Byl to první podzimní den, když Martin zase po několika měsících pauzy navozil do Domu březová polena na topení. Dívala jsem se zálibně na ten přívětivý příslib tepla a uvažovala o tom, jestli zbytečně nespěcháme.

Dělám si ranní čaj a ejhle, je to poslední sáček! Kouknu na okno a na parapetě sedí další prázdná krabička. „Pejsci!“ volám na AriBerry, „pojďte sem, bude krabičkování!“ A přitom přemýšlím, jaká bude dnes Berry?

Byla to prostě nehoda, konec konců, někdy se ten prach utřít musí a ty vysoké reproduktory nikdy nebyly moc stabilní. No, měl kliku reproduktor, protože spadl do měkkého – pes na tom pelechu naštěstí právě nebyl. Klika neklika, stejně nehrál. Co s tím? Inu, je třeba zavolat panu Jirouškovi:))

Byl podvečer všedního dne, takže jsem čekala, že budeme na Zvičině samy. Konec konců, když je hospoda zavřená, co by tam lidé večer dělali? No… byla jsem překvapena, protože nakonec nás tam byl pěkný houfek. A všichni jsme tam byli jen kvůli tomu, abychom se podívali, jak zapadá slunce.

Včera jsme si prošli v muzeu Boženy Němcové výstavu oděvní, dnes navážeme s naprosto úchvatnou přehlídkou jiřin a jiřinek – ale kdepak, děvčata to nebudou! Je to tradiční podzimní výstava květin – jiřin, která navazuje na tradici v tomto kraji (doslova:)) pěstovanou už od roku 1837, kdy byla zde v kraji založena nejstarší jiřinkářská společnost na světě!

Dívala jsem se na tu jemnou nadýchanou nádheru a tiše žasla. Jednak nad uměním vyšívaček, které tenoučkou bílou bavlněnou látkou zdobily a jednak nad tím, že se něco takového zachovalo do dnešních dnů. Bylo to tak krásné, že jsem neměla problém si to představit jako svatební šaty. Přitom to bylo jen kompletní spodní prádlo mladé šlechtické nebo bohaté měšťanské dívky:))

Jdu s Ari a Berry po lesní cestě, když tu náhle ze zatáčky vyběhne běžec – muž středního věku, usilovně supící, protože navzdory ranní hodině je už pořádně teplo. Netuším, kdo je, ale vřele se na něj usměju a radostně ho pozdravím. Není to ale on, na koho se při tom dívám!

Opravdu nevím, jestli v tom hraje roli podvědomí nebo skrytá dyslexie, ale možná jste zažili sami, že některá slova se člověku prostě vtírají v jiné podobě, než mají být. Někdy si člověk vytvoří novotvar sám, jindy se na něj prostě nalepí – nejčastěji od dětí.

Ta příhoda by se skvěle vyjímala v animovaném filmu, tam bych se tomu i zasmála. Když jste ovšem v takové situaci hlavním protagonistou vy sami, díváte se na efekty hodné filmové grotesky jinak, že? Hlavně, když potom řešíte ty škody:))

Zadívala jsem se do sametově černého nebe zdobeného nespočtem hvězd. Jako obvykle jsem byla ve svých pocitech rozpolcena mezi poetickým obdivem a ohromením.

Mírumilovně zalévám, když se náhle proud vody rozstříkne do stran, kolem proletí nadšená umáčená bílá psí hlava, jejíž dlouhé čelisti zakousnou ten vodní proud. Zuby cvaknou a hlava zmizí, aby někde na kraji mého zorného pole došlo k bleskové otočce a útok byl se stejnou fanatickou radostí zopakován.

Řítili jsme se z kopečka přitahováni k jednomu bodu, kde se naše cesty spojovaly – z jedné strany já na kole a z té druhé obrovský řinčící náklaďák. Byla jsem na hlavní, ale křižovatka ve tvaru sevřeného ypsilon mi nedávala žádnou výhodu. Navíc ta tatrovka nevypadala, že vůbec dokáže zpomalit.