Mnoho lidí na Západě se domnívá, že islám, popřípadě arabská kultura, jsou neslučitelné s demokracií, a skutečně je mnoho příkladů arabských a muslimských zemí, kde demokracie nefunguje. Ovšem pak tu máme (kromě Tuniska, ale o tom jindy) Kuvajt. Kuvajt se dostal do mezinárodního povědomí během války v Perském zálivu, kdy ho napadl a anektoval Saddámův Irák a mezinárodní společenství mu šlo na pomoc. Málo se už ovšem ví, že se zde, kromě ropy, demokracie skutečně zachraňovala.

Bahrajn je jedním z malých států Perského zálivu, jejichž bohatství plyne z těžby ropy a zemního plynu, a to navzdory snaze posledních let příjmy diverzifikovat a obrátit zemi spíše směrem k bankovnictví. Přesto základní problém Bahrajnu zůstává: královská rodina, která je sunnitská a má vazby na Saúdskou Arábii, vládne populaci, která je většinově šíitská, a má vazby většinou na Írán. A jak motivovat populaci, která sympatizuje s druhou stranu, k poslušnosti? V případě Bahrajnu to je jednak represe a jednak pohádkové bohatství. Potíž je ovšem v tom, že udržet to, není tak jednoduché, jak se zdá.

Katar, malý, bohatý emirát na pobřeží Perského zálivu, už dlouho balancoval mezi třemi mocnostmi: Saúdskou Arábií, Íránem a Tureckem. V roce 2017 proběhla světovými médii zpráva o blokádě, kterou na Katar uvalila Saúdská Arábie a její spojenci, jakož i přerušení diplomatických styků. Co pro nezúčastněné vypadalo jako přehnaná reakce, mělo podhoubí, které sahalo až do poloviny 90. let. Katar dnes, pokud jde o svou pozici, osciluje mezi Tureckem a Íránem, aniž by se snažil s oběma velmocemi moc zadat – otázkou je, jak dobře se mu to daří.