifickým jídelníčkem, který mám ráda, ale ne moc dobře snáším. A výsledek?

Co přišla obvyklá vánoční obleva, bojuju sama se sebou. Co bych za to v létě dala! Copak mám opravdu tak krátkou paměť? Že se nestydím!

To se člověk po Vánocích tak trochu protáhne, zrovna začne opatrně přemýšlet o tom, jestli a jak vyběhat hříšné mlsání, kterého se dopustil během svátků lásky, pokoje a dobrého jídla, a už na něj mává Nový rok: „Nezapomeň, zase začínáme! Co s tím letos uděláš?“